Císař František Josef I.
dvakrát v Mariánských Lázních

František Josef I., císař rakouský a král uherský, nastoupil na trůn za revoluce 1848 a zemřel v předvečer revoluce druhé (1916). Vládl 68 let!

Původ a mládí. Byl nejstarším synem rakouského arcivévody Františka Karla Habsburského (1802-1878)a ctižádostivé Sophie (Žofie), dcery krále Josefa Maxmiliána Bavorského. Narodil se 18.8.1830 ve Vídni a původně se neměl původně stát panovníkem Rakouska. Přesto byl od mládí vychováván matkou Žofií jako budoucí císař. Dětství prožil v přísném klerikálním prostředí a jako vojenská služba v Itálii v průběhu revoluce roku 1848 mu byla průpravou na dlouhá léta jeho panování, vyznačující se dvěma hlavními starostmi: o zachování monarchistické moci a o potlačování revolucí. Odmalička věřil v božskou vyvolenost dynastie. Dětství prožil v přísném klerikálním prostředí a jako 13letý vstoupil do armády v hodnosti plukovníka a jeho záliba ve všem vojenském měla vliv i na jeho oblékání, nosil téměř výlučně uniformu. Vojenská služba v Itálii za revoluce 1848 byla průpravou na dlouhá léta svého panování (1848-1916), vyznačující se dvěma hlavními úkoly: (1) zachování a prohlubovánírakouské monarchie jako evropské velmocia (2) potlačování revolucí.

Revoluce 1848 a nástup na trůn císařský. O panovnické dráze Františka Josefa I. rozhodla revoluce v roce 1848. Po abdikaci Ferdinanda měl nastoupit na trůn jeho bratr František Karel, ale na prosby manželky Žofie postoupil trůn svému synovi Františku Josefovi I., o němž bylo známo, že má vynikající vzdělání a tím i předpoklady pro vládnutí. Mluvil perfektně německy, francouzsky a italsky; a dobře znal i maďarsky a česky, přestože se často mylně uvádělo, že česky neuměl ani slovo. Měl dokonalou paměť. Dne2. prosince 1848 v Olomouci, po abdikaci svého strýce nesvéprávného císaře Ferdinanda I.,  nastoupil tedy 18letý František Josef na tehdy se kymácející císařský trůn.

Potlačení revoluce 1848. V celé říši se šířila revoluce a rozvrat. Na pomoc císaři musela přispěchat rakouská armáda. V Itálii zvítězil maršálek RADECKÝ nad povstalci, kterým vojensky pomáhal  piemontský král, a porazil sardinské vojsko u Novary (23.3.1849). Na to se vzdaly Lombardsko a Benátky a byly opět připojeny k Rakousku. Ve Vídni a v Praze potlačil vzpoury kníže WINDISCHGRAETZ a poté vytáhl s armádou do vzbouřených Uher.

S Uhry to však nebylo tak jednoduché. Uherský sněm v Pešti na návrh Kossuthův vypověděl poslušnost Vídni. Kníže Windischgraetz zprvu dobyl 5.1.1849 Pešť. Kossuth i se sněmem se přesunuli do Debrecína a brzy se však vzchopili a jejich vojsko pod vedením Görgeya zatlačilo Windischgraetze až na rakouské hranice. Císař musel zbavit knížete velení a bán JELAČIČ byl jmenován novým velitelem. Jelačičovo vojsko překročilo Drávu a táhlo do Uher. Jelačič prohlásil uherský sněm v Pešti za rozpuštěný. Mezitím do Debrecínu přesunutý uherský sněm zbavil Habsburky trůnu v Uhrách, 14.4.1849 zvolil Kossutha  prezidentem uherské vlády a jmenoval Výbor obrany země v čele s Kossuthem.

Uherských událostí využila revoluční Vídeň a znovu povstala, při čemž byl zavražděn ministr války hrabě Latour a císařský dvůr uprchl 7.10.1848 do Olomouce. Windischgraetz spolu Jelačičem musel zasáhnout s vojskem. Dobyli Vídně 1.11.1848 a dali popravit náčelníky vzpoury.

Válka v Uhrách pokračovala v roce 1849 a nakonec byl požádán ruský car Mikuláš I., aby vojensky pomohl a zasáhl tak v rámci svých závazků, plynoucích ze Svaté aliance.  Ruský PASKĚVIČ s armádou s dvě stě tisíci ruskými vojáky vpadl do Uher a v několika bitvách vzpouru potlačil. Poslední bitva byla 13.8.1849 u Világoše. Kossuth uprchl do Turecka.

