O jedné malé polozapomenuté tepelské obci s mimořádnou českou i náboženskou minulostí

HOLUBÍN

Kde leží a kam vedou cesty z obce

HOLUBÍN (2004) leží na samém severozápadním cípu Plzeňského kraje (od 2002), když v letech 1960-2003 ležel na severním okraji politického okresu Tachova. Před tím patřil 1902-1960 pod politický okres Mariánské Lázně.

Od počátků historie obce, po mnoho staletí patřil k farnosti Pístov a ležel na panství premonstrátského kláštera Teplá od jeho založení 1193.

Topograficky leží na západním okraji Tepelské vrchoviny, kterému se říkalo velmi frekventovaně "Tepelský rank". Nadmořská výška obce (náves) je 570 m n.m. Holubín je schován mezi vrchu - na severu a severovýchodě jde o výrazný pruh vrchů; na západě ho zakrývají dva menší kopce. Tím je zakryt před zraky řidičů na Chodovoplánské silnici.

Sousedy Holubína jsou tři starožitné obce. 1,4 km severozápadně leží CHOTĚNOV (dnes část Mariánských Lázní). 1,5 km jižně žije svůj skromný život DOLNÍ KRAMOLÍN (dnes část Chodové Plané). 1,6 km východně je pro Holubín soused nejdůležitější - farní obec PÍSTOV (dnes část Chodové Plané). "Starožitné" je nazýváme proto, že se v dokumentech objevují časně a jejich stáří se dosahuje bezpochyby tisíc let!

Holubín a Chotěnov totiž patřily mezi původní vesnice Hroznaty (1160-1217) a jeho otce Sezimy (kol 1130-1180). Dolní Kramolín byla starobylá chodská obec v majetku přemyslovských králů. Pístov zůstává tajemný. Nepatřil k Hroznatovu panství Teplá a zprvu ani k premonstrátskému klášteru. Jeho původ si dnes vysvětlujeme buď jako též chodská obec nebo obec pánů na sousedním hradě Vyškov na Lazurové hoře.

S Chotěnovem a Dolním Kramolínem je Holubín propojen asfaltovými silnicemi. Tento silniční spoj sloužívá nouzově (v případě havárie na okresní silnici Mariánské Lázně-Chodová Planá) jako náhradní objížďková silnice. Zdejší původní cesty zachycuje vojenská josefínská mapa z roku 1782: (1) do Dolního Kramolína vedla jen dnešní vozová cesta pod vrchem Pastvina kolem Svatováclavské kaple, (2) cesta do Chotěnova vede dlouho dnešní trasou, ale v nejstarších dobách obcházela kopec Hůlaberk a vedla po jeho svahu nad Kosím potokem do Chotěnova; (3) cesta do farního Pístova přes údolí potoka Mrtvých byla nejvýznamnější a nejfrekventovanější; dnes zcela zanikla. Vedla z Holubína dolů k potoku Mrtvých a znovu vzhůru do kopce na Pístov. Farníci (nejen z Holubína ale ze všech vsí na severu - Chotěnov, Stanoviště, Úšovice, Hamrníky) ji používali při cestách na mše, křty, svatby i pohřby. Cesta už neexistuje a do Pístova lze dojet buď okruhem po asfaltce přes Dolní Kramolín nebo třetí úzkou asfaltkou, která vede z Holubína po serpentýnách vzhůru do Vlkovic. Silnička se vyšplháá na náhorní plošinu, kde jsou ze silnice dvě odbočky: první vede vpravo do Pístova, druhá, asi o 200 metrů dále, rovněž vpravo do Martinova.

Kam dnes Holubín patří

Holubín patří pod Obecní úřad Chodová Planá. Sdružená obec Chodová Planá (starosta Pavel Vopat) má celkem 1763 obyvatel (2003), v městečku samotném žije 1565 osob. V roce 1990 měl Holubín už jen 3 trvale hlášené obyvatele (vývoj počtu obyvatel 1838-1990 - viz graf).

Počet obyvatel obce Chodová Planá 1900 a 2000

 

Název 1900 2000
Chodová Planá / Kuttenplan 1194 1565
Vyškov / Waschagrün 211 32
Michalovy Hory / Michelsberg 819 51
Hostíčkov / Hetschigau 270 6
Boněnov / Punnau 301 65
Pístov / Pistau 125 6
Holubín / Hollowing 105 3
Dolní Kramolín / Untergramling 200 35
Sdružená obec CHODOVÁ PLANÁ 3225 1736

Tabulka ukazuje, že se za sto let vylidnily všechny vesnice s výjimkou střediskové obce Chodové Plané, kde došlo ke koncentraci obyvatel.

 

Jak se říkalo kopcům čili horopis holubína

Asfaltová silnička do Vlkovic stoupá po svahu kopce, nazývaného RÁKOSOVÝ či ZEIDLERŮV VRCH (něm. Rohrerberg či Zeidlerberg, 635 m n.m.). Samorostlý název vrchu "U kapličky" podle topografů z roku 1981 nutno odmítnout. Je bez souvislosti historické či současné: (1) historický název vrchu je "Rákosový"; (2) žádná kaplička tu už desítky let nestojí (kdysi tu sice bývala kaplička sv. Sebastiána, ale ta se rozpadla v šedesátých letech a časem i z paměti obyvatel.)

Od Holubína vzhůru stoupá asfaltka zprvu kolem houštin vpravo, kde býval kdysi v provozu KRISTIÁNŮV CECH. Zde se těžila železná ruda. Ještě před lety byla jáma nejméně 15-20 metrů hluboká, ale po letech se značně samovolně zasypala. Vlkovická silnička stoupá na náhorní plošinu, běží k rozcestí do Pístova (646 m n.m.); dále k rozcestí do Martinova (651m n.m.) a vede do Vlkovic. 21.dubna 1945 v těchto místech napadl omylem americký letoun transport vězňů, vedený německými vojáky. Tento "pochod smrti" vyšel ze saských pracovišť z Lengenfeldu, z Cvikova aj. a mířil do příslušného koncentračního tábora Flossenbürgu v Bavorsku. Nálet měl strašné následky: celkem zahynulo 51 vězňů (někteří z nich byli zastřeleni esesmany) a také jeden esesman, Lotyš, jménem Bonick. Pochováni jsou na ve velké mohyle na Novém hřbitově na Pístově. Zde jsou uloženi ještě další vězňové, kteří zahynuli v okolí.

Nejvyšší vrch leží 1,6 km severně od Holubína – SKALKA alias HOLINA (695 m n.m.); je blíže k Martinovu. Původní název vrchu byl Skalka (německy Skalker, Skalkerberg, až nakonec Gstallerberg) a vázal se ke skalnatému vrcholu. Proč nedošlo po druhé válce k návratu k českého názvu?

Od tohoto vrchu 400 m jižně při silnici do Pístova je poněkud nižší FARNÍ VRCH (Pfarrberg, 671m n.m.). Stranou severně od Holubína leží vrch HŮRKA (něm. Horkaberg, 645 m n.m.), spíše až nad Stanovištěm.

Na východě, již na pístovském katastru, jsou dva vrchy – ZÁLUŽÍ (něm. Sallutschen, 670 m n.m.) a HORA (něm. Horaberg, 685 m n.m., topografové na mapě 1981 si opět "zafantazírovali" a vybrali vlastní označení "Nad hřbitovem", přestože je název "Hora" živý. Za hřbetem čtyř vrchů SKALKA - FARNÍ VRCH - ZÁLUŽÍ - HORA terén znovu prudce klesá do údolí Jilmového potoka. Údolí se jmenuje BUCHTÁL (něm.Ulmbachthal, kol 530 m n.m.), ale leží rovněž mimo katastr Holubína.

Na západ od Holubína jsou dva výraznější, ale nižší kopce. První je HŮLABERK (něm. Hohlerberg, 579 m n.m. - zdejší sedlák Hůla se později psal Hohler), a jižněji od něho, řídce zalesněný a z Chodovoplánska a od rybníka Regent velmi výrazný kopec PASTVINA (Kuhleiten, 592 m n.m.). Mezi oběma vrchy je neširoké úžlabina, kudy vedla do Holubína stará vozová cesta od Mnišského lesa přes Kosí potok (přes dnešní letiště). Tudy jel 21.srpna 1822 kočárem básník Goethe do kláštera Teplá. Na vrchu Pastvina bývala za druhé války protiletadlová dělostřelecká baterie (dnes betonové zbytky). Asi 150 metrů od Pastviny stojí mezi dvěma velmi starými stromy ruina malé poutní Svatováclavská kaple. Kolem této holubínské kaple vedla dávná cesta do Kramolína.

Vrch Pastvina býval horopisnou hranicí tzv. Pístovského ranku (Pistauer Rang, též Tepler Rang) i celé Tepelské vrchoviny (Tepler Hochland). Pod tímto vrchem spadá terén prudce na západ o více než 60 metrů dolů ke Kosímu potoku (530 m n.m.).

Extempore při počešťování názvů 1945

Pomístní názvy v tomto kraji prožily po příchodu Čechů v roce 1945 podivná extempore. Roku 1945 se nahrazovaly německé pomístní názvy českými. Tyto obce však byly v minulosti české a četné jejich pomístní názvy byly české. Nebylo tedy nutno vymýšlet nové, mohlo se navázat na tradiční, původní české názvy, v němčině pouze zkomolené. Přesto přejmenování po roce 1945 proběhlo samorostle s novými názvy. Noví názvoslovci nebrali zřetel na českou minulost, která tu prosakovala nejen v názvech obcí, ale i vrchů, polí aj. Přitom staročeské pomístní názvy byly ještě 1945 německým obyvatelstvem v malé obměně používané. Tyto názvy byly výtečným dokladem původního českého osídlení. .

Takový je samotný název obce Holubín-Hollowing, název vrchu Skalka (692 m n.m. - ještě v tereziánském katastru se uváděl česky "Skalka"). Po válce byl vrch přejmenován na HOLINA. Historický název vrchu nad Pístovem byl HORA (něm. Horaberg, 684 m n.m.), po roce 1945 zůstal, ale v roce 1981 se objeví na mapě nové jméno "Nad hřbitovem". Hřbitov tu však byl po roce 1948 zrušen a na jeho místě je památník - mohyla pochodu smrti. Podobně mizely po roce 1945 české pomístní názvy na Pístově - Žalov, Poustka, Záluží.

Naštěstí zůstal v kraji alespoň název významnmého vrchu PODHORA (něm.Podhorn), což je osud, který bohužel nepotkal druhý nejvyšší vrch Slavkovského lesa - Kladský vrch nad Kladskou (978 m n.m.). Německé "Glatzen" totiž vzniklo z českého Kladský; přesto názvoslovci bez ohledu na historické dokumenty přejmenovali vrch na "Lysina" (překladem domnělého německého názvu "blaty" hladký, lysý). Že jejím "předkem" byl český název "Kladský", to názvoslovce netušili. .

Spěch s přejmenováním německých názvů byl v roce 1945 mimořádný. Měl nepochybně jiné než topografické pozadí. Samo přejmenování "Císařského lesa" dnešním "Slavkovským lesem" bylo dlouhá léta kritizováno renomovanými odborníky.

