Emil Zátopek

Kdo byl Emil Zátopek ? Není nutno ho představovat. Vstoupil do historie sportu i Československa jako atletická legenda 20.století. Stal se čtyřnásobným olympijským vítězem ve vytrvalostním běhu, prvním člověkem na světě, který uběhl 10 km pod 29 minut (28:54,2 - 1.června 1954 v Bruselu) a 20 km pod jednu hodinu (59:51,8 - 29. září 1951 ve Staré Boleslavi). Celkem vytvořil 18 světových rekordů, z toho třináct na kilometrových a pět na mílových tratích. Některé světové rekordy platily ještě po jeho odchodu z atletické dráhy.

Byl vyhlášen Nejlepším sportovcem světa 1951 a 1952, Nejlepším československým atletem 20.století (vyhlášen jím v roce 1997) a v roce 1999 Nejlepším českým olympionikem 20.století. .

"Zátopek, Zátopek!" znělo v těch letech pravidelně povzbuzování publika, nadšeného jeho rekordy. Nejvíce se proslavil na olympijských hrách 1952 v Helsinkách, kde získal neuvěřitelně tři zlaté medaile.

Vyhrál běh na 5 km, 10 km a maratón, který přitom běžel poprvé. Takový "trojboj" se dodnes žádnému vytrvalci nepodařilo zopakovat. Celkem získal čtyři zlaté olympijské medaile a jednu stříbrnou; tři tituly mistra Evropy. Překonal 61 československých a 18 světových rekordů.

Nejen výborné sportovní výkony, ale především kamarádství, ochota podat pomocnou ruku, houževnatost a cílevědomost učinily z Emila Zátopka legendu světového sportu a nejlepšího představitele olympijských ideálů. Zátopek, známý svým upracovaným stylem běhu, doprovázeným křečovitými grimasami, byl v cizině přezdíván "Česká lokomotiva".

Ze života Emila Zátopka.

Narodil se 19. září 1922 v Kopřivnici (okres Nový Jičín) jako sedmý z osmi synů. "První zkoušku se mnou provedli ještě v peřince. Podle starého zvyku nachystali přede mne všechno možné - nářadí i peníze - abych projevil své sklony. Chytil jsem prý levou rukou obuvnické kladívko. Všichni zajásali, neboť to považovali za znamení, že ze mne bude švec. A ono to zatím znamenalo, že budu levák,“ vyprávěl kdysi Emil Zátopek o svém dětství. Jako kluka ho sice víc bavilo chodit do cvičení než do školy, ale o systematickém sportování se nedalo mluvit. Když ve čtrnácti vychodil školu a hledal zaměstnání, odešel do sto kilometrů vzdáleného Zlína do Baťovy továrny. Zručností prý zrovna nevynikal. Ale lehké atletice se věnoval od mládí - dostal se k ní náhodou. Když ho v roce 1941 vychovatel na Baťově průmyslové škole ve Zlíně, kam Zátopek nastoupil do učení koncem třicátých let, donutil k účasti na tradičním běhu městem, Zátopek doběhl na nečekaném druhém místě.

Tím na sebe upozornil a přijal nabídku začít trénovat se zlínskými atlety - vedle T. ŠALÉ, tehdejší české běžecké hvězdy na tratích od 800 m do 3000 m. Přes usilovný trénink ale končívá na závodech na druhém či třetím místě, vítězství mu unikají. Ale běhání mu zachutnalo a o tři roky později vytvořil první rekord, když zaběhl patnáctistovku za 4:01,0 min. To se už Zátopek rozhodl vzít osud do vlastních rukou a začal trénovat podle sebe. Výsledkem byl slavný Zátopkův tréninkový systém, spočívající v běhání úseků 400 metrů s několikanásobným opakováním. To byl základ jeho budoucích vítězství na vytrvaleckých tratích.

V říjnu 1943 se dostavily první výsledky. Emil Zátopek běžel svůj první závod na 5000 metrů. V roce 1944 Zátopek vytvořil první z českých rekordů. Byl to rekord na 2000 metrů za 5:33,4 min. A ještě v roce 1944 zaběhne Zátopek jako první český běžec 5000 m pod 15 minut!

