18.

19. listopadu schůzka kroužku

Schůzka vlastivědného kroužku Klubu zdravotníků v Mariánských Lázních s programem koná se v pondělí 19. listopadu 1973 v 19.00 hodin v místnosti Klubu zdravotníků "Krym" - vchod z Mírového náměstí vedle prodejny Suda.

Program:
            1. Úvodní slovo s. Zdeňka Chábery
            2. Slavní ruští a sovětští návštěvníci v Mariánských Lázních v minulosti (Vlad. Mašát)
            3. Expedice Sítiny (R. Švandrlík)
            4. Organizační záležitosti kroužku
            5. Plán další činnosti v roce 1974
            6. Různé
 

Jan Hostáň v září v Mariánských Lázních

Jak se dovídáme z "Hraničáře" z 23.10.1973, pobýval v září 1973 v našich lázních na léčení spisovatel Jan Hostáň, nositel Rádu práce, který píše pro naši mládež. Měl tu i několik besed, kdy vzpomínal na svou návštěvu Moskvy 1932, na setkání s Naděždou Krupskou aj. Ing. Příhodovi věnoval verše o Mariánských Lázních:
 

Z minulosti obce Sítiny

SÍTINY leží mezi Rájovem a Mnichovem asi 2 km západně od karlovarské silnice, s níž jsou spojeny asfaltovou silnicí. V těchto místech končí území Slavkovského lesa, který tu neznatelně přechází v Tepelskou vrchovinu. Obec leží 735 m.n.m. a v zimě tu je hodně sněhu. Drsný pohorský ráz místa znásobuje to, že je obec otevřena větrům ze tří světových stran, pouze na západě je chráněna, ovšem spoře, pásem hadcového pohoří Planý vrch - dnes Vlček.

Obec už měla v minulosti dvě jména. Nejstarší jméno bylo slovanské SVURVODY. Později postupující německá kolonizace je změnila na RAUŠENBACH (něm. zurčící, šumící potok. Dostal název podle zurčení, bublání a hučení pod obcí tekoucího potoka, zvláště za častých vydatných lijáků.). Po roce 1945 se uváděla obec jako POTOČNO, pak dostala název SÍTINY.

Kdy tu vzniklo první osídlení? Vznik obce dával Klement do souvislosti se založením cínového dolu klášterem Teplou v blízkém lese (tehdy ovšem les vybíhal do planiny mnohem více než dnes). Dovídáme se o tom z jedné listiny tepelského opata Benedy ze 14. června 1346. Rovněž Anton GNIRS se přiklání k této verzi zřejmě z toho důvodu, že obec není jmenována v seznamu obcí v listině papeže Řehoře X. z 23. května 1273, která potvrzovala majetky kláštera Teplá, darované mu Hroznatou. V listině však není jmenován ani Sangerberg a hranice klášterního panství tedy mohla tehdy ležet více na východ (Mnichov - Číhaná - Rájov).

Mnohem starší cínový důl založený z roku 1346 byla stará celnice ("antiquum telonium"), která ležela "mezi Eremita (Mnichov) a Rájov" v blízkosti Sítin. První osídlení nelze vyloučit již v době, kdy tato celnice byla v provozu, snad již v 11. - 12. stol. Také klášterní dvůr zde byl nepochybně starší než zakládaný cínový důl.

Nový cínový důl byl již příštího roku podle listiny ze 14. prosince 1347 prodán bratrům Bohuslavovi, Ulrychovi a Konrádovi Tullingerovým do dědičného pachtu. V této listině se také vymezuje přesněji poloha vsi právě v místech poblíž staré celnice. Roční nájem činil 8 kop grošů. Bratří Tullingerové pak používali cínový důl, u kterého měl klášter také jednu tavící huť. Pozdější klášterní opat Bohuš si umanul získat zpět důl, který byl zřejmě výnosný a protože nájemci odmítli zrušit pacht, vznikl mezi nimi a opatem ostrý spor. Zdá se obravdu, že těžba cínu se tu rozrůstala a opatovi se jevila původní smlouva pro klášter nevýhodná. Sám český král se prý dlouhou dobu snažil spor urovnat, ale marně. Až v roce 1397 dochází ke smíru. Dle listiny z 25. května 1397 zavazuje se opat Bohuš stejně jako soudní úřad v Mnichově ponechat dále v pachtu Tullingerovi otevřené cínové doly u Sítin, avšak nové otevírající se doly budou již rezervovány klášteru. Naopak Tullinger se zavázal, že bude sloužit klášteru se samostřílem (kuší) tak často, jak to bude třeba.

