Baronka Berta von Suttner (1843-1914)
nositelka Nobelovy ceny za mír

Berta Sofia Felicia baronka von Suttner (* 9. června 1843 Praha, rozená hraběnka Kinsky z Chynic a Tetova (u Kunratic u Nového Bydžova); † 21. června 1914 Vídeň), největší rakouská a evropská pacifistka a vynikající spisovatelka, používající pseudonymu "B.Oulot" a "Jemand". V roce 1905 byla vyznamenána Nobelovou cenou za mír jako první žena na světě. Byla nejproslulejší ženou světa před první světovou válkou.

Pocházela z českého rodu hrabat Kinských. Její otec František Michal hrabě von Kinský byl generál a zemřel v 75 letech, její děd z matčiny strany byl hejtmanem kavalerie. Berta vyrůstala u své matky Sofie Vilemíny von Suttner v aristokratickém prostředí rakousko-uherské monarchie a na jeho militaristickém pozadí. (Básník Theodor von Körner byl jejich vzdálený příbuzný - viz poznámku dole!) Již od dětství se naučila několik řečí, zabývala se hudbou a hodně cestovala.

Když byl po smrti otce zděděný majetek (z velké části náruživostí matky pro hazardní hry) vyčerpán, přijala Berta místo guvernantky u velkoprůmyslníka a svobodného pána Karla von Suttnera ve Vídni a vyučovala čtyři jeho dcery jazyky a hudbu. V tomto čase se zamilovala do Arthura Gundaccara von Suttner, což byl nejmladší syn Suttnerův, o sedm let mladší než Berta.

Roku 1876 cestovala do Paříže, kde pracovala přesně dva týdny jako soukromá sekretářka Alfreda Nobela. Arturova matka totiž opatřila Bertě toto místo, když hledala cestu, jak zabránit milostnému vztahu mezi Bertou a Arturem. Nechtěla však, aby zůstala Berta zcela bez prostředků od rodiny a proto sehnala toto místo u Alfreda Nobela. Avšak Alfred Nobel byl tehdy požádán švédským králem, aby se vrátil z Paříže do vlasti a Berta se proto rovněž vrátila do Vídně.

Nakonec se tajně provdala za Arthura dne 12. června 1876 proti vůli rodičů. Rozhořčení rodiče Arhtura vydědili a zamilovaný pár novomanželů se ocitl bez prostředků. Více než osm let pak strávili na Kavkaze v Gruzii u kněžny Jekatěriny Dadiani von Mingrelien. Zde se ocitli oba ve svízelné finanční situaci museli se živit se příležitostně vším možným, především psaním zábavných románů a překládáním. Za rusko-turecké války v roce 1877 začal Artur uveřejňovat zprávy o válce o Gruzii a o zdejším obyvatelstvu v německých časopisech a měl úspěch. Také Berta začala roku 1877 s žurnalistickou činností pod pseudonymem "B.OULET" a se stejnými úspěchy jako její manžel. Psala do rakouských žurnálů krátké zprávičky a eseje, zatímco její muž psal válečné zprávy a cestopisné črty.
 


Theodor KÖRNER (* 1791 Dresden, † 17. 6.1813 padl v bitvě u Lipska (u Gadebusch), Byl synem Schillerova přítele, drážďanského soudce Christiana Körnera. Od roku 1811 byl básníkem a divadelním autorem veseloher i tragédií ve Vídni. Vstoupil do válečnického tělesa Adolfa von Lützowa (nazývaného "Schwarze Schar"), které bylo téměř zcela zničeno 17.6.1813 u Lipska, kde 22-letý Körner také padl. K Čechám se váží jeho lázeňské pobyty v Karlových Varech (1810,1811 a 1813). V té době již byly nedaleké Svatošské skály oblíbeným cílem karlovarských lázeňských hostů a básník Theodor von Körner zachytil, zpracoval a tím vlastně zachránil zdejší starou pověst o Hansi Heilingovi. Přitažlivá pověst se stala populární a dokonce vedla ke vzniku opery. Text k opeře připravil dramaturg Filipp Eduard DEVRIENT pro hudebního skladatele Felixe MENDELSOHNA-BARTHOLDYHO. Nakonec se textu ujal v roce 1831 jiný hudební skladatel - Heinrich MARSCHNER. Jeho opera "Hans Heiling" měla premiéru 24. května 1833 v Berlíně.
 