Po válce (1945) nastupuje Emil Zátopek na vojenskou akademii, přitom stále závodí (až do vzniku armádního klubu ATK Praha) za zlínské atlety. Největší úspěchy mívá na trati 5000 metrů. V letech 1945-1954 byl osminásobným mistrem Československa na trati 5000 metrů a v letech 1947-1954 vedl i světové tabulky. V květnu 1954 v Paříži překonal světový rekord na 5000 metrů za 13:57,2 min.

Kromě úspěchů sportovních zaznamenává Emil Zátopek v roce 1948 i jeden úspěch osobní. Jeho manželkou se stala oštěpařka Dana Ingrová.

Zátopek trénoval opravdu tvrdě a světově proslulým atletem se stal zcela zaslouženě. Například běhal v armádním klubu v těžkých vojenských botách sněhem, přičemž na zádech nosil svou ženu Danu. Byla skvělá oštěpařka a to znamená, že nebyla zrovna nejlehčí! Denně uběhl až 30 km a nad údaji z jeho tréninkových deníků kroutí dodnes atleti nevěřícně hlavou.

Na "Zátopkově" trati 5000 metrů slavil Emil první mezinárodní úspěchy. Na mistrovství Evropy v Oslo v roce 1946 skončí sice ještě pátý, na ME v Bruselu v roce 1950 byl už první. Na ME v Bernu v roce 1954 skončí třetí.

V roce 1948 Emil Zátopek poprvé běžel trať delší než 5000 m, a to trať 10 000 metrů. Bylo to v Budapešti a přitom vytvořil nový československý rekord na 10 000 metrech za 30:28,4 min. Ještě v roce 1948 jako první československý atlet zaběhl Zátopek 10 000 m pod 30 minut.

Běh na 10 000 se potom stal Zátopkovou disciplínou nejúspěšnější. V letech 1948-54 stával v čele světových tabulek, pětkrát zlepšil světový rekord, tuto trať vyhrál na ME v roce 1950 i 1954 a stejně tak ji vyhrál na olympijských hrách v letech 1948 a 1952. Zároveň se stal prvním člověkem, který 10 000 m zaběhl pod 29 minut. Bylo to v Bruselu v červnu 1954, kdy trať běžel v čase 28:54,2 min.

Největší slávu Emil Zátopek získal svými vystoupeními na letních olympijských hrách - na XIV. v Londýně v roce 1948 a na XV. v roce 1952 v Helsinkách. V Londýně Emil Zátopek získává zlato na trati 10 000 m, kde vítězí před svým dlouholetým rivalem A. MIMOUNEM, startujícím za Francii, a stříbro na trati 5000 m, když dobíhá necelý metr za vítězným Belgičanem G. REIFFEM - dvě desetiny vteřinY.

Na XV. olympiádě v Helsinkách 1952 pak Emil Zátopek dosahuje vrcholu atletické kariéry. Zatímco na 10 000 m byl favoritem, na 5 000 m se už necítil dosti rychlý. V závodě na 10000 m se opakuje situace z Londýna a Zátopek poráží opět A. Mimouna, závod na 5000 metrů byl pak jedním z nejhezčích v olympijské historii a Zátopek v něm překvapil a stal se vítězem. Třetí zlato získal Zátopek v Helsinkách ještě v maratónu, který zde běžel poprvé v životě. Přitom překonal světový rekord o šest minut! - Čtvrtou zlatou medaili pak do sbírky Zátopkových získala Dana, která v Helsinkách vítězí mezi oštěpařkami.

Redaktorovi při rozhovoru po maratónu řekl "Maratón je opravdu strašná nuda. Možná proto jsem ho chtěl mít tak rychle za sebou." Přes svou rychlost stačil za běhu dokonale vytočit Jima Petersona, favorita z Velké Británie. Už po 25 kilometrech Zátopek s přehledem vedl. Ale zpomalil a nechal se dohnat Petersonem. Když ho udýchaný favorit doběhl, Zátopek se k němu otočil se slovy "Já sice maratón nikdy neběžel, ale nemyslíš, že bychom měli přidat?" A následně svěží vyrazil za vítězstvím a chudáka Petersona nechal daleko za sebou. Jindy, při závodě na 10 000 m téhož roku zase předstíral, že je unavený a už nemůže. Když ho ostatní běžci dohnali, Zátopek s úsměvem vyrazil a vyhrál.