Teprve po husitských válkách, kolem roku 1455, získal klášter celou obec zpět‚ když opat Albert (1455-1458) vyplatil Janu Kunešovi a jeho bratrům za odstoupení 235 kop grošů. Při této příležitosti jsou naposledy připomínány cínové doly a tavící hutě v těchto místech, dnes na ně vzpomínají pouze staré místní názvy.

Dle dopisu Jindřicha z Plavna z roku 1461 měla stát ves pod jakousi zvláštní ochranou hradu Kynžvartu, za což musela platit ročně 8 strychů hrachu (tj. asi 750 litrů).

16. dubna 1530 byly Sítiny spolu s dalšími 17 klášterními obcemi zastaveny králem Ferdinandem Janu Pluhovi z Rabštejna. Teprve roku 1549 se vrátily tyto majetky klášteru, ovšem jen částečně: lesy, doly, šachty, rybníky atd. na tomto území zůstaly rezervovány královské komoře. Snad právě toto dotvrdilo zánik cínových dolů.

Za třicetileté války plenili Švédové tuto krajinu v letech 1632 a 1635, kdy místní obyvatelé se skrývali po lesích. Naposledy tu byli Švédové r. 1647. Tehdy si udělali z mnichovského kostela stáj - obyvatelstvo se rozprchlo a Mnichov zůstal 18 týdnů neobydlen.

Seznam sítinských poddaných v berní rule (1655) ukazuje, že vesnice je překvapivě velká. Roční výsev 179 strychů (asi 52 ha) byl větší než v sousedním Rájově, kde bylo 164 strychů (47,5 ha). Rychlý růst obce zřejmě ovlivnila blízkost města Mnichova, se kterým byli Raušenbašští úzce spjati. V Mnichově se křtilo, konaly se tu svatby, i se pohřbívalo, do Mnichova se chodilo na mše, na trhy i do školy, mnichovští řemeslníci nabízeli rozmanité užitečnosti.

Stejně jako v sousedství - v Sangerbergu, v Louce či Nové Vsi rozkvétal i v Sítinách obchod s chmelem a později, když povoznictví upadalo, mnohé rodiny těchto obchodníků s chmelem odstěhovali se odtud do Žatce.

SCHALLER (1788) popisuje ves "RAUŠENBACH se 43 staveními, stejně jako s kaplí Maria-Hilf (Marie Pomocné), postavenou 1747 opatem Jeronymem. Nedaleko této kaple se láme znamenitý serpentinový kámen, jehož těžbu otevřel nyní žijící opat von Trautmannsdorf."

SOMMER (1838) uvádí: "RAUŠENBACH při Císařském lese, na jednom malém potoku, ves se 66 domy a 442 obyvateli, u farnosti Mnichov, má 1 kapli Maria-Hilf, postavenou 1747 opatem Jeronymem, 1 školu, 1 poddanskou sýpku (Contribution-Schüttboden), 1 vrchnostenský mlýn ("Porkel- neboli Borkelmühle"). V blízkosti v lese je jeden sirnatý pramen."

Za dob Franz KLEMENTA (1878) měla ves 84 domů, 593 obyvatel a osídlení kulminovalo v dalším desetiletí na 600 obyvatelích. V roce 1907 měl však Raušenbach už jen 485 obyvatel. V r. 1930 tu bylo 85 domů, ale 410 obyvatel. V té době pracovali obyvatelé převážně v zemědělství a část dojížděla za prací do lázní. Sedláci vlastnili poměrně velké díly lesa, v nichž nebyl řídkým hostem jelen. Byla tu dvoutřídka, chudobinec, tři větší hostince - "U zlatého orla", Dietlova a Barthova hospoda. Původně tu býval i poštovní úřad, avšak za 1. republiky byl zrušen a obec patřila k Mnichovu, železnice byla až v Poutnově. Bylo tu pravidelné autobusové pojení s Mariánskými Lázněmi a Mnichovem.

