Anatolij Vasiljevič Lunačarskij
(1875-1933)

Anatolij Vasilejvič Lunačarskij (*23.11.1875, †26.12.1933) byl sovětský politik, filosof a publicista v době počátku sovětského státu. Jako byl Josef Goebbels neúspěšný spisovatel, podobně i Anatólii Lunačarskij měl podobný osud. Ve staré ruské tradici to zkoušel nejprve s dramatem a potom - stejně jako většina neúspěšných autorů - se věnoval kritice. Ale ze všeho nejraději měl revoluci, která by nezasloužené jeho umělecké neúspěchy nějak napravila.

Členem ruské sociální demokracie se stal již roku 1897 a bolševikem byl od roku 1917. Revoluce byla pro něho vším a tak se hned v prvé sovětské vládě 1917-1920 stal lidovým komisařem (ministrem) osvěty. Umělci připadli do jeho resortu a že nešetřil ostrou kritikou, je jisté. Přispěl k šíření marxistického myšlení v sovětském Rusku. Komunistická literatura ho později uvádí jako "zakladatele marxistické teorie umění, literární historie a kritiky".

V dubnu 1918 Maxim Gorkij svolal skupinu pokrokových umělců, kteří se kolem něho shromáždili, na společnou schůzku s právě zvoleným lidovým komisařem osvěty Lunačarským. Bylo to přátelské posezení u Lunačarských doma. Tvůrci měli pro svého lidového komisaře připravený návrh, podle něhož by řízení socialistického umění - namísto Lunačarského komisariátu - převzal Výkonný výbor uměleckých svazů. Umělci chystali jeho založení a věřili v podporu od Lunačarského. Ale ten jim chladně odpověděl: "Jsme proti nějakému Národnímu shromáždění v politice, ale ještě více jsme proti něčemu podobnému v umění!”

V srpnu 1925 se do řešení problémů s literaturou a s literáty pustil osobně Josef Stalin. Přebíral tak, když si už pevně usadil na vůdcovské židli, iniciativy únorové konference kultury v Moskvě, kterou tehdy připravil a řídil Lunačarský. Byla to poslední konference, ne-li vůbec poslední příležitost, kde se zástupci inteligence mohli ještě svobodně vyjadřovat na veřejnosti. Ale Lunačarský byl nesmlouvavý. “Cílem strany je,” sdělil tu Lunačarský, “přesvědčit anebo donutit inteligenci ke spolupráci s proletariátem.” A ocitoval tvrdého Lenina: “Kde nepomůže přesvědčování, nastoupí síla!”

O vládě v sovětském Rusku 1917-1926. Vláda, v níž seděl i Lunačarský, dlouhá léta zajímá historiky počátků SSSR. Historici si všimli, že mezi 538 nejvýše postavenými osobnostmi v porevolučním Rusku, bylo fakticky jen 31 Rusů! A uváděli národnostní složení: 11 Němců, 1 Čech, 1 Maďar, 2 Gruzíni, 3 Poláci, 3 Finové, 10 Arménů, 34 Lotyšů a 442 Židů, kteří stáli v čele Ruska po revoluci. Celkem tedy bylo 82 % revolucionářů Židů, při čemž v celém Rusku žily pouze 4 miliony Židů (hlavně na Ukrajině, Bělorusku a východním Polsku). Slovo Žid v ruštině označovalo nikoliv konfesi, ale židovskou národnost.

