Fridrich Vilém IV. (1795-1861) - pruský král

 Pruský král Friedrich Wilhelm IV. (* 15.října 1795 jako syn krále Friedricha Wilhelma III. a královny Luisy; + 2.ledna 1861, pochován v kostelní hrobce v Postupimi). Životopis připomíná, že již v útlém věku projevil vysoké nadání a to dále rozvíjel pod dohledem své oduševnělé a dobrosrdečné matky. Zaujal svou urozeností a krásou a byl velmi vnímavým žákem. Ale jeho vychovatelé neměli příliš příznivý vliv na prince, u něhož nakonec převládl příklon k romantice. Vedle běžných  školních předmětů byl vzděláván ve filosofii, vojenství a financích. Další vychovatelé Schinkel a Rauch jeho talent zaměřovali na umění a vypěstovali v něm hluboký smysl pro umění vůbec. V letech 1813-1814 se účastnil polních tažení a jeho otec pruský král Friedrich Wilhelm III. ho jmenoval, snad poněkud předčasně ( v 18 letech), vojenským guvernérem a místodržitelem provincie Pomořany a nechal ho účastnit se jednání státní rady a ministerstva. V roce 1823 se oženil s bavorskou princeznou Elisabetou, ale manželství zůstalo bezdětné. Princův pobyt v Paříži i jeho cesta do Itálie (1828), kde se stal protektorem nad archeologickým institutem, přinesly další podněty pro jeho smysl pro umění. Jeho duchovní vývoj pokračoval stále více ve směru středověkého-romantického smýšlení. To se projevilo již 1823 na účasti na zavedení provinční ústavy.

Přesto k němu shlíželo s velkými nadějemi Prusko i Německo, když 7.června 1840 po smrti svého otce Friedrich Wilhelma III. (+ 7.6.1840) usedl na trůn Hohenzollerů. Věřilo se, ve splnění jejich přání. V novinách se volalo po tom, aby po celém Německu byly jednotné míry,váhy,mince, obchodní vlajky a právní předpisy.

Po nástupu na trůn vydal král proklamaci, v níž sliboval plnění vůle svého královského otce, tj. schválení ústavy   odpovídající duchu doby. Za revoluce 1848 zprvu prohlásil, že je ochoten postavit se do čela sjednoceného Německa. Když pak Frankfurtský sněm se usnesl zřídit dědičné císařství německé a do čela postavit pruského krále Friedricha Wilhelma IV. (28.3.1849), tento odepřel přijmout korunu z rukou revoluce, neboť by si tím znepřátelil Rakousko. Odmítnutím titulu německého císaře zklamal německé veřejné mínění, které pak přálo více demokratům, kteří slibovali realizaci změn i proti vůli krále.  Ještě v roce 1852 se pokusila německá knížata jednat s králem pruským o jednotnou německou správu, ale k dohodě nedošlo. Proto se vrátili k formě německého spolku z roku 1815, v němž zůstalo Rakousko v popředí přes odpor Pruska.

Král Fridrich Vilém IV. udělil milost odsouzencům, vězněných za politické přečiny, znovu uvedl Arndta na profesuru v Bonnu a povolal Boyena a Eichorna na místa ministrů. Do své blízkosti dosadil význačné osobnosti v literatuře a v umění (Schlegl, Tieck, Rückert, Schelling, Cornelius, Mendelssohn-Bartholdy aj.). Založil pak mírový řád "pour le mérite" pro nejvýznamnější učence a umělce Německa i ciziny. Provinční ústava byla rozšířena zřízením různých výborů. Zavedl svobodu tisku. Naproti tomu do svých hodností znovu dosadil konzervativní arcibiskupy Dunina a Drosteho, vyhlásil svobodu pro staroluterány a různé jiné sekty, nařídil přísné dodržování nedělního volna a naopak sesadil několik svobodně smýšlejících profesorů. To byly příklady jeho velké ústupnosti k orthodoxním a ultramontánním vlivům.

Jeho velká přízeň ke šlechtě se zavedením majorátů - to odpovídalo zálibě krále pro křesťansko-germánskou historii. Král, přesvědčen absolutně o správnosti svých názorů, ponechal zprvu svým kritikům volný průběh, ale když tito nadále vystupovali ostře i proti jeho osobě, byl trpce zklamán a znovu zavedl policejní opatření. Přání a touhy německého národa po stálé ústavě neústupně odmítal s tím, že "jen provinční a krajské trvalé ústavy mají na německé půdě historický podklad", že umožňují stálé, trvalé členění, a že lze dovolit jen takové změny, které dozrály a berou ohled na změny času. .

Fridrich Vilém IV. po roce 1850 vládl stále více prostřednictvím svých ministrů a ztrácel zájem o aktivnější řízení státu. Ztratil důvěru v sebe sama i v národ, kterému nikdy neporozuměl. Prosadila se reakční úřednická byrokracie a egoistická šlechta. Ani v zahraniční politice, kdy v krymské válce stál na straně Ruska, přestože zůstal v neutralitě, nenašel oporu u národa. Přežil dva atentáty - poprvé 26.7.1844 a po druhé 22.5.1850 se ho pokusil zastřelit jakýsi vysloužilec. Atentáty neměly politický motiv. Po příjezdu z Mariánských Lázní, za pokračujícího vážného měknutí mozku, v říjnu 1857 povolal dočasně bratra prince Viléma místo sebe do vlády a hledal uzdravení v Meranu, v zimě 1858-1859 v Itálii. Zemřel v Sanssouci v roce 1861.

