17.

I přátelství má svou historii

Listopad se stal tradičně měsícem československo-sovětského přátelství. Předehrou k němu byly krajské oslavy 30.9.-5.10.1973 - Dny družby, kdy jsme se připojili k oslavám 250. výročí vzniku dnešního Sverdlovska - našeho krajského družebního města v SSSR.

Tomuto přátelství utvrzenému ve druhé světové válce společným bojem proti fašismu předcházelo v minulosti hluboké podvědomí a sympatie českého a slovenského národa k velkým východním slovanským národům - ruskému, ukrajinského a běloruskému. Představitelé našeho národního obrození v moři postupující germanizace národa upínali své naděje vždy na východ a upozorňovali na slovanskou příbuznost jazykovou i duchovní. Pocit slovanské sounáležitosti i příbuzenství s tak velkým národem ruským i ukrajinským byl mocnou podporou obrození, protože byl srozumitelný našim lidovým venkovským vrstvám.

Za carské vlády nemohly ovšem tyto sympatie nalézt oficiální podpory a byly buď přehlíženy nebo zneužívány. Ale přátelství prostých lidí bylo upřímnější a pevnější než licoměrné přátelství tehdejších vládců. Když Rusové a s nimi i ostatní národy bývalého carského Ruska navrhli cara, stalo se toto přátelství i výrazem pokrokovosti a přerostlo v internacionální chápání přátelství mezi všemi národy.

Mariánské Lázně mají své zvláštní a významné místo při upevňování tohoto přátelství v minulosti i v přítomnosti, což si připomeneme článkem O. Pavelky o slavných ruských a sovětských návštěvnících našich lázní.

V prosinci 1973 uplyne právě 50 let od doby, kdy do Mariánských Lázní zavítal Maxim Gorkij spolu se svým synem a ženou Naděždou a dalšími známými. 50. výročí jeho pobytu si připomeneme v některém příštím čísle samostatným článkem.

Slavní ruští a sovětští návštěvníci Mariánských Lázní

Mariánské Lázně se stávaly již os svých počátků nezadržitelně světovým lázeňským místem, již od svých počátků byly navštěvovány čelnými osobnostmi z řad spisovatelů, státníků a umělců. Dovídáme se o tom ze seznamů lázeňských hostí, z tzv. "kurlistů".

Pročítáme-li je, překvapí nás, jak velký počet návštěvníků ruské národnosti nalezl cestu do Mariánských Lázní a hledal zde uzdravení. Svědčí to i o popularitě tohoto lázeňského místa ve světě. Ve statistice kurlistů nalezneme ruské hosty na předním místě, hned za návštěvníky německé národnosti, z Rakouska a z Německa. Tak např. v roce 1900 se léčilo v Mariánských Lázních 2545 ruských hostí, zatímco třeba z českých zemí jen 2226 a z ostatních evropských i zámořských zemí (nepočítáme-li rakouské mocnářství a Německo) maximálně po 200-400 osobách z jedné. Tento příliv ruských návštěvníků byl i podnětem k tomu že byl zde 1901 z výtěžku sbírek mezi obyvateli i lázeňskými hosty vystaven pravoslavný kostel.

Ze slavných ruských návštěvníků v nejstarší době je třeba na prvním místě jmenovat dovedného malíře - portrétistu Oresta Adamoviče Kiprenského‚ který navštívil Mariánské Lázně právě před 150 lety, v roce 1823, ve stejné době jako zakladatel slavistiky a novodobé literatury Josef Dobrovský a německý básník Johann Wolfgang Goethe; dokonce zde oba, Dobrovského i Goetha portrétoval. V r. 1824 přijel do Mariánských Lázní ruský revolucionář - děkabrista Nikolaj Ivanovič Turgeněv‚ člen tajného spolku pro republiku, bojovník proti nevolnictví a samoděržaví, který při zatčení děkabristů po potlačení povstání unikl potrestání, neboť se zdržoval v cizině. Turgeněv pak navštívil Mariánské Lázně ještě několikrát stejně jako jeho bratr Alexandr Ivanovič Turgeněv‚ významný ruský historik a archeolog.

V r. 1830 sem přijel ruský liberální politik Michajl Michajlovič Spěranskij‚ zabývající se reformami státní správy, sbírkami a publikováním ruských zákonů, následován básníkem Fjodorem Ivanovičem Tutčevem tvůrcem filozofické a politické lyriky a věhlasným lékařem, univerzitním profesorem v Moskvě Fjodorem Ivanovičem Inozencovem, který má velké zásluhy o propagování mariánskolázeňské léčby v tehdejším Rusku. V roce 1838 pobývali v Mariánských Lázních společně v domě "U zeleného Kříže" (dnešní Split) básník Puškinovy éry Nikolaj Michajlovič Jazykov‚ známý u nás z překladů Čelakovského, a spisovatel, sběratel písní Petr Vasiljevič Kirejevskij‚ popisující zejména patriarchální život starých Slovanů.