XVI. olympijské hry v Melbourne (1956) už pro Zátopka dobře nedopadly, neboť krátce před nimi se musel podrobit operaci kýly a kvůli operaci startoval jen v maratónu, kde skončil na šestém místě. Vítězství získal Zátopkův dlouholetý rival a přítel A. Mimoun. Poslední vítězný závod běžel v roce 1958 jako šestatřicetiletý v San Sebastianu.

Poté symbolicky pověsil tretry na hřebík a svou závodnickou kariéru ukončil.

Dodnes se traduje, jaké nároky na sebe Emil Zátopek při tréninku kladl. "Neměl jsem dlouhé nohy ani silné svaly, moje první výsledky byly zrovna tak průměrné jako u ostatních. Ale chtěl jsem něco dokázat! “ vzpomínal na své začátky. Měl vlastní systém jak bojovat s únavou, jak posilovat a otužovat, jak připravit své nervy na závod.

"Vytrénované tělo je jako ocelová pružina. Zmáčknete je a ono vyskočí. Zmáčknete je ještě víc a ono vyskočí výš než předtím. Jenom ho nesmíte zmáčknout tolik, že byste ho zlámali nebo zdeformovali,“ tvrdil. "Ve vojenské akademii byla krytá jízdárna. Sice pro koně, ale nikdo se nezlobil, když se tam objevil i atlet. Jen se všichni divili, proč se tak mořím s těžkýma botama v hlubokých pilinách, když v tretrách po dráze je to snazší. Mně šlo právě o tu dřinu. Zvedat nohy, které se bořily, pachtit se dál a dál, to bylo něco pro mne!“ I tak vypadal trénink vrcholového běžce.

Možná právě proto se Emil Zátopek nikdy nestal trenérem. Nenašel by svěřence, kteří by byli ochotni trénovat stejně tvrdě jako kdysi on. Nečinnost mu však po skončení sportovní kariéry problémy nedělala. Měl spoustu zájmů a přátel, ovládal několik jazyků, zajímal se o politické dění v roce 1968

Zátopek a Pražské jaro.

Zátopek po skončení aktivní atletické kariéry pracoval na ministerstvu národní obrany v oddělení tělesné přípravy vojsk. Za Pražského jara 1968 patřil k rozhodným zastáncům změn v československé společnosti a v srpnu ho bylo vidět na ulicích, jak přesvědčuje sovětské vojáky o Dubčekových reformách. Tím se znelíbil vládnoucí garnituře, své funkce na ministerstvu byl zbaven a propuštěn z armády (1969) s přiznáním nejnižšího možného důchodu. Odešel pracovat ke geologickému průzkumu, bydlel v maringotce a začal stavět rodinný dům v pražské Troji. Přestože se k němu vlastní země zachovala macešsky, sportovní svět na něj nezapomněl a zval ho jako čestného hosta na nejrůznější šampionáty. Představitelé režimu se nechtěli světu znelíbit, a tak jim nezbylo nic jiného než ho pouštět...

Přesto zůstane ostudou husákovské normalizace, že nejslavnější český atlet musel pracovat jako pomocný dělník u stavební geologie (v té době také na Mariánskolázeňsku ve Slavkovském lese u vrtů), teprve od roku 1976 až do svého odchodu do penze pracoval v dokumentačním středisku ČSTV. Roku 1975 Zátopek získává jako první československý sportovec Cenu Pierra de Coubertina, udělovanou Mezinárodním výborem pro fair play při UNESCO.

Zátopek a komunismus.

Komunisté Emilu Zátopkovi pomáhali při vzestupu ve sportovní kariéře, neboť v něm viděli propagátora režimu ve sportu. Zátopek byl za to komunistickým příznivcem. V politice však zůstal naivním a přidával se k oficiálním akcím režimu jako byly rezoluce v červnu 1950 k potrestání Milady Horákové, proti Chartě 77 (když předtím byl za své postoje 1968-1969 tvrdě režimem ztrestán).

Žádný z těchto jeho naivních postojů však neměl vliv na to, že byl v květnu 1997 vyhlášen českým atletem století.

Po roce 1989.

Po obnovení demokratického zřízení v Československu v roce 1989 se Emil Zátopek i s Danou znovu zapojují aktivně do společenského dění. V roce 1997 byl vyhlášen Emil Zátopek Nejlepším českým atletem 20. století, v roce 1999 Nejlepším českým olympionikem historie. Emil Zátopek umírá v 78 letech 22. listopadu 2000 v Praze. Jako prvnímu našemu sportovci mu byl vypraven státní pohřeb z Národního divadla. Místem jeho posledního odpočinku je valašský Slavín v rožnovském skanzenu.