Ze Sítin pocházel tepelský opat Bruno Baierl (1880-1887) a dále někdejší c. k. soudní okresní soudce Bayerl. Z téhož rodu byl i proslulý sítinský malíř Leonard BAYERLE z konce 18 stol. Tento místní umělec mj. je tvůrcem obou postranních oltářů v ovesnokladrubském kostele sv. Vavřince, které jsou z roku 1787. Rovněž olejové obrazy křížové cesty v ozdobných barokních rámech z roku 1796 v tomto kostele jsou jeho dílem. Roku 1790 maloval hlavní obraz pro dostavovaný rájovský kostel; avšak tento obraz byl i s hlavním oltářem odstraněn v roce 1860 a je nezvěstný.

Za 1. republiky byl tu vyhlášený znamenitý místní sochař Zucker především jako tvůrce působivých uměleckých náhrobních pomníků.

Shlédnout jeho díla a podrobněji si vesnici prohlédnout - to bylo cílem naší "výpravy" dne 3. listopadu 1973. V příštím čísle budeme vyprávět o této expedici, která vedla především k polozapomenutému hrobu ruských vězňů - účastníků pochodu smrti v dubnu 1945, a při které jsme si prohlédli obec, místní kostelík, starý sítinský mlýn a pátrali v nedalekém lese po základech starého kostela, zrušeného Josefem II., a po stopách po dolování.

Počty obyvatel v okolních obcích 1930

Při sčítání lidu 1930 měl okres Mariánské lázně 17.600 obyvatel.
[P.=pošta; Ž.=nádraží; Č.=četnická stanice; D.=duchovní]

150 let Václav Jan Tomášek v Mariánských Lázních

Setkání hudebního skladatele V.J.Tomáška s Goethem r. 1823 v Mariánských Lázních.
(Dle článku Marie Tarantové v časopise Od Dyleně č. 5-6/1948. Zkráceno.)

Václav Jan Tomášek (1774-1850) byl slavným hudebním skladatelem předsmetanovské doby, osobním přítelem Františka Palackého. V dějinách české hudby má velký význam jako udržovatel mozartovské tradice a pěstitel romantismu v českém národním duchu. Většinu života strávil v Praze a stál v čele hudebního života u nás počátkem 19.stol. Byl významnou osobností obrozeneckého hnutí. Jeho dvě setkání s Goethem znamenala velké ocenění českého obrození ze strany Goethovy (Cheb 1822 a Mariánské Lázně 1823).

Z děl Václava Jana Tomáška si připomínáme klavírní díla "Eklogy", "Rhapsodie", "Dithyramby" a operu "Serafina".

Posuzujeme-li Tomáškovo vlastenectví, nesmí nás klamat‚ že Tomášek zhudebnil více německých než českých písní. Musíme k jeho dobru přičíst morální a umělecký význam jeho českých písní pro další rozvoj české hudby i nadšení, s kterým záměrně přistupoval k této práci. Uvědomíme-li si pak, že Tomášek, o čtyři léta mladší než Beethoven - žil v době největšího rozkvětu poezie Schillerovy a Goethovy, chápeme, proč vokální tvorba Tomáškova byla inspirována právě jimi. Při Tomáškově všestranném vzdělání, přísných estetických zásadách a lásce k poezii nebylo ani jinak možno, zvláště byla-li česká poezie v té době teprve na začátcích svého vývoje.

"On revient toujours a ses premiers amours platí v Tomáškově životě o Schillerovi. S Goethem tomu bylo jinak. Tomášek se jím dlouho obíral, dlouho se jím těšil a čerpal z bohaté studnice jeho citů, dojmů a nálad. Až ve svých 41 letech roku 1815 - uzrává v něm úmysl vyjádřit tony vše, co mu znělo z Goethových veršů. Komponovat Goetha znamená básníka milovat, chápat a rozumět mu.

Při komponování Goethových básní se Tomášek netříštil jinými skladatelskými úkoly, jako například při komponování skladeb na Schillerovu poezii. Zhudebnil Goethovy básně téměř jedním dechem. Proto Tomáškovy písně na Goethovy básně tvoří samostatnou kapitolu v jeho tvorbě. Mají svůj sloh a prozrazují vzestup Tomáškovy tvůrčí osobnosti.

"Psal jsem je s chutí a láskou, takže mne uznání příliš nepřekvapilo", píše Tomášek poněkud sebevědomě ve své "Autobiografii." A uznání za ně sklízí Tomášek dodnes, bohužel víc v teoretických spisech, než v koncertních síních, kde jsou Tomáškovy skladby vzácným úkazem.

