Prusové v létě 1866
v Mariánských Lázních

Jak došlo k prusko-rakouské válce ?  Po smrti pruského krále Fridricha Viléma IV. (+1861) - mimochodem častého hosta v Mariánských Lázních, které měl v oblibě -  nastoupil na pruský trůn jeho bratr Vilém I. (1861-1888). Ten pověřil řízením státu Otto von Bismarcka, tvrdého a neústupného bojov­níka za sjednocení Německa pod vedením Pruska a za odstavení Rakouska. Bismarck býval vyslancem v Rusku a zajistil přátelství ruského cara Alexandra II. k Prusku. Tak si zajistil u cara i pomoc v případném válečném konfliktu s Francií či s Rakouskem. Do čela armády postavil generála Moltkeho, který přezbrojil pruské vojsko novými puškami-jehlovkami a značně zvýšil počty vojáků. 

Ke konfliktu skutečně došlo, ale tomu předcházelo válka s Dánskem. Když v roce 1863  dánský král Kristián IX. připojil k Dánsku Šlesvicko, požádalo Šlesvicko-Holštýnsko o pomoc německý spolek, v jehož čele bylo  Prusko a Rakousko. Oba státy vyslaly svá vojska do Šlesvicka a porazily společně Dány. Došlo k míru Vídeňském, při čemž bylo Dánsko nuceno vzdát se obou zemí i s Lauenburskem. Ale dobyté země si chtělo k sobě připojit Prusko; kdežto Rakousko požadovalo, aby osvobozené země vytvořily samostatný spolkový stát. Spor skončil tím, že Prusko vypovědělo Rakousku válku, na kterou se vlastně dlouho předem připravovalo. 

Pruská vojska v síle 300 000 mužů prošla průsmyky Šluknov, Liberec, Žacléř, Náchod a spojila se v Čechách bez  překážky v Polabí. Po dílčích střetech u Jičína, Trutnova, Skalice a Náchoda se schylovalo rychle k velké bitvě. V pětitýdenní válce byl rozhodující 3. červenec 1866, kdy pruská vojska porazila Rakušany   v bitvě u Hradce Králové, pak u  Chlumce a Sadové, vpadla do Prahy a chystala se na Vídeň. Rakousko mělo pětinásobné vyšší ztráty na životech. Prostřednictvím francouzského Napoleona III. bylo dosaženo nejprve příměří v Mikulově,a pak míru 23.srpna 1866 v Praze za podmínky, které si kladli vítězové: Rakousko opustí Německý spolek a slíbí, že už nebude nijak zasahovat do celoněmeckých záležitostí, dále souhlasí s připojením Šlesvicka-Holštýnska, ale i Hannoverska a Hessenska (až po Frankfurt n.M.) k Prusku. Tím vzrostlo Prusko o 65000 km².  Rakousko muselo zaplatit 30 miliónů zlatých válečných náhrad, kromě toho muselo podstoupit Itálii, s níž také bojovalo, Benátsko. Na severu vznikl severoněmecký spolek se 16 státy pod vedením Pruska. Rakousko tak ztratilo rozhodující vliv na další vývoj v Německu, zvláště když pak jihoněmecký spolek uzavřel s Bismarckem pakt o spolupráci v případě války. Po válce otřesený císař  ustoupil tlaku Maďarů uvnitř  monarchie a vyhlásil dualistické Rakousko-Uhersko (1866-1867).

Mariánské Lázně za války

Píše se však rok 1866 a začíná válka mezi Rakouskem a Pruskem. V Mariánských Lázních sice byla zahájena lázeňská sezóna, ale bylo tu jako vymeteno. Veškeré přípravy, veškeré vložené investice před zahájením lázeňského provozu, veš­keré naděje na dobré příjmy od hostů  se rozplývaly v důsledku válečné nejistoty.  Majitelé domů  se mohli leda utěšovat, že se Mariánským Lázním válečná vřava vyhne, neboť bitvy se odehrávaly daleko od města.