O rok nato přijel Michajl Petrovič Pogodin‚ ruský profesor historie‚ archeologie a žurnalista‚ hlavní hlasatel slavjanofilství, který se sešel v Mariánských Lázních a jednal s naším představitelem obrozenecké slavistiky Pavlem Josefem Šafaříkem, a klasik ruského dramatu Nikolaj Vasiljevič Gogol. Oba bydleli v hostinci Klinger (dnes Krym), kde je dnes i Gogolova pamětní deska. I když se Gogol ve svých dopisech nevyjadřoval pochvalně o zdejší lázeňské společnosti (píše mj. "shromažďují se zde lidi světa, kteří mě nudí, z neodbytných otázek "kolikátý pohár pijete," které slyším čtyřicetkrát za den, dělá se mi špatně a prchám před nimi na lesní cesty"), přesto jeho zdejší pobyt má význam pro jeho tvorbu, neboť zde hledal postavy pro svá díla a napsal tu povídku "Plášť" a činohru "Vyholený vous." Jménem Gogola bylo po 2. světové válce pojmenováno místní divadlo.

Populární autor "Lovcových zápisků" Ivan Sergejevič Turgeněv se tu ubytoval v r. 1840 v domě "U města Hamburku" (dnes Partyzán). Líbilo se mu zde, takže přijel v roce 1842 znovu. Nejvěrnější zůstal mariánskolázeňské léčbě slavný romanopisec Ivan Alexandrovič Gončarov‚ který se tu léčil devětkrát (v letech 1857-1872), napsal zde převážnou část svého románu "Oblomov", který našel velký ohlas i u české veřejnosti, napsal zde i povídku "Strž". Dále se tu léčili spisovatelé Alexej Konstantinovič Tolstoj, Nikolaj Semjonovič Leskov a Konstantin Michajlovič Staňukovič‚ popisující zdejší lázeňský život v povídce "Tůně". Slavný klavírista své doby Anton Gregorjevič Rubinštejn zavítal do Mariánských Lázní za léčením roku 1884; uspořádal zde i koncert, jehož výtěžek věnoval pro postižené povodněmi v Haliči, a Eduard Nápravník, hudební skladatel a dirigent v Petrohradě, původem z Čech, skládající fantazie na motivy českých národních písní, léčil se tu v roce 1900.

Ve 20. století přivítaly Mariánské Lázně slavného operního pěvce - basistu Fjodora Ivanoviče ŠaIjapina (1912) a jeho přítele zakladatele socialistického realismu Maxima Gorkého, který sem přijel v prosinci 1923, tedy právě před 50 lety. Bydlel v domě Maxhof (dnes Maxim Gorkij).

V období předmnichovské republiky přijížděl často za léčením do Mariánských Lázní sovětský diplomat Maxim Maximovič Litvinov‚ náměstek a později lidový komisař zahraničních věcí SSSR. Sešel se tu 3.září 1934 s československým ministrem zahraničí dr. Eduardem Benešem a došlo k navázání pravidelných diplomatických styků mezi naší republikou a SSSR, což vedlo 1935 k podepsání československo-sovětské smlouvy o vzájemné pomoci. I v době Mnichova obhajoval M.M.Litvinov ČSR proti fašistické agresi.

Nejen za léčením, nýbrž i za krásami a za milým prostředím Mariánských Lázní přijížděli ruští návštěvníci. Tak třeba 1935 přijeli za svého pobytu v Karlových Varech‚ zvědavi na malebné Mariánské Lázně, do tohoto města Alexej Nikolajevič ToIstoj, Alexej Alexandrovič Fadějeva, Anna Alexandrovna Karavajeva.

Ani po druhé světové válce zájem sovětských návštěvníků neutuchl, ba naopak. V roce 1946 zde účinkovali na koncertě Hudebního léta v Mariánských Lázních ve společenském domě Casino národní umělec SSSR, houslový virtuos David Fjodorovič Oistrach a zasloužilý umělec SSSR, klavírní virtuos a pedagog Lev Nikolajevič Oborin. Před několika málo lety navštívili Mariánské Lázně básník Stěpán Petrovič Ščipačev‚ autor reflexivní milostné lyriky a Marietta Sergejevna Šagiňanová‚ spisovatelka, která publikuje i v československých časopisech a v SSSR přibližuje ve svých dílech život našeho lidu sovětským občanům. Napsala i rozsáhlou knihu o českém hudebním skladateli Josefu Myslivečkovi, pro níž hledala materiál i v Mariánských Lázních.