Jak vidět, ještě v roce 1981 vládla názvotvorné invence s lhostejností k tradičním českým názvům i lačnost měnit si názvy podle svého (U kapličky, Nad hřbitovem aj.).

Jak se říkalo potokům a rybníkům - vodopis

Z Holubína západním směrem vedla dolů stará vozová cesta mezi dvěma vrchy ke zdejšímu největšímu toku - KOSÍMU POTOKU (něm. Amselbach). Německý topograf už kol 1918 zkomolil český překlad "Kosový" a čtyřicet let po válce nebylo síly donutit topografy k upřesnění českého názvu. Náš zarputilý boj o název "Kosí" by vydal na malou knížku.

KOSÍ POTOK se tu dnes rozlévá do dvou přírodních rybníků. Na pravém břehu potoka stávala stará Holubínská (též Kramolínská) cihelna (kramolínské stavení čp.17 se stodolou).

V obci Holubíně není žádný vodní tok, ale na holubínském katastru bývalo 14 menších rybníčků. V řadě z nich se chovali kapři. OBECNÍ RYBNÍČEK přímo ve vsi dosud zůstává velikou louži. Býval prý na místě staré šachty. Sloužil jako protipožární nádrž. Měl pravidelně výlov a kapři z rybníčku byli zčásti rozdělováni mezi obyvatele, zčásti rozprodáváni.

Západně od toho rybníčku, mezi kopci Pastvina a Hůlaberk, při vozové cestě do Mnišského lesa, býval DRUHÝ OBECNÍ RYBNÍČEK, též v majetku obce. Tudy v zimě teče pravidelný potok, až z jara vysychá.

Jihovýchodně Holubína se táhne údolí a v něm protéká malý potůček - POTOK MRTVÝCH (něm. Totenbretterbachl = potůček mrtvých prken). Název potůčku je historický. Pohřební prkna, na nichž se nosili nebožtíci z Holubína (i z Chotěnova, Stanoviště či Úšovic) k pohřbení na pístovský hřbitov, se na zpáteční cestě kladla natrvalo přes bažinatý potůček. Bažinky kolem potůčku přes léto téměř vysychají.

Pole na jihovýchod klesá do údolí ke Kramolínu. Mělo název GIETZER (vysl. Kíca), dnes se nazývá "V pastvinách". Asi 500 m ode vsi je pole přerušeno údolíčkem a v něm jsou tři ZEIDLEROVY RYBNÍKY. První je dnes pěkně upraven. Tento první, největší rybník, býval koupaliště pro děti. Malinký je třetí rybník; dnes je to bažinka téměř bez vody, kolem dokola však obrostlá mocnými stromy. Majitelem býval Anton Holer z čp.8, ale název rybníčků je po původním majiteli - patřily ke dvoru čp.9, kde se říkalo "U Zeidlerů" a prvním známým majitelem byl v letech 1630-1660 Georg Zeidler. Posledním z Zeidlerů byl Adalbert Zeidler (* 1832), který odešel do Mariánských Lázní a rodný dvůr prodal.

Pod rybníky vyvěrala lahodná HOLUBÍNSKÁ KYSELKA, odebíraná ještě v padesátých letech (!) jako osvěžující nápoj pro Holubínské v letních vedrech. Dnes jsme ji nenašli. Nedaleko běží "Kramolínská" silnice, stavěná z Holubína do Kramolína v letech 1906-1907.

Jihozápadně Holubína bylo pole, nazývané stejně jako vrch (PASTVINY=Kuhleiten nebo Kuchenleithen). Dnes se nazývá celý jih holubínského katastru PASTVINY.

V údolíčku Potoka mrtvých, severovýchodně Holubína, býval VACKŮV RYBNÍČEK v místě, nazý-vaném původně TROŠKA. Rybník se pak nazýval podle Vacků, ale měli ho jiní majitelé - Haberzettlovi z Holubína čp.5.

Na severozápadě, v lukách vpravo silnice do Chotěnova, za dnešním opuštěným veleovčínem, bývaly tři malé rybníčky. Měly německý název "Tofflteiche" a patříly kdysi rodině Holíků z čp.1. Čtvrtý rybníček se nazýval "Hůlateich", ale ten patřil Holerovi z čp.8. Všechny tyto minirybníčky už zanikly.

Od Holubína do Chotěnova klesá asfaltová silnice a vede těsně po hrázi vždy plného, malého ale výrazného MUŽÍKOVA RYBNÍKA (Muschikteichl). Jeho majiteli byli Mužíkovi z čp.2. Z rybníčka vede pod silnicí sotva patrný odtok směrem do Kosího potoka.

Mužíkův rybník byl nazván podle zdejšího sedláka, uváděného již v berní rule 1654. Muschikovi žijí dnes v západním Německu, jeden z Mužíků žije v Sokolově. Když navštívili po roce 1990 pístovský kostel hrdě se hlásili k českému jménu, které Němcům sami pyšně vysvětlují jako "ein kleiner Mann". Všichni jsou nadto dosti malí. I někdejší Mužíci na fotografiích byli výrazně malí. Je to tak dominantní znak, že i sokolovský Muschik (kterého osobně neznám) je prý také malý - jak na něj vzpomínal při jeho návštěvě pan František Novák z Kramolína.

Pod silnicí vlevo na odtoku z Mužíkova rybníka býval ještě minirybníček - TREMLŮV RYBNÍČEK. Majitelem byl Josef Kardinál z blízkého domečku. Přes silnici po levé straně zaniká dnes mizející spáleniště - ono původní Kardinálovo stavení s čp. 20 na hranici katastru Holubín-Chotěnov. Zde končí holubínský katastr. Po válce se mu říkalo Jelínkova chata a pan Jelínek tam prý míval opravdové rytířské brnění. Dnes má parcela nového majitele a je oplocena. Dole protéká Kosí potok v bažinách a dvě vzniklé vodní plochy se nazývají podle přítomného ptactva PTAČÍ RYBNÍKY (Horní a Dolní).

Jelínkova chata ležela o samotě mimo Holubín. Stavěla se před rokem 1937 a patřila Franz Tremlovi z Chotěnova čp.5. Přešla na jeho dceru Marii, provdanou za Josefa Kardinala, což byl známý malíř.

Josef KARDINAL (*4.5.1907 Mariánské Lázně, svatba 30.listopadu 1929, + 29.9. 1975 Zorneding, Německo). S Marií roz. Tremlovou (*1905, +1983) měli pět dětí. Nejstarší Johannes (* 7.12.1927 v Chotěnově čp.5) jako dítě zemřel, druhá Margareta (* 24.4.1932 Úšovice čp.172) se vyučila šičkou kožešin, roku 1990 žila s rodinou v Marktschwaben; třetí Herbert (* 1933 Úšovice čp.172) se stal malířem a žije s rodinou v Zornedingu, čtvrtý Josef Kardinál (*3..3.1937) se stal akademickým malířem po otci, pátý Horst (*4.4.1940) se stal elektrikářem a oba žijí s rodinami též v Zornedingu.

Topograficky ještě pole, pastviny a plochy

Soupis názvů polí v Holubíně provedli podrobně němečtí badatelé, ale zůstalo mnoho sporného, zvláště co se týká původu staročeských názvů v terénu. Pro bádání je soupis jediným pramenem; je však zachycen precisně a zřejmě úplně. V Holubíně se používaly tyto pomístní názvy (abecedně) :


BERGFLUR – západně od vsi – tj. náš Hůlaberk (Hohlerberg)
POUSTKA (Boustka) – východně od vsi na cestě na Pístov, snad kdysi pustý dvůr v těch místech
BRUSTAFLECK – severovýchodně od vsi, vpravo od silnice na Martinov
DORFACKER (Vesnické pole)– jižně a jihovýchodně Holubína
DWIRCH – východně vsi, při cestě na Pístov
GÄNSEHUT (Husí pahorek) - jihozápadně od vsi, vpravo cesty do Chodové Plané
GILZER či GIETZER – východně od vsi, vlevo silnice do Kramolína
GROSSER ACKER (Velké pole) – severozápadně od vsi
HABLFELD (Hablovo pole) - jihozápadně od vsi, nazvané podle dvora
HÖLZL (Lesík) při staré cestě na Pístov, východně vsi a políčko při lesíku bylo HÖLZLACKER
HOPFENGARTEN (Chmelnice) severovýchodně vsi (!) - prozrazuje dávné pěstování chmele
HUTWEIDE (Hout, Hut - Pastvina) – jižně od vsi
HOFACKER – byly názvy polí za každým dvorem
KAPELLENACKER - pole pod zaniklou kaplí sv. Sebastiána
KUTTNAUER WIESEN (Chotěnovská luka) – severozápadně od vsi
KUHLEITEN, KUCHENLEITEN – jižně, jihozápadně v blízkosti vrchu Pastvina
LOHE (Lauch, Louch) – východně, vlevo cesty na Pístov
LOUČKA (Louscheka) – severozápadně od vsi
MEIERHOFFELD (čti Majahuafföd - Panské pole) jihovýchodně vsi podél silnice do Kramolína
MARTERLACKERL (Pole u božích muk) – východně od vsi, vpravo staré cesty na Pístov
MUNDLACKER (Mundelovo pole) – jihozápadně od vsi, podle dvora čp.12 nazývaného "MUNDL", třebaže tu již od 17.století bydleli Zeidlerovi, původem z čp.9
OCHSENWIESE (Volská louka)– při Zeidlerových rybnících
PEINT – jižně od vsi
PUNZETACKER (Punzetovo pole) – západně, vlevo silnice do Chotěnova
RECKELWIESE – jižně od vsi
REGENSTEICHACKER (čti Regnstacka) - pole směrem k rybníku Regent
ROHRERBERG (čti Rohrabarch) – pole severně nad vsí na stejnojmenném kopci, 684 m n.m.
ROBAČKA (něm.Rowatschka) – jihozápadně od vsi
SARGNACKER (Säuerlingsacker) – jižně od vsi, vlevo silnice do Kramolína
SCHMIEDBARCH (Schmiedeberg=Kovářský vršek) – jihozápadně od vsi
ŽALOVSKÁ (Schalowska) – jižně, vlevo silnice do Kramolína - prozrazuje nejstarší pohřebiště
SCHMELZ – jižně od vsi, u Kosího potoka
SKALKA (též Stalka, Gstaller Berg) – severovýchodně od vsi
STEINIGE ACKER (Kamenité pole) – severovýchodně od vsi, vpravo od silnice
SPITZACKER (pole tvaru špičky) – západně od vsi, vlevo silnice do Chotěnova
TEICHACKER (Rybniční pole) – severozápadně od vsi, vpravo silnice do Chotěnova
TEICHWIESEN (Rybniční louky) – jihovýchodně, u Zeidlerových rybníků
TOFFLACKER – za dvorem čp.1
TALBERG (čti tholbarch) – jihozápadně, na Kosím potoce
TROŠKA (Traschka, Draschka) – severovýchodně vsi
TROIDLEITEN (Getreideleiten) – na potoce
TRIFT – západně za hranicí vsi
WEINBARCH (Vinohrad) – východně od vsi, prozrazuje pěstování vína
WINDIRSCHNBARCH (Windiršův vrch) – jihozápadně od vsi, pole na vršku podle sedláka ze dvora čp.10 (Thomas Windirsch, majitelem od roku 1657, zemřel 9.1.1709). Po něm bývali na statku Fischbachovi, ale statku se říkalo "Windirsch"
WOLFSGRUBE (Vlčí jáma) – východně od vsi, prozrazuje dávný výskyt vlků
ZIEGELHÜTTE (Cihelna) – západně od vsi na Kosím potoce, používaná ještě v 19.století

 

K původu českého názvu Holubín

Český název Holubín vznikl před tisícem let. Je od slova "holub", což se nemuselo týkat jména sedláka Holub! Vsi s koncovkou "–ín" (Kramolín, Závišín, Ošelín, Svojšín, Černošín, ale i Vidžín od původního Vojtěšín) jsou podle PROFOUSE nejstarší obce, tedy starší nežli obce končící na "-ov" či "-ovice" (Pístov, Martinov, Milhostov, Vlkovice, Výškov, Výškovice, Mrázov, Bezvěrov, Jankovice, Beranov).