Tomášek zhudebnil 40 Goethových básní, které postupně vydal v devíti sešitech. Když roku 1818 připravil vydání sedmého sešitu, dozvěděl se, že Goethe je opět po čtyřleté přestávce v Karlových Varech na léčení. Použil táto příležitosti a poslal mu šest již vydaných sešitů s dotazem, zda mu smí věnovat sedmý sešit, který měl obsahovat tři balady "Král duchů", "Král v Thule" a "Rybář". Na Tomáškův dopis odpověděl básník 1. září 1818:

"Vaše Blahorodí,

odpusťte, že jsem dříve neoznámil příjem Vaší laskavé zásilky a hned nezodpověděl připojený vlídný dotaz. Omluviti by mne mohlo ducha otupující lázeňské léčení a náročnost významné společnosti, jíž je tak sladko se oddávat.

Vaši účast na mých písních dovedu teprve tehdy správně ocenit‚ jestliže po návratu domů uslyším při jejich opětovném provedení, jak jste nově oživil a osvěžil květiny a květ mých dřívějších časů.

Budete-li chtít v následujícím sešitě připojit k zájmu, který jste mým písním již věnoval, ještě zvlášť vyslovené věnování, budu se tím považovat za dvojnásob poctěna a mnohonásobně odměněna za neustálou horlivost, se kterou své písně přibližuji životní i umělecké sféře hudebníkově."

Je příznačné pro Goetha a jeho dobu, že své básně nazývá důsledně písněmi. Odtud i původ obliby obrozeneckých našich básníků pro název "píseň" a "pěti" (zpívati) tam, kde se mluví o básních a básnění.

Zde nemůžeme nevzpomenout na podobný dotaz, který zůstal bez odpovědi s k němu přiložená píseň nerozpečetěna. Bylo to nesmrtelné dílo 18letého předměstského učitele ve Vídni, "Král duchů" Franze Schuberta z roku 1816. Podobně se vedlo i Hectoru Berliozovi, když roku 1829 poslal 80letému Goethovi první dva výtisky Osmi scén z Fausta. Patřil-li Tomášek mezi ty šťastlivce, kterým Goethe odpovídal na dopisy, můžeme z toho soudit i na významné postavení, které měl Tomášek doma i za hranicemi. Zásluha o vlídné přijetí Tomáškových dopisů patří ovšem v neposlední řadě také hraběti Jiřímu Buquoyovi, v jehož službách byl Tomášek v letech 1806-1823. A Jiří Buquoy - "hrabě Buquoy učený" se kmitne Palackého každodeníčkem - byla osobnost pro svou ušlechtilost, vzdělanost a svobodomyslnost ve světě kulturním velmi vážená a svými přírodovědeckými zálibami velmi blízká Goethovi.

Proto "skladatele hraběte Jiřího Buquoye - jak se skvělo na všech titulní listech Tomáškových skladeb - nebylo možno odbýt mlčením jako např. neznámého vídeňského šlechtice Josefa von Spauna, jež se přimlouval za začátečníka Franze Schuberta. Tím, že Goethe věnoval pozornost Tomáškovým dopisům, nezapadly ani Tomáškovy písně bez ohlasu jak u básníka samého, tak u celého dvora výmarského. I tenkrát bylo třeba propagovat dobrou a hodnotnou věc!

Jaký dojem vzbudily Tomáškovy písně, prozrazuje Goethův dopis Tomáškovi z Jeny z 18. července 1822:

"Jak rád bych Vám, můj nejdražší, vyjádřil ústně své díky za Váš zájem o mé písně a za to, že jim věnujete neúnavně a stále svou pozornost. Řekl bych Vám to rád z dvojího důvodu: za prvé proto, že při přednesu Vašich písní jsem strávil již mnoho příjemných hodin, za druhé pro své dlouholeté přesvědčení, že asi jen skladatel sám a případně několik jeho žáků, kteří jsou zcela prostoupeni jeho pojetím, nám pravdivě a přesvědčivě může sdělit, co nalezl v básni, jak ji porozuměl a co !o ní vložil.

Pak bych si přál, abych prostými a přiléhavými slovy mohl vyjádřit, že svým rozmanitým písním, které vznikly pod dojmem nejrůznějších událostí, smím teprve tehdy připisovat vnitřní shodu a ideovou celistvost, když také skladatel se jim oddá celým svým srdcem a svým způsobem je zhudební, jako by tvořily celek. O tom bychom si mohli při svém setkání velmi přátelsky pohovořit, zatím co na dálku se tom můžeme zmínit jen povšechně."

