V l a s t i v ě d n ý   l i s t   m ě s t a   a   b ý v a l é h o   o k r e s u M a r i á n s k é   L á z n ě   -   M ě s t s k é   m u z e u m

Ročník XIX, (1991)            1. Poř. čís. 260 25.července 1991

Hamelika nanovo

HAMELIKA tentokrát jako vlastivědný list Městského muzea v Mariánských Lázních, ale opět Hamelika. Vychází a navazuje na svou tradici. Vznikla jako oběžník vlastivědného kroužku v městě - první číslo je z 2.ledna 1973; v tom roce vyšlo 20 čísel po 20 a pak po 50 kusech. Stejně jako kroužek prošla krkolomnou cestou.

Vlastivědný kroužek vznikl v roce 1972 při Klubu zdravotníků při lázeňské organizaci Mar. Lázně‚ Klub vedl Zdeněk Chábera a tento existoval do konce roku 1975. Byl zrušen v roce 1976 a s ním i vlastivědný kroužek. Tehdejší poslední číslo HAMELIKY z 31.1.1976 patřilo paradoxně mezi nejhodnotnější: shrnovalo výsledky pátrání po Pístovském pochodu smrti z dubna 1945. Hamelika se na čas odmlčela. - Proč byl zrušen klub i kroužek, ponechme aktérům samým, ať vysvětlí. Vsadím se, že se nenajdou.

Ale 28.června 1977 byl znovuustaven vlastivědný kroužek, tentokrát pod KaSS a k znovu obnovení činnosti tehdy pomohl J. Milfait. V září 1977 měl už 78 členů. Pět Hamelik toho roku vyšlo dokonce jako malý tisk formátu A5. Ale to bylo vše.

Od roku 1979 začala vycházet Hamelika pravidelněji a každým rokem sebrala pěknou snůšku novinek z historie. Oč více vycházelo čísel, o to více slábla schůzová a spolková činnost kroužku. Přicházeli a navždy odcházeli vzácní nadšenci - František Vejpustek, dr. Jiří Novák, Vojtěch Neustupný, dr. Bořivoj V. Černý, Jan Šperl, Hans Schmidt. Poslední, volně připravené číslo, bylo sedmé číslo HAMELIKY z 22.12.1987.

Úvodník byla diskuse kolem areálu Tepelský dům-Krym. Na HAMELIKU byla tehdy uvalena cenzura v KaSS, jejíž výsledkem byla zdlouhavost a tak v roce 1988 a 1989 mohlo vyjít jen po dvou číslech. KaSS sice dále zajišťoval tisk, ale se značným zpožděním a jen díky paní Evě Zachovalové, která je ve volném čase tiskla.

Od ledna do července 1990 vycházela Hamelika jako ZPRAVODAJ Občanského fóra HAMELIKA. Vycházela skoro obden - celkem 90 čísel. Vlastivědná témata ustoupila politickým až do voleb do parlamentu, v nichž v městě Občanské fórum zvítězilo. Pak skon čila éra Hameliky jako zpravodaje O.F.

Po této malé rekapitulaci se vracíme do současnosti: HAMELIKA jako vlastivědná činnost v městě patří logicky do Městského muzea. Muzeum dnes zajišťuje i psaní kroniky města, mělo by presentovat i vlastivědná bádání o městě a okolí. HAMELIKA tedy už není politickým zpravodajem, vrací se k vlastivědné práci a nabízí volné stránky pro výsledky bádaní vlastivědníků v Mar. Lázních. HAMELIKA vychází v omezeném nákladu, hledají se možnosti tisku i snížení její ceny.

Mám přání, aby nám bývalí členové kroužku i spoluobčané zachovali přízeň a drželi palce.

Ing. Richard Švandrlík

Lehčí je objevit omyl než nalézt pravdu; ten prvý leží na povrchu a tak lze s ním být rychle hotov - ta druhá odpočívá v hlubině a dostat se k ní není dáno každému.
(Der Irrtum ist viel leichter zu erkennen, als die Wahrheit zu finden; jener liegt auf der Oberfläche, damit lässt sich wohl fertig werden; diese ruht in der Tiefe, danach zu forschen, ist nicht jedermanns Sache.)

NEVDĚK je vždycky známka slabosti. Nikdy jsem neviděl, že by schopní lidé bývali nevděční.
(Der Undank ist immer eine Art Schwäch. Ich habe nie gesehen, dass tüchtige Leute wären undankbar gewesen.)

ZLATÁ STŘEDNÍ...
Čistě střední postup k naplnění dobra a spravedlnosti je velkou vzácností; obvykle vidíme jen pedanterii, která se snaží brzdit, nebo drzost, která se snaží věci uspěchat.
(Reine mittlere Wirkung zur Vollendung des Guten und Rechten ist sehr selten; gewöhnlich sehen wir Pedanterie, welche zu retardieren, Frechheit, die zu übereilen strebt.)

Goethe 1823 Mar.Lázně ?

Markéta a Jiří Královcovi

Mariánské Lázně

( j a k   s e   n á m   z d á l y )

Přijedete-li sem vlakem, tak jako většina hostů, rozhodně se do města nevydávejte pěšky. Svezte se autobusem nebo si najměte fiakr. S ubytováním nebudete mít žádné problémy: pokud nemáte na luxusní hotel, zvolte skromnější podnik střední kategorie nebo se - dáváte-li přednost intimnějšímu prostředí - ubytujte v soukromí. Hostitelé vám kromě své náklonnosti a domácí pohody jistě poskytnou i cenné rady, jak se lépe orientovat v čilém lázeňském ruchu.

Nemáte-li doporučení od svého lékaře, rád vás prohlédne některý z mnoha lékařů zdejších - a má-li být součástí vaší léčebné kúry i speciální dieta, poradí vám také, kterou z četných restaurací zvolit. Rozhodnout se ovšem může podle svého: na kolonádě denně vyvěšují jídelní lístky hotelů a restaurací a kromě běžných údajů z nich vyčtete i dietní charakteristiky a kalorické hodnoty jednotlivých pokrmů.

Oblíbené a zdraví prospěšné jsou kromě pitných kúr také procházky po okolí. Cestičky vysypané pískem protínají jedinečné městské parky, ale stejně spolehlivě vás dovedou i ke vzdálenějším výletním kavárnám ukrytým v okolních lesích.

Centrem veškerého lázeňského a společenského života je ovšem proslavená kolonáda, s promenádou příjemně stíněnou stromy. Život tady začíná ranním koncertem v šest hodin, už předtím se však otvírají krámky. Je v nich k dostání všechno: od novin, knih, pohlednic a květin až po ručníky, koupelové župany a hračky pro děti.

Město je čisté a upravené. Lešení tu v sezóně neuvidíte, vše, co bylo potřeba opravit, se opravilo v zimě, když byly lázně bez návštěvníků.

O zábavu tu jistě nebudete mít nouzi. Je zde kino, divadlo, množství barů, dostihová dráha, zoologická zahrada, můžete zajít na závody chrtů, zahrát si kuželky, tenis nebo golf...

A hlavní třídu si nezapomeňte alespoň jednou projít večer. Je celá osvětlená, na střechách hotelů září barevné nápisy a obchody, které ji lemují, mají otevřeno až do pozdních večerních hodin.

Ten, kdo sem přijíždí poprvé, bývá překvapen, ohromen, nadšen. Kdo se vrací, najde vše, co čeká. A mnohdy ještě víc. Město žije jen pro své hosty - vznešené i zcela bezvýznamné. Čeká, aby mohlo splnit jejich přání. Takové město je na světě jen jedno. Marienbad. Mariánské Lázně. Kdysi.

A ne tak docela dávno. Ještě lázeňský řád z roku 1947 v sobě uchovává obrysy starého, nerozpadlého světa...

O zdejších minerálních pramenech psal Paracelsus i Balbín, léčili jimi už tenkrát chebští lékárníci, ale ještě po polovině 18. století, kdy začala léčivá síla zdejších pramenů vcházet v obecnou známost a lidé sem směřovali v procesích, se u pramenů nikdo dlouho nezdržoval. Místa vývěrů byla dosud obklopena močály a hustým lesem; krajina nesličná, jakkoli z obrázků nad jedním z pramenů už shlížel láskyplný úsměv Panny. Idea zřídit v pustině město vyvstala z touhy a potřeby pomoci nemocným: jen díky obdivu hodné vůli hrstky lidi, mezi nimi především opata nedalekého tepelského premonstrátského kláštera Karla Reitenbergera, díky jejich odhodlání přinášet oběti, se myšlenka veřejných lázní začala postupně naplňovat. Byla vykácena část lesa, vysušeny bažiny. Byly postaveny první sruby a později zděné domy, založeny parky...

Vyhlídka možného zisku vyvstala až později, jako důsledek rostoucího zájmu o léčivé prameny a pobyt v jejich blízkosti. Tak se město - město empírové, plné parků, cest a promenád - proměnilo v středisko lázeňství a zanedlouho, rozšířením spektra svých služeb, také v centrum společenského života. Stalo se tak napříště jeho údělem být městem samo sebou nenaplněným a nenaplnitelným, městem, které je úplné jen za přítomnosti lidí, jež v něm nastálo nežijí, nejsou jeho obyvateli. Městem, které je tu proto, aby plnilo přání svých hostů, hostů někdy tak slavných, že samo vyslovení jejich jména působí jako zaručená reklama.