Jestliže mladší názvy s "-ov" jsou doloženy před 800-1000 lety, pak typ názvů s "-ín" který je starší, musí překračovat hranici tisíc let (což potvrzují obce jako starověký Vidžín či rodná oblast svojšínských pánů – Ošelín, Svojšín, Černošín).

Holubín (1782 německy Hollowing) je podle PROFOUSE jednoznačně od "holub" (= die Taube). V Holubíně je nadto velký rozsah příjmení s "Hol-" v dávné minulosti této malé obce. Jde o jména jako Holík, Hohla, Holer, Hohler, název dvora Hůla. Německý název obce je Hollowing, ale ve výslovnosti prozrazuje český původ více písemný výraz. Čte se totiž "Hůlavín", ale i "Holovín".

V Čechách existují pouze dva Holubíny, ale pak ještě čtyři obce, související s názvem "holub". Druhý Holubín leží jihovýchodně Nového Strašecí. U Hostouně leží ves Holubeč, severozápadně od Prahy Holubice. U Českého Krumlova je Holubov.

Počátky vesnice Holubín

HOLUBÍN patří mezi nejstarší obce v krajině. Malá vesnička patřila tepelskému vladykovi Hroznatovi (1150-1217), a před ním jeho otci Sezemovi. Od vladyky Hroznaty přešel Holubín pod premonstrátský klášter Teplá (1193). Nejstarší písemná zpráva o obci je potvrzovací listina papeže Řehoře X. z 23. května 1273, která uvádí ves jako majetek kláštera pod názvem "HOLOBINO".

Tato ves ležela někdy v 11. století na samém okraji málo průchodného hraničního hvozdu, táhnoucího se jako celek od kynžvartské krajiny až po Mnišský les. Osídlení z české strany končilo pásem obcí Kramolín-Holubín-Chotěnov-Stanoviště-Úšovice-Zádub-Závišín-Pingarten (u Nimrodu).

Hvozd až časem prořídl, mýtilo se tu, komplex lesů dostával trhliny, třebaže je dodnes tento pás lesů dosti jednotný. Pás rybníků směrem k Regentu dosud neexistoval, v močálovitém lesním terénu byly bažiny a louky.

V 15.století vzniká řada klášterních rybníků při Mnišském lese s dominantním REGENTEM. Rybníky byly budovány za opata Zikmunda, také poddanými z Holubína a okolních klášterních vesnic. Zvláště hráz Regentu si vyžádala mnoho práce. Rybník Regent byl vybudován v roce 1479 a původně měl dva majitele – klášter Teplou v čele s opatem Zikmundem a Kryštofa a Heinricha Landvisty z Rebersreuthu, "pány na Chodové Plané". Majitelé se nepohodli. Brzy mezi oběma vypukl spor, který byl ukončen v roce 1501 tak, že klášter Teplá odkoupil druhou polovinu rybníka od vdovy po Kryštofu Landvistovi – paní Anežky z Kočova. Ve věci sporu o Regent v letech 1479-1501 bylo sepsáno 11 listin, z toho je osm českých.

Holubín jako okrouhlice

Vesnice byla založena v řadě vsí Úšovice-Stanoviště-Chotěnov jako typická malá okrouhlice, přizpůsobená výraznému kopcovitému, vlnitému terénu. Jako u ostatních zdejších českých vesnic měla typický počet osmi dvorů. Mezi dvory bylo dost volného místa. Založení vesnice jako okrouhlice je nesporné, třebaže dnes už kruh dvorů zmizel. V této formě zůstával Holubín až do roku 1927, kdy vyhořela jeho část. Také všechny okolní obce jsou okrouhlice.

Za první republiky pozvolna mizely původní cenné lidové hrázděné stavby - "fachwerky" - a byly nahrazovány cihlovými. Až po roce 1974 zmizelo poslední typické lidové fachwerkové ministavení kovárny uprostřed Holubína (foto z roku 1970 u autora).

Holubín pod farností Pístov

Holubín ležel na samém okraji tepelského panství. Jak již uvedeno, k tepelskému panství zprvu nepatřil ani Dolní Kramolín ani Pístov. Brzy po založení kláštera byl ke klášternímu panství Teplá připojen Dolní Kramolín (1228), a později i Pístov.

Holubín už ve 13. století připadal pod farní obec Pístov a zůstal tak celé věky. V neděli chodili Holubínští do pístovského farního kostela na mše, zde se křtili, oddávali a na starém hřbitově kolem pístovského kostela byli pohřbíváni. Také hlavní příchozí cesta na Pístov vedla z Holubína (neexistovaly ze žádné strany dnešní průjezdové silnice Pístovem). Také do školy chodívaly holubínské děti na Pístov, kde stála původně dřevěná škola vedle fary. Podle KLEMENTA (1878) prý existovala již roku 1236. V roce 1870 vznikla dnešní kamenná škola v Pístově a v roce 1898 vznikla vlastní škola v Holubíně.

Tepelský rank a Mnišský les

Pás vesnic na jihozápadě klášterního panství, tzv. TEPELSKÝ RANK (Tepler Rank) zahrnoval i Holubín. Ves zůstávala na okraji panství kláštera Teplá, neboť hranice tepelského panství vedla nedalekým Mnišským lesem, za nímž už ležely chodské obce tachovského okrsku. MNIŠSKÝ LES (Münchwald) původně sahal až ke vsi. Les později mýcením ustoupil na západ, po založení tepelského prstence rybníků v 15. století. Jde o pás rybníků při dnešní silnici z Mariánských Lázní do Chodové Plané s názvy (od Sklářů k Regentu) se jmény JANEK – MESTL – BITTERFALK - REGENT. V Mnišském lese u dnešních Sklářů bývaly kdysi nejméně tři další rybníky (Oberteich - Liederteich). Jimi se zabýval v archeologickém bádání Zdeněk BUCHTELE a vyslovil hypotézu neznámého, velice starého osídlení v těchto místech. Hráze starých rybníků jsou v terénu dobře patrné. Mohly sloužit i pro hornictví.

Samotný Mnišský les byl zprvu předmětem vlastnického sporu s tachovským hradem a okolními chodskými vesnicemi, ale klášter svůj majetek uhájil. Vždyť i Dolní Kramolín byl chodskou vsí a královským majetkem, který však již v roce 1228 přešel pod premonstrátský klášter Teplou výměnou za klášterní (Hroznatovy) vinohrady na Litoměřicku.

Ani sousední Pístov nebyl zprvu tepelský. Z jeho polohy je patrné, že byl významným strážním místem v krajině. V Pístově byli uváděni až do 1945 dva svobodníci, tj. dva svobodní sedláci, jejichž privilegia byla totožná s chodskými privilegii v chodských vesnicích. Zakladatelem a prvním majitelem Pístova mohl být spíše rod pánů z Výškova na hradě na Lazurové hoře. Vždyť ti také založili ves Výškovice za Pístovem. Páni z Výškova pocházeli z rodového hnízda Svojšína, odkud jeho členové postupovali v kolonizaci a šířili se proti proudu Kosího potoka. Protože Výškovští byli nejvýše i nejdále, říkalo se jim "Vejškovští".

Jak uvedeno, z roku 1273 je papežská listina, která uvádí Holubín, Chotěnov a již i Kramolín jako tepelské majetky.

Husitské bouře

Zprávy o Pístovsku z dob husitských bouří chybí, traduje se však, že Úšovice byly husitským centrem a husitství že bylo v podstatě na Tepelsku přijímáno.

Zprávy jsou rozporné. V lednu 1421 bylo město Teplá vypleněno husitskými zástupy, kteří předtím vyplenili kláštery Chotěšov a Kladruby. Také tepelský opat Racko v klášteře očekával útok husitů. Ale silné vojsko katolických pánů rychle postupovalo za husity a když se objevili katolíci, husité nechali klášter klášterem a zmizeli. V roce 1429 obsadili husité sousední hrad v Toužimi a drželi ho mnoho let.

Ještě větší škody než od husitů postihly klášter od císaře Zikmunda, který nařídil vybírání tzv. "husitské daně" na vedení války proti husitským kacířům. Tepelský klášter byl donucen nejen platit tuto daň, ale byly zabírány klášterní vesnice. Roku 1434 odňal Zikmund klášteru Hroznětínsko, které se už klášteru nikdy nevrátilo. Bylo to území, kolonizované Hroznatou a patřilo k základnímu majetku kláštera. Snad také z důvodů krutých Zikmundových daní se obyvatelstvo a zčásti i klášter otáčely k husitství.

Ovšem v letech 1427 a 1431, kdy tábořili husité na Tepelsku a poplenili krajinu, trvalo léta než se Tepelsko trochu vzpamatovalo. Bída a hlad zužovaly obyvatelstvo. Roku 1443 se chudina v městě Teplé vzbouřila proti konšelům a 1447 celé město Teplá proti klášteru, když marně žádalo o povolení stavby hradeb k ochraně města. Až král Jiří z Poděbrad dovolil Teplé obehnat město hradbami, ale pod podmínkou, že ho bude Teplá uznávat jako krále a opata jako vrchnost. Opat Zikmund později zastavil opevňování města Teplé. Za to mu odepřeli tepelští měšťané poslušnost a spor musel řešit další král Ladislav Jagelonský (1496).

Z pohusitské doby pochází listina z 11.listopadu 1450 o dodržování míru mezi pány Švamberky a markrabím brandenburským (BERNAU 1903). Listina je pozoruhodná pro Holubín. Na listině jsou totiž podepsáni zdejší páni, mezi nimiž je jakýsi Zigmund z Holubínského dvora. Listina je německá a uvádí dvůr česko-německy jako "Holubinger-Hof". To potvrzuje, že ještě v 15. století měla ves český název Holubín a nikoliv německý Hollowing, který se poprvé objeví písemně až v roce 1530. Zároveň je patrné, že v pohusitské době se objevovali na území tepelského kláštera – zřejmě jen jako nájemci (leníci) – různí rytíři a šlechtici.

