Architekt Arnold Heymann není zapomenut

 

Pohádkové palácové stavby v lázeňské čtvrti Mariánských Lázní obdivovali hosté po celé dvacáté století. Vedle slavného mariánskolázeňského architekta Josefa SCHAFFERA (1862-1938) má tu rovnocenný post jiný architekt - Arnold HEYMANN z Vídně (1870-1950). Svými paláci, které projektoval pro Mariánské Lázně na počátku 20. století, vytvořil úchvatnou lázeňskou kulisu. S výjimkou krátkého období v 50.letech, kdy naši "teoretici" architektury kritizovali Heymannovy stavby, bylo jeho dílo vždy vysoko ceněno odborníky. Bez ohledu na socialistickou kritiku je obdivovali dál především normální lázeňští hosté.

Jméno Arnold HEYMANN zůstalo neznámé po celé dvacáté století, třebaže chválou jeho zdejších archiktonických klenotů nešetří noviny, knihy. I česká televize v pořadu o Mariánských Lázních (1998) žasla nad nádherou jeho zdejších staveb. Jeho jméno však vysloveno nebylo a nebylo žádným tabu. Prostě se nikdo nenamáhal hledat autora. Pouze na jediném místě dnes čteme jméno ARNOLD HEYMANN – ve vestibulu rozpadajícího se hotelu Krakonoš.

Proto jsem v říjnu 2000 - v době jeho 130.výročí narození a 50.výročí jeho úmrtí - publikoval několik článků o ARNOLDU HEYMANNOVI. Narodil se 9.října 1870 v městě Graz (Štýrsko) v rodině známého vídeňského stavbyvedoucího Arnolda Heymanna. Byl synovcem zakladatele tramvaje ve Vídni, slavného Gustava von Dreyhausena se šlechtickým přídomkem von Ehrensich. Heymann absolvoval ve Vídni reálné gymnázium, pak vyšší odbornou školu s maturitou a nakonec akademii výtvarných umění. Hovořil také francouzsky a několikráte navštívil Francii a Belgii. Již v 28 letech (1898) se stal stavebním podnikatelem. Za padesát let života postavil 250 objektů, obytných a obchodních domů, paláců, nádherných vil, škol a hotelů. Z toho 15 domů postavil na vlastní náklady. Z bohatého života patřilo období výstavby palácových hotelů v Mariánských Lázních k jeho létům nejúspěšnějším. Počátkem století bydlel Heymann ve Vídni XIII. Trautmannsdorfova ulice čís.7, a později na vídeňském náměstí Neuer Markt.

 

Ve svém životopisu (1938) uváděl HEYMANN jako významná tato svoje díla:

- ve Vídni palác Grassinger (Döblin); obytný a obchodní dům bratří Wildů (Wien I., Neuer Markt 10-11); Schönbrunnský dům; velký obytný a obchodní dům (Wien I. Stallburggasse 2); Park-Hotel Schönbrunn (Wien XIII.); dům Hietzing (později Hübner); vila profesora E.Fronze (Vídeň XIII., Lainz, Jagdschlossgasse)

 

- mimo Vídeň: Zemská sýrařská škola v Doren (Vorarlberg); vila Ing. Posselta ( Linec, Lustenau)

- v Mariánských Lázních: Hotel New York (dn. Polonia), Hotel Fürstenhof (dn.Bohemia), Grand Hotel Ott (dn.Pacific), Hotel Weimar (dn.Kavkaz), Hotel Stern (dn.Hvězda), Hotel Esplanade, Hotel Rübezahl (Krakonoš), hotel Skt.Hubertus (vedle Esplanade), bankovní dům Stingl (dn.Merkur). Dále byl pověřen provedením dekorativní výzdoby města Mariánské Lázně a uvítacích staveb při setkání rakouského císaře Františka Josefa I. s anglickým králem Eduardem VII. Ostatně hotel WEIMAR projektoval jako záměr zdejší Eduardovy rezidence (v hotelu probíhaly letní pobyty anglického krále až do roku 1909).

