16.

Jak vznikl název Mariánské Lázně ?

Tato otázka zaměstnávala historiky odjakživa. Marně však byly hledány pověsti ze šerého dávnověku, jakými se chlubí mnohá jiná města a lázně. Původ názvu našich lázní zůstal prozaický. Dokonce jej lze časově určit.

Tak ještě roku 1760 nazval SCRINCI Mariin pramen Smraďochem. Neznal přívlastek Mariin, ale již roku 1766 uvádí ZAUSCHNER tento pramen jako Marienbrunnen a uvádí tři prameny: Křížový, Ambrožův a Mariin.Pravděpodobně dostal pramen toto jméno mezi lety 1760 - 1765. Podle ústní tradice z dob Nehra nazýval se tak podle Mariánského obrazu, který tu na nedalekém stromě připevnil jakýsi voják, vracející se z války jako poděkování za to, že si tu vyléčil své zranění z boje.

Z jaké války to mohlo být? Právě v té době, v letech 1756-1762 zuřila tzv. sedmiletá válka mezi Pruskem a Rakouskem. Císařovna Marie Terezie se pokoušela znovu získat Slezsko, které dobyl pruský král Fridrich II. roku 1742. V bitvě u Kunersdorfu tehdy 13. srpna 1759 zvítězilo rakousko-ruské vojsko nad Prusy. Dne 3.září 1760 u Torgavy v Sasku naopak zvítězil pruský král. Ale nejblíže odtud proběhla srážka pruských a rakouských vojsk již 1. října 1756 u Lovosic. Snad z této bitvy přišel sem zraněný voják a zavěsil tu onen obraz. Po letech se stále častěji začalo prameni říkat "Mariin".

Je tu ještě jedna pověst, podle které žil zde u pramenů již před Nehrem jakýsi poustevník a ten pověsil Mariánský obraz na strom. Tato druhá verze se však objevuje mnohem později a je - tehdy módní - romantickou smyšlenkou.

ZAUSCHNER tedy roku 1766 poprvé zapisuje název, kterého se již zřejmě užívá - Mariin pramen. Vedle toho se používá dosti často vžitého synonyma Smraďoch.

Venkované z okolí nazývali celé místo "U kyselky" a různými nářečními obměnami jako Säuerling, Saring, Saling, Auf duo Sauerbrunn‚ Am Stänker. Ještě prvé chaloupky z let 1786 a vznikající osídlení kolem Křížového pramene se nazývalo "U kyselky". V kostelních knihách fary pístovské‚ kam toto osídlení farností patřilo před rokem 1790, a pak v úšovických kostelních knihách v letech 1791-1811 nazývala se stavení a mlýn u pramenů "mi fonta salis" nebo "Beim Salzbrunn", "Sauerbrunen".

Pohlédneme-li do map z 1. pol. 18. stol. není v těchto místech žádné označení, pouze na místě Ferdinandova pramene je na jedné mapě z let kolem 1700 zakreslen džbánek jako značka pro kyselky.

Anton GNIRS‚ z jehož soupisu památek tu citujeme zmiňuje se při této příležitosti o nejstarší mapě tohoto místa a zároveň o nejstarších známých názvech zde:

"...tento popis doplňuje zobrazení v mapě mariánskolázeňského okolí, která pochází ze 16. stol. a ještě v 18. stol. byla uložena v archivu horního úřadu ve Slavkově. Kopie této mapy byla provedena roku 1755 tepelskými premonstráty a přiložena k 10. svazku análů tepelských. Tato kopie nám zprostředkovaně sděluje lokální označení míst v dnešních lázních jako Lettenpachl (Lettenbach - potok Hamelika), Letenviesel dnes městský park), dále Hamelikaberg (vrch Hamelika - Homolka), Slaná kyselka (dnes Ferdinandův pramen, kyselka u Schneidmühle (Lesní mlýn) aj. Podobné vyobrazení mapou‚ která však chybuje v časovém údaji, dává tzv. josefínská vojenská mapa, kam teprve pozdější ruka zanesla asi kolem 1820 Mariánské Lázně, ovšem s několika chybami."

