Zajatecký tábor v sousedství Plané

Po levé straně silnice z Plané do Tachova leží osada Karlín a za místem, kde silnice přejíždí přes Hamerský potok, jsou rozlehlá pole až k lesu. Právě na těchto polích stávalo dnes již zapomenuté "město". Počtem obyvatel téměř pětkrát převyšovalo sousední Planou! Okresní město Planá mělo v roce 1910 při sčítání obyvatelstva 3 956 obyvatel a 492 domů. Nové město se budovalo pro 16 000 obyvatel! Toto podivné "město" jak rychle vyrostlo, tak rychle zmizelo a upadlo v zapomnění.

Jde o zajatecký tábor Karlín u Plané. Po vypuknutí první světové války 1914 se začaly v Rakousko-Uhersku zakládat zajatecké tábory v hlubokém vnitrozemí, daleko od front. Do našeho kraje přijížděly proudy zajatců do dvou zajateckých táborů - v Jindřichovicích na Sokolovsku a v Karlíně u Plané. :

Mobilizace, nadšení a válka v létě 1914

Tradiční anenská pouť na Svaté Anně u Plané byla poznamenána v červenci 1914 blížící se válkou. Tradičně se tu shromáždilo množství poutníků a mezi nimi běžela zpráva, že probíhá mobilizace u 8. a 9. armádního tělesa. Dne 1. srpna 1914 byla vyhlášena mobilizace všeobecná. Brzy ráno 3.srpna 1914 se shromažďovali na nádraží v Plané rekruti za vyhrávání kapely, za přítomnosti veteránského spolku města a obrovského množství lidí. Všichni se loučili s příbuznými a známými, mnozí už navždy. Městské zastupitelstvo odsouhlasilo bezplatné občerstvení pro všechny rekruty 73.regimentu, projíždějící přes nádraží v Plané. 73. regiment vévody von Württemberga se sídlem v Chebu byl zdejší vojenský útvar, u něhož muži konali povinnou vojenskou službu. Dále narukovali někteří rekruti k 22. mysliveckému batalionu a k 6. střeleckému regimentu; malá část k tzv. domobraně. Nadšená Planá hned vyhlásila sbírku pro vojáky na frontě, především pro zraněné nebo pro pozůstalé po padlých. Bylo vybráno přes 2000 korun a město přispělo zbytkem do celkové částky 3000 korun. Z této sbírky bylo určeno 2600 K pozůstalým po padlých na frontě a 400 K na Červený kříž. Později začaly sbírky zimního prádla pro frontu, výměna zlatých snubních prstenů za železné, na nichž byl nápis "Gold gab ich für Eisen" (Zlato jsem dal za železo.) a netrvalo dlouho a přijížděly vlak s prvními raněnými.

16. listopadu 1914 přijelo 75 raněných vojáků na nádraží v Plané. Byli naloženi na povozy a dovezeni do nemocnice, kde se jich ujal primář Michael URBAN. Dvakrát týdně je navštěvovaly ženy Červeného kříže a přinášely jim různé dary od obyvatel, nejvíce o Vánocích. Zdejší okresní nemocnice byla postavena v letech 1907-1909 na východním konci města a po stránce hygienické a co do moderností vnitřního zařízení byla na prvním místě mezi nemocnicemi v Čechách. V roce 1915 se usneslo zastupitelstvo v Plané zaplatit za každého padlého z města odehrání Requiem a památní svíčku v kostele.

Budování zajateckého tábora v Karlíně v roce 1915

Hned po vypuknutí světové války 1914 začaly být budovány zajatecké tábory v Rakousku-Uhersku, v hlubokém vnitrozemí, daleko od fronty. Do našeho kraje přijížděly proudy zajatců do dvou center – do tábora v Jindřichovicích na Sokolovsku a v plánském Karlíně, což byl bývalý panský dvůr na okraji Plané.

