Nejpodivnější z hostů - Friedrich Nietzsche

Mezi mariánskolázeňské hosty patřil filosof Friedrich Wilhelm Nietzsche (* 15.10.1844 Röcken u Naumburku, + 25.8.1900 Výmar). Svým dílem ovlivnil filosofii 20. století směrem k existencionalismu..

Překvapení - Nietzsche v Marienbadu

"Konečně jsem dorazil do jakéhosi nouzového přístavu", píše Friedrich Nietzsche dne 5. července 1880 po příjezdu do Mariánských Lázní svému "učedníkovi" Heinrichu Köselitzovi, který - když byl Nietzschem pojmenován jako PETR GAST - vstoupil pod tímto jménem do historie.

Téhož dne odesílá Friedrich Nietzsche lístek domů - matce a sestře (otec zemřel, když byl Friedrich pětiletý), že "se stáhl sem do Marienbadu v Čechách". Také jeho věrný druh, který bude o něho pečovat za deset let na šílené cestě z Turinu do Basileje a předá ho již v temnotě jeho mysli do rukou matky, profesor Franz OVERBECK, dostává zprávu, že Friedrich Nietzsche "zakotvil zde v Marienbadu po velmi nepříjemné cestě".

Slova o "zakotvení", o příjezdu do jakéhosi "nouzového přístavu" jsou určena oněm z posledních lidí, s nimiž Nietzsche ještě udržuje pravidelný písemný styk, a vše, co o Nietzschově pobytu v Mariánských Lázních víme, pochází z jeho dopisů a lístků (jde o 17 dokladů), odesílaných odtud těmto adresátům.

Těžká choroba 36tiletého filosofa

Když přijel Friedrich Nietzsche do Mariánských Lázní, bylo mu necelých 36 let. Nacházel se však na nejnižším bodu svého života: mučivé bolesti hlavy, žaludku a očí, provázené stavy částečného ochrnutí, záchvat za záchvatem s následným zvracením a občasnou ztrátou vědomí, takový byl jeho tělesný stav v oné době. Už v předchozím roce za hrozné psychické krize napočítal 118 takových těžkých záchvatů (lehké nebere v úvahu) a jeho tělesná trýzeň i jeho bolesti budou ještě v roce jeho mariánskolázeňského pobytu vrcholit.

Cítil, že žije na pokraji smrti, že je stínem v říši Hádově. "Také já jsem byl v podsvětí jako Odysseus …", čteme v "Hadesfahrt" na závěr "Lidského, příliš lidského" z tohoto období. Byl také přesvědčen, že tato kniha je i jeho posledním dílem (ačkoliv jeho nejvlastnější díla "Ranní červánky", "Radostná věda", "Tak pravil Zarathustra" ho teprve čekala).

Mezi přáteli v Paříži se už rozšířila zpráva o jeho smrti, sám cítil její blízkost. "In vita media in morte sumus", cituje v jednom dopise prastarou sentenci: "nyní uprostřed života jsem obklopen natolik smrtí, že mne může uchvátit každou hodinu: při bolestech mého druhu musím myslet na náhlou smrt v křeči …", píše Gastovi v září 1879. "Volal jsem po smrti jako lékaři a doufal, že včerejší den bude poslední …", píše Overbeckovi. Není dalek myšlenky, že "odvrhne celé to břímě".

Později v "Ecce homo" srovnává tuto dobu s koncem života svého otce: "Můj otec zemřel v šestatřiceti … V témže roce, kdy jeho život šel s kopce, šel s kopce také můj. V šestatřiceti letech svého života jsem dospěl k nejnižšímu bodu své vitality - ještě jsem žil, ale neviděl jsem tři kroky před sebe …" Platí to doslova i metaforicky.

Rok před odjezdem do Mariánských Lázní požádal pro nesnesitelné bolesti o uvolnění z místa profesora klasické filologie v Basileji a pro těžkou chorobu byl krátce na to plně pensionován. Z jeho závratné univerzitní kariéry (v pětadvaceti letech byl bez promoce a habilitace jmenován univerzitním profesorem) nezbylo nic. Svou malou domácnost v Basileji ruší a s dvěma kufry se vydává na pouť z místa na místo, hledaje nejvhodnější a nejsnesitelnější krajinné a klimatické podmínky, v nichž by jeho trýznivé bolesti hlavy a očí nalezly částečnou úlevu.

Nietzsche se ujímá vlastního léčení

Tělesné potíže, zaznamenávané již od roku 1873, se stupňují. Friedrich Nietzsche konzultuje lékaře, specialisty, avšak pozitivní výsledky jsou sporé, léčba vcelku neúčinná. Postupně se osvobozuje od lékařské pomoci, vezme "léčení" do svých rukou a začne provádět experimenty sám se sebou. "Chci být svým vlastním lékařem", napsal matce. Je hrdý na některé své "objevy", častokrát svým "lékařským uměním" zadrží silný záchvat. Se svým "nemocným bytím" vychází především trpělivostí a vynalézavostí, nicméně nemoc postupuje určitým tempem, aniž to tuší.