Na pozdější mapě z r. 1780 je pak místo uvedeno pod názvem "Kyselka a Smradlavé lázně" (Säuerling und Stänkerbad) a doplněno tímto vysvětlujícím textem:

"Kyselka je jeden kyselý pramen obehnaný jednou kulatou zídkou a 400 kroků odtud jedna páchnoucí kalužina‚ obehnaná jen dřevěným zábradlím, zvaná Smradlavá Lázně (Stenker Bad); kyselka je popíjena při lázeňské léčbě. Obojí leží v Císařském lese‚ 2000 kroků z Úšovic na jednom stále bažinatém lučním gruntu. Sem nevede žádná cesta pro těžká vozidla.

Ostrá kyselka (Schneidsäuerling) je pramen patřící klášteru Teplá, obehnaný na tři stopy vysokou zídkou a dřevěným krovem z břeven."

V dodatku josefínské vojenské mapy z r. 1780 se pak uvádí:

"Tato ves (tj.Úšovice) leží na úpatí hornatého Císařského lesa, hustě zalesněného vysokými a středně silnými kmeny a také houštinami a protínaného trvale bažinatými grunty, skrze který nevedou s výjimkou cest do Závišína a Zádubu žádné cesty (passage), pouze u Smradlavých Lázní (Stenker-Bad) a u Ostré kyselky (Schneidsäuerling) běží špatné lesní cesty na louky, takže se v této krajině tímto lesem nemůže dostat nikdo ani koňmo ani s povozem, jenom po svahu v rohu lesem běží jedna špatná cesta na cestu do Rájova, Set. 101, do Kynžvartu."

(GNIRS)

To byla ona špatná cesta z Rájova, po které sem přijel poprvé roku 1808 Adalbert DANZER.

V popise království Českého (1788) uvádí J.SCHALLER poprvé slovo "Marienbad" proti Zauschnerově Mariinu prameni. SCHALLER uvádí rovněž Křížový a Ambrožův pramen.

Proč slovo "lázně" v r.1788 ? Zřejmě proto, že již v té době se běžně používalo Mariina pramene ke koupelím a zřejmě proto, že tu stál onen již Felbingerem nakreslený jednoduchý dřevěný domek - první lázně se 4 koupelnami. Píše-li o nich Schaller již r.1788, je jisté, že tento domek stál nejméně před tímto rokem, tj.1787 a déle. Tím Schaller potvrzuje, že tentokrát určil časově přesněji stavbu Felbinger a nikoliv Nehr, který jej datoval r.1791. Nehr ovšem se zmínil o stavbě lázeňského domku po r. 1780. STAAB pak Nehrovu zprávu o stavbě lázeňského domku doplnil údajem, že lázeňská budova až ke střeše stojící je 28 klafterů dlouhá. Felbinger dokonce domek nakreslil podle podoby z roku 1788. Lze tedy říci, že název Mariánské Lázně pochází z doby stavby prvního (nedokončeného) lázeňského domu, tedy z let 1782 - 1786.

Tím se také omlouváme čtenářovi, proč jsme tak do hloubky pátrali po přesném časovém určení stavby prvního lázeňského domku, který jinak nebyl ničím světoborný. Bylo to jednoduché sroubené stavení bez nijaké stavební hodnoty. Zavedlo nás však k době vzniku názvu Mariánské Lázně.

Nějakou dobu (1783-1807) používaly se názvy dva: "U kyselky" a "Mariánské Lázně", z nichž prvý označoval osídlení u Křížového pramene, druhý pak onen domek se 4 koupelnami u Mariina pramene pod svahy Hameliky. Poněvadž však tehdy koupání ve vodě s bouřlivými výrony plynů a podivným pachem, tedy v Mariině prameni, svou nezvyklostí bylo zajímavější, pozoruhodnější, zanechávalo větší dojem léčby než pití Křížového pramene ze studánky, v tomto kraji bohatém na desítky výborných kyselek, stále častěji se označovalo ono místo souhrnně slovem Mariánské Lázně.

