Co býval projekt "Lázně Jih" v Mariánských Lázních ?

"Lázně JIH" – to byl plán opata Karla Reitenbergera na samém počátku Mariánských Lázní - vybudovat vedle lázní nahoře v kotlině druhé centrum lázní při pramenech Ferdinanda a Rudolfa.

Ještě před 200 lety přesvědčoval usilovně, ale marně klášterní doktor NEHR tehdejší tepelské opaty o významu léčivých pramenů v údolí pramenů poblíž Úšovic. Nehr toužil založit tu lázně, ale představoval si je jako malé lázničky, neboť údolní kotlina byla poměrně úzká a v ní vyvěraly jen čtyři prameny a všechny s malou vydatností - Křížový, Mariin, Ambrožův a Karolinin. Nehrův sen se začal uskutečňovat po roce 1813, po nástupu nového opata.

Mladý opat Karel REITENBERGER se pustil do výstavby lázní tak nadšeně a tak zarputile, až byl doktor Nehr upřímně zděšen. Když viděl, jak se začíná se stavbou desítek domů, varoval, že lázeňské údolí bude přetíženo a bude nedostatek léčivých vod. Považoval lázničky s dvanácti domy za maximum.

Opat REITENBERGER byl optimističtější. Chápal Nehrovy obavy, co se týká nedostatku pramenů, ale všude v okolí byly přece další a vydatnější prameny. A tak 42 domů považoval za únosné. Nadto spor s Nehrem mu vnukl jiné řešení. Dole na úšovických lukách vyvěraly podobné, kvalitní minerální prameny a s vyšší vydatností. REITENBERGER se okamžitě rozhodl a přikázal klášternímu staviteli Turnerovi postavit kolonádu Ferdinandova pramene. Vznikla roku 1826 jako zárodek druhých lázní JIH. To se už dnes neví …

Dole u Ferdinandova pramene, na starých hornických haldách s klimaticky příznivou jihozápadní orientací chtěl stavět lázeňská zařízení a domy (dnešní Zeyerova ulice).

Idea "Lázně Jih" zapadla s nečekaným pádem Reitenbergera a jeho odchodem do vyhnanství v roce 1827. Kolonáda Ferdinandova pramene pak zůstala torzem.

Následní opati neznali a ani je nezajímali záměry opata REITENBERGERA, kterého sami svrhli. Na budování lázní se dívali nevraživě. Kdyby nebylo "prokleté" popularity Mariánských Lázní, snad by je zrušili. To však nebylo možné. Přijížděli panovníci a vznešení hosté, byli nadšeni místem a bylo nutno pokračovat v díle jimi nenáviděného Reitenbergera.

Čas od času se vynořilo dávné varování již zemřelého Nehra, totiž při nedostatku léčivých vod, při nekonečných frontách na Křížový pramen. Bylo třeba vozit náhradou minerálky v sudech z Úšovic na kolonádu. Nebylo to však trvalé řešení a tak roku 1870 se podařilo vyvést potrubím Ferdinandův pramen nahoru do lázní – k pití i ke koupelím.

Až pozdější opat Liebsch dochází ke stejnému závěru jako Reitenberger, totiž že nejlepším řešením by byly Lázně Jih. Nedlouho po tomto rozhodnutí však umírá (+1880).

Po Liebschovi se zaměřil tepelský klášter na technické řešení transportu minerálek. Při vysokém soustředění koupelových van v Centrálních a Nových lázních bylo třeba velkého množství minerálních vod, aniž by klášter bral v potaz omezenou vydatnost vývěrů. Vládl však technický optimismus, pokládala se nová a nová potrubí a přiváděly se další a další minerální prameny do lázeňské kotliny. Druhým pramenem, dovedeným do lázní, byl pramen Rudolfův (1912), pak kyselky z Pottova údolí a dva prameny z Balbínova rašeliniště.

Počet lázeňských hostů v Mariánských Lázních rostl neuvěřitelným tempem. V roce 1911 bylo dosaženo rekordu návštěvnosti 34509 hostů v sezóně.

Mezi dvěma světovými válkami hydrolog Beno Winter významně zvyšoval vydatnost minerálních vod moderními vrty. Město Mariánské Lázně bez ohledu na klášter zakoupilo kyselky v nedaleké Číhané, v Dolním Kramolíně a připravovalo jejich svedení do lázeňské čtvrti. Vše se jevilo velmi nadějně. V sezónách 1927 až 1930 byl překračován předválečný rekord návštěvnosti a počet hostů se pohyboval kolem 40 tisíc. Byly potlačeny kritické hlasy, že transport minerálních vod snižuje jejich léčebnou kvalitu. U koupelových vod se koncentrovala hlavní pozornost na dostatečný obsah CO₂, a pouze u pramenů pitných bylo úzkostlivě sledováno také chemické složení.

Tradiční členění mariánskolázeňských minerálních vod podle léčebné kvality do pěti i více skupin zaniklo po druhé světové válce. Poválečná medicína, plná optimismu nad úspěšností antibiotik, považovala lázeňství za přežitek minulosti a dožívající disciplinu medicíny z 19.století. A tak všechny vody pro koupele byly smíchány bez ohledu na jejich odlišné chemické složení, které vymezovalo jejich vhodnost k léčbě pouze určitých chorob.

Byly úvahy o umělých minerálních vodách, že především pro uhličité koupele lze připravit koupelové vody dodáním libovolného množství umělého CO₂. Věda se vracela znovu před rok 1820, kdy se pokoušel profesor Struve z Drážďan vyrobit mariánskolázeňské vody uměle. A marně.

Dnešní návrat k šetrné lázeňské léčbě přírodními prostředky přichází jen rozpačitě - až po smutných zkušenostech s přeužíváním antibiotik a dalších léků a s následnou ztrátou jejich účinnosti.

–rš-