V celém Rakousku nyní došlo k neobyčejně brutálnímu účtování. Nejhorší represálie zažily Uhry, kde řádil nový velitel císařských vojsk - pomstychtivý sadista generál HAYNAU. V Aradu bylo popraveno třináct uherských generálů a předseda revoluční vlády Ludwig Batthyany zastřelen v Pešti. Dokonce i ruský car,  jistě zvyklý na hrubé zacházení s politickými protivníky, byl takovou tvrdostí zaskočen a žádal císaře Františka Josefa I. o mírnost. Císař odpověděl: "Ano, ale nejdříve budeme ještě trochu věšet." Krutost v Uhrách byla evidentně ovlivněna cynickým ministerským předsedou Felixem Schwarzenbergem a  dalších císařových rádců. Uhry byly zcela zbaveny samostatného řízení a vše podřízeno Vídni.

Revoluce přinesla zrušení selského poddanství, především roboty. Schválil to konstituční říšský sněm 22.července 1848 ve Vídni na návrh Hanse Kudlicha. Očekávaly se další demokratické změny. Ale nový kroměřížský sněm, připravující rakouskou ústavu, byl rozehnán. Obnovení totálního absolutismu bylo jen otázkou času. Kníže Felix Schwarzenberg se však obával, že přímý návrat k absolutismu zrušením všech císařem slibovaných ústavních výhod by nebyl moudrý. Proto sestavil v březnu 1849 tzv. Březnovou ("oktrojovanou") ústavu, kterou snažil zklidnit revoluční atmosféru. Jakmile však byla revoluce zcela potlačena, císař zrušil i tuto Březnovou ústavu. To se stalo v prosinci 1851 a znamenalo to návrat k plnému absolutismu. Nový panovník převzal vládu a jeho absolutismus vydržel v Rakousku deset let. Teprve v roce 1860 se císař slavnostně vzdal absolutistického způsobu řízení monarchie a pootevřel dveře konstitučnímu vývoji v zemi.

Neúspěchy v zahraniční politice. V dalších letech se Rakousko izolovalo v zahraničí, když za Krymské války odmítl císař František Josef I. přispěchat Rusům na pomoc, přestože jim byl vděčný za jejich pomoc proti Uhrům. Zároveň nepodpořil důsledně ani Francii a Anglii.

Když se později proti Rakousku utvořila koalice Piemontu a Francie, nenašel se v Evropě nikdo, kdo by Rakousko podpořil. Snaha hledat pomoc od Pruska byla směšná, neboť Prusko cítilo k Rakousku nechuť již od roku 1850, kdy po diplomatickém nátlaku dvou velmocí, Rakouska a Ruska, muselo Prusko v Olomouci uznat rakouské vůdcovství mezi německými státy. Rakušané byli koalicí poraženi a přišli o Lombardii. Neúspěch Rakouska pak korunovala tvrdá vojenská porážka za války s Pruskem v roce 1866. Další vývoj zahraniční politiky vedl k rostoucí závislosti Rakouska na pruském Německu. Tento vývoj vyvrcholil vstupem Rakouska-Uherska do Trojspolku, což byl   vlastně začátek konce Rakouska.

Nespokojenost uvnitř monarchie s takovým vývojem a za finanční krize vedla k tomu, že František Josef I. byl donucen přislíbit změny, které povedou k ústavním zřízení. Byl odvolán nenáviděný ministr Bach a policejní šéf Kempen, který ztělesňoval policejní špiclování. Byl vydán Říjnový diplom a následně rozpracován v ústavu proti vůli konzervativců.V zásadě se však nejednalo o žádné změny, které by omezily moc panovníka.

Vznik dualismu - Rakousko-Uherska. Po prohrané rakousko-pruské válce muselo Rakousko ustoupit z německého a severoitalského prostoru a vyjít vstříc uherské opozici. Císař uznal uherské požadavky tím, že se nechal korunovat uherským králem a zavedl v Rakousku omezený konstituční systém. Rozdělením monarchie na dvě části vzniklo Rakousko-Uhersko (1866-1867). Nový stát měl dvě hlavní města, dva parlamenty, ale společného panovníka, armádu a zahraniční politiku. Tyto nové poměry vedly k růstu nacionalismu v národnostně četném státě a k vývoji, vedoucím k zániku monarchie. Ekonomické problémy, válečné a diplomatické neúspěchy přinutily Františka Josefa k tomu, aby se smířil s nacionálními proudy v monarchii, hlavně s maďarskými šlechtici, ale i s Němci, Čechy, Poláky a jinými Slovany. Postupně se stával císař mezi lidem oblíbeným, především jako symbol tradice a záruka spravedlnosti.