Kromě toho byl tento název jednoznačnější než druhý název "U kyselky", neboť tak se na Tepelsku a v okolí říkalo v řadě míst (Kyselka u Nové Vsi, Kyselka u Kramolína, Kyselka u Karlových Var atd). Jak píše starý STAAB ve své historii, "poznenáhlu bylo jméno Mariina pramene, který se obyčejně nazýval Mariánské Lázně, přeneseno na celé místo. Vytvořil se název Mariánské lázně a je třeba říci, do jisté míry sám o sobě, aniž by k tomu byl dán pokyn nebo příkaz z nějaké strany."

Název ovšem vyžadoval oficiálního, úředního posvěcení ze strany vládnoucí vrchnosti, kterou byl klášter Teplá. To se stalo roku 1808, kdy opat Pfrogner na radu Reitenbergerovu uděluje osadě úřední název Mariánské Lázně "podle největšího pramene, který již dříve jako jediný pramen byl v mnoha spisech nazýván Mariánské Lázně."

Karel Reitenberger, který zastupoval od 6.4.1807 nemocného sekretáře opata Würnitzera, vtiskl tedy místu oficiální název. Vzpomíná na ten čas a na tato místa v roce 1807:

"...tehdy byly Mariánské Lázně přístupné jedině po jedné lesní cestě která směřovala s vrchu Hamelika k Ambrožovu prameni, a zarovnané místo mezi vrchem a promenádou, kde se lázeňský sál tiskne na krámky, to bylo to místo, kde mi Pfrogner (tj.opat svému sekretáři) vtiskl do rukou řízení Mariánských Lázní a 60 zlatých na vybudování jedné suché cesty, která by spojovala lázeňský dům (tehdy - 1807 - byl lázeňský dům právě stavěn) se dvěma Křížovými prameny (Křížový pramen měl kdysi "sestru" - Dávivou kyselku, o které čteme na následující straně dle popisu Nehra).

Známe tedy i muže, který vyřkl dnešní název poprvé jako oficiální. Karel Reitenberger. Jeho socha stojí dodnes na kolonádě a připomíná nejen jeho zásluhy o vznik a rozvoj Mariánských Lázní, ale i trest, který za toto město musel podstoupit.

Roku 1808 tedy vzniká úřední název Mariánské Lázně. (V roce 1818 staly se Mariánské Lázně veřejnými lázněmi rakouského státu. Proto roku 1868 bylo slaveno 50. výročí vzniku lázní. Ale 100. výročí založení lázní se slavilo již 1908 právě podle udělení oficiálního názvu Mariánské Lázně tomuto místu v roku 1808. Rovněž 150. výročí se slavilo 1958.) Osada však nadále ještě patří k sousedním Hamrníkům, je spravována hamrnickým rychtářem. Církevně patří stejně jako Hamrníky od r.1791 k lokalii Úšovice, kde byl postaven v onom roce kostelík.

V kostelní knize Úšovic čteme také jména prvých osadníků:
1. Isaak Kohnhäuser, mistr mlynářský, čp. 29
2. Wenzel Hammer, domkář, čp. 32
3. Lorenz Bayerl, krejčí na panském domě čp. 33
4. Johann Baier, domkář a tkadlec v čp. 33
5. Maxmilian Felbinger, vrchnostenský fořt čp. 31
6. Josef Seidl, mistr krejčovský čp. 30
7. Josef Lehrl‚ pachtýř Nehrova domu
8. Anton Fischer, domkář, čp. 30
(pozn. ad 5: zde je nejasnost: byl-li čp. 31 panský dům - solivárna, pak čp. 33, kde bydleli Bayerl a Baier musel být dům "U prince" postavený roku 1807.)

V Úšovické knize zemřelých čteme poprvé jméno Mariánské Lázně v roce 1811. "Anna Seidlerin, dítě mistra krejčovského v Mariánských Lázních". Zachovala se žádost vrchnostenského fořta Maxmiliána Felbingera na opata Pfrognera o povolení stavby obytného domu "u Mariánských Lázní" a vyčlenění k tomu potřebného pozemku. Je datována "Mariánské Lázně 11. listopadu 1810."