Nietzsche si dává nesmírný pozor na životosprávu, žije podle "pravidel", k nimž během nemoci dospěl. Musela to být především příhodná krajina - vedle svérázné diety, kterou si sám sobě naordinoval - a jisté atmosférické okolnosti: hodně světla a jasné nebe, aby se zbavil věčných bolestí hlavy; ale naproti tomu i hodně stínu, aby si chránil zrak a aby vůbec mohl číst a psát.

Atmosférické poruchy, náhlé změny počasí, bouřky a ochlazení, to vše působí nepříznivě na jeho rozbolavělé smysly, vyvolává bolesti hlavy a celkovou trýzeň. Sní o vyrovnaném klimatu náhorních rovin Mexika, o tuniské oáze v Biskře, zabývá se studiem atmosférické elektřiny apod.

Po rozmanitých a dlouhodobých pokusech - k jednomu z nich patřila i cesta do Mariánských Lázní - ustaluje se rytmus jeho životního stylu. Krajiny, v nichž může žít, musí být "pokrevně příbuzné". Takovými jsou na prvém místě vysoké hory. Na jaře 1879 objevuje Engandin a potom malé letovisko Maria-Sils, jehož jméno se stalo neodlučitelné s jménem Friedrich Nietzsche. A k horám kontrastně - moře, v zimě hlavně Janov a Nizza.

Čeho se hrozí poloslepý, jsou úzké temné uličky s hrbolatou dlažbou (v Benátkách ho musí vodit Gast jako slepce). Vyhledává cesty přehledné, na jihu vzhůru stoupající mezi vinicemi, místa s dalekými výhledy podél mořského pobřeží (detaily nemůže pro slabost zraku vnímat), na horách pak lesní cesty příhodné k chůzi. Denně potřebuje ujít šest, osm až deset hodin, aby překonal bolesti hlavy. Během chůze si zapisuje do notesu své myšlenky, které je třeba potom přepsat do větších sešitů - práci, kterou bude později obstarávat Petr GAST.

Tak vznikají díla posledního desetiletí a doslova na cestách: "Manuskript, který jste obdržel (tj. "Poutníka a jeho stín", poslední část "Lidského, příliš lidského"), je draze vykoupen, že by nikdo za tu cenu nepsal … Vše, vyjma několika řádek, bylo vymyšleno CESTOU a naskicováno tužkou v šesti malých sešitech: z přepisování je mně takřka vždy špatně ", psal Nietzsche Gastovi na podzim roku 1879.

K jeho "Spaziergehe-Existenz" ho nevede ani rozmar ani nepokoj střídat místa pobytu. Samo cestování je pro něho trýzní: jízda vlakem, přestupování, přenocování na přestupech, nesnáší cesty a nemá peněz ke změně místa. Příčinou je povaha jeho choroby a potíže s ní spojené.

A pak a především vůle naplnit své poslání, dokončit svůj myslitelský úkol: "Má existence je děsivé břímě: už dávno bych je ze sebe shodil, kdybych neudělal právě v tomto stavu utrpení nejpoučenější zkoušky a experimenty a za stavu takřka absolutního odříkání …." Tak dosahuje Nietzsche oněch výšin, na nichž vítězí nad veškerým utrpením a beznadějí, jak psal doktoru Eisnerovi v lednu 1880.

Během "nemoci" mohl nakonec "objevit znovu život" a udělat "z vůle k životu svou filosofii", jak napsal později v "Ecce homo".

V době, o níž píšeme, začíná vlastně ono období Nietzschova života, kdy prchaje bloudí z míst na místo ("Dříve profesor, nyní fugitivus errans" - připojil v jednom dopise ke svému podpisu), vyhýbaje se pokud možno setkání s lidmi. Stává se jakýmsi anachoretem, který hledá místo na světě, kde by mohl vůbec žít, především na dlouhých vycházkách přemýšlet a psát.

Volba Mariánských Lázní je jedním z počátečních Nietzschových pokusů najít takové místo. Proč volí právě Mariánské Lázně? Jak došel Nietzsche k této volbě, není docela jasné.

Po "úděsné" zimě 1879-1880 u matky a sestry, po neutěšeném krátkém pobytu v Rivě na jezeru Garda, odjíždí Nietzsche do Benátek, kde sídlí jeho přítel Petr GAST. Na počátku pociťuje v Benátkách jistou úlevu a záchvaty nejsou tak silné. Nepochybně mu prospívá i Gastova společnost. Gast mu hraje na klavír, předčítá a provází ho městem. Brzy se však ozývají první známky nespokojenosti - Benátky jsou podle Nietzscheho město dešťů, větrů a temných uliček. Vzápětí však přichází nářek, že je příliš teplo a přicházejí komáři …

Nietzsche prchá do stínu lesů

V polovině června 1880 už "odjezd naléhá", ale Nietzsche neví , kam by prchl, ví jen, že cesta by neměla být daleká. Hlavně do lesů, jejichž stín by mu garantoval úlevu, nejraději snad do Kraňska (píše Overbeckovi 22. června 1880).