I když se seznamy lázeňských hostí již nevydávají, takže návštěvníci nejsou jmenovitě podchyceni jako tomu bylo v minulosti, dozvídáme se, že ve skupinách sovětských hostí, kteří sem přijíždějí hlavně jako turisté a rekreanti, hledající zde odpočinek v zotavovnách ROH, je celá řada významných osobností z řad literátů, umělců, vědců i státníků.

A Mariánské Lázně ochotně vítají všechny své hosty, snaží se, aby se všem zalíbily a aby se každý opět rád vracel.

(otp)

Roku 1812 Mariánské Lázně samostatnou obcí

Dnes zrekapitulujeme vývoj osídlení v letech 1805 - 1812. V r. 1805 stálo tu pět dřevěných stavení: dvě chalupy Fischera a Hammera, Kohnhäuserův mlýn, solivárna a lázeňský domek u Mariina pramene.

Doba, o které píšeme je dobou napoleonskou. Roku 1804 se stal Napoleon císařem a rovněž je vyhlášeno císařství rakouské. V r.1805 dochází k bitvě u Slavkova, kde Napoleon porazil rakouská a ruská vojska. 1806 je poraženo Prusko a zrušena svatá říše římská národa německého. Zatímco Evropa tone ve válečných soubojích, staví dr. Nehr prvý kamenný dům v údolí u kyselky a pokládá základní kámen budoucích světoznámých lázní.

1806

Dr.Nehr pokračuje ve stavbě prvého kamenného domu. Osídlení se tu nemění, naopak v tomto roce či již dříve mizí Kohnhäuserův zbrojní hamr (ležel v místech dnešního Cristalu).

Jak vzpomíná Reitenberger, konal tu 1806 poslední pokusy o získání kuchyňské soli z Ferdinandova pramene jakýsi Piška‚ hornický mistr ze Slavkova.

1807

V květnu 1807 ukončil dr. Nehr stavbu svého domu a k dispozici tu bylo 14 pokojů a 2 kuchyně. Pachtýřem domu se stal Josef Lehrl. Sezóna byla úspěšná - celé osídlení bylo přeplněno hosty a bylo reptání na nedostatek ubytovacího místa i v lázních. Proto bylo klášterem rozhodnuto začít ihned se stavbou většího lázeňského domu s koupelnami, podobného jako měl dr.Nehr, a to v místě u Mariina pramene.

6.dubna 1807 přichází na místo onemocnělého opatského sekretáře Salis Würnitzera 27letý Karel Reitenberger, mladý a energický, a hned jeví zájem o vznikající osídlení u pramenů.

Rovněž r.1807 staví Jan Baier, tkadlec, kamenný dům mezi mlýnem a domkem Václava Hammera, a dává mu název "U prince."

1808

Byl vyhlášen oficiální název místa - "Mariánské Lázně". Zároveň byl dostaven klášterní lázeňský dům, který měl 8 koupelen, 5 pokojů a kuchyni a byl klášterem propachtován Johannu Ingrischovi (1808-1812) a pak Ignáci Hablovi (1813-1815). Stále ještě je používán původní lázeňský domek se 4 koupelnami, jak to vypráví Adalbert DANZER, který tu pobýval jako chlapec právě v tomto roce 1808.

Byla upravena s přestavena kaple‚ kterou nechal postavit 1789 opat von Trautmannsdorf jako jednoduchou roubenou stavbu s věžičkou na hřebeni. Z podnětu Nehra a Würnitzera byla tato kaple přestavěna a rozšířena. Byla vysvěcena arcibiskupem vikářem a farářem Josefem Ortmannem z Brucku a o nedělích á svátcích konány tu bohoslužby. (R. 1820 byla kaple zrušena a stržena a postavena v místech pod dnešním kostelem.

Byl upraven Mariin pramen fošnami a obehnán laťkovým plotem, kolem zábradlím.

3.ledna 1808 byl jmenován Karel Reitenberger v klášteře Teplá vicesekretářem opata, kuchyňským inspektorem a vrchním hostitelem. Ve vzpomínkách uvádí, že r.1808 tu bylo 80 partají.

Josef Seidl, krejčovský mistr, původně bydlící u "Antonína Fischera v malé chaloupce, postavil kjamenný dům "U bílé růže" (1834-1862 to byl "Ullmannův hostinec", od 1862 "U města Lipsko" a tento dům před několika lety byl stržen; stál vedle ubytovny "Jirásek", kde je dnes parkové prostranství).

FELBINGER zachytil nejen informací, ale i obrázkem stavbu lázeňského domu z let 1807-1808, který propachtoval klášter Janu Ingrischovi (4 roky) a Ignáci Habelovi (3 roky).

