|
| Vyšlo dne: |
9.
Květnové dny a historie kraje
V květnových dnech se vracejí starší generace ve vzpomínkách do časů konce druhé světové vílky a připomínají si přešťastné pocity prvních dnů míru, znovu vidí ulice plné praporů, smazané německé nápisy, trosky domů i tváře prvých vojáků, kteří přinesli svobodu. Každý z nás, pamětníků, prožíval tehdy květnové dny někde jinde - v různých koutech republiky, zatímco zde v městě a v kraji pociťoval o německé obyvatelstvo rozčarování z porážky, rozčarování velmi citelné: oplakávalo ztrátu svých blízkých na frontách.
Ta doba neleží tak daleko. Není to ona dávná historie, jak jsme o ní zvyklí psát a číst na těchto stránkách, historie starého Údolí pramenů a historie vznikání lázní. Tato prožitá historie ještě pálí a rozněcuje.
Když byla na podzim 1938 dovršena politická zrada a naše pohraničí bylo přivtěleno k Velkoněmecké říši, neradovalo se příliš dlouhou "svobodné sudetské obyvatelstvo z tohoto stavu. Hitler příliš nezakrýval své válečné plány. Německy mluvící sudetský rolník pohlížel s nedůvěrou na nový vývoj událostí. Henleinovci získávali rolnictv o sliby i pohrůžkami. Vyzdvihovali selský stav jako základ zdravé rasy a státu, chtěli ochránit sedláky před spekulanty, mezi kterými byli převážně židovští obchodníci. To se jim hodilo pro rasistickou protižidovskou politiku. Slibovali, že nový řád ochrán í rolnictvo před novými krizemi. Ale v Hitlerových plánech měli sudetští Němci pouze rozmnožit německou armádu. Muže čekala uniforma a zbraň, ženy tvrdá práce na místech mužů na polích a v továrnách. A přece se podařilo henleinovcům zfanatizovat velk o u většinu německých obyvatel našich pohraničních krajů do takového stupně, že se to vymyká pochopení řady skutků, které provedli před pouhými třiceti pěti lety. V prosinci 1938 vypálila sebranka mariánskolázeňských nacistů a pak srovnala se zemí žid o vskou synagogu, nádhernou stavbu v maurském stylu stojící do té doby v místě vedle dnešního "Marsu". Ani to nestačilo: mladí henleinovci se vrhli na židovský hřbitov (kde také byl pohřben prof. Leasing, prvá oběť nacistů v Mariánských Lázních), zneuctili h o a pobořili, náhrobních kamenů bylo použito jako dláždění. Stejný osud potkal židovské hřbitovy v Drmoule (ze zdejší židovské obce pochází spisovatel Norbert Frýd) a jinde. Co se dělo s židovskými příslušníky, to si můžeme bohužel pouze domýšlet. H e nleinovci ve své zuřivosti překonávali své říšské soukmenovce. Vždyť v řadě říšských měst zůstaly synagogy zachovány. Světová válka potřebovala vojáky, "kanónenfutr", a tak znovu jako za l. světové války loučí se muži se svými rodinami a v Sudetech s cházejí pracovní síly. Proto tu za války pracovalo mnoho cizinců. V roce 1944 tvořilo 30% zdejších pracovních sil zahraniční dělníci, protektorátní příslušníci a váleční zajatci. Z nich váleční zajatci, žijící v nepředstavitelně bídných podmínkách, s vyso k ou úmrtností, byli nejproblematičtějším elementem. Bylo třeba mnoho strážných, zajatci podávali malé výkony a časté byly jejich útěky. Nejhůře na tom byli sovětští zajatci. Např. r. 1943 dostávali na sedm dnů tento příděl: 2325 g chleba, 25 dkg masa, 22 d kg tuku a 70 dkg cukru. Přestože u nich platila mimořádná opatření, jejich útěky byly dosti časté. V r. 1943 byly vydány pokyny, aby Sovětským zajatcům na noc byly odebírány boty a kalhoty. Zatímco na prchající zajatce střílel strážný až po trojím zvolání , na sovětské zajatce se střílelo při útěku bez zvolání výstrahy přímo. Na oděvech byli označeni velkými písmeny SU, zatímco ostatní zajatci Kgf (Kriegsgefangene). Na uprchlé zajatce se pořádaly doslova honičky jako na divokou zvěř. Za dopadení sovětského zajatce příkazem z 1.8.1943 byla stanovena odměna 100 RM každému členu stráže a pochvalné uznání. Také