"Maršál petrohradského orchestru"

(100 let od návštěvy českého dirigenta Eduarda Nápravníka v Mariánských Lázních 1900-2000)

Všichni Rusové, kteří milují hudbu a hlavně operu, s láskou hovoří o jednom ze svých největších dirigentů - Eduardu Franceviči NÁPRAVNÍKOVI. A hlavně - nezapomínají na něho i přes generace. V Petrohradě existuje samostatné Nápravníkovo oddělení v Mariinském sále (býv.Ústav divadla a opery). Každoročně se objeví v tisku vzpomínka. Každodenně si stovky diváků petrohradského divadla prohlížejí stálou výstavku ve foyeru prvního patra, věnovanou tradičním Nápravníkovým inscenacím. Jak hřejivě to působí na českého návštěvníka, když v sametové bariéře první řady nad dirigentským pultem pultu dnes Státního divadla opery a baletu v Petrohradě objeví malou zlatou pamětní destičku s vyrytým nápisem, sdělujícím: “Za tímto pultem dirigoval v letech 1865 - 1914 Eduard Francevič Nápravník.”

Možná, že mnohý z ruských obdivovatelů neví, že tento ¨"maršál orchestru", jak nazývalo svého miláčka divadelní obecenstvo na konci 19. století, byl původem Čech!

Eduard NÁPRAVNÍK se narodil 24. srpna 1839 v Býšti u Pardubic. Jeho otec byl vrchním učitelem a regenschorim, Eduardovy matka pocházela ze starého zchudlého šlechtického rodu Klauner-Ritterova z Engelhofenu. Eduard měl ještě staršího bratra Karla a oba synové byli hudebně nadaní. Karel hrál velmi dobře na housle a byl předurčen na učitelské povolání. Proto také vstoupil do učitelského ústavu, ale záhy zemřel v Dašicích, kam se rodina přestěhovala a kde byl otec nadále vrchním učitelem městské školy.

Eduard se učil na piano u podučitele svého otce J. Půhonného. Později začal studovat reálku v Pardubicích a pak v Praze. Když mu zemřela matka, a za čtyři roky poté i jeho otec, zůstal bez prostředků. Zachránilo ho jeho hudební umění, které získal u svého otce a u učitele Půhonného a později na reálce, kde se naučil i hře na varhany. Studium reálky v Praze musel z finančních důvodů opustit a na radu svého příbuzného přešel do varhanické školy. Zde se odborně vzdělával pod vedením K.F.Pitsche, později se učil u Františka Blažka, v letech 1853-1854. Souběžně se dále zdokonaloval ve hře na klavír u Petra Majdla. Ředitel varhanické školy K.F.Pitsch a profesor František Blažek dovedli svého svěřence ve studiu tak daleko, že se stal záhy prvním, nejlepším žákem ústavu. Rovněž v Majdlově ústavu vynikal jako klavírista natolik, že se stal v roce 1856, již ve svých 17 letech, učitelem hudebního ústavu Petra Maydla v Praze. Zde vyučoval plných pět let. Od svých 19 let se začal uplatňovat také publicisticky. Psal referáty ze Stavovského divadla. Za svého učitelování v Praze se Nápravník účastnil veškerého hudebního života v městě a začal se uplatňovat také skladatelsky různými kompozicemi.

Osvojil si instrumentaci a čtení partitur soukromým externím studiem u ředitele pražské konzervatoře Jana B.Kittla. Ředitel si všiml jeho mimořádného nadání v dirigování, začal v něm tušit budoucího dobrého dirigenta a tak se u něho soustředil na výuku dirigentskému umění.

Důležitým pro Eduarda Nápravníka byl rok 1861, kdy dostal nabídku od ředitele J.Kittla na místo druhého kapelníka ve Frankfurtu nad Mohanem. Současně za ním přišli profesor houslí na pražské konzervatoři Moric Mildner a jeho opatrovatel Emanuel Meliš s jinou nabídkou - na místo kapelníka v soukromém orchestru knížete Borise Jusupova v Petrohradě na dobu dvou let.

Mladého Nápravníka lákala více druhá nabídka, a proto odjel do Františkových Lázní za ruským knížetem, který tu právě pobýval. Představil se mu a výsledkem jejich rozhovoru bylo, že Nápravník nabídku přijal s platem 600 rublů ročně a s celým zaopatřením v Jusupově paláci na Mojce. Není vyloučeno, že cestou do Františkových Lázní se zastavil Nápravník také v Mariánských Lázních, možná i se samotným knížetem. Neboť už v srpnu 1861 odjíždí společně s knížetem Jusupovem do Ruska a v Petrohradě už slaví své 22. narozeniny. Zde nalezl druhý domov a usadil se tu navždy.