1809

Byl zřízen sklep, stáj a vozovna pro dva vozy nedaleko Mariina pramene. Byla vybudována silnice mezi Křížovým a Mariiným pramenem i cesta pro pěší a při tom se našel tzv. Nový pramen". Podle vzpomínek K.Reitenbergera, byl to klášterní duchovní Pavel Harnet‚ který jej objevil‚ když strkal svou nemocnou nohu do zemní dutiny tehdejšího Polterova pramene (Potersbrunnen), ze které unikal plyn. (Jedná se o Karolinin pramen, která pramení v podzemí kolonády Rudolfova pramene u kostela.)

1810

Bývalý pachtýř Nehrova domu Josef Lehrl postavil si vlastní dům "U slunce".

Klášter ukázal, že dovede rychle reagovat na rostoucí poptávku o léčení a začal stavět další lázeňský dům se 16 koupelnami a s 10 pokoji a kuchyní v patře, konečně odpovídající stavbu.

1811

Jak popisuje doktor Nehr byly zakládány vycházkové cesty ve zdejším údolí, budována silnice od Křížového pramene k hamrnickému dvoru a dále postaveny dvě kopule nad prameny Novým a Ambrožovým, když již před tím ranhojič Kašpar Hanika vyhotovil dřevěnou glorietu nad Mariiným pramenem. Karolinin i Ambrožův pramen zachytil svou přibližnou kresbou Felbinger ve své kronice. V pozadí Ambrožova pramene na kresbě teče potok Hamelika překrytý jediným dřevěným mostkem. Kulatý pavilonek se sedmi sloupy je obehnán plotem.

Felbingerova kronika o tomto období uvádí:

"Že také domy stavící se tu byly spojeny zpočátku s mnoha problémy, musíme připomenout, (stejně jako) s budováním cest zase mnoho balvanů, půdy, bažina, křoviska, a ukázalo se, že v důsledku zdražení chleba se mělo mnohem více platit řemeslníkům a přidavačům a ... (věta nepokračuje)

Tehdy byli také zedníci, tesaři placeni denní mzdou 2 fl. nebo zlaté, každý přidavač 1 fl. nebo zlatý. Každý klafter kamene přišel i se mzdou za fůru na 7 fl. a tisíc cihel bylo za 5 fl. Jeden strych vápna stál 4 fl. Také stavební dřevo bylo opatřováno z lesů s velkou námahou a výdaji.

V říjnu 1811 byl vybudován Maxmiliánem Felbingerem, jako tehdejším fořtem zde v Mariánských Lázních, nad Křížovým pramenem jeden dům s pozdějším domovním znakem "U ruského domu" a postaven." (Pozn. Jedná se Felbingerova bratra.)

Téhož roku postavil ještě doktor Nehr druhý dům v místě - "Vavřínový věnec" v místech za Nehravou "Zlatou koulí". Po smrti Nehra se dostal tento dům do rukou Pankráce Magera.

1812

Tohoto roku byl dostaven velký lázeňský dům (pozdější tzv. Staré lázně) se 16 koupelnami a 1 speciální parní lázní (dle Staaba bylo 10 obývacích pokojů a kuchyň v patře) a otevřen použití.

Starý lázeňský dům z r.1808, vedle stojící, byl přeměněn v hostinec a propachtován (Ignác Habel?). Byl stržen starý původní lázeňský domek z let 1782-1786).

Dle Urbana byla nová stavba lázeňského domu (stál v místech severního a západního křídla Starých lázní) propachtována za 600 fl. bankocetlí (tj 100 korun měny r. 1908).

28.září 1812 zemřel opat Chrysostom Pfrogner a direktorium připravující volbu nového opatu po smrti Pfrognera jmenovalo 3. října 1812 Karla Reitenbergera sekretářem opatským.

Franz Josef Seidl postavil vedle "Ruského domu" vlastní dům "Pražský dům" a ve stejném roce ještě "Bílý Beránek". Josef Ingrisch postavil r. 1812 "Zlatou loď," všechny domy nad Křížovým pramenem.

Roku 1812 se staly Mariánské Lázně samostatnou obcí, byly odtrženy od Hamrníků, kam doposud patřily. Prvním starostou se stal právě Franz Josef Seidl, majitel dvou domů.