Lidé chtějí být klamáni. Zároveň s lázeňským pobytem si tak platí také ničím nekalenou idylu. V letní sezóně musejí být dokonce i pohřby odbývány v ústraní, aby memento mori v podobě smutečního průvodu nenarušovalo pohodu lázeňského dne. Smrt patří k životu, ale ne k Mariánským Lázním v létě. Mariánské Lázně nejsou život. Mariánské Lázně Jsou pohádka.

Architekt, který dnes vede stavební odbor mariánskolázeňského městského úřadu, umí slovy vrátit naději ze rány zasazené vzhledu města uplynulými čtyřmi desítkami let bude možné zhojit. Plánuje úpravu přízemních částí starých domů na hlavní třídě, chce přestavět hranaté výlohy obchodů do intimnějších křivek, vyvolávajících zašlou vzpomínku na město "tenkrát", prázdná místa po zbořených stavbách mají zaplnit domy nové, postavené také v onom starosvětském stylu z časů "před potopou": má se tedy homogenizovat městská zástavba, aby město nabylo na půvabu a přitažlivosti a mohlo se znovu stát nejen přitažlivými lázněmi, ale také důležitým střediskem společenského života znovu se vztahujícího k evropským horizontům. Oprávnění doufat v něco takového dává výhodná strategická poloha města, aktualizovaná navíc současným vývojem, který po dlouhých letech mlčení rozvázal Východu i Západu jazyky k dialogu.

Už teď je ovšem jasné, že vzestup města bez vstupu zahraničních prostředků by byl pouhou utopií. Je na městském úřadě, jak se mu podaří zformulovat pravidla hry v tomto případě, kdy sice drží v rukou značný potenciální kapitál - totiž lázeňské město samo - kdy však zároveň hrozí nebezpečí, že se každý špatně odhadnutý smluvní vztah změní v zaprodání. S otázkou zahraniční spoluúčasti při úpravách města vyvstává však ještě jeden problém: mnozí se sice v principu vstupu cizího kapitálu nebrání, nechtějí však kapitál německý. Tahle námitka často zaznívá zejména z úst bývalých městských veličin - dnešní úřad podobnými předsudky netrpí, v případě města, které svět zná jako Marienbad, by to totiž byla diskriminace dvojnásob absurdní.
Jak řečeno, město se obklopilo panelovou periferií, která návštěvníka přivítá, ať přijede prakticky odkudkoli. Dnes už je to součást města. Tisíce lidí tam nalezly svůj domov i způsob, jak v něm spokojeně žít, či alespoň přespávat - jako třeba horníci z uranových dolů v Zadním Chodově. Hodlá-li se však městský střed důsledně ohlížet zpět ke podobě z dob největší slávy lázní, bude se rozdíl mezi jádrem a periferií postupně prohlubovat, až nakonec vzniknou - jedním jménem dvě zcela odlišná města; (Mimochodem: kromě městského středu i periferie je tu ještě třetí vrstva obecního společenství - chatrné domovy důchodců, uklizené dostatečně daleko na samotách v lesích okolo Mariánských Lázní; ztracený domov lidí, které mariánské město nechce mít na očích.)

Rozpory vyjádřené polaritou jádro-sídliště, jsou, pravda modelové - s podobnými problémy se vbrzku budou potýkat i další menší města s alespoň trochu zachovaným městským středem, v situaci zcela totožné jsou města žijící ze služeb svým návštěvníkům. Z architektonického hlediska tu prý existuje řešení, jakkoli to zřejmě bude řešení značně kompromisní - při tvarových dispozicích domů a půdorysné struktuře sídlišť se ostatně není čemu divit.
O úpravy v jádru města však v nejbližších letech půjde především. Tady o finance (přesněji - o nabízející se sponzory) nouze není a historizující přestavba, bude-li opravdu důsledně prosazována, má právě zde naději na úspěch. Před unáhleným optimismem ovšem varuje osud a dnešní stav dominanty celého města - lázeňské kolonády...

Pro špatný technický stav byla v polovině sedmdesátých let uzavřena a teprve po dlouhých bezmála deseti letech se její rekonstruovaná první část otevřela veřejnosti - proměněná k nepoznání. Vzrostlé kanadské topoly, provázející město od okamžiku jeho založení a skýtající stín generacím lázeňských hostů, byly do jednoho vykáceny - prý hnily od středu (v městském muzeu je dodnes vystaven řez naprosto zdravým kmenem jednoho z nich), písek cest a promenády zmizel pod červeným asfaltem. Kus kolonády byl stržen a zevnitř té části, která se dočkala rekonstrukce, zmizely krámky, dříve nepostradatelná součást zdejšího koloritu. Přibyla naopak "zpívající fontána" ve tvaru kamenného květu (umělá poezie, roubovaná tam, kde o tu přirozenou město přišlo), jakož i lampy a lavičky, které se stejně "dobře" vyjímají před pražským Palácem kultury jako tady.
 

Dobyvačná pečeť doby. Dílo architekta, který ve městě nikdy nebydlel.

Má-li město dostat zpět obrysy starého zapomenutého příběhu, bude třeba vrátit mu také kolonádu. Zatím dál pokračují práce na úpravách zbytku promenády - práce, které vytrvale sledují dosavadní nešťastný projekt. Skrz křoviska je z ulice vidět již pučící mramorový květ další "moderní" fontány.
Své původní poslání - totiž uzdravovat - si město nese v obou slovech svého jména: kult mariánský doprovází léčivé prameny odedávna. Lázeňská organizace (a v podstatě celé město) se však dnes topí v nevyjasněnosti, právní neurčenosti - definitivní, tedy legislativně potvrzený kurs bude možné nastoupit až po dořešení otázky velké privatizace: do té doby ještě stále, jak se říká, "není nic jasné". Situace je tíživá hlavně tím, že tu nelze nečinně čekat na výsledek parlamentních rokování, ale že je naopak už teď, v zájmu vlastního chodu lázní, nutno urychleně jednat.

Jádrem problému je pochopitelně otázka peněz - lázně zatím dosahovaly poměrně vysokého zisku, rekonstrukce chátrajících lázeňských domů a všestranné pozdvihnutí úrovně služeb ovšem vyžaduje investice poněkud velkorysejší. Jako přijatelné řešení, v době tak skoupé na dotace, se zdá být zřízení státní akciové společnosti - stát by nedotoval, ale investoval. Nabízí se ovšem také cesta, k níž se dnes musejí uchýlit mnohé Československé podniky: otevřít nebo alespoň pootevřít se zahraničnímu kapitálu. Rizika takového postupu není nutné znovu připomínat.

Uzavírání konkrétních dohod však dosud (bohudík nebo bohužel?) naráží na řadu překážek, a tak skutečným startovním výstřelem bude až definitivní vyřešení očekávané velké privatizace. Do té doby totiž budou jednání váznout na krátké, ale podstatné otázce, kterou případní partneři jistě neopomenou položit: Je (ten který) lázeňský dům vůbec váš?

V prvním čtvrtletí letošního roku je zájem o lázeňské léčení podstatně menší než v minulých letech a řada domů zůstala proto uzavřena. Lázeňská organizace stojí před otázkou, v jaké funkční podobě se pustí do boje o své přežití.

Podle vize nynějšího ředitele lázní se mají jednotlivá lázeňská zařízení do budoucna sdružit do větších, ekonomicky samostatných celků, v jejichž čele by stál konkursem vybraný lékař nebo ekonom, pověřený především zajišťováním klientely.

Získání lázeňského poukazu dosud znamenalo jak odbornou lékařskou péči, tak ubytování a stravu. Rozdílná kvalita s domácím hostům se do ceny nijak nepromítala.

Znamenalo to například, že za stejnou cenu bylo možné bydlet v naprosto rozdílných podmínkách. Jen zkušený a věci znalý host už věděl, jak to udělat, aby v ubytovací kanceláři přidělili ten lepší dům a ten lepší pokoj zrovna jemu. Zahraniční návštěvník, zvyklý nekupovat zajíce v pytli, ovšem vždy platil jen za zcela konkrétní a dohodnuté služby, třeba za pokoj, se kterým byl přece loni navýsost spokojen.

Časem by měla být cena odstupňovaná dle kvality poskytovaných služeb i v případě tuzemských návštěvníků. Lázně by navíc, stejně jako kdysi, zajišťovaly pouze léčení; o ubytování a stravu se postarají jiní.

Vůči tzv. "veřejným vysilatelům" nemají lázně, jako podnik "k uspokojování veřejně prospěšných zájmů", povolenu volnou tvorbu cen, takže by v tomto případě ceny nikdy neměly dosáhnout astronomické výše. Pro samoplátce (ať už domácího nebo zahraničního) se ovšem cena stanovuje dohodou - věřme, že navrhované ceny nebudou tak vysoké, že by k "dohodě" byli ochotni pouze zahraniční pacienti.