zfanatizované obyvatelstvo se podílelo na akcích. Dne 20. září 1943 - uprchlo z Centrálních lázní v Mariánských Lázních deset sovětských zajatých d ůstojníků. FIALA, který udává soupis útěků a výsledky pátrání, neuvedl, zda se podařilo Němcům sovětské důstojníky pochytat. (Podrobně o práci a podmínkách života zajatců v naší oblasti za 2. světové války píše Jaroslav FIALA v článku "Váleční zajat c i na Karlovarsku v letech 1943-1945" ve sborníku Minulostí západočeského kraje, Plzeň 1967, sv.V., str.5-32.) Byl vyhlášen poplach a nasazeny pátrací skupiny ve všech okolních okresech. Například jen Aš nasadila při mariánskolázeňském útěku 14 četní k ů, 335 mužů venkovské stráže, hasičské sbory atd. celkem 421 mužů. Aby byl takový útěk zdárný‚ musel najít zajatec podporu obyvatel. Potřeboval jídlo a úkryt. V sudetském území byl štvancem bez podpory a s malou nadějí na to, že vyvázne holým živote m . Proto prchali sovětští zajatci většinou do Čech, kde nacházeli podporu i sympatie. Jejich původní úmysl - dostat se na východ a znovu bojovat proti německé armádě - se většinou měnil v zapojení se do partyzánského boje v Cechách. Podařil se útěk 1 0 sovětských zajatců ? Kudy prchali, kdo jim pomohl ? Dostali se do Čech, pomohli našim partyzánům ? Žije ještě z nich některý ? Bylo by to lákavé, ale velmi obtížné pátrání. Hitlerovská hysterie sudetského obyvatelstva před pouhými třiceti lety nás d ěsí svou obludností a poválečné řešení odsunem se jeví jako jediné spravedlivé. Vzpomínáme, jaký osud byl chystán českému národu. Ale zůstaňme v našem kraji. Koncem války bylo sestřeleno americké letadlo německým flakem na letišti Skláře a zřítilo se v úd o lí Dolního Kramolína. Těžce zraněná posádka letadla byla přepadena a prý ubodána vidlemi - je to možné ? - prostými rolníky z Kramolína. Jediný černoch, rovněž zraněný, když viděl hrůzné divadlo, vrátil se ke kulometu letadla a prý ostřeloval Němce až do p osledního náboje. Sám přišel rovněž o život. (Zbytky tohoto letadla bylo možno najít ještě před časem na stráni kramolínského údolí za pramenem Ilsano.) My, vědomi si příslušnosti moderní civilizované společnosti, která se hlásí k myšlenkám humanity a tolerance, děsíme se pomyšlení, že toto všechno se dělo nikoliv v daleké Asii, ale zde - před necelými třiceti lety. Historie tu promlouvá velmi aktuálně - neboť válka se všemi nelidskými obludnými jevy je stejně tak strašná a nezbytná k odsouzení, ať j e vedena kdekoliv na zeměkouli.
Pokračování historie Mariánských Lázní:
Josefínská doba a klášter
Ještě než budeme pokračovat v četbě Nehrovy knihy, provedeme malý, ale nutný exkurs. Abychom pochopili Nehrovy těžkosti s nimiž se musel potýkat, připomeneme si v kostce poměry té doby v zemi i v kraji. Tehdy za opata Kryštofa von Trautmannsdorfa (opatem 1767-1789) ocitl se klášter Teplá ve velkém nebezpečí zrušení císařem Josefem II. Byla to zásluha opata Tr a utmannsdorfa, že prostřednictvím svých známostí u rakouské šlechty a přímo v císařské kabinetní kanceláři byl klášter Teplá uchráněn před zrušením, o kterém již předtím bylo rozhodnuto. Osvícený panovník Josef II. se chystal uskutečnit hesla svobody a spravedlnosti pomocí velikých reforem a důrazných novot. Již to, že zrušil nevolnictví, vyhlásil toleranci jiných vyznání a zasáhl do soudnictví zrušením mučení, postačovalo k tomu, aby stanul v řadě nesmrtelných progresivních osobností světových dějin. Svými snahami zaručit poddaným rovnost před zákonem vytvořil si však z privilegované šlechty a duchovenstva nesmiřitelné nepřátele. Popudil je nesmírně novým daňovým systémem na rovném daňovém základě, který platil pro všechny, i pro privilegované vrstvy. Zvláště jeho církevní reformy byly odvážné a tvrdě dopadly na církev. Zakázal korespondenci biskupů s Římem.
