Slavná pěvkyně Anna Milder-Hauptmannová a Goethe

V životě Johanna Wolfganga Goetha byl významný rok 1823, který kulminoval při vícetýdenním mariánskolázeňském pobytu básníka. Goethe zde využil zdejších magických pramenů i hudebních prožitků, které mu pomohly překonat těžké hodiny duchovní bouře. Hudba ho osvobozovala od zoufalství. Po tom bažilo jeho "sklíčené srdce, které příliš mnoho ztratilo" i jeho "touha po věčné kráse". Basista STROMEYER z Vídně, který zpíval v Mariánských Lázních u paní Geymüllerové, stejně jako "nejrozkošnější" ruská dvorní klavíristka Maria SZYMANOWSKA, nebo berlínská dvorní operní pěvkyně Anna MILDER-HAUPTMANNOVA se svým nádherným hlasem, přispěli k tomu, že se sklíčený básník tělesně i duševně odpoutal od jeho bolu. Kdo byla Anna Milder-Hauptmannová ?.

Anna Pauline Milderová se narodila 13. prosince 1785 v Konstantinopelu jako dcera cukráře a kavárníka ze Salcburku. V deseti letech se přestěhovala s rodiči do Vídně. Její mimořádné hudební nadání, z něhož se vyklubal během krátké doby mimořádný hlasový fenomén, se projevilo u Anny již v nejranějším dětství. Pěveckého vzdělání se jí dostalo jako oblíbenkyně a žákyně slavného Haydna, později se jí ujal učitel Salieri. V osmnácti letech dosáhla prvního velkého operního úspěchu v jedné opeře od Süßmayera v Schikanederově divadle ve Vídni. Několik let nato již hrála a zpívala jako první pěvkyně dramatické role hrdinek a trval velký obdiv mezi členy dvorního operního divadla. Nadchla jako Alkeste v Gluckově "Ifigenii". Působila jako plné ztělesnění ženských postav Amadea Mozarta a dokonce zvládla mistrovsky tenorové partie Tamina. Potěšila starého Haydna důstojnou úpravou sopránové partie jeho "Stvoření" při posledním památném uvedení, kterého se mistr ještě mohl zúčastnit. Byla pravzorem Leonory v Beethovenově "Fidelio" a pomohla jeho tvorbě - od počátku až do konce - k hlubokému porozumění. Ve Vídni a později v Berlíně vytvořila hudebně i dramaticky obsah této role beze zbytku. Beethoven pak mohl v jednom ze svých dopisů vzpomenout na "jedinečnou" Milderovou pln vděčného nadšení při jejím berlínském úspěchu ve Fideliu: "Šťasten se může cítit ten, jehož osud se mohl dotknout její Múzy, jejího genia, jejích nádherných vlastností a předností.

Když pak 22. prosince 1808 jí připadla čest v Schönbrunnu vystoupit přímo před Napoleonem, měl se tento vyjádřit - podle tradice . takto: "Voilá une voix; depuis longtemps je n´ai pas entendu une telle voix!" .

Hudební skladatel REICHARDT, který Milderovou obdivoval za časů francouzské inyaze ve Vídni a její hlas označil jako "nejkrásnější, nejplnější, nejčistší, jaký kdy ve svém životě slyšel v Itálii, Německu, Francii a Anglii." Také její hra a její vystupování bylo "urozené a veliké". V pozdějších letech, kdy se její činnost přenesla z Vídně do Berlína, kde působila v letech 1816-1829 jako významná opora dramatického repertoáru berlínské královské opery, hodnotil historik RAUMER tuto primadonu jako absolutní slovy:

"Při vší vznešenosti, ušlechtilosti, velikosti při vystupování v rolích divadelních postav, v nichž pronikaly její svérázné vlastnosti, má hlas, který vyvolává pouhým vydáním tónu pohodu a dobrosrdečnost, vyvolává tu nejhlubší pokoru a unáší posluchače k nejvnitřnější účasti."

Umělkyně se provdala roku 1810 za klenotníka Petera Hauptmanna ve Vídni, ale jejich manželství se po několika málo letech rozvedlo. Přestože se umělkyně s Vídni rozloučila a odešla na pruskou scénu, její vztahy k městu na Dunaji zůstávaly vřelé. Zde žil její starý otec i přátelé a sem se hodlala po svém pensionování vrátit a najít zde nové umělecké pole činnosti, jak aspoň doufala. Avšak toho jí nebylo dopřáno. Poslední roky života strávila v Berlíně, kde 29.května 1838 zemřela. Bylo jí 53 let.