Ještě k Nehrově knížce

Dr. Nehr v r. 1813 ve své útlé knížce za kapitolou o historii lázní popisuje pak oba hlavní prameny - Křížový a Mariin. Píše, že Křížový pramen se stále ještě nalézá (1812) ve stejném stavu jímání a obložení, jaké provedl před 23 lety s P. Sales Wirnitzerem: u dveří vpravo jeden ve dřevě zasazený, druhý je zachycován v již rozrušené serpentinitové obrubě. Třebaže oba prameny mají přibližně stejné chemické složení, pacienti pijí jen z toho druhého. Druhý, Dávivá kyselka (Brechsäuerling), je přehlížen, nepoužíván a protože nebyl nikdy čištěn ani není čerpán, je kalný a odporně chutnající, protože je kalem ochuzen o kysličník uhličitý. V serpentinitu pramení voda studená, perlící, za jasného nebe křišťálově světlá, bez zápachu, chuti trochu ostré, lahodně slané, trochu louhovité stahující, hodnocená jako léčivý prostředek a používána k pití. Každý host, pijící tuto vodu 2-3 dny, touží po ní příštího rána. Pije se 1-5 žejdlíků ráno po douškách u pramene nebo v obydlí, chladná podle okolností, také ohřívaná, někdy míchaná s lékem nebo kyselkou bohatou na kysličník železa např. s Ambrožovým pramenem, s neutrální solí, nebo s olejovým cukrem.

Dr. Nehr dále popisuje účinky a léčivou sílu pramene podle tehdejších znalostí medicíny a chemie.

Mariin pramen je spojen s Křížovým dobře upravenou cestou. Již na mnoho kroků kolem je cítit ve vzduchu pach po sirnatých látkách. Tvoří jej vícero pramenů které hučivě vyvěrají s velkým množstvím vzduchových bublin různých rozměrů, ale málo vody. Všechno, co se v letu, v běhu, v plazení přiblíží k prameni, jako ptáci, myši, krtci, kuřata, žáby a hmyz umírá od vystupujícího pachu stejně tak rychle jako páchnoucí dutiny v Pyrsontu nebo v Psí dutině u Neapole.

"Mohl bych vyprávět některé případy" - píše dr. Nehr - "kdy se nevedlo lépe ani lidem. V r.1811 se tu udusil jeden 17letý mladík z nedaleko ležící vesnice Zádub, který v zimě nabíral, vodu ze studně pro svou nemocnou sestru a chtěl odnést domů; během nabírání klečící a hluboko skloněný k prameni přiblížil obličej a zahynul."

Při různých zkouškách nejdéle vydržel v jámě při životě rak. Přítel Nehra dr.Damm z Karlových Varů Navštívil v říjnu 1811 klášter a s dr. Nehrem společně zdejší prameny v době, kdy voda Mariina pramene ubyla a nádrž byla téměř prázdná. Nejprve dali přes hladinu vody hořící velkou lucernu a světlo zhaslo. Položili na kávovou misku anglickou bělobu a na jinou dvacetník. Na hladině je nechali plavat a v brzku se věci změnily: běloba na černo a dvacetník na žluto, jako by byl na své horní straně pozlacen. Kameny a dřeva pod zemí ležely obloženy šedožlutým práškem, který - položen na uhlí - páchl po síře.

Nedaleko odtud asi 180 kroků našli starou káď Nového pramene, která byla jako již nepouživatelná vytažena a nová zasazena. Ve skulinách v ní byla usazena látka, která zapálena páchla po síře.

Dr. Nehr pak popisuje pravidla, za kterých předpisoval nemocným koupele v Mariině prameni, teplotu atd. i zkušenosti s koupelemi. Dvě těhotné ženy, aniž by požádaly o radu, koupaly se ve velmi horkém prameni a v několika hodinách utrpěly potrat. Slabé osoby, které nemají v pořádku plíce, nesnášejí příliš teplou koupel se zdarem. Úzkostlivost, krátký dech, píchání a závratě nutí je co nejrychleji možno lázeň opustit. Snáší ji však z pocitu, že jim dělá dobře a když se pomalu přidává méně teplá tekoucí voda. Nesmějí se však ponořit najednou až po žaludek, prsa a krk. Musí velmi opatrně tak činit, pozvolna. Radí vzít si do lázně několik lžiček vína na občerstvení.