Nejstarší jména v Holubíně jsou česká

Soupis sedláků se jmény a majetky uvádí až berní rula (1655). Ale také ve starších tepelských listinách se někdy objeví jména sedláků. Jsou vesměs česká. Například v listině z roku 1501 o dluzích farníků na Pístově jsou uvedena první, tedy nejstarší jména okolních sedláků.

V roce 1501 žil na Pístově Rokoš Kašpar Lechkij (ještě v roce 1655 uvádí berní rula na Pístově rodinu Lechkých), v Holubíně to byl Knedlík (Knelík), v Úšovicích Vacek, Kanál, hamrmistr Martin, obecní Hruška a Král, ve Vlkovicích Gauss, Matuš a Šmolík, v Martinově Hromádka. Farář na Pístově se jmenoval Jakub. Není bez zajímavosti, že ještě roku 1500 příslušel farář pod arcijáhna Žateckého. Protože víme, že Žatec býval centrum Lúčanů, pak i jejich území zřejmě původně sahalo až sem.

Ještě starší je tepelská listina z 26.7.1491. Týká se sporu dvou vlastníků o rybník Regent a jako svědci se uvádějí sedláci: Sedlík ze Stanoviště, Jan Malenek a Lorenc Suchý z Výškovic, Jindřich z Holubína, starý Jakub z Chotěnova, Vít Beneš a Ďaurek Vrtoch (snad Barták) z Holubína. Překvapuje, že svědci uváděli ústně posledních šesti opatů v přesném sledu (od Racka po Zikmunda). Všichni byli analfabeti a přesto znali nazpaměť jména a pořadí vlády opatů, což bylo pro poddané z nějakých důvodů důležité. Svědci potvrzovali dávné nároky kláštera na potok Raynbach (=Hraniční potok, na němž byl Regent postaven), co se týká rybolovu aj.

Nejstarší holubínská jména jsou tedy Knedlík, Jindřich, Vít Beneš a Ďaurek Vrtoch (snad Barták). Jsou stará přes půl tisíciletí!

Pronájem obce a protestantismus

16. dubna 1530 byl pronajat (či spíše zastaven) Holubín a dalších 17 klášterních vesnic na čtyři roky králem Ferdinandem šlechticovi Hansu PLUHOVI z Rabštejna na Bečově, čímž si tento značně rozšířil své bečovské panství směrem na jih. Nájem činil 10000 zlatých (zlatý za 24 grošů, groš za 7 českých feniků). Když král ani po čtyřech letech neměl peněz na splacení dluhů, byl nucen 2.února 1534 ve finanční tísni rozšířit pronájem časově. Pronajal zapůjčené vsi celoživotně Hansu Pluhovi a po smrti jeho synovci Kašparu Pluhovi. Nájem rozšířil i na další klášterní vesnice, především na pás obcí při zemské stezce: Úšovice-Vlkovice-Ovesné Kladruby - za 2000 zlatých. Zdálo se, že celá tato část klášterního panství je pro premonstráty navždy ztracena.

Po smrti Hanse PLUHA zdědil bečovské panství s tepelskými vesnicemi synovec Kašpar PLUH, ale protože se postavil na stranu povstání proti králi Ferdinandovi I., propadly jeho majetky králi a 19. prosince 1549 byly vráceny klášteru Teplá se všemi pronajatými právy bez vyplacení dlužné sumy. S tím i ves Holubín.

Za Pluhů dochází k rozšíření protestantismu mezi selským obyvatelstvem. Zdá se, že je příznivě přijímáno, jak pro oprávněnou kritiku dosavadní vládnoucí církve, tak pro svou podobu s husitskými ideály, které zůstávaly v paměti zdejšího lidu. Pluhové - sami protestanti - rozšířili novou víru na svém panství a za 17 let panování ji tu upevnili. V roce 1535 přichází na pístovskou faru luteránský kazatel.

Od té doby také Holubínští stáli na straně protestantismu, a když byli koncem 16.století donuceni opatem Matyášem Göhlem (1585-1596) - který vyslal převora Adama Rudrischa do Pístova jako "inkvizitora" - k návratu pod římsko-katolickou víru, zůstávali ještě dlouho evangelíky a jen zdánlivě vlažnými katolíky. Jak uváděl plánský historik dr. KALANDRA, stranou ležící, zapadlý Holubín nesl dlouho - ještě v 18.století - stopy protestantismu a snad i husitství. Vyslovil domněnku, že se zde dlouhá léta přijímalo podobojí!

Jezuité žádají Pístovsko

Ještě jednou stál Holubín v nebezpečí, že bude odňat klášteru Teplá. Kolem roku 1600 požadovala jezuitská kolej v Chebu pístovské vesnice, aby mohla vydržovat svou chebskou kolej. Žádala, aby jí byl přidělen natrvalo kramolínský dvůr, Úšovice, Stanoviště, Chotěnov, Martinov a Holubín. Král Ferdinand II. poslal do Teplé jezuitského otce Larmormaina k vyjednáváním s premonstráty. Tepelský převor však jezuitu nějakým způsobem oklamal, aniž byla věc blíže vysvětlena.

Zřejmě byla zprvu jezuitská kolej v Chebu požádána, aby pomohla zasáhnout na Pístovském ranku a přitvrdila tu náboženský tlak na sedláky. Z toho mohl vznikl i požadavek jezuitů na přičlenění Pístovska. Klášter Teplá se bránil a ubránil své majetky na Pístovském ranku.

Třicetiletá válka

Brzy na to přišla třicetiletá válka se všemi hrůzami. Při ní byly některé dvory v Holubíně opuštěny a již neobnoveny. Řádily i nemoci a před táhnoucími vojsky, ať švédskými či císařskými, se holubínští sedláci s rodinami i s dobytkem se uchylovali hluboko do lesů (na Skalku a při Kosím potoce). Podobně se chovaly i okolní obce. Do vesnic se vraceli, až když vojáci odtáhli. V matrikách Pístova (vedených od roku 1636) se nalézají zápisy jako "Im Wald geboren …" (Narozen v lese …) nebo "In anderer Pfarrei getauft …" (Pokřtěn v jiné farnosti …). Když skončila válka definitivně, lidé se znovu usadili v obcích a postavili zničené dvory. Císař Ferdinand III. nechal sepsat výši berní podle krajů a obcí neboli berní rulu, která rozepsala berně až na jednotlivé sedláky.

Berní rula (1654-1655) a čeští sedláci

Berní rula z roku 1654 uvádí v Holubíně deset dvorů, ale z nich dva pusté. Protože se v dalších stoletích nesměly dvory rozšiřovat ani zakládat, zůstalo osm dvorů. Také velikost a výměra polí v Holubíně se neměnila do 19. století a byla taková ještě v první polovině 20.století. Pusté zůstaly dvory Jiříka Hammera a Matěje Punzerta.

Jména sedláků podle berní ruly:
1. Matěj Vaczka (snad čp.10)
2. Jakub Mužík (snad čp.11)
3. Hans Novák (snad čp.12) - vyhořel 1705 a defalcirován
4. Kryštof Mužík (čp.1) - vyhořel 1705 a defalcirován
5. Vít Vacka (čp.5) - vyhořel 1705 a defalcirován
6. Martin Hroch (snad čp.6)
7. Matěj Hůla (čp.8)
8. Ondřej Zeidler (čp. 9).

Podle příjmení šlo o jména česká a bylo zde jediné typické německé jméno – Zeidler. Německy znějící Holer je původní český Hůla. Ladislav ŠTĚPÁNEK (1970) soudil, že tato ves v závětří, schovaná mezi vrchy, zůstávala i po třicetileté válce česká a s velmi vlažnou katolickou vírou. Totéž soudil Otakar KALANDRA (1956), jak výše uváděno. .

Holubín měl podle ruly (1654) 23 potahů, 13 kusů hovězího dobytka, 42 jalovic, 33 sviní a 83 ovcí! Dva pusté dvory – Jiříka Hammera a Matěje Punzeta - již nebyly obnoveny a pole přešla pod majetek obec. V roce 1705 vyhořely tři dvory.

Ještě roku 1757 se uvádělo v Holubíně stále 8 dvorů-sedláků, a žádný rolník ani "zahradník", jen jedna obecní kovárna (bez půdy) a jeden domkář (čp.7).

Až koncem 18.století rostl počet stavení. Roku 1794 bylo už 14 stavení, roku 1838 již 15, roku 1885 již 16 stavení a roku 1945 celkem 20 čísel popisných, mezi nimi ovšem i neobydlený chudobinec, škola a dvě stavení mimo obec.

Holubín po třicetileté válce

Bída po třicetileté válce byla obrovská. K tomu byla zesílena klášterem robota, takže sedláci neměli ani čas, aby v létě obdělali vlastní pole. To vedlo roku 1680 k selskému povstání. Podle německé vlastivědy (1977) na Holubíně byl vůdcem sedláků Mathes Pfrogner. Z povstalců se však uvádějí v Holubíně Ondřej Zeidler, Jiřík Hans a Bartoloměj Heidl, kteří se zúčastnili příprav selské rebelie v Raušenbachu (Sítiny), kde se četl spis Holubínských proti klášteru. Četl ho učitel z Pístova. Když bylo povoláno vojsko a povstání poraženo, byl Pfrogner zajat a uvězněn, zprvu v Teplé, pak odveden s dalšími do Plzně. Klášter prý byl při soudu shovívavý a když vzbouřenec znovu přísahal věrnost vrchnosti, byl propuštěn.

Holubínští byli ovšem mimořádně těžce potrestáni. Ještě v roce 1682 prosí rychta v Holubíně spolu s Úšovickou a Německoberanovskou (Beranovka) o přímluvu, aby byly zproštěny "následků svého vzbouření" (J.V.ŠIMÁK).

Těžba železné rudy

Už v 16.-17.století se v tomto kraji těžila železná ruda a zpracovávala se v Hamerském mlýně. S tím souvisel příchod německých rolníků-horníků. Ještě v 18.-19. století se tu dobývala v menším rozsahu železná ruda. V.KOTYŠKA (1895) psal, že "v břidlici se tu nacházejí nepravidelné žíly limonitu". Dobývala se v okolí z "jam" (Grube) a malých "lomů". Těžilo se jednak v jámě tzv. Kristiánova cechu, dále přímo v obci na některých parcelách (dvůr čp.1) a v lese. Váhové kameny se ještě dlouho nacházely v novém domě u Vacků (Watzka) ve dvoře čp. 5.

Ruda se vozila do Vysoké Pece (Hochofen) u Sklářů, kde se zpracovávala v nedalekém hamru na Kosím potoce. Z tzv. Izákova mlýna na Kosím potoce (dnes Skláře) pocházel první mariánskolázeňský mlynář Izák Kohnhäuser (1789). Je otázkou, zda tento mlýn nesloužil kdysi jako hamr.