 

Až roku 1885 se vrátili zpátky do Vídně a došlo k usmíření s rodinou a k návratu do rodinného zámku Harmannsdorf (obec Burgschleinitz-Kühnrin) v Dolních Rakousích. .

Po návratu do Vídně pokračovala Berta dále v psaní, při čemž se soustředila na myšlenku mírového světa bez válek. A upsala se pacifismu. V roce 1886 napsala knihu s názvem "High Life", ve které se stalo hlavním tématem respektování člověka a jeho svobodné vůle rozhodovat o sobě samém .

Krátce nato poznala v diskusích ve společnosti s francouzským filosofem Ernest Renan existenci asociace Mezinárodní smírčí řízení a mírový svaz ("International Arbitration and Peace Association"), kterou v roce 1880 založil Hodgson Pratt (1824-1907), známý britský pacifista.

V roce 1889 ve 46 letech vydala román "Die Waffen nieder!" (v angličtině vydáno jako "Lay Down Your Arms" 1892), Román vyvolal ohromný rozruch a postavil Bertu von Suttner mezi prominentní představitele mírového hnutí ve světě.

V románě popsala hrůzy války z pohledu manželky vojáka a zasáhla nejcitlivější nerv tehdejší společnosti, která se v těch letech potácela v prudkých diskusích o válce a militarismu. Kniha měla obrovský literární úspěch. Vyšla ve 34 vydáních a ve 12 jazycích, též přeložena roku 1896 do češtiny.

V zimě 1890-1891 pobýval manželský pár v Benátkách. Berta von Suttner tu dala popud k založení společnosti Mírová společnost Benátky ("Friedengesellschaft Venedig"). Zde se setkala a zpřátelila s B.PANDOLFIM, přes kterého poznala další představitele Meziparlamentární konference ("Interparlamentarische Konferenzen", kteří se od roku 1910 nazývali „Interparlamentarische Union").

Dne 3. září 1891 oznámila založení Rakouské společnosti přátel míru ("Österreichischen Gesellschaft der Friedensfreunde") článkem v Neuen Freien Presse. Úspěch provolání byl uchva-cující. Tato nová společnost při založení jmenovala Bertu von Suttner prezidentkou společnosti, jíž zůstala až do své smrti v roce 1914.

V listopadu 1891 byla zvolena na světovém mírovém kongresu v Římě viceprezidentkou Mezinárodního mírového byra.

Zároveň byla založena v roce 1892 Německá mírová společnost ("Deutsche Friedensgesellschaft"), která měla hned na počátku přes 2000 členů! Následkem těchto úspěchů byly další Mírové konference, které se konaly v roce 1892 v Bernu, v roce 1894 v Antwerpách, v roce 1897 v Hamburgu.

3. června 1897 předala císaři Františku Josefovi I. (1830-1916) podpisový arch s ob-hajovací řečí pro mezinárodní arbitrážní soud. V roce 1899 se účastnila příprav První Mírové konference v Haagu, na které se projednávaly otázky národní i mezinárodní bezpečnosti, odzbrojení a zřízení trvalého mezinárodního Nejvyššího soudu.

Uvažovalo se, že válečné konflikty by mohly být předkládány tomuto Nejvyššímu soudu, avšak ukončení všech bojových operací, redukce zbrojení a nakonec ani samo zřízení takového Nejvyššího mezinárodního soudu se nepodařilo prosadit.

Manžel v roce 1902 v důsledku těžkého onemocnění nemohl cestovat, proto Berta von Suttner odjela sama na Světový mírový kongres v Monaku. Její muž hledal léčení a zotavení v Čechách, ale zemřel 10. prosince 1902 v Harmannsdorfu Pro přílišnou zadluženost musel být jejich společný hospodářský statek prodán v dražbě a Berta se musela vrátit do Vídně, kde dále publikovala, mimo jiné i v německy psaných maďarských novinách Pester Lloyd. Ve svých literárních publikacích nyní vystupovala jako velká přívrženkyně darwinistického evolučního učení a trvalého liberálního pokroku v dalším rozvoji víry (v Boha). Roku 1903 cestovala znovu do Monaka a účastnila se tu otevření Mezinárodního institutu míru (Institut International de la Paix), který založil kníže Albert I. (1848-1922).