Berlínský komponista ZELTER byl prvním, který nasměroval Goethovu pozornost k jejímu umění. Z korespondence Zeltera a Goethe je patrné, že již před 11 lety před Mariánskými Lázněmi (tj. 1812) se Goethe poznal s umělkyní Annou Milderovou a s jejími lidským i uměleckým charakterem. V jedné zprávě od ZELTERA ze 13.září 1812 se píše o hudební sezóně v Berlíně: "Dále je tu také Madam Milder-Hauptmannová. Slyšel jsem ji v Gluckově "Ifigenii", ve "Švýcarské rodině" a v "Čarovné flétně", ve které zpívala Tamino. Její hlas, postava a charakter této mladé paní jsou takové svobody, síly a půvabu, zvláště v roli Emelíny, že zde ještě nebylo vídáno a slyšeno. Sice se haní její zpěv jako neumělecký apod., ale já nacházím mnoho k spravedlivé pochvale, například její vřelost, pravdivost, souvislosti, jistotu a skvělé vystižení například švýcarské neomalenosti, prozrazující nevinnost. Neviděl jsem nikdy předvést vášeň s takovou moderací a jednání s takovou rozhodností." - Ještě v dopise z 3. prosince 1812 připomíná Goethe, že by rád slyšel zpívat Madam Milderovou.

Když se tato umělkyně po tříleté nepřítomnosti na jaře 1815 znovu se objevila v Berlíně za účelem hostování v divadle, Zelter zpravoval 4.června 1815 Goetha: "Madame Milder z Vídně je zde a bude vystupovat ve 12 rolích. Ve čtvrtek hraje poprvé a těším se na její hodnotný zlatý hlas, který otevřeně řečeno patří k raritám, že mně přináší hluboké uspokojení." - Pár dnů na to měl ZELTER příležitost dokončit již před lety vykreslovanou charakteristiku této pěvkyně následujícími slovy v dopise z 15.června 1815:

"Představuji Ti poklidnou, zdatnou ženskou postavu, plně dozrálou, ve třiceti letech: s krásnými rameny, bílou, jemnou, německou, jistou, nezkaženou, která dokáže rozevřít rty daleko od sebe, že lehce hovořící, široký a plný hlas jimi může pohodlně procházet, tak můžeš vidět Madam Milderovou, která vystupovala včera v Gluckově Armidě. K takové postavě když si domyslíš vnitřek, který, složený z nejvyšší naivity a z nevinnosti může připomínat Pallas z Velletri (jak to říkám, tak to míním), máš tu postavu Armidy."

Zelterův popis Milderové udělal na Goetha dojem, který je cítit z odpovědi na Zelterovy řádky z Wiesbadenu 16.června: "Závidím Ti Milderovou. Když je člověk starší, měl by žít ve velkoměstě a s Tebou. Vale!"

26.června 1815 napsal jeden hudební kritik a obdivovatel Milderové: "Madam Milderová si uchovává přirozené nadšení. Ještě nikdy jsem neviděl za letních dnů tak plné divadlo. Dokonce jako Zuzana ve Figarovi získala nové příznivce a jako Emelína ve Švýcarské rodině je považována za nepřekonatelnou a nenahraditelnou. Můj obdiv vyvěrá především z toho, že její talent kvůli talentu se rozpoznává a uplatňuje."

V roce 1816 se stala Milder-Hauptmannová členkou královské pruské dvorní opery. Dříve než bylo toto jmenování konečně potvrzeno, hledali přívrženci italského pěveckého stylu, jak by zabránili angažmá německé umělkyně všelijakými intrikami. O tom se zmiňoval ZELTER 4.dubna 1816: "Také madame Catalani má přijet do Berlína a Milderovou-Hauptmannovou jednoduše odsunout. Není proto jisté, jak se věc vyvine, protože proti ní jsou ti, kteří si přejí italskou operu."

Goethe nato odpovídá 28.srpna 1816 z Tennstedtu: "Tvůj článek o Catalani, Milderové a Mara jsem četl s radostí. Lidé nechápou nikdy, že krásné hodiny stejně jako krásné talenty musí užívat vzletu." Gertruda Elisabeth Mara (1749-1833) byla známá pěvkyně, která působila v Německu, Rusku a ve Francii. Angelica Catalani (1780-1849) byla oslavovaná operní a koncertní pěvkyně.