Cesty ze vsi

Josefínská vojenská mapa z roku 1782 uvádí polní cesty z Holubína: 1. do Pístova přímo přes Potok Mrtvých, 2. do Martinova v dnešní trase, 3. do Chotěnova starou cestou při Kosím potoce a na dnešní trasu, 4. do Kramolína cestou kolem kaple na vrchu Pastvina, 5. do Kramolín pod svahem nad potokem Mrtvých, 6.do Chodové Plané přes plochu dnešního letiště a lesem u rybníka Regent.

Kdysi tedy nemíval Holubín žádné dopravní spojení (vlak, autobus, asfaltové silnice), pouze několik polních cest, spojující obec s okolními čtyřmi vesnicemi. Až v letech 1906-1907 vznikala okresní silnička stoupající do Vlkovic, až roku 1914 dnešní silnice do Dolního Kramolína. Při budování silnice při zemních pracích se narazilo za školou u kříže zv. Tofflkreuz na dvě kostry, a sice jednoho muže a jednoho dítěte. Policejní vyšetřování zjistilo pouze vysoké stáří koster. Až v letech 1919-1920 se budovala asfaltka Holubín-Chotěnov-Skláře. Po vzniku železniční sítě (1872) byly nejbližšími železničními stanicemi Chodová Planá, dnes zaniklá zastávka Skláře; a po roce 1898 nádraží Vlkovice.

Schaller (1788) a Sommer (1838) o Holubínu

Jaroslaus SCHALLER (1788) uváděl ve své vlastivědě Holubín s 10 domy (čísly popisnými) a poznamenal, že Holubín má nejkvalitnější železnou rudu v okolí. Šlo zřejmě o Kristiánův cech severně nad Holubínem, kde se dosud nalézá zbytek jámy v trnkových houštinách vpravo u silnice do Martinova. Ještě v roce 1968 zde byla velmi hluboká jáma, která však v roce 2003 je více než polovinu menší.

Johann Gottfried SOMMER (1838) uváděl ve své vlastivědě Holubín (Hollewing alias Hollowing) s 15 domy, 98 obyvateli, 1 kaplí, 1 kyselkou a s jámami těžby železné rudy. Obec patří farností pod Pístov. Také Pístov měl na svém katastru jámy těžbu železné rudy. Těžba byla zastavena v roce 1834, kdy bylo vyrobeno a dodáno ještě 1095 žejdlíků železa. To byla poslední zpráva o těžbě železné rudy v těchto obcích.

Ves od zrušení roboty do1945

Do roku 1848 patřil Holubín pod premonstrátský klášter Teplou. Jaká byla okresní příslušnost po zrušení vrchnostenského vztahu ? Po roce 1848 patřil Holubín pod hejtmanství Teplá, od roku 1888 pod soudní okres Mariánské Lázně a v letech 1902-1960 pod okresní hejtmanství, později označované jako politický okres Mariánské Lázně. Od roku 1960 je hraniční obcí okresu Tachov.

Franz KLEMENT (1878) popsal ve své Tepelské vlastivědě Holubín. Vesnice měla 16 stavení, v nich 20 rodin, 99 obyvatel, z toho 48 mužů a 51 žen; 326 hektarů katastru. Ves měla 130 kusů dobytka (žádného koně), 117 ovcí, 24 sviní, 3 kozy, 22 včelstev. Čistý roční výnos byl 3657,42 zlatých. Byl to spíše podprůměrný výnos. Dále se tu uvádí jedna kaple a jedna kyselka a připomíná,že se v okolí dříve těžila železná ruda..

Jaké bylo obecní uspořádání ? Po zrušení roboty 1848 zůstal Holubín samostatnou obcí. Do roku 1850 měl Holubín obecního rychtáře a dva místopřísežné. Nyní byl volen obcí (1851) první starosta Josef Mužík a radní Michal Wacek, jak je patrno ze zachované listiny.

Potom vznikla politická obec Pístov, kde byl Holubín její součástí. Až po roce 1893 vznikla nová politická dvojobec Dolní Kramolín-Holubín. To už měly obce těsný vztah k rychle se rozvíjejícím Mariánským Lázním. Od roku 1902 patřilo celé Pístovsko i s Holubínem a Kramolínem pod politický okres Mariánské Lázně.

Holubín v roce 1900

Roku 1900 měl HOLUBÍN 17 domů a 105 obyvatel, a byl tedy správní obcí, k níž patřil Dolní Kramolín (třebaže měl 200 obyvatel; ale především proto, že tehdy již kramolínské děti chodily do holubínské školy). Dvojobec patřila farností pod Pístov a pod poštu Mariánské Lázně (Kramolín pod Chodovou Planou), v roce 1910 měl Holubín 16 domů, 105 obyvatel a patřil poštou již pod Úšovice (!)

Kdo stál v čele obce Holubín 1850-1945 ?


1. Josef Muschik (Mužík)
2. Franz Josef Haberzettl (jen krátce jako zástupce)
3. Franz Zeidler (nar. 1862)
4. Franz Holer (nar. 1861)
5. Anton Steiner (nar.1862)
6. Wenzl Hollik (nar. 1876)
7. Max Wurtinger (nar. 1896)
8. Otto Haberzettl - až do 2.světové války
9. Anton Löb (jen krátce jako zástupce)
10. Max Wurtinger – od 1942 do konce války 1945.

 

Zajištění obce vodou

Původně měl každý dvůr vlastní studnu. Při těžení železné rudy postupně studny vysychaly a obec začala uvažovat o vybudování obecní vodárny. Již před rokem 1900 vznikl v Holubíně vodovod a voda byla dovedena z horních Rákosových luk do vsi dřevěným potrubím do nádrže nahoře na návsi a odtud zásobován celý Holubín. Při stavbě silnice Dolní Kramolín-Vlkovice 1906-1907 stála tato nádrž v cestě a musela být odstraněna. Místo tohoto vodovodu byla zachycena voda z hornické štoly pod školou, jímána a jí pak zásobována vesnice. Nový vodovod s napojením do každého stavení byl vybudován v roce 1914. Sloužil ještě v roce 1945.

Holubínská cihelna a řemesla, škola

V 19.století vznikla nedaleko Holubína vesnická cihelna, kde se vyráběly cihly a která zásobovala cihlami celé okolí. Výroba byla ruční. Po vzniku moderní parní cihelny v nedaleké Chodové Plané byla cihelnička konkurenčně zlikvidována ještě před rokem 1914 a cihelna stržena. Snad jde o základy cihelny, které lze vidět v terénu při pravém břehu Kosího potoka pod letištěm, třebaže tu jde jistě o překrytí nějakými novými objekty z druhé světové války, z doby vojenského letiště ve Sklářích.

Ve vsi byla kovárna (čp.4), kolářství (čp.19), na dvoře čp. 6 "U Balzerů" se rozvinul chov koní. Na dvoře čp.12 bylo ještě stavení čp.12a s trafikou, ale krám-koloniál byl v nedalekém Dolním Kramolíně.

Roku 1898 vznikla vlastní obecní škola, která sloužila dětem z Holubína, Dolního Kramolína a Chotěnova. Do té doby chodily děti do školy v Pístově. Holubínská škola byla jednotřídní jako pístovská. Ve škole učil známý učitel Franz PANY, zakladatel ovocnářského spolku a jiných aktivit. ¨

Holubín a požáry

Holubín dostal roku 1794 hasící řád z vrchního úřadu kláštera, kde se uvádí, že ves má 1 hasící stříkačku, 2 žebříky, 3 požární háky, 2 vodní nádržky. Při vypuknutí požáru musí vyslat místopřísežný rychtář ihned do kláštera posla na koni z čp.1, dalšího posla na koni, v nouzi pěšího – do nejbližší vsi Kramolína z čp.2, s požárními háky lidé z čp. 3,4, a 13, s ruční stříkačkou z čp. 14, k tahání vody z obecného rybníka z čp. 5 a 6, přinesení žebříků a nasazení z čp. 7,8,9,10, použití dřevěných háků u požáru z čp. 11 a 12. Ze všech 14 domů musí se dostavit dvě ženy s kyblíky nebo vědry na vodu a nosit ze všech míst, kde je voda. Muži a výrostci musí přinášet žebříky a hasit vodou z věder. Z kláštera se dostaví k požáru osoby s velkými stříkačkami, klášterní kovář, úřední sluha a čeledínové k hašení. Hasící řád bude vyvěšen u místopřísežného a nedodržení řádu bude trestáno nejtěžšími tresty. Podepsán 28.12.1794 Wenzl Klukam, úřední ředitel kláštera.

Hasící řád vznikl v souvislosti se strašným požárem v městě Teplá, kdy vyhořelo na jaře 200 stavení. Podle hasícího řádu pro Holubín soudíme, že byl Holubín plnoprávnou obcí s místopřísežným obce (nebyl to obecní rychtář, ten byl zřejmě v Pístově i pro obec Holubín).
 


FOTO: Roku 1926 oslavy hasičské. vzadu dosud stojící stavení (zleva): čp.16 čp. 11, čp.12 a čp.1


Přes podrobná klášterní organizační ustanovení při požáru byly obce až do 20.století vcelku bezmocné proti požárům. Ještě v roce 1927 došlo k velkému požáru v Holubíně. Večer 29. října 1927 začalo hořet stavení z Franze Holera a tři dvory podlehly plamenům - čp. 7, 8, 9. Vyhořely až do základů, jen dobytek se podařilo zachránit. Díky parním a motorovým stříkačkám byl požár během noci lokalizován tak, že Holubín nevyhořel celý. Dům čp. 7 nebyl už postaven, další dvory byly postaveny o kus výše.

Mezi válkami do roku 1945

Holubín zažíval celkem klidné časy až do roku 1914, kdy vypukla první světová válka. Na fronty odešlo 13 mužů, z nichž padli Franz a Anton Zeidlerové, Anton Wurtinger a Andreas Richter. Jména jsou uvedena na válečném oltáři v pístovském kostele (pro celou farnost).

V letech 1923-24 byl zaveden elektrický proud do obce, v letech 1919/1920 se stavěla silnice do Chotěnova a Sklářů a napojena byla na silnici Mariánské Lázně–Chodová Planá. V roce 1926 vznikl dobrovolný hasičský spolek s velitelem Antonem Zeidlerem z čp.6.

V roce 1932 byl slavnostně vysazen na návsi "Goethův dub" u příležitosti 100.výročí Goethova úmrtí. Měl připomínat Goethův průjezd kočárem vesnicí Holubín v roce 1822. Dnes jsme marně hledali tento dub.

Holubín byl a zůstal vždy zemědělskou obcí. Roku 1930 bylo ve vsi 20 čísel popisných a 96 obyvatel, 1939 – 94 obyvatel, 1945 kol 100 většinou zemědělců. Stavení čp. 20 (mimo Holubín) bylo postaveno až před rokem 1937. Původně patřilo Franz Tremlovi z Chotěnova čp. 5, přešlo na jeho dceru Marii, provdanou Kardinalovou.

Kroniku Holubína v letech 1920-1939 vedl Engelbert Muschik, poštovní úředník z Holubína. Poslední zápis je z 25.ledna 1939: "Od 8 do 10 hod. večer byla celé nebe osvětleno severní září."