Na tento bývalý zajatecký tábor u Plané vzpomínal český plánský rodák pan Ota Pospíšil z Úšovic. Vyprávěl, že ještě ve třicátých byly viditelné v polích za Karlínem směry ulic i náměstí zajateckého tábora. Byl tam dříve i pěkně upravený hřbitov zde zemřelých zajatců a vojáků, jednotlivé i hromadné hroby byly dobře označeny. Zcelená pole až po druhé světové válce překryla stopy onoho podivného zaniklého "města".

Tábor se začal budovat u Plané v březnu 1915. Byla vybrána panská pole mezi Karolininým dvorem (Karlín), táhnoucí se až k potoku k bývalému Karlovu mlýnu (Karlsmühle směrem k Tachovu). Vznikal neuvěřitelně rozsáhlý, mamutí lágr, oplocený kolem dokola ostnatým drátem. Město se vším všudy. Postaveno bylo na 400 baráků a 4 vysoké strážní věže, odkud byla střežena síť hlavních ulic. Dále tu byl kostel pro konání bohoslužeb, vlastní vodárna, táborová nemocnice s velkým počtem lékařů a personálem, hřbitov, zvláštní pavilon pro důstojníky, bohatě vybavená kantýna, odvšivovací barák, táborová lékárna, velkopekárna, samostatný objekt pro polní kněžstvo. Tábor měl moderní parní prádelnu. Jenom parní a sprchová zařízení s velkoprádelnou přišla na 250 tisíc K. Kromě hlavních ulic tu bylo mnoho postranních uliček a náměstíčka. Stavba stála 6,5 milionu rakouských korun.

Velitel tábora měl mít hodnost generálmajora nebo plukovníka. Prvním velitelem města byl generálmajor František Otáhal von Ottenhorst, jeho zástupcem plukovník Matěj Boltek. Když odešel generálmajor Otáhal natrvalo do penze, na jeho místo nastoupil plukovník von Klose.

Barákové zajatecké městečko bylo budováno pro 12 000 až 16 000 zajatců, ale nikdy nebylo zcela naplněno. Ke strážení zajatců bylo vyčleněno 2500 mužů z tzv. "Landsturmbatalionu" čís.15 z Moravy, Slezska a Polska, a z maďarského "Etappenbatalionu" čís.10/II. Tito vojáci narukovali postupně do Plané, zprvu byli ubytováni v panském pivovaru na zámku, ale koncem května 1915 byla část těchto stráží přestěhována do dosud nehotových, jen zpola postavených baráků. V květnu 1915 bylo v táboře prozatím něco přes 4 tisíce zajatců. Velení tábora zakoupilo množství kulatiny z lesů k založení cest v zajateckém táboře.

Do Plané se přistěhovali rakouští oficíři s rodinami, což – jak uváděl historik URBAN – značně zhoršilo zásobování v městě. Pro Planou byl stanoven na rok 1915 státní příděl 97 700 kg pšenice a 97 800 kg žitné mouky, ale došlo jen 47 080 kg pšenice a 44 835 kg žitné mouky. Nastal chaos v důsledku nedostatku potravin v zásobování, a jak URBAN píše, tehdy se nesmírně rozrostlo keťasení (= šmelina) a hodnotí ji jako "nejostudnější neřest válečné doby". Zajatecký tábor poskytoval různé příležitosti šmelinářům, jak se obohatit.

Utečenci a oficíři zaplňují Planou

Město Planá se velmi rychle přeplňovalo. Kromě oficírů s rodinami, patřících k zajateckému táboru, přijeli totiž do Plané 20. listopadu 1914 první uprchlíci z Haliče, z území, obsazených nepřítelem. Lidé prchali před Rusy a z Východu stále přijížděly vlaky plné uprchlíků. Od roku 1915 přijížděli uprchlíci před italským vojskem, z ohrožených krajů severní Itálie, kde se bojovalo. 146 haličských utečenců bydlelo zprvu v obecné škole, postupně přecházeli do rodin. Italové byli umístěni v novém právě postaveném chudobinci v Plané.