V roce 1904 patřila Berta von Suttner k nejvýznamnějším účastníkům Mezinárodní ženské konference v Berlíně. Tato konference byla zakončena mírovou demonstrací ve filharmonii, kde měla Berta von Suttner přednášku.

V roce 1904 vycestovala do USA u příležitosti Světového mírového kongresu v Bostonu (stát Massachusetts). Odtud cestovala po Americe a mívala až tři přednášky denně. Předcházela jí příznivá pověst takového rázu, že byla ve Washingtonu DC pozvána do Bílého domu k rozhovoru s prezidentem Theodorem Rooseweltem (1858-1919). Tzv. "Friedens Bertha", jak se jí posměšně v německých nacionalistických kruzích říkalo, přijela z USA plna nového nadšení. Její sedmiměsíční cesta do USA přinesla významnější pokrok než její dosavadní vývoj v Evropě. Byla překvapena byla především - podle tehdejších novin a časopisů (mezi nimi i český Ženský svět) - obecnými mírovými aktivitami a všeobecným vyučováním o míru na amerických školách.

Dne 21. srpna 1904 noviny publikují její návštěvu Mariánských Lázní a mimořádně navštívenou její přednášku o pacifistickém hnutí a o boji s válkami ve společenském domě (kursále). Ve stejné době pobýval v Mariánských Lázních anglický král Edward VII., ale k jejich setkání tehdy ještě nedošlo - to se uskutečnilo až v roce 1908 v Londýně.

Dne 10. prosince 1905 obdržela Berta von Suttner jako první žena na světě Nobelovu cenu za mír, kterou převzala 18. dubna 1906 v Kristianii (Oslo). Třebaže Alfred NOBEL při zavedení Nobelovy ceny za mír myslel především na Berthu von Suttner jako na první nositelku Nobelovy ceny za mír, stala se v řadě nositelů této mírové ceny až šestou osobností (1. J.H.Dunant 1901, 2. F.Passy 1901, 3. É.Ducommun 1902, 4. Ch.A.Gobat 1902, 5. W.R. Cremer 1903, dále instituce Ústav mezinárodního práva 1904, 6. Suttnerová 1905, 7. Theodor Roosevelt 1906 atd.). Ve stejném roce 1905 dostal Nobelovu cenu Henry Sienkienwicz.

V roce 1907 se účastnila také druhé mírové konference v Haagu, kde se tentokrát mnohem ostřeji než v roce 1899 hovořilo o pravidlech válečného práva a o otázkách stabilního míru. Vzhledem k lepší atmosféře konference se pokusila Berta varovat před nebezpečím stále se zrychlujícího mezinárodního zbrojení a před vlivy zbrojařského průmyslu.

Od roku 1912 urgovala stále častěji otázku mezinárodní všezničující války (před světovou válkou). Vydala se na druhou americkou cestu do USA, kde přednášela od východního pobřeží k západnímu ve více než padesáti městech.

Berta von Suttner zemřela na rakovinu 21. června 1914 - několik týdnů před vypuknutím první světové války, před kterou ze všech sil a bez konce opakovaně varovala. Na podzim 1914 byl připraven opět Světový mírový kongres, který se měl konat přímo ve Vídni.
 

 

Berta von Suttner podporovala také otevření prvního krematoria v Gothě a v závěti vyjádřila přání své ostatky převézt ke spálení do Rotha. Urna s jejím popelem se dosud nachází v kolumbáriu v Gothě.

Bertha von Suttner navrhovala pro plán zabránit válkám tři základní programové body mezinárodních vztahů:
1. připravit mezinárodní soudní smlouvy, jak řešit konflikty mezi státy mírovými prostředky
2. vytvořit Mírovou unii všech států, která by každé napadení státu druhým řešila společnými silami
3. vytvořit mezinárodní instituci, která by byla mezinárodním soudním dvorem a zastupovala právo jménem všech národů.

Čestného ocenění se jí dostalo posmrtně v roce 1917 při úvodním proslovu Štefana ZWEIGA při otevření Mezinárodního ženského kongresu k porozumění národů v Bernu. Mnoho měst v Rakousku a v Německu nese dodnes její jméno v názvech ulic či náměstí.