Vzpomínky Dany Zátopové na Emila.

Kulaté jubileum osmdesátin v roce 2002 slavila Dana Zátopková poprvé bez svého manžela, Emila Zátopka. Narodili se ve stejný den, jenže Emil prý o čtyři hodiny dříve. "Ale to není tak jisté, maminka se dost pletla a málo si pamatovala," řekl Emil při svých sedmdesátinách. Byla by bývala tak slavná, kdyby nespojila svůj osud s nejproslulejším atletem této země? Ale i on - nakupil by opravdu bez Dany svůj talent, dřinu, píli až ke hvězdám nesmrtelnosti ? -

"Dostalo se mu požehnání, že se oženil s paní Danou," řekl na Zátopkovu pohřbu předseda MOV Juan Antonio SAMARANCH. Jen zdvořilá slova diplomata? Sotva - na to znal Samaranch Emila dost dobře.

Netrpěla Dana komplexem, že žije po boku slavného muže ? - "Trpěla," přiznala, ještě když Emil žil a jen s úsměvem naslouchal. "Hlavně když po olympiádě v Helsinkách novináři psali, že jsem vyhrála jen z euforie nad Ťopkovou další zlatou medailí. Všichni zapomněli, že už jsem tehdy byla ve světových tabulkách čtvrtá!" Paní Dana se pomstila. Na olympiádě v Římě už Emil neběžel. Ale Dana, bylo jí osmatřicet, pořád ještě házela.

A tak se tehdy překvapivě ještě přihlásila a vyházela si stříbrnou medaili. Přinesla ji na tribunu, kde seděl Emil s přáteli. - Tak tady ji máte," řekla. "To abych ukázala, kdo je Dana Zátopková. Emil, je jen můj manžel."

Až přišla osmdesátka. - "Nebyly to roky na vikslajvantovém kanapi," nedávno řekla. "Osmdesátka, to je hranice, za kterou života už moc nezůstává..." - Ještě před deseti lety slavili Zátopkovi sedmdesátiny. Ještě spolu. "Tohle jsou asi naše poslední oslavy," řekla tehdy. "Dál už není co slavit. Je to předěl. Vstupujeme mezi starce, velebné kmety. Nejhorší je, že se teď už budeme muset chovat důstojně." Ani tehdy to nemohla myslet vážně. Byl to spíše žert pro noviny. Dnes už z vrásek kolem úst už zmizel žal po ztrátě životního druha, ale vzpomínky přetrvávají. Kus svého Emila, hromádku jeho popele, má doma v malovaném džbánku. - Jaké má paní Dana výhledy pro budoucnost? - "Pospíchat se životem a neloudat se. Každé ráno si říct, to je prima den a zkusit život vstřebávat rychleji." Byla někdy vůbec nešťastná? Ale ano. Když zjistila, že nemůže mít děti, že lítá po doktorech zbytečně. "Co se trápíš? Myslíš si, že když my nebudeme mít děti, že lidstvo vymře?" utěšoval ji vždy Emil.

Zátopkovi a Mariánské Lázně.

V šedesátých letech často přijížděli manželé Zátopkovi do Mariánských Lázní k besedám s odborářskými rekreanty a s lázeňskými pacienty. Byla to oblíbená setkání, na která se rekreanti ROH těšili. Autor této kapitoly se setkal se Zátopkem ve zotavovně ROH LENINGRAD a poslechl si jeho úsměvné historky ze světa atletiky.

Zátopek tehdy vystupoval v uniformě důstojníka československé armády a byli s Danou - jako vždy bouřlivě přijati. Jejich besedy se často prodloužily za plánované večerní ukončení.

Po roce 1970 pracoval Zátopek jako dělník u vrtů minerálních pramenů ve Slavkovském lese a vícekrát byl spatřen také v Mariánských Lázních. Tentokrát to bylo neoficiální "vystupování". Rád pobýval mezi lidmi, rád si zazpíval či vyprávěl spoludělníkům a v restauracích v Mariánských Lázních historky, které byly vždy veselé, legrační. Zátopka nikdy neopouštěl jeho moravský optimismus a nedal najevo, že by mu fyzická práce vadila nebo že by ho pokořilo propuštění z armády. Vrt ve Slavkovském les u rybníka u Nové Vsi, kde pracoval, je dodnes nazýván podle něho Zátopkův vrt.

