Franz Kafka v Mariánských Lázních

Sanatorium Kierling v Rakousku, 3. června 1924. Franz Kafka se obrací na lékaře: "Neodcházejte prosím, doktore." Překvapený doktor, stojící u stolu, se otáčí k pacientovi: "Ale já přece neodcházím …". A nato Franz Kafka: "Ale já odcházím, doktore …." Poslední slova, která na tomto světě vyslovil.

3. července 2003 uplyne 120 let od narození pražského německého židovského spisovatele, který tolik fascinoval příští generaci intelektuálů světa. Zatímco svět před desítkami let zachvátila vlna Kafkovy posmrtné popularity, v Praze, kolem Franze Kafky vládlo plných dvacet let mlčení. To se týkalo i pobytu Franze Kafky v Mariánských Lázních.

Slavný spisovatel, který se nedožil své popularity, pobýval v Mariánských Lázních v hotelu Balmoral-Osborne uprostřed první světové války - v červenci 1916. Na domě stále chybí jeho pamětní deska, třebaže patří mezi nejznámější světové osobnosti, které kdy naše město navštívily. Jakoby tradiční mlčení z doby minulého režimu dále pokračovalo.

V minulosti se vědělo o Kafkově červencovém mariánskolázeňském pobytu v roce 1916 pramálo. Pouze to, že tu byl se svou snoubenkou Felice Bauerovou z Berlína. Neznámá epizoda Kafkova života se ote­vřela až po zpří­stupnění pozůstalosti zemřelé Felice Bauerové - objevily se dopisy, dárky, věnování, fotografie. Její korespondenci s Franzem Kafkou vydal Elias Canetti v Lipsku pod názvem „Der andere Prozess"(1983) a tak se vyjevily i podrobnosti z Mariánských Lázní.

Felice Bauerová - léta váhání v Kafkově životě

Pět let vedl Kafka marný boj o Felici Bauerovou. Jeho vztah k této ženě se vyvíjel od roku 1912. V letech 1912-1917 jí napsal jí údajně 600 dopisů a pohlednic, které reprodukují gradace a útlumy v jejich vztahu. Byla to "láska v dopisech". Dvakrát byli zasnoubeni. Poprvé 1.června 1914 (v červenci však zasnoubení zrušili) a podruhé v červenci 1917 (definitivně se rozešli v prosinci 1917 po vypuknutí Kafkovy tuberkulózy).

Felice Bauerová (1887-1960) byla nejdéle trvající a nejkomplikovanější láska Franze Kafky a jeho první snoubenka. Spisovatel KAUTMANN nám popisuje Felicii Bauerovou, pocházející ze středně bohaté židovské berlínské rodiny, jako inteligentní, sečtělou, úspěšnou v práci úřednici firmy prodávající gramofony a desky. Felice byla energická a samostatná a tyto vlastnosti Kafka nesmírně obdivoval, protože mu chyběly. Byly pro něho zázrakem jako třeba schopnost jeho ředitele psát rychle na psacím stroji. Kde se setkal Kafka s Felice není jisté. Snad to bylo nějaké náhodné setkání v rodině Maxe Broda. Začali si psát a od podzimu 1912 se stala korespondence častější a vřelejší. Podle fotografií nebyla Felice příliš hezká - měla ostré rysy obličeje, vysokou a suchou postavu. Jako každý zamilovaný si ji Kafka idealizoval a protože dopisy toto dovolují bez hranic, jeho láska nabyla nečekaných rozměrů. Byl to ovšem problém. V dopisech ji ujišťuje znovu a znovu jak jí má rád, že bez ní nemůže žít - jedině psaní se nemůže kvůli ní vzdát, protože by tím prý zradil sebe i lásku k ní. Také manželství, které Felici očekává, líčí Kafka v nejtemnějších barvách - nebude to prý žádná pohoda, žádné veselé procházky bok po boku, ale "klášterní život po boku omrzelého, smutného, mlčenlivého, nespokojeného chorobného člověka, který je - což Ti bude muset připadat jako šílenství - neviditelnými řetězy připoután k neviditelné literatuře a který křičí, když se k němu někdo přiblíží, protože, jak tvrdí, se dotkl těchto řetězů ..." Definitivní pád Kafkovy představy o tom, že se Felice stane jeho ženou, patřil zřejmě k nejotřesitelnějším a nejkrutějším zážitkům jeho života. Tři ženy hluboce poznamenaly Kafkův života: Felice, Julie Wohryzková a Milena Jesenská. U dvou je vztah dokumentován. Jsou to Dopisy Felici a Dopisy Mileně. Jsou však pohledem jednostranným, protože chybějí dopisy druhé strany . V obou případech jsou navždy ztraceny. Ale pokud jde o Kafku a jeho vnitřní svět. vypovídají dokonale. Že vztah k těmto ženám ovlivnil jeho literární dílo, je nepochybné.

Vraťme se však k epi­zodě Kafkova života, kterou nazval „Mariánské Lázně“.