V březnu 1781 nařídil, aby papežské buly a brevy, v nichž spatřoval základní zlo, měly v Rakousku pro své zveřejňování povolení zemské vlády. Při tomto útoku proti církevní hierarchii - ve kterém potvrdil samostatnost a nezávislost na papeži - zároveň zrušil více jak 7000 klášterů a 36000 řádových klášterních členů !!! Také klášter v Teplé byl určen ke zrušení a diplomacií opata-hraběte se podařil o , že byl zrušen pouze sesterský klášter v Chotěšově roku 1782. O rok později - 13.října 1783 - vyhlásil císař Josef II. svůj známý toleranční edikt, ve kterém povoluje svobodné náboženské vyznávání protestantům i řeckým katolíkům. Papež Pius VI. zuř i vě bojoval proti humánním reformám Josefa II. a marně se pokoušel přemluvit císaře sliby i hrozbami při osobní návštěvě ve Vídni. Také šlechta i duchovenstvo, postižené ekonomicky, vydaly povyk o ohrožení svaté víry, docházelo k uměle vyprovokovanýma nepo k ojům, k nimž bylo použito vlastních poddaných. Císař Josef II. byl za své osvícenské reformy, především však pro zrušení nevolnictví, uctíván sedláky jako jejich patron (od té doby hojnost používání křestního jména Josef).
K osobě Kryštofa Heřmana hraběte von Trautmannsdorf a Weinsberg.
Byl zvolen opatem 3. června 1767 jako mimořádná osobnost v klášteře. Byl šlechtického původu, neobyčejného talentu a vysokého vzdělání. Začal svou vládu lidumilným skutkem, když pomohl v roce 1767 krukanickým sedlákům, které postihla neúroda. V r. 1771 zmírnil hlad a nemoci v kraji, když za velké neúrody nechal rozdat mezi prostý lid mnoho set štrychů obilí, a podporoval i chudinu z okolních cizích panství. Denně přicházelo 40 - 50 cizích chudáků (z cizíc h panství) a nacházelo u kláštera pomoc. Hrabě ukončil i 40 let se táhnoucí proces s městem Teplou o vaření piva. Povolil městu celoroční vaření piva s tím, že ročně povinně odeberou z klášterních sklepů 90 sudů piva. Podobně vyřešil spor s městem Út e rý (19.července 1776), týkající se povolení páleni lihovin, s tím, že město je povinno odebrat ročně od kláštera místo 50 jen 35 sudů piva. Byl velikým přítelem vzdělání a umění, sám velký vzdělanec. R. 1778 rozšířil knihovnu kláštera o řadu sbírek, posílal své duchovní do Prahy na vysoké školy na studie práv, filosofie, medicíny‚ metalurgie, geometrie a astronomie. Roku l718 koupil v Praze na Panské ulici dům za 10000 fl. jako přístřeší pro své studenty z kláštera a přiměl je k získávání akademickýc h hodností. Připomeňme některé: malíře Hermanna Haidla, Dr. Grubera, Dr. Nehra a Dr. Waltingera, kteří na jeho náklady studovali. Když byla zrušena latinská škola v klášteře (1783), zřídil ihned místo ní tzv. normální školu a tyto normální školy zavá d ěl horlivě i v jiných městech. Přijal třicet chudých hochů, většinou dětí vojáků, dal jim vojenské oblečení a vedle normálního studia je učil francouzsky a vojenským cvičením. Jeho bývalí chráněnci, pozdější učenci, mu pak věnovali svá díla, jako Pe l cl nebo známý matematik Tesánek (své komentáře k Newtonovi). Mezi nimi byla řada Čechů. Omezil robotní dny, zřídil v Dolním Kramolíně továrnu a železárnu při tamějším dvorci, horlivě stavěl pro dělníky domy, založil ves Heřmanov a když bylo zničeno n ejvětší polesí kláštera - Stěnská - kůrovcem‚ vykoupil 9.12.1786 lesní rezervaci klášterního majetku ve Slavkovském Lese, o čemž bude ještě řeč. Postavil nové školy a fary v Rájově, Úšovicích, Louce a v Uhercích. V jeho snahách stáli proti němu bratří kláštera. Po straně kritizovali, že je pro něho lesk a sláva všechno. Premonstrát KARLÍK (1870) ho líčí jako rozhazovačného člověka‚ který prohýřil klášterní jmění, takže klášteru zbylo při jeho smrti 363 fl. na hotovosti. Byl prý více hrabětem než