A tak se vydává na cestu, ale "nic z toho, na co jsem se v Kraňsku, Korutanech a Tyrolích díval, mně nesedělo; naopak, všechno bylo prostě nesnesitelné", psal hned po příjezdu do Mariánských Lázní 5. července do Benátek Petru Gastovi. Z dopisu se však nedozvíme, proč se z jižního Rakouska vydal až do západních Čech, když nechtěl podnikat dlouhou cestu. Čteme jen stížnost na "nejnepříjemnější bludnou pouť", kterou kdy prodělal, na to, že cesta uškodila jeho zdraví, že si skoro několikrát zoufal, že mu "svět hor" připadal "bezvýznamný a pitomý".

Mariánské Lázně nečekané ...

Náhle se však Nietzsche objevuje v Mariánských Lázních. Je to nečekané, překvapivé …

Snad to byla únava z "bludné cesty", která může dát odpověď na otázku, proč tedy zůstal v Mariánských Lázních. Zde ho hned na počátku zastihl déšť a tak první dojmy nebyly nejlepší. Proto dává hned Gastovi radu: "Neopouštějte s lehkým srdcem mé dobré Benátky, tady jsou lidé oškliví, biftek stojí 80 krejcarů a člověku připadá, že je v nějakém horším světě …"

Zda tedy zůstal Nietzsche v Mariánských Lázních z "prozaického" důvodu a místo "karlovarské kůry pro spodek těla" se rozhodl pro mariánskolázeňskou, zda to byl duch jeho "velkého předka" - duch Goethův, který ho přitahoval, nebo "daleká blízkost" Wagnerova Bayreuthu (přes roztržku mez nimi, která měla být definitivní) - to vše zůstává jen ve sféře dohadů a domněnek. Jisté je, že po všech lesních partiích, které po cestách přes Kraňsko, Korutany a Tyroly viděl, Nietzsche v Marienbadu zůstal a jeho pobyt se protáhl déle než původně předpokládal.

Neubytoval se přímo v lázeňském městě, ale jak bylo jeho zvykem a přiměřené jeho finanční situaci, skromněji na lesní samotě EREMITAGE na svahu vrchu Hamelika.(Později byla instalována na dům EREMITAGE pamětní deska Friedrich Nietzscheho, která však zanikla v roce 1929 při požáru domu. Tento dům nebyl už více postaven a na místě zůstÁVÁ dnes jen travnatá plošina.)

"Bydlím přímo v lese", píše Overbeckovi 7.8.1880 a shodně i Gastovi, "jmenuje se to EREMITAGE, tedy v poustevně, která leží osamocena v lesích a v níž jsem "poustevníkem" … " /Gastovi 18.7.1880/. "Žiji tu "incognito" jako nejskromnější lázeňský host; v seznamech příchozích jsem zapsán jako "pan učitel Nietzsche" /Gastovi 20.8.1880/ (Jméno NIETZSCHE nebylo v kurlistech nalezeno. Přesto však Nietzsche psal o zápisu svého jména v seznamu. Jak toto vysvětlit ?)

První dojmy jsou tristní: "déšť, déšť a špína", "strašná drahota". Dokonce ani lesy nejsou tu "dosti hluboké". - "Víc než čtyři neděle tu nevydržím …", uvažuje v dopise své matce 5.7.1880 a uvažuje, že se vydá do Duryňského lesa, ale "do toho nejhlubšího". - "Abych tu zůstal natrvalo, to prostě nejde. Ani za zlatku se tu dosyta nenajím … Všechno je tu 3 až 5 krát dražší než v Benátkách.", psal matce 19.7.1880.

Penězokazectví na samotě Eremitage

Na ubytování si však nenaříká jako při některých jiných příležitostech. Za své poustevnické existence, kterou nachází v korespondenci s názvem domu, v němž se ubytoval (nevybral si ho pro svou potřebu osamělosti podle jména ?), je tu poněkud vyrušen událostí, kterou líčí věcně a s distancí až pozoruhodnou:

"I tady v POUSTEVNÉ (Eremitage), která leží osamocena v lese a v níž jsem poustevníkem, panuje od včerejška velká tíseň. Vlastně pořádně nevím co se tu stalo, ale na dům padl stín zločinu. Něco se zakopalo, jiní to tu objevili, bylo slyšet hrozný nářek, bylo u toho plno četníků, proběhla domovní prohlídka, a v noci ve vedlejším pokoji někdo utrápený hluboce vzdychal, takže mně prchl spánek.

Snad někdo v nejhlubší noci kopal, byl překvapen a znovu tekly slzy a bylo slyšet křik. Jeden úředník řekl, že jde o případ s bankovkami - nejsem natolik zvědavý, abych o tom věděl tolik, kolik toho pravděpodobně ví kdekdo okolo mne. Ale stačí to k tomu, aby tato lesní samota byla nehostinná ….." /z dopisu Gastovi 18.7.1880/

Tím ovšem pro něho celá věc končí a vzápětí nato sděluje příteli dojmy, které v něm zanechala novela Prospera Mérimée "Etruská váza" , v níž je prý líčen charakter Stendhalův …

Také sestře popisuje v dopise 19.7.1880 krátce případ, který učinil jeho "lesní samotu nehostinnou" s podobným odstupem, jako by se odehrál kdesi daleko:

"Teď panuje v našem domě smutek. Majitele znenadání odvezli do vězení, přišli četníci a objevili a vykopali tu tiskařský stroj na falešné bankovky. Domovní prohlídka a všude plno nářku. Ta ubohá žena je už tři dny úplně a hluboce zoufalá …" Dopis pokračuje úvahou, že by se rád vydal příští měsíc do Ruhly …

Noviny o aféře s falešnými penězi

Mariánskolázeňské noviny z 21. července 1880 otiskují článek o odhalení penězokazectví:

"Již několik měsíců v okolí Mariánských Lázní i v sousedních okresech se pátrá po výrobci falešných papírových bankovek, které tu někdo rozšiřuje a které tu obíhají, zvláště pak desetiguldenové státní bankovky. Ačkoliv byl padělatel a výrobce falešných bankovek nedávno odhalen, stále se nedařilo najít dílnu, kde se padělky tiskly, ani stroje, tiskařské nářadí a místo.