Petrohrad - toto kulturní centrum carského Ruska se mu zalíbilo, v něm si vydobyl jako klavírní virtuos a jako dirigent soukromého orchestru knížete Jusupova, a nakoneeć i jako mladý slibný komponista obliby a úcty. Nápravník řídil čtyřicetičlenný orchestr, se kterým se poprvé představil v Jusupově paláci v říjnu 1861. Mladého dirigenta si oblíbila zvláště paní kněžna Jusupová,. rozená hraběnka Ribeaupierrová, vášnivá milovnice hudby. Té přehrával Nápravník často na klavír Chopinovy a Schumannovy skladby. Jako dobrý klavírista si záhy proklestil cestu na koncertní večery petrohradské hudební aristokracie. Nejčastěji hrával s Robertem Albrechtem, koncertním mistrem petrohradského baletu, s Janem Pickelem, koncertním mistrem ruské petrohradské opery a s českým viloncellistou Janem Seifertem, absolventem pražské konzervatoře.

Po dvouletém působení v orchestru náhodně zaskočil za klavíristu v carské dvorní opeře a již od roku 1862 udržoval Nápravník velmi přátelské vztahy s kapelníkem petrohradské opery K.N.LJADOVEM, který v něm tušil umělec vynikajících hudebních schopností a vědomostí. Býval často nemocen a proto si vyhlédl N8pravníka za svého pomocníka a zástupce v orchestru. Eduard Nápravník skončil svou službu u knížete Jusupova dne 10. září 1863, kdy byl jeho soukromý orchestr rozpuštěn. Nápravník v té době již hrál jako varhaník a pomocníkem prvního kapelníka Mariinského divadla. Nebyl tedy žádný problém přejít na nové místo.

"Ruská opera potřebuje zvláštního varhaníka; kromě toho by bylo užitečné mít ještě jednoho cvičného učitele pro pěvecké sbory, který by zároveň nastudoval partie s jednotlivými sólisty. K tomu účelu byl od počátku září 1863 mnou určen pan Eduard Nápravník, který se tím přes dva měsíce usilovně zabýval a projevil dobré schopnosti. Proto prosím o povolení jmenovat pana Nápravníka varhaníkem ruské opery s povinností pomáhat sborovému cvičnému učiteli při nacvičování oper, a v nutných případech probírat s novými debutanty jejich partie." - Tak zněl návrh inspektora hudby na přijetí Eduarda Nápravníka do služeb carské ruské petrohradské opery. Do opera tedy vstoupil Nápravník jako varhaník a jako cvičný učitel. Později vykonával funkci pomocného dirigenta a od roku 1867 druhého dirigenta.

Jako skladatel Eduard Nápravník vytvořil bezmála sedmdesát drobných i velkých hudebních děl. Největšího ohlasu dosáhly čtyři dramatické skladby. Nejčasnější byla opera "Nižegorodci", která podstatně přispěla k jeho jmenování první dirigentem této přední ruské scény. Poté následoval "Harold", "Dubrovskij" a "Franceska da Rimini". S výjimkou posledně jmenované opery se všechna jeho díla hrála také v Čechách.

V roce 1869 se stal prvním dirigentem v Mariinském divadle. V té době byl již Nápravník naprostou morální a uměleckou autoritou. Snažil se zlepšovat hmotné poměry pěveckého sboru a členů orchestru. Nápravníkův význam v hlavním městě ruského imperia a v jeho hudebním světě ještě vzorstl nabídkou, aby řídil symfonické orchestry Ruské hudební společnosti (1861-1882). Nápravník se zasloužil o slávu orchestru ruské opery koncem 19. a počátkem 20.století, a to nejen u ruského obecenstva a zdejších hudebních skladatelů, ale i u nejpřednějších evropských dirigentů.

Kariéra Euduarda Nápravníka, jednoho z předních dirigentů 19. století, byla významným momentem ve vývoji ruské vážné hudby. Zvláštní pozornost věnoval výchově nové generace zpěváků a vytvoření prvotřídního orchestru. V letech 1863 až 1916 byla téměř každá premiéra provedena pod Nápravnikovou taktovkou a jeho pedagogická činnost vedla ke zrodu takových zvučných jmén jako Darja Leonova, Fjodor Nikolskij, Julia Platonova, Michail Sariotti, Fjodor Komissarzevsky, Ivan Mělnikov, Fjodor Stravinsky, Eugenija Mravina a Maria Slavina.

Nejintenzivnějším obdobím jeho činnosti v ruské opeře byla léta 1881 až 1898. Během své padesátileté činnosti v ruské opeře nastudoval a uvedl 80 premiér, z toho 45 ruských oper a 35 cizích. Prohlížíme-li seznamy jím provedených děl, vidíme, jak usilovně pomáhal ruským skladatelům. Dosáhl pověsti znamenitého evropského dirigenta a ruští skladatelé si jeho práce vysoce cenili. Petr Iljič ČAJKOVSKIJ mu věnoval operu "Panna Orleánská". Mezi premiérami, které uváděl, jsou nejdůležitější díla klasické školy ruského realismu - MUSORGSKÉHO, RIMSKÉHO-KORSAKOVA, ČAJKOVSKÉHO a dalších.