Zatímco lázeňská organizace hledí, přes zjevné názorové rozpory ve svých řadách, na svou další perspektivu optimisticky, jiné městské instituce odhadují její budoucnost jen na několik let, předpokládají, že se tu lázeňství záhy rozdrobí a jednotná organizace posléze zcela zanikne.

V každém případě se už dnes rýsuje jistá alternativa sebestřednému lázeňskému monopolu - obnovená činnost řádu premonstrátů ve městě. S ní přichází naděje nemajetných, idea zatím tak cizí, ve zdejším prostředí merkantilní účelnosti: prameny a jejich léčivá síla jsou něčím, o co se lidé nijak nezasloužili, čeho se jim dostalo jako daru - jako dar by tedy měly být sdíleny.
 

Stesky, které někdy vypadají spíše jako omluvy za to, že Mariánské Lázně jsou maloměsto a téměř venkov, zazní v rozhovoru téměř vždy - ať člověk hovoří s přáteli nebo lidmi naprosto cizími. Všudypřítomná celonárodní úzkost z provinčnosti, z toho, že někdo uvidí slámu čouhající nám z bot, má v Mariánských Lázních až obsedantní podobu. Neustálá potřeba dívat se nejdřív okolo sebe a běžet za vozem, který se zdá jet hned tu a hned onde, roste zdá se z pocitu nedoceněných kvalit i z nedostatku reálně podloženého sebevědomí. Energie většinou není v tomto městě vlévána do vlastních tvůrčích činů, takových, ke kterým by inspirace vycházela z města jakožto obce, z města jako jednoty prostředí předmětného a sociálního, ze sepětí lidí a spiritu loci. Vybíjí se spíše v neurotickém pídění po příznacích modernosti, světovosti, po formě, kterou by bylo možno napodobit. Vývojová kontinuita tu byla násilně zpřetrhána, a tak městu chybí schopnost naslouchat sobě samotnému.

Ředitelem akciové společnosti Marientour, dnes vehementně deklarující své "městotvorné" ambice, je muž, který měl šanci onu "městotvornost" prokázat už v mnoha minulých letech - kromě jiného tím, že vedl rekonstrukci lázeňské kolonády. Neodoláme pokušení ocitovat větu, kterou pronesl před deseti lety v interview pro časopis Vlasta, když redaktorovi vysvětloval svůj původní pohled na rekonstrukci, jen zásahem náhody později změněný: "Říkal jsem si tehdy, čert vem dobovou věrnost originálu, sáhneme po umělé hmotě."

Každý den, v zimě i v létě, vždy okolo třetí odpoledne. projíždí už po léta Mariánskými Lázněmi Západní expres. Míří do Norimberka, Frankfurtu a Paříže. Každý den, jen o něco málo později, staví na mariánskolázeňském nádraží vlak, který jede opačným směrem. Hranice s bývalým západním Německem je vzdušnou čarou pár kilometrů a s jen trochu slušnou anténou chytnete bez problémů německou televizi. To všechno také patří k městu, k jeho (dnes už někdejší) ideologické schizofrenii. Blízkost Západu, neustálý kontakt s ním a po léta plynule stoupající hodnota marky vůči koruně (hned vedle, u sousedů) - to všechno vedlo k vytvoření. zvlášť konkrétně pojatého konzumního ideálu. Ke vzniku stínového podnikání, stínové ekonomiky města, de facto k poskytování skutečných služeb, jak to přece kdysi bývalo (dnes ovšem často za cenu toho, že ten, kdo službu poskytuje, degraduje sám sebe na posluhu). I v dobách všeobecného pohrdání zákazníkem jste v Mariánských Lázních mohli vidět číšníka s úctou se sklánějícího nad hostem či recepčního, kterému úsměv neslezl z tváře snad ani ve spánku. A také jste ovšem mohli (či spíše nemohli, poněvadž služby tohoto druhu obvykle bývají před zraky domácí veřejnosti skryty) vidět ženy nabízející hostům i sebe samé - prostituce, jakkoli skrývána či zahalována, byla a je samozřejmou součástí "moderního" života tohoto města.

Souhrnný, stínový obrat dosahuje denně úctyhodné výše; Mariánské Lázně z něj pochopitelně nic neměly a nemají. "Podnikatelé" se necítí být organickou součástí města a ani nemohou, protože pouze parazitují na kdysi vzniklé struktuře služeb, jejíž původní obsah a smysl byl změnou společenského kontextu, změnou definice funkčních vztahů ve společnosti vyprázdněn. Chybí složitý kořenový systém nejrůznějších vazeb, kterým je podnikatel - tvůrce (nikoli jen někdejší zakladatel) se svým podnikem a vůbec s celou obcí spjat. Tak jako leckde jinde, je tu zatím hnacím motorem podnikání vize lepší ekonomické budoucnosti, relativního (k Západu ovšem vztaženého) osobního blahobytu, často založeného na co nejrychlejším zisku. Touha zbohatnout dosud zjevně dominuje nad potřebou udělat něco nejen pro sebe, ale také k užitku města, jeho obyvatel i návštěvníků. V Úšovicích, dnes lidnatém předměstském sídlišti, zanikne zřejmě v rámci malé privatizace prodejna zeleniny, masna a kadeřnictví a namísto toho vznikne několik heren a bar.

Stavební odbor městského úřadu staví trošku na odiv svou, dnes tak módní, "pravicovou" asociálnost, jejíž hlavní zbraní je nemilosrdná tržní ekonomika. Těžko říci, zda je v dané situaci z pozice městské správy možný nějaký jiný postoj - v každém případě bude úkolem Úřadu formulovat závazná pravidla hry, pod jejichž tlakem a v jimi určených dimenzích by se celá městská komunita mohla dříve či později přetavit v integrální společenství. Obrození, k němuž se ovšem chystají nejen Mariánské Lázně, má převážně ekonomický základ, nad nějž zatím nevzlétá žádná nezištná idea. Na takové myšlence bylo tohle město kdysi založeno i pojmenováno - z dnešní tváře lázní však tento záměr odezíráme jen stěží. Město pramenů a město peněz. Pohádka o živé a mrtvé vodě.

Jsou chvíle prozření, kdy člověk na okamžik stojí oproštěn od sebeklamu a kdy všechno to, co jej obklopuje, přestane na okamžik lhát a předstírat, kdy nastává chvíle tiché, mrazivé pravdy. Mariánské Lázně viděné v takovou chvíli vypadají neobvykle zestárle, osaměle a zpustle - prázdná hlavní třída, lemovaná chřadnoucími domy, jejichž duch odešel ve chvíli, kdy před nějakými čtyřmi desítkami let současně se svými majiteli ztratily i svůj živoucí smysl; zející ohrady po demolicích; smutek večera a deště, tmy, která propůjčuje tvar prázdnotě. Město sklíčené a provinční, jehož samolibost usnula s jeho obyvateli i se všemi těmi, kdo mu kdekoli na světě dodávají lesk krásou svých vzpomínek. A přitom i v tuhle chvíli, tiše a vytrvale, vyvěrají odkudsi z hlubin země chladné vody léčivých pramenů - nesou poselství, které od nich město není dosud schopno převzít. Ráno se město i lidé probudí. K životu? K dalšímu vzájemnému předstírání?

Město vždy citlivě odráželo stav okolního světa - v životě lázní se zrcadlily války, hospodářské krize... Ale ať na lázně doléhaly jakékoli rány, léta chudá a hubená, ta největší rána měla teprve přijít - rok 1945 a rozhodnutí o odsunu Němců, kteří tvořili většinu stálých obyvatel původních Mariánských Lázní. Město, které pro svůj věhlas budilo dojem, že jeho němečtí obyvatelé budou zvláště bohatí, přilákalo z vnitrozemí dost dychtivých zájemců a vysídlení zde bylo provedeno opravdu zgruntu. Ve starých ulicích se objevily nové tváře; lázeňských domů, hotelů a živností se pod novými jmény ujali noví lidé, někteří z dobrých, jiní z méně čistých pohnutek. Ale ať už tomu bylo jakkoli, Mariánské Lázně přestaly být v těch rukou, které je po předcházející desetiletí tvořily a spravovaly, staly se lodí, jíž se zmocnila nová posádka.

Krátce nato se celá země uzavřela před ostatním světem, tím světem, který lázním poskytoval obživu, ba téměř důvod existence a Československo přilnulo ke své východní hranici, od tohoto města tak vzdálené. Mariánské Lázně, ještě rezonující ozvuky své bývalé slávy, dostaly v "nové" zemi "nový" úkol: celoročně sloužit pracujícím. Léta plynula v oslavné exploataci kořisti, v triumfálnosti doby, která se naučila brát, ale odvykla dávat. Zatímco se socialistické sebevědomí opájelo vlastní lidumilností (jejímž kritériem byly statistické údaje o počtu a sociálním složení návštěvníků) a všechny příjezdové cesty zdobily tabule s velkolepými hesly, město pustlo, chátralo a ztrácelo svou tvář. Někdejší perla mezi lázněmi ozdobila svá předměstí panelovými sídlišti a od svých okrajů se zvolna začala podobat bezvýraznému a uniformnímu reálněsocialistickému "modernímu" městu - příčině i vlastnímu projevu úpadku lidských pospolitostí.