Teprve nyní, v těchto dnech byly nalezeny desky ke gravírování. Následovala vyšetřování, pátrání po komplicích a vše ukazovalo na to, že tisk pochází z míst v bezprostřední blízkosti Mariánských Lázní. První kroky v pátrání nebyly sice úspěšné, ale nové výpovědi majitele mariánskolázeňské lesní kavárny Eremitage jistého F.M. s naprostou jistotou potvrzují, jaké instrumenty byly při padělání použity. Vyšetřovatel-soudce z Lokte pan von Nestler spolu s dvěma vrchními četníky, pány Henke a Kunze, šli prohledat dům F.M., který nakonec také vypověděl, že tiskárna je zahrabána v lese nad stavením.

Ihned se začalo s výkopem a potvrdila se výpověď F. M. Ještě týž večer 16. července 1880 byla v lese vykopána tiskárna a dopravena jako předmět doličný k soudu do Chebu a rovněž kavárník F.M.

Jak rozsáhlé bylo pátrání v aféře penězokazectví, je patrno z toho, že například v Chebu bylo zadrženo 16-17 podezřelých osob, které byly buď bez přístřeší, nebo se chovaly podivně až podezřele.

Rozsáhlé pátrání přivedlo soudce na stopu dalšího falšování - současně s nálezem u kavárny Eremitage byl prozrazen padělatel mincí u Bečově, jakýsi zedník Völkel, který už delší dobu zhotovoval falešné jednoguldeny. V blízkosti svého domova byl zadržen ozbrojeným lesním personálem a četníky, zatčen a odveden do vězení. Při prohlídce místa byl nalezen jistý počet falešných stříbrných guldenů."

Nietzsche o Momsenovi

S větším zaujetím než uvedený případ penězokazectví věnuje Nietzsche pozornost události vskutku vzdálené - požáru domu proslulého historika Theodora Mommsena, o němž se dozvěděl z novin. Autorovi "Římských dějin" a dalších prací z římského starověku (pozn. 1902 dostal Nobelovu cenu) vyhořel dům a s ním shořely i jeho manuskripty. "Četl jste o požáru Mommsenova domu ?", píše Gastovi, "a že jsou zničena jeho excerpta, nejobrovitější přípravné práce, jaké kdy žijící učenec v současné době nashromáždil ? Vrhal se prý znovu a znovu do plamenů a ještě na něm, pokrytém spáleninami, mělo být spácháno násilí! Podobné počínání jako je Mommsenovo by mělo být velmi vzácné, protože jen velmi vzácně se sejdou obrovská paměť a odpovídající důvtip, které by byly schopny uspořádat a kriticky vytřídit takový materiál; bývá tomu však naopak, většinou bohužel pracují proti sobě. Když jsem slyšel o té příhodě, obracelo se mi srdce v těle a ještě teď fyzicky trpím, když si na to pomyslím. Je to soucit ?", ptá se Nietzsche, když si představuje - sám klasický filolog - spoušť zničených výpisků, poznámek, přípravných studií mnohaleté usilovné práce.

Ale odpovídá hned: "Ale co je mi po Mommsenovi ? Vůbec mu nejsem nakloněn…"/Gastovi 18.7.1880/

Deštivá sezóna roku 1880

V létě 1880 je nebe v Marienbadu zatažené a stále prší. Od Nietzschova příjezdu se také slovo "déšť" objevuje v každém jeho dopise: " … včera a dnes bylo deštivé počasí (nebyl jsem u pramene, což mne zlobí).." /17.7./; "bohužel je deštivo už dva nebo tři dny …"/2.8./; "ještě pořád jsem, moje milá, v Marienbadu, počasí je den ode dne celé týdny hnusné, věčně déšť a šedé nebe…" /12.8./; "zdržely mne tři týdny neustálých dešťů, které uškodily mému zdraví…" /Idě Overbeckové 18.8./; "pomyslete, že od 24. července pršelo každý den a často celý den! Deštivé nebe, deštivý vzduch …" /Gastovi 20.8./.

Když 18.srpna 1880 zastihnou Nietzscheho oslavy 50. narozenin císaře Františka Josefa I., píše: "Dnes se tu slaví výročí císařova narození, ale já, jsem-li obklopen ze všech stran černou a žlutou barvou, mohu si představit vždy jen něco hrůzného, třeba výročí morové rány!" /Idě Overbeckové 18.8./. Nietzsche se rozhodne pojmenovat deště a věčně šedé nebe "rakouským počasím" /Gastovi 20.8.1880/. Nietzsche postrádá slunce a jasnou oblohu, která mu dělá dobře, neboť, jak píše "léto je pro mne, alespoň si to myslím, nejlepší doba pro práci".