Těm, kterým škodí pára, doporučuje přikrýt vanu látkou a chránit tak hlavu před výpary. Nevstupovat do koupele s přeplněným, ale ani s prázdným žaludkem a trvání 20-26 minut. Nesedět nečinně v koupeli, ale třít tělo a chorá místa flanelem. Nevstupovat do vany uhřátý, ani po koupeli se chladit nebo osvěžovat Ambrožovým pramenem, atd. atd.

Nakonec uvádí dr. Nehr případy onemocnění, v prvém vydání 16 případů. Pouze jako ukázku případ první a poslední:

"56tiletý muž, který měl zdraví pokaženo spíše nadměrným pitím piva a nečinností, než čímkoliv jiným neměl chuť vůbec na nic, pouze na kávu a slanečky, při spatření masa a masných jídel, odpor, hnus a zvracení pociťoval, ale také současně měl již odpor i ke svému božímu nápoji (pivu), naříkal si ráno na tlačení a bolesti v žaludku, závratě, bolesti hlavy, zácpu, zmalátněnost a nedostatek spánku. Jeho vzhled byl ospalý, žlutý, barvy země, jeho jazyk potažen hlenem, puls malý a slabý, dech sotva znatelný a krátký.

Prvý den požil kvintík zdejší pramenné soli v žejdlíku teplého Křížového pramene a vypil během hodiny 2 žejdlíky, načež následovaly 4 stolice smíšené s hlenem. Následující dny pil Křížovku bez soli studenou tak, jak vyvěrá. Tři žejdlíky denně ráno způsobily denně 3 - 4 vydatné stolice. Šestého dne měl bezbolestně stolici se žlučí a hlenem. Sedmého dne rovněž a již v poledne měl chuť k jídlu a příštího dne snědl již kus ryby a jiné postní jídlo. Stav jeho se zlepšil, nejen zdravá barva, ale i síly přibylo, mohl chodit několik hodin po horách a údolích a po 12 dnech spokojen odešel."

"Mimořádně chudá, 40letá chorá‚ matka několika dětí, byla ochrnuta před 3 roky na pravé paži a noze. Přišla počátkem září, kdy již začínají být chladna a kdy již nemohla počítat v důsledku malého počtu přítomných lázeňských hostů se žádnou podporou. Měla chuť k jídlu a nestěžovala si na nic než na nepravidelnou stolici. Nechal jsem jí pít několik dnů Křížovku, odpoledne odnést do koupele a mimo koupele s ní dělat to, co s předešlou (třít zchromlé údy). Po 9 dnech v ochrnutých částech těla počala mít cit a cítit teplo. 12 den mohla pohybovat prsty a paží, nasadit si čepec, vázat, rozvázat i plést. 20.den byla noha již natolik zlepšena, že si mohla přijít vstříc za podpory berle. Léčbu musela ukončit pro chudobu a nastalá chladna."

Staré názvy v okolí

V Úšovicích bývalo "ŽOLDNÉŘSKÉ POLE" (Landsknechtacker), vzpomínající názvem na středověké války. V našich krajích řádila za Marie Terezie francouzská a saská vojska. To připomínaly názvy "FRANCOUZSKÝ HŘBITOV" v Dolním Žandově v zahradě dvora, kterému v nářečí říkali "perdikosle"; "SASKÉ POLE" (Sazenacker)‚ v Klimentově i ve Velké Hleďsebi. Není více známo, kde v Hleďsebi bylo pole "SASKO" (Sachszen).

U Nového rybníka v Sangerbergu je "ŠVÉDSKÝ MOST", též "Dlouhý most" nazývaný. Přes bažinatý terén se obyčejně naházely kameny, zde však lze spatřit ještě zbytky starého mostu.

"VOJENSKÁ MUKA" (Soldatenpeind) má název pole v Mnichově, ve kterém měli být pochováni vojáci.

Třicetiletou válku připomíná ve Třech Sekerách "CHORVARSKÝ VRCH" (Kroatenberg) a malým lesíkem na vrcholu. "CHORVATSKÝ KOUT" (Krowatenwinkl) či také "U CHORVATŮ" se říká palouku v Žandově. Zde kvartýrovala v roce 1677 část chorvatského regimentu, který tu v okolí na hranici Chebska tábořil.