Plánská nemocnice byla sice postavena roku 1909, ale stále se čekalo na rozhodnutí v Praze. Příslušný úřad stále odkládal otevření nemocnice, až vypukla válka a 17.listopadu 1914 bylo nařízeno nemocnici přetvořit na vojenský rezervní špitál chebského regimentu a otevřít. Sem bylo převezeno 200 nemocných raněných vojáků z Chebu. Celkem se tu léčilo během války 350 nemocných a 163 raněných vojáků. Do listopadu 1916 stál v čele tohoto vojenského špitálu doktor Michael URBAN.

Rok 1916 v kraji

V roce 1916 po vpádu ruského vojska do Bukoviny a Rumunů do Sedmihradska přišla do Plané nová vlna zajatců i uprchlíků. Zásobování obyvatelstva i dosavadních polských a italských utečenců se dále prudce zhoršilo. Proti minulému roku například stouply ceny másla, mléka a vajec třikrát. Kráva o živé váze 500 kg stála 2000 rakouských korun, pár šněrovacích bot 50 korun, pár poloholinek 100 korun. Na podzim nebyla k sehnání žádná mouka, petrolej, cukr, líh. Zboží bylo jen "pod rukou" za obrovské ceny. Přibývalo zpráv o padlých na frontách. URBAN psal: "Na počátku třetího roku války bylo mnoho malomyslných a sklíčených srdcí."

Nouze o kovy vedla k rekvírování zvonů. 11. září 1916 byly sneseny zvony v Plané a 12. září tři zvony na Svaté Anně. Svržení zvonů tu přežily dva menší, kdežto velký Anenský se rozpadl na šest částí. Dále byly sneseny zvony v Boněnově, Michalových Horách, Svatém Kříži a v Zadním Chodově. Také měděné kotle musely být odevzdány. Nedostatek mužů v zemědělství způsobil, že se na polích za pluhy objevují starci

V listopadu a prosinci 1916 přišlo do tábora množství ruských zajatců. V té době se vraceli zpět do tábora zajatci, kteří pracovali přes léto u sedláků na polích v okolních vsích a nyní byli vráceni do zajateckého tábora. Tábor se rychle zaplňoval. V souvislosti s pochodem německé a rakouské armády do Rumunska, přišlo do tábora mnoho rumunských zajatců. Do tábora byly přemístěny početné ruské transporty z jiných zajateckých táborů, které byly blíže frontě. a bylo nutno je vyklidit.

V táboře žilo velké množství Poláků, kteří bydleli na území tehdejšího carského Ruska. Když v listopadu 1916 Německo a Rakousko-Uhersko vyhlásilo Polsko jako samostatné království, mnozí Poláci se přihlásili, že chtějí vykonat přísahu tomuto království. Byli z tábora odvezeni vlakem do Varšavy, kde se formovaly polské legie. Vyhlášení polského království bylo v lágru nadšeně slaveno.

Na konci roku 1916 stálo vejce 0,40 K, 1 kg másla 12 K a půllitr plzeňského piva 0,60 K.

Obnova hornictví v roce 1916

V okolí se začalo s obnovou hornictví. V červnu 1916 se otevřela těžba stříbra na vrchu mezi Vyškovem a Chodovou Planou. Vyhloubeno bylo 100 metrů chodby a výtěžnost rud dosahovala 1,2 % až 6,7%.

Už v roce 1911 byla – po stoletém klidu znovu otevřena těžba rud na Michalohorsku užitím německého kapitálu. V roce 1915 musely však úřady nařídit zastavení těžby v důsledku mocných výronů zemních plynů v šachtě. Na kopci u Výškova byl zaveden strojní provoz. Vedení podniku mělo sídlo v Drážďanech.

Za války jakýsi Karl Anderwald z Vídně otevřel těžbu slídy u Křížence a postavil tu několik vilových budov. Nedaleko odtud od Velikonoc 1911 pracoval na jižním svahu vrchu Klunka moderní stroj na drcení čediče.

Firma Škoda z Plzně zahájila v prastarém antimonitovém dolu na samotě Heinrichshain nad Vyškovicemi vyčišťovací práce a připravovalo se tu nové otevření těžby.