Franz Pany a škola v Holubíně

V roce 1898 byla vystavěna škola s bytem pro učitele v Holubíně. Do nové školy začaly chodit také děti z Dolního Kramolína a Chotěnova. Byla to jednotřídka zprvu s osmi třídami, později zřízena v Holubíně druhá třída v čp.19. Ve vsi se učilo osm ročníků.

Prvním učitelem zdejší školy v letech 1898-1932 byl Franz Pany (nar. 31.12.1873 v Chvalšinách, severozápadně Krumlova, zemřel 15.3.1932, pochován je na starém hřbitově v Pístově). Ženat byl 24.11.1898 s Marií Ruppertovou z Chodové Plané čp. 14 (1876-1941), což byla příčina jeho definitivního usazení se zde. Pany přišel zprvu do školy v Pístově, kde učil 1896-1898. První léta po otevření holubínské školy byla tato expoziturou pístovské školy. Pany přešel do Holubína. Měl dvě děti. První, Franz Theodor Pany (nar. 10.6.1899) se stal doktorem filosofie a profesorem (+ 22.7.1966 v Bad Kissingen), byl ženat 11.6.1929 s Hildegardou Meisingerovou z Lazů (*1910 Perlsberg, + 1990 Bad Kissingen). Druhý syn Oswald (nar. 23.6. 1900) stal se úředníkem v Praze a zemřel 23.4.1930 údajně na tuberkulózu; pochován je rovněž na Pístově.

Jeho bratr profesor Franz Theodor Pany byl členem profesorského sboru v hotelové škole v Mariánských Lázních. Jeho syn Franz PANY (* 30.6.1930 M.L., + 21.2.1991) byl aktivním členem sudetoněmeckého spolku Heimatverband Marienbad a řadu let redaktorem měsíčníku "Marienbader Heimatbrief". Jeho syn Franz Norbert PANY spolu s paní Ingeborg Hublovou z Mnichova (Einsiedl) pokračovali 1991 ve vydávání měsíčníku a dnes dále řídí vydávání Heimatbriefů s matkou Mariannou Pany a stojí v čele sudetoněmeckého spolku Heimatsverband Marienbad.

Po smrti učitele Panyho byl od 1.dubna 1932 učitelem v Holubíně krátce Anton GIEBL, od roku 1933 Anton NADLER, který pocházel z Horního Kramolína, učil zprvu ve Sklářích a po působení v Holubíně odešel 1936 na obecnou školu v Klášteře Teplá. Dalším učitelem byl Josef KILBERT z Úšovic v roce 1936-1937, po něm učil ve škole Johann SCHROTT (do roku 1939), který přišel do Holubína roku 1937, narychlo v roce 1938 ustanoven jako "obmann" farní "ortsgrupy" a narukoval 1939. Jeho syn Ing. Kurt Schrott, infanterista, se z druhé světové války nevrátil .

Za války tu učily učitelky Helga Stopfer z Drmoulu a po ní Helena Tauberová z Tachova - a to přes celou druhou světovou válku.

Druhou třídu v Holubíně vedli od roku 1932 samostatní učitelé. Holubín měl 51 žáků ! Druhou třídu vedli Georg Türk, Otýlie Müllerová a Josef Kilbert. Náboženství vyučoval pístovský farář Arnold Egerer v letech 1914-1945.

Padlí ve druhé světové válce

Do druhé světové války narukovalo 19 mužů, z nichž se nevrátili Gilbert Haberzettl (1901- padl v Maďarsku), Franz Hollik (1917 – padl v jižní Francii 22.8.1944), Rudolf Lucha (1923 – nezvěstný u Gdaňska 1945), Engelbert Muschik (1914 – nezvěstný v Rusku 1942), Franz Muschik ( 1919 - padl v Rusku 1942), zámečník Franz Haberzettl (1894 – v červenci 1945 v Ústí n.L.) , Ing. Kurt Schrott (nezvěstný v Rusku).

poválečný vývoj Holubína

Po válce po příchodu prvních Čechů němečtí sedláci na svých dvorech pracovali jako zaměstnanci a 10. února 1946 vyjel transport Holubínských s koňskými potahy do sběrného tábora do Sklářů, kam byli soustředěni všichni k vysídlení.

Další poválečný vývoj nebyl nikým sepsán. Je proto velmi svízelné podrobněji popisovat tuto etapu. Po roce 1945 došlo k několika změnám příslušnosti obce. Až po roce 1960 se stal Holubín osadou (částí) střediskové obce Chodová Planá. Stejně tak Pístov a Dolní Kramolín. Celá západní katastrální holubínská hranice je zároveň okresní hranicí mezi Tachovem a Chebem, a dnes krajskou hranicí mwzi Karlovarským a Plzeňským krajem !

Zanedlouho po válce pokračoval rozpad obecního celku, který už začal požárem v roce 1927. Došlo k rozpadu několika stavení na severní okraji.

Z let 1947-48 jsou zachovány v archivu Cheb dekrety o přidělování půdy českým přistěhovalcům a v Holubíně se uvádí, že dekrety ministerstva zemědělství - Národního pozemkového fondu (podepsán je Josef Smrkovský) byly přiděleny těmto zemědělcům:


Kirilenko Vasil a Nora, čp.20 (3 hektary)
Hess Jaroslav a Františka, čp.15 (10 hektarů)
Pavlík Jan, čp.6 (13 hektarů)
Krejčí František a Marie, čp. 1 (13 hektarů)
Otradovec Ladislav, čp.5 (13 hektarů)
Herejk Josef a Erna, čp.8 (14 hektarů)
Tkáč Jan a Esther, čp.8 (14 hektarů).

O jednotlivých rodinách a jejich osudech dodneška víme pramálo. V čp.6 bydleli Jan a Růžena Pavlíkovi do roku 1972. Po smrti Jana se Růžena a tři děti odstěhovaly do Dolního Kramolína. Podle nepotvrzených zpráv syn Jan byl rozvozcem pečiva, Anna prodával v galanterii a Růžena byla v Plané. Ve statku nebyl vodovod a voda se brala ze studánky ve stodole. Později tu bydlel pan Višňovský. Dnes je majitelem pan Šimůnek.

Na statku čp. 1 později žil profesor Kačer z hotelové školy a Ludmila Petržíková. Dům odkoupil architekt Fuchs z Prahy.

Ve škole s čp.17 bydlíval Antonín Račák z Mariánských Lázní. Stavení bylo popisováno jako zděné, cihlové, přízemní se zastavěnou plochou 823/143 m2, s pitnou vodou a celoročním využíváním. Dnes je majitelem pan Deus.

Stavení pod silnicí směrem k rybníku je dnes majetkem pana Višňovského. Historické fachwerkové stavení bylo někdy kol 1974 strženo a postaveno nové.

Jiří Jelínek z Mariánských Lázní se svým přítelem vlastnil stavení čp.20, zděné, cihlové, přízemní s podkrovím, se zastavěnou plochou 332/132 m2 a s pitnou vodou a záchodem na stavebním pozemku. Dnes už stavení nestojí, zničeno požárem před několika lety. Nový majitel není znám.

Velký moderní ovčín vznikl asi kol roku 1980 a má pocházet z Velké Hleďsebi. Dlouho nebyl v provozu a dnes je opuštěn. Nájem holubínských polí a luk má nyní pan Hirsch z Pístova. Historie posledních padesáti let nebylo dosud sepsána.

Kulturní památky Holubína

POCHÉ v seznamu památek Holubína uvádí dvě obecní kaple (sv.I. 1977) – Svatováclavskou a sv. Šebastiána.

SVATOVÁCLAVSKÁ KAPLE ležela na polovině cesty do Kramolína pod Pastvinou a vznikla před třista lety - roku 1703 jako barokní kultovní stavba na půdorysu 360x460 cm. Kaple se později nazývala sv.Václava a sv.Antonína Paduánského a zde byly jejich obrazy. Kapli nechal zřídit sedlák Tomáš Windirsch z Holubína a dokud kaple patřila k holubínskému Windirschovu dvoru, konala se tu jednou ročně mše svatá a tedy i poutní procesí sem.

Kdysi si pak farář z Pístova vzal klíč k sobě a kaple přešla do vlastnictví kramolínského dvora. Anton GNIRS kapli popsal, ale negativně zhodnotil, že "uvnitř chybí hodnotné umělecké a historické památky". Po třista letech zbývá tu ruina kaple, která byla ještě v roce 1970 poměrně stavebně zachovalá mezi dvěma rozložitými stromy, byť již bez inventáře. POCHÉ ji popisoval jako obdélníkovou stavbičku, členěnou pilastry a vrcholící trojúhelníkovým štítem. Je sklenuta dvěma poli křížové klenby, těžce poškozena a zařízení zničeno.

KAPLE SV. SEBASTIÁNA čili ZEIDLEROVA stávala na Rákosovém vrchu při cestě do Martinova. Měla půdorys 230x230 cm a vznikla v 18.století. Na mense kaple stávala socha sv.Sebastiána výšky 70 cm a po stranách visely dva obrazy – P.Marie s dítětem a Oslava jména Ježíšova. V 70. letech stála zde už jen ruina staré kapličky, dnes zmizela zcela.

Na cestě z Holubína do Vlkovic bývala na okraji obce ještě třetí kaple - tzv. MUNDLEROVA KAPLE ze 17.století. Patřila ke dvoru, zvanému MUNDLHOF. Půdorys byl 200 x215 cm a na menze kaple bývala socha Ježíše-Trpitele. V oválu na kapli byla vedle letopočtu 1698 písmena CZ (=Caspar Zeidler), iniciály zakladatele kaple. Kaple byla podle německé vlastivědy zcela bezdůvodně zničena včetně fundamentu českými přistěhovalci někdy po roce 1945.

Kdy a proč kaple vznikla ? Podle staré pověsti jeli tudy dva formani-bratři s koňmi na cestě do Rakous. Byli již týdny na cestě, když náhle vypukl v kraji strašlivý mor. Bratři ve strachu se modlili a přislíbili, že když přežijí morový čas, postaví každý z nich jednu kapli. Bůh prý vyslyšel jejich modlitby a bratři se vrátili zdrávi domů. Tak prý tu vznikly kaple sv.Sebastiána na Rákosovém vrchu (zvaná Balzakapelle) a kaple sv. Ondřeje v Holubíně (Andreas-kapelle neboli Mundl-kapelle).

KŘÍŽ z roku 1886 stojí dosud proti škole při silnici do Kramolína. Má nápis: "Errichtet zur Ehre Gottes von Franz und Anna Zeidler aus Hollowing Nr.1 – 1886" a dole nápis "Ruhe ihrer Asche" a plastiku hole Aeskulapa s obtočeným hadem jako symbol lékařství.

OBECNÍ KŘÍŽ stával kdysi na staré cestě do Pístova asi 80 metrů od vsi. Zde se loučili Holubínští s nebožtíkem, odnášeným či odváženými na pístovský hřbitov.

MUNDLERŮV KŘÍŽ stával rovněž na staré cestě do Pístova, 500 m od Holubína.

