Ema Destinnová a Mariánské Lázně

Slavná česká operní pěvkyně-sopranistka Ema Destinnová (1878 - 1930), členka Dvorní opery v Berlíně a Metropolitní opery v New-Yorku, čestná členka Národního divadla v Praze, vystupovala v Bayreuthu, Paříži, v Londýně, ve Washingtonu, v Chicagu, v San Francisku v operách Richarda Wagnera, Karl Maria von Webera, Guiseppe Verdiho, Bedřicha Smetany, Richarda Strausse aj. Po triumfu v londýnské Cover Garden s Enricem Carusem v Leoncavallových Komediantech přijela také do Mariánských Lázní. Zde vystoupila dne 3. srpna 1904 na koncertu v kursále (dnes Casino) s německým klavíristou Arthurem Hochmannem.

O Emě Destinnové napsala odborný a zasvěcený článek mariánskolázeňská lékařka MUDr. Vlasta Doležalová,CSc., který byl otištěn v Mariánskolázeňských Listech z 27.ledna 2000 v předvečer 70.výročí jejího předčasného úmrtí:

MUDr. Vlasta Doležalová, CSc.

Ema Destinnová a její krásné oči

28. ledna 2000 uplynulo 70 let od smrti Emy DESTINNOVÉ, této nejslavnější světové zpěvačky začátku 20. století a jedné z nejslavnějších návštěvnic Mariánských Lázní. V popředí historického velkoobrazu vídeňského malíře Duška z roku 1912, který zdobí velkou jídelnu hotelu Monty, spatříme v popředí dvojici dam - "božskou Emu" s její sestrou Jetty, hraběnkou Freyovou. Jsou tu mezi slavnými osobnostmi, které Mariánské Lázně navštívily. V roce 1904 Destinnová zpívala v kursálu - dnešním společenském domě Casino.

Vzpomeňme na tuto ženu, jejíž lyrický soprán uchvacoval návštěvníky předních operních scén a koncertních sálů Evropy a Ameriky. Právem byla v roce 1996 vybrána jako třetí žena z osobností našich dějin, aby její oduševnělá krása zdobila dvoutisícovou bankovku České republiky.

Narodila se 26. února 1878 jako Emílie Kittlová v bohaté pražské rodině. Krásný soprán zdědila po své matce Jindřišce, která až do provdání působila jako koncertní umělkyně. Po svatbě však, jak se tehdy ve společenských kruzích, k nimž rodina Kittlova patřila, slušelo, zanechala veřejných vystoupení. Hudební výchovu všestranně nadané a temperamentní Emy svěřili rodiče profesorce Marii Destinnové, podle níž zpěvačka později zvolila své umělecké jméno. Ucházela se o angažmá pěvkyně v Praze a v Drážďanech a po odmítnutí uspěla 20letá Ema ve Dvorní opeře v Berlíně, kde zpívala jako představitelka hlavních postav známých oper a slavila velké úspěchy. Mezi její berlínské obdivovatele patřil samotný císař Vilém II. Údajně má být zobrazen taktéž na Duškově plátně v přední skupině vladařů Evropy (v Mariánských Lázních nikdy nebyl). Císař se Destinnové dvořil a jako důkaz přízně jí věnoval v roce 1907 automobil značky Renault, který potom v Čechách budil mimořádnou pozornost.

Nezapomeňme, že v té době ještě mnoho vozů nejezdilo. Ema vynikala nejen jako operní pěvkyně, byla mimořádně talentovaná i jako herečka. Měla dar okouzlovat. Byla i spisovatelkou, výtvarnou umělkyní, překládala, komponovala, režírovala, sbírala s citem a vkusem starožitnosti. Zajímala se o lékařství, o astronomii i okultní vědy. Z cizích jazyků mimo dokonalé němčiny, francouzštiny a italštiny ovládala i angličtinu. Studovala také latinu, aby mohla stará díla číst v originále. Nejslavnějším operním partnerem naší pěvkyně byl Enrico CARUSO. Hudební kritici opakovaně konstatovali, že od roku 1904 až do Carusovy smrti v roce 192I byl nejlepší světový tenor Enrikův a nejkrásnější soprán Emy trvalým magnetem operních scén světových metropolí.

