Rondokubismus v Mariánských Lázních

Krátce před první světovou válkou se v architektuře prosadily nové stavební slohy - funkcionalismus, zdůrazňující účel, funkci, a konstruktivismus, který v opaku proti předchozím slohům nezakrývá konstrukci, ale naopak ji nabízí k vidění.

Strohý konstruktivismus se zbavoval veškeré dekorace takovým způsobem, že to vyvolávalo rozpaky. Kolem roku 1910 vznikl kubismus, komponující díla v geometrických tvarech (kubus=krychle). Ani tato střídmost nepřežívala dlouho a v českém prostředí se kolem roku 1919 objevují snahy nějak obohatit geometrické tvary kubismu.

vArchitekt Josef Gočár postavil v letech 1921-1923 v Praze Na Poříčí banku Československých legií ve slohu kubismu, ale vyzdobil ji půlobloučky a kruhy v celé fasádě. Podle Legiobanky se tomuto ryze českému slohu začalo říkat "rondokubismus" (obloučkový sloh) nebo přímo "sloh Legiobanky". Vznikaly podobné projekty architektů. Dnes přežilo jen málo příkladů rondokubismu. O to překvapivější je proto mariánskolázeňský dům železničářů čp.462, kde se objevují prvky tohoto stylu.

Železničářský dům s čp. 462

Dům proti nádraží, čp. 462 (Příčná čís.1), je uváděn v adresáři 1929 pod názvem "Bahnbeamtenwohnhaus" (obytný dům železničářských úředníků) na stavebním pozemku Úšovice kat.č.146 jako majetek Státních drah ČSR, po druhé válce v českém adresáři 1947 jako "Železničářský dům".

Dvoupatrový (čtyřpodlažní) dům čp.462 byl projektován na ředitelství Státních drah v Plzni – oddělení pro stavbu a udržování tratí. Projekt připravil Emanuel JÁNSKÝ, kreslil Rudolf BUŠEK. Projekt byl vyhotoven v květnu 1924. V projektu se uvádí jako nájemní dům pro železničáře na katastrálním pozemku č. 987 Mariánské Lázně.

Celkový popis

Dům čp.462 byl postaven přímo proti areálu nádraží, takže byl výrazný pro přijíždějící od Plzně. Jeho monumentální architektura musela vyvolávat podivení, zvláště když si uvědomíme, že tehdy nebyl kryt žádným stromovím, které dnes zčásti kryje budovu při pohledu z vlaku. Dům je čtyřpodlažní, dvoupatrový s vyvýšeným přízemím a s poměrně vysokou a značně členitou střechou.

Přední fasáda je orientována na jih, směrem k  areálu nádraží. Je osmiosá a charakterizovaná  výrazně vysunutým středním risalitem (asi dvoumetrové šířky), který je protažen až na střechu, tj. má vlastní rizalitovou střechu. Rizalit přední fasády je čtyřosý, v prvním i druhém patře je vždy balkón s jedním oknem a dveřmi. V přední fasádě není žádný vchod.

Na přední fasádě mezi středním risalitem a vlastní fasádou jsou po obou stranách a přes tři podlaží otevřené balkóny se železným zábradlím. Jsou neseny symbolicky čtvrtobloučkovými konzolemi. Přes tři balkóny běží výrazný čtvercový pilíř ve vnějším rohu, budící dojem nepatrného vyklonění z vertikály.

První podlaží je suterén, který je na této straně domu obytný. Pod suterénními okny nepřerušeně běží široký masivní pás plasticky vysunutého trojúhelníku. Také tento prvek zvyšuje dojem monumentálnosti stavby podobně jako řada dalších prvků. Suterén má 8 oken.

Mezi suterénem a vyvýšeným přízemím běží plechem po celé délce krytá římsa s velikými, pro rondokubismus typickými, masivními půlobloučky, krytými nahoře rovněž plechem. Fasáda druhého podlaží (přízemí) je zdobena v omítce pěti pásy, jen nepatrně symbolizujícími bosování, na rozích je v pásech vyryt kosočtverec. Vyvýšené přízemí nemá balkon, ale čtyři okna v risalitu, celkem osm oken. Jsou tu dva balkóny - při každém rohu rizalitu. Konzoly těchto balkónů jsou dlouhé, sdružené, vpředu zakončené půlobloučkem

Mezi přízemím a prvním patrem je výrazná silná nezdobená římsa, běžící kolem domu a vizuálně půlící budovu v její hmotě. První i druhé patro má po třech balkonech: v risalitu je jeden (s oknem a dveřmi) a po stranách risalitu dva. Balkony mají dveře, železné zábradlí a jsou neseny jen symbolicky nevelkými, ale plnými a čtvrtobloukovými konzolami.

Okna prvního patra působí až monumentálně. Jejich rám korunuje masivní sdružený klenák, a po každé straně rám zdobí dva masivní klenáky. Parapet tvoří masivní, plastický, vpřed vybíhající rovnoramenný trojúhelník.