Až do roku 1823 se nevynořuje jméno Anny Milderové v korespondenci Zeltera s Goetha. Teprve návštěva v Mariánských Lázních v roce 1823 znovu vrací pozornost obou mužů na pěvkyni tím nejvýraznějším způsobem.

Když se s ní výmarský básník setkal v Mariánských Lázních, našel ji na nejvyšším stupni života, kdy dosahovala kulminačního bodu své umělecké dráhy a snad ji již právě překračovala.

Obrazy, které jsou k dispozici z doby plné zralosti jejího umění, patří k umělecky nejplnějším. Obě pomocí kamenotisku rozmnožené kresby Milder-Hauptmannové jsou portréty od E.F.Leybolda a odpovídají přibližně zobrazení, které Zelter Goethovi načrtl. Vznikly v roce 1821 podle skutečnosti a nabídly intimní, pravdivě provedený obrázek umělkyně. Z jemného oválu jedné, živými barvami modelované tváře se na nás dívá pár chytrých, poklidných, zářících očí. Z tváře vybíhá s plastickou jasností, pikantní, lehce nazvednutý nosík, plné našpulené rty s vnadným půvabným dolíčkem, delší protahující se brada, zešpičatělá a ukazující na energičnost. Krásně formované, nakloněné poprsí zahaluje rudá indická šála, jejíž záhyby obsahují jemně vykreslenou ruku s kouzelnou pečlivostí. Tak nějak umělkyně vypadala, než se po roce a půl v českých lázních básníkovi představila osobně.

Paní Milder-Hauptmannová přijela do Mariánských Lázní 12. srpna 1823 v doprovodu paní Limannové z Berlína (pod čísly 685 a 686). Obě se ubytovaly v Ruském domě nad promenádou (později Elbschloss). Přítomnost slavné umělkyně vyvolala ihned v Goethovi touhu a přání, poznat se s ní, a to hned příštího rána u pramene. 13.srpna zpravuje Goethův deník: o "dobrodružství s hříšnou Madam Milderovou", o které pár dnů později píše Zelterovi do Berlína: "Madam Milderová mne navštívila." 14. srpna 1823 chtěl Goethe její návštěvu opětovat, ale pěvkyni nezastihl doma.

15.srpna 1823 přišla konečně příležitost, aby Goethe vyslechl její umění. Malý soukromý koncert, který byl uspořádán ovšem k poctě Johanna Wolfganga Goetha, se konal v Heidlerově domě. Doktor Heidler se snažil všemi silami neustále něco dělat pro tělesné i duchovní blaho básníka. K tomuto úsilí patřila i pomoc pro Goethovy geologické studie, k níž dodával požadované zprávy.

Účinkování Milderové a jejího zpěvu popisuje Goethe v deníku slovy: "U doktora Heidlera, kde zpívala Madame Milderová nedostižně a krásně a nás všechny dojala k slzám." Tento dojem zrcadlí ještě zřetelněji Goethovy dopisy, které rozesílá své rodině a úzkému kruhu svých přátel.

Dva dny později vykonala pěvkyně u Goetha návštěvu, aby mu poděkovala za jeho milou pozornost za jeho pobytu v Mariánských Lázních. A pravděpodobně se také s ním rozloučila. Soudíme tak podle toho, že následující poznámky Goethovy se již o pěvkyni nezmiňují. .

Dopis z 19.srpna 1823 snaše Otýlii popisuje Goethovy zážitky, které "v tomto starém Pozemském, stejně jako v tom nejnovějším, Nebeském získal a které mu přinesly krásné shrnutí." A k paní Milderové poznamenává: "Madame Milderová jsem již slyšel zpívat, v úzkém kruhu, malé písně, které dokázala předvést jako velké. A je také dobře, že jsem vnímal tytéž zvláštní kusy neočekávaně."

Také v dopise státnímu radovi Schultzovi psal o vystoupení Milderové.

20.srpna 1823 jel Goethe do Chebu a 24.srpna popsal detailně Zelterovi, co tu zažil-."Dále ti musím ohlásit, že mi po onom polibku, jehož dárkyně Ti to asi prozradí, přišla ještě přízeň a dar z Berlína. Madame Milderovou totiž slyšet, čtyři Malé písně, která však uměla podat jako Velké, je zážitek a vzpomínka na takovou krásu mi ještě dnes vhání slzy do očí.. A tak zbývá jen chvála, kterou jsem o ní slyšel po léta, žádné chladné historické slovo, ale ona probouzí zpěvem od pravdivosti poslechu až po hluboké pohnutí, až k nejkrásnějšímu. Když požádala něco psaného mou rukou, dostala skrze Tebe lísteček, který není tak docela bezcenný."