Osobní rodinné císařovy tragédie. František Josef I. se oženil s Alžbětou Bavorskou a jejich zprvu šťastné manželství ztroskotalo. Císařskou rodinu stíhala jedna tragédie za druhou. Jeho bratr Maxmilián byl zastřelen v Mexiku (1867), jeho syn korunní princ Rudolf spáchal sebevraždu (1889), bratr Karel Ludvík zemřel nešťastně na tyfus, když se napil v Palestině vody z Jordánu (1897), a císařovna se stala obětí atentátu (1897). Následníkem trůnu se nakonec stal syn Karla Ludvíka - arcivévoda František Ferdinand d´Este, s nímž se nikdy neshodl pro protichůdný způsob uvažování.

Sarajevský atentát. Novinová zpráva ze Sarajeva, 28. června 1914: "Když ubírala se dnes dopoledne Jeho c.k.Výsost arcikníže František Ferdinand se svojí chotí vévodkyní z Hohenbergu k uvítání do radnice v Sarajevu, vržena byla na automobil puma, kterou Jeho c.k. Výsost paží odrazila. Když arciknížecí automobil přejel, puma vybuchla. V následujícím automobilu jedoucí pánové hrabě Boos-Waldeck a křídelní pobočník zemského náčelníka pudplukovník Merizzi byli lehce zraněni. Z obecenstva byla zraněna řada osob. Útočníkem je typograf z Trebině jménem Cabrinovič. Byl ihned zatčen. Puma se sestávala z lahve naplněné hřebíky a sekaným olovem. Výbuch byl velmi prudký. U nedalekého obchodu byly železné závěsy na několika místech proraženy. Asi 20 osob bylo zraněno, většinou lehce. Mezi zraněnými jsou lesní rada a jeho choť, advokátní koncipient, několik dam a dětí. Odpoledne hlásili se ještě další, většinou lehce zranění. Oficiál zemské vlády Reich byl střepinou pumy zraněn těžce na nohou

Po slavném uvítání na radnici pokračoval pan arcikníže se svojí chotí v projížďce. Žák 8. třídy gymnasia PRINZIP z Grahova vypálil z browningové bambitky několik ran na arciknížecí automobil. Jeho c.k.Výsost arcikníže zasažena byla do obličeje, její c.k. Výsost vévodkyně z Hohenbergu zraněna byla do života. Oba byli převezeni byli do konaku, kde svým zraněním podlehli. I druhý útočník byl zatčen. Rozhořčený dav málem byl by oba útočníky lynčoval.."

První světová válka. Měsíc po atentátu na následníka trůnu, v červenci 1914, vyhlásil císař František Josef I. Srbsku válku, která vedla k rozpoutání světové války. Rakouská armáda utrpěla velké ztráty již na samém počátku války, během roku 1914. Nejenže se Rakousko-Uhersko nevymanilo během války z německého vlivu, ale naopak rostla jeho vojenská závislost na německém velení. V Německu se dokonce ozývaly hlasy, volající po připojení Rakousko-Uherska a vytvoření supervelmoci- Německé střední Evropy. Psalo se, že František Josef I. si to uvědomoval, stejně jako to, že obyvatelstvo hladoví. Chápal bezvýchodnost války a chtěl jednat o uzavření separátního míru. Konce a rozpadu monarchie se císař nedožil - zemřel  21. listopadu 1916 ve věku 86 let a byl pohřben v klášteře kapucínů ve Vídni. Jeho nástupce císař Karel I. se o uzavření separátního míru pokusil, ale nedůsledně a po prozrazení před Němci byla všechna jednání skončena. Rakousko spělo k svému zániku.