Druhé patro má stejné funkční uspořádání jako první patro. Jiná je však dekorace. Okna nemají klenáky, parapet oken má však rovněž masivní, plastický, vpřed vybíhající rovnoramenný trojúhelník. Nadokenní výzdobu tvoří masivní tvar motýlkovitě se sbíhající do středu, v němž je půlkruhový oblouček. Kolem celého domu po fasádě běží má nevýrazná římsová linka ve výši horních rámů oken, těsně pod střešní římsou.

Střecha má z obou stran polovalbu, zakončenou vertikální prkennou stěnou s trojicí kosočtverečných oken po obou bocích střechy. Vpředu na střeše se nachází na každé straně malý vikýř s lomeničkou a kosočtvercem (vždy nad meziosou krajních dvou oken jižní fasády) a na střeše jsou vysoké obdélníky komínů. – Z větší samostatné střechy risalitu vybíhá kolmo delší lomenice s trojoknem uprostřed (střední okno je větší). Nad trojoknem je stejná obloučková ozdoba, jakou tvoří dolní římsa. Lomenice má na každém kraji vyšší sloupek s dvěma půlobloučky, podobnými jako jsou zahradní sloupky sole.

Západní strana domu má při severním rohu jen jednu osu oken se stejnou výzdobou jako na přední fasádě. Zbylá plocha je prázdná, nezdobená. Východní strana domu je zcela bez oken a zdobení.

Zadní (severní) fasáda je zcela jinak uspořádaná než jižní fasáda. Má vchod do domu a míří do otevřeného dvora domu. Na této straně chybí plnohodnotný suterén; jsou tu jen sklepní okénka. Římsa s půlobloučky běží sice nad nimi, ale dům stojí na sever v mírném svahu a oplechovaná římsa s půlobloučky je tu níže.

Zadní fasáda má dva výrazné risality (asi 1,5 metru široké), každý s dvěma osami oken, mezi nimiž je střední část fasády do dvora. Okna jsou stejně zdobená jako na jižní fasádě domu, pouze parapety v druhém patře mají navíc uprostřed malý, ale masivní ozdobný půloblouček. Ten chybí u oken na přední fasádě.

Střední část této strany domu má vchod do domu snad i s původními dveřmi, v mezipatrech (mezi přízemím a prvním patrem, mezi prvním a druhým patrem) je vždy balkon s dveřmi z chodby domu a s dvěma okénky po každé straně dveří, a se železným zábradlím; balkon je symbolicky nesen půlobloučkovými konzolami. Po stranách balkonu na každé straně jsou ještě další dvě malá okénka. Stejně v mezipatře mezi 1. a 2. patrem. Nad tímto druhým balkonem je malé široké okno s masivním orámováním, které je nad oknem motýlkovitého tvaru. Po obou stranách je po dvou okénkách. Interiér střední části slouží na této straně jako schodiště s chodbou.

Oba risality i se střední "prolukou" domu jsou překryty jedinou risalitovou střechou, do níž vybíhá na střeše široký vikýř se čtyřmi okny. Náznak cihlových sloupků je na obou krajích, a mezi prvním a druhým, a mezi třetím a čtvrtým oknem. Střed tvoří dvojokno. Očekávané vikýře, podobné těm na přední části domu, chybějí.

Zadní risality nejsou tak široké (jen dvojosé), ani tak hluboké (o 1/2 metru mělčí) jako hlavní přední risalit. A dále: zadní fasáda není symetrická. Má totiž na severovýchodním rohu jednu osu oken, kdežto severozápadní roh je překvapivě prázdný. Příčinou je interiérové uspořádání bytů.

Zahrádka kolem budovy je ze západu a jihu obehnaná plotem a na sloupcích jsou na špicích typické masivní půlobloučky. Příjezd k domu je z Příčné ulice, kde jsou rovněž vjezdové sloupky s půlobloučky nahoře.

Celkový stav je dnes neutěšený – fasáda na více místech opadává, zahradní sloupky jsou značně poškozené. Lze soudit, že jde o původní, co do materiálu nepříliš kvalitní omítku z let 1925-1926.

Údaje z doby stavby (archiv Stavebního úřadu Mariánské Lázně)

1. Jednání o povolení stavby dne 9.října 1924 se zúčastnili: Andreas BAYERLE, stavební rada Ing. Karl RUPPERT, inspektor Wenzl PECHER a dále sousedé Andreas MASCHEK, sochař z vily HERMES (čp.317 – původní majitel 1898 Josef LANDKAMMER a dům měl název VILLA LANDKAMMER, snad až po první světové válce odkoupil dům Andreas MASCHEK, sochař z Vídně, přestavěl a přejmenoval na HERMES), Josef BRUCKNER z domu GÖRLITZ (čp.289, Nákladní č.7, vedle býv. přízemní prodejny konzumu, po válce název Točník), Anton ORTMANN z vily ORTMANN (čp. 445 – původně patřící k čp. 290 Ctirad, původně Haus Ortmann, 1898 uváděna jako majitelka Amálie Ortmannová; k domu patřilo pekařství a dvůr, používaný pro fiakry), Dr.Gustav MAYER, advokát, zástupce dědiců Anny Porgesové na parcele 987/1, Josef a Herta SCHMIDOVI, majitelé domu ROSENHEIM (čp. 283, Nádražní třída č. 4; 1898 majitelem domu Ignác Schmid – rukavičkářství, po válce Blahoslav, majitel Antonín Petříček). Zástupci obce požadovali, aby bylo při stavbě zaměstnáni usedlí dělníci a živnostníci.