I když masová lázeňská péče dostala postupem těch let podobu čehosi uniformního, i když úroveň služeb byla znehodnocena téměř obecnou ztrátou úcty k člověku jako jednotlivci, nerespektováním jeho práv, natož pak přání a tužeb, byl pobyt v lázních stále relativně velkolepým zážitkem. Pro tisíce lidí jsou lázeňské vzpomínky něčím, k čemu se často a rádi vracejí, co prosvětluje jejich život...

Šedá řada jednotvárných dní, přerušená zážitkem tím silnějším, čím více se podobá snu a čím menší je možnost širšího srovnání. Pro člověka svázaného truchlivě šedým zaměstnáním‚ odsouzeného k životu v paneláku a ke hluku a špíně velkého města, znamená pobyt ve starobylém domě, ve městě zelených parků, obklopeném téměř ze všech stran lesem, zřetelně oddělený "jiný příběh". Jak je to jiné nemuset do práce, moci si večer jít někam posedět nebo zatancovat, jak příjemné je mít ráno, poledne i večer připravené jídlo a konečně - jak nové a vzrušující je setkávat se s cizími, z kontextu vlastních životů podobně vytrženými lidmi, to vše ve zdánlivé svobodě a anonymitě cizího prostředí a navíc v čase, který svou výjimečností a ohraničeností budí dojem, že toho je tolik dovoleno, jakkoli i tady je život organizován povely. Lázeňské prostředí probouzí v mužích Muže a v ženách dámy; obtahuje to, co zdánlivě už zanesla šeď těch obyčejných, všedních dní. Život obyčejného člověka se tu proměňuje v literární příběh - jako archetyp i jako limonádové klišé. Nějak podobně jako byla v tomto městě zaokrouhlena do fabule (ba do "hvězdné hodiny") pozdní láska čtyřiasedmdesátiletého Goetha k devatenáctileté Ulrice von Lewetzow: stejně tak příběh vášně jako kýč.

Těžko by tu ještě něco mohlo scházet člověku, zvyklému žít ve světě ohraničených možností, často navíc s vědomím, že není-li něco výslovně povoleno, je to zakázáno. Kdyby se takovému člověku něčeho nedostávalo tady, muselo by mu toho mnohem víc scházet v každodenním životě. Žádný svátek nemůže být svou podstatou lepší než všední dny, které mu předcházejí.

Důsledek této systémově vynucené nenáročnosti měl na rozvoj lázní vliv stejně zhoubný jako na cokoli jiného. Děkujme alespoň památníčkové kráse všech těch "obyčejných" vzpomínek lázeňských hostí, že věhlas a slávu města pomohla pronést tíží smutných let.

V Mariánských Lázních se léčí především choroby ledvin a močových cest. Tak jako v každých lázních tu lidé s nadějí v uzdravení pozorují více své tělo, vystavené pití pramenů a lázeňským procedurám, pečlivě si všímají, jak pracuje - vystoupili z něho a s jakousi technickou distancí sledují jeho fungování: jinak zcela intimní a před ostatními obvykle skrývané poznatky o vlastních tělesných funkcích se zde stávají vděčným námětem hovorů mezi pacienty. Lázně, to je přiznaná tělesnost... Už na počátku 19. století si jeden z prvních zdejších lékařů, Jan Josef Nehr, povšiml toho, jak lidé u Křížového pramene za znamenávají uhlem či křídou na dřevěné ostění svá jména, adresy a názvy svých nemocí v jedné řadě s údajem o množství, vypité vody a počtu svých vyprázdnění...

V našem přemýšlení, tak zjednodušeném představou měřitelného a jednosměrně ubíhajícího času, k němuž vše vztahujeme, mají změny, jež pozorujeme ve svém okolí, obvykle punc jakési nenávratnosti - proluky po zbořených domech připomínají prázdné místo, jaké zbyde u rodinného stolu, když někdo umře, a nové stavby, vesměs produkty idejí, v nichž pojem krásy splýval s proklamovanou účelností v beztvarost něčeho, co nebylo ani krásné, ani účelné, takové stavby působí dojmem neodstranitelnosti bezděčnou trvalostí a časuvzdorností svého betonu. (To jména domů jsou mnohem nestálejší: Dům "Stern" na náměstí blízko kostela se s poválečnou vlnou anglománie změnil ve "Stár', posléze v "Rudou hvězdu". Dnes zbavený všech iluzí a tudíž bez přívlastku: dům "Hvězda".)

Každý dům obejme kus prostoru a promění ho ve svůj vlastní vnitřní svět, kterým se tak často necháváme myšlenkově zahltit - naštěstí neuvažujeme tak, jak naštěstí uvažují architekti, zvyklí už (podobně jako si lékař lety praxe zvykne na krev) dívat se optikou technických možností na domy jako na objekty manipulovatelné, modifikovatelné a - nahraditelné.
 

Markéta Královcová (1967) absolvovala FF UK, obor estetika-dějiny umění (závěrečná práce o estetické dimenzi u dítěte ve vyhraněné životní situaci). Zabývá se sociální problematikou. Redaktorka Přítomnosti.
Jiří Královec (1967) studuje FF UK, obor čeština-angličtina. Zajímá se o využití neklasických postupů ve výuce jazyku a literatuře.

KULTURA V LÁZNÍCH KYNŽVARTĚ PO VÁLCE

Když jsem nastupoval 1. června 1949 do lázní Kynžvartu, byla zde kultura na velmi slabé úrovni. Lázně předtím patřily Ústřední národní pojišťovně v Praze.
Mimo lázní zde byla v činnosti rekreace ROH v domech Nástup ( nyní ubytovna pro zaměstnance) a Výsluní (nyní dětská léčebna).

V léčebných domech Záboj, Praha a Šárka se léčili normální pacienti a byly v provozu uhličité koupele a vodoléčba. Léčebna Orlík byla v opravě. Na opravu léčebny Kindl, která potřebovala generálku, nebylo finanční krytí. V parku byl rozveden rozhlas a tímto rozhlasem se vysílaly promenádní koncerty pro pacienty, dopoledne i odpoledne, ovšem velmi nepravidelně. Při svém nástupu jsem se zajímal také o kulturní život v lázních. Velké prostředky zde nebyly, jen uvedený rozhlas a tak jsem se snažil konat pravidelné lázeňské koncerty s vhodným výběrem hudby. Ovšem rozhlasové zařízení bylo poruchové, jeho oprava obtížná, neb je opravoval komunál z Bečova nad T. nebo z Mar. Lázní. Rekreace ROH měla své pořady, většinou taneční pro rekreanty a zájezdy do okolí. Takže spolupráce s lázněmi byla velmi malá. Výhodou bylo, že kolem Pramenů byl vojenský výcvikový tábor a tak v lázeňském parku vystupovaly různé vojenské soubory a dechovky, předně Armádní umělecký soubor z Prahy. Ovšem za předpokladu pěkného počasí.

Lázně byly v provozu jen v letních měsících. Po dobu lázeňské sezony jezdil do lázní Kynžvartu z Mar.Lázní autobus, asi tři spoje denně. Linka vedla z Mar.Lázní okolo Lesního pramene horem a u rozcestí Kladská vlevo směrem na Kynžvart, kde končila u léčebného domu Záboj. Jezdil sem maličký autobus pro 20 lidí k sezení a tento nemohl pobrat veškeré zájemce, což bylo se stran lázeňských hostů kritizováno, ovšem ČSAD pro nedostatek autobusů nemohl linku posílit. Některý spoj zajížděl ještě k zámku Kynžvart. Později byla v domě Záboj zřízena psychiatrická léčebna jako doléčovací oddělení fakultní nemocnice v Plzni. Pro zpestření kulturního života jsem vstoupil v jednání s divadlem Lidová tvorby V Mar. Lázních, které do lázní zajíždělo s kulturními pořady. I dechovka lázní z Mar.Lázní byla častým hostem. Byly zajišťovány tehdá jako novinka pořady Divadla hudby, které pořádal vedoucí prodejny Ultraphon v Mar.Lázních, pan Veselík. Měl opravdu pěkné hudební pořady.

Divadlo žádné nezajíždělo do obce a tak zaměstnanci lázní měli velmi málo kultury a místní občané také, mimo nějakých tanečních zábav. Národní výbor s Osvětovou besedou se obávali zvát divadlo z Karl. Varů kvůli prodělku, nehledě, že na to prostředky mohli použít z vlastních tanečních zábav. Proto jsem se rozhodl konat pro zaměstnance lázní zájezdy na divadelní představení do Mar. Lázní. Vstupenky se vždy bez obtíží sehnaly. Z počátku jame jezdili malým autobusem ČSAD, ovšem velké náklady na dopravu šly hluboko do rozpočtu ZV ROH a proto po přidělení nákladního auta Praga z r. 1933, jsme tento používali jako autobus. Z lázeňského parku se daly na korbu lavičky a jezdilo se horní silnicí lesem do Mar. Lázní. Budili jsme velkou senzaci, když jsme se přiřítili tímto dopravním prostředkem k divadlu v Mar. Lázních. Ovšem také zájezdy se mohly uskutečnit jen v letních měsících. Pracovníci lázní byli spokojeni, že se dostali také do divadla.