Připojuji nejlepší přání a prosím, abyste laskavě tlumočil příležitostně mé poručení panu hraběti Jiřímu Buquoyovi, jehož přátelstvím se mohu lichotit. Račte mně i v budoucnu podávat zprávy o Vašich skladbách, i kdyby se mne přímo netýkaly..." Potud Goethe.

Přání projevené v dopise se brzy splnilo, neboť roku 1822 se oba setkali v Chebu. Goethovi bylo 73 let, Tomáškovi 48 let. Podrobnou zprávu o setkání zachoval nám Tomášek ve své Autobiografii, ale jen ten, kdo zná historii Goethovi poslední lásky, porozumí správně Tomáškovu vyprávění.

Goethe jezdíval rád do Čech, zejména do Karlových Varů. Když tam jel roku 1820 po dvanácté, zastavil se v Mariánských Lázních, aby se na vlastní oči přesvědčil o jejich zázračnosti i kráse. Zásluhou agilního opata kláštera v Teplé, Karla Reitenbergera sířila se pověst o zázračné Křížovce tak rychle, že Mariánské Lázně k sobě brzy lákaly i cizince. Zmíněného roku 1820 se tam horečně stavělo, takže si tam Goethe připadal jako v Severní Americe, kde se mýtí lesy, aby tam ve třech letech vyrostla města. "Stavitel a zahradník rozumějí své práci," píše Goethe Karlu Zelterovi.

Toho roku zamířil Goethe naposledy ještě do Karlových Varů, ale příštím rokem vítaly ho již Mariánské Lázně, kde Goethe strávil poslední tři léta, věnovaná českým lázním. Za svého pobytu tam poznává to nejzázračnější" - lásku k sedmnáctileté dívčině.

Na sklonku léta bývalo vždy těžké loučení s nadějí na nové shledání. Goethe se loučí r. 1822 s Lewetzovovými a na zpáteční cestě se zastavuje v Chebu. Cheb býval téměř pravidelnou zastávkou na Goethových cestách do Čech i zpět, neboť v jeho okolí nalézal mnoho vhodného materiálu ke svým mineralogickým studiím.

Začátkem srpna 1822 dozvěděl se Tomášek za svého léčení, v Karlových Varech‚ že Goethe je v Chebu. Nemohl odolat, aby tam za svým zbožňovaným básníkem nedojel.

Goethe bydlil v hotelu "U zlatého slunce" a Tomášek s malou dušičkou - pod dojmem řečí i Goethově povýšenosti - zaklepal na dveře jeho pokoje. První pohled na Goetha byl pro něj nezapomenutelný. Goethe stál uprostřed pokoje ozářen majestátem poezie a přívětivě vítal hosta. Dříve než Goethe zvěděl jméno nenadálého návštěvníka, choval se k němu vlídně. Pro Tomáška bylo pak ctí, že se Goethovo chování proměnilo v projev upřímné úcty a srdečného přátelství, když zvěděl, že za ním přišel, nadšený ctitel jeho básní a neúnavný skladatel písní na jeho verše. Byla domluvena schůzka na odpoledne, které se zúčastnil přítel obou, magistrátní rad Josef Seb. Grüner. Tomášek musel předsedat této společnosti na Goethovo výslovné přání‚ který humorně prohlásil: "Milý Tomášku! Musíte si sednout na pohovku‚ poněvadž dnes jste Vy naším arcibiskupem."

Při dobrém víně se rozpředla zábava o umění a později i o Goethově díle "Viléma Meistra léta učednická." Rozmluvu zachytil Tomášek podrobně v Autobiografii. Když rozhovor přešel na Goethovo oblíbené téma - mineralogii - Goethe vystihl, že mineralogie je Tomáškovi asi tak vzdálená jako jemu pravidla hudební skladby, odvedl Goethe taktem jemného hostitele rozhovor na pole bližší Tomáškovým zájmům. Požádal Tomáška, aby mu zazpíval některé své písně a splnil tak jeho přání, projevené kdysi písemně. Své přání dokládal tvrzením, že "ani nejvzdělanější zpěvák nedovede píseň oživit tak, jako její skladatel. Nezáleží ani tak na kráse hlasu, jako na náležitém přízvuku, jímž teprve píseň vynikne."