DVŮR ČP.1 je nejzachovalejší. Původní název byl TOFFL, patříval Zeidlerům a na parcele se tu kdysi dolovalo. Byly prý tu velmi staré písemné dokumenty o minulosti dvora. Masivní budova s frontou na náves má zachován prostorný vjezd do dvora s brankou pro pěší, připomínající nedaleké chodské dvory na Jadružsku. Zasloužil by památkové ochrany. Podobný vjezd s pěší brankou vidíme i u opuštěného dvora čp. 5. Zahrada má stopy dolování.

Hroby Holubínských na starém pístovském hřbitově

Na starém hřbitově na Pístově dodnes zůstává už jen pět (čitelných) hrobů Holubínských.

Nejvýznamnější a nejlépe udržovaná je hrobka rodiny učitele Franze Panyho. Prvním zde pochovaným byl jeho syn Oswald Pany, úředník v Praze ("Oswald PANY, Beamter in Prag, geb. 23.6.1900, gest. 23.4.1930 in Hollowing"). Zemřel ve věku necelých třiceti let. Druhým zde pochovaným byl slavný holubínský učitel Franz Pany ("Franz PANY, Schulleiter, geb. 3.12.1873, gest. 15.3. 1932"); zemřel v 62 letech. Poslední pohřbenou zde byla Oswaldova matka – Marie ("Marie PANY, Schulleitersgattin, geb. 18.2.1876, gest. 12.5.1941") Zemřela v 65 letech. Naživu zůstal jen Oswaldův starší bratr PhDr. Franz Theo Pany, profesor na hotelové škole v Mariánských Lázních (1899-1966), bydlel v Úšovicích, ženat 11.6.1929 s Hildegardou Mensingerovou (1910-1990) z Perlsbergu (Lazy). Po válce byli odsunuti, žili v Bad Kissingenu a tam jsou pochováni.

Jejich syn Franz PANY, třetí toho jména v řadě, (*20.6.1930, ženat s Marií Goschtallovou z Prahy, + 21.2.1991 v Münchenu), se stal později v Německu redaktorem měsíčníku Marienbader Heimatbrief (vychází od října 1948). Byl vrchní soudní rada a stál v čele spolku Heimatverband Marienbad Stadt und Land. Jeho syn Franz Norbert Pany, čtvrtý v řadě, je dnes rovněž mluvčím mariánskolázeňských vysídlenců a v čele spolku Heimatsverband Marienbad.

Další hrob z Holubína tu má Anna Haberzettlová z Holubína No 5, která zemřela 13.4.1935 v 36 letech. Byla neprovdána; její rodiče: Franz Josef Haberzettl (1856-1938) a Marie roz. Zeidlerová z Holubína (1870-1938). Ti měli celkem devět dětí. Z nichž nejstarší Franz Josef (1894-1945), strojník, přišel o život v létě 1945 v Ústí n.L. v internačním táboře pro Němce; Gilbert (1901-1945) zahynul neznámo kde na konci války; Marie (1896-1981), šička prádla, byla provdána za Maxe Hubla do hostince Hubl do Dolního Kramolína; Aloisie (1896-+ neznámo), kuchařka, provdána za řezníka Leopolda Götze v Teplé; Margareta (1906-1987), provdána za Alfréda Lercha z Mnichova; kolář Otto Haberzettl (1903-1985) zůstal svobodný; Anton Haberzettl (1904-1974) převzal dvůr čp.5 a čp.19, ženat 1943 s Marií Gürovou z Výškovic; po válce šli všichni do odsunu. Anton Haberzettl měl 4 děti: Walter Anneliese (*1944), Petra Christiana, stenotypistka (*1945), Otto, laborant (1950, zahynul 1975 při havárii), Rudolf, opravář (*1951).

Další zachovalý hrob patří Anně Zeidlerové z Holubína čp.1 ( nar. 1834 v Drmoulu, roz. Forsterové), zemřelé za první světové války 16.5.1917 ve věku 83 let.

V blízkosti hřbitovních vrat je hrob Josefa Luchy z Holubína čp.11; nar. 17.3.1841, zemřel 16.4.1926 v 85 letech. Ženat s Marií Görglovou z Úšovic čp.21. Měli tři děti – Gregor (1872-1951), Josef, poštovní úředník v Mariánských Lázních, a Anna (+). Dvůr převzal syn Gregor, ženat s Margaretou Mayerovou z Úšavy, okr. Tachov (1897-1967). Měli tři děti: Rudolfa (1922- 1945 u Gdaňska zůstal nezvěstný), Louisu (*1924) a Elfriedu (*1926).

Pátý je hrob Anny Fischbachové ("Anna FISCHBACH aus Hollowing No 16, gest. 10.1.1925 in ihrem 51. Lebensjahre."). Narozena 14.1.1874, pocházela z Chotěnova čp.7, provdána za hospodského Engelberta Fischbacha 7.2.1899, zemřela 10.1.1925. Měli tři děti: Rudolfa (1899-1951), Antona (1902-1987, převzal dvorec čp. 16), a Roberta (1908-1981 v okrese Kitzingen, zůstal svobodný)

Ostatní holubínské hroby, které tu nepochybně jsou, nemají už označení. Nový pístovský hřbitov na vrchu Horaberk (dnes Pístovská mohyla) byl srovnán se zemí, takže není známo, zda a kde byly holubínské hroby.

Anna "von" Zeidler

Až neuvěřitelně zvláštní osud mají - jinak v Holubíně skromné – osobní památky na selku z Holubína čp.1 paní Annu Zeidlerovou, rozenou Forsterovou z Drmoulu. Holubínský statek čp.1 je dodnes zachovalý dvůr, býval největší a nejvýznamnější. Starostou byl poslední z Muschiků na tomto statku – Josef Muschik, po něm Franz Zeidler a nakonec i Wenzl Hollik, všici z čp.1.

Za prvé zůstal zachován její hrob na Pístově, což je dnes mimořádně cenné.

Za druhé stále stojí Zeidlerův pomník z roku 1886 přes silnici proti holubínské škole. Na něm se uvádí "Errichtet zur Ehre Gottes von Franz und ANNA ZEIDLER aus Hollowing No 1", což se týká naší Anny Zeidlerové. Pod nápisem je připsáno "Marie u.Wenzl" a dole "Ruhe ihrer Asche" (Pokoj jejich popelu) a symbol lékařství – stočený had na Aeskulapově holi. Pomník byl dokonce popsán Antonen GNIRSEM při jeho soupisu památek v roce 1932. I když pomník kvapem stárne, je nápis čitelný.

Za třetí se zachoval její úmrtní list z 18.května 1917, podepsaný doktorem Hansem Turbou, okresním lékařem z Mariánských Lázní. Kopie je přiložena a potvrzuje, že se Anna narodila 1834 v Drmoule ("Dürrmaul"), svatba 30. května 1876 a zemřela 16.května 1917 v 83 letech; příčinou smrti byla rakovina. Její manžel Franz Zeidler (* 1830), starosta dvůr čp.1 zdědil jako synovec bezdětného strýce sedláka Josefa Muschika (* 1795, svatba 24.1.1826, datum úmrtí chybí).

Dvůr po Franzovi a Anně zdědila v roce 1917 – neznámo proč - MARIE Zeidlerová, dcera Karla Zeidlera z čp.12 a manželky Elisabeth z Drmoulu. Marie byla provdána Holliková (* 15.2.1885, svatba 5.2.1907 s Wenzlem Hollikem z Křížence (Kiesenreuth), + 10.10.1967 v Dettelbachu, Německo). Tito manželé, Marie a Wenzl, jsou nepochybně totožni se jmény na Zeidlerově pomníku. Hollikovi měli čtyři děti: Willibalda (1912-1990), Mathildu (1914-1990), Franze (nar. 15.3. 1917, inženýr, zemřel 20.8.1944 na frontě v jižní Francii v Coudehardu) a Margaretu (1932-1990).

Předválečné domy a jejich majitelé do roku 1945

Čp. 1 – Wenzl HOLLIK a Marie HOLLIKOVÁ, roz. Zeidlerová, selský dvůr s 32 hektary, název dvora "Toffl", přestože dvůr patřil od berní ruly (1654) rodu Muschiků. Nejstarší známý majitel byl Kryštof Mužík (1630-1675), kol roku 1860 přešel do rukou Zeidlerů a 1917 Holliků. Po druhé válce byl majitelem prof. Kačer a Ludmila Petržíková, dnes arch. Fuchs. FOTO VPRAVO dvůr čp.1:

Čp.2 – mezi Obecním rybníkem a kovářstvím - Engelbert MUSCHIK a Anna, roz. Käsová z Týnce na Tachovsku, malorolnícká usedlost se 7 hektary, název usedlosti "Schneida" (zaniklo). Nejstarší majitel byl Michael Pfrogner z Martinova (+ 1748), od roku 1800 Josef Fischer, od 1816 Anton Völkl, od roku 1833 Muschikovi.

Čp. 3 – obecní dům a chudobinec nebyl obydlen, stával u Obecního rybníka (zbořeno)

Čp.4 – obecní kovárna, nájemcem byl Anton Löb (1877-1955); nejstarší majitel Thomas Lehnerl (+1668), kováři se střídali; nejdéle to byli Göhnovi (od 1812 do konce 19.století), dnes majitel pan Višňovský. FOTO.

Čp.5 - Anton HABERZETTL a Marie, roz. Gürová z Vyškovic, velký selský dvůr s 26 hektary, název dvora"Vacka", s vedlejší budovou čp.19; nejstarší majitel Urban Seitler (kol 1600), po něm přichází rodina Vacků z Milhostova (Vít Vacka, ženat s Apollonií Seitlerovou) a zůstává jako Watzkovi až do roku 1822, kdy celá rodina se přestěhovala do Šancí a úplně zchudla. Dvůr koupil za 5 000 zlatých Michael Haberzettl z Malého Sangerbergu, původem žatecký velkoobchodník s chmelem. Potomci zůstali na dvoře. Dnes údajně v majetku tří majitelů.

Čp.6 – Josef ZEIDLER, sedlák a fiakrista, a Anna, roz. Schirmerová z Úšovic, selský dvůr s 27 hektary, název dvora "Baltza"; nejstarší majitel Baltazar Göhna (kol 1710), a poslední z rodu Josef Göhn až do roku 1890, Dvůr, který měl 10 hektarů, koupil jeho otec Anton Zeidler a v letech 1898-1928 přikoupil postupně 18 hektarů, v letech 1918-1945 měl tu chov koní a 1924-1945 provozoval v Mariánských Lázních povoznictví – v létě s dvojspřežím a v zimě s těžkými koňmi. Josefova sestra Ernestýna, provdaná Reutzerová, uhořela 20.června 1945 v Schopplově mlýně pod Mnichovem, nejstarší bratr Anton zemřel na frontě 1918. Dnes zbořeno.

Čp.7 – Franz ZEIDLER, svobodný (1900-1970), usedlost v roce 1927 vyhořela, jen 1,5 hektaru polí, název usedlosti "Punzet"; nejstarší majitel Martin Turba (ženat 1655) a Turbovi až do roku 1827 majiteli, pak Josef Putz z Úšovic do roku 1860, a pak Zeidlerovi. Majitel Franz Zeidler (1862-1921) zůstal svobodný a dům zdědil jeho bratr Fritz, který pronajal usedlost Michalu Heroldovi 1923-1927. Když vyhořel dům 1927, ruinu koupil Anton Zeidler z čp.6 a rozšířil pozemek čp.6.