Této epizodě předcházelo jakési nešťastné setkání Franze a Felice v Karlových Varech. Pokud se k němu Kafka vrací v dopisech, komentuje ho nejčernějšími vzpomínkami: „...všechno bylo tehdy velmi špatné“, „vpravdě strašlivá jízda“. V roce 1915 prožili spolu příjemné svato­dušní svátky, ale pak krátce na to se v Karlových Varech odehrála nějaká blíže nepopsaná nepříjemnost, kterou Kafka nazýval „Karlovy Vary" a řadil ho mezi svůj třetí "největší trapas v životě".

Přestal totiž psát Felici anebo se bránil jejím stížnostem na své mlčení. „Proč nepíšeš?“ - tak mluví sám k sobě. „Proč soužíš F. ? A že ty ji soužíš, je přece zřetelné z jejích lístků. Ty jí slibuješ napsat a nepíšeš. Ty telegrafuješ: Dopis na cestě. Ale žádný dopis na cestě není a je psán až za dva dny. To jsou způsoby, jaké si mohly dovolit jen děvčátka, snad jednou a výjimečně ...“ [1] - V jejich vztahu nastal obrat: Franz dělá Felici přesně to, co mu ona dělala před lety. Nyní mu Felice stále píše a Kafka neodpovídá.

Od srpna do prosince 1915 neslyší o něm Felice nic a když přecejen dostane psaní, pak jen proto, aby odmítl její návrhy na setkání: „Bylo by krásné se setkat, my bychom to však neměli dělat. Bylo by to jen něco provizor­ního a na provizóriích jsme si už dost vytrpěli.“ - „Když člo­věk shrne všechny ohledy, je to takto lepší. Ty ne­při­jedeš.“ - „Varuji před setkáním Tebe i sebe, pomysli dostatečně silně na naše před­chozí karlovarské se­tkání a už si je nebudeš víc přát ... Tedy: žádné se­tkání !!“ [2] Poslední citát z dubna 1916 zní velmi rozhodně. Odmítá setkání tak tvrdohlavě - když se za půl­druhého roku jejich vztahy tolik ochladily -, že lze očekávat už jen ukončení známosti.

Ouvertura k Mariánským Lázním

A tu náhle v dubnu 1916 se mezi nimi vynoří poprvé magické slovo „Mariánské Lázně“. Objeví se na jednom poštovním lístku a od té chvíle se opakuje pravidelně. Franz uvažuje, že by rád strávil dovole­nou v klidu a pohodě, a sice asi tři týdny. A v Mariánských Lázních. Korespondence najednou oživne.

Co bylo příčinou změny u Kafky? Uprostřed května 1916 odjel Franz Kafka do Mariánských Lázní na služební cestu a odtamtud napsal Felicii – a to hned dvakrát. Dopis a potom tento poštovní lístek:

„Milá Felice, dopis byl psán těsně po pří­jezdu během toho nejdivočejšího deště, tento lístek píši krátce před odjezdem. Karlovy Vary jsou pří­jemné ale Mariánské Lázně jsou nepopsatelně krásné. Já jsem se měl již mnohem dříve držet svého instinktu, který mi říká, že nejtlustší jsou také nejchytřejší. Neboť odtučňovat může člověk všude i bez uctívání pramenů, ale v takových le­sích je možné potloukat se jen tady."

"Ovšemže krása je tu znásobena tichem a prázdnem a připraveností k přijetí všeho živoucího a neživoucího; naproti tomu sotva jí bude ublíženo pošmourným větrným počasím. Myslím si, že kdybych byl Číňanem a měl jet hned domů (a v podstatě jsem vlastně Číňan a vlastně jedu právě domů), musel bych si přece brzy zas vynutit znovu sem přijet. Jak by se Ti tu líbilo! Nejsrdeč­něji Franz." [3]

Lístek je zajímavý tím, že prozrazuje mnoho o Kafkovi. Všechny jeho významnější náklonnosti jsou tu, na malém lístku z Mariánských Lázní, po­hromadě: jeho láska k lesům, jeho záliba v tichu a prázdnotě, vztah k hubenosti a jeho téměř pověrčivý respekt před tlustými lidmi. Ticho a prázdnota, po­šmourné a větrné počasí, připravenost k přijetí všeho živoucího i neživoucího - to připomíná taoismus a čín­skou krajinu. Jak sám píše: „V podstatě jsem Číňan ...“. Po­známka, že jsou tlustí nejchytřejší, se týká faktu, že Mariánské Lázně tehdy sloužily převážně k léčbě otylosti. Závěrečná věta, jak by se tu Felicii líbilo, je po dlouhé době pr­vým pokusem o znovupřiblížení se k Felicii. Za­číná se rýsovat kon­tura plánu společné dovo­lené v Mariánských Láz­ních.

Ačkoliv se jednání o společné dovolené táhnou ještě přes měsíc, oživují korespondenci udi­vujícím způsobem. Obrat je oboustranný. Felice, aby mu vyšla vstříc, navrhuje pobyt v sanato­riu. Ale jemu se tento návrh ne­líbí. Sanato­rium označuje jako „nový úřad ve službě tělu[4] a dává přednost hotelu.

