Vzácná třetíhorní žirafa
- okapi - v klášteře Teplá

Jak se ocitla vzácná žirafa - okapi - v předválečném muzeu kláštera Teplá? Tomu předchází delší úvod o tom, co to vlastně okapi je a kdo a kdy ji objevil. Už koncem 19.století se zmiňoval slavný cestovatel Henry Morton STANLEY ve svém třídílném cestopise "V nejtemnější Africe" (vydáno 1898) o jakémsi neznámém oslu, podobajícímu se zvířeti, které požírá listí. Žije prý v nejhlubších pralesích tehdejšího Belgického Konga. Pygmejský  kmen Bambuti mu říká "atti". STANLEY toho živočicha nikdy neviděl, znal jej pouze z vyprávění domorodců, ale ti mu věnovali tři pruhy kůže okapiho. V Anglii tato zprava nevzbudila žádnou pozornost a na celou věc se brzy zapomnělo.

Podivuhodný "osel" však zaujal jednoho člověka - Stanleyova přítele sira Harryho JOHNSTONA, tehdejšího britského guvernéra Ugandy. Snažil se jít po stopách Stanleyovy informace, ale až do roku 1899 byla jeho snaha marná. Tehdy právě vysvobodil z rukou zločinného německého podnikatele skupinu Pygmejů Bambuti, zajatých v pralese Ituri. Němec je chtěl unést do Evropy a vystavovat je na Pařížské světové výstavě jako ukázky "opolidí". Vděční Pygmejové, které pak Johnston hostil ve svém domě, než se vrátili do rodného pralesa, mu s radostí prozradili všechno kolem onoho tajemného osla "atti". Dobře to zvíře znali. Upozornili Johnstona i na to, že jeho jméno zní správně "o´api" či "okapi".

Popsali je jako velmi plachého tvora, kterého je možno ulovit jen do velkých, dobře zakrytých jam, vykopaných v zemi. Jeho barva je prý tmavošedá až šedohnědá s pruhovanýma nohama. Celkově svým vzhledem připomíná velkého osla nebo mulu. Na základě tohoto popisu byl Johnston přesvědčen, že jde o nějaký neznámý druh pralesní zebry. Dozvěděl se také, že se o záhadném zvířeti zmiňovali cestovatelé Stuhlman a Schweinfurth, kteří viděli u Pygmejů brašny z jeho kůže, a dále anglický misionář Lloyd a Francouz major Marchand. Oba totiž okapi viděli a považovali zvíře za pruhovanou antilopu.

Zprávy z pevnosti Mbeni

V roce 1900 se JOHNSTON vydal na svou první expedici za tajemným zvířetem do Belgického Konga. Tam mu belgičtí důstojníci v pevnosti Mbeni potvrdili jeho existenci a sdělili, že o zebru jít nemůže. protože to zvíře má na hlavě rohy. Domorodí vojáci, tvořící posádku pevnosti, je prý často uloví a přinesou. Jeho maso je prý velmi chutné. Johnstona nejvíc vzrušilo, když mu důstojníci sdělili, že naposled se tak stalo nedávno a že v pevnosti by ještě měla by! kompletní kůže okapi. Jaké však bylo jeho zklamání, když zjistil, že ji už černí vojáci rozřezali na opasky a řemeny, které si vázali kolem čela.

Když se Johnstonovi nepodařilo získat tělo ani kůži tajemného zvířete, získal od důstojníků jeho popis, který se přesně shodoval s tím, jak předtím okapi líčil pygmejský kmen. Dověděl se také, že zvíře má na každé noze víc než jedno kopyto! To byl další důkaz, že se nemůže jednat o zebru. Později našel i stopy, které to potvrdily.

JOHNSTON věděl, že primitivní koníci rodu Hipparion byli v pravěku tříprstí, a tak se domníval, že by mohlo jít o nějaký jejich dodnes přežívající druh. S tím ovšem zase nesouhlasily údaje o rozích na hlavě. Nebo šlo přece jen o nějakou antilopu? Johnstona celá záležitost vzrušovala čím dál tím víc. Krátce nato se mu podařilo získat další vzorky kůže, které poslal profesoru Sclaterovi do Londýna. Ten s teorií antilopy nesouhlasil. Přikláněl se k tomu, že okapi je nový druh pralesní zebry, a popsal ji v únoru 1901 na objevitelovu počest pod jménem "Equus (?) Johnstoni". Ale velmi prozíravě zařadil za rodové jméno, kterým si nebyl zcela jist, otazník.

Živoucí svědek třetihor

Johnstonovi se v téže době podařilo získat dvě lebky a celou kůži tohoto stále tajemného zvířete. Na lebce byly zřetelně osrstěné růžky. Johnstonovi se podlomila kolena. Nemohlo jít ani o zebru, ani o hippariona, ani o antilopu. Poznal na první pohled, že jde o přežívající třetihorní žirafu! Tvarem lebky se nápadně podobala obrovské žirafě "Helladotherium duvernoyi", která žila na území dnešního Řecka. Helladotherium však bylo bezrohé. Je možné, aby v afrických pralesích přežila až do dnešních dnů třetihorní žirafa? Žirafy jsou přece zvířata otevřených plání, a nikoli vlhkých a temných pralesů!