Stejně tak psal GOETHE synovi Augustovi, že slovy nelze vyjádřit umělecké zážitky Milderové a Szymanowské. Znovu a znovu se vrací Goethe k těmto zážitkům v Chebu, a ještě v dopise z 8.září 1823 Schultzovi.

Z dalších let nacházíme na odkaz na paní Milderovou při hovoru, který měl kancléř von Müller s Goethem 8.března 1824: "Vyprávěl jsem, že Schmidt byl paní Milderovou velmi přijat, ona překonává všechno, co jeho fantazie dosud vytvořila o této umělkyni. Docela přirozené, řekl Goethe, neboť ona se zjevuje skutečně jako jedinečné individuum. Jen mlhavě, nejasně, nejistě, bez hranic zjevuje se v jeho fantasii. Ale nikdy v charakteristické celosti skutečného světa."

27.listopadu 1824 lituje ZELTER, že musí svému příteli sdělit: "Tak máme zase u nás sebranku virtuosů - Madame Grünbaum a klavíristu pana Moschelese. První zpívá naše Milderová a Seidler do hrobu … Madame Grunbaumovou jsem slyšel už v roce 1810, kdy ještě nebyla provdána v Praze. Její hlas je čistý, jemný a s dobrým rozsahem, ale ten kov a tu sílu hlasu Milderové nemá, ani Catalaniové." Tereza Grünbaumová (1791-1876) byla dcera vídeňského skladatele Wenzel Müllera a sporanistka. Ignas Moscheles (1794-1870) byl dobový velký klavírní virtuos, hudební skladatel a učitel.

Že oboustranné sympatie Goetha a Milderové přetrvávaly, je patrné ze zápisu v Goethově deníku z 18.července 1826, kde se připomíná vyhotovení jakéhosi exempláře pro Madam Milderovou. Šlo zřejmě o zlaté jubileum 7.11.1825 a z pověření výmarského velkovévody zhotovení skvostného tisku "Ifigenie", do kterého napsal Goethe věnování:

"Dies unschuldige fromme Spiel
Das edlen Beifall sich errungen,
Erreichte doch ein höhres Ziel
Von Gluck betont, von -Dir gesungen."
("Ta nevinně zbožná hra
ta si vzácný potlesk zasloužila
ale dosáhla ještě vyššího cíle
složená Gluckem, Tebou zpívaná."

(Výmar, 12.června 1826 Přeložil Wellek.)

 

Zachovalo se poděkování Milderové za dárek:

"Sotva bych se nadála toho, že bych zůstala ve vzpomínkách Vaší Excelence, když mně přítel ZELTER přinesl to nejpřátelštější a nejcennější znamení tohoto. S nejhlubším díkem oceňují hodnotu tohoto daru! Téměř pociťují zahanbení při převzetí daru, že jsem nikdy neměla štěstí, předvést se před očima Vaší Excelence ve svém uměleckém úsilí na jevišti. Ráda bych, kdyby mi osud poštěstil, jen jednou při svých cestách vystoupit k Vašemu posouzení a pak bych se směla možná potěšit z Vaší spokojenosti. Takové štěstí by bylo cenou nejvyšší.

Přijměte prosím Vaše Excelence tyto řádky jako poselství mé nejhlubší úcty.

Berlin 14.září 1826. Anna Milder."

4.října 1826 zapsal Goethe do deníku: "Slečna Ulrika přišla. V poledne spolu s Eckermannem vyprávěno mnoho o Berlíně. Přinesla něco od Zeltera, Madame Milderové, Felixe, Bernardiho." Sedm dnů později se letmo dotkl v dopise Zelterovi o jeho zprávách z Berlína: "Zas přátelský dopis Madame Milderové, že děkuji co nejlépe."

Přání, aby Goethe sub voce Milderové byl udržen zájmem, potvrzuje korespondence z 13.července 1827. Vedle zpráv o všedních událostech je také zpráva o vypuzení stárnoucí Milderové mladými umělkyněmi: "Potom se může vyslechnout Mademoiselle Schechner z Münchenu v rolích naší Milderové a nakonec i v Gluckově Ifigenii. Mladí a čerstvost vítězí, a jimi budou všechny chyby překrývány; tytéž, které se kladou k tíži Madam Milderové."