Za první světové války (1914-1918) byl stavbyvedoucím zajateckého tábora v Ober Hollabrunnu. Po první světové válce, kdy prožívala architektura v rozpadlém Rakousku velikou krizi, byl také Heymann dlouhodobě postižen malou poptávkou ve stavebnictví, jak si také postěžoval ve svém životopisu (1938).

U Arnolda HEYMANNA vidíme, že jméno může být zapomenuto, dílo však nikoliv. Bylo štěstím, že jeho stavby v Mariánských Lázních přežily obě světové války a zůstaly středem obdivu hostů bez ohledu na rychle se střídající politické režimy. Arnold HEYMANN byl architektem, který stavěl domy perfektně a přísně v historizujících slozích. V jeho stavbách kulminuje, ale také se uzavírá etapa historizujících slohů, která charakterizovala výstavbu v Mariánských Lázních v posledních desetiletích 19.století. Jako blesk z čistého nebe přichází secese a Heymann používá secesní prvky do staveb v různém rozsahu. Nesmíme zapomenout na to, že zadávající hoteliér ovlivňoval architekta některými nekompromisními požadavky.

Heymannovy mariánskolázeňské stavby

1. hotel Rübezahl (KRAKONOŠ) byl první Heymannovou stavbou v Mariánských Lázních. Hoteliér Georg Zischka se na něho obrátil kol 1900, aby mu projektoval hotel s pohádkovou tématikou. Architekt HEYMANN nebyl omezen zástavbou - stavěl na zelené louce nad Mariánskými Lázněmi a měl "volnou ruku". Původní interiér hotelu měl bohatou dekoraci a není divu, že sem rád jezdíval anglický král Eduard VII. se svými přáteli. Vedoucím stavby byl mariánskolázeňský König. Jeho jméno a jména dalších budovatelů jsou dosud na pamětní desce ve vestibulu hotelu. Slavný vídeňský zahradní architekt Swenson dělal parkové úpravy okolí nového hotelu. Krakonoš byl otevřen 15.června 1903 a stal se Mekkou návštěvníků města.. Hoteliér Zischka tu sice chtěl původně postavit tzv. "Malý Norimberk" podle typického středověkého jádra Norimberka s Dürerovým domem, ale zdá se, že po ukončení stavby Krakonoše nijak nelitoval toho, že se obrátil ve Vídni právě na mladého Heymanna. A naopak - stavba přinesla mladému vídeňskému architektovi velkou popularitu a další zakázky na sebe nenechaly čekat. Bohužel v současnosti je hotel v politováníhodném stavu.

2. výzdoba města k setkání anglického krále Eduarda VII. s rakouským císařem Františkem Josefem I. dne 16. srpna 1904 byla druhým Heymannovým dílem pro Mariánské Lázně. Ačkoliv šlo jen o časově termínované dílo, vznikla tu nejzdařilejší slavnostní úprava města všech dob - s mamutím modrým císařským pavilonem před hotelem Mariánskolázeňský mlýn (dn.Cristal), s vlajkoslávou a girlandovými pásy po celé hlavní třídě. Mariánskolázeňští byli nadšeni a zájem o mladého Vídeňáka rychle rostl. Nijak neubralo na jeho popularitě, že císař výrazně nepochválil tuto nikde nevídanou nádheru. Mariánskolázeňské spíše zklamala lhostejnost stárnoucího císaře. Naopak rostla obliba a následovaly nové zakázky pro architekta Heymanna. Ještě v roce 1904 projektoval HEYMANN