Smrt císaře Františka Josefa I. Novinová zpráva z Vídně 21. listopadu 1916. Zvláštní vydání "Wiener Zeitung" oznamuje, že Jeho c.k. Apoštolské Veličenstvo František Josef I. zesnul klidně v Pánu dnes v 9 hodin večer v zámku Schönbrunn. Těžce zarmucující zvěst, která hluboce dojme srdce všech národů rakouských a také v celém světě vyvolá největší účast, přichází náhle z Vídně: císař a král František Josef I. zemřel. Ještě nedávno vyhlášen byl zdravotní stav panovníkův přes jeho vysoký věk za příznivý. Statečně také vzdorovalo tělesné ústrojí mocnářovo nemocem, které v posledních letech několikráte ohrožovaly jeho život. Nyní však pojednou neúprosná smrt zvítězila... Dlouhou řadu desetiletí zasedal císař a král František Josef I. na trůně habsburském. Velký kus historie tohoto mocnářství a dějin světových vůbec zůstává nerozlučně spjat s jeho jménem. V době pohnuté se ujal vlády, když v starobylé residenci olomouckých arcibiskupů dne 2. prosince 1848 z rukou císaře a krále Ferdinanda Dobrotivého přijal panovnickou korunu. A za válečného třesku zbraní, jenž hrůzně otřásá dnes bezmála celým světem, zavřel navždy svůj zrak. Císař zajisté si nepřál této světové války. Největší část jeho panování byla dobou pokoje a klidu, takže právem nazýván byl knížetem míru... Jestliže přes to vše se odhodlal v požehnaném věku sáhnouti k meči, učinil tak zajisté jen z donucení, na obranu těžce ohrožené monarchie a v zájmu národů jejích...

Z Berlína, 21. listopadu 1916. "Possische Zeitung" uveřejnil zprávu z Vídně: "Původ nynější choroby Jeho Veličenstva císaře spočívá v nachlazení, jež si přivodil panovník 11. listopadu na své procházce, kterou podnikl s bavorským králem v botanické zahradě v Schönbrunnu. Počasí bylo slunné a teplé, a s málo návštěvníky může nebo chce císař tak důvěrně hovořit jako s králem Ludvíkem. Po dlouhé době opět uviděli císaře na jeho procházce a několik náhodných chodců a paní přistoupilo k němu a zulíbalo jeho staré dobrotivé ruce. Tehdy prý mnoho hovořil. Krátkou cestu z botanické zahrady zpět až k zámku jel se svým hostem v otevřeném kočáře a při tom se nachladil. Následovala porucha v přijímání potravy a každá desetina stupně zvýšené teploty byla sdělována lidu od doby, kdy císař v Jedlové náhle těžce onemocněl a nikdo o tom nezvěděl."

František Josef I. v Mariánských Lázních

Císař František Josef I. navštívil dvakrát Mariánské Lázně. Poprvé zde bylv roce 1847 ještě jako arcivévoda, po druhé 9. srpna 1904.

První návštěva Mariánských Lázní. Mariánskolázeňský kronikář Johann Nepomuk Felbinger zachycuje v kronice návštěvu tří rakouských arcivévodů v září 1847. Píše o tom:

"3. září 1847.  Jejichcísařské královské Výsosti nejjasnější princové přicestovali do Mariánských Lázní s družinou - arcivévoda František Josef, arcivévoda Ferdinand Maxmilián, arcivévoda Karel Ludvík. Podle kurlistů je doprovázeli: Jeho Excelence hrabě Heinrich von Borbolles, svobodný pán von Gerzzaull, Karel hrabě Carenini c.-k. komoří a plukovník. Dohromady přijelo 19 osob a zmínění princové vystoupili u hostince KLINGER za střelby z hmoždířů. Podle přiložené kresby byla zřízena slavobrána."

Nedlouho před nimi psal Felbinger, že 30.června 1847 navštívila Mariánské Lázně "Jeho císařská Výsost arcivévoda Štěpán, zemský šéf v Čechách a královský místodržící v Maďarsku, s 11 osobami doprovodu."

Na podobizně budoucí císař František Josef I. (ještě jako arcivévoda 1847) v 17 letech. 15letý arcivévoda Ferdinand Maxmilián (1832-1867) byl pozdější císař mexický, 14letý arcivévoda Karel Ludvík (1833-1897) byl pozdější otec následníka trůnu arcivévody Ferdinanda d´Este.