řádo v ým bratrem. Pořádal taneční zábavy, jízdy, šermování, vojenská cvičení, a co se bratřím zvláště nelíbilo - koncerty, lov a pitky. Teplá se prý v té době podobala spíše hýřivému dvoru knížete než tichému klášteru. Zdá se, že to byl jen hraběcí titul a přízeň nejvyšších míst, která bratry zbrzdila, aby jej nesvrhli z opatského stolce, což bylo dozajista jejich největším přáním. Měl ovšem i své přívržence a ze svých chráněnců si vychoval mnoho vděčných přátel. Byl mnohokrát vyznamenán dvorem, jmenován ( 1 .3.1777) ředitelem normálního školství v krajích Plzeňském, Klatovském, Loketském a na Chebsku, dále generálním vizitátorem Čech, Moravy a Rakouska; byl povýšen papežem Piem VI. (20.1.1776) na notáře a pronotáře apoštolského stolce, a již se šířila pověst , že připadá v úvahu jako biskup pro připravující se biskupství v Chebu. KARLÍK vytýká hraběti, že utratil dokonce i peníze ušetřené opatem Ambrožem pro případ nouze a potom prý byl v úzkých, když musel dle zákona stavět nové fary a školy. Za něho pr ý panovala nekázeň v klášteře. Josefínský duch pronikal přímo do kláštera. V říjnu 1782 podalo osm mladých mužů, mezi nimiž bylo 7 klerikálů a jeden novic Hroznata Hofmann, žalobu a žádost o okamžité zrušení kláštera. Žalobu musel opat řešit a opět prý sho v ívavě - odpustil jim, pouze novice propustil. A tak, i když klášter nebyl zrušen, vládla taková atmosféra, kdy mohl kdokoliv u politických úřadů vystoupit a prosazovat zrušení kláštera. Někteří z bratrů, jako Pavel Waltinger a Benedikt Martin, se rozhodli , že dokonce zruší svou profesi. A tak místo, aby pozdější generace (Karlík 1870 jako kritik Trautmannsdorfův) v klášteře si vážily hraběte, že jim umožnil vysoké vzdělání a skrze vzdělání že dosáhl klášter všeobecné úcty, nemluvě o záchraně kláštera před zrušením, naopak zlehčovaly význam Trautmannsdorfa pro klášter i v principální věci existence kláštera - jak prý sága tvrdila - byl klášter uchráněn od zrušení právě pro své rozvrácené finance. Bylo nutno prodat postříbřené antiky a skvosty kláštera i Tepelský dům v Plzni. Klášterní provizor Norbert Wagner žádal k dalšímu vedení hospodářství kláštera 40 000 fl. Bratři nabyli podezření, že chce opat zničit klášter nepřímou cestou. Situace mezi nimi a opatem se zostřovala. Komise řešila spor a bra t ři, kteří zastupovali klášter proti opatovi - Prokop, Norbert, Felix - byli zbaveni komisí svých úřadů a přeloženi. V lednu l789 opat po návratu z návštěvy zámku Hartenbergu náhle těžce onemocněl a 5. února 1789 zemřel. Smrt hraběte vrhla klášter na řadu let vývojově zpět, ať to způsobila špatná finanční situace nebo názory bratří; teprve Reitenberger může být označován částečně za pokračovatele myšlenek Trautmannsdorfa. Nebyl však urozeným ani tak mocným jako Trautmannsdorf a proto neunikl takovému o sudu, jaký by rádi přichystali - v jiné době - klášterní bratři hraběti. Vrátíme se nyní k našemu Nehrovi. K doplnění hodnocení doktora Nehra uveďme ještě našeho historika Mariánských Lázní Ludolfa STAABA, který o něm napsal: "Jeho zásluhy o p o vznesení lázeňského místa spatříme o to v jasnějším světle, když si připomeneme překážky, které stály v cestě jeho úsilí. Velkou překážkou byl pustý terén. Už sám pustý terén přinášel velké těžkosti, k jejichž odstranění bylo třeba značných peněžních obět í . Dále to byl mohutný odpor tehdejší vědy (Browniánský systém byl tehdy uznávaným maximem doby), který musel překonat, neboť jeho snahy se s tehdejší vědou střetávaly. Avšak tyto ani jiné překážky nebyly s to oslabit jeho horlivost nebo snížit jeho odvahu . Nehr konal neúnavně pozorování nemocných, léčených minerálními vodami, sbíral zkušenosti o jejich účincích a