V roce 2006 vyšla kniha "Život pro mír" (originál Ein Leben für den Frieden), která na 577 stranách popisuje život Berty Suttnerové. Autorkou je Brigitte HAMANN, do češtiny knihu přeložila Alena BLÁHOVÁ.

Hlavní spisy Berty Suttnerové

Ein schlechter Mensch, München 1885 --- Daniela Dormes, München 1886 --- Das Maschinenzeitalter entsteht, 1889 --- Die Waffen nieder!, 1889 --- Die Waffen nieder! (Hrsg.), Monatszeitschrift 1892-1899 --- Marthas Kinder ("Die Waffen nieder" -Teil II ) --- Vor dem Gewitter, Wien 1894 --- Einsam und arm, Dresden 1896 --- Die Haager Friedenskonferenz, Leipzig 1900 --- Franzl und Mirzl, Leipzig 1905 --- Die Entwicklung der Friedensbewegung, Leipzig 1907 --- Randglossen zur Zeitgeschichte, 1892-1900 und 1907-1914 --- Rüstung und Überrüstung, Berlin 1909 --- Der Menschheit Hochgedanken, Berlin 1911 --- Die Barbarisierung der Luft, Berlin 1912

 

Přednáška baronky Berty von Suttner
21.srpna 1904 v Mariánských Lázních

Biografičtí badatelé neustále studují curriculum vitae baronky Suttnerové a objevili v novinách její přednášku v Mariánských Lázních dne 21. srpna 1904. Při pátrání o podrobnostech návštěvy Mariánských Lázní se zajímají, kde tu bydlela, jak dlouho a zda je uvedena v kurlistech (zde jsou však tehdy uváděni hosté s pobyty, delšími než osm dnů). Nepochybně navštívila Mariánské Lázně vícekrát, ale nikoliv jako host k léčení, jen na přednášky. O Mariánských Lázních se údajně zmiňuje v knize "Die Waffen nieder!"

Noviny Marienbader Zeitung uveřejnily 28.8.1904 část jejího vystoupení v kursále na dvou stranách. Český překlad:

"Dne 21. srpna 1904 se konala v kursále (společenský dům Casino) v Mariánských Lázních přednáška prezidentky rakouské Mírové společnosti paní baronky Berty von Suttnerové. Sál byl plně obsazen. Prezidentka uvedla svou přednášku sdělením, že bude hovořit tentokrát nikoliv o míru, jak je to u ní vždy obvyklé, ale o válkách a jejich zdolání. Stále se objevující protiargumenty, že válka je věčná, neboť boj (zápas nebo protiklad) je otcem všech věcí, jsou jen způsobem morálního kejklířství při zaměňování pojmů válka a boj (zápas). Avšak válka je jen jedna forma boje (zápasu), která je překonávána nepřetržitě postupující kulturou. Tvrzení, že válka je přírodním zákonem, je falešné. Přírodní zákon je evoluce - vývoj od hrubého výtvoru k ušlechtilejšímu, ke zjemnělému.

Odstranit či zrušit války, říkají naši odpůrci, je stejně tak nemožné jako odstranit smrt. Ano, smrt je dobrá, protože dává prostor novému životu a život zmlazuje. Ale vražda není dobrá. Nevražda není nic nemožného.

Smrt je korunní právo přírody. My připouštíme, že toto platí, pokud to však probíhá mírnými, nepopiratelnými prostředky - stařeckou sešlostí. Jinak vývoj vytvořil již dlouho proti vraždění ligu lékařské vědy. Obdiv pro zničující sílu moderních zbraní nyní vystupňovala zvláště současná válka (rusko-japonská válka). Stala se hlavním triumfem současnosti. Jaké by to však bylo, kdyby byl zapálen světový požár války? Dnes se světový zájem soustřeďuje hlavně na válku ve Žlutém moři; veškerá literatura - noviny a žurnály - se stávají literaturou generálního štábu .

V chaosu detailů, které jsou uváděny o válce a které udržují čtenáře v napětí, ustupují do pozadí představy o neštěstí, hrůzách a šílenství, která k válce patří. Dnem a nocí po měsíce se tu vraždí a zapomíná se na hlavní otázku, kam se katastrofa řítí, jak a kdy bude ukončena. O ztrátách se píše chladně a věcně, jako by to byly jen cifry, které momentálně vyčíslují obě strany jako výhodu či újmu, a jen vzácně k nám zaznívá živé líčení celého utrpení a bídy - důsledek tohoto vraždění.