Za své zásluhy byl mnohokrát vyznamenán mnoha ruskými i zahraničními řády a jako dirigent přivedl operní orchestr Mariinského divadla na světovou úroveň. Získal jedenáct vysokých řádů a vyznamenání, byl čestným členem devíti různých hudebních institucí a spolků. Dostal cenné dary od vlivných osob a organizací. Glinkova dcera Ludmila Šestakovová mu po velmi zdařilé repríze opery "Ruslan a Ludmila" v roce 1871 darovala dirigentskou taktovku s vyrytými slovy Bajanovými. Roku 1888 byl povýšen do dědičného šlechtického stavu. Dosáhl čestného titulu "Zasloužilý umělec" a "Zasloužilý dirigent" se zlatým odznakem sólisty. Nápravník byl jediným z hudebníků, který v oblasti hudby dosáhl titulu "skutečného státního rady" s označením "Excelence".

Eduard NÁPRAVNÍK se oženil s operní pěvkyní Olgou Eduardovnou Schöderovou. Od roku 1877 až do smrti bydleli v bývalé Důstojnické ulici u Krjukova průplavu. Jeho syn Vladimír Nápravník daroval Mariinskému divadlu mnoho cenností z pozůstalosti svého otce a tím dal podnět ke zřízení uměleckého muzea při Mariinském divadle. Kromě Vladimíra měl Nápravník ještě dva syny - Konstantina Nápravníka, který se však zastřelil, a Alexandra Nápravníka, a dvě dcery - Barboru a Olgu.

Upřímný a přátelský vztah k Nápravníkovi měl zejména Petr Iljič Čajkovskij. Oba umělci se spolu často scházeli a ještě častěji si dopisovali. Čajkovský o Nápravníkovi prohlásil v 80.letech 19.století při své návštěvě Prahy: "Silná, blízká a nikoliv chvilková láska mě svazuje s vynikajícím umělcem českého původu - Eduardem Nápravníkem. Tento znamenitý hudebník mi prokázal mnoho a mnoho přátelských služeb a jeho duševní kvality jako přímost, čestnost, pracovitost, pohotovost posloužit každému, kdo zasluhuje pomoc, mají ve mně dávného a trvalého ctitele."

Čajkovský tak přesně vystihl hlavní rysy Nápravníkovy velké osobnosti. Jako důkaz obdivu mu věnoval svou operu "Pana Orleánská".

Na své češství Nápravník nikdy nezapomínal. Přičiňoval se o to, aby se na Rusi hrál Bedřich Smetana, podporoval všechny české muzikanty kolem sebe, kteří tu žili stejně jako on, ale nedosáhli tak vysokého postavení. propagoval všestranně české muzikanty, zde na Rusi umělecky hostující. Prostředí, v němž pracoval, si zvyklo na něho a uctívalo ho jako zákonodárce, který ukázal ideální příklad služby umění.

O prázdninách se skoro každoročně vydával za vzpomínáním do Čech, do pardubického kraje, kde vyrůstal jako učitelský synek na vesnici, zajížděl do Prahy, kde absolvoval klavírní ústav a varhanickou školu. Vícekrát odjížděl za léčením do západočeských lázní - Karlových Varů, Františkových Lázní i Mariánských Lázní. Zde byl v roce 1900. V kurlistech 1900 jsou zapsáni s manželkou pod číslem 1361 v době od 22. do 26.května 1900. Uvádí se jako "Kapellmeister von Petersburg". Pobývali v domě WIENERHAUS (čp. 13 na Goethově náměstí, druhý dům pod muzeem).

Ač byl mnohokráte odměněn a vyznamenán, největších poct a slávy se mu dostalo v roce 1913, kdy ve svých 74 letech slavil 50.výročí svého uměleckého působení v petrohradské opeře. Vedle spousty květin, darů, věnců a nekonečných ovací, jimiž byl zahrnut, obdržel zvláštní odměnu 9000 rublů, které věnoval orchestru a pěveckému sboru Mariinského divadla. Dále založil fond k podpoře dětí orchestrálních a sborových umělců na gymnasiálních studiích a na studiu na petrohradské konzervatoři. Při jeho oslavách v roce 1913 byla také odhalena Nápravníkova pamětní busta, která má být v jedné z divadelních chodeb dodnes.

Eduard Nápravník zemřel 10. listopadu 1916 a je pohřben na Novodívčím hřbitově v Petrohradě nedaleko hrobů dalších významných ruských osobností.

Také rodná Býšť, ležící 9 km severozápadně od Holic, označuje Eduarda Nápravníka ve své kronice za nejznámější osobnost obce. Rozhodnutím obecního zastupitelstva Býště z 22. září 1999 byla pojmenována základní školy v Býšti jeho jménem. Bylo to u příležitosti 160. jeho narození a 85.výročí úmrtí. Eduard Nápravník proslavil nejen svou vlast, ale i svoji rodnou obec daleko za hranicemi. Byla slavnostně odhalena jeho pamětní deska ve vestibulu základní školy, za přítomnosti představitelů obce a pardubického okresu, okresního školského úřadu v Pardubicích, starostů okolních obcí, ale i samotného velvyslance Ruské federace v ČR.

 


Literatura:
HANUŠ Miroslav "Maršál orchestru" (Eduard Francevič Nápravník), HAMELIKA Mariánské Lázně č. 1-1989 z 25.září 1989, s.6-8