V Kynžvartě v domě čp. 14. byl "ŽIDOVSKÝ OBECNÍ DŮM". Slavná kynžvartská SYNAGOGA byla spálena r. 1939 nacisty. "Za ŽIDY" (Hinter Judern) se říkalo poli za synagogou. Kynžvartský židovský hřbitov byl založen již ve středověku.

"ŽIDOVSKÝ HŘBITOV" v Úbočí leží za "HRADNÍM RYBNÍKEM" (Burgteich) v tichém údolíčku někdejším podhradím rozvaleného zdejšího hradu BORŠENGRÝN. Nedaleko odtud byl "ŽIDOVSKÝ LESÍK" (Judenwaldl). Ve starých katastrech není ještě znáno jméno "JUDENHAU" (Židovská paseka), označující nejvyšší horu Slavkovského lesa, dnes uváděnou pod novým názvem Lesný. Název Judenhau je z 19.století, ačkoliv koluje pověst o vyhnání a pobití Židů na této pasece ve středověku. V 18.stol. měl vrch Lesný název "ŠPIČÁK" (Spitzberg). Že název Judenhau je skutečně nový vyplývá z toho, že nářečí zná výraz "júdnhau" (dle psané řeči) a ne "gúdnhau". Žid ve zdejším nářečí zněl "gúd" a ne"júd", aniž by to mělo opovržlivý nádech.

"CIGÁNSKÝ KŘÍŽ" (Zigeunerkreuz) stál na cestě ze Žandova do Kynžvartu, kdesi nad dvorem zv. Lehenshof. Zde prý cikán někoho zabil a za trest musel mimo jiné zřídit zde kříž. Podle jedné pověsti se díl lesa mezi Tachovskou Hutí a býv.Tachovskými Třemi Sekerami nazývá "U CIGÁNŮ" (Am Zigeuner). Lesík v Chotěnově se jmenuje "V CIGÁNECH" (In Zicheiner), což bylo tábořiště pro cikány, které rádi navštěvovali. "U CIGÁNŮ" (Am Zicheuner) se říká v nářečí ze stejného důvodu lesnímu dílu u Martinova. Výraz "zichaune" v nářečí místo "zichaine" dává slovu opovržlivý nádech.

"POLE NÁŘKŮ" (Klagenflur) v Kynžvartě připomínalo místo, kde se stala nespravedlivá věc. Stejně tak "LESÍK NÁŘKŮ" v Závišíně bylo místo, odkud bylo slyšet naříkající matku či hlas sýčka, o kterém se věřilo, že je zvěstovatelem nějakého úmrtí. (Klagenhölzl). "ŽALOSTNÉ POLE" bychom nazvali roli v Holubíně, místně zvanou "šoloftská", v ter. katastru (Thk) psanou "Scholawl", v josef. "Scholaftzka" - nesporně opět českého původu od "žalovat".

Boršengryn - hrad

Přímo před vesnicí Úbočí protíná silnice, která vede z hlavní chebské silnice, nevysoký, ale strmý výběžek, který rozděluje na dvě části. Na tomto výběžku stával kdysi hrad BORŠENGRYN, vystavěný na místě staré tvrze Amonsgrün, podle které se statek a později i ves takto nazývaly. Nejstarší zprávy o tomto místě jsou z let kol 1360, kdy toto místo bylo lénem pánů von Leuchtenberg, které měli ve 14. stol. pánové z Kynžvartu. V roce 1373 prodal v nouzi leník Engelhart z Kynžvartu tento majetek i s hradem Kynžvartem Borešovi z Oseka. Boreš již tři roky předtím dostal od císaře Karla IV. jako léno sousední Horní a Dolní Žandov.

Hrad Kynžvart byl tehdá pustým sídlem, na kterém se nesmělo stavět a patrně proto si vymohl Boreš od Karla IV. povolení k vystavění hradu na místě staré tvrze Amonsgrün. Podle nového pána dostal hrad i nové jméno - Boršengryn (později různě obměňovaný: Würschengrün, Worssengrün, Wirsengrün). Zdá se, že již 1380 byla stavba v takovém stavu, že se tu mohl Boreš zdržovat, neboť v tomto roce se v jedné listině vyjadřuje "in castro nostro Borsengrün; je to listina, kterou věnoval jednu mši v kostele ve Slavkově.