Tomášek přislíbil a pozval Goetha do bytu advokáta Franka, neboť tam byl krásný klavír. Zároveň nabídl, že pro něho přijde nazítří dopoledne v 10 hod. Goethe s povděkem přijal. Advokát Frank byl Tomáškovým hostitelem za to, že Tomášek měl v Praze na bytě jeho syna - studenta.

Povzbuzen Goethovým vlídným chováním podal Tomášek Goethovi svůj památník s prosbou, aby mu tam Goethe vepsal několik slov. Goethe si k tomu vybral hned dva listy, což je dokladem toho, že již měl v duchu napsanou báseň pro Tomáškův památník.

Při improvizovaném koncertu byl přítomen kromě Goetha a rady Grünera lékárník Helly z Prahy a advokát Frank se synem. Víme-li, že před tímto setkáním předcházelo Goethovo rozloučení v Mariánských Lázních (na konci sezony, ne ještě trvalé), pochopíme Goethovo dojetí při písni "Útěcha v slzách", jejíž překlad zní:

Ulrika byla Goethovi hvězdou, jíž nelze mít, ale jejíž krásou se lze těšit a pro ni nalézt útěchu v slzách.

Tomášek, k jehož sluchu ještě nedolehla senzační zpráva o náhlém vzplanutí beznadějné Goethovy lásky, se domníval, že příčinou neobyčejného Goethova pohnutí byla vzpomínka na smutnou událost, jež ho kdysi k básni inspirovala. Proto, vybral symbolicky další píseň "U řeky." Goethovu pozornost vzbudila zejména "Touha Mignony", neboť Tomáškovo pojetí se mu líbilo víc než pojetí Beethovena a Louise Spohra. Domácí koncert skončil třemi baladami, které Tomášek věnoval při vydání Goethovi. Z jiného pramene pak víme, že Goethe nebyl příliš nadšen Tomáškovým "Králem duchů". Co by asi řekl zhudebnění téže básně z pera geniálního Schuberta, kdyby se tak macešsky nebyl zachoval k práci mladého skladatele ?

Při rozchodu pozval Goethe Tomáška k sobě pro památník. Pln očekávání šel Tomášek ke Goethovi. Zastihl jej při prohlížení vzácných nerostů. Goethe byl ještě laskavější než předtím a vřelým stiskem ruky poděkoval Tomáškovi za jeho krásné písně. Pak podal Tomáškovi oba listy do památníku popsané tak, že bylo třeba položit je vedle sebe, aby se daly správně přečíst.

Tomášek nepochopil, jaké cti se dostalo jeho umění, když si Goethe vyvolil mlčky právě jeho, aby v tonech zvěčnil slast i žal své pozdní lásky. Místo něho učinil tak později K. Fr. Zelter.

A přece i v srdci Tomáškově se rozsvítila tehdy hvězda lásky a podobně jako Goethovi i jemu zazářila právě v Mariánských Lázních, o čemž si napíšeme příště.

Znovu anglikánský kostelík

Kolem anglikánského kostelíka nastal nový rozruch. V pátek 9. listopadu 1973 dovídáme se, že dveře kostelíka jsou otevřeny - vypáčeny. A tak se stalo, že jsme poprvé spatřili vnitřek této stavby, která svou jednoduchostí a strukturou je zajímavější než její vnější podoba.

Klenutý dřevěný strop, dvě řady kostelních dubových lavic, v levém rohu několik kamenných schodů a kazatelna rovněž z neomítnutých červených cihel a jednoduchá kamenná výzdoba. Oltářiště je chaoticky naplněno dřevěným inventářem, stejně jako zákristie, do které vede vchod na levé straně oltářiště. Zde jsou rovněž zcela zničené, kdysi nádherné varhany, kde zbyly pouze nožní pedály. Zničené jsou barevné mozaiky oken. Kostelní stříbro bylo ovšem již v obrobí poválečného zlatokopectví zlikvidováno.

Letmý pohled na pravou stěnu sálu ukazuje, že ze tří pamětních desek, které uváděl roku 1969 Leoš Pernica v článku "Zachraň dědictví historie" ve Světě práce, jsou dvě ukradeny !