V létech 1950 - 1952 jsem nastoupil vojenskou základní službu a tak nemám žádných záznamů o kulturní práci v Kynžvartu.

Změnil se i léčebný proces a byla zde zřízena dětská léčebna pro děti trpícím černým kašlem, na popud známé lék. kapacity Prof. Dr. Procházky. Tím skončila i rekreace ROH. Z domu Nástup byla zřízena ubytovna pro zaměstnance, z léčebny Praha ubytovna pro svobodné pracovnice. Dobudován byl Orlík, který sloužil jako Šárka, Záboj a Výsluní, jako dětská léčebna. Budova Libuše sloužila za administrativní budovu. Lázeňský dům Kindl byl zbourán, neboť hrozilo sesutí budovy.

Když jsem na podzim roku 1952 nastoupil zaměstnání v Lázní Kynžvartu po ukončení vojenské služby, opět jako účetní, zastával jsem rovněž funkci kulturního referenta pro léčbu a byl zvolen do této funkce i v ZV ROH. Byl členem krajské kulturní komise ROH v Karl. Varech, kam pravidelně zajížděl jednou za 14 dnů. Při ZV ROH byl zřízen Rudý koutek, zkrátka Závodní klub v malém pro malé podniky. Lázně obdržely malou kombinovanou dodávku Areo 150, kterou se vozili malí pacienti a po vyjmutí sedadel i zboží pro léčebnu. Dodávka jako autobus po dosazení sedadel byl pro 15 osob včetně řidiče. Proto byly znovu obnoveny zájezdy na divadelní představení do Mar. Lázní a později byly zakoupeny permanentní vstupenky do divadla v Plzni, kam se jezdilo pravidelně jednou za měsíc. Z počátku byla ve městě také vojenská posádka. Mezi nimi bylo několik nadšenců i hudebníků a tak společně se zdravotními sestrami byl sestaven na vysoké úrovni soubor písní a tanců, který svými vystoupeními slavil velké úspěchy a vystupoval též na Mezinárodním filmovém festivalu v Karl. Varech. Pro zaměstnance lázní se pořádaly taneční zábavy v ubytovně Praha s hudebními soubory SNB a Čs.st.lázní v Mar.Lázních, kde byl vhodný sál. Pro děti léčebny bylo zřízeno kino a loutkové divadlo v budově Nástup, kde se konala pravidelná představení pohádek a filmů. Jednou týdně se promítal film pro zaměstnance. Byla zde i knihovna pro zaměstnance asi s 500 svazky knih. Lázeňská budova nebyla v činnosti a tak v hale bylo zřízeno malé divadlo pro děti, kde členové Rudého koutku hráli pro děti léčebny. Část pořadu natáčel i rozhlas. Pro vzorné pracovníky vysílal plzeňský rozhlas skladby cti. Nejen pro lázně, ale pro celé město se pořádaly koncerty hudebních souborů a divadel a to DLT z Mar. Lázní, Ústecké opery a Divadla J.K.Tyla v Plzni. Konaly se plesy, před vánocemi prodejní výstavy knih s velkými úspěchy. Zejména koncerty Divadla hudby pokračovaly úspěšně.

Když MNV vidělo, že se dá v lázních dělat bez prodělku dobrá kultura, byl jsem navržen do MNV jako předseda kulturní komise a Osvětové besedy ve městě. A tak mně nastaly další starosti. Konal jsem pravidelné relace v místním rozhlase, předně v době, kdy občané dojížděli domů ze zaměstnáni, což bylo kladně hodnoceno, neb občané byli dobře informováni o veškerém dění ve městě. Dříve se tyto relace konaly nepravidelně a ještě dopoledne, kdy byl málokdo doma. Zajistil jsem také pravidelné zájezdy Karlovarského divadla. Autobus, který přivezl herce, sjel do okolních obcí a přivezl zájemce o divadlo a po představení je opět rozvezl zpět, za pouhé dvě koruny tam i zpět. Než se herci odlíčili byl autobus zpět a oni předně v zimě nastupovali do teplého autobusu. Případný schodek se dal snadno uhradit, vždyť na kulturu byla rozpočtována určitá částka. Ve spolupráci s orchestrem v Mar. Lázních jsme konali jako zaměstnanci lázní estrádní večery za velkého úspěchu, neb vždy bylo vyprodáno. Byla zde konána i jiná kulturní činnost. Stalo se velmi často, že na léčení zde byly děti některých předních pražských herců, umělců a spisovatelů. Tito často své děti navštěvovali a konali hezká odpoledne pro děti léčebny a večer pro celé město. Některé akce se konaly i v Mar. Lázních. Také kouzelník pravidelně dojížděl do léčebny, vystupoval zde hudební virtuóz Oldřich Hlinka, z hercŮ J. Dítětová, J.Vinklář, Fr.Doubrava, Vl.Ráž aj.
Když jsem pro špatné platové poměry odcházel na podzim 1957 do Plzně, byl jsem nesčetněkrát přemlouván pracovníky MNV, abych zůstal, že mně zajistí lepší podmínky, ovšem své rozhodnutí jsem nezměnil. Snad ještě jako svobodný ano, ale živitel rodiny se 2 dětmi nikoliv. Po mém odchodu Karlovarské divadlo ani jiné soubory již do Lázní Kynžvartu nejezdily. I když je zde kulturní dům, nevím, jaká kultura se dnes ve městě provádí anebo v samotné léčebně pro děti.

Plzeň, 1988 Jan Dolejš

Prázdné místo poblíž Křížového pramene bylo kdysi pozemkem s domem čp. 24. Původní BÍLÁ RŮŽE krejčího F.J.Seidla, pak hostinec Daniela ULLMANNA (od 1834) a pak HOTEL LIPSKO (od r. 1862 Eduarda Krautzbergera). V r. 1939 se tu uvádí 75 lůžek, z toho 45 s tekoucí vodou. V roce 1945 dostal dům jméno PICADILLY, třebaže se říkalo dále Lipsko. V 6O. letech byl zbourán a založen malý parčík. Plán na postavení lázeňského areálu ministerstva vnitra se zatím nerealizoval.

V řadě domů: dnešní JIRÁSEK, lázeňský dům ministerstva vnitra, pod ním lázeňská poliklinika, vysoký dům je léčebna LIBUŠE, pak hotel SLUNCE a nakonec dnes již zbouraný architektonicky nádherný NOVÝ KLINGER.
 

Chytrému se nepřihodí žádná pošetilost.
(Einem Klugen widerfährt keine geringe Torheit.)

Tajemství ještě neznamená zázrak.
(Geheimnisse sind noch keine Wunder.)

Je to úplně lhostejné být vznešený nebo nepatrný, lidské se musí vždycky odpykat.
(Es ist ganz einerlei vornehm oder gering sein; das Menschliche muss man immer ausbaden.)

 
Goethe 1823 Mar.Lázně ?
 

HOST číslo 485/1947 - PRESIDENT BENEŠ

Od roku 1815 mají Mariánské Lázně své kurlisty - seznamy lázeňských hostů. Je málo známo, že ještě v letech 1946-1947 vycházely v městě české kurlisty. 20.května 1947 je v nich zapsán president republiky dr. Eduard BENEŠ s paní Hanou Benešovou. Byli ubytováni ve vile LOOK IN LAND (L.I.L.), kterou postavil počátkem století zdejší hoteliér HALBMAYR a daroval městu pro jeho královské hosty. Ve vile však bydlel jen císař František Josef I. z Vídně, a to ještě jen jednu noc. Nového lesku se dostalo vile až návštěvou dr.Beneše (1884-1948). Existuje vydané album návštěvy města s fotografiemi, kde president s paní Hanou a ministrem zdravotnictví dr. Procházkou navštívili Kamzík, kolonádu a na fOtkách je i tehdejší starosta pan Bohumil Kuželovský.
 

Nové názvy...

Anabáze se změnami názvů domů, ulic a náměstí v Mar. Lázních znovu začala. Přinesla ji listopadová revoluce 1989. Není to v historii města poprvé a není to naštěstí totální přemalovávání názvů na domech, v ulicích a náměstích. V pořadí takových tajfunů se však řadí naše revoluce na čestné druhé místo za poválečný čas 1945-1946, který přinesl totální přeměnu názvů v městě - domů, ulic, náměstí a nakonec se přehoupl i do okolí, měnil SANGERBERG na PRAMENY, ŠMELCTÁLY na HUTĚ, ŠANCE na VALY atd.

Jdeme-li dále do minulosti, pak nalézáme již jen drobné vichry - jako byl rok 1938; křtění nových domů prvními názvy a pak už jen příležitostně při rekonstrukcích domů nebo při změnách majitele.

U kolébky prvních změn názvů po listopadu 1989 jsem měl tu čest stát osobně a navrhnout návraty názvů pro MASARYKOVU ulici (dosud to byla ulice Josefa Hakena), GOETHOVO NÁMĚSTÍ (dosud Gottwaldovo náměstí) a pro HLAVNÍ TŘÍDU (dosud třída Československé armády a druhá polovice třída Odborářů). Stalo se to 7. prosince 1989 v společenském domě Casino. kdy byl aklamací občanstva bouřlivým souhlasem přijat můj návrh na tyto změny. Staré vedení města nemělo vyhnutí a názvy se okamžitě změnily. Jen po straně se nadávalo, že to stojí administrativně moc peněz a že se musí měnit u všech trvale bydlících razítka v legitimacích.