Medvídek od Emila Zátopka a Hanka Trejbalová. V šedesátých letech přijížděli Zátopkovi do Mariánských Lázní k besedám a zajímala je i velmi nadějná mladičká atletka Hanka TREJBALOVÁ. V tom nejkrásnějším věku onemocněla nevyléčitelnou nemocí a Zátopkovi za ní přijeli do plzeňské nemocnice, aby ji povzbudili v boji s chorobou. Tehdy dostala od Emila velkého medvídka. O tragédii mladičké Hanky napsal Leoš PERNICA v roce 1968 článek, v němž vzpomínal i na Emila Zátopka. Přikládáme ho ke vzpomínce na laskavého člověka, jakým Emil byl:

"Medvídek od Emila Zátopka. Když Emil Zátopek zvítězil v běhu na 10 km na XIV. Olympijských hrách v Londýně (1948), bylo Haně Trejbalové půl roku. Ještě neví, jak blízký jí bude tento olympijský hrdina, jehož jméno letí světem. Čas plyne.

Ve vile Svatého Leonharda, obklopené voňavými zahradami, vyrůstá Hanka v láskyplné pohodě otcovského domu. Sedává pod starou hruškou, kolínka u brady a upřeně pozoruje let ptáků a skoky lučních kobylek. Ve svém nevědoucím dětství je fascinována rychlostí pohybu. Brzo se projeví její temperament. Běhá po zahradě se svým věrným psem Péťou, škorpí se se sestřičkami, ale největší radost má, když tatínek natočí starou fordku a vezme ji s sebou do lesa nebo na ryby. I z malorážky se naučí střílet, zatímco panenky brzo osiří. Je všude první, je první umytá. učesaná, najedená. Je první v postýlce..Teprve později si uvědomí, že je ctižádostivá.

Haně nebylo ještě 13 let, když jí učarovala královna sportu - lehká atletika. V únoru 1961 se její jméno poprvé objeví v novinách. 60 metrů uběhla za 8,6 sekund. .Potom léta tvrdého tréninku. Hana běhá. Hana skáče. Hana vítězí. Stala se rekordmankou. Avšak neopila se slávou, stále neúnavně trénuje.

V dešti i ve sněhu, za mrazu i za žhavého slunce. Přichází léto 1965. Hana tančí twist, fandí Matuškovi a Neckářovi, chodí do kina. Tajně, docela tajně přemýšlí o olympijských hrách v Mexiku. Nikterak nereálné sny!  

Je 25. srpen 1965 a Hana trénuje naposledy. Onemocní. Se stromů pomalu padá listí, žluté, karmínové, hnědé. V zahradách osiří chryzantémy. V tichu nemocničního pokoje přemýšlí Hana o daleké cestě do Mexika. Jen co se  uzdraví. Jednoho říjnového rána zahlédne na chodbě tetu Jindru v rozhovoru s panem primářem. Usedne a čeká. Zkušený lékař mluví tiše, vážně. Za posledních dvacet let se podobných případů vyskytlo na celém světě kolem stovky. Končily smrtí. Není naděje! Teta Jindra je zdrcena, v jejích očích se zračí úděs, rty se jí chvějí. Pomalu se obrátí k Haně, jde k ní jako ve zlém snu. Paní s vypětím zadržuje pláč, Hana se směje, je veselá, nic netuší. Krutá scéna. Ortel byl vyřčen.

V hluboké beznaději se začíná nerovný boj se smrtí. Dano a Emil Zátopkovi přijíždějí do plzeňské nemocnice s věhlasným profesorem. Avšak ani ten není s to na smrt odsouzenou vrátit životu. Tehdy řekne Hana svému nešťastnému otci: "Tatínku, že v osmnácti letech nemohu umřít ?"

Nastanou vánoce. Starostlivá teta Jindra ozdobila smrkovou větev a v bílém pokoji rozžehne svíčku. Zesláblá Hana tiše leží a nemyslí na Vánoce. Její průsvitné ruce hladí malého medvídka. Dal jí ho pro štěstí Emil Zátopek. Pro štěstí! Nicméně vidina Mexika se rozplývá v bolestné mlze. Za padesát dní Hana Trejbalová umírá. .

 


(PERNICA Leoš: "Medvídek Emila Zátopka" - Kulturní přehled č. 7/1968., S. 16-17)