Řivnáčovy Čechy a Mariánské Lázně

"Řivnáč s Reisehandbuch für das Königsreich Böhmen", který napříště budeme jmenovat Řivnáčovy "Čechy", představuje na svou dobu velmi dokonalého cestovního průvodce, který na více než 600 stránkách podává podrobné informace o velmi mnohých místech Českého království. Byl vydán v roce 1882 (úvod je datován v květnu 1882) a proto je obrázkem stavu, jaký v naší zemi byl zhruba před 100 lety. Sledovat v něm údaje o Mariánských Lázních je zajímavé i proto, že vydavatel i autoři byli Češi: autory jsou Jaroslav Zdeněk, prof. A.Bauše‚ Eduard Herold, Antonín Řivnáč a F.A.Borovský, redakci provedli Borovský a Zdeněk. Statě v průvodci jsou řazeny podle tehdejšího rozdělení železnic, tj. Státní dráhy. Ústecko-teplické, Duchcovsko-podmokelské atd. Mariánské Lázně pak ležely na dráze císaře Františka Josefa.

Z hlediska právě uvedeného autorství je zajímavý úvodní údaj o Mariánských Lázních, že jde o město se 2009 německými obyvateli, patřící mezi přední lázeňská místa Čech. Údaj dokazuje rychlý růst populace, jejíž počet ještě r.1848 dr. E.Kratzmann v albu Mariánských Lázní uváděl číslem 1000 osob. Doplňme informace z Řivnáčových Čech: k tomu Úšovice 1544 obyvatel, a na srovnání Františkovy Lázně 2008 osob, s Dolními Lomany o 381 osob více.

Cestovní průvodce musí sloužit návštěvníkům, Řivnáčovy Čechy proto nejprve informují o ubytovacích možnostech. Na prvém místě je hotel Klinger se 180 pokoji, salonem, čítárnou a kavárnou; uvádí se, že má omnibus k nádraží. Jako další výběrové hotely jsou uváděny: Anglický dvůr, Neptun (Oradour), Stadt Weimar (Kavkaz), Casino (dnes klinika VÚB), a jako levnější, ale přece dobré hostince pak hostinec "U hvězdy" (Rudá hvězda), "U města Lipska" (již demolovaný dům u Křížového pramene vedle "Jiráska") aj. V hotelích prvního řádu se za nocleh platilo 2 až 5 zlatých, v jiných 1 až 2 zlaté.

Ze stravovacích příležitostí jsou uváděny tyto restaurace a kavárny: v "Lázeňském domě", "Bellevue", "Eremitage" (dnes Miramonte), "Lesní dvůr", "Windsor", "Lesní mlýn" (dnes Donbas), "Panorama", "Viktoria" (dnes oplatkárna), "Švýcarský dvůr" (dnes provoz oplatkárny za Taorminou). Cukrárny byly "U tří bažantů", "U labutí"‚ na Císařské třídě atd.

Pokud jde o zábavy, uvádí Řivnáčovy Čechy, že péče o ně náleží v Mariánských Lázních zvláštnímu klubu, jehož místnosti jsou v 1. poschodí Obecního domu (kursál) a skládají se z hovorny, čítárny, herny a koncertního sálu. Týdně je tam nejméně jedna večerní zábava. V čítárně je vyloženo 100 domácích a zahraničních časopisů. Vstupenka do klubu platná po celou sezonu, stojí 5 zlatých pro 1 osobu a 8 zlatých pro jednu rodinu. Týdenní lístek, který však neopravňuje k bezplatné návštěvě večerních zábav, stojí 1 zlatý za osobu, sezónní lístky pro úředníky a důstojníky jsou po 3 zlatých.

Významné postavení ve společenském životě měl lázeňský orchestr. Měl místnost teké v Obecním domě, čítal 38 mužů a měl hodně povinností. Od 1. do 15.května a od 16. do 30.září hrál ráno od 6.30 do 8.00 hodin a od 16.května do 15.září od 6 do 7 hodin u Křížového pramene a od 7 do 8 hodin u Ferdinandova a Karolinina pramene. Večerní koncerty u Křížového pramene se konaly od 18 do 19 hodin, polední u Lesního pramene od 11.30 do 12.30 hod. Při nepříznivém počasí se koncerty konaly buď v hovorně Obecního domu nebo v tzv. Kursaloně, na Bellevue nebo v Casinu, což se oznamovalo vývěskami.

Také divadlo v Mariánských Lázních hrálo v sezoně denně, začátky představení byly v 19 hod. Pro ty, kdož měli zájem o návštěvu kostelů udávají Řivnáčovy Čechy, že v místě je katolický kostel, evangelický kostel, anglikánský kostel a židovská modlitebna.

Místní dopravu obstarávaly v tu dobu koňské potahy. Sazby drožek a fiakrů byly stanoveny takto:

1. k nádraží nebo zpět fiakr 1.50 zl., při čekání 1/2 hod. 2.50 zl., každá další půlhodina 50 kr., drožka 1 zl., při čekání 1/2 hod. 1.50 zl. a za každou další půlhodinu 30 kr., zavazadlo do 40 kg zdarma, za každých 25 kg 30 krejcarů

2. ve vnitřním městě lázní za každou hodinu dopoledne fiakr 1.20 zl., drožka 80 kr., odpoledne fiakr 2 zl., drožka 1.20 zl., za další půlhodinu dopoledne fiakr 60 kr; za cestu do divadla, na koncert a podobnou jízdu tam a zpět fiakr 1 zlatý, drožka 60 krejcarů.