Baronka Suttnerová líčí živě drastické scény z míst válečných bojišť a pak následuje druhá část její přednášky - "O překonání válek a boji s nimi".

Rozum a dobromyslnost nejsou žádná prázdná slova, ale živé, působící síly, které již dříve odstranily otroctví, skřipec (mučení), upalování kacířů a čarodějnic, hrubé pěstní právo atd. Války jsou dnes vedeny jako pěstní právo států a uvědoměle organizovaný boj proti válkám nemůže být zaměřen jen na jediný případ, jedinou metodu a ani hodnocen jen z jedné strany.

Je však chybou, když různé skupiny, bojující za mír vykřikují: "Naše cesta je jediná správná!" Tyto rozmanité skupiny, které se zaktivizovaly a bojují proti krutému bohovi Marsovi, jsou:

1. náboženství. První mírové společnosti, vznikající v první polovině 19. století v Anglii a v Americe, byly postaveny výlučně na náboženských základech a speciálně na hlavní zásadě - "Miluj svého bližního jako sebe samého".

Na takovém principu ještě dnes pracuje velký počet pacifistů. Kdyby se samotní kněží a samotní vyznavači vládnoucího náboženství hlásili k aktivním nositelům ideálů míru, bylo by našeho cíle již dosaženo. V Anglii se již před deseti lety vytvořila asociace biskupů, arci-biskupů a kardinálů, kteří se ve svém memorandu se obrátili na všechny svrchovanosti světa a žádali zavedení mezinárodního smírčího soudu. Papež Leo XIII. opakovaně vyjádřil svůj souhlas s bojem za mír mezi národy.

2. Také umění zahájilo válečné tažení proti válce. Mnoho malířů oslavuje myšlenky míru. Vasilij Vasiljevič Vereščagin (1842-1904) svým štětcem a paletou kázal mír a jako mučedník za svůj apoštolát zemřel (v rusko-japonské válce).

Baronka Suttnerová pak věnovala velkému mistru delší nekrolog.

V šestidílné knize "Válka budoucnosti" před několika lety ruský státní rada Johann von Bloch inauguroval novou útočnou metodu proti válkám, metodu vojensky vědeckou. Jeho kniha, vydaná za podpory vojenských učenců, je podpořena skvělou řadou dat, ukazujících, jak v posledních desetiletích stoupá zničující síla zbraní a jak rostou kontingenty (příděly) zbraní pro eventuální války na moři a na souši; a jak se vyvíjí soupeření mezi velmocemi. Autor Johann von Bloch chtěl ukázat, že světová válka v budoucnosti může vznikat na základě očekávání, že vítězi přinese výhody. Taková očekávání se však nenaplní, neboť válka přinese jen všeobecné zhroucení a hluboký úpadek. Bloch chtěl, aby se po vylíčení průběhu (teoretické) války k takovému závěru došlo - a válka by pak byla nemožná. Neboť by bylo nemožné ji vést. Neboť jejím výsledkem by bylo nesmyslné fyzické a materiální vyčerpání obou stran. Bloch se zabýval také čilou žurnalistickou činností na tomto poli a svými přednáškami propagoval pacifistické myšlenky.
 

 

 

Ačkoliv nebudeme jeho myšlenky rozebírat, přece jen chápeme jeho předpovědi, že

1. účinek ničivých, na enormní vzdálenost neviditelných svištících výstřelů bude takový, že lidské nervy nebudou s to mu odolávat, což bude v důsledku i nynější války správně pochopenom,

2. ekonomické následky války budoucnosti přinesou takové změny, že zprvu převedené hospodářství pro pracovní nával a konečně v důsledku války skončí jako naproste ruiny. Důkaz: ve Varšavě je v důsledku války 30 000 nezaměstnaných.

3. dříve než bude možno válku zahájit, vypuknou ve vnitrozemí revoluce, v ncihž budou létat bomby z rukou anarchistů. Ilustrace: zavraždění Vjačeslava Plehwea.