Nietzschovy nálady - jak v důsledku počasí tak vlivem jeho zdravotního stavu - se rychle střídají v náhlých, protichůdných pro a proti. Už počátkem července, když přijel do Mariánských Lázní, stěžuje si vůbec na počasí toho roku:

"Letos, kdy se všechny měsíční teploty pletou jedna do druhé, a teď je tu například docela slušné počasí z pozdního října, je prostě všechno dovoleno …" /7.7.1880/. Neustálé deště ho připravily o "jakoukoliv schopnost rozhodnout se", "radostné očekávání" se střídá se zklamáním, jak píše paní Overbeckové, takže "tři týdny váhavě vzpínal křídla a chystal se z Marienbadu odjet."

"Zítra odtud odjíždím", psal počátkem srpna ve stejný den matce i Gastovi /2.8.1880/, ale nakonec se tu zdrží do konce srpna. Jeho zdravotní stav je kolísavý, i když ho bolesti hlavy a očí ani zde neopouštějí - "hlava mě bolí stejně často jako loni; ve Svatém Mořici, v Benátkách a Naumburku to bylo skoro stejné jako v Marienbadu, ale přece jen si myslím, že se to tu trochu zlepšilo; bolesti hlavy už nejsou tak intenzivní," píše 10. července 1880. A druhého dne profesoru Ovenbeckovi:

"… s mýma očima je to velmi zlé, nemohu je chránit víc než je chráním, a přece už vlastně nesnášejí ani čtení ani psaní; je zázrak vyšetřím-li příležitostně čtvrthodinku…" /11.7.1880/

Také počátkem srpna konstatuje: "Můj zdravotní stav není úplně uspokojivý, vždyť nic nemůže být pravidelnější nežli způsob mého života! Nejméně osm hodin denně jsem na nohou a na cestě - jen tak snesu svůj život." /2.8.1880/

Za deset dnů zase oznamuje: "Můj zdravotní stav … se zhoršil (deště, šedé nebe), měl jsem zase prudké záchvaty se zvracením atd.", píše Nietzsche 12.srpna. Chtěl by zde v lesích dospět alespoň "ke střednímu stupni svého životního stavu, za nějž jsem vděčil lesu, slunci, jasné obloze a fatálnímu pití místních vodiček …" /Idě Overbeckové 18.8.1880/.

Nietzsche na lesních cestách a zlepšení zdraví

Takřka před koncem svého zdejšího pobytu, avšak ani ne deset dnů po tom, co psal o prudkých záchvatech, přece jen se jeho stav "trochu zlepšil". - "Protože řídím svůj život s podivuhodnou chytrostí", psal sebevědomě své matce 21.8.1880.

Čemu lze přisuzovat náhlé pocity zlepšení ? Tak například v době, kdy sděluje Gastovi, matce, sestře, že z Mariánských Lázní odjede, tj. 2. srpna, překvapivě Gastovi sděluje, že poslední dobou je "stále v nevázané a povznesené náladě."

Lze připsat chvíle euforie zvratům průběhu jeho nemoci ? Rok 1880 je totiž jistým obratem, kdy tělesné bolesti a záchvaty jakoby vrcholily a od jara 1881 vystoupí u něho nové sebevědomí, povznesené nálady střídající deprese se objevují stále výrazněji a během těchto chvil uvolněného vytržení bude schopen - ovšem ve velmi krátkém čase a s přestávkami - psát knihy jako Tak pravil Zarathustra, "díla desetidenní", jak je charakterizoval. Do jaké míry jsou některé z těchto stavů povznesení vyvolány dávkami opiátů, které začal brát k utišení nesnesitelných bolestí, nelze v dané době zjistit.

Už v Mariánských Lázních popisoval sama sebe ve stavu jakési euforie, radostného vytržení v dopise Gastovi 20.srpna 1880: "Jednou se na mě v lese člověk, který mne míjel, velmi pronikavě a upřeně zahleděl: v tom okamžiku jsem pochopil, že jsem jistě měl v obličeji zářivý výraz štěstí a že tak pobíhám už dvě hodiny."

Je to však jediná zmínka toho druhu za celý mariánskolázeňský pobyt. V témže dopise vyslovoval i svou spokojenost s Mariánskými Lázněmi:

"In summa jsem však s Benátkami a s Mariánskými Lázněmi spokojen …" Zní to paradoxně, neboť vedle sebe klade Benátky-město a Mariánské Lázně-symbol lesů, když ještě před nedávnem varuje Gasta, aby neopouštěl "s lehkým srdcem mé drahé Benátky". A za pár dní píše zase Overbeckovi: "Ceterum autem senseo, hory a lesy jsou lepší než města …"

Na první pohled Nietzschemu nepřipadaly mariánskolázeňské lesy dost hluboké. Brzy však shledává, že "lesy jsou tu velmi krásné" /10.7.1880 v dopise Overbeckovi/ a oznamuje, že "užívá mariánskolázeňskou vodu a mariánskolázeňské lesy", na jejichž cestách "chodí denně deset hodin" /18.7.1880 Gastovi/, a utěšuje se, že zde má "alespoň les a v něm pěkné cesty", po nichž chodí často v dešti /dopis z 12.8.1880/, ba že je i osm hodin "na nohou a na cestě" /v dopise z 2.8.1880/.