Rok 1917 v kraji

Zima 1916-1917 byla tuhá. Ještě v dubnu ležely masy sněhu a řádily mrazy. Nad krajinou létala obrovská hejna vran, jaká prý ani nejstarší lidé nepamatovali. Gymnasium muselo být až do 15.dubna 1917 uzavřeno v důsledku nedostatku uhlí, obecná a měšťanská škola až do 7. května 1917. Děkan Schmidt 22. dubna 1917 z kazatelny oznamoval, že procesí v tomto roce odpadá pro velká chladna a nedostatek obuvi.

Balíček tabáku, který stál před válkou 8 haléřů, se kupoval za 4 koruny, pokud se dal vůbec sehnat. Vojsko procházelo vesnicemi a rekvírovalo zásoby brambor na jarní sázení. Zemědělci museli odevzdat pod přísnými tresty všechno své obilí a brambory. Chodily kontroly z řad státních zaměstnanců a s vojenským doprovodem a prohledávaly usedlosti. V dubnu musel okres Planá nadto odevzdat za nařízenou cenu 700 kusů dobytka na porážku. Sedláci by prodali pár volů za 6000 korun, ale co s penězi? Fůru ječmene vyměnili za pár holinek. V květnu 1917 přicházely do okresu zástupy žen a dětí z nedalekých hornických okresů – z Loketska a Falknovska - a žebraly o brambory. Nekonečné fronty tvořily ženy a děti - čekaly na balíček cikorky (náhražka kávy) nebo několik dekagramů cukru. Piva bylo málo a bylo tak špatné, že ani nesneslo označení "pivo". Na podzim 1917 se začalo nouzově s výrobou marmelád z ovoce a stát uvolnil k tomuto účelu pro ovocnáře 50 centů cukru.

11. února 1917 přišel do tábora pěší transport rumunských oficírů, když prošel městem pod vedením jednoho rakouského důstojníka a poddůstojníků. Roku 1917 byl už lágr plně obsazen, ale stále přicházeli noví zajatci. Zajatí vojáci rádi chodili na práci k sedlákům jako pacholci, neboť tu dostali alespoň trochu najíst. Mnozí pracovali zcela volně bez strážního doprovodu. Také plánští měšťané na jaře vzali zajatce jako pomocné dělníky. Ovčák Lohr měl u sebe dva Rusy za pacholky. Dával jim za to něco jídla a peněz. Také obec Planá si vzala 10. května 1917 z tábora na dřevorubecké práce 8 ruských zajatců. 6.června při povětří udeřil blesk do kostelíka v zajateckém táboře a kostel úplně vyhořel.

Tzv. "křečkové" a "keťasové" skupovali po vsích potraviny a ty ve městě prodávali za přehnané ceny. Vrcholil černý obchod s potravinami do té míry, že okres Planá vyhlásil zákaz vývozu potravin ze svého území. Na všech cestách, vedoucích z okresu, stály ozbrojené patroly a úřední kontroly. Zabavené potraviny prodávala policie na privát a pašeráci byli potrestáni vysokými tresty. Místo prodeje a koupě se začal šířit výměnný obchod. Přežít mohl jen ten, kdo mohl něco vyměnit.

11. července 1917 ve 21 hodin zachvátil požár řemeslnické dílny v zajateckém táboře a jedno celé barákové oddělení lehlo popelem. Do 15. července 1917 bylo pohřbeno na hřbitově tábora celkem 280 mrtvých.. Pan O.Pospíšil odhadoval, že na zaniklém hřbitově v lágru může být pohřbeno i na tisíc zajatců …

Rok 1918 v kraji

Poslední rok války byl rokem, kdy se celé hospodářství hroutilo. Ještě 15.dubna 1918 byli odváženi naposledy rekruti na frontu. Po vyhlášení míru na ruské frontě došlo v táboře ke změnám. Od 11.dubna 1918 odcházejí ruští zajatci postupně po oddílech z tábora za dozoru rakouských důstojníků. Na nádraží jim vyhrávala ruská zajatecká dechová kapela ruské národní písně a dojatě se zpívalo. Na nádraží se shromáždili všichni rakouští důstojníci z tábora, pokud neměli službu. Šlo o mimořádný zážitek.