3. do blízkého okolí:

      a) k Švýcarskému dvoru, k Ferdinandovu prameni, k Victorii, na Šumavu (hostinec), k Lesnímu mlýnu (Donbas), k Dianině dvoru a k pile (dnes Lunapark) za cestu tam a zpět bez pobytu fiakr 1 zl, drožka 60 krejcarů.

      b) do Císařských zahrad (Kaiseranlagen?), na Hamrníky, k myslivně (nad Carolou) nebo k Ferdinandovu mlýnu (poblíž dnešního Eldorada) za cestu tam a zpět bez pobytu fiakr 1.80 zl., drožka 1 zl; za hod. čekání 1. zl. resp. 80 kr.

      c) na celý den a na jakoukoliv vzdálenost do 24 km fiakr 10 zl. a drožka 6 zlatých.

Poznamenává se, že v sazbě je zahrnuto spropitné a že mýtné poplatky hradí cestující. Dostavník (omnibus) byl v provozu mezi nádražím a lázněmi. Sazba za osobu činila 30 kr., za zavazadlo do 50 kg 10 krejcarů.

-bvč-

Z našich parků

Mezi listnatými stromy, které nás udivují svou výškou a velebnou mohutností, je buk v našich lázních poměrné často zastoupen.

Ze sedmi druhů rodu Fagus (buk) roste u nás jediný - buk lesní (Fagus silvatica). Strom, který poznáme podle typické hladké bělošedé kůry, dorůstá výšky 50 m. Poprvé se objevují u něho květy až ve 40-50 letech. Jsou drobné, jednodomé a rozkvétají hned v květnu po rozvití listů. Bukvice jsou plody - lesklé hnědé nažky. V 5-10letých obdobích bývají tzv. semenné roky, kdy je bukvic mimořádně mnoho.

V parku mezi kostelem a trolejbusovou tratí jsou rozloženy dva mohutné exempláře buku lesní červenolistého (Fagus silvatica, forma atropurpurea), který je charakteristický svými načervenalými listy. Je zajímavé, že z jejich potomstva dědí červenou barvu jen 20-50% členů. Jsou to úchvatné stromy 125 let staré. Václav Skalník je tu vysadil při zakládání kostela r.1848 po pravé straně vchodu do kostela. Tvoří těsnou skupinu, dobře se zavětvují a vyrůstají v jeden komplexní celek (Štěpánek).

List tohoto exempláře je znázorněn ve skutečné velikosti vpravo.

Jinou formou buku lesního je Fagus silvatica forma asplenifolia neboli buk lesní stříhanolistý, jehož list jsme zachytili zase níže. Má prodloužené zpeřenoklané listy a roste v parku proti poště III. Krym přes Hakenovu ulici hned na začátku cesty ke Skalníkově bustě. Není tak vysoký, ale poznáme jej opět podle typické hladě kůry bělošedé barvy.

Další forma - Fagus silvatica forma pendula neboli tzv. "smuteční buk" roste po pravé straně cestičky vedoucí od Tepelského domu k rybníčku s labutěmi. Má převislé větve a rovněž není tak vysoký.
Štěpánek ve své brožuře "Václav Skalník" uvádí ještě buk lesní hřebenolistý v místech pod budovou knihovny v parku.

Buku se daří skoro v celé Evropě, vyžaduje mírné klima s nepříliš horkým létem a nesnáší ani příliš studenou zimu. Je stínumilovný. Roste pomalu a tvoří význačné porosty - bučiny s charakteristickou květenou. Má dřevo těžké (spec. v. 0,75), silně sesychavé a proti dubovému méně trvanlivé; velmi výhřevné, používané v minulosti hojně v řezbářství a k výrobě parket. Zajímavé je, že v Austrálii a Jižní Americe roste blízký příbuzný rod Nothofagus.

Z rodu javor (Acer) si dnes všimneme druhu zvaného klen (Acer pseudoplatanus). Klen má listy s čepelí rozeklanou v 5 nestejných pilovitých lalocích. Pěstuje se velmi často v parcích. V našich lázních nalezneme odrůdu Leopoldii (Acer pseudoplatanus for. Leopoldii) proti poště III. přes Jugoslávskou ulici přímo nad prodejním stánkem p. Matouška. Tato odrůda má listy v mládí měděně červené a žluté. Jen kousek od tohoto stromu směrem k hlavní třídě Odborářů stojí klen červenolistý (Acer pseudoplatanus for. Purpurascens) s listy nápadně rudými, zvláště narubu.