Až do konce svého pobytu nepřestává chválit "pěkné cesty v lesích" /Gastovi 20.8.1880/. Sestře pak píše, že to sice vypadá, "jako by se zřekl světa a pořád pobíhal po lesích" a že se stane pro ni "malým zvířátkem", zatímco ona "se otáčí mezi slavnými zvířaty". Zde naráží na její ambiciózní styky s Wagnerovými v Bayreuthu v době, kdy se už Nietzsche s Wagnerem navždy rozešli.

Myšlenky vzniklé ve zdejších lesích

My víme, že během procházek si Nietzsche zaznamenává své myšlenky, které pak v aforismech shrnuje do svých knih. Také na procházkách v Mariánských Lázních se Nietzsche připravoval na své "polní tažení proti morálce", které pak zahájil v Ranních červáncích. Podtitul zněl Myšlenky o morálních předsudcích a v pěti knihách tu bylo publikováno 575 aforismů, z nichž mnohé vznikaly v mariánskolázeňských lesích !

V korespondenci z lázní se ovšem Nietzsche o svých myšlenkách nezmiňuje, snad s výjimkou jedné věty v dopise Petru GASTOVI, v němž popisoval setkání s neznámým chodcem a svůj "obličej se zářivým výrazem štěstí". Věta zní: "Ještě nikdy se tu od Goethových dob tolik nepřemýšlelo a ani Goethe neměl v hlavě tolik principiálních věcí.." /v dopise 20.8.1880/

Nietzschův pobyt spadá do periody, kdy ukončil Menschliches, Allzumenschliches a poslední jeho část (Poutník a jeho stín) právě vyšla. Nietzsche se začíná koncentrovat na další dílo, které dokončí počátkem příštího roku (1881) s názvem Morgenröte - Ranní červánky. I když hlavní část knihy byla napsána "ve změti skal", na mořském břehu poblíž Janova v zimě 1880, "podzemní práce", "podkopání morálky" se začala připravovat již v Mariánských Lázních, jak vyplývá z dopisu Petru Gastovi:

"Kopu se zápalem ve svém morálním díle a připadám si mimochodem jako v podzemí - a teď se mi zdá, že jsem konečně našel hlavní žílu a také východisko …" /v dopise 18.7.1880/

To jsou obdobná slova, jaká nacházíme také v předmluvě ke II.vydání Ranních červánků z roku 1886 - "v podzemí", "v temnotě" proráží Nietzsche cestu novým myšlenkám, nepřipouští si bídu, kterou přináší nedostatek světla a vzduchu, ví že za tím, co je zatím nesrozumitelné, co je skryto a co je záhadné, brzy nastane jitro, vykoupení, ranní červánky. Sebe sama, člověka podzemí, připodobňuje k bájnému staviteli Trofóniovi (mimo jiné i staviteli hrobek) a když byl tak dlouho krtkem, s ranním rozbřeskem vystoupí na povrch a vysloví, "co chtěl tam dole".

Toto vše píše ovšem až dodatečně, když jeho filosofie dopoledne a pravého poledne je již hotova a kdy nemá již nejmenších pochybností. Na počátku své podkopávající činnosti sice tušil, že "našel hlavní žílu" a "východisko", "nicméně něčemu takovému se stokrát věří a stokrát to člověk zamítne", jak vzápětí dodává.

Na lesním cestách mariánskolázeňských tedy vznikaly myšlenky k jeho velkému tématu, ke genealogii morálky.

V Ranních červáncích není morálka ještě napadena, kniha neobsahuje ještě "žádné negativní slovo, žádný útok, žádnou zlobu", ale morálka se tu již nebere v úvahu, jak o ní později psal v Ecce homo. Ranní červánky - kniha, která se tu začíná rýsovat v Nietzscheho mysli - jsou pro něho "rozhodným krokem", "více osudem než knihou", jak psal nakladateli Schmeitznerovi 23.2.1881, když mu odesílal z Janova rukopis.

Dvě zdejší Nietzschova setkání

Dílo vznikalo - jako všechna jeho ostatní díla - v samotě, ale nejen v oné "nejosamělejší osamělosti", ale i v samotě faktické. Za dvouměsíčního mariánskolázeňského pobytu došlo - podle korespondence - jen k několika málo setkáním. Na jedné procházce lesem se seznámil s vyšším duchovním a s ním rozmlouval o tématu nejmilejším - o hudbě:

"Onen duchovní patří patrně k prvním, kdo se vážně zabývají starou katolickou hudbou. Vyznal se ve všech podrobnostech. Zdálo se mi, že je velmi zaujat Wagnerovými pracemi o Palestrinovi. Říkal, že zárodečnou podobou církevní hudby je dramatický recitativ v liturgii, a proto požadoval, aby také přednes byl tak dramatický, jak jen je možno. Řezno je prý dnes jediné místo na zemi, kde se dá stará hudba studovat, především slyšet, zejména v době pašijí."/z korespondence z Mariánských Lázní/

Heinrich Köselitz alias Peter Gast byl rovněž hudebníkem, proto mu Nietzsche podrobně popisuje mariánskolázeňské setkání.