Po Rusech opouštěli tábor rumunští důstojníci a do tábora přišli naopak italští oficíři. Ti obcházeli pod vedením rakouských poddůstojníků okolní vsi a v nich pro tábor vykupovali za vysoké ceny potraviny, což ještě dále zvyšovalo nouzi a drahotu na okrese. V květnu 1918 už stálo vejce 1 korunu, 1 kg hovězího 12 korun, husa 40 korun, 1 kg másla 40 korun.

Dne 26. června sledovala Planá přelet jednoho letadla letecká náhradní kompanie č.16 z Chebu. Letadlo shazovalo letáky, aby lidé přispěli již osmou válečnou půjčku.

Dne 26.června vysvětil biskup FRIND v tzv. letním domově (Sommerheim) u Vysoké Pece na katastru Karlína nový malý kostelík.

V táboře byl ještě zřízen nový vojenský rezervní lazaret pro rakouské vojsko a do něho 25.června 1918 umístěno 1000 zraněných a nemocných rakouských vojáků. Po bitvě na Pijavě, která byla pro Rakousko tak nešťastná, dostaly špitály v Plané a v táboře příliv čerstvých raněných. V září 1918 se objevila tzv. španělská chřipka také v Plané. Nemoc obvykle končila strašlivou smrtí.

Ke konci roku stálo 1 kg mouky 15 korun, 1 litr vína 12 korun, 1 kg vepřového 40 korun, l kg mýdla 65 korun, pár bot 300 korun, pár punčoch 50 korun, metr sukna 300 korun, 1 kg brambor 4 koruny. Okresní hejtmanství muselo samo zastavit odvoz potravin z okresu, protože bylo nebezpečí, že nebude čím z jara co set a sázet.

Založení ČSR a zánik zajateckého tábora

Dne 29.října 1918 bylo také v Plané oznámeno vyhlášení samostatného státu ČSR. Mnoho vojáků si strhalo rakouské kokardy a 1.listopadu 1918 odepřela stráž službu. Tím se stali zajatci volnými a ve městě proskočila pověst, že hladoví Rusové půjdou na Planou. Ti však mašírovali rovnou na nádraží, aby se prvním vlakem dostali do Ruska. Jak zapsal poslední velitel tábora plukovník Franz Latzer, ruští zajatci při odchodu vybrali mezi sebou 2500 K rakouských korun (odhad: 25 000 Kč za první republiky ) na vybudování pomníku pro své, zde na hřbitově pochované kamarády.

Dne 2. listopadu 1918 svolal plánský starosta vybubnováním před radnicí veterány a hasiče, aby odvezli potraviny a intendant z tábora. Převládala velká nechuť a dostavil se však jen nepatrný počet mužů. Zato v noci se vydalo do zajateckého tábora mnoho Plánských a společně s vojáky bývalé stráže tábor plundrovali. Dav byl ovládán dlouho trpěnou nouzí a bídou.

Aby se zabránilo úplnému rozkradení, byli posláni do tábora 4. listopadu 1918 vojáci z Chebu a ujali se hlídání. V noci na 9.listopad 1918 projížděl Planou vojenský vlak s 6. strážním regimentem. Tiše a beze zpěvu. Ale ještě 15. listopadu 1918 se uvádí, že se z lágru odnáší prádlo, obvazy i chirurgické nástroje pro plánskou nemocnici, třebaže již předtím byl i vojenský špitál v táboře vyplundrován. Chebská posádka v táboře byla zcela nespolehlivá a nedisciplinovaná.

Vzhledem k tomu byli povoláni 14. listopadu 1918 místní plánští muži od 18 do 50 let na noční hlídky v táboře. URBAN to však odsuzoval v kronice města slovy: "Práce se štítící individua si chtěla hrát na pány."