K tomu lístek z Prahy s ra­zítkem 14. června 1916:

„Milá Felice, předběžně jsme tedy zajedno a zvoleny jsou Mariánské Lázně . Lékařské vysvěd­čení není už v Německu nutné. Můžeš tedy určitě přijet. Tvé ohledy, které hovoří pro sanatorium - a které jsem také již předtím rozvážil, mluví v zá­sadě stejně tak dobře také proti sanatoriu. Snad jsme je už překročili. Já to nevím, bolestí a vypr­šením času se dostali jinou zvláštností kousíček přes tyto ohledy. Rád bych věděl asi deset dnů před začátkem naší dovolené termín. Já mám to­tiž jeden malý obchod v Teplé (blízko Mari­ánských Lázní) a rád bych to spojil s jízdou tam; musím však svůj příjezd v Teplé ohlásit deset dnů předem. Srdečné pozdravy Franz.“ [5]

Tak přichází čas od 3. do 13. července 1916, který tu tráví Franz Kafka společně s Felicií. Je šťasten, jakoby neexistovala světová válka, jakoby chtěl zapomenout na kan­ce­lář v Praze, šťasten, že ji opustil, jako kdyby to byl odchod navždy a on „byl připraven, každý schod schodiště od půdy až po sklep umýt, aby jí tímto způsobem dokázal vděčnost odchodu.“ [6]

Začíná jednadvacet osudových dnů v Mariánských Lázních

V Mariánských Lázních si ho Felice odvezla do hotelu rovnou z nádraží. První noc v Mariánských Lázních strávil Franz ještě v jednom „škaredém pokoji do dvora[7] , ale už další den, 4. července 1916, se přestěhoval do „mimořádně krásného pokoje.“ [8] Hotel se jmenoval Balmoral-Osborne s čp. 389 a 390. Dnes patří budovy pražské Univerzitě Karlově, ale názvů obou částí areálu se stále používá.

Kafka bydlel v pokoji hned vedle pokoje Felice. Mezi pokoji byly dveře, k nimž měli oba klíč. Jeho bolesti hlavy a nespavost v prvních dnech byly dotěrné a zvláště v noci se cítil „zmučený a zoufalý[9] . Zanesl si do svého deníku, jak zle mu bylo.

8. července 1916 v bídném počasí si udělali výlet s Felicií do Teplé, zřejmě i k vyřízení uváděné obchodní záležitosti. Hned nato přišlo „odpoledne zázračně lehké a krásné“ [10] a to byl obrat. S ním přišlo pět krás­ných, šťastných společných dnů, z nichž každý byl za jeden z pěti roků jejich známosti.“ Do deníku Kafka psal:

"Ještě nikdy jsem nebyl, kromě Zuckmantelu, s ženou tak zdůvěrněn. A potom ještě se Švýcar­kou v Riva. První byla žena, já nevědoucí; druhá dítě, já úplně zblázněný. S F. jsem byl jen v dopi­sech zdůvěrněn, lidsky teprve dva dny. Není to však tak jasné, pochybnosti zůstaly. Ale krásný je pohled do jejích uklidňujících očí, které otevírají ženskou hloubku." [11]

Z těchto dnů je dopis, který napsali společně s Felicií matce Feliciině, paní Anně Bauerové. Dopis má hlavičku „HOTEL BALMORAL und OSBORNE, Marienbad“. V něm se odvolávají na matčin souhlas s jejich vztahem, který vyslovila už v minulosti, a vlastně žádají o jeho obnovení:

"Milá matko, … chceme se také dr­žet zásady, ke které by jistě platil Tvůj mateřský souhlas ještě z oněch dnů, jak věřím, kdy jsi z balkónu s přátelským pokynutím doprovodila mou poslední procházku ulicí Mommsenstraße. Od té doby se mnohé změnilo, ale méně by bylo lépe, to asi vím, ale asi z toho mála, co zůstalo, je vztah mezi mnou a Felicií a jeho zajiš­tění pro budoucnost." [12]

V předvečer odjezdu Felice začal psát Franz dlouhý dopis příteli Maxu Brodovi, ale do­končil ho teprve po jejím odjezdu:

„ ... teprve nyní jsem pocítil hloubku důvěry jedné ženy a nemohl jsem se uzavřít ... Nemám právo se proti tomu bránit o to méně, že to, co se děje, kdyby se nestalo, byl bych učinil sám svo­bodnou rukou, abych onen okamžik udržel. Neznal jsem ji docela nic, vedle jiných pochyb mi tehdy ovšem bránila přímo hrůza před skutečností pisa­telky dopisů; když mi pak ve velkém pokoji vyšla vstříc, abychom si dali zásnubní polibek, jímala mne hrůza. Zásnubní expedice s mými rodiči byla pro mne krok za krokem trýzněním; před ničím jsem neměl takový strach jako před tím, zůstat s F. sám před svatbou.