Štěpánek upozorňuje na příklad klenu, odrůdy Leopoldii a na buku stříhanolistém, který stojí přes ulici, na to, jak se strom krásně zavětví až k zemi a rozloží, má-li kolem sebe dostatek volného prostoru.

VÍTE, ŽE již v r.1866 byl zřízen okolo Mariánských Lázní ochranný rajon, který bránil poškozením, které by mohly vzniknout těžbou a hornictvím? Stalo se tak na nařízení místodržitelství z 31.12.1866 zásluhou tehdejšího opata Heinla.

Staré názvy v okolí

Kdysi mělo každé v místo šibenici. V Kynžvartě nedaleko hradu říkalo se jednomu vrchu U SPRAVEDLNOSTI (Beim Gericht), v tereziánském katastru uvedeno "Übern Gericht". V Těšově byl ŠIBENIČNÍ VRCH (Galgenberg). Právo hrdelní mělo město Mnichov, které dostalo již r. 1397 od pánů Tullingerů. Šibenice tehdy stála na poli zvaném "U ŠIBENICE" (am Galgen, v ThK ještě Boym Gericht, v JK Beim alten Gericht). Josefínský katastr uvedl název "U STARÉHO PRÁVA" (Beim alten Gericht), proto, že již tehdy stála nová šibenice na jiném místě v blízkosti tzv. "KUŽELUHOVA LESÍKA" (Gerberholz). Sem byla přeložena r. 1777 šibenice z původního místa. Ale již r. 1790 byla zrušena a zachovalo se tu jen pár kamenů ze základů.

"ŠIBENIČNÍ POLE" (Galgenacker) je v Závišíně, i v Rájově a ve Vlkovicích. "ŠIBENIČNÍ MUKA" (Galgenpoint) - místo v Dolním Kramolíně - bylo již před válkou zastavěno.

Slavkovský les se dříve nazýval "CÍSAŘSKÝ LES" (Kaiserwald). To je jméno hodně staré, pochází z dob vlády Karla IV., který nechal rozrušit hrad Kynžvart po útěku bratrů Engelharda a Albrechta z Kynžvartu a zakázal znovu zde stavět. Lesy a pozemky patřily tehdy skutečně císaři.

"CÍSAŘSKÁ SILNICE" se říkalo v Dolním Žandově tudy probíhající silnici ještě před 2. svět. válkou. "CÍSAŘSKÉ POLE" (Kaiseracker) bylo pole u této silnice. "CÍSAŘSKÉ LOUKY" (Kayserwiesen - ThK), později též "Střídavé louky" (Wechselwiese), se říkalo v Mnichově těm loukám, v jejichž používání se sousedé z Mnichova střídali. "CÍSAŘSKÁ LOUČKA" (kaiserwiesel - JK) v Úšovicích patřila kdysi majiteli jménem Císař (Kaiser). "CÍSAŘSKÁ VÝŠINA" (Kaiserhöhe) v Mariánských Lázních na planině nad Panorámou, kde stojí vyhlídková věž, nazývalo se snad proto, že leží nejvýše a dávala nejširší rozhled, než že by tu byl kdysi sám císař, i když i to je možné.

"KNÍŽECÍ VRCH" (Fürstenberg) a "KNÍŽECÍ POLE" (Fürstenackerl) ležely kdysi v Dolním Kramolíně. "PANSKÁ POLE" (Herrenfeldt), "PANSKÉ ÚDOLÍ" (Herrnthal) a "PANSKÁ CESTA" (Herrenweg) v Mnichově připomínaly časy po r. 1530, kdy byl Mnichov propachtován pánům Pluhům.

V Mnichově ležící "DESÁTKOVÉ POLE" (Zehendacker) připomínalo, že desátý díl úrody musel dostat mnichovský farář jako desátek. V Perlsbergu ležel "LES ČTYŘ PÁNŮ" podle bratří Metternichových, kteří koupili Kynžvart po třicetileté válce i s tímto lesem.

Panství měla právo vybírat mýto od procházejících kupců. "MÝTSKÝ POTOK" (Mautenbach) nazýval se ne podle mýtiny, kterou mohl kdysi protékat, ale podle zde vybíraného mýta. Je uváděn 1454 severně od Kynžvartu.

Nevíme, kde ležel "MÝTSKÝ RYBNÍK" (Mautteich) ve Velké Hleďsebi, ale asi u silnice, kde se platilo mýto. Místo "U MÝTA" (Bei der Maut, nebo ThK - Mauthwies, JK Mauth) v Sítinách má prastarý název. Již r. 1347 je tu uváděna celnice (antiquum telonium), ležící na hlavní silnici mezi Mnichovem a Rájovem z Teplé do Žandova.