snažil se pohnout klášter ke stavbě lázeňských a obytných domů; a když nemohl svého cíle dojít tak, jak si přál, postavil tu sám lepší dům k obývání, aby svým příkladem získal další k následování. Konečně, téměř po 24 letech neúnavného bádání a pozorování zveřejnil výsledek svých zkušeností ve spise "Popis minerálních pramenů Mariánských Lázní na panství tepelského kláštera poblíž vesnice Úšo v ice" (Beschreibung der...)" Dr. HEIDLER napsal o této knize: "Byla to první kniha, která světu představila lázeňské místo Mariánské Lázně. Zcela chyběla sladká slova a popis pramenů v hyperbolách. Medicínská část byla čistě praktická. Prostá řeč pra v dy se sama prodávala a nemoci a také zvědavost vedly z dalekých krajin do Mariánských Lázní." (Heidler C.J. Marienbad nach..... Vídeň, 1822)
Prvý Nehrův vyléčený
Dr. Nehr se rozhodl hned v roce 1779 prameny vyzkoušet a spolu s opatovým sekretářem P. Sales Würnitzerem, který rovněž Nehra v této věci vždy podporoval, navrhli opatovi, aby spolu s několika klášterními duchovními provedli pramennou léčbu v tomto údolí. Opat Trautmannsdorf, jenž sám Nehra v této věci podporoval, přis t oupil na návrh pitné a koupelové kúry. Tehdejší lidumilný opat kláštera Kryštof Heřman hrabě zu Trautmannsdorf" - pokračujeme ve čtení Nehrova spisu - "rozhodl se 1780 použít s několika řádovými duchovními tady pramennou kúru. Bydleli jsme v zámečku , který patřil klášteru, vzdáleném 3 hodiny od kláštera, půl hodiny od Křížového pramene, a který se nazýval "Hammerhof". Denně zrána jsme navštívili tento pramen za příznivého počasí abychom mohli pít vodu bezprostředně z něho. Shledal jsem, že účinek toh o to pramene je skutečně příznivý stejně u pana opata jako u jeho klášterních duchovních. Pramen otevíral v nepatrných darech až třikrát denně tělo, budil chuť k jídlu, působil normální zažívání, veselost a osvěžující spánek. Když jsme 1781 z téhož dů v odu zase obývali tento zámeček a každého rána mířili k našemu oblíbenému pramenu, potkali jsme nedaleko tohoto pramenu v lese velmi vysokého šedivého muže, který nás prosil o almužnu. Na otázky, odkud přichází? kdo je? a co zde hledá? měl jednu odpověď: j e kopáčem jílu na panství Chotěšovském jménem Gubernát, přivezl sem včera svého 40letého syna na káře, když tento byl před několika měsíci zasypán při kopání jílu a na kříži pohmožděn a tím dolní končetiny ochromeny a zde pomocí použití lázní že hledá pomo c i. Protože zde v místě nemohl nalézti nic k přijetí onoho pomocpotřebujícího, přinesl stařec svého nebohého syna do oné chýše, kde stály ony zmíněné dva železné kotle. Našel jsem tohoto nešťastného syna skutečně tak, jak otec řekl, zcela chromého na obě nohy ležet na troše slámy. Má rada byla - nehledě na to, že jsem nemohl očekávat od našeho Mariina pramene žádné léčivé síly - aby otec v jednom ze dvou kotlů vařil vodu pramene a ve druhém aby tuto smíchal se studenou vodou Mariina pramene a do této s vého syna posadil, koupal, kříž a nohy třel vlněným hadrem a také mimo čas koupele aby potíral poškozená místa vlažným hadrem namočeným v prameni. Pan opat stejně tak soucitný jako dobrotivý bohatě podporoval tohoto nebohého muže, který tu byl bez c h leba, po dobu jeho pobytu zde, stejně jako otce ubožáka. A vidím! Stav ochrnutého se začíná zlepšovat, a sice, že po 12-denním používání našich koupelí pomocí dvou berlí, o něco později jedné hole, a po 28 dnech dokonce sám bez žádné fyzické pomoci s i přinesl svou almužnu z rukou dobrodinného pana opata, s nejvřelejšími díky za to, a mohl se vrátit zdráv do svého domova za mnoha děkování bohu se svým ctihodným otcem. To bylo více, než jsem očekával. Kdo zná tvrdošíjnost ochrnutí dolních končeti n a