3. Hotel Fürstenhof (BOHEMIA) pro hoteliéra Emila Barucha. Pro toho bylo důležité, aby stavba uprostřed lázní (a s číslem popisným 100) byla reprezentační a monumentální. A skutečně vzniklo dílo zdařilé, šťastné a dodnes obdivované. Hotel se stavěl v letech 1904-1905 a otevřen byl o sezóně 1905. Palác s názvem KNÍŽECÍ DVŮR (Fürstemnhof) měl sloužit pro nejbohatší hosty. Do budoucna Baruch plánoval spojení tohoto hotelu s jiným svým hotelem New-York (dn.Polonia) a dalšími domy v obrovský areál, který by sloužil uprostřed města jako centrum kultury a místo pro konference, symposia a sjezdy. Areál měl trumfnout klášterní kursál (dn.Casino). Baruchův plán dlouho narážel na problém odkoupení dvou domů, ležících mezi Polonií a Bohemií. Když se zdála překážka překonána, schylovalo se k druhé válce a Baruch všechny své majetky prodal a zamířil do USA (1937). Zde žije jeho potomek John Baruch. Hotel Fürstenhof měnil po roce 1945 jméno: nejprve to byl Broadway (1945), pak zotavovna ROH Antonín Zápotocký (1949-1990) a nakonec Hotel Bohemia (po roce 1990).

4. hotel New York (POLONIA) s čp. 50 byl projektován Heymannem rovněž pro hoteliéra Barucha. Šlo o přestavbu staršího hotelu v uliční zástavbě na Hlavní třídě. První dům tu postavil 1837 pan Metzner. Byl to patrový dům STEINBERG, který 1869 odkoupil Gottlieb Baruch, přestavěl a dal mu nové jméno NEW-YORK. Architekt HEYMANN byl sice omezen v prostoru i výšce, ale jeho styl prozrazuje architekta-kouzelníka na fasádě domu ve všech detailech. Mimořádnost hotelu NEW-YORK, který sloužil pro židovské hosty (byla tu košérská kuchyně), se projevila za první republiky, kdy tu probíhala různá jednání a akce. V roce 1947 tu otevíral ministr zahraničí Jan Masaryk s americkým velvyslancem Steinhardtem výstavu americké armády. Až někdy v roce 1950 se objevuje nový název POLONIA pro zotavovnu ROH, v níž se hotel přeměnil. Po roce 1989 nedošlo bohužel k návratu k historickému názvu NEW-YORK.

5. Hotel Weimar (KAVKAZ) s čp.9 byl přestavěn v letech 1903-1904 podle projektu HEYMANNA pro hoteliéra Hammerschmieda. Hoteliér odhadoval, že anglický král Eduard VII., který v jeho starém hotelu Weimar už jednou bydlel, bude sem přijíždět i v dalších letech a proto přistoupil k velkorysé přestavbě, která se kupodivu mnohem více projevila v interiéru než v relativně střídmém exteriéru. Celý areál WEIMARU – zvláště v zadní zahradní části – voněl nádherou starých zámků. Budova čp. 9 je historicky nejcennější v celém městě Mariánské Lázně. Seznam slavných hostů tohoto domu tvoří desítky známých jmen, počínaje básníkem Goethem (1821-22) přes různé politiky, generály, kulturní osobnosti a vladaře, a konče českým básníkem Pavlem Kohoutem (1992). Původní Klebelsberkův palác se po roce 1823 nazýval STADT WEIMAR. Před sto lety zde prožíval osm letních pobytů král Eduard VII. Po druhé světové válce se nazýval King of England než dostal název Kavkaz. Dům opuštěný od roku 1993, rychle chátrá a hrozí mu historicky neodpustitelná zkáza nejen pro majitele (Léčebné lázně a.s.), ale i pro město a republiku. Snad právě tato historická cena budovy vedla HEYMANNA, aby průčelí domu projektoval střídmě se zachováním původní koncepce někdejšího Klebelsberkova paláce (po 17 oknech v patrech, dva vjezdy aj.). Byl si vědom, že samo umístění bývalého paláce dělá ze stavby jednoznačnou dominantu na náměstí.