Druhá návštěva Mariánských Lázní. Vídeňskému dvoru se nelíbilo, že anglický král Edward VII. jezdí do Mariánských Lázní a přitom nevykonal žádnou oficiální návštěvu u panovníka ve Vídni. Bylo proto diplomatickou cestou ujednáno, ze král navštíví císaře v jeho letním sídle v Bad Ischl a císař oplatí návštěvu králi v Mariánských Lázních. Šlo o to, aby čtyřiasedmdesátiletý císař František Josef I. nemusel jet přes moře do Anglie; necítil se již zcela zdráv. Císařova návštěva byla určena na 16. srpna 1904. Ve městě nastalo velké vzrušení a byly připravovány uvítací osIavy. Město chystalo panovníkovi hold - městská rada s komise, vytvořená speciálně pro tyto oslavy, vypracovaly detailní program slavnostního přijetí a oslav a předložily císařskému ceremoniáři Nepálkovi, který přijel do Mariánských Lázní, aby posoudil situaci a rozhodl o tom, kde bude císař bydlet. Z objektů, nabídnutých starostou, zvolil Nepálka pro císaře vilu LUGINSLAND (dnes LIL), kterou daroval městu zdejší milionář Max Halbmayr pro návstěvy korunovaných hlav. Jakmile bylo toto rozhodnuto, bylo v prvním patře Lilu rozšířeno bydlení tak, aby tu byla pracovna císaře, ložnice, přijímací salón, a vče bylo vylepšeno tak, aby to odpovídalo významu a potřebám nejslavnějšího hosta - císaře.

K těmto přípravám nutno uvést malou a zcela neznámou příhodu z hotelu Weimar. Uprostřed července 1904 - měsíc před příjezdem anglického krále Edwarda, byl zjištěn u jednoho mladého děvčete, které přišlo z Berlína, nakažlivý tyfus. Praktikující lékař Prof.Dr.KISCH nechal nemocnou okamžitě převézt do jedné odlehlé vily a zakrátko mu bylo oznámeno, že nemoc sem byla přenesena děvčetem z jednoho švýcarského pensionátu. Doktor KISCH nechal vydezinfikovat pokoje a záchody hotelu WEIMAR tak, jak bylo nejdůkladněji možno, a nechal analyzovat vodu. Pak se obrátil na okresní hejtmanství v Mariánských Lázních s důvěrným sdělením o výskytu nákazy. Snažil se pohnout okresního lékaře a okresního hejtmana k tomu, aby případ zatím nezveřejňovali a nenahlásili výše, při čemž se zavázal, že sám osobně bude dohlížet nad dalším vývojem zdravotní situace v hotelu i ve městě. Naštěstí se nic dalšího neobjevilo.  Král mohl přijet, mohlo se uskutečnit setkání monarchů a sezóna byla zachráněna.

Dne 9. srpna 1904 přijel král Edward VII. na léčení a o týden později očekával císaře. Mezitím město činilo vše, aby mohl být císař přijat se všemi poctami, třebaže vědělo, že jeho návštěva neplatí městu, ale anglickému králi. Chtělo však tomuto setkání připravit slavnostní rámec. Vídeňský architekt Arnold HEYMANN byl pověřen provedením úprav města u příležitosti setkání anglického krále s rakouským císařem Františkem Josefem I. Ačkoliv šlo o časově omezené dílo, stalo se nejzdařilejší slavnostní úpravou města v jeho historii. (Mariánskolázeňští byli proto oprávněně zklamáni, když jejich císař neocenil adekvátně tuto nádheru, v níž vedle girlandových pásů s vlajkoslávou a květinovým mořem dominoval vysoký modrý Císařský pavilón před dnešním Cristalem. O to více holdovali anglickému králi.)

Výzdoba začínala na nádraží. Hala byla vyzdobena květinami a vysokými květináči. U východu nádraží se zvedaly do výše dva obrovské 12 metrů vysoké pylony, spojené obloukem v triumfální bránu, korunovanou císařskou korunou se jménem císaře. Dalších pět podobných triumfálních bran překrývalo hlavní třídu na cestě od nádraží. Les vlajek zdobil hlavní třídu po celé trase. Centrum dekorací bylo mezi Mariánskolázeňským mlýnem (dnes Cristal)  a vilou Luginsland (dnes Lil). Stála tu na obeliscích kruhová kopulovitá stavba, na které trůnila čtyři metry vysoká císařská koruna. Uvnitř byl pavilón potažen modrou látkou a ozdoben množstvím květin. Na všech domech vlály vlajky Rakouska, Anglie a Mariánských Lázní. Girlandy s květinovou výzdobou lemovaly hlavní třídu po celé její délce.

Vlak s císařem přijel 16. srpna 1904 ve 14:30 hod. Král v rakouské maršálské uniformě pozdravil na nádraží císaře, oblečeného naopak do uniformy anglického maršála; nato byly vzájemně představeny družiny obou panovníků a přijímací výbor. Nato nastoupili císař a král do společného kočáru a vydali s k hotelu WEIMAR. Naproti jim přijížděli okresní hejtman, starosta města, dále místodržící Čech, tepelský opat Gilbert Helmer. Po uvítání se císař odebral do vily LUGINSLAND, kde ho za deset minut poté navštívil král Edward.