Z přečetných uměleckých úspěchů Destinnové si připomeňme blíže alespoň jediný. V roce 1911 byla pozvána, aby v Covent Garden v Londýně pozdravila zpěvem vznešené hosty, pozvané z celého světa ke korunovaci krále Jiřího V. a královny Mary. Za napjatého ticha fascinovaného auditoria zapěla Ema hymny národů světa v šesti jazycích. Její zpěv a majestátní zjev vyvolaly takový příval nadšení a jásotu, že to bylo až v rozporu s protokolem zemí mnoha korunovaných hlav. Když potom při slavnostní audienci zpěvačka blahopřála královskému páru, odpověděla jí královna Mary: "Ano, jsem královna, ale jen jedna z mnohých. Kdežto vy jste na celém světě jedinou královnou, královnou zpěvu."

Ema Destinnová měla nejenom pro své mimořádné umělecké úspěchy, ale i kouzlo osobnosti po boku vždy celou řadu slavných mužů-obdivovatelů. Dvořili se jí a sňatek nabízeli tenorista CARUSO, dirigent TOSCANINI i PUCCINI. Ten přímo pro ni komponoval operu "Děvče ze zlatého západu". Ema však opakovaně prohlašovala: "Dokud zpívám, nemohu se vdát. Dvěma pánům nelze sloužit. A jestli se vůbec někdy provdám, pak jedině za Čecha, ne za cizince."

Učinila tak až jako 45letá na svém jihočeském zámku ve Stráží nad Nežárkou, kdy propadla okouzlení a proti všem varovným hlasům stanula před oltářem s leteckým mechanikem Joe HALSBACHEM, který byl o 20 let mladší než ona. Toužila zřejmě alespoň po rodinném štěstí v době, kdy prožívala četná zklamání. Minula již doba, kdy během I. světové války a krátce po ni se stala zosobněním českého vlastenectví. Pracovala pro národní odboj Mafia až do roku 1916, kdy zpívala v Metropolitní opeře v Americe, převážela domů důležité zprávy. Po prozrazení byla rakousko-uherskou policií sledována a nesměla Čechy až do konce války opustit. Přes četné nabídky odmítala žít v cizině, citově byla vázána v Čechách a v posledním desetiletí života pořádala četné koncerty doma.

Ačkoliv v posledních letech života měla zdravotní potíže, nevěnovala jim velkou pozornost, a proto její náhlá smrt byla překvapením. Pochována byla do Slavína pražského Vyšehradu. Její oči, tolik opěvované, mne z odborného hlediska přitahovaly. Jaké vlastně byly? Všichni pamětníci slavné zpěvačky se shodují v konstatování, že mimořádně krásné. Poslechněme si některé z nich: "Její démonicky temné oči zářily štěstím." - "Z temných hlubin jejích vášnivých oči šlehaly pekelné plamínky..." - "Umělecký dojem pěvkyně podtrhuje její zjev, krásná postava a velké zářící oči ... " - "Má dokonale formované temné oči ..." - "Její divukrásné oči odrážely v sobě všechna světla hvězd..." - "Její osobní kouzlo bylo zejména v očích. Byly černé jako tůně, ohnivé …"

"Z jejích nezapomenutelně krásných černých očí vyzařovala láska. Zakusila jsem jednou pohled těch zvláštních očí, současně zářící i posmutnělý. Nedivím se, že ztrácel hlavu kde kdo, koho ten pohled zasáhl. Z obličeje zářily jako černé démanty její oči. Jejich kouzelnou vnitřní hru nemohl zachytit žádný malíř. Bylo v nich slunce, kterým sladce hřála, jindy žhavý oheň, kterým spalovala. Očima se chvěla, jimi milovala, hladila i hřála, jimi proklínala, jindy zase štěstí rozdávala." - Jeden z portrétistů Destinnové ve snaze zachytit krásu jejích očí přelomil a daleko od sebe odhodil štětec se slovy: "Prokleté oči! Ani ďábel ani žádný svatý nezachytí jejich pekelné víření s jejich nebeskými přísvity!" - Jeden pěvec vzpomínal, že v roli intrikánského Telramunda v Lohengrinu málem vypadával z role, když na něj Destinnová v roli Elsy upřela své žalující oči a jen s přemáháním dohrál úlohu jejího nepřítele. Petr KŘIČKA vyprávěl, jak našel zpěvačku, rybařící na břehu Nežárky: "Ten klobouk byl hrozný, ale ty oči pod ním zářily géniem."

