Anton Bruckner v Mariánských Lázních

Když si v roce 1996 připomínal kulturní svět sto let od úmrtí velkého vídeňského hudebníka - Antona Brucknera, objevil se jeho obraz na poštovních známkách v Rakousku, Německu, konala se četná zasedání odborníků k jeho životě a dílu. A tento vzácný hudební skladatel a varhaník patřil také mezi slavné hosty Mariánských Lázní. Rakušané přijíždějící do Mariánských Lázní marně hledají dům, kde tvořil jejich krajan - jeden z největších skladatelů chrámové hudby. Dům byl zbořen a pamětní deska zmizela.

ANTON BRUCKNER se narodil roku 1824 jako syn malého rolníka v hornorakouském Ansfeldenu. Zde se hojně muzicírovalo, což přineslo chlapci hudební zkušenosti. Jako třináctiletý přišel do kláštera Sv. Floriána, kde byl mezi zpěváky-chlapci, pak jako pomocný učitel a nakonec se stal klášterním varhaníkem. Zde si doplňoval odborné hudební znalosti a pilným studiem se zdokonaloval. Už tehdy zaujal nečekanými improvizacemi na varhany. V roce 1856 se stal varhaníkem v dómu v Linci, ale až ve svých 41 letech (1865) složil svou První symfonii C-moll. Uvedena byla 9. května 1868 v Linci a přijata s rozpaky.

Bruckner zklamán přesídlil v roce 1868 do Vídně a zde byl jmenován profesorem na konzervatoři. Bylo mu tu úzko: na jedné straně sice při něm pevně stál dvorní kapelník Herbeck, na druhé straně proti němu intrikoval hudební kritik Eduard Hanslík, přívrženec Brahmsův, ale velký nepřítel Richarda Wagnera. Hanslik věděl, jak Bruckner Wagnera obdivuje a tím se ovitl i Bruckner v nepřízni tohoto mocného kritika. O to houževnatěji a pečlivěji musel komponovat Bruckner své skladby. Jeho pověst o mimořádném varhanním a skladatelském umění, zvolna ale trvale rostla. Bruckner vyvrátil Wagnerův názor, že Beethovenem je symfonická tvorba vyčerpána a uzavřena. Sám se stal vedle Beethovena největším symfonikem všech dob.

Jeho devět symfonií patří k vrcholům světové hudby, především jeho Čtvrtá, Romantická, dále Sedmá, Heroická s otřesným Adagiem a smutečním zpěvem nad úmrtím Richarda Wagnera (+ 1883) a neméně tak Osmá, Tragická, a Devátá symfonie, jejíž Adagio tvoří uzavření skladatelova díla. Brucknerovu Třetí mši F-moll předčí jen hudba Bachova.

Brucknerovy klášterní skladby jsou stejně úchvatné. Mezi ně patří smyčcový kvintet F-dur, mužské sbory i klavírní skladba. Jeho geniální dílo nebylo zprvu oceněno. Rakouská metropole přijímala jeho výtvory vlažně a rozpačitě, a pouze znalci si uvědomovali, kdo před nimi stojí. A tak skromný skladatel světového významu zůstával dlouhou dobu bez širšího uznání, ačkoliv je vedle Brahmse a Mahlera nejvýznamnějším symfonikem poslední fáze romantismu. Kompozičně propojuje Brucknerova hudba romantický pathos své doby s barokní monumentalitou a s jadrnými lidovými intonacemi, které odrážejí skladatelovu vroucí idealistickou povahu. Bruckner se vyhýbal v hudebním výrazu dramatické rozervanosti, levným senzacím a vášním, a využíval mohutný symfonický aparát, jeho sytých barev a dominující úlohu žesťů, aniž by chtěl posluchače omráčit. Předkládá jim velebný hymnus o lidských touhách, ideálech a přírodě.

Když v roce 1884 provedl v lipském Gewandhausu varhaník A.Nikisch Brucknerovu Sedmou symfonii, nastalo nesmírné nadšení u posluchačů. Najednou se stal Bruckner slavným a byl zahrnut mnohým oceněním a poctami. V listopadu 1891 byl mu udělen čestný doktorát vídeňské univerzity. Rektor Adolf Exner ukončil tehdy svůj projev.slovy: “Já, rektor magnificus, se hluboce skláním před bývalým podučitelem z Windhagu!”