těžkosti jejich léčby, ví, že pochází z vnějších nebo vnitřních příčin, ten se mnou bude souhlasit, že tento případ sám dostačoval k tomu, aby opravňoval k největším nadějím na léčivé účinky toho pramene. Neměl jsem nyní žádné důležitější přání, než zd e postavit chýši k přijímání nemocných bližních a dostat příležitost‚ abych mohl konat další praktická pozorování. Předsevzal jsem si tehdy rovněž toto jednou předložit veřejnosti, abych tím učinil tuto vodu známější a lidstvu potřebnější. Že jsem to m uto předsevzetí zůstal věrný, mohu a vysvětlím jen tím, že jsem nezaujatě všechno dovedl ocenit, co nyní v chronologickém pořádku budu vyprávět." "Zmíněný pan opat kláštera byl rovněž touto skutečností tak překvapen, že se sám rozhodl‚ jakmile jsem s vé přání vyslovil, že nechá postavit poblíž Mariina pramene z lásky k trpícím jeden prostorný hostinec opatřený koupelnami (lázeňskými místnostmi). Tak také podle tohoto jeho rozhodnutí byla založena plně odpovídající budova s celou vážností, a na to se t a k dlouho nepřetržitě pokračovalo, až konečně urozený (opat) uprostřed svého záslužného podnikání, bůhví proč? (Gott weiss, aus welcher Ursache?) docela ztratil stavební chuť, a tuto nedokončenou budovu nechal jejímu dalšímu osudu, přičemž bohužel ! brzy s e rozpadla. Jaká to nečekaná těžká rána pro mne! Na jednou byly veškeré naděje ztraceny, každé slavné očekávání bylo vidět zmařené. Mezitím dovolil urozený opat na prosbu mou a tehdejšího pana P. Salesia, aby směli dva chudí klášterní poddaní postavi t poblíž a sice vlevo od Křížového pramene každý jednu chaloupku, přiměřenou omezeným okolnostem. Jak rád, jak uspokojen jsem byl, když tyto domky stály! Konečně bylo vidět (v této pustině) lidi, mohla se tu očekávat pomoc, dalo se tu v nouzi přenoco v at. A také to skutečně začalo, že naše prameny byly nyní statečněji a početněji (zvláště o nedělích a svátcích) navštěvovány (a dalo se tu i déle zdržet). 5. února 1789 zemřel na "nezadržitelnou prsní vodnatelnost" (Brustwassersucht) dobrotivý pan převor v 63 letech. Dej mu Pánbůh věčnou slávu!" (NEHR: "Beschreibung... 1813) - (Citace v závorkách je z rozšířeného II. Vydání Nehrovy knihy.)
Pramen na bývalém rašeliništi
Rašeliništní pramen tvoří vlastně dva prameny. Oba jsou silně uhličité a byly popisovány již např. 1879 dr. Luccou. Později se jim dostalo zastřešení a spolu s rašeliništěm, na kterém vyvěrají, se staly cílem zvědavých vycházek. Vycházku sem jsme popsali v Hamelice č.5. Hroutící se pavilónek byl před lety odstraněn. Pramen dostal nové jméno - Balbínův - je veden potrubím do lázní a používán k uhličitým koupelím. Nyní vyvěrá potrubím, vyvedeným na rašeliništi pod kořeny stromu. Na obráz k u je původní pavilónek nad tímto pramenem.
Co skrývá dno podhorního rybníka?
(Zapomenutý objev)
Při vypouštění Podhorního rybníka a následujícím výlovu v roce 1935 narazilo se náhodou na zbytky prehistorických kůlových staveb. Identifikace tohoto nejstaršího osídlení by pomohla osvětlit počátky historie našeho nejbližšího okolí. V roce 1936 měla - dle krátké zprávy v Marienbader Zeitung - nález zkoumat komise z archeologického ústavu v Praze. Je jisté, že Hroznata nebyl prvým vládcem v tomto kraji. Je jen prvým známým jménem s dosti podrobně známými osudy. Každý starší archeologický nález přináší nové poznatky. Jaký byl výsledek vyšetření komise? Nejednalo se o omyl nebo byl výzkum nálezu připravován a jen události před 2. světovou válkou zatlačily pak objev do pozadí a po válce se na něj zapomnělo? Podhorní rybník se už nevypouští, slouží pro město jako vodní nádrž. A tak nezbývá pátrat po vyjádření se oné komise k tomuto velmi zajímavému objevu.
Po stopách Hroznatových...