Nyní je tomu jinak. Je to dobré. Naše smlouva je vkrátku: vezmeme se hned po skončení války, v jednom berlínském předměstí si vezmeme dva tři pokoje a každému pro sebe ponecháme jen hospodářské starosti. F. bude dále pracovat jako dosud, a já, nyní „já“, to vlastně ještě nemohu říci ... Přesto, a v tom je teď klid, určitost a s tím i ži­votní možnost ..." [13]

"Od tepelského odpoledne to byly krásné a lehké dny, o jakých byl nikdy nevěřil, že je možno prožít.. Přirozeně, mezitím bylo i zachmuření, ale to krásné a lehké mělo vždy navrch .." [14]

Poslední den dovolené Franz a Felice vyjeli vlakem do Františkových Lázní na návštěvu Kafkovy matky a ses­try, které tam pobývaly. Když se večer vrátil Kafka do Mariánských Lázní, kde zamýšlel pobýt ještě deset dnů samoten, byl jeho hotelový pokoj, obzvláště tichý a příjemný, pronajat novým hostům. Kafka se musel po odjezdu Felice přestěhovat do mnohem hlučnějšího bývalého Felicina pokoje.

Proto i první jeho lístky z lázní po jejím od­jezdu jsou plné nářků na hluk, na bolesti hlavy, na špatný spánek. Ale po pěti dnech si na „její“ pokoj zvykl a se zpožděním, které je u něho tak typické, šíří se okouzlující po­cit štěstí ve vztahu k Felici, jak je vidět z poštovních lístků. Pocit, který čtenář - vzhledem k vzácnosti takových oka­mžiků u Kafky - prožívá až k dojetí.

Jako příklad jeho pocitu velikého štěstí je nutno vidět to, že zůstává v Mariánských Lázních, tj. i tehdy, když Felice odjela. Prochází se na týchž cestách, kudy spolu chodili po lesích, vybírá jídla, po nichž by přibýval na váze, v týchž lokálech, kde spolu jí­dávali. V noci sedává na „jejím“ balkónu, u „jejího“ stolu a píše lístky při světle jim oběma tak důvěrné lampy. To vše čteme na lístcích. Každý den posílá je­den, některé dny i dva.

Prvý je ještě nadepsán "Meine arme Liebste" - neboť kdykoliv se cítil špatně, vždy nazýval Felici „arme", čímž však mínil, že on sám je ubohý. 14. července 1916 píše Felici:

"Má ubohá, nejmilejší, píši Tvým perem, Tvým inkoustem, spím v Tvé posteli, sedám na Tvém balkóně - to by nebylo tak špatné, slyším však skrze jednoduché dveře hluk z chodby a od dvojích nájemců, vpravo i vlevo. Ti prokletí dole, s tou malou čerticí v čele, vyměnili nyní pokoje, nebo správněji potřebovali jeden dvoulůžkový po­koj a proto vyměnili. - Avšak ke shánění nového bydlení mi chybí síla, když Ty jsi pryč. Pro Tebe tu byly dva lístky od slečny Erny, 1 lístek a 1 tele­gram od slečny Gréty. Nestojí v nich nic, co bys neznala a stejně tak dobře se od nich nemohla do­zvědět, nanejvýše, že slečna Erna musela mnoho běhat kvůli svému krejčímu. Nyní jdu na Diana­hof [15] , abych na Tebe vzpomněl, až budu nachýlen nad talířem s máslem. Mnoho, mnoho pozdravů Franz.“ [16]

Na dalších lístcích sděluje, že přes silné bolesti hlavy a nespavost tloustne. Posílá jí na ukázku svůj kompletní „včerejší jídelní lístek“. Zde jsou jídla, která lze u něho očekávat - mléko, máslo, med, třešně aj., ale u oběda čte Felice a svým očím nevěří: "Kaiserfleisch, Spinat, Kartoffeln" !

Franz Kafka překonal odpor proti "jejím" jídlům, tloustne a dokonce jí i maso. Tak moc se sblížili oba ve svých mariánskolázeňských dnech i v jídle. Sblížili a smířili. Rutina života v lázních Kafku uklidňuje. Vychutnává to, že sedává na týchž místech jako s ní, pokračuje v témž způsobu stravování, a to jí sděluje jako svérázné vyznání lásky. Ale vzdává jí hold i jinými, méně intimními způsoby:

„Jen se podívej, největší host v Mariánských Lázních, tj. ten, kterému je zaměřena největší lid­ská důvěra - kterého jsme nepoznali - Balzer Rabbi, nyní asi hlavní nositel chassidismu. Je tu už tři týdny. Včera jsem byl poprvé mezi jeho asi deseti lidmi jeho doprovodu při večerní přestávce. A jak se vede Tobě, mému největšímu mariánskolázeň­skému hostu? Nemám ještě žádnou zprávu a tak se spokojím s popisem staré cesty, například dnes „Trotz- und Gehemnis-Promenade.“ [17]

Z 21.července 1916 je poštovní lístek s razítkem Marienbad :

„Nejmilejší, zas trošku lépe, žádný úplný, ji­nak přinejmenším desetidílný snový spánek, ale přecejen spánek a lepší hlava. Já bych zůstal ještě dlouho a mohl bych ke každému dni připojit ještě jeden lepší a mohl bych potom na konci odtud k Tobě; byla by to požehnaná životní cesta. Ne­uskutečnitelná již proto, že tu musím příliš mnoho vydat za jídlo; předkládaný jídelní lístek se opa­kuje denně téměř v groteskních formách. - Maxovi jsem přirozeně dávno nepsal, jsem velmi netrpělivý, abych slyšel, jaký dojem na Tebe dělá židovský domov a jak můžeš zakročit. U Felixe jsem nebyl. Jeho karlovarský lístek začíná slovy: Je chladno, mlha, prší, mrznu, papa mrzne, moje paní mrzne. Je tu draho, chléb špatný, vzduch drsný. Já nemám žádné nežity. Moje paní má bolení v krku atd. - Vidíš, že také tam není život lehký. Budiž mu lázeňský pobyt lehký! Franz.“ [18]