Mariánskolázeňský pobyt 1873

K Brucknerově návštěvě Mariánských Lázní v roce 1873 se vraceli historici až později jako k mimořádné slavné události pro Mariánské Lázně. Byl uveden v kurlistech s příjezdem dne 6.srpna 1873: “Herr Anton Bruckner, k.k.Hoforganist und Professor aus Wien”. Ubytoval se v hostinci čp. 54, zvaném Weisses Rössl (po roce 1945 proslulý hostinec Černý kůň). Zde byla později odhalena jeho pamětní deska.

BRUCKNER se objevuje v Mariánských Lázních o 28 let později než jeho vzor a ideál - Richard Wagner. Cílem lázeňského pobytu je sice znovuobnovení svého zdraví, ale zůstává zde plný hudby a přiváží s sebou rozpracovanou partituru Třetí symfonie v D-moll. Skizzu první věty dokončil sice již 23.února 1873 a do 16.července ji rozpracoval do partitury. Mezitím dopsal Adagio (24.5. 1873), zatímco Scherzo zinstrumentoval ve Vídni už v březnu. V tichém pokoji v Mariánských Lázních pokračoval s velkou pílí v práci na Třetí symfonii. Finále zkomponoval 31.srpna a symfonii dokončil zde v hostinci Černý kůň. Odtud pak míří počátkem září k Wagnerovi do Bayreuthu, aby mu věnoval svou “Třetí”.

Toto nádherné hudební dílo je dodnes v jeho díle označováno jako “Mariánskolázeňská Wagnerovská symfonie”. Tento výraz je asi nejvýstižnější, neboť tu dokončil první verzi této symfonie a již během neúnavné práce se rozhodl, že symfonii věnuje Richardu Wagnerovi. Ačkoliv pracoval velmi intenzívně v Černém koni, našel si dost času na hru na varhany v děkanském katolickém kostele. V den narozenin císaře Františka Josefa I. zahrál na varhany na zakončení slavnostní mše v kostele úžasnou fantastickou improvizaci na císařskou hymnu.

Stejně jako u Richarda Wagnera, kterého mariánskolázeňské údolí inspirovalo k horečné tvůrčí činnosti a k novým nápadům básnickým a hudebním, zavedl i Antona Brucknera zdejší pobyt k dalekosáhlým uměleckým plánům. Brucknerova činnost v Mariánských Lázních se nesoustředila pouze na první verzi Třetí symfonie. Již během této práce přicházely nové nápady a začal skicovat svou Čtvrtou symfonii. A další nádherná vnuknutí k této velké a nejpopulárnější Romantické symfonii nalezl mistr právě zde, v lesích Mariánských Lázní, a přivezl si je do Vídně.

Na paměť jeho návštěvy byla na domě, kde bydlel, odhalena mramorová pamětní deska s německým textem, která přežila i revoluční rok 1945 a zůstávala na domě až do jeho zboření v letech 1956-57. Byl tu nápis: “In diesem Hause wohnte der Tondichter Dr. Anton Bruckner im August des Jahres 1873.”

Pro velikost svého díla byl Bruckner nazýván “Wagnerem symfonie”. Busta Antona Brucknera zdobí také Wallhalu na Dunaji. Má číslo 89. a ocitá se tak ve stejné dvoraně slávy jako Brucknerův ideál Richard Wagner, jako busta Johanna Wolfganga Goetha a dalších slavných hostů Mariánských Lázní jako byli např. Richard Strauss, Adalbert Stifter či Carl Maria von Weber.

Krátce z historie zbouraného domu Weißes Rössl alias Černý kůň

Dům v Poštovní ulici, kde pobýval Anton BRUCKNER existoval v letech 1819 – 1956. Německy se nazýval WEISSES RÖSSL (Bílý koník), po roce 1945 dostal český název ČERNÝ KŮŇ. Zde býval hostinec a kovářství rodiny Schickerů.

Jak vznikl tento dům ? Když byl v zimě 1818-19 stržen starý Kohnhauserův mlýn nedaleko Křížového pramene (v místech dnešního staveniště Arnika) a postaven o kus níže nový mlýn (Cristal), vzniklo ve stejné době, na špatné cestě od nového mlýna do Mariánských Lázní kovářství Matthiase Schickera a k němu postaveny ještě týž rok 1819 dva domy v sousedství: Goldener Brunn (Zlatý pramen – čp.55) a Feigenbaum (Fíkovník - čp.56). Tato tři stavení se stavěla snad již v zimě 1818-19, tedy ve stejné době jako řada domů v severní části Goethova náměstí.