(3.) Sousoší na náměstí v Teplé
Přímo na náměstí v Teplé nalézáme sochu Hroznaty na čelném místě sloupu Nejsvětější Trojice z roku 1721. Sloup je pozoruhodný tím, že ho nechal postavit svým nákladem jediný člověk - tepelský rodák Zachariáš Adalbert von Hittnern, který udělal kariéru ve Vídni.. Nám slouží jako památka uctívání českého vladyky Hroznaty, který tu zaujímá čestné první místo mezi dalšími osmi svatými. Sloup popisuje Ing. Arch. KOZÁ K v knize "Západočeské barokní sloupy sv. Trojice" (Historický sborník Karlovarska, 1955, str.93-123): Sloup, jehož stavby se zúčastnil asi stavitel Braunbock, byl vytvořen sochařsko-kamenickou dílnou Wendovou ze Žlutic. Půdorys sloupu je kombinací trojúhe l níka s kružnicí podobně jako ve Žluticích (zdejší sloup z r. 1704 od Osvalda Josefa Wendy) a v Karlových Varech (1716 rovněž O.J. Wenda). Tepelský sloup je z r. 1721. Protože však proslulý žlutický mistr Oswald Josef Wenda zemřel r. 1721‚ zdá se, že tepel s ký sloup dokončil některý z jeho tří synů. Na stylobatu, který vyrovnává sklon silně svažitého náměstí v Teplé, stojí kuželkovité kruhové zábradlí se třemi obdélníkovitými výstupky. Na sloupcích stojí sochy: prvý vpředu Hroznata, pak sv. Rozalie a S v . Jan Nepomucký (který byl svatořečen až za 8 let - roku 1729). Ve vlastním válcovém tělesu o třech nikách jsou sochy svatých - Václava, Leopolda a Floriána a dosti neorganicky připojeny další tři soklíky se sochami svatých: Norberta, Vojtěcha a Quodvulta . Tyto tři trojice soch jsou na různých výškách balustrády, soklíků a nik. Vlastní sloup dole masivní se zužuje nahoru lahvovitě v nezvyklou hlavici s dominantním sousoším Nejsvětější Trojice. Celý sloup je popsán latinským nápisem, jehož český překlad zní : "Pane Bože, přijmi tuto moji připomínku velké té dobroty, jíž jsi mne v této mé otčině přivésti na svět‚ vzdělati na školách, slavně učiti doktorem obojího práva v rakouské Vídni a zejména tamtéž ke dvoru císařovu a tamtéž k jeho soudům klienty povolati a prvním syndikem residenčního města císařova učiniti ráčil. Přijmi pokorně prosím, za tolik a tak velkých dobrodiní mně nehodnému prokázaných tuto skromnou moji pozornost, kterou jsem chtěl tebe, Boha svého, nyní i na věky jak chváliti, tak oslaviti atd. a td. Zachariáš Adalbertus nobilis ab Hittnern." KOZÁK, z jehož článku jsme údaje čerpali, uzavírá popis tepelského mariánského sloupu slovy: "Soudobý člověk ovšem nemůže nebýt pobaven touto barokní prostomyslnou zbožností, její poněkud familiární for m ou, s jakou se stavbou monumentu prokazuje "malá pozornost" Pánu Bohu, a která není leč směsí nepravé skromnosti s chloubou úspěšného rodáka před krajany: " Hle, ze skromných počátků stal jsem se doktorem práv, dosáhl jsem vlivného postavení a šlechtickéh o titulu!"
(4.) Podrobnosti z Nového Dvora
V minulém čísle jsme psali o pátrání po Hroznatově soše na Novém Dvoře u Dobré Vody a o nálezu Dollhopfových fresek zde. Ze soupisu památek od GNIRSE z roku 1932 se nyní dovídáme podrobnosti o skvělých malbách slavkovského mistra Eliáše Dollhopha. GNIRS dokonce uvádí čtyři fotografie části těchto fresek, které jsou po letošním požáru nenávratně zničeny. Černobílá fotografie bohužel nezachytí pestrost barev‚ ale potv r zuje svými zvláštními výrazy obličejů, proč jsme i jako laikové přisoudili malby správně Eliáši Dollhopfovi. (Naše vlastní fotografie nejsou stále ještě hotové.) GNIRS píše o Novém Dvoře zajímavou zprávu, že byl postaven na místě pradávné vsi, zvané "Stará Ves", která byla zcela zničena ve 30leté válce a nebyla už obnovena. V roce 1750 tu byl pak postaven Nový dvůr: dvorec, jehož čelní stranou byla patrová "Villa" a stranou stojící velký ovčín, kde bylo klenutí zdobeno freskami (!!). O Hroznato v ě soše se Gnirs nezmiňuje. V prvém patře villy, kde GNIRS připomíná u schodiště bohatě řezbářsky zdobené zábradlí (zbytky tohoto zábradlí zde dosud jsou) nacházely se fresky Eliáše Dollhopfa z roku 1761. Prý patřily k lepším dílům tohoto slavkovskéh o mistra. Tak na chodbě byl obraz - jak Josef v Egyptě přijímá - nepoznán - své bratry, a vpis: accedite ad me! (Přistupte ke mně!). Stropní malba v jídelně znázorňovala tři scény ze života Samsona a jeho rodičů na cestě do Thamnaty: v prvé bojuje Samson v e dle zděšených rodičů se zvednutýma rukama se lvem, v druhé z tlamy zabitého lva vyjímá plástve medu a v třetí tyto plástve medu dává rodičovskému páru. Dollhopfova signatura: E.D.,1761 a znak kláštera Teplá s monogramem HFAAT, opata Ambrože Jeronyma. Volb a tohoto dobrodružství do jídelny jako ozdoba je doplněna citátem "de forti dulcedo" (od statečnosti k sladkosti). Vedlejší místnost zdobil nástropní obraz ozářeného Hroznaty, vedle této hlavní figury je Jan Evangelista, archanděl Gabriel, Jeronym a J akub Compostella. Ve středu obrazu jsou světlá oblaka, Boží oko a hlavy andělů. U nohou Hroznaty jsou veduty klášterů Chotěšova a Teplé. Tato malba však byla zabílena a teprve po deštích, kdy strop protekl, obraz zvlhl a znovu se částečně objevil. GNIRSEM popisovaná zelená kachlová kamna zde již nebyla. Po zřícení komínů po požáru zde zbyl již jen obraz Josefa na chodbě. Avšak GNIRS pokračuje v popise ještě dalších fresek z roku 1750, nacházející se v ovčíně. Tyto však byly po požáru roku 1931 značně poškozeny. Bylo prý vidět pouze postavy Norberta a Hroznaty. Na protější stěně byly pak postavy Jana Nepomuského a sv. Leopolda. Oba nápisy pod nimi byly chronogramem z r. 1750. Fresky maloval Dollhopfův pomocník podle náčrtů a rozvrhu mistra. O fre s kách v polorozpadlé ovčírně se tak dovídáme poprvé a bude tedy nutné Nový Dvůr, kdysi Starou Ves, ještě jednou navštívit.