Zatímco Johann von Bloch líčil hrozivé peklo budoucí války, ruský sociolog Nevikov v obou svých knihách »La Federation de l' Europ" a »La possibilité du bonheur« naopak ukazuje požehnání, jaké by mohlo přijít z mezinárodního mírového právního stavu.

Baronka pak vypočítává ještě další zbraně proti válkám jako je vzdělávání mládeže, unie pacifistického tisku, literatury, antimilitaristická propaganda socialistů, Tolstého učení, filosofie Kanta, Spencera, Hackela, národně ekonomická věda a společenské vědy vůbec, ale protože čas letí, chce ještě pronést dvě kapitoly, kterými svou přednášku ukončí. Jde o organizaci protiválečného tažení a kroniku již vybojovaných vítězství pacifistů.

V průběhu posledních 12-15 let se vytvořily skoro ve všech zemích Evropy mírové spolky, které jsou propojeny centrálním úřadem - Bernským mírovým svazem. Na kongresech - dosud se jich uskutečnilo dvanáct a konají se již každoročně, se scházejí přívrženci a stoupenci ze všech zemí a ukazuje se jejich zřejmá užitečnost.

Kromě toho existuje také meziparlamentární unie pro mezinárodní soud a mír. Členy jsou jen poslanci a pairové. Každoročně se konají konference; letos v St.Louis, na kterých zaznívá podnět ke druhé mezinárodní Mírové konferenci. Vznik spolků nemotivuje nějaká přímá změna politického stavu, nýbrž možnost mít hlavní ohnisko pro mírové myšlenky své doby a jako místa shromaždování se nepřátel válek.

Nakonec baronka Suttnerová pohovořila krátce o Haagské konferenci, která se jeví jako nejdůležitější bod. Jde o stálý Mezinárodní smírčí soud. Tomuto tribunálu by se předávaly mezi státy uzavírané smírčí soudní smlouvy, které jsou pro jisté otázky povinným apelem na Haagský tribunál. Jako první byla v říjnu 1903 uzavřena taková smlouva mezi Velkou Británií a Francií. Je třeba ocenit a pochopit toto porozumění, díky kterému až dosud zůstala lokalizována východoasijská válka. Další smlouvy mají následovat mezi Anglií a Německem, a nejnověji mezi Anglií a Švédskem, mezi Dánskem a Holandskem, Chile a Argentinou. Poslední smlouva již míří k odzbrojení.

Nepozorovaně a neodolatelně se blíží konec válek - uzavřela přednášku baronka Suttnerová. Hnízdo míru bude všechno objímat, protože láska, život a světlo jsou přece jen vyšší síly než vraždění, temnota a nenávist. Pramen: Marienbader Zeitung, August 1904

Poznámky k osobnostem, uváděným v přednášce

Vasil Vasiljevišč VEREŠČAGIN (1842-1904)

Narodil se 26. října 1842 v Čerepovci, zemřel 31. března 1904 (14.4.1904) na moři u Port Arthuru) byl proslulý ruský malíř válečných výjevů a pacifista zemřel za rusko-japonské války u Port Arthuru při potopení lodi PETROPAVLOVSK.

Narodil se v rodině velkého sedláka a v osmi letech byl rodiči poslán do vojenské školy. Petrohradské námořní školy kadetů, učících se pro dráhu námořního důstojníka. Vystudoval námořní kadetní školu v Petrohradě a poté studoval v letech 1860-1863 i ruskou Imperátorskou akademii umění, kterou však nedokončil, protože nesouhlasil s tamějším systémem výuky.

Pak pobýval nějaký čas v Tiflisu, procestoval Francii a Pyreneje a rok 1864 trávil v Paříži, kde pokračoval ve studiu malby. Zde se učil u francouzského malíře Jeana-Léon Gérôma a vyšel jako žák francouzské malířské školy s jistotou a jemností při kresbě stejně jako s ostrostí modelování, které spojil se skvělým pestrobarevným koloritem. - Roku 1867 se připojil k expedici generála Kaufmana do Turkestanu. Za svou účast v bojích o dobytí Samarkandu byl vyznamenán řádem sv. Jiří.