Dům Zlatý pramen je dnešní internát B.Němcové v podobě, do které byl přestavěn kol roku 1903. Ale dům čp.56 (Fíkovník) je v exteriéru původní a patří spolu s domy na Goethově náměstí k nejstarším zachovaným stavbám Mariánských Lázní. Jsou to domy Goethův dům (čp.11), Zlatá koruna (čp.12), Vídeňský dům (čp.13), které byly postaveny roku 1818.

Dům ČERNÝ KŮŇ (čp.54) postavil roku 1819 kovář Matthias Schicker (+ 1844), do roku 1832 byl jeho majitelem. Pak dům převzal jeho syn Georg Schicker (+1860) se svou ženou Františkou. V letech 1860-65 byla majitelkou jen Františka Schickerová, od roku 1865 jejich syn Johann Schicker se svou ženou Annou Reginou. V rukou kovářů Schickerů zůstával dům až do roku 1898. Tehdy bydlelo v domě s hostincem a kovářstvím více partají jako Johann, Hanns, Rosa, Amalia Schickerovi, pracoval tu knihař Caspar Jäger, dámská krejčová Hermína Mašáková. V roce 1898 byl přepsán majetek na Johanna ml. a Rosu Schickerovi. Ti prodali 20. června 1901 dům klášteru Teplá, zřejmě v důsledku finančních těžkostí. V roce 1907 bydlel Johann Schicker jako mistr pramenů (Brunnenmeister) u nádraží (a ještě roku 1928), Emil a Amalie Schickerovi jako majitelé domu čp.28 (dům Kronprinz, dnes západní část domu Zlatá koule) a Hans Schicker jako majitel sousedního domu čp.29 (Drei Linden) a úředník spořitelny (též 1928).

Klášter Teplá pronajal starý a opravu potřebující hostinec Weißes Rössl jakémusi Antonu Niemöckelovi, který si vedl dobře, neboť brzy si zakoupil na Šenově dům Emma (čp.263), který je uváděn jako hotel s celoročním provozem. Hostinec v Černém koni vedla po první válce paní Nagelschmidtová. - Na rohu Černého koně býval krám se smíšeným zbožím (měl nápisy "Delikatessen, Mehlprodukte, Papier, Kaffe Hag") a byl v nájmu Friedricha Benischa s Arthurem a Elfriedou Benischovou. Ti tu snad byli ještě roku 1945. V domě bydlel jako nájemník ředitel sboru Vendelín Knauschner s manželkou Marií a synem - lesním adjunktem Otto Knauschnerem, bydlel tu hudebník Alois Helmer s rodinou atd.

16.června 1921 byl zabrán dům při pozemkové reformě jako majetek velkovlastníka kláštera Teplá a stal se konfiskátem ČSR. Ale majetkový spor kláštera Teplá se státem ČSRS se vedl po celou dobu republiky, aniž by došlo k vyřešení.

V roce 1945 dostal dům české jméno, ale kupodivu nikoliv "Bílý", ale Černý kůň. Jak se to stalo? Malíř reklam dostal za úkol vytvořit velkou reklamní tabuli se šachovým koněm, ale protože mu nikdo neřekl, jaké barvy, zvolil omylem černého koníka. Název se ujal a jak uvedeno, přešel dokonce na celé prostranství pod hotelem Černý kůň.

Hostinec Černý kůň patřil mezi nejlevnější hospody v městě a přestavbu nutně potřeboval vlastně od počátku 20.století. Záchody byly venku ve dvoře, budova byla vlhká, dvůr byl stále plný bláta a nakonec bylo rozhodnuto o jeho zbourání. K tomu došlo v zimě 1956-1957. Na jeho místě mělo být postaveno veliké moderní městské kino. Plán však nebyl realizován. Dnes vedle pěkně upraveného domu čp.55 internát Božena Němcová zůstává prázdné místo, zarostlé stromy a keři.

 


Literatura:
MIESSNER Rudolf "Anton Bruckner und Marienbad" – Heimatbuch Marienbad Stadt und Land I.Band, Staudt-Druck Geisenfeld 1977
ŠVANDRLÍK Richard "Bruckner a "Černý Kůň" v Mariánských Lázních" HAMELIKA č. 1/1997 z 26.1.1997, S. 7-12
ŠVANDRLÍK Richard "ABIL – Brucknerova společnost Linec" HAMELIKA č. 1/1997 z 26.1.1997. S. 14