Druhé setkání, o kterém se Nietzsche zmiňuje Gastovi, souvisí se sdělením, že tu žije "jako nejskromnější lázeňský host" a že je zapsán jako "Herr Lehrer Nietzsche". Píše, že "je tu hodně Poláků a ti mě, což je podivné, považují za Poláka, zdraví mě polskými pozdravy a nevěří mi, když jim sdělím, že jsem Švýcar. Je to polská rasa, ale srdce se odvrátilo bůhvíkam - tím se z nich se mnou jeden loučil, velmi zarmoucený." /dopis ze 20.8./

Přitom je zajímavý fakt, že se Nietzsche nehlásí k němectví, ale prezentuje se svým švýcarským občanstvím, které přijal po jmenování profesorem na univerzitě v Basileji.

Nietzschemu jistě lichotilo, že je považován za Poláka. Sám o sobě totiž prohlašoval, že jeho předci jsou polští šlechtici: "Všimněte si mého jména - moji předkové byli polští šlechtici, ještě matka mého dědečka byla Polka …", psal Heinrichu von Steinovi v prosinci 1882. A Poláci mu platili za Francouze mezi Slovany, čímž pak tento frankofilní svobodný duch zvyšoval lesk svého údajného slovanského původu.

V Mariánských Lázních četl Nietzsche pravidelně vídeňský Neue Freie Presse, liberální deník, orientovaný protiprusky a profrancouzsky, z něhož pak Nietzsche doporučuje Gastovi přečíst si vedle statě o Stifterovi (kterého vysoko cenil a řadil k "pokladům německé prózy") i článek o George Sandové a Mussetovi, o Hectoru Berliozovi v dopisech, tedy vše z okruhu frankofonního.

Nietzschův vztah k Petru Gastovi

Nietzschovy dopisy svému příteli dokumentuje hluboký přátelský vztah ke Gastovi. Dne 2. srpna 1880 mu děkuje za dopis a píše cosi podstatného i o sobě a o svém vztahu :

"Nejprve, milý příteli, alespoň pár řádků díků za Váš poslední dopis, který mě v mnoha směrem dojal, ale i zneklidnil; také Vás naléhavě prosím, abyste vyškrtl ze svého slovníku slovo "ohleduplně"; stále ještě nevíte, jak o Vás smýšlím, totiž ani ohleduplně ani opatrně, Vy máte mou důvěru a já bych si přál, abych v této věci měl důvěru Vaši. Ale je to zvláštní: ten, kdo brzy opustil tradiční cestu, jíž jdou všichni, a jde svou vlastní a správnou cestou, má stále poloviční nebo úplný pocit vyhnance, někoho, koho lidé odsoudili a kdo před nimi uprchl: tento druh špatného svědomí je utrpením těch, kdož chtějí být dobří po svém. Lékem na to je - co byste řekl? - mít úspěch právě u těch, kterým jsme napřed šli z cesty."

Také zde se ozývá vůdčí téma tehdejší Nietzschovy existence: fugitivus errans - uprchlík bloudící. jak se sám označil.

V souvislosti se sympatiemi ke Gastovi nemůže Nietzsche zapomenout na ztrátu sympatií Wagnerových. Přesto, že tato ztráta je definitivní a roztržka úplná, zůstane mu navždy ranou otevřenou. Připomíná to Gastovi v dopise z 20. srpna 1880 z Mariánských Lázní:

"Příteli Gaste, do mé žňové, dožínkové nálady zazněl Váš dopis sice trochu chmurně, ale tak plně a silně, že dnes opět jako vždy svou vzpomínku naVás končím a zklidňuji chorálem:Co Gast činí, dobře činí,vůle jeho budiž pochválena. Amen.

Jste z pevnějšího materiálu než já a smíte si vytvářet vyšší ideály. Pokud jde o mne, odporně trpím, postrádám-li něčí sympatii; nijak se nemohu vyrovnat s tím, že jsem v posledních letech ztratil sympatie Wagnerovy. Jak často o něm sním, a vždy o době, kdy jsme bývali spolu důvěrní. Nikdy mezi námi nepadlo zlé slovo, ani v mých snech, ale zato mnoho slov povzbudivých a veselých a s nikým jsem se snad tolik nenasmál. To je teď pryč - co je mi to platné, že jsem v mnoha věcech byl proti němu v právu! Jako by tím mohla být z mé paměti setřena ztracená sympatie ! - A podobné věci jsme zažil už před tím a pravděpodobně to budu prožívat znova. To jsou ty nejtěžší oběti, které na mně požadovala má cesta životem a myšlením, - ještě dnes se celá má filozofie rozkolísá po hodince sympatické zábavy s cizím člověkem: zdá se mi být zpozdilé chtít mít pravdu za cenu lásky, a nemoci sdělit to nejcennější, aby člověk nepřišel o sympatie. Hinc meae lacrimae … "

Nietzsche "užívá mariánskolázeňskou vodu a mariánskolázeňské lesy" až do konce srpna 1880 a v posledním lístku matce a sestře oznamuje, že přijede za nimi do Naumburku "asi ve středu, nejpozděj ve čtvrtek počátkem září". Na tomto rozhodnutí už nic nemění a rozloučí se s Eremitáží, poustevnou; opouští Mariánské Lázně. Léto v Marienbadu skončilo.