Bylo to možné. Profesor LANKESTER z Britského muzea přírodních věd, jemuž sir Johnston poslal svůj materiál k určení, zjistil, ze okapi je opravdu žirafa, nejblíže příbuzná s třetihorní žirafou "Samotherium boissieri" z ostrova Samos v Egejském moři. Samci měli na hlavách malé rohy stejné jako okapi, samice byly bezrohé. Ve vykopávkách na území Libye byl pak nalezen rod "Libytherium", svědčící o tom, že žirafovití této skupiny šli z jižní Evropy nebo Asie, kde tato čeleď vznikla, na jih do nitra Afriky. Profesor Lankester chtěl původně zařadit okapi přímo do rodu Samotherium (vzájemná podobnost byla velká), nakonec se však přece jen rozhodl pro samostatný rod. A tak byla tajemná žirafa konžských pralesů nazvána v roce 1901 oficiálním jménem "Okapia johnstoni". Je to jediný, dnes žijící pozůstatek prastaré podčeledi krátkokrkých třetihorních žiraf ...

Evropa se tedy o existenci okapi dozvěděla počátkem dvacátého století. Staří Peršané ji však znali už před půltřetím tisícem let. Na ozdobných reliéfech schodiště v Persepolis existuje její zobrazení, jak je vedena coby dar perskému králi při každoročních oslavách nového roku. Není pochyb, nemůže jít o žádné jiné zvíře než o okapi. Anebo přece? Co když nějaký další druh krátkokrkých žiraf přežil až do historických dob kdesi v oblasti Středního Východu?

Okapi v klášteře Teplá

Málokdo dnes ví, co je okapi a ještě méně je známo, že tato  přežívající třetihorní žirafa (tzv. Okapia johnsoni) byla před druhou válkou vystavována jako vycpanina - jako přírodní zvláštnost v proslulém klášterním muzeu v Teplé. Zvíře sice vzdáleně připomínalo zebru či osla, šlo však o podčeleď krátkokrkých žiraf, dožívající  hluboko  v bažinách Konga. Okapi je prapodivnou směsí různých zvířat. Ač jde o žirafu, má mnohem kratší krk. Hlava je sice žirafí, ale s dlouhýma oslíma ušima. Je kaštanově hnědé barvy, ale nohy má zebrovitě černobíle pruhovány. Podobá se zebře, ale pozor - s kravským ohonem!

Tisíce návštěvníků klášterního muzea se podivovalo před druhou světovou válkou této podivuhodné hříčce přírody, vystavené ve vitríně za sklem. Jak se vzal okapi v Teplé ? Roku 1910 poslali premonstráti z africké misie, působící  v temném, rovníkovém pralese Konga toto zvíře, které do té doby nikdo nechytil živé, do Teplé. Bylo vycpáno a dáno do muzea.

Později, až ve třicátých letech se podařilo premonstrátům získat dva živé exempláře okapi, kteří byli chyceni v odchytné jámě. Toto zvíře lze srovnat snad jen s tzv.  jednorohem ze středověku, záhadným bájným tvorem, který byl jen zčásti koňské podoby, jak bylo vyobrazeno v klášteře Windberg v Bavorském lese.

Co se týká okapiho, první stopy po něm získal okolo roku 1900 jeden badatel, když mu  konžští černoši přinesli pár kopyt, pár opasků ze stažené kůže okapiho a nakonec potrhanou část kůže okapiho. Pro černochy šlo o předměty mocné magické medicíny, kterých se zbavovali jen velmi neradi. Později podnikl Powell-Lotton expedici s hledáním okapiho. Ale trvalo mnoho měsíců než se mu podařilo  v pralesích spatřit jediné  takové, ale  čerstvě zabité zvíře.

>V roce 1908 získal vévoda Adolf Friedrich Mecklenburský od své africké expedice pět kůží   a jednu kostru okapiho pro německé vědce. V roce 1910 byl poprvé vyfotografován čerstvě zastřelený okapi, ale až roku 1930 vyfotografoval jeden Holanďan živého okapiho. V roce 1936 větší italská expedice chytila  dvě taková živá zvířata, ale ta brzy v zajetí pošla.

V Evropě se nacházely jen dva exempláře okapiho. Kromě klášterního muzea v Teplé byl vystavován vycpaný exemplář okapiho před druhou světovou válkou ještě  v muzeu v Bruselu. S podivem hledíme na jediný obraz okapiho z Teplé s němou otázkou: Jaký byl S podivem hledíme na jediný obraz okapiho z Teplé s němou otázkou: Jaký byl asi osud této evropské muzeální jedinečnosti? Na které skládce zmizela?

Vedle množství kuriosních předmětů bývala v muzeu kláštera Teplá řada herbářů lesní flóry z Tepelska a mezi nimi snad i dar od J. W.Goetha. Kde se nacházejí dnes?
 

Literatura:
Stara Albert: "Das Okapi im Tepler Stiftsmuseum" Marienbader-Tepler Heimatbrief  Nr. 53 z února 1953
Jaroslav Mareš "Okapi" – Záhady, Mladý svět  čís.40/1997,  S.48
Švandrlík Richard: "Okapi v klášteře Teplá" HAMELIKA č. 9/1997 z 26.října 1997, S.25