Jak šel čas, začalo vedení města s obranou. Můj návrh na návrat názvu pro ulici gen. Pierce, který v květnu 1945 Mar. Lázně osvobodil (část Ruské třídy), v komisi pro oslavy osvobození armádou USA už neprošel.

Byl odsunut na pozdější dobu, když se nejprve operovalo s vysokými administrativními náklady, potom s tím, že občané nebudou souhlasit s tak neznámým jménem ulice, a nakonec i tím, že se změna názvu města musí připravit nejprve koncepčně a udělat pro celé město najednou.

Nová rada Městského národního výboru - už bez Ing. Kopka - dlouho váhala a až dne 9.října 1990 jednala o nových názvech. Přijala nové názvy jako svůj návrh, nikoliv jako rozhodnutí. Šlo o tyto změny:
 

JE POZORUHODNÉ, že titíž lidé, jímž nevadilo před lety měnění názvů např. Benešovy ulice (Hlavní) na ulici Odborářů a třídu Čsl.armády, nebo Masarykovy ulice na třídu Josefa Hakena, dnes nás VARUJÍ, že změny ulic stojí VYSOKÉ NÁKLADY !!!

Kdyby ponechali staré názvy, ušetřili by náklady nám i sobě...

Co se týká názvů domů, schválila rada MěNV dne 17. dubna 1990 návrhy změn názvů zotavoven a léčeben, jak je předložila Správa rekreačních zařízení a Čsl. státní lázně Mar.Lázně, a jak je posoudila předtím komise kultury MěNV. Šlo o tyto změny názvů:
 

V zápisech rady jsme nenalezli změnu názvu léčebny Sevastopol na Skalník, jak lze číst na domě čp.4 na Goethově náměstí.

-rš-

...a hned kritika

Ozvala se z Plzně. NOVÁ PRAVDA nezávislý deník, v sobotu 20.dubna 1991 na první stránce perem soudruha Štiky kritizovala, že si Mariánské Lázně sáhly na ulici Čechovu a vrátily jí původní název (pisatel ovšem si popletl Nehrúa s dr. Nehrem) a dále sáhly na dva kapitány a radí lépe ulice číslovat než lítat "od příkopu ke příkopu".

Protože jsem považoval glosu redaktora Štiky za podivné míchání se do věcí Mar. Lázní z neznalosti věci, napsal jsem do PRAVDY a co se přihodilo - viz článek "Proč se Čech stěhuje.

Dne 7. května 1991 uveřejnila NOVÁ PRAVDA nový článek "Proč se Čech stěhuje" s tím, že redaktor Štika se nehodlal smířit se svým omylem s Nehrúem a že Čech nebyl v Mar. Lázních, si vysvětlil, že byl asi chudý a nemohl si dopřát léčení v lázních...

Co se týká třídění hrdinů ani toto nebylo nikdy naší specialitou, ale specialitou podivných plzeňských historiků, kteří zamlčovali právě západní hrdiny, věznili je naše věznice a možná právě na Borech.

Takovou lekci, abych netřídil hrdiny na východní a západní, mně nemusí pan redaktor dávat.

Z á v i d í m ,   a l e . . .

V Mariánských Lázních mají už zase přejmenováno pár ulic navíc. Zatím co my v Plzni pořád ještě chodíme do Leninky, ačkoliv to bývala Husova třída. Závidím jim, ale leccos nechápu. Proč musel Svatopluk Čech přijít o ulici, když to byl český spisovatel, který ve své době něco znamenal a nebyl žádný bolševik, nezkompromitoval se politickými činy a pořád patří mezi klasiky české literatury. Když jsem se na to ptal na městském úřadu, velice ochotně mně vysvětlili, že ulice dostala původní jméno - stala se Nehrúovou. Nic proti tomu, to byl velmi významný člověk, přítel našich národů - když já ale nevěřím, že by se pro tohoto pána nenašla ulice jiná, možná stejné úrovně, a český spisovatel mohl zůstat na místě.

Nebo ti dva kapitáni - Jaroš a Nálepka. Položili sice svůj život na straně Sovětů, ale padli jako českoslovenští vojáci v boji proti nacistům. Tak přemýšlím, zda by nebylo lépe ulice číslovat, jako to dělají například v USA, než lítat od jednoho příkopu k druhému.

(ška)

P r o č   s e   Č e c h   s t ě h u j e

J.J.Nehr postavil první lázeňský dům

V článku "Závidím, ale..." (20.4.1991) pod zn. (ška) nás pisatel kárá ve věci změn názvů ulic v Mariánských Lázních. Kdyby se někdy zajímal o naše město, věděl by, že jeho zakladatelem byl Jan Josef NEHR (1752-1820), který tu postavil první lázeňský dům vlastními silami, v letech 1805 až 1807, právě v místě dnešní NEHROVY ULICE. On vdechl tomuto, tehdy pustému, bažinatému údolí život silou svých lékařských důkazů o léčivosti zdejších vod. Poprávu tu má bustu u Křížového pramene o název ulice. Roku 1945 byla ulice přejmenována na Čechovu ulici, třebaže tento spisovatel žádný vztah k Mariánským Lázním neměl, ani je nikdy nenavštívil, na rozdíl od jiných slavnějších hostů, kteří se tu léčili a přesto se nemohou chlubit poctou, že by tu měli vlastní ulici. Návrat k názvu Nehrova ulice má podtrhnout původní účel města - léčení přírodními prostředky. Léčení, jehož základy zde položil dr. Nehr. Nejde tedy o Džáváharlála Néhrú, indického státníka, jak se asi pisatel domnívá.

Co se týká našich kapitánů Jaroše a Nálepky, jejichž hrdinství si velmi vážíme, nutno říci, že byli bohužel jedni z mála, jejichž jména byla v minulosti povolena k použití názvů ulic. Ale v boji s nacisty položilo život mnoho západních vojáků naší armády, z města samého byl v roce 1943 popraven český hrdino letec Hamšík, neméně velký hrdina jako naši kapitáni, ale zmínit se o jejich hrdinství před lety bylo zločinem.

Ing. R. ŠVANDRLÍK

Omlouvám se vám všem, milí mariánskolázeňští občané. Nechtěl jsem vás kárat za tměny v názvu ulic. Podobné zrněny se dějí i jinde. Jen jsem se zamyslel nad tím, zda je nutné vzít ulici českému spisovateli Svatoplukovi Čechovi a dát ji jinému. Zeptal jsem se, zda jeho jméno nemohlo zůstat na místě a pro pana Nehra (domníval jsem se, že jde skutečně o Džáváharlála Néhrúa a kaji se za to, že jsem lépe neprostudoval dějiny města), že by se snad našla ulice jiná. Pan ing. R. Švandrlík, ředitel městského muzea, je jiného názoru. To ovšem neznamená že svoje přesvědčení změním. Ačkoliv spisovatel Čech dostal až roku 1945 svou ulici místo pana Nehra, nemyslím si, že by ji neměl mít dále. I když do M. Lázní nejezdil. Možná, že jeho příjmy tenkrát nebyly tak vysoké, aby si mohl dopřát léčbu ve světových lázních.

Pane řediteli, ještě pár slov k těm hrdinům. Ti dva kapitáni, opravdu byli hrdinové a když už ulice měli, mohli jste jim je nechat. Určitě by se u vás našla další ulice i pro letce Hamšíka, před jehož památkou smekám. Jako ředitel muzea mně dáte jistě za pravdu, že by nebylo správné rozdělovat hrdiny II. světové války na ty, kteří padli na Východě či na Západě. A podle toho je uctívat. To dělali komunisté. V listopadu 1989 jsme hlásali heslo: "Nejsme jako oni." Že už by to neplatilo?

MIROSLAV ŠTIKA

Tak jako PRAVDA zkreslovala v minulosti, zkresluje do dneška. Bylo tornu i s mým dopisem který obměnila a neotiskla celý.Dovolte, abych ocitoval větu, kterou soudruh ŠTIKA cenzuroval: "Jen tak dál Nová Pravdo! Milí Plzeňáci, my Vás taky nenabádáme, abyste z náměstí soudruha Krautwurma udělali Čechovo, mějte si dál svou Leninovu ulici. Pokud však budete psát o Mar. Lázních, informujte se předem o jejich historii."

Mariánskolázeňský host

ANTONÍN DVOŘÁK
( 1 8 4 1  -  1 9 0 4 )
 

Před 150 lety se narodil hudební skladatel ANTONÍN DVOŘÁK. O jeho pobytu v Mar. Lázních je toho známo velmi málo. V kurlistech není uveden a tak je pro nás velmi cenný korespondenční lístek z 21. srpna 1879, který poslal Antonín Dvořák z Mar. Lázní.

Tento lístek je uložen ve sbírkách DVOŘÁKOVA MUZEA v Praze a ukazuje, že Dvořákovy návštěvy našeho města byly zřejmě krátkodobé a že nešlo o lázeňskou kůru v pravém slova smyslu.