Třetí schůzka kroužku
Na třetí schůzce vlastivědného kroužku, bohužel s menší účastí, bylo projednáváno 1. obsah dalších materiálů Hameliky 9 - 11. Jedno z čísel bude věnováno podrobnějšímu popisu Dlouhé stoky ve Slavkovském lese. 2. byla vyřizována korespondence kroužku a administrativní záležitosti. Počet odběratelů dosahuje již téměř 50 a noví zájemci žádají prvá čísla, která bohužel nejsou na skladě (až od čísla 6). Někteří členové reklamují starší čísla. Zájemců je mnohem více než přispivatelů. 3. bylo dohodnuto s vedením KZ, že schůzky vlastivědného kroužku se budou konat vždy první po n dělí v měsíci a budou mít pracovní charakter. Těžiště práce bude přímo v terénu. 4. v sobotu 12. května 1973 bude podniknuta výprava do rezervace severně od města, ležící mezi silnicí na Kladskou a Kynžvartem. Povede Ing. Schlossar z krajské správy p amátkové péče ochrany přírody. 5. byla dohodnuta červnová výprava po Dlouhé stoce. Stalo se tak na kritické připomínky k vycházkovým cestám, které jsou prý tak krátké, že je možno absolvovat jich řadu za jediný den. Autor uznává, že jde o mini-vychá z ky a doufá, že cesta po Dlouhé Stoce, cca 30 km, plně uspokojí i ty nejnáročnější. Výprava neboli akce "Dlouhá Stoka" vypukne 9. června 1973. Předběžně informujeme: vyjedeme autobusem ČSAD na Kladskou a vyjdeme od výpustě rybníka po břehu Dlouhé St o ky, kolem Mýtského rybníka nad Prameny, kolem Tří Křížků, Pluhova Boru, kolem Nové Vsi až do Krásna. Délka je 28 km, jídlo a pití s sebou, poněvadž jdeme liduprázdnými místy bez hospod postavených přímo na Stoce. Z Krásna, kde budeme očekáváni v 17 hodin, nás doveze zpět mikrobus do Mariánských Lázní. Kvůli počtu míst v tomto dopravním prostředku bude nutno se předem přihlásit. Výpravu povede opět Ing. Schlossar. Podrobněji budeme informovat v příštím čísle. 6. byla navržena další výprava, která by s e mohla konat v červnu - mikrobusem po blízkých hradech (směr Krasíkov - Bezdružice - Úterý - Gutštejn - Falštejn) nebo po stopách Hroznatových (Starý Hroznatov, Hroznětín, atd.). Organizace výpravy: z jednotlivých bodů - zastávek by se konaly kratší pěší túry.
Z redakce : Pro nedostatek místa byl vypuštěn seriál "Po starých vycházkových cestách" (Výšina Bedřicha Viléma). V květnu 1973 vyjde ještě jedno číslo HAMELIKY a v něm hodláme se pokusit o techniku tisku starých rytin, a obrázků složitějších než dosavadní primitivní skizzy.
===================================
HAMELIKA, pracovní materiály vlastivědného kroužku Klubu zdravotníků v Mariánských Lázních. Vychází pro potřeby vlastivědného kroužku a jeho zřizovatele Klubu zdravotníků v Mariánských Lázních. vedoucí KZ Zdeněk Chábera. Redigující pracovníci vlastivědného kroužku Ing. Richard Š vandrlík a Vladimír Mašát. Deváté číslo vychází 11. května 1973 .