Po návratu 1870 se usadil v ateliéru mnichovského umělce Theodora Horschelta. Maloval válečné výjevy a architekturu Buchary; roku 1874 procestoval Turkestán a navštívil i Britskou Indii. Později se stal očitým svědkem ruského dobývání Střední Asie i rusko-turecké války 1877-1878, v níž se sám účastnil bojů v průsmyku Šipka. Při obléhání Plevna padl v boji i jeho bratr. Sám byl těžce raněn.

Boje s obrovskými ztrátami životů a ho vedly k novému světovému názoru, odsuzujícímu války. Různými hrůzostrašnými výjevy z bojů pak zpodobňoval a propagoval pacifistický světový názor. Na jeho obrazech se objevují mrtví, těžce ranění, s výjevy drancování, vymřelými lazarety, se zkrvavenými obvazišti, maluje vojáky zahrabané ve sněhu, zmrzačená těla.

Po skončení rusko-turecké války Vereščagin dále cestoval, v letech 1881-1882 na cestách navštívil Vídeň, Berlín a další města.

Roku 1884 podnikl druhou cestu do Britské Indie, navštívil i Sýrii, Palestinu, kde vznikla řad jeho obrazů ze života Krista. Cestoval i po Rusku a po východní Evropě a byl i v USA. Na zpáteční cestě jel přes Kubu, Filipíny a Japonsko, kde poznal japonskou kulturu a dějiny Japonska.

Po vypuknutí rusko-japonské války se Vereščagin opět vydal na frontu. Plavil se na bitevní lodi Petropavlovsk. Tato loď najela 31. března 1904 ve Žlutém moři nedaleko Port Arthuru na miny a explodovala. Potopila se a ani admirál Makaron ani Vereščagin nepřežili a spolu s většinou posádky zahynuli. Vereščaginův poslední obraz "Válečné rady za předsednictví admirála" byl vytažen z vody téměř neporušený.


"Napoleon u Borodina" (Napoleon na borodinskich visotách 1897)


Apotheosa války (The Apotheosis of War 1871)


Vereščaginův obraz "Střílení z děl v  Britské Indii", připomínající
potlačení indického povstání Brity (Popravy povstalců od Sepoys)


Vereščaginův obraz "Ať vejdou!" z roku 1873,
připomínající dobytí Chivy ruskými vojsky ("Let them in!")
(Chiva, město v Uzbekistanu, které 28. května 1873 dobyla ruská vojska.)

 

Vereščaginovy malby vznikaly podle skic, které dělal přímo v bitvách nebo na cestách. Jeho malby se stylu vyvíjely jako ruské malířství od někdejších romanticko-hrdinských výtvorů k široce založenému filosofickému zamyšlení nad válkami. Nejznámější jsou jeho válečné cykly "Turkestanskaja" a "Balkanskaja" (1877--1880) a cyklus "Vlastenecká válka", k níž patří také malba Napoleon u Borodina.

Obraz "Apotheosa války" (1871-1872) představuje hromadu lebek v opuštěné krajině. Malbu věnoval Vereščagin "všem dobyvatelům minulým, současným i budoucím". Islandský malíř Erró použil jeho motiv o sto let později pro obraz "Good-bye Vietnam". V roce 1980 při jednání o genocidě Arménů byl uveden jeden obraz s pyramidou lebek jako "Turecké barbarství v Arménii 1916-1917". Ve skutečnosti šlo o známý Vereščaginův obraz!

Johann von BLOCH (1836-1902)

Byl finančníkem a průmyslníkem, propagátorem železnice v Polsku a Rusku, tam nazývaný "Král železnic".

Napsal knihu "Budoucnost války v technických, hospodářských a politických relacích", která anticipovala důsledky moderních vojenských operací. V roce 1901 byl nominován na Nobelovu cenu za mír. .Byl organizátorem Haagské Mezinárodní mírové konference v roce 1899 a zakladatelem první muzea Válka a mír v lucernu ve Švýcarsku.

 

Vjačeslav Konstantinovič von PLEHWE (1846-1904)

byl ruským ministrem vnitra, který se stal obětí atentátu 28. července 1904. Přitom vyšel z řad atentátníků manifest sociální revoluční centrály, který ministra označoval jako "zločince proti národu a vlasti, proti civilizaci a lidskosti" a připomíná jeho pronásledování revolucionářů, urputné pronásledování Poláků, Arménů, jím vyvolaný židovský pogrom v Kišiněvě a uvádí ho jako iniciátora rusko-japonské války.