Věrné faksimile korespondenčního lístku získal prim. MUDr. Vladimír Křížek z pražského muzea a předal je mariánskolázeňskému muzeu. Text zní:

"Mariánské Lázně 18 - 21/8 - 79
Milý příteli,
jsem tedy opět v mariánských lázní, kde jsem se s panem radou sešel a což mě velice těšilo. Odtud hodlám se podívat do Solnohradu a do Vídně, a dáli pán Bůh uvidíme se ... pošle kam aneb začátkem p:měsíce (tj.příštího měsíce) v Sitione, na co se již velice těším. Srb je se mnou a zejtra se podíváme do Karlových var. Děkuji Vám mnohokrát za Vaši laskavost ... měl pán ty noty, přece trochu starostí, aby je mně někde nepohodily. Srdečně Vám a rod. Rubešové    Váš Ant.Dvořák."
Adresa je:
"Ctěný pan Alois Göbel
knížecí sekretář
v Sichrově, p:Liebenau"
(Liebenau = Hodkovice na Liberecku, Alois Göbel, sekretář na Sychrově u Turnova, Josef Srb, spisovatel a přítel Dvořáka)
Slovo "opět" nám potvrzuje, že jeho návštěvy byly v Mar. Lázních opakované!

-rš-

Kdybychom chtěli prostudovat všechny zákony, nezbývalo by nám už času, abychom je překračovali.
(Wenn man alle Gesetze studieren sollte, so hätte man gar keine Zeit, sie zu übertreten.)

Nemůžeme žít pro každého, zvláště ne pro ty, s kterými žít nechceme.
(Man kann nicht für jedermann leben, besonders für die nicht, mit denen man nicht leben möchte.)

Kdo mé chyby snáší a přechází je můj pán, i kdyby byl mým sluhou.
(Wer meine Fehler überträgt, ist mein Herr, und wenns mein Diener wäre.)

Goethe 1823

DESET LET VLASTIVĚDY V KULTURNÍCH PŘEHLEDECH

KULTURNÍ PŘEHLED Mar. Lázní uváděl od listopadu 1981 do června 1990 pod hlavičkou HAMELIKA, vlastivědný kroužek Mar.Lázní, pravidelně různé vlastivědné, historické články, samostatně nebo v seriálu. Šlo povětšinou o první veřejně publikované informace anebo kompilační shrnutí různé tématiky, rovněž ještě nikdy předtím takto nepublikované. Tyto příspěvky jsem připravoval z funkce vedoucího vlastivědného kroužku, abych přiblížil málo známé skutečnosti z historie města a okolí. Ze seriálů šlo o "Historie okolních obcí," "Minerální vody v městě a okolí," "Kronika roku 1945," "Historie význačných domů v městě." Protože se k různým tématům často vracíme, uvádím přehled těchto příspěvků:

1981 - HISTORIE OBCÍ
1981/11 Velká Hleďsebe
1981/12 Malá Hleďsebe a Klimentov

1982 - HISTORIE OBCI
1982/01 Valy
1982/02 Úšovice
1982/03 Hamrníky
1982/04 Stanoviště
1982/05 Chotěnov
1982/06 Skláře
1982/07 Vlkovice
1982/08 Martinov
1982/09 Vysočany
1982/10 Milhostov
1982/11 Ovesné Kladruby
1982/12 Závišín

1983 - HISTORIE OBCÍ
1983/01 Zádub
1983/02 Kladská
1983/03 Rájov
1983/04 Sítiny
1983/05 Mnichov 1.
1983/06 Mnichov 2.
1983/07 Číhaná
1983/08 Pístov
1983/09 Holubín
1983/10 Dolní Kramolín 1.
1983/11 Dolní Kramolín 2.
1983/12 Chodová Planá

1984 - HISTORIE OBCÍ
1984/03 Drmoul 1.
1984/04 Drmoul 2.
1984/05 Horní Ves, Skelné Hutě
1984/06 Trstenice
1984/07 Tři Sekery 1.
1984/08 Tři Sekery 2.
1984/09 Chodovská, Plánská a Tachovská Huť, Slatina
1984/10 Kyjov, Zadní Chodov, Broumov 1.
1984/11 Broumov 2. a Krásno
1984/12 Sekerské Chalupy, Jedlová

1985 - KRONIKA 1945 a RŮZNÉ
1985/01 Stavební vývoj M. Lázní 1818 - 1985; z kronik 1945
1985/02 O léčivých pramenech M.Lázní; z kronik 1945
1985/03 O stravování v M. Lázních; z kronik 1945
1985/04 Pochody smrti v kraji 1945; z kronik 1945
1985/05 Zásobování M. Lázní vodou; z kronik 1945
1985/06 Jak se léčilo v M. Lázních; z kronik 1945
1985/07 Z kroniky města 1945 (R.Mařík) Lázeňští hosté v minulosti
1985/08 Kulturní život ve starých M. Lázních; Theodor Lessing; z kronik 1945; utajený pobyt M. Twaina
1985/09 Z kronik 1945 - dokončení; staré vycházkové cesty 1.
1985/10 Pulsační kabinková lanovka; přestavba Antoníčkova pramene; staré vycházkové cesty 2.
1985/11 Zotavovna Leningrad v rekonstrukci; výlety do okolí v 19.stol.
1985/12 Čistota města a kanalizace v minulosti; Mar. Lázně - projekty, které se nerealizovaly

1986 - MINERÁLNÍ PRAMENY a JINÉ
1986/01 Křížový pramen
1986/02 Ferdinandovy prameny
1986/03 Rychtáři a starostové Mar. Lázní; o kyselkách jižně Mar. Lázní
1986/04 O kyselkách západně Mar. Lázní
1986/05 Karolinin pramen
1986/06 Rudolfovy prameny
1986/07 Lesní pramen
1986/08 Pottovy prameny; 150 let od pobytu Fr. Chopina v Mar. Lázních
1986/09 Ambrožovy prameny
1986/10 Mariiny prameny; Hamrnický zámeček
1986/11 Prameny Ústředních lázní a Hamelika; Maxim Maximovič Litvinov
1986/12 Nejstarší pokusy o získání soli ze zdejších pramenů

1987 - MINERÁLNÍ PRAMENY a HISTORIE DOMŮ v MAR. LÁZNÍCH
1987/01 Kyselky severně od Mar. Lázní
1987/02 Novoveská a Grünská kyselka
1987/03 Kyselky Tepelské vrchoviny
1987/04 Kynžvartské minerální vody a lázně Kynžvart
1987/05 Minerální pramen Radiovka v Podlesí; z historie budovy MěstNV Mar.Lázně
1987/06 Kyselky Českého Lesa; 40 let mysliveckého sdružení Velká Hleďsebe
1987/07 Lázeňská léčebna Kavkaz
1987/08 Lázeňská léčebna Rudá Hvězda
1987/09 Lázeňská léčebna Vítězný Únor
1987/10 Lázeňská léčebna Rozkvět
1987/11 Ruští a sovětští hosté v Mar. Lázních
1987/12 Odborářské zotavovny v Ruské ulici

1988 - RŮZNÉ
1988/01 Revoluční rok 1848 a J
1988/02 Rok 1948 a české lázeňství
1988/03 Mariánské Lázně před sto lety 1.
1988/04 Mariánské Lázně před sto lety 2.
1988/05 Jan KREJČÍK Vzpomínky na rok 1938 v Mar. Lázních
1988/06 Jan DOLEJŠ Osudný rok 1938
1988/07 Josef ZEIDLER Osudný rok 1938
1988/08 František HAVRÁNEK Osudný rok 1938; Lázeňští pacienti v Mar. Lázních 1987; 90 let železniční trati M. Lázně - Karl. Vary
1988/09 Josef ŘEHKA Podzim trpkých plodů (1938)
1988/10 Západní Čechy před 70 lety 1.
1988/11 Památková péče v Mar. Lázních; západní Čechy před 70 lety 2.
1988/12 Západní Čechy před 70 lety 3.