Nejlépe to bylo vidět na složení revoluční vlády. V čele Rady lidových komisařů (=vlády) byl Uljanov (Lenin - tj. Rus,ale podle rabínských zákonů to byl Žid, protože matka, jménem Blank, byla Židovka). Komisař zahraničních věcí byl Čičerin (tj. Rus ze staré ruské šlechty, ale oženil se s Židovkou a také po matce byl židovské národnosti). Komisař otázek národnostních byl Džugašvili (Stalin - tj. Gruzínec, ač dle některých zdrojů byl poloviční Žid z Kavkazu). Předseda nejvyšší hospodářské rady byl Lurje (Larin - Žid),.komisař pro obnovu - Šlichter (Žid), komisař zemědělství - Protian (Armén), komisař státní kontroly - Lander (Žid), komisař armády a námořnictví - Bronstein (Trocký - Žid), komisař státních pozemků - Kaufman (Žid), komisař veřejných prací - Schmit (Žid), komisařka zásobování - E. Lilina (Knigisen - Židovka), komisař lidové osvěty - Lunačarskij (Rus, ale ženat s Židovkou Rosenfeldovou), komisař náboženství - Spitzberg (Žid), lidový komisař - Apfelbaum (Zinověv - Žid), komisař veřejné hygieny - Anwelt (Žid), komisař pro tisk - Koren (Volodarskij - Žid), komisař financí - Gukovskij (Žid), komisařka pro volby - Radomyslskij (Urickaja - Židovka), komisař justice - Steinberg (Žid), komisař pro evakuace - Fenigstein (Žid), asistent komisaře - Rabič (Žid), asistent komisaře - Zaslavskij (Žid). A tak 22 ministrů první sovětské vlády tvořilo 17 Židů, 3 Rusové (Lenin, Čičerin, Lunačarskij), 1 Gruzínec (Stalin) a 1 Armén (Protian).

Dále tu byl Vojenský komisariát sovětského Ruska, který měl 43 členů, z toho 35 Židů, 1 Němec a 7 Lotyšů, ani jediný Rus.

Lunačarskij a Mariánské Lázně.

Lidový komisař kultury SSSR aneb ministr kultury v první bolševické vládě navštívil Mariánské Lázně a léčil se zde v červenci a v srpnu 1930 v hotelu WEIMAR. Není známo, na co se tu léčil, ale bral koupele a pil léčivé minerálky. Jeho pobyt v Mariánských Lázních vyšel najevo až z jeho životopisu a brzy na to - počátkem osmdesátých let bylo rozhodnuto obohatit památky na slavné hosty města také jeho deskou.

Protože bydlel v hotelu WEIMAR (Kavkaz), kde byla již umístěna pamětní deska krále Edwarda VII. - byla sice na balkoně prvního patra, bylo rozhodnuto ji odstranit. Podobně se to již udělalo s pamětní deskou Johanna Wolfganga Goetha, která připomínala hostům Goethovy pobyty v tehdejším Klebelsberkově paláci (Kavkaz) v letech 1821-1822. Tato pamětní deska byla odstraněna brzy po druhé světové válce v rámci totální degermanizace všeho v tomto městě. Nyní, v roce 1983, u pamětní desky krále Edwarda VII. šlo o něco jiného. Nepovažovalo se za vhodné, připomínat hostům devět zdejších pobytů královského představitele imperialistické mocnosti; teprve v druhé řadě byl příčinou německý text Edwardovy pamětní desky. Můžeme děkovat tehdejšímu nápadu jednoho pracovníka Kavkazu, že byla deska dočasně přebílena, aby nevzrušovala přítomné komunistické mocipány, kteří se účastnili jejího odhalení.

Dne 8.listopadu 1983 došlo k slavnostnímu odhalení Lunačarského pamětní desky. Nutno říci, že byla monumentální, s plastikou, z bronzu - dílo akademického sochaře Petra Formánka z Prahy. Slavnostní akt proběhl za přítomnosti soudruha ministra kultury a místopředsedy Ústředního výboru Svazu československo-sovětského přátelství (SČSP) dr. Milana KLUSÁKA, dále karlovarského konzula SSSR S.I.MINAKOVA, dále prvního tajemníka velvyslanectví SSSR v Praze D. JAKUBAIKISE, krajských a okresních představitelů strany SČSP. Hlavní projev měl dr. Milan KLUSÁK, který zhodnotil význam díla Anatolije Vasiljeviče Lunačarského jako předního teoretika socialistické kultury v SSSR, jako tehdejšího sovětského lidového komisaře osvěty (=ministra kultury). Hosté si po slavnostním aktu odhalení pamětní desky prohlédli Městské muzeum v sousedství, dále část kolonády, již otevřené po dlouholeté stavební rekonstrukci, a večer se konalo ve společenském domě CASINO slavnostní setkání pozvaných hostů.

Lunačarskij patřil k hostů, jejichž zdejší pobyt nebyl dlouho znám. Iniciativa k uvedenému aktu vyšla ze sovětské strany. Pamětní deska vlevo od hlavního vchodu do budovy ovšem nepřežila ani deset let. Brzy po sametové revoluce byla odstraněna (1990) a místo, kde se skladuje není známo. -rš-