Když od ní nedostal dva dny žádnou zprávu, poznamenává smutně: "Jeden by se stal rozmazleným společným by­tím, když dva kroky doleva mohl mít hned zprávu (od Tebe).“ [19]

Na dalším lístku s razítkem 22. července 1916 píše:

„Nejmilejší, nepřeháním to s psaním jako v minulých časech ? Na omluvu: já sedím na Tvém balkóně, na Tvé straně u stolu, je to jako by dvě strany stolu byly miskami vah, to by bylo porušilo na našich dobrých večerech existující rovnováhu, a já sám, na jedné straně misek vah, bych klesal a ponořil se, protože Ty jsi daleko. Proto píšu. A také proto,, že v mé hlavě přes zlep­šení posledních dnů stále hučí a já tápu alespoň pí­šící rukou po míru u Tebe. Je tu skoro ticho, které chci: noční světlo až sem září na balkónový stolek, všechny ostatní balkóny jsou prázdné kvůli chladnu, jen z Císařské třídy sem proudí stejno­měrný, mne nerušící zurčení. Žij dobře a spi tisíc­kráte lépe než Tvůj Franz.“ [20]

V těch chvílích byl Kafka daleko od strachu. Se­děl na její straně stolu jako by byl sám jí samou. Ticho a klid po kterém toužil. Jen noční světlo dopadalo na balkón a nebyla to lhostej­nost, kterou prožíval. Každá věta ukazuje, jak u něho slábl pocit strachu a lhostejnosti, dva pocity, které měl proti lidem. Když mu byla dána svoboda nočního světla, cítil zároveň lásku. Psal: „Jeden musí střežit. To znamená jeden musí být.“ [21]

Lístek ze 7. srpna 1916 navazuje na pobyt v Mariánských Lázních, který trval od 3. do 23.července 1916. Píše v něm v rozpacích a v nejistotě:

„Nejmilejší, lépe tak než jinak, lépe že my písemně nepřijdeme jeden k druhému, opravdu, cosi mi chybí v Tvých posledních lístcích: jsou to na formulkách nesené zprávy, zčásti napsány s ne­chutí, na čemž je asi z větší části vinna Tvá pří­lišná, nadměrná práce. Lépe to řeknu tak,že bychom se nemohli ústně dorozumět. V důsledku toho, že jsme až dosud v základním omylu - Mariánské Lázně to uvedly na správnou míru.

Kdybys už dříve všechno chtěla převést z písemného na ústní styk, jevilo by se mi to jako výmluva, nyní však věřím, žes měla pravdu. Omezíme psaní, aby Tě to nerušilo v Tvé práci a (pro mne tak důležité), aby Tě práce v psaní nerušila a Ty jsi nebyla nucena napsat deset chladných, shrábnutých, roztěkaných řádků místo jednoho dobrého, živoucího, obšťastňujícího. Já to nemíním ve zlém. Franz.“ [22]

 

Závěrem

Třiatřicetiletý Kafka se tu rozhodoval o své budoucnosti. Bude to Felice ?

Ale zbývalo už tak málo - necelých osm let života. Roku 1917 přišlo chrlení krve a diagnóza neklamné a kruté tuberkulózy. Léčení mohlo jen pooddálit tragédii. Před 75 lety, dne 3. června 1924, v sanatoriu Kierlingu Franz Kafka umírá.

 


Literatura:
CANETTI Elias: "Der andere Prozess (Kafkas Briefe an Felice und andere Korrespondenz aus der Verlobungszeit)" Philipp Reclam jun. Leipzig 1983
KAUTMANN František: "Svět Franze Kafky" Nakladatelství TORST Praha
VONDRÁČKOVÁ Jaroslava: "Kolem Mileny Jesenské" Nakladatelství TORST Praha
ŠVANDRLÍK Richard: "Franz Kafka v Mariánských Lázních" historická studie - Mariánskolázeňské Listy z 3.6.1999

 

Životopis

Franz Kafka, nejznámější, světově proslulý představitel německé literární Prahy, jeden z nejvýznamnějších prozaiků světové literatury 20. století, se narodil 3. července 1883 na Starém Městě pražském jako syn obchodníka Herrmanna KAFKY a Julie,rozené Löwy; jeho sourozenci byly sestry Elli (1889), Valli (1890) a Ottla (1892), které zahynuly v koncentračních táborech za druhé světové války.