V roce 1374 udělil Karel IV. Borešovi povolení vybudovat nové místo s trhem jako náhradu za městečko Žandov zničené v bavorských válkách. Nové místo mělo stát blíže hradu Boršengrynu, ale Borešovi se, nevíme, přesně proč, vybudování nepodařilo.

V roce 1392 koupi Boršengryn z rukou pánů z Oseka královský podkomoří Zikmund Hüler, ale již 1395 vyměnil Boršengryn za hrad Orlík nad Vltavou s Hynčíkem Pluhem z Rabštejn. Pan Hynčík Pluh působil od počátku své dvorské dráhy zejména v říši a v severozápadním pohraničí. To byl jeden z důvodů, proč vyměnil pevný hrad Orlík, který dostal od krále, za hrad Boršengryn. Podle takové výměny můžeme posoudit, jak mohutný musel Boršengryn být‚ snese-li srovnání s hradem Orlíkem, který zůstal zachován a který známe.

Bylo důležité, že z tohoto místa bylo možno ovládat dálkovou cestu obchodní, která vedla z Chebu přes Dolní Žandov, Planou, Stříbro, Plzeň. Při ní se vybírala mýta a clo, jak ukazují starém místní názvy Mautwiese, Mautbach a pod. Je jisté, že vybírání mýta a cla se dělo zhusta a jen pro soukromé požitky momentálních držitelů těchto míst a proto byla pochopitelně snaha po jejich získání. Panu Hynčíkovi se podařilo například získat povolení pro znovupostavení hradu Kynžvartu, který mu kromě Boršegrynu upevňoval jeho postavení v této oblasti.

Další změny držitelů Boršengrynu nejsou známy přesně, jen tolik je známo, že ještě před husitskými válkami přešel majetek na Jindřicha II. z Plavna. Ještě Sedláček se domníval, že hrad přešel v držení Jindřicha až r. 1452. Ale to je naprosto nemožné. Spolu s Boršengrýnem dostal se do držení Jindřicha z Plavna i hrad Kynžvart. Plavenští jsou posledními držiteli hradu, neboť r. 1452 dostali, se lidé z hradu do sporu s chebskými měšťany a hrad došel k zničení. Hrad byl tehdy osazen 16 pěšími s hejtmanem Hanušem Eldmanem a z jeho zdí byly podnikány útoky proti chebským a jejich poddaným. V té době nebyla v Čechách silná úřední vláda, i když království již spravoval pan Jiřík, ale tento měl dost starostí s upevňováním svého postavení. Koncem srpna 1452 vedl vojsko se 17 000 mužů k Táboru, který se vzdal 1.září 1452. Předtím vedl boj s pány strakonické jednoty, roku 1450 táhl do Saska, aby získal saské državy a při té příležitosti se Cheb vyplatil 1000 zlatými rýnskými panu Jiřímu, aby nevkročil na jeho území.

Zbrojné roty Jiříka totiž předcházela pověst divokých válečníků.

Chebští rázně vystupovali proti rušitelům míru ve své mocenské oblasti a tak neváhali ani nyní. Dne 3.srpna 1432 vytáhli Chebští pod vedením Oty ze Šparneka a Konráda z Reitenbach proti Boršengrynu. Měli 20 kusů nové střelby a několik starých děl; mezi nimi byla i velká puška. Po osmidenním obléhání hradu, kdy se do něj vytrvale střílelo, ale slabá posádka se stále držela, konečně hrad byl dobyt, zajatá posádka odvezena do města. Hrad byl vydrancován, vypálen a na příkaz rady města Chebu 25 tesařů a zedníků plně dokončilo zničení hradu.