1989 - RŮZNÉ
1989/01 Ke stavebnímu vývoji Mar. Lázní 1.
1989/02 Pobyt Václava Beneše Třebízského; ke stavebnímu vývoji Mar. Lázní 2.
1989/03 Z historie zdejšího školství; Gustav Mahler a Mar. Lázně
1989/04 Václav Vojtěch Skalník a Mar. Lázně 1.; Gustav Mahler a jeho vliv na českou hudbu (J. Machačka)
1989/05 Václav Vojtěch Skalník a Mar. Lázně 2.
1989/06 Ze Skalníkova parku 1.
1989/07 Sto let mariánskolázeňské kolonády
1989/08 Ze Skalníkova parku 2.
1989/09 Zajímavé stromy v Mariánskolázeňských parcích
1989/10 Počátky automobilismu v Mar. Lázních
1989/11 Čtení ze staré kroniky Závišína 1.
1989/12 Čtení ze staré kroniky Závišína 2.; Gustav Mahler - k 100. výročí jeho pobytu v Mar. Lázní (Jiří Rychetský)

1990
1990/01 President T.G.Masaryk v Mar. Lázních
1990/02 Devět návštěv krále Eduarda VII. v Mar. Lázních
1990/03 O názvech domů v Mar. Lázních
1990/04 Americká armáda v západních Čechách; z místní kroniky z května 1945
1990/05 K dobytí Chebu; vzpomínky Karla Tesaře
1990/06 Mar. Lázně krátce po skončení války
1990/07 Výsledky voleb v Mar. Lázních
1990/08 Lázeňství v našem městě dnes a zítra
1990/09 Majetkové poměry v Mar. Lázních za první republiky
1990/10 Vymezení odpovědnosti mezi městem a lázněmi v Mar. Lázních za 1. republiky (1918-1938)
1990/11 Mar. Lázně a volby v minulost; 90 let historika Mar. Lázní (J.May); sto let od pobytu Johanna Strausse v Mar.Lázních
1990/12 Městské úřady a instituce za 1. rep. (1932); slavné osobnosti v Mar. Lázních - Elschnig (W.Hollay)

1991
1991/01 70 let od smrti mlčícího básníka (Tummerer); Evangelický kostel
1991/02 Ruský kostel
1991/03 Anglikánský kostel
1991/04 Jak vstoupilo kino do Mar. Lázní; kavárny v minulosti
1991/05 46. výročí příchodu americké armády do Mar. Lázní
1991/06 Mark Twain a Mar. Lázně před 100 lety
1991/07 75 let pobytu Franze Kafky v Mar. Lázních; z historie duchovní péče v Mar. Lázních
Od srpna 1991 Kulturní přehled neuveřejňuje články a dal přednost reklamám.

Předek prince Charlese a Buffalo Bill

Při květnové a vůbec první návštěvě britského následnického páru - prince waleského a lady Diany v naši zemi, byl připomenut Charlesův dávný předek - Zimní král český Friedrich Falcký.
Méně se už mluvilo o tom, že Charlesův prapraděd Eduard VII., král Velké Británie z hannoverské dynastie, bývával v Čechách častým hostem. Strávil devět sezón v lázeňském městě, o němž se vyjádřil: "Procestoval jsem celou Indii, Ceylon, všechna lázeňská místa Evropy, ale nikde na světě mě nechytila u srdce poezie nádherné přírody jako tady v Mariánských Lázních."

Eduard VII. ještě jako následník trůnu přijel do západních Čech v roce 1897 a ubytoval se v dnes již zbořeném hotelu Klinger. V roce 1899 bydlel v hotelu Weimar, číslo 9, naproti Římskokatolickému kostelu Nanebevzetí Panny Marie.

V letech 1903 až 1909 Eduard VII., již jako král Velké Británie a Irska a císař Indický, nevynechal ani jednu mariánskolázeňskou sezónu. Zůstal věrný hotelu Weimar, v němž jednal s evropskými státníky, na svoji dobu již moderním objektu, který byl později přejmenován na King of EngIand (ještě později na Kavkaz).

Co však měl společného král Velké Británie s Buffalo Billem?

Na jaře 1887 William Frederick Cody - legendární Buffalo - vypravil svoji jezdeckou revui Wild West Show na první zámořskou cestu. V čele stovky Indiánů, šedesáti kovbojů, sto osmdesáti koni, dvaceti bizonů a dvaceti dalších zvířat přijel do Londýna. Již první vystoupení přijala veřejnost s takovým zájmem, že přilákala i následníka trůnu prince waleského - budoucího krále Eduarda VII. Nevídaná produkce se pro něho stala tak osvěžující změnou v upjatém ovzduší dvorních oficialit, že o ní své urozené matce podal nadšené reference.

Královna Viktorie právě slavila nejen své 68. narozeniny, ale také padesáté výročí nástupu na trůn. Pod dojmem synova doporučujícího posudku vzkázala Buffalo Billovi, aby pro ni a jejích tři sta vzácných hostů uspořádal exkluzivní představení. A tak přišel neobyčejný květnový den, kdy W. F. Cody smeknutím klobouku uvítal panovnici u hlavního vchodu.

Na závěr soukromého vystoupeni pro privilegované vrstvy showman Cody nabídl projížďku proslulým deadwoodským dostavníkem. Potěšení králové z Belgie, Dánska, Saska a Řecka zaujmuli nepříliš pohodlná místa v korbě diligence, zatímco waleský princ - budoucí hlava britského impéria Eduard VII. - se posadil přímo na kozlík vedle Buffalo Billa. Když nastoupili indiánští jezdci jako čestný doprovod, kola zaskřípala v písku arény a kočár s monarchy několikrát objel celý prostor.

V příštích dnech měl konzervativní tisk určité výhrady. Tvrdil, že pretendent trůnu ohrozil svoji důstojnost tím, že se nechal vozit v oprýskaném vehiklu jako na pouti.

Avšak Buffalo Bill si z kritiky tisku lpějícího na starých a přežívajících formách žádné starosti nedělal. Naopak byl rád, že královna Viktorie dala najevo své uznání, a z tohoto ocenění těžil po několik dalších měsíců londýnských exhibicí.

Codyho Divoký západ musel na britský královský dvůr opravdu zapůsobit, neboť v roce 1892 za druhého turné souboru po území Albionu, královna Viktorie vyzvala Buffalo Billa, aby pro ni a její hosty uspořádal zvláštní představení v parku windsorského zámku, hlavního sídla anglických panovníků.

V zimě 1902 - 1903, za třetí cesty po Velké Británii, vystupovala Codyho Wild West Show v londýnské aréně Olympii.
Své vzpomínky si tam 13. března 1903 přišel oživit i Eduard VII., král Velké Británie a Irska a císař indický. Na představení přišel se svou manželkou královnou Alexandrou. Obě Veličenstva s sebou při vedla i dva malé vnuky z windsorské dynastie - budoucího krále Eduarda i který později při volbě mezi hlasem srdce a žezlem dal přednost paní Simpsonové, a dalšího příštího krále Jiřího VI., jenž panoval v letech druhé světové války, a který se stal dědem dnešního prince Charlese. To samozřejmě oba chlapci v námořnických oblecích ještě ani zdaleka nemohlI předvídat a se skrývanou zvědavostí přihlíželi, jak jejich urozený dědeček prochází mezi indiánskými týpí, přidržuje si cylindr a půjčuje svoji hůl indiánskému dítěti, a přitom rozpráví s jakýmsi pánem s dlouhými bílými vlasy, jehož někteří lidé oslovují: "plukovníku Codye."

Je zcela neznámou hypotézou, že v roce 1906 chybělo několik dnů a Eduard VII. se MOHL s Buffalo Billem setkat v ČECHÁCH William Frederick Cody totiž v srpnu končil umělecké turné po padesáti městech Rakousko-Uherska. Je ho jezdeckou revuí s osmi sty lidmi a pěti sty koňmi u nás zhlédli obyvatelé Košic, Těšína, Moravské Ostravy, Opavy, Přerova, Brna a Jihlavy. Dne 14. srpna tři vlaky Wild West Show přijely do Liberce, aby se připravily na cestu do Žitavy. A právě tehdy stačilo, aby se velký showmaster Cody zdržel jen dva dny v Českém království a zajel si do Mariánských Lázni. To by však znamenalo porušeni přesného harmonogramu a nedodržení předem vyjednaných závazků v Německu. Proto se setkání na vysoké úrovni, i kdyby bylo míněno vážně, nemohlo uskutečnit.

A tak zatímco Show Buffalo Billa již předváděla své umění obyvatelům Budyšína, téhož dne, 16. srpna 1906, přijel do Mariánských Lázní Eduard VII., aby se podrobil třítýdenní léčebné kúře.

MIROSLAV ČVANČARA

Ale cožpak jsem mohl psát nenávistné básně, když jsem necítil nenávist? A já opravdu necítil proti Francouzům nenávist, jakkoliv jsem děkoval bohu, když jsme, se jich zbavili. Jak bych mohl já, který jsem pokládal za důležité jenom kulturu a barbarství, jak bych mohl nenávidět národ, který patří k nejkulturnějším na zemi a kterému vděčím za své vlastní vzdělání? Nacionální nenávist je vůbec zvláštní věc. Na nejnižším stupni kultury je nejsilnější a nejprudší. Ale je také stupeň, kde naprosto zmizí a kde stojíš do jisté míry nad národy, a kdy štěstí nebo bolest sousedního národa pociťuješ, jako by potkaly tvůj vlastní národ. Tenhle stupeň kultury odpovídá mé povaze. Co to vlastně znamená milovat svou vlast? Co může udělat básník pro svou vlast lepšího, než bojovat po celý život proti škodlivým předsudkům, odstraňovat úzkoprsé názory, dopřát duchu svého národa osvícenost, očišťovat jeho vkus a zušlechťovat jeho smýšlení a způsob přemýšlení?

J. W. Goethe vysvětluje proč se v době obsazení města Výmaru po bitvě u Jeny a Auerstedtu (1806) neobracel proti Francouzům a Napoleonovi.
 

Eduard Petiška: Johann Wolfgang Goethe - Výbor z poezie, str. 20, Československý spisovatel, Klub přátel poezie, Praha, 1973