Obraťme nyní pozornost k těmto beze sporu krásným očím umělkyně z odborného hlediska. Co víme o tom, jak Destinnová viděla? Potřebovala brýle? Nosila je? Údaje, které by nám pomohly odpovědět na tyto otázky, nacházíme zcela ojediněle. Nesmíme zapomínat, že na začátku 20. století nebyly brýle ještě módním doplňkem, jako je tomu u mnoha žen dnes, a že se proto oční vada slavných osobností spíše tajila. V bohaté sbírce zachovalých fotografií "božské Emy" však odborné oko přece jen najde některé záběry, na nichž je nápadný rozdíl ve velikosti levého oka ve srovnání s pravým, což je nápadnější tehdy, je-li pohled umělkyně upřen lehce vzhůru. Většinou však fotograf pravděpodobně úmyslně směřoval svou kameru tak, aby tento rozdíl nebyl postřehnutelný. Stejně se chovali i malíři-portrétisté zpěvačky. Svědčily tedy velké, tolik opěvované oči Destinnové pro krátkozrakost? V tom případě mělo větší levé oko vyšší dioptrickou hodnotu než pravé. Ema Destinnová si byla vědoma toho, že obě její oči nejsou stejné, mluvila i o nekoordinovanosti. Rozmarně prý říkávala, že má každé oko jiné, jedno krásnější než druhé.

Dovídáme se, že zrak neměla nikdy příliš dobrý. Sváděla to na skutečnost, že si v dětství a mládí příliš namáhala oči četbou a psaním při špatném večerním osvětleni. Podobně dodnes smýšlejí někteří rodiče našich malých pacientů a brání jim proto ve čtení. Osmnáctiletá Ema žádá z Berlína v dopise svého pražského přítele, aby jí nepsal na barevných dopisních papírech, že jí to "ničí zrak". 23letá umělkyně píše sestře, že navštívila pražského profesora očního lékařství a ten jí předepsal brýle. Ve věku 43 let píše humorně otci do Prahy z Londýna: "Veverky už nestřílím a to ostatní s brejlemi ani bez nich beztoho nevidím." Takže brýle pravděpodobně alespoň někdy používala. Našla jsem však jediné dvě fotografie, kde vidíme na dlouhém řetězu zavěšený lorňon. Je však možné, že měl být jen jakýmsi uměleckým doplňkem a ne pomůckou korigující oční vadu umělkyně.

Další zprávy o zraku slavné Emy Destinnové jsou až z posledních dnů jejího života a jsou velmi smutné. 10. ledna 1930 píše přítelkyni: "Stal se mi malér, porouchal se mi zrak. Před očima mám zelený flek a nevidím jasně. Není to div, neb stále čtu a píšu v této protivné zimní náladě a to oči pokazí." V jiném dopise: "Psala bych víc, ale nevidím na to,jsem celá utrápená z této poloslepoty." Brzy nato 28.ledna 1930 byl narychlo na strážský zámek přivolán obvodní lékař, u nějž byla zámecká paní, jak zpěvačku blízcí nazývali, jíž delší dobu v léčení pro arteriosklerózu a vysoký krevní tlak. Protože i zrak se zhoršil, odváží manžel HALSBACH Emu do Českých Budějovic k očnímu lékaři. Ten zjišťuje krvácení do sítnice oka. Během vyšetření je nemocná raněna mozkovou mrtvicí, proto urychleně převezena na interní oddělení nemocnice. Z bezvědomí se již nevzpamatovala a týž večer zemřela. Bylo jí 52 let. Diagnóza: Skleróza cév, vysoký krevní tlak, výron krve do sítnice. Příčina smrti: krvácení do mozku. Závažné postižení zraku umělkyně v posledních dnech života však již nesouviselo s krátkozrakostí, kterou trpěla, ale bylo komplikací celkového déletrvajícího onemocnění. A tak se navždy zavřely krásné oči Emy Destinnové. Jen její hlas, jímž tolik uchvacovala, si můžeme poslechnout z gramofonových nahrávek.

MUDr. Vlasta Doležalová, CSc.