Vzniká otázka, zda byl hrad opravdu zcela rozbit. Zatímco Sedláček se zmiňuje o zničení hradu do základů, má se za to‚ že palác hradu byl přece jenom ponechán zčásti a později byl k obytným účelům ještě jednou znovuopraven. Jediné vyobrazení hradu je dochováno z r. 1683, kde na rozích obrácených k předhradí byly vysoké okrouhlé věže a za nimi velké čtyřhranné stavení, jež venkovská hradba objímala. Na tomto obrázku chybí ovšem mohutná několikapatrová obytná věž, která zcela nepochybně byla základem hradního opevnění a některé další detaily, které vyplývají z půdorysu hradu, který je v terénu ještě patrný. Zmíněné vyobrazení zachycuje zřejmě pouze palác hradu k obytným účelům znovu upravený, zatímco věž a silné hradby byly zbořeny v r.1452 a tím hrad z vojenského hlediska učiněn téměř neškodným. Tak se domnívá i GNIRS, který připomíná přílohu válečné mapy království Českého, která přesně označuje stavení a u Amonsgrťinu připomíná "malý vrch, na kterém stojí starý zámek a pod ním dva nacházející se malé rybníky." Od té doby se stavba paláce rozpadala stále více a více až byla 1846 stržena a kamenného materiálu z ní bylo použito při stavbě panského dvora ležícího dole pod ním. Později stavba silnice protnula hradní vrch a zkázu dovršila.

Hradní vrch Boršengrynu je dnes rozdělen silnicí ve dvě části. Na obou částech stojí dnes rekreační chaty. Po levé straně od silnice na skalisku nad bývalým panským dvorem zachovaly se půdorysu i v základech zbytky středověké obytné čtverhranné věže s půdorysem 6 x 6 m. To je poslední patrnější pozůstatek hradu postaveného Borešem. Pevná kamenná stavba obytné věže ukazuje na někdejší délku 10,6 m a sílu zdí 2,35 m. Zdá se, že celé dílo mělo více poschodí. V těsné blízkosti zbytků zdí stojí nová chata, přesněji řečeno stojí přímo ve středu obytného díla.

Na protější straně hradního vrchu nad hradním rybníkem (Burgteich) leží dnes již tři chaty přímo mezi mizejícími základy starého hradu. Za nimi běží 7-9 m hluboký příkop s valem na hřebeni až 20 m širokým v délce 80 m. Bezprostředně na valu objevují se zbytky opevnění a jámy. V celém prostoru nalézáme kulturní vrstvy, zbytky zdí a základů.

Při stavbě silnice moderně provedený průřez skaliska zničil pruhy středověkých zdí hradu, které běžely od obytné věže jižním směrem k hradním valům. Místo, kde tábořili Chebští než zničili hrad Boršegryn, bylo pojmenováno ve starých vlastivědných názvech "Chebský tábor" (Egerlager, ve výslovnosti nářečí [echelale]). V místech, kde měly chebští uschovány dělové koule, nazývalo se "Kugelanger", což znamenalo nikoliv kulatý palouk, ale "koulový" palouk. Tak staré názvy přežily staletí jako vzpomínka na neobvyklou událost dobytí hradu.

Zdravotnické noviny číslo 39 - O naší Hamelice

Ve Zdravotnických novinách z 27. září 1973 na straně druhé napsal doc. MUDr. J.Sajner, Csc., kterému se letos v létě dostala do rukou čísla naší Hameliky, velmi povzbudivý článek s názvem "ZÁSLUŽNÁ PRÁCE". Je to ocenění, které nás zavazuje pokračovat v této práci. Kritické glosy na hrubý papír, na kterém vychází, i na ilustraci, která by ovšem vyžadovala jinou techniku tisku, chápeme, avšak - jak víme - byli jsme rádi, že vůbec může Hamelika vycházet alespoň v této formě. Po šestnácti číslech našich vlastivědných materiálů máme určitou dávku optimismu: počet přispivatelů se blíží deseti, nacházíme nové prameny s materiály o městě a okolí, které zaplní další čísla. Rádi bychom navázali užší spolupráci s okresním Svazem ochrany přírody, který v těchto dnech vydal již 1. číslo "Zpravodaje 1973", a přivítáme zajímavé články i zprávy dalších členů kroužku.

ZÁVIŠÍNSKÁ KRONIKA byla předána 1. října 1973 s. Cháberou a ing. Švandrlíkem Místnímu národnímu výboru Zádub-Závišín-Milhostov (spojené obce). Prvou kopii dostal p. Janoud ze Zádubu, který kroužku zapůjčil německý originál, druhá kopie je ve vlastnictví vlastivědného kroužku.