Příchod československého vojska

V noci na 14.prosince 1918 přijel do Plané ze Stříbra zvláštní vlak s 50 českými vojáky a s dvěma důstojníky a první věc, kterou provedli – obsadili zajatecký tábor a zde odzbrojili německý Volkswehr. 14. prosince 1918 v 10 hodin přišel do města český hejtman Metzker se 40 českými vojáky a u radnice sdělil zdejší městské radě:

"Ze zajateckého tábora v Plané přichází do Stříbra zpráva od jednoho českého, zde působícího štábního lékaře, že byl tábor vykraden. Přicházíme, abychom tábor a vše, co k němu náleží, zabavili pro český stát, ale také všechno co již bylo z tábora odneseno. Kde jsou všechny tyto věci? " - Na to městský radní otevřel radnici, kde byly uloženy zbraně a bajonety. Hejtman nařídil starostovi vrátit nakradené věci. V pivovaru a v okresní nemocnici byly potraviny z tábora. Před budovy postavil hejtman vojáky se zbraní ke strážení a zbylí vojáci odpochodovali zpět do tábora. 17.prosince byl zahájen odvoz zabavených věcí z Plané.

Podle plánské kroniky se prý město stejně chystalo všechny věci rozprodat chudině; ale pokud je řeč o prodeji, sotva by si je mohli koupit ti nejchudší. Kronikář URBAN až divně podrobně rozvádí celou věc, totiž že celý vojenský zásah byl zbytečný, protože vedení města by rozprodalo vše chudým a potřebným. Byla prý i ustavena likvidační komise. URBAN měl totiž velký zájem o zakrytí připravované šmeliny před plánskými obyvateli. Proto ve své knize dokonce cituje vyhlášku likvidační komise:

Likvidace zajateckého tábora v Plané.

Od soboty 14. prosince 1918 budou denně rozprodávány předměty ze zajateckého tábora jako prádlo, prádelníky, noční stolky, stoly pro mužstvo, lavice, železné postele, velká a malá pokojská kamna, kuchyňské kotle, esšálky, nádobí, příbory, staré vojenské boty, staré mundury atd. Zájemci se budou hlásit na radnici od 1 do 3 hodin. Zde obdrží osvědčení na nákup věcí a s tímto osvědčením odejdou do tábora, kde jim budou věci vydány. Nákup bude placen v hotovosti. Zakoupené předměty si musejí okamžitě vzít a odvézt z tábora. Bez povolení úřadu je vstup do tábora zakázán. Povolení musí být předloženo správci tábora při vchodu do tábora a do ubikací. Po vyklízení baráků budou dále rozprodávány i jednotlivé baráky a jejich části. Sdělení o tomto prodeji bude včas oznámeno. Dne 13. prosince 1918 – likvidační komise

Zájemci o věci měli předložit osvědčení, podepsané JUDr. Fritzem Englem na radnici, že si věci zakupují. Ale jak si mohli tito potřební, ale nemajetní zakoupit tyto věci, když neměli peníze ? Tento "divoký" prodej, na který si brousili zuby zase jen keťasové a váleční zbohatlíci, a který nazývala radnice ironicky "pomoc chudině", se příchodem českého vojska neuskutečnil. Tomu české vojsko zabránilo.

Nezabránilo však rozprodeji baráků těm, kteří si na ně za války nakradli. Čtyři stovky dřevěných baráků byly po 1.světové válce rozprodány a odvezeny. Bývalý tábor se rychle "čistil" a mizel před očima. V roce 1925 se uvádí, že baráky na bývalém zajateckém táboře téměř všechny již zmizely.

Na hřbitově se prý nachází 287 zajatců zde zemřelých a jeden rakouský strážní voják. Jde o 190 Poláků, 59 Rusů, 23 Italů, 8 Lotyšů, 2 Rumuni, 1 Srb, jeden strážní voják české národnosti a 4 zajatci neznámé národnosti. Tato zpráva se uvádí v souvislosti s událostí z roku 1925, kdy byl na hřbitově exhumován italský aspirant-důstojník jménem Alfonso Mangini, který zde zemřel v roce 1918 ve věku 22 let. Místu se už tehdy říkalo v Plané obecně "Ruský hřbitov" (Russischer Friedhof).