První deska zajímavě a nezvykle výtvarně řešená (u dveří vpravo) připomínala založení kostelíka. John Scott of Rodono ze Selkirkshiru zemřel 16.7.1867 a jeho manželka Anne Scott nechala tento kostel postavit 1879. Zdobená bronzová deska měla tento nápis:

"To the glory of almighty god and in memory od John Scott of Rodono Selkirkshirs, who died at Marienbad on 15th July a.d. 1867. This church las been erected by his widow Anne Scott a.d. 1879."

Druhá, rovněž bronzová deska - obě přežily za nacismu sběr kovů - která je rovněž odcizena, byla umístěna u prvé lavice a vztahuje se k návštěvám krále Eduarda VII. v tomto kostele. Nápis zní:

"Here king, Eduard VII. worshipped 1897-1909. These tablets were get up by dutiful subjekts. MDCCCCXI."

Takže tu zbývá pouze třetí pamětní deska, mramorová, s květinovým věncem kolem zdobená, se zlaceným reliéfem královské hlavy, dlouhá 83 cm, práce anglického sochaře z Londýna. Desetiřádkový nápis pod portrétovým medailonem krále vedle životních dat zní:

"To the glory of god and to the beloved memory of Eduard VII. by the grace of god of the united kingdom and of the british dominions beyond the sess king, defender of the faith, emperor of India and sovereign of the most noble ordre of the garten."

Rovněž barevné mozaiky oken s věnováními jsou zničeny. Byla tu věnování:
            1. okno: "in memory of Francis John Mallet, departed march 13.1867."
            2. okno: "in memory of Maria Singleton, departed July 2.1875."
            3. okno: "in memory of m. general John Singleton, departed April 10.1887

(citace GNIRS!)

Zatímco okna rozbily děti, u pamětních desek jde o krádež. Otevření kostela i ztráta desek byla hlášena na MěNV a VB. Díky rychlému zákroku s. Grossmanna z MěNV provedla technická služba ještě týž den uzavření kostela a tak za bezpečen před poškozením dětmi před zcizením vzácný reliéf z bílého mramoru připomínající slavnou dobu lázní za návštěv Eduarda VII.

Tajné podzemní chodby, které kdysi spojovaly hrady a hory a které měly ukrývat zlaté poklady, vzněcovaly v minulosti fantazii lidí. Nedaleko Konstantinových Lázní leží stará česká obec Čeliv. V oblasti Čelivi se nalézala celá sít tajných chodeb a dodnes nebyl objasněn ani jejich průběh ani účel a asi již nebude. Středem sítě chodeb byla čelivská fara. Staří obyvatelé věděli o existenci chodeb, ale nezanechali nám žádný plánek. ČeIiv měla být spojena tajnými chodbami s Polžicemi, Bezdružicemi a s hradem Švamberkem.

Centrum tajných chodeb leželo pod dřevěnou budovou, která byla na faře používána jako stáj, stodola a sklad brambor. Existoval tu dvojitý sklep, kde podlaha horního sklepa byla kamenné klenutí spodního sklepa. Kdo chtěl do těchto chodeb jít, musel sestoupit se světlem do sklepa a tudy do tmavého sklepení a jen plochým klenutím do špičatého oblouku, jehož opěry spočívaly na zpráchnivělém skalisku. V jihozápadním koutě tohoto místa byla asi 1 m hluboká a 1,7 m široká neohrazená studna, která zůstala plná vody i v suchém roce 1934. Z tohoto sklepení běží dvě chodby: na západ a na východ.

Západní chodba je zachovalá, 120 cm vysoká a 90 cm široká. Bylo možno do ní vkročit překročením studny po položeném prkně a v sehnuté poloze bez nebezpečí. Jen na jediném místě bylo nutno se protahnout. Chodba běžela pak stěnami bývalé obecní studně (před čp. 4), které byla však už dávno zrušena, mířila k západnímu východu obce a končila nad stavením čp.11 v levém silničním příkopu ve skále vytesaným čtvercovým výstupem. Na přiléhající zdi u cesty je tam zasazen velký bílý křemenný kámen. Spodní část chodby ležela (1936) pod vodou. Obecní studna byla používána asi do roku 1830. Její zdivo uzavírá chodbu, která existovala již před stavbou studny. Tímto podivuhodným kanálovým systémem se před lety vyprázdnily zatopené farní sklepy jakýmsi vpádem vody. Nad uváděným vyústěním chodby nachází se pod švamberskou cestou v hloubce asi 6 metrů nějaká větší dutina‚ která byla spojena s dosud neprobádanou sítí chodeb ležících pod severní částí Čelivi. Množství vody do této dutiny stažené je pravděpodobně příčinou trvalé vlhkosti této cesty i v letním období.