V letech 1889-1893 chodil do obecné školy na Masném trhu, 1893-1901 na Německé státní gymnasium na Starém Městě a rodina Kafkových bydlela v Celetné ulici. V letech 1901-1906 studoval na německé univerzitě v Praze germanistiku, později práva. V roce 1902 se poprvé setkal s Maxem Brodem. Letní prázdniny trávil v letech 1905 a 1906 v lázních Zugmantel. Roku 1906 byl promován doktorem práv. Od října trávil rok "právní praxe" a v říjnu 1907 nastupuje k pojišťovně "Assicurazioni generali". Rodina Kafkových se stěhuje do Mikulášské třídy. Od července 1908 pracuje v "Dělnické úrazové pojišťovně", 14 let, až do svého penzionování v červenci 1922. V roce 1908 má první publikace osmi próz v časopise "Hyperion". Jako zdatný, výkonný a odborně skvěle kvalifikovaný úředník zde dosáhl hodnosti vrchního tajemníka pojišťovny.

Za svůj hlavní životní úkol však považoval literární tvorbu a obtížně ji uváděl v soulad s prací v úřadě, kterou svědomitě vykonával. V roce 1909 tráví prázdniny s Maxem a Otto Brodem v Rivě, 1910 začíná psát deník; je ve skupině židovských herců. V roce 1911 tráví prázdniny u hornoitalských jezer s Maxem Brodem. Počátkem roku 1912 začíná psát Nezvěstného (Ameriku); v červenci je ve Výmaru s Maxem Brodem, pak v Jungbornu; v srpnu sestavuje první knihu Rozjímání, která pak vychází v prosinci. V té době dochází k prvnímu setkání s Felice Bauerovou. O Velikonocích a v květnu 1913 má dvě návštěvy u Felice Bauerové v Berlíně, v září cestuje (Vídeň, Benátky, Riva). Také v roce 1914 tráví Velikonoce v Berlíně a v červnu jsou zásnuby s Felice Bauerovou, ale krátce nato v červenci zrušení zásnub a cesta k Baltickému moři. Od srpna 1914 má vlastní pokoj v Bílkově ulici a píše "Proces", pak "V kárném táboře" a končí knihu "Nezvěstného". V lednu 1915 se znovu setkává s Felice Bauerovou a v červenci 1916 tráví dovolenou s Felice Bauerovou v Mariánských Lázních.

V březnu 1917 má pokoj v Schönbornském paláci a v červenci 1917 dochází k druhému zasnoubení s Felice Bauerovou. Ale v září 1917 je u něho zjištěna plicní tuberkulóza. Stěhuje se do Siřemi k sestře Ottle a v prosinci dochází k zrušení zásnub. V roce 1918 vstupuje do jeho života Julie Vohryzková. V červnu 1919 vychází "V kárném táboře". Je zasnouben s Julií Vohryzkovou, ale v roce 1920 jsou zásnuby zrušeny. Začíná korespondence s Milenou Jesenskou. V létě a na podzim je v Praze a od prosince v Matliarech (v Tatrách). V únoru 1922 ve Špindlerově Mlýně, pak v Praze, od konce července do polovice září v Plané u sestry Ottly. Píše "Zámek". V červenci ho nalézáme v Müritz u Baltického moře a v září v Berlíně. Pak je v Praze a začátkem dubna 1924 odjíždí s Dorou Diamantovou a Robertem Klopstockem do sanatoria v Kierlingu, kde 3. června 1924 umírá. 11. června se konal pohřeb v Praze a je pochován na židovském hřbitově ve Strašnicích. V létě vychází posmrtně sbírka čtyř povídek "Umělec v hladovění".

Po propuknutí plicní choroby 1917 Kafka sedm let marně s nemocí zápasil. Poslední léta svého života trávil většinou v zotavovnách a v léčebných ústavech v Čechách i v zahraničí. Ani v těchto letech úporného zápasu s nemocí nepřestával psát. Jeho komplikovaný postoj k životu, geniální schopnost analýzy, problematizující i nejprostší věci života, nemoc a existenciálně pociťovaná potřeba psát krutě poznamenaly jeho vztah k světu i jeho snahu o uzavření manželství a založení rodiny.

Ke svému dílu byl Kafka neobyčejně kritický. Jen malou jeho část své tvorby uvolnil, většinou pod nátlakem, ke knižnímu vydání (Rozjímání, Proměna, Ortel, cyklus Venkovský lékař, V kárném táboře, cyklus Umělec v hladovění). Větší část jeho díla, která vlastně vytvořila Kafkovu světovou slávu, vyšla až z pozůstalosti ("americký" román Nezvěstný, romány Proces, Zámek, přes 30 povídek a desítky fragmentů, Deníky z let 1909-1923 a cykly korespondence Felice, Mileně, Ottle a rodině a Rodičům z let 1922/24). Zásluhu na záchraně části jeho díla má jeho nejbližší přítel Max Brod, který z vyššího mravního příkazu, nerespektoval Kafkovo poslední přání, aby jeho rukopisy bez milosti spálil

 



Vysvětlivky:

[1] "Warum schreibst Du nicht ?" – so spricht er zu sich – "Warum quälst Du F.? Daß Du sie quälst, ist doch aus ihren Karten offensichtlich. Du versprichst zu schreiben und schreibst nicht. Du telegraphierst "Brief unterwegs", aber es ist kein Brief unterwegs, sondern er wird erst zwei Tage später geschrieben. Etwas Derartiges dürften vielleicht einmal und ausnahmsweise Mädchen machen …"

[2] "Es wäre schön zusammenzukommen, wir sollen es aber doch nicht machen. Es wäre nur etwas Provisorisches und am Provisorischen haben wir schon genug gelitten." - "Faßt man aber alle Rücksichten zusammen, ist es besser. Du kommst nicht." - "Vor der Zussamenkunft warne ich Dich und mich, denke genügend stark an frühere Zusammenkünfte und Du wirst es nicht mehr wünschen … Also keine Zusammenkunft!"