Ota Pospíšil vzpomínal, že zatímco stopy ulic v táboře byly stále dobře patrné, žádné baráky tu již ve třicátých letech nebyly. Zajatecký hřbitov byl vícekrát navštíven oficiálními osobnostmi a proto byl pietně udržován. Například ke dni 1. listopadu 1934 byl hřbitov nově upraven, protože toho dne se zde konalo uctění památky zde pohřbených zajatců z války. Byl tu odhalen a vysvěcen hřbitovní kříž, který světil děkan Heimerl. Ve své řeči vzpomenul zajatců mnoha různých národností a vyslovil jim hlubokou soustrast.

Vlastivědná pátrání v létě 1985

Před 17 lety jsme se vypravili do míst bývalého zajateckého tábora. Zajatecký tábor se nacházel za Planou za Červeným mlýnem, který je po pravé straně, zatímco areál tábora byl na polích na levé straně. V roce 1915 tu stál jen dvůr Karlín, kde později zajatci také pracovali.

Když jsme v roce 1985 pátrali v terénu po táboře, nalezli jsme na potoce jen zbytky staré vodárny tábora s nádrží 25x8 metrů se třemi odděleními. Pan Pospíšil připomíná, že si odtud plánští brávali čistý bílý písek na hřbitov na výzdobu hrobů. Hamerský potok tu byl uměle odkloněn pro vodárnu. Jeho vody sotva stačily pro potřeby tábora. Ale pátrání po levé straně silnice bylo neúspěšné. Všechny stopy v terénu tu zmizely polními úpravami – půdorys tábora se sítí ulic a náměstí, místa, kde stával kostel, nemocnice či velkopekárna. Zmizely i jejich kamenné základy z budov, které je měly..

Lesík ve středu bývalého tábora byl beze stop. Zjistili jsme, že jde vlastně o zaniklý zajatecký hřbitov, třebaže v hrozném stavu. Keřový plot se rozrostl do téměř neproniknutelné stěny a vegetace skryla všechny jednotlivé i hromadné hroby, které se jevily jako sotva patrné hrbolky. Při pátrání byly nalezeny tři rezavé plechové hvězdicové náhrobní tabulky s osmi hranami, jaké se v první válce dávaly na místa vojenských hrobů. Boží muka uprostřed mezi javory, vzpomínající na jakousi Annu Häusleinovou, neměly zřejmě souvislost s táborem, neboť jsou starší než tábor. U staré thúje jsme tehdy vykopali náhrobní kámen s nápisem "Catrinescu Stephan, + 17.10.1917, 24 let, voják rumunské infanterie, regiment 7. kompanie."

Na hřbitově jsme viděli včelí úly a podle kolejí tudy projížděly běžně traktory Státních statků, aniž by řidiči tušili, že přejíždějí přes hroby. A kam asi přišla peněžní sbírka Rusů pro zdejší pomník svým, zde zemřelým druhům ?

Ze zajateckého tábora Karlín tedy nezbylo nic než kus hřbitova; alespoň to by mělo být ochráněno pro paměť a poučení, ale také z piety (třebas s malou informační tabulkou).

Tempo života v našem století je nevídané a není divu, že upadla v zapomenutí i krátká historie zajateckého tábora u Plané a stopy v terénu že vymazal čas. Ale zde zajatí i zemřelí vojáci z různých národů původně bojovali proti rakouské monarchii a svou chrabrostí přispěli i ke vzniku Československa v roce 1918. Naše historie nemá důvodu na ně zapomínat.

Ing.Richard Švandrlík
 


Literatura:
SENFT Eduard: "Geschichte der Herrschaft und Stadt Plan in Böhmen" , A.Knab Planá 1937, II.vydání
ŠVANDRLÍK Richard "Zaniklý zajatecký tábor u Plané (1915-1918)", Hamelika čís.5/1985 z 26.8.1985
ŠVANDRLÍK Richard "Zmizelé město u Plané", Kulturní přehled Mariánské Lázně č. 5/1994
"Über Grenzen hinweg", Geschichte, Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964, S.338-342