Slavnostně oděné město působilo impozantně. Od nádraží až k hotelu WEIMAR stalo špalír 111 spolků veteránů a střelců z celých západních Čech, všechny městské spolky mariánskolázeňské, hasičstvo ze širokého okolí a žactvo Mariánských Lázní. Za nimi pak obyvatelstvo Mariánských Lázní a lázeňští hosté.

Odpoledne v 16 hodin se konalo v kursálu (dnes CASINO) slavnostní přijetí vyslanců, diplomatů, západočeské šlechty a duchovenstva císařem. Císař přijal také zástupce města v čele se starostou, zástupce okresů Teplá a Mariánské Lázně, soudního okresu Lázně Kynžvart, zástupce evangelické obce, židovské obce, lékaře, učitelstvo, zástupce Červeného, Bílého a Zeleného Kříže, veterány, staré válečníky, střelce, hasiče a představitele různých spolků. Na úvod pronesl císař krátkou řeč a informoval se o poměrech v Mariánských Lázních a okolí.

Kolem 18 hodiny podnikli oba panovníci okružní jízdu od hotelu WEIMAR ke Křížovému prameni, dále k Lesnímu prameni, odtud na náměstí Františka Josefa I. (dnes Mírové náměstí) k Novým lázním, a pak vzhůru lesem k hotelu KRAKONOŠ, odtud se vrátili do hotelu WEIMAR (Kavkaz). Zde se pak konala slavnostní hostina, na níž bylo pozváno dvacet osobností, mezi nimi opat Helmer, okresní hejtman Mariánských Lázní, starosta doktor Nadler, osobní lékař krále doktor Ott. Jídelní lístek tvořila želví polévka, královnina polévka, pstruzi s novými brambory, špenátem a mrkví, srnčí hřbet, koroptve s brusinkami, grilovaný poulard, čokoládová zmrzlina, jahody se šlehačkou, koláče a ovoce. Hudbu obstarávala skupinka vybraných členů lázeňského orchestru. Po třetím chodu připil král na zdraví císaři, při tom zazněla hymna. Císař odpověděl přípitkem na zdraví anglickému králi a zazněla anglická hymna.

Večer bylo město slavnostně osvětleno, zvláště pak onen pavilón před vilou Luginsland (LIL), kde zářila koruna císařská mnohobarevnými žárovkami jako drahokamy v císařské koruně. V parku pod Luginslandem pak zářily stovky žárovek ve tvaru císařova jména.

Císař, unavený po cestě a po hostině, se odebral do vily Luginsland (LIL), král však dosud čilý a čerstvý podnikl novou sólovou okružní jízdu iluminovaným městem za bouřlivých ovací. Druhý den v 7 hodin ráno odjížděl císař do Karlových Varů. Dva místní spolky mu vytvářely špalír na cestě směrem k nádraží. 

Na zpáteční cestě do Vídně přes Mariánské Lázně se ještě jednou zastavil  na nádraží a setkal se naposledy s anglickým králem Edwardem.

Ačkoliv šlo o setkání monarchů, vedení Mariánských Lázní očekávalo, že císař alespoň projde městem a že si prohlédne, ne-li pavilóny pramenů a kolonádu, alespoň Císařský pavilón přímo před vilou Luginsland. Město ho stavělo s velkými náklady. Ale císaře čekalo marně. Přes tuto poměrně chladnou odpověď císaře na "horké" srdečné uvítání rozhodlo se město postavit na památku setkání monarchů monument. Byl postaven v parku před kursálem, v němž František Josef I. přijímal hosty. Na věčnou paměť postavený pomník "Setkání monarchů" nepřežil ani patnáct let. Po vzniku Československa byl odstraněn a místo něho stál zprvu pomník Walthera von Vogelheide, od roku 1960 je tu Chopinův pamětní kámen. Stříbrný smrk vedle římskokatolického kostela byl zasazen společně králem a císařem, jak to kdysi hlásala pamětní tabule před smrkem, na paměť oné slavné události. Jak pomník tak pamětní tabule vešly do historie města, ale už neexistují. Pouze anglického krále Edwarda připomíná plastika na golfovém hřišti jako osobu, která stála u počátků golfu v Mariánských Lázních.