U příležitosti 25. jubilea divadelní scény v Berlíně 9.dubna 1828 začaly oslavy a ZELTER se obrátil na Goetha s prosbou "pěvkyni, která měla tolik zásluh o naší operu a i jinak se zasloužila o úspěch přízeň všech dobře smýšlejících", které chce darovat porcelánovou vázu a ozdobit ji její podobiznou, aby GOETHE napsal několik doprovodných veršů.

Splnění přání nebylo možné. Básník odpověděl až 22.dubna 1828, tedy již po slavnostech, s omluvou, že termín byl tak krátký, že nedokázal vyhovět, protože byl v té době časově zcela "rozcupován" a přetažen.

Náhle se vynořil plán zhudebnit Goethův "Ossian" a 30.srpna 1828 psal ZELTER Goethovi, že Milderová, která slíbila provedení árie, ji sice začala, ale protože se nechtěla úplně oddělat, nedokončila."

Dne 7.října 1830 navštívila Milderová Goetha a 9.10.1830 Goethe zapisuje "Madame Milderová zazpívala Elvíru v Donu Juanovi." To se týkalo jejího hostování, které absolvovala pensionovaná pruská operní pěvkyně ve výmarském divadle. O tom psal Goethe Zelterovi 29.října 1830 "Vážená Milderová u mne byla okamžik, ale já jsem její zpěv bohužel neslyšel; nechtěl jsem jít už do divadla a zařizovat privátní koncert u mne, jsem nechtěl organizovat.". A ještě o rok později se objeví jméno Milderová v korespondenci od Zeltera.

Šlo o dopis z 10. května 1831, v němž se zdůrazňuje její návrat na scénu jako Armidy a Alkeste. Po druhé a naposledy 17.května 1831 přichází zpráva o nepříjemných osobních vztazích na berlínské opeře a požadavcích proti vystupování Milderové. ZELTER psal: "Byla podána stížnost na to, že Madame Milderová dostala k pensi za každou operu 150 rýnských a za operu Spontiniho 50 louisdorů, protože tyto peníze v její penzi byly dlužny. Toto mi Spontini sám řekl."

Tak končí příběh Goethe-Milderová, který zasáhl i Mariánské Lázně. Na počátku bylo poslední Goethovo léto v Mariánských Lázních, o němž psal URZIDIL:

"Končí Goethův román v Mariánských Lázních. Jen se ženami si nyní GOETHE rád popovídá. Se zpěvačkou MILDEROVOU, s klavíristkou SZYMANOWSKOU, s Lilli PARTHEY, krásnou žákyní Zelterovou, která ho "skoro pomátla". Dostává pár krásných polibků, "takže ještě více než jinak litoval ubohou Friederiku". Ale jsou to otcovské polibky, veřejné a ve vší úctě. Co to všechno znamená ?"

A co Ulrika ? Paní matka Amálie von Levetzow se rychle rozhodla. Levetzowovy 17.srpna náhle balí a odjíždějí do Karlových Varů. - Nesmírná tíseň se zmocnila Goetha po jejich odjezdu. Už ho nedokáže žádná společnost rozptýlit. "Utichlá terasa se stala úplnou pustinou," píše Goethe. Jde se podívat na zdejší divadlo – několik divadelníků společnosti paní Šantrochové, jednoduché kulisy – ale "nakonec je nejšpatnější divadlo lepší než ukrutně dlouhá chvíle", píše.

Jen hudba ho vzrušuje. Je unesen skvostným zpěvem berlínské sopranistky Anny Milder-Hauptmannové. Tato přední pěvkyní berlínské opery, žačka Salieriho, obdivovanou Haydnem i Beethovenem, pobývala v Mariánských Lázních již roku 1820 v domě Hvězda a roku 1823 v Ruském domě. ZELTER zanechal zápis o večírku, který uspořádal ve svém domě doktor Heidler (bývalý dům Moskva, dnes staveniště Arnika) a kde pěvkyně přednesla mimo jiné i několik písní přítomnému Goethovi, např. jeho Fialku. Goethe byl dojat k slzám a stal se jejím velkým obdivovatelem.

 


Pramen:
Dr.GRÜNSTEIN Leo: "Goethe und die Sängerin Milder-Hauptmann" Aus Goethes Marienbader Tagen, Verlag J.J.Weber Leipzig 1932, S. 78-88