6. bankovní dům MERKUR (čp. 25) proti pavilónu Křížového pramene patří mezi mimořádná HEYMANNOVA díla. Byl postaven v secesním slohu na místě Skalníkova rodného domu STRAUSS a původně sloužil jako banka židovského bankéře Oskara STINGLA. Dnes již zbořený sousední dům LIPSKO (čp.24) vlastnil jeho příbuzný, bohatý obchodník Gottlieb STINGL. Oskar Stingl odkoupil dům od Karla Skalníka (1842-1925), městského zahradníka a syna slavného Václava Skalníka. Heymann po stržení starého domu postavil moderní třípatrový dům s přebohatou dekorací a s obvkylou lázeňskou mansardou ve čtvrtém patře. Dům byl nazván MERKUR podle římského boha obchodu a na domě je jeho symbolika: z konzol středové fasády běží Merkurovy atributy – dvě okřídlené hole. Nad dvojoknem v prvním patře je reliéf bohyně hojnosti, která podarovává z pravé ruky mincí malou dívenku a v levé ruce drží roh hojnosti, ze kterého se sypou mince starci. Jde o symboliku dobročinnosti a milosrdenství. Pod oknem je plastický nápis MERCUR na bohatě dekorované plošince. Na vrcholu štítu je obdobný výjev se dvěma ženskými postavami,. Reliéfy lokomotivy a námořní lodi v třetím podlaží symbolizují tehdejší hlavní prostředky obchodu – železniční a námořní dopravu. Na dveřích vchodu monogramy O.S. a R.S. v erbech připomínají majitele Oskara a Rosu Stinglovi. Přebohatě zdobená fasáda domu zůstala i po rekonstrukci v původní podobě. Nedělá protější kolonádě ostudu. Naopak. Heymannův projekt je z roku 1904 a dům byl otevřen v roce 1905. V té době kulminovala secesní architektura a zde byl Heymann ovlivněn secesí nejvíce ze svých zdejších děl. Budovy, která sloužila jako banka, se stala po druhé válce léčebnou ministerstva vnitra s názvem JIRÁSEK. Dnes se jí vrátil původní název.

7. Grandhotel Ott (PACIFIC) s čp.84 projektoval HEYMANN pro hoteliéra Kašpara Otta. Rychle zbohatlý hoteliér OTT, majitel hotelu Egerländer (MONTY), se rozhodl přestavět starý hotel TELEGRAF na konci hlavní třídy města. HEYMANN dal novému hotelu reprezentační podobu, jak se sluší pro tak frekventované místo. Hotel byl otevřen v sezóně 1905 a v dubnu 1906 byl přejmenován na GRANDHOTEL OTT. Po roce 1945 dostal hotel jméno PACIFIC, a v letech 1974-1990 nesl jméno VÍTĚZNÝ ÚNOR, jazykový hlavolam pro zahraniční hosty. V roce 1990 se mu vrátil název Pacific.

8. Hotel HVĚZDA s čp.7 byl rekonstruován v roce 1905 podle návrhu architekta HEYMANNA. Tomu předcházela úplná demolice staré Hvězdy, kterou provedla majitelka hotelu Tereza Weisová. Ještě v roce 1913 došlo k dalším stavebním úpravám. Toto Heymannovo dílo je dnes chloubou Goethova náměstí a cílem především zahraničních hostů. Řada poválečných rekonstrukcí respektovala záměr původního tvůrce. Největší změny přinesla až poslední z modernizací domu – novým uspořádáním vnitřního dvorku, spojením s domem SKALNÍK chodbou pod silnicí aj. Za socialismu měl dům název RUDÁ HVĚZDA.