Jeho cesta povede jen na krátký čas na sever, a pak honem na jih, k moři, do Janova …

Když se později vrací k Mariánským Lázním, nachází se toto místo v sousedství takových, které jsou mu nepříhodná - "Basilej, Naumburk, Ženeva, Baden-Baden, všechna horská místa, která znám, Marienbad, italská jezera - to jsou místa k zahynutí", píše sestře v červenci 1881. Podobně píše v dopise z října 1881 z Janova: "Můžu žít jen u moře … Také zde velice trpím, ale je tu řece možné s tím žít, zatímco v Engadinu, Marienbadu, v Naumburku, Basileji se mi život stal trýzněním zvířete. Jak nerozumné bylo v minulém létě jet do Marienbadu, zkazit si žaludek a přivodit všeobecné oslabení purgativním působením této vody. Jako bych si směl nechat odcházet sílu a touto cestou!"

Do Naumburku, kde žije matka a sestra, se Nietzsche čas od času a chtě nechtě vrací, ale do Marienbadu se už nevrátí.

Není divu, že Mariánské Lázně vzpomínaly zprvu na světového filosofa s rozpaky. Je zřejmé, že jeho odsuzující řádky o Marienbadu jsou příliš kruté a nespravedlivé. Přijel sem v hluboké duševní depresi, za trvalých bolestí hlavy. Těžko překonával svou chorobu. Zvládal to nekonečnými pochody a toulkami po mariánskolázeňských lesích. V té době uspořádával v sobě svůj příští myšlenkový svět, vznikaly nové myšlenky a ty si psal překotně při cestách do notesů. Zde v těžké samotě, se rodily základy jeho příštího díla, stejně rozporuplného jako jeho hodnocení všech míst, kde pobýval, krátce či trvaleji. Nietzscheho odsouzení byla postižena skoro všechna místa, kde pobýval, i ta, která hrála v jeho životě významnější roli než Mariánské Lázně.

To si zřejmě uvědomily později i Mariánské Lázně a připomenuly návštěvu tohoto filosofa prostou pamětní deskou na domě Eremitage. Byla zde do roku 1929, do doby požáru samoty. Kdy však byla odhalena a čí iniciativou, není dosud vypátráno.

Tak jako dříve J.W.Goethe či později Franz Kafka, řadí se i Friedrich Nietzsche k obdivovatelům zdejších lesů - jaká to zvláštní a chronická vlastnost těchto velikánů lidstva!

"Myšlenka o věčném návratu je tajemná a Nietzsche jí uvedl ostatní filosofy do rozpaků: pomyslit, že by se jednou všechno opakovalo, jak jsme to už zažili, a že by se i to opakování ještě do nekonečna opakovalo ! Co chce říci ten pomatený genius ?

Mýtus věčného návratu říká per negationem, že život, který zmizí jednou provždy, který se nenavrátí, je podoben stínu, je bez váhy, je předem mrtvý, a byl-li strašný, krásný, vznešený, ta hrůza, vznešenost či krása nic neznamenají. Nemusíme je brát na vědomí stejně jako válku mezi dvěma africkými státy ve čtrnáctém století, která nezměnila nic na tváři světa, přestože v ní zahynulo v nevýslovných mukách tři sta tisíc černochů.

Změní se něco na válce dvou afrických států ve čtrnáctém století, bude-li se nesčetněkrát opakovat ve věčném návratu ? - Změní: stane se z ní blok, který ční a trvá, a její blbost bude neodčinitelná.

Kdyby se francouzská revoluce měla věčně opakovat, francouzská historiografie by byla méně pyšná na Robespierra. Protože však mluví o něčem, co se nenavrátí, krvavá léta se proměnila v pouhá slova, teorie, diskuse, stala se lehčí než peří, nenahánějí strach. Je nekonečný rozdíl mezi Robespierrem, který se vyskytl jen jednou v dějinách, a Robespierrem, který by se věčně vracel usekávat Francouzům hlavy.

Řekněme tedy, že myšlenka věčného návratu znamená jistou perspektivu, z níž se věci jeví jinak, než jak je známe: jeví se bez polehčující okolnosti své pomíjivosti …

Bude-li se každá vteřina našeho života nekonečně krát opakovat, jsme přikováni k věčnosti jako Ježíš Kristus ke kříži. Taková představa je hrozná. Ve světě věčného návratu leží na každém gestu tíha nesnesitelné odpovědnosti . To je důvod, proč Nietzsche nazýval myšlenku věčného návratu nejtěžším břemenem.

Je-li věčný návrat nejtěžším břemenem, pak se mohou naše životy jevit na jeho pozadí ve vší nádherné lehkosti. Ale je tíha opravdu hrozná a lehkost nádherná?" /Milan Kundera/

 


Literatura:
DUBSKÝ Ivan "Nietzsche v Marienbadu" Střední Evropa Eseje, 1992 (Dopisy přeložil Mojmír Hrbek.)
DUBSKÝ Ivan: "Čas věčného návratu" INDEX Köln 1989