Léto toho roku bylo velmi teplé a denně se opakovala stejná scenérie. Od časného rána bylo příjemně a  po obědě horko. Kdo chtěl užít sluníčka, vyrazil na Horní náměstí a tam se vyhříval a užíval slunečního svita až do pozdního večera, kdy už byly ostatní ulice lázní ve stínu. Náměstí se tehdy ještě nazývalo "Kostelní ná­městí" a tady  se nyní shromažďovali Mariánskolázeňští, kteří by jinak pobíhali kolem hostů, obstarávali pro ně všelicos, ale nyní byli odsouzeni k nedobrovolné dovolené. Náměstí bylo plné laviček, které stály před domy nebo ve stínu kaštanů, kde štrykovaly ženské, mužští vedli řeči o válce. "Prusové" a "nepřítel" byli nyní ztotožněni a v diskusích  vyvolávali hrůzu  jako nebezpečná a nevzdělaná cháska.

Náhle prorazilo idylu slunného náměstí ostré volání: "Prusové jdou!" Od Karlovarské silnice přibíhal muž s touto zprávou a vyvolal fanatický úprk z náměstí do domovů. Nepřítel se dostal až sem! Kam ukrýt cennosti? Také na náměstí ve Vídeňském domě u pana Ingrische to bylo jako v úlu. Majitel domu, pan Ingrisch byl dědeček pozdější malířky Marie Zickle­rové. Ujišťoval všechny hosty i služebnictvo, že nikomu nic nehrozí. Přesto zavládl v domě velký neklid. Stříbro a jiné cennosti byly ba­leny do šátků a služka, stará Hanny, je odnášela dozadu přes dvůr za kurník, kde je poschovávala do slámy na půdě.

Když byly věci ukryty, majitelé se poněkud uklidnili. Ale byl nejvyšší čas!   Za chvíli už pronikavě zněly od  Karlovarské silnice malé vo­jen­ské píšťaly, s nimiž Prusové vyhrávali do pochodu a objevil se pruský vojenský útvar. Byla to kompanie starších mužů, všichni s hustými blonďatými nebo rezavými vousy, opatrně se rozhlížející kolem, sledovali těch několik lidí, kteří nestačili utéct a stáli nyní na kraji silnice. Je pravda, většina by raději utíkala domů, ale z různých důvodů - a byla to také zvědavost - zůstali.

Na náměstí se vojenský útvar na pokyn velitele zastavil. Nyní se velitel obrátil k místním stojícím lidem s prohlášením, že vojáci procházejí městem a nemají nepřátelské úmysly. Nikdo se nemusí ničeho bát, ale vojáci musí někde přespat. A ihned začal rozdělovat muže ke "kvartýrování" podle domů.

Také do Vídeňského domu pana Ingrische na náměstí bylo přiděleno a přišlo pět pruských vojáků. Majitel je přivítal ve vratech a prosil je, aby zachovali v domě klid a pořádek.  "My  vám tu nic neuděláme," ujišťovali vo­jáci přátelsky a děvečky už nakukovaly u dveří. Když dostali večer od majitele silnou polévku s chlebem, spo­kojeni se posadili v kuchyni u bíle prostřeného stolu a pochutnávali si. Postupně se odvážily děvečky navázat s vojáky rozhovor. Všichni vojáci byli hlavy rodin a většinou zemědělci. Trpce vzpomínali, že museli doma zane­chat svá hospodářství a dvory a jít bojovat proti Rakousku. Rozhovor se roz­proudil, žerto­valo se a ozýval se i smích.  Jen jeden muž zůstával stranou zábavy. Měl dlouhý, červenoblon­ďatý vous a byl velmi smutný. Když se ho děvčata ptala, co je, řinuly se mu velké slzy přes vousy, když vzpomínal, jak musel opustit rodinu s dětmi, které tak  zůstaly v bídě a bez pomoci.

Hned příštího rána, ještě před východem slunce, táhli Prusové dál. Všechno bylo vzhůru, domácí i vo­jáci, kteří spěchali k útvaru. Domácí  je sledovali, až jim zmizeli za obzorem a dozněly i jejich píšťaly. Ří­kalo se pak, že celá  tato vojenská kompanie, která tudy šla, byla totálně zdecimována v jedné z bitev.

Tuto vzpomínku sepsala v roce 1951 písemně malířka Marie Zicklerová, která žila ve Vídeňském domě,  na základě   vyprávění své matky, která zažila Prusy v roce 1866 jako mladé děvče v uvedeném domě. Často se uvádí, že v sezóně 1866 nějaký čas vyhrávala na kolonádě pruská vojenská kapela, ale zda šlo o jeden dva dny, či delší čas, není už známo.
 

Pramen:  ZICKLER Maria: "Der Krieg von 1866 und die Preußen in Marienbad"  in Heimatbrief Nr. 8/1951.