Ráno 28.7.1904 vyjel ministr kočárem do svého úřadu a u Varšavského nádraží v Petrohradě byl zasažen bombou, která zabila kočího, koně i ministra samého.

Atentátník Jegor Sasonov za to dostal doživotí. Ale jeho společník Ivan Kaljajev provedl další atentát po několika měsících na velkoknížete Sergeje Alexandroviče Romanova. Také Plehwův předchůdce Dmitrij Sipjalgin byl dříve, 15. dubna 1902 zastřelen při atentátu.

 

 

Die Waffen nieder!

Roman „Die Waffen nieder!“ je nejznámější dílo baronky von Suttnerové. Kniha vyšla roku 1889 v Lipsku a v Drážďanech a vbrzku se stala nejvyhledávanější publikací,. Roku 1892 vyšla anglicky („Lay Down Your Arms!“), roku 1897 italsky (Abbasso le Armi!“), 1899 francouzsky („Bas les armes!“) und 1905 španělsky („Abajo las armas!“).

Roman měl až do roku 1905 celkem 37 německých vydání a byl přeložen do 16 jazyků jako finsky, dánsky („Ned med Vaabnene!“), norsky („Ned med Vaabnene!“), švédsky a česky ("Odzbrojte!"). Až do roku 1929 do vydání románu "Na Západě nic nového" od Ericha Maria Remarque byl román Suttnerové nejvýznamnějším dílem protiválečné literatury.

Bertha Suttnerová zvolila pro svou pacifistickou knihu formu románu místo knihy s věcným obsahem, aby veřejnost lépe chápala její názory na války. Vedle hlavního tématu války se tu tematizuje i místo žen ve společnosti. Román byl zfilmován v roce 1914 a 1952.

Obsah knihy. Hrdinkou románu je vídeňská hraběnka Martha Althaus a časově se jedná o čtyři války. Ve válce mezi Rakouskem a Sardinií z roku 1859 ztrácí Martha v 19 letech prvního muže hraběte Arno Dotzkyho. Už tehdy se z ní stává přesvědčená pacifistka. Její druhý muž baron Friedrich Tilling sdílí její názor, třebaže je rakouským důstojníkem a prožívá aktivně prusko-dánskou válku v roce 1864 a prusko-rakouskou v roce 1866. Sestra i bratr Marthy umírají na následky cholery a ze žalu umírá i otec. Z bojů se vrací její druhý muž a podporuje Marthu v jejich mírových aktivitách. Když roce 1870 vypukla německo-francouzská válka, její muž upadl do podezření, že je pruský špion a podle stanného soudu je zastřelen. Její syn Rudolf z prvního manželství začíná pracovat pro cíle své matky.

 

Nová česká kniha o Suttnerové
"Život pro mír" od Brigitte Hamannové

Obsáhlá, reprezentativní monografie první nositelky Nobelovy Ceny za mír (1905). Berty baronky von Suttnerové roku 1889 se rázem proslavila románem "Odzbrojte!" a roku 1905 obdržela jako první žena Nobelovu cenu míru, jejíž založení sama iniciovala. Bertha von Suttner (1843-1914), rozená hraběnka Kinská, byla jednou z nejvlivnějších politických žurnalistek své doby. Založila řadu mírových společností a zasazovala se nejen za mír, ale i za práva žen a angažovala se v boji proti antisemitismu.

Brigitte Hamannová v knize líčí neobyčejný život této ženy, jež v mnohém předstihla svou dobu, ženy, která si ve strnulém rámci konvencí nejvyšší společnosti dokázala nejen uchovat svou osobitost a vehementním způsobem prosazovat své ideály.

Portrét Berty von Suttnerové zahrnuje dramatické momenty i významná stadia jejího života, pražské, brněnské i vídeňské mládí, práci guvernantky, seznámení s Alfredem Nobelem, který se do ní na první pohled zamiloval, romantickou lásku k manželovi Arthurovi von Suttnerovi, jejich společný útěk na Kavkaz a trvale rostoucí angažovanost ve prospěch míru.

(Originál: "Bertha von Suttner: Ein Leben für den Frieden", český překlad: Alena Bláhová, 577 stran, 2006)