Stavební protokol o povolení stavby byl uzavřen 9. října 1924, podepsáni Ing. WIHAN, vrchní stavební rada, MUDr. Jaroslav MAŠEK, okresní lékař; za město městský radní Franz HAHN, za Stavební úřad Mariánské Lázně vedoucí úřadu Ing. Karl RUPPERT, vrchní stavební rada, Wenzl PECHER, stavební inspektor; za železniční dráhu Vladimír KŘÍŽ, vrchní rada státní drah, Alois ARAZIM, vrchní ředitel Čsl. státních drah, Ing. Jaroslav ZBUZEK, rada Státních drah. V protokolu se uvádí půdorys budovy 16,75 m x 31,15 m, výška k římse 13,65 m. Celkem měla mít budova 21 bytů, v podkroví prádelnu, dvě koupelny, záchod, v suterénu-přízemí tři byty do ulice.

2. Dne 12. prosince 1924 podáno oznámení o zahájení vyzdívání fundamentů -"Ausmauern". Na oznámení jsou podpisy: Ing. Otakar Prokop, stavební inženýr a stavitel, Plzeň, Schwarzovo náměstí č.1; dále Ing. Eduard Chrudimský, stavební inženýr; a razítko "STAVBA domu Československých státních drah v Mariánských Lázních – Ing. Prokop a Ing. Chrudimský".

3. Kolaudace domu proběhla 28. dubna 1926. Připomíná se, že vchod do domu není z přední strany, ale ze zadního dvorního prostoru. Příchod ke  dveřím je z nově vznikající uličky mezi Nádražní a Nákladní ulici. Kolaudace se zúčastnili městský radní Dr. Karl PETERS, člen zastupitelstva města Mariánské Lázně Prof. MUDr. Karl Zörkendörfer, městský radní HANIKA, městský stavební inspektor Wenzl PECHER, sousedi Anton Ortmann a sochař Andreas Maschek, majitel sousední vily HERMES, dále starosta MUDr. Hans Turba.

4. Dne 28.ledna 1927 se potvrzuje trvalé osvobození od daně domovní pro celý dům, protože tu jsou trvale a výhradně naturální byty zaměstnanců železničních drah. Toto povoluje Zemské finanční ředitelství v Praze s odvoláním na platný zákon z 19.března 1876.

5. Dne 24. ledna 1934 potvrzuje premonstrátský klášter Teplá dnem 9.4.1929 prodej pozemku 40 arů a 97 m2 za částku 112 910 Kč Československé správě státních železničních drah. (Abschreibung der Wertanwachsabgabe.)

6. Dne 12. srpna 1937 se připomíná při sporu o platbách za používání obecních stok, že je dům osvobozen od daně.

7. Z poválečného období je tu povolení z roku 1977 – povolení opětného užívání domu po vybudování hygienického zařízení, po opravách střešní krytiny a po přebudování zdravotnické a elektrické instalace.

8. Dne 4. října 1989 bylo povoleno provizorní vybudování 16 dřevěných kůlen 3 x 2 m na dobu dočasnou, a to do 31.12.1991, na protější straně Příčné ulice pod domem čp. 289 a 997. Čtyři jádra jsou nahoře na pozemku a dvanáct 12 jader při Příčné ulici. Uveden Janeček jako technický dozor 17.3.1989. (Přes dočasnost povolení stálo do roku 2000 všech 16 stavebních jader, dnes provedena v místě jakási skladištní stavba.)
 


 

Závěr:

Tzv. Železničářský dům, Mariánské Lázně čp.462, byl vyprojektován v květnu 1924 jako dvoupatrový nájemní dům s příkrou polovalbovou střechou s vyčnívající risalitovou střešní částí ve slohu střídmého a úsporného kubismu Emanuelem JÁNSKÝM a Rudolfem BUŠKEM z oddělení pro stavby a udržování tratí na ředitelství Státních drah v Plzni.

Ředitelství Státních drah v Plzni odkoupilo od kláštera Teplá stavební pozemek a postavilo proti nádraží dům s byty pro železničáře. Povolení k stavbě bylo vydáno 9. října 1924. Kolaudace stavby proběhla 28.dubna 1926. Dům v původním obloučkovém slohu je dnes již vzácný příklad specificky českého stavebního slohu v německém prostředí Mariánských Lázní. Je unikátní stavbou v západních Čechách vůbec a jako takový byl měl být vyhlášen jako nemovitá kulturní památka moderní architektury v Mariánských Lázních.

Ing.Richard Švandrlík, Mariánské Lázně , 31. března 2001