[3] "Marienbad ist unbegreiflich schön. Ich hätte schon viel früher meinem Instinkt folgen sollen, der mir sagt, daß die Dicksten auch die Klügsten sind. Denn abmagern kann man überall auch ohne Quellenanbetung, aber in solchen Wäldern sich herumtreiben nur hier. Allerdings ist jetzt die Schönheit gesteigert durch die Stille und Leere und durch die Aufnahmebereitschaft alles Belebten und Unbelebten; dagegen kaum beeinträchtigt durch das trübe, windige Wetter. Ich denke, wenn ich ein Chinese wäre und gleich nach Hause fahren würde (im Grunde bin ich ja Chinese und fahre nachhause), müßte ich es doch bald erzwingen, wieder herzukommen. Wie würde es Dir gefallen!"

[4] "ein neues Bureau im Dienst des Körpers"

[5] "Liebe Felice, vorläufig sind wir also einig, gewählt ist Marienbad. Ärztliches Zeugnis ist jetzt in Deutschland nicht mehr nötig. Du kannst also gewiß kommen. Deine Gründe, die für ein Sanatorium sprechen, habe ich trotz geringen Talentes dafür, auch schon vorher überlegt, sie sprechen aber im Grunde auch ebensogut gegen das Sanatorium. Vielleicht sind wir auch – ich weiß es nicht – durch Leid, Zeitablauf und sonstige Besonderheit ein Stückchen über diese Rücksichten hinaufgehoben. Gerne wüßte ich etwa 10 Tage vorher den Beginn unseres Urlaubs. Ich habe nämlich ein kleines Geschäft in Tepl (sehr nahe bei Marienbad), möchte es mit der Hinfahrt verbinden, muß aber meine Ankunft in Tepl 10 Tage vorher ansagen. Herzliche Grüße - Franz. "

[6] "bereit gewesen, auf den Knien jede Treppenstufe vom Boden bis zum Keller zu waschen, um ihr auf diese Weise die Dankbarkeit des Abschieds zu beweisen."

[7] "in einem häßlichen Hofzimmer"

[8] "außerordentlich schönes Zimmer"

[9] "gequält und verzweifelt"

[10] "ein Nachmittag wunderbar leicht und schön"

[11] "Ich war noch niemals, außer in Zuckmantel mit einer Frau getraut. Dann noch mit der Schweizerin in Riva. Die erste war eine Frau, ich unwissend, die zweite ein Kind, ich ganz und gar verwirrt. Mit F. war ich nur in Briefen vertraut, menschlich erst seit zwei Tagen. So klar ist es ja nicht. Zweifel bleiben. Aber schön der Blick ihrer besänftigten Augen, das Sich-Öffnen frauenhafter Tiefe."

[12] "Liebe Mutter ….. wir wollen auch festhalten, wozu ich Deiner mütterlichen Zustimmung gewiß zu sein glaube noch aus jener Tagen her, als Du vom Balkon her mit freundlichen Winken meinen letzten Spaziergang durch die Mommsenstraße begleitet hast. Es ist seitdem manches anders geworden und weniges besser, das weiß ich wohl; aber unter diesem wenigen ist das Verhältnis zwischen Felice und mir und dessen Sicherung für Zukunft."

[13] "Jetzt aber sah ich den Blick des Vertrauens einer Frau und konnte mich nicht verschießen … Ich habe kein Recht, mich dagegen zu wehren, um so weniger als ich das, was geschieht, wenn es nicht geschähe, selbst mit freiwilliger Hand täte, um nur wieder jenen Blick zu erhalten. Ich kannte sie ja gar nicht, neben anderen Bedenken allerdings hinderte mich damals geradezu Furcht vor der Wirklichkeit jener Briefschreiberin; als sie mir im großen Zimmer entgegen kam, um den Verlobungskuß anzunehmen, ging ein Schauder über mich. Die Verlobungsexpedition mit meinen Eltern war für mich eine Folterung Schritt für Schritt; vor nichts hatte ich solche Angst wie vor dem Alleinsein mit F. vor der Hochzeit. Jetzt ist es anders und gut. Unser Vertrag ist im Kürze: Kurz nach Kriegsende heiraten, in einem Berliner Vorort zwei, drei Zimmer nehmen, jedem nur die wirtschaftliche Sorge für sich lassen. F. wird weiter arbeiten wie bisher und ich, nun ich, das kann ich noch nicht sagen … Trotzdem – jetzt ist darin Ruhe, Bestimmheit und damit Lebensmöglichkeit …"

[14] "Es waren seit dem Tepler Vormittag so schöne und leichte Tage, wie ich nicht mehr geglaubt hätte, sie erleben zu können. Es gab natürlich Verdunklungen dazwischen, aber das Schöne und Leichte hatte die Oberhand."