Aby se zabránilo tomu, že se kupci celnici vyhnou, byly před celnicí budovány ukazatelé cest. Označením bylo kolo ze dřeva či z kamene, upevněné na podstavci či na pilíři. V Sangerbergu bylo místo zvané "KOLO" (1664-Zollrath) a ve Valech "CELNÍ KOLO" (Zoll Roth)‚ ukazující na Kynžvartskou celnici.

Zaniklá výroba předmětů z hadce a serpentinu

Zastavme se u Křížového pramene a prohlédněme si hezky zblízka jímku, jejíž stěny jsou ozdobeny obklady, na první pohled by se zdálo, že mramorovými. Ale není tomu tak. Je to hornina zvaná hadec nebo také serpentin. Název napovídá, že jde o kámen působící pestrostí jako hadí kůže.

Geologové by nás poučili, že jde o horninu složenou z křemičitanů, železa a hořčíku. Má barvu tmavozelenou, různých odstínů, místy přerušovanou světlejšími pruhy. Právě pestrost barev tohoto kamene ho předurčila k výrobě rozmanitých ozdobných předmětů. A tak ještě i dnes můžeme v hotelích, zotavovnách i penzionech v Mariánských Lázních spatřit těžítka, popelníčky z tohoto překrásně zbarveného kamene. Kromě těchto předmětů byly z hadce vytvořeny kostelní křtitelnice, kříže, stolní i náhrobní desky, pomníky apod. Také kazatelna ve zdejším děkanském kostele je zčásti z hadce.

Hadcový přírodní pruh je velmi pozoruhodný a začíná za městem u kavárny Lunapark a postupuje na severovýchod. U vrcholu "Vlčí kámen (880 m.n.m.) mezi obcemi Prameny a Mnichovem dosahuje své největší nadmořské výšky. Ale pruh tam nekončí, postupuje dále k severu k obci Nová Ves a na výšině "U tří křížů" tvoří hadcové skalky. Hadcové lomy byly otevřeny u Mnichova, tam byl hadec lehčeji přístupný. Dnes jsou tyto doly opuštěny, ale doufejme, že ne natrvalo. V posledních letech byl zde opět častěji prováděn průzkum, zda by se těžba nedala opět obnovit.

Šest občanů, možno říci podnikavých, z obce Mnichova, založilo v roce 1833 brusírnu hadce, která je však od roku 1876 zříceninou. Stála na pravém břehu potoka mezi mlýny pod Mnichovem. Byla to jednoposchoďová budova, kde byly umístěny 4 brusy, 6 soustruhů, 1 pila na kámen, 1 velký vrták, 1 holandský mlýnek a kovárna. Celkem tedy velni slušně vybavená továrnička, která byla poháněna vodou z potoka. Zaměstnávala 30 lidí. Výrobky šly v blízkých Mariánských Lázních dobře na odbyt. Prodávaly se tu ve stáncích, v tzv. butykách. Kdo chtěl, zajel si přímo do Mnichova do skladu těchto nádherných výrobků (v čp. 39), kde byl lepší a bohatší výběr, popř. i na objednávku.

V archivu města Mnichova čteme, že na podzim roku 1835 navštívili Mnichov rakouští císařští manželé, kteří si zde objednali více ozdobných předmětů z hadce. Podnikatelé jim pak poslali z Mnichova (10.9.1835) ozdobně vypracovanou korunu a žezlo, samozřejmě z hadce. V příštím roce 1836 navštívili brusírnu hadce v Mnichově princ Bedřich Vilém Pruský, řecký král Otto I. a manželka bavorského krále Ludvíka I. Koupili zde více kusů hotových výrobků z hadce pro své dvory.

Po dvacetiletém provozu byla výroba zastavena, snad že byla příliš drahá, nevyplácela se. To bylo asi r. 1853.

Ale obrovské spousty překrásně zbarveného hadce daly v dubnu 1882 znovu podnět k těžení. Pražští němečtí průmyslníci Lauhisch a Scharf si pronajali hadcové doly od mnichovské obce na 50 let. Postavili novou továrničku poblíž staré, přibrali třetího společníka z Aše a začali těžit a vyrábět. To už měli lepší vybavení továrničky než předchozí podnikatelé. Ale výroba 50 let nevydržela. Trvala jen do r.1905, kdy byla opět pro velké náklady, zastavena.

Nepřeberná ložiska tohoto zvláštního kamene, ukrytého i pod zemí a jediného toho druhu u nás a v tomto množství i v Evropě, čekají na obnovení těžby a průmyslové zpracování. Pokročilá technika dnešní doby by jistě dala těžbě i zpracování hadce nové a účelné stroje. Věříme, že se dočkáme.

Vojtěch Neustupný