Anastasius Grün,
rakouský básník (1806-1876)

Mezi mimořádné talenty básnické 19. století v německé oblasti patřil Anastasius Grün. Pobýval také v Mariánských Lázních - snad v 60. letech 19. století - a jestli tu nemá ani neměl pamětní desku jako například Berthold Auerbach, neznamená to, že by ve své době nebyl v městě znám a slaven.

Básník se narodil 11. dubna 1806 jako Anton Alexander hrabě von Auersperg v hlavním městě rakouské Krajiny (Krain) v Ljubljaně. Pocházel z významného šlechtického rodu, ale zvolil si spisovatelské pseudonym Anastasius Grün, pod kterým je dodnes znám jako přední německo-rakouský básník 19.století. V jeho době bylo poměrně časté skrýt svou osobu šlechtice pod pseudonymem, které u něho bylo vykládáno jako Anastasis=znovu objevit, znovu se vracet, a Grün= naprostá a bezvýhradná jeho láska k přírodě. Podobně se ukrýval pod pseudonymem "Friedrich Halm" známý šlechtic Eligius Franz Josef svobodný pán von Münch-Bellinghausen.

Mladý Anton Alexander byl vychován na zámku Thurn am Hart a zdědil po otci dvě bohatá a v nádherné krajině položená panství, ale nikdy nepoznal v životě potřebu opéče o ně, což býval u dědictví úděl většiny básníků. Mnohem krušnější byly jeho vnitřní duševní boje, bez nichž by se - jak bývalo u básníků obvyklé - asi nikdy nestal tak skvělým básníkem, jak ho poznali lidé a jak si ho oblíbili. Stal se básníkem lidské svobody, pravdy a pravdivosti, a především lidské důstojnosti. Jeho básnický vzestup probíhal při rostoucím jazykovém podávání a vykreslování přírody a lidí v obrazech, napodobujících nefalšovanou přírodu, která ho okouzlovala a kterou tolik miloval.

Hned v mládí, když ho otec umístil do tzv. teresiánu ve Vídni, aby dostal chlapec další vzdělání, se v mladé duši směšují a stojí proti sobě síly svobodné lidské a básnické a atmosféra výchovného zařízení pro šlechtice. Mladý Auersperg je po dvou letech označen svými vychovateli této jinak rytířské akademie za nepolepšitelného a nenapravitelného. Auersperg odchází odtud do Inženýrské akademie, kde studoval až do smrti otce v roce 1818. Následuje rozhodnutí poručenského opatrovnického úřadu předat chlapce do soukromého institutu (tzv. Klinkowström´schen Institut) ve Vídni s tím, aby tu byl připravován na vysokoškolská studia na univerzitě. Tento ústav se mu vůbec nezamlouval. Znovu se v něm svářelo v protikladech vnější chování, k němuž byl vychovateli nucen, s vnitřními hnacími silami. Byl naplněn těžkou trpkostí, která se později projevila v jeho básních. Oddechl si, až když ústav opustil.

Následovala vysokoškolská studia ve Vídni a Štýrském Hradci (Graz) a v roce 1831 převzal správu svých statků. Od té doby žil, aniž by nastoupil do nějakého veřejného úřadu, většinou na zámku Thurn am Hart, později ve Štýrském Hradci (Graz). Rozptýlení v jinak poklidném osobním životě mu přinášely větší cesty a putování po Německu, Itálii, Francii a Anglii, které mu přinesly také ovoce v jeho poezii. Vzhledem k jeho svobodomyslným názorům, které zněly v jeho básních byl zvolen do národního shromáždění německého ve Frankfurtě a později, když Rakousko dostalo ústavu, byl jmenován doživotně členem panského domu (Herrenhaus).

11.dubna 1876 oslavil sedmdesátiny v plném zdraví a zahrnut srdečnými gratulacemi z celého Německa a Rakouska, avšak 12. září 1876 zemřel náhle na mozkovou mrtvici. Jeho manželka a syn ho zakrátko následovali z tohoto světa.

Jeho sebrané spisy mají pět svazků, z nichž "Spaziergänge eines Wieder Poeten", "Schutt", "Nibelungem uin Frack" a "Pfaff von Kahlenberg" jsou většinou časové básně, jimiž jako by chtěl básník svým současníkům nastavit kritické zrcadlo, v němž by spatřili své chyby, ale i způsoby jejich odstranění. Jeho skvostný jazyk s neobyčejnou obrazotvorností, jeho ušlechtilé myšlení obohacovalo jeho díla a básník dosahoval mimořádný ohlas a oblibu u čtenářů. Z jeho básní zůstaly nejznámější "Die Martinswand", "Max und Dürer" a "Der Zweikampf".

Jako příklad uveďme báseň "Lístek v knize" - obraz jedné osamělé staré paní, která nachází v knize starý lístek z kytice, kterou v době mládí dostala.


Das Blatt im Buch
"Ich hab eine alte Muhme
Die ein altes Büchlein hat.
Es liegt in dem alten Buche
Ein altes, dürres Blatt.

So dürr sind wohl auch die Hände,
Die einst im Lenz ihr´s geplückt.
Was mag doch die Alte haben ?
Sie weint, so oft sie´s erblickt."

 

V jiné básni poeta hledí na nezměřitelné, nekonečné moře, a pro ty, kteří nikdy moře nespatřili, vyvolává snivou představu, ukládanou hluboko do duše. :


"Unermeßlich und unendlich,
Glänzend, ruhig, ahnungschwer
Liegst du vor mir ausgebreitet,
Altes, heil´ges, ew´ges Meer!"

 

Většinu básní Anastasia Grüna rozmělnil čas a uložil do oddílu zapomnění, ale návrat k nim vždy znovu vrací pocity a pohnutí z mládí. Anastasius Grün byl básník z Milosti Boží a šlechtic nejen podle rodokmenu a svých předků, ale především lidskou důstojností.

 


(Podle KLINGER Adolf: "Anastasius Grün" - Österreichs Deutsache Jugend, Reichenberg 1906)