[15] Dianahof je bývalá hájenka Diana nedaleko Lesního pramene, dosud stojící u zdejších tenisových kurtů.

[16] "Meine arme Liebste, ich schreibe mit Deiner Feder, Deiner Tinte, schlafe in Deinem Bett, sitze auf Deinem Balkon – das wäre nichbt schlimm, höre aber durch die nur einfäche Tür den Lärm des Ganges und den Lärm der Doppelmieter rechts und links. Die Verfluchten unten, die kleine Teufelin an der Spitze, haben sie Zimmer verwechselt oder richtiger ein Zweibettenzimmer gebraucht und deshalb verwechselt. Nun zum Wohnungssuchen fehlt mir die Kraft, da Du weg bist. – Für Dich waren hier zwei Karten von Frl.Erna, 1 Karte und 1 Telegramm von Frl.Grete, es steht nichts drin, was Du nicht ebenso gut von ihnen erfahren kannst, höchstens daß Frl.Erna sehr viel laufen muß wegen ihres Schneiders. Ich gehe jetzt in den Dianahof, um über den Butterteller gebeugt an Dich zu denken. Viele, viele Grüße Franz."

[17] "Sieh nur, den höchsten Kurgast von Marienbad, d.h. denjenigen, auf den das größte menschliche Vertrauen gerichtet ist, haben wir gar nicht gekannt: der Belzer Rabbi, jetzt wohl der Hauptträger des Chassidismus. Er ist seit 3 Wochen hier. Gestern war ich zum erstenmal unter den etwa 10 Leuten des Gefolges bei seinem Abendspaziergang … Und wie geht es Dir, mein höchster Marienbader Kurgast? - Habe nich keine Nachricht, begnüge mich mit den Erzählungen der alten Wege, z.B. heute der Trotz- und Geheimnis-Promenade."

[18] "Liebste – wieder ein wenig besser, kein vollständiger, sondern zumindest zehnteiliger Traumschlaf, immerhin Schlaf und besserer Kopf. Bliebe ich noch lange und könnte jeden Tag ein "besser" hinzufügen, könnte dann am Ende von hier aus zu Dir,das wäre ein gesegneter Lebensweg. Unausführbar schon deshalb, weil ich für das Essen hier zu viel ausgebe, der mitgeteilte Speisezettel wiederholt sich in grotesken Formen täglich. – Max habe ich natürlich längs geschrieben, bin sehr ungeduldig zu hören, was für einen Eindruck das jüdische Volksheim auf Dich macht und wie Du zugreifen kannst. – Bei Felix war ich nicht. Seine erste Karlsbader Karte fängt an: "Es ist kalt, neblig, es regnet, mich friert, den Papa friert, meine Frau friert. Es ist teuer, das Brot ist schlecht, die Luft ist rauh. Ich habe keine Furunkeln. Meine Frau hat Halsschmerzen u.s.f." Du sieht, das Leben ist auch dort nicht leicht. Möge ihm der Curaufenthalt leicht werden! – Franz "

[19] "Man wurde so verwöhnt durch das Beisammensein, zwei Schritte nach links und man konnte Nachricht haben."

[20] "Liebste, übertreibe ich das Schreiben wieder wie in frühern Zeiten? Zur Entschuldigung: ich sitze auf Deinem Balkon, auf Deiner Tischseite, es ist, als wären die 2 Tischseiten Wagschalen; das an unsern guten Abenden bestehende Gleichgewicht wäre gestört; und ich, allein auf der einen Wagschale, versänke: Versänke, weil Du fern bist. Darum schreibe ich. Auch deshalb, weil es in meinem Kopf trotz der Besserung der letzten 2 Tage immer noch saust und nach dem Frieden bei Dir wenigstens mit der schreibenden Hand hintaste. Es ist jetzt hier fast die Stille, die ich will: Das Nachtlicht brennt auf dem Balkontischchen, alle andern Balkone sind leer wegen der Kälte, nur von der Kaiserstraße her kommt das gleichmäßige, mich nicht störende Gemurmel. – Leb wohl und schlafe tausendmal besser als Dein Franz."

[21] "Einer muß wachen, heißt es. Einer muß da sein."

[22] "Liebste – besser so als anders, besser daß wir schriftlich nicht recht zueinander kommen (irgendetwas fehlt mir in Deinen letzten Karten; es sind so auf Formeln gebrachte Berichte; zum Teil widerwillig geschrieben; Deine übermäßige Arbeit wird wohl den größten Teil der Schuld haben), besser sage ich ist das, als daß wir uns mündlich nicht hätten verständigen können. Wir waren hinsichtlich dessen bisher in einem Grundirrtum, Marienbad hat es richtiggestellt. Wenn Du früher alles aus dem schriftlichen in den mündlichen Verkehr schieben wolltest, so schien mir das eine Ausflucht, jetzt glaube ich, daß Du recht hattest. Wir werden das Schreiben so einschränkern, daß es Dich in Deiner Arbeit nicht stört und (das ist mir auch wichtig) daß Dich die Arbeit im Schreiben nicht stört und Du nicht gezwungen bist, zehn kalte, zusammengeraffte, zerstreute Zeilen statt einer guten, lebendigen, beglückenden zu schreiben. Ich meine nicht böse. Franz."