Z jihovýchodního koutu sklepa vedla asi 45 m dlouhá pohodlnější cesta do hrobky‚ ležící pod kostelem. Vchod do těchto katakomb je ve farním sklepě zazděn asi 60 cm otvor. Tímto otvorem bylo možno prolézt a dostat se rovněž ve skále vytesanou prostornou chodbou až do hrobky‚ ve které odpočívaly pouze ostatky paní Margarety Terezie Schreiberové, rozené Clausewitz z Waidhausen ve Falci. Byla to manželka knížecího Löwensteinského rentmistra Jana Bedřicha Schreibena na Švamberku, která mu zemřela sotva 22letá, 21.11.1720. Klid duší pro oba měla zajistit věnovaná mše. Prodloužení chodby míří do prostorné velké hrobky, která byla otevřena s jako hrobka na Švamberku náhodným farářem Janem Ondrášem Böhmem a snad také vykradena. Chodba končí před kostelní věží.

Východní chodba byla vysoká jen 70 cm a široká 60 cm a vedla z farní centrály do sklepa budovy fary a ústila pod středem velké kuchyně do vinného sklepa. Z této chodby odbočovala západně od farního dvora druhá ve výši postavy, na severovýchod a snad vedla do Polžic. Je průběh bylo možno sledovat až za farní zahradou, kde všechna voda, která sem dolů stéká ze staré cesty do Polžic kilometrovníku 19, mizela v podzemní chodbě.

U stavení čp.2 (Schot) objevila se roku 1900 v zemi velká dutina, do které tehdy vtekla všechna vod z velké průtrže mračen. Nepřístupná dutina se nachází mezi staveními a po kuchyněmi domů čp.3 a 4. Protože dvůr čp.2 stál na někdejším farním gruntě, poblíž fary, není vyloučeno, že i tato dutina má co dělat s tajnými chodbami pod farou.

Při jímání pramene pro vedení vody Čelivskými 1926 také na úpatí Ovčího vrchu přišlo se na štolu, vytesanou do skály neznámého původu, která pak bohatě poskytovala místu pitnou vodu. Pověsti o podzemním spojení Čelivi se Švamberkem budou asi přehnané, jinak by jich použil 1420 Bohuslav ze Švamberka k útěku, když byl obléhán husity.

W. Giebl před 2. světovou válkou vypovídal, že ze zříceniny starého bezdružického hradu vedou do podzemí dvě chodby. Západní se svažuje prudce dolů a měla východ do roku 1854 na úpatí hradního vrchu a v těch dobách ji často prolézali chlapci. Z tohoto místa se pak stáčela vlevo druhá chodba, která ústila na dno studny u starého pivovaru. Také chodba, která běží z hradu k náměstí (Marktplatz), měla prudký sestup. Křižovala horní starý dvůr a vedla pod dnešní zámek do zakryté studny na úpatí zámeckého vrchu. Tato vodní nádrž ležela v místech pod stožárem vedení asi 10 m severně od staré kovárny tzv. "Zvack". Odtud vedla chodba napůl doprava ke "starým lázním" (alten Bad) do jihovýchodní části města a ústila u domu čp.130 (Fischer) do jedné studny. O těchto chodbách kdysi vyprávěl hostinský Šlupek a vzpomínal (za 1. republiky), jak v letech svého mládí Bezdružičtí za velkého sucha čerpali vodu ze staré studny a přitom právě objevili a také si prohlédli tyto spojené chodby. Je pravděpodobné, že bezdružická síť "tajných" chodeb, nejméně tak stará jako pivovar (připomínaný již 1654), sloužila spíše k zajišťování vody než za úkryt pokladů.

Omlouváme se, že historie Mariánských Lázní nebude dvě čísla pokračovat (18. a 19.), vzhledem k tomu, že je nutno doplnit ještě nové údaje 1813-1818, tj. období do vyhlášení lázní.
V příštím čísle: dokončení Sítiny (výsledky expedice do Sítin), dokončení vyprávění o V.J.Tomáškovi před 150 lety v Mariánských Lázních. Z historie mariánskolázeňské elektrárny pokračování "Staré názvy v okolí", Gorkij v Mariánských Lázních" (2. prosince 1923 přijel Maxim Gorkij do Mariánských Lázních).