Fridrich Vilém IV. měl přemrštěné představy o své absolutní královské moci, aniž by měl porozumění pro historické základy a úkoly pruského státu a aniž by při tom pociťoval své povinnosti jako hlavy státu. Církevní otázky, jako například misie v Číně, evangelické biskupství v Jeruzalémě či vzdáleně ležící Neuenbursko ho zaměstnávaly a vzrušovaly více než aktuální pruské záležitosti. Zanedbával dvě oblasti vyzkoušené staré pruské monarchie - úřednictvo a armádu.

Královy pobyty v Mariánských Lázních. Mariánské Lázně navštívil král několikrát. Historik Adalbert DANZER uvádí jeho návštěvy ještě jako korunního prince v letech 1835 (spolu s korunní princeznou Alžbětou), 1838 a 1839. Nejvýznamnější byl jeho pobyt v roce 1857, kdy zde slavnostně otevíral evangelický kostel. Historie stavby souvisí s osobou pruského krále Fridricha Viléma IV. a zajímavá.

Četní protestantští hosté mívali už v první polovině 19.století nedělní bohoslužby v pronajatém sále Lesního mlýna, až do roku 1857. Protože těchto návštěvníků z protestantských oblastí stále přibývalo, rozhodli se požádat o stavbu vlastního evangelického kostela. Vznikla komise a zakoupila stavební pozemek již v roce 1852 za 2750 zlatých. Avšak tehdejší c.k. hejtmanství v Plané proti stavbě nekatolického kostela protestovalo a odmítlo udělit stavební povolení. Místodržitelství v Praze rovněž nesouhlasilo a potvrdilo rozhodnutí z Plané. Přesto zemský rada W.von Kröcher prosadil  v roce 1853 - nepochybně s rozhodnou podporou pruského krále a zdejšího hosta Fridricha Viléma IV.  - u císaře povolení (Vídeň 23.7.1853). Praha i Planá musely kapitulovat a stavební souhlas udělit. Podle rakouských zákonů však nesměl mít nekatolický kostel ani věž ani zvonici.

Ještě čtyři roky však museli evangeličtí hosté čekat na otevření kostela. Kostel postavil místní stavitel Friedrich ZICKLER (1829-1899) podle plánů pruského architekta Christiana Gottlieba KANTIANA (1796-1866) v roce 1857. Náklad 40000 zlatých byl uhrazen výlučně ze sbírek hostů. Pruský král Fridrich Vilém IV. ovšem přispěl částkou 2800 zlatých k zakoupení pozemku a nadto vyjádřil svou velkou přízeň ke kostelu četnými dary. Daroval kostelu pozlacený (bronzový) oltářní kříž, umělecké svícny, kalich s uměleckou poklicí, oltářní bibli a konvici s Večeří Páně. Jeho darem je také hlavní freska oltářiště s žehnajícím Kristem s kalichem. Zdobená skla oken prvního patra, antický kalich a tzv. aerolodicon z Paříže (který byl v roce 1863 nahrazen varhanami) byly dary pruského prince Friedricha. Dne 24.června 1857 položil král symbolicky základní kámen k oltáři v již hotové stavbě za veliké účasti lázeňského publika. Dne 27. června 1857 - jak uvádí i nápis na sloupku předsálí - byl kostel vysvěcen dvorním kazatelem, generálním superintendentem doktorem Hoffmannem z Berlína za asistence doktora Jaspise z Pomořan. Přítomen byl patron i majitel kostela, pruský král Fridrich Vilém IV., a jeho sestra vévodkyně Meklenburská. Král pak přijal slavnostně velký klíč ke kostelu z rukou tajného rady doktora Böttchera. K této slávě pruský král povolal berlínský pěvecký sbor do Mariánských Lázní. Kostel byl zasvěcen Kristovi a se souhlasem krále se skvěl nad chórem nepřehlédnutelný velký nápis "Ich bin der Herr, dein Arzt".

Chybějící věž byla vyřešena zanedlouho. V roce 1863 byla zakoupena sousední 120klafterová parcela a na ní v letech 1872-1874 postavena nadací již zesnulého Fridricha Viléma IV. evangelická fara (čp.136 dnes Luxor), byla opatřena věží, což nebylo zakázáno. Věž měla tři zvony ulité z ukořistěných francouzských kanónů, které věnoval kostelu německý císař Vilém (který tu byl hostem roku 1836). Zvony byly slavnostně vysvěceny 14.května 1874. Evangelická fara měla provozní místnosti, byt pro faráře, kustoda a pokoje pro pruské hosty. Po první světové válce byla fara zkonfiskována, věž a zvonice odstraněny a vznikl hotel STÖHR. Kostel přitom dostal malou věž.

Na přiložené podobizně je král před rokem 1840 ještě jako korunní princ. Podle krále Fridricha Viléma IV. byla pojmenována výšina vrchu Špičák (Steinhau 749 m n.m., od  1896 Dachstein, dnes Žižkův vrch) Výšinou krále Fridricha Viléma IV., neboť král sem několikráte za svých pobytů v Mariánských Lázních vystoupil. Výšinu zdobil  bohatě zdobený vyhlídkový pavilón s kamennými sloupy. Dnes jsou tu sotva patrné zbytky pavilónku.

V roce 1836 uvádí Adalbert DANZER také pobyt pruského prince VILÉMA a pruské princezny VILEMÍNY, v roce 1841 pruského prince AUGUSTA. Pruský princ VILÉM byl bratr Fridricha Viléma IV., který se stal po jeho smrti 1861 pruským králem, později německým císařem (+ 1888).