9. Villa Svatý HUBERTUS s čp.348 vznikla v těsné blízkosti starého kamenolomu - v sousedství pozdějšího hotelu Esplanade – jako zajímavý typ lázeňské vily s rozsáhlým dvorem ve svahu. Majitelem byl Karl Brem, projektanten Arnold HEYMANN. Dominantní postavení SVATÉHO HUBERTA v těchto místech však netrvalo dlouho. Nový Grandhotel ESPLANADE tento dvůr zastínil již roku 1911. Zischkovi zároveň odkoupili Sv.Hubertus od Karla Brema a připojili k areálu Esplanade.

10. Palace Hotel ESPLANADE s čp.434 se ocitl – zatím jako jediný z Heymannových děl – v nebezpečí odstranění po roce 1990. Zatímco všechny Heymannovy stavby zůstávaly, ESPLANADE šel do komplexní rekonstrukce - třebaže ze všech hotelů v interiéru i v celkové koncepci byl nejmodernější a nejnadějnější. Rekonstrukci předcházela demolice stavby s výjimkou průčelí. Po demolici došlo k přerušení stavebních prací na sedm let a teprve nyní je stavba dokončována. Projekt původního Esplanade zadali u Heymanna Georg a jeho syn Josef ZISCHKA, kteří měli s Heymannem dobré zkušenosti z výstavby Krakonoše. Stavba ESPLANADE byla velmi nákladná. Vznikala na místě velikého kamenolomu, příjezd pro automobily musel být upraven odstřelem východní stěny kamenolomu.. Hotel byl otevřen 5. července 1911 jako nejpřepychovější hotel, jaký kdy byl v Mariánských Lázních postaven. Sloužil prominentům - pro knížecí hosty, bankéře, milionáře a indické maharadžy a princezny s velkými doprovody služebnictva. Jedním z prvých hostů hotelu byl americký vynálezce Tomáš Alva Edison s rodinou.

Heymann a Schaffer jako hlavní tvůrci zdejší architektury

Heymannovovým současníkem byl Josef SCHAFFER. Ten měl – ve srovnání s Heymannem - v historii města od počátku své významné místo. Narodil se i zemřel v Mariánských Lázních a vytvořil množství staveb. Po Schafferovi zůstal v Mariánských Lázních jednotný sloh veřejných lázeňských staveb. Zatímco Schaffer stavěl přísně ve slohu novorenesančním, modernější prvky a stavitelské experimenty patří vídeňskému architektovi Arnoldu Heymannovi. Josef Schaffer a Arnold Heymann svými stavbami vytvořili obraz Mariánských Lázní, jaký jim zůstal po celé dvacáté století. A byl to obraz nadmíru zdařilý.

Arnold Heymann si našel vlastní typický styl a mariánskolázeňská díla prozrazují velikost jeho invence a fantazie. Mnoho let žil ve Vídni. Ani nevíme, zda po první světové válce ještě někdy navštívil Mariánské Lázně. Ve Vídni přežil obě světové války a zemřel v předvečer svých osmdesátin – 8. října 1950 ve Vídni. Na úmrtním oznámení čteme mezi pozůstalými jeho manželku Rosu Heymannovou a dvě děti – Arnolda Heymanna a Elisabeth, provdanou Vitouchovou. - Poslední léta Heymannova života po druhé světové válce zůstávají stále neznámá a nepodařilo se sehnat ani jeho podobiznu ani po 50 letech nalézt jeho potomky.


Při pátrání po architektu Heymannovi velmi pomohl zdejší německý host, pan Bernhard Oppenheim ze Sulzbachu, za což mu patři poděkování a vděk Mariánských Lázní. Společně jsme pátrali po tomto slavném architektu a získali informace ve Vídni z komory architektů pro Vídeň, Dolní Rakousy a Burgenland. Šlo o kopii osobní karty Heymanna z 18. března 1938, kdy – po připojení Rakouska k Německu – musel předložit "curriculum vitae". Psal je vlastní rukou s překrásným kaliografickým rukopisem, který se podobá ve svém stylu, ladu a kráse jeho mariánskolázeňským palácům.

R.Švandrlík