Čp.8 – Anton HOLER a Theresia, roz. Grosamová ze Svahů; selský dvůr s 31 hektary, název dvora "Hůla"; vždy v rukách Hůlů – nejstarší Mathes Hula (narozen 1614), jméno se později měnilo na Hola a Holer (dnes majitel pan Šimůnek). Roku 1927 vyhořelo a postaveno vzadu na zahradě znovu. FOTO VPRAVO:

Čp.9 – vedlejší budova selského dvora čp.8, rovněž vyhořela. Původně samostatný dvůr, název dvora "Zeidler" – nejstarší majitel Georg Zeidler (1630-1660 majitelem) a dvůr zůstal až do doby Adalberta Zeidlera (nar. 1832), který dvůr prodal a odstěhoval se do Mariánských Lázní, poslední byli majitelé Holerovi z čp.8 (majitel pan Šimůnek).

Čp.10 – vyhořelo 1916-1917 a z ruiny se stala vedlejší budova statku čp. 16 (dnes zbořeno); první známý majitel Thomas Windirsch (od roku 1657), po něm Fischbachovi až do roku 1945.

Čp.11 – Gregor LUCHA a Margareta, roz. Mayerová, selský dvůr s 22 hektary, název "Elln"; nejstarší známý majitel Erhard Ihl či Eyl kol 1640, Muschikovi od 1709. roku 1853 prodal Franz Josef Musvchik dvůr Luchovi z Beranovky a potomci Luchy byli vlastníky až do roku 1945. Šlo o velkou usedlost s velkým vjezdem a brankou s čelem na jih (zbořeno).

Čp.12 – Max WURTINGER z Pístova (1896-1979) a Karolina, roz. Zeidlerová (1903-1980), selský dvůr s 25 hektary (zbořeno), název "Mundl", ale původní majitel v 17.století byl Kašpar Zeidler a Zeidlerovi až do roku 1939 (zbořeno); vzadu na zahradě dvora stávala Mundlova kaple

Čp.13 = 12a usedlost proti dvoru čp.5 - poslední majitel Ferdinand WURTINGER (1883-1950 svobodný), tesař a malorolník se 4 hektary , název usedlosti "Webba" (zaniklo)

Čp.14 – stavení nad předchozím do návsi - . Franz Josef MUSCHIK, horník a Theresia, roz. Zürliková z Boněnova, – obytný dům, původní název "Haizla", uváděný od 1785, nejstarší Johann Georg Göhna, nocležník z čp.6, až do roku 1916 kdy Josef Göhna se odstěhoval do Kramolína a přišel Franz Josef Muschik (zbořeno),

Čp.15 – velký patrový dům se stodolou proti škole, Josef LANGHANS, strojník z Pavlovic, a Anna, roz. Steinerová, malorolníctví se 6 hektary, první majitel od 1790 Zeidler Anton, pak Thummerer a Steinerovi, název "Biersteiner" (za domem pomník Zeidlerů) - (zbořeno)
 

Čp.16 – Anton FISCHBACH (1902-1987) a Anna, roz. Löbová z Holubína čo.4 (1904-1988); v 1. polovině 17.století byl majitel Thomas Windirsch z Pístova a žena Margareta Vacková z Holubína čp..5, později Matthias Fischbach (ženat 1734) a v rukách Fischbachů usedlost zůstala do roku 1945. Byl to dvůr a hospoda s 13 hektary, název "Windirsch"(zbořeno)

Čp.17 – Holubínská škola s bytem pro učitele, od 1898 (dnes majitel pan Deus)

Čp.18 – vedlejší budova k čp.12, majitelé Wurtingerovi (zbořeno)

Čp.19 – vedlejší budova k čp.5, majitelé Haberzettlovi, dnes dům stojí, kdežto budova dvora zbořena.

Čp.20 - domek u Chotěnova, majitelé Josef a Marie Kardinálovi, zahradnictví, název "Treml" (shořelo před několika lety)

Holubínský zvon a jiné

 

Obec HOLUBÍN měla malý obecní zvon, který zvonil třikrát denně k pobožnosti, ale zároveň jako umíráček, jako varovní zvonek k počasí a jako protipožární, zvláště když začalo hořet v obci v době, kdy lidé byli na poli.

Bronzový zvonek byl ve zvoničce, asi 1,5 metru vysoké, v obecní kovárně v čp.4. Jak kovárna tak zvon byly obecním majetkem Zvon třikrát denně zvonil k pobožnosti, a to v 7 hodin ráno, ve 12 hodin a v 19 hod. Byla vždy určována rodina, která zvonění prováděla,. naposledy rodina Antona Löba. Když za druhé světové války 1939-1945 bylo nutno bronzový zvon odevzdat k válečným účelům, věnovala obci rodina Tremlů-Kardinálů z čp.20 jako náhradu soukromý zvon a dala ho k dispozici, aby byl pověšen do zvoničky. Zvon pocházel od jedné mariánskolázeňské dámy, která ho odkázala Tremlům. Zvon nyní vysvětil pístovský farář Arnold Egerer přímo v Kardinálově stavení čp.20. - Po druhé válce Češi sundali zvon a přenesli ho do domu čp.2, kde pak sloužil, ale k jiným účelům – sem byli zvoněním svoláváni Češi k výdeji potravin, když byly přivezeny, protože široko daleko nebyl žádný krám. Nadto byly potraviny na lístky.

Chodovoplánské nádraží mělo hospodářské sklady, kde dělali Holubínští různé nákupy. Nádraží bylo také nástupní stanicí pro Holubínské, když chtěli jet někam vlakem. Až roku 1939 byla zřízena zastávka Skláře.

Malý Holubín měl vlastní kapelu. Roku 1908 byl kapelníkem Wenzl Hollik, který hrál na baskřídlovku. Kapela vyhrávala na tancovačkách a také na církevních svátcích. Roku 1930 založili mladí vlastní šestičlennou kapelu mládeže a tuto řídil klarinetista Ernst Zeidler.

Roku 1910 byl založen Ovocnářský spolek a měl 38 členů, též z jiných obcí. Prvním předsedou spolku byl učitel Franz PANY.

Obecní dům čp.3 byl neobydlen a byl stržen již za první republiky.

Holubín měl dvě hospody – v čp.15 (Langhansovi), a zprvu v čp.7 (Zeidler). Když v roce 1927 čp.7 vyhořelo, vznikl nový hostinec ve stavení čp.16 (Fischbachovi) Nadto v domě čp.12a pod kovárnou byl Wurtingerova trafika s prodejem cigaret a tabáku, ale za nákupy v krámě se smíšeným zbožím museli Holubínští do Dolního Kramolína.
 

 

Holubínský Anton Steiner, nar. 1898 v čp.15, se stal hornickým inženýrem a ředitelem dolů "Glück mit Freuden" v Michalových Horách, v Cechu sv.Víta a v místě těžby antimonu na Heinrichshain u Boněnova (nad Výškovicemi.) Po roce 1936 žil v Bleibergu, kde byl též ředitelem dolů.

 


Literatura


SCHALLER Jaroslaus: "Topographie von Königsreich Böhmen", IX.Band Pilsner Kreis, 1788
SOMMER Johann Gottfried: "Das Königsreich Böhmen, statistisch-topographisch dargestellt – VI.Band, Pilsner Kreis", Calve´schen Buchhandlung, Prag 1938
ORTH Jan –SLÁDEK František "Topograficko-statistický slovník Čech", 1870
DOSKOČILOVÁ Marie: "BERNÍ RULA, kraj Plzeňský", 444 s., Státní pedagogické nakladatelství Praha 1952
Sborník HEIMATBUCH Marienbad, Stadt und Land, I.Band, 700 S., Heimatverband Marienbad, tisk Staudt Geisenfeld, 1977
Sborník HEIMATBUCH Marienbad, Stadt und Land, II.Band, 1216 S., Holubín S.436-456 et 1121-1122, Heimatverband Marienbad, tisk Staudt Geisenfeld, 1977
KLEMENT Franz: "Der politische Bezirk Tepl - Ein Beitrag zur Heimatkunde", II.vydání, 334 S., Hermann Holub, Tachau 1882
Orts-Repertorium 1900, 780 S., Statthalterei-Buchdruckerei, Prag, 1907
Orts-Repertorium 1910, 884 S., Statthalterei-Buchdruckerei, Prag, 1913
GNIRS Anton: "Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale in den Bezirken TEPL und MARIENBAD", 609 S., Dr.Benno Filser, Augsburg, 1932, kopie
BERNAU Friedrich: "Studien und Materialien (Specialgeschichte und Heimatskunde des deutschen Sprachgebiets in Böhmen und Mähren)", 706 S., Calvelsche Univ. Buchhandlung, Prag 1903
EGERER Oswald a kolektiv: "Kirchsprengel Pistau im Heimatkreis Marienbad - Geschichte und chronologische Aufzeichnungen von den Orten" - Hollowing (S. 102-147) , Heimatverband Marienbad, München, 1991, 302 S.
PROFOUS Antonín: "Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny - I.díl A až H",ČSAV Praha, 1947
POCHÉ Eduard a kol. "Umělecké památky Čech, díl I. - A/J", 644 S., Academia, nakladatelství ČSAV Praha 1977
ŠVANDRLÍK Richard – "Z historie obcí v okolí Mariánských Lázní - Holubín" Kulturní přehled č. 9/1983, KaSS Mariánské Lázně
ŠVANDRLÍK Richard "Historie obce Holubín", studijní materiál CHKO Slavkovský les, Mariánské Lázně 31.12.1985.
ŠVANDRLÍK Richard "500 let Regentu" – monotématické číslo Hamelika z 28.2.1979, Vlastivědný kroužek KaSS Mariánské Lázně


 

HOLUBÍN - HOLLOWING

HOLLOWING gehörte 1902-1960 zum Kreis Marienbad und war ein Dorf mit 20 Häusern. Es hatte bei der Volkszählung 1930 nur 76 Einwohner. Bis zur Vertreibung der deutschen Bevölkerung im Jahre 1946 dürfte es vielleicht einige Einwohner mehr gehabt haben. Eingepfarrt war es nach Pistau und hatte seit 1898 eine eigene Volksschule. Das Flächenausmaß der ganzen Gemeinde betrug 326 Hektar. Folgende Flurnamen kamen dort vor: Gietzer, Skalka, Schießelberg, Großer Acker, Kuchenleiten, Bergflur, Rohrerberg, Rohrerflur, Christianizech. Nach Muggenthaler auch der Orts-name "Hollowing" sollte deutsch sein, weil zu den "–ing" Orten gehört. Das ist aber unwahr, den urkundlich wurde es in der Bestätigungsurkunde von Papst Gregor X. vom 23.5.1273 für das Stift Tepl als "Holobino" das erstemal erwähnt und dann in verschiedenen Urkunden nur mit tschechischen Namen "Holubín" bis 1530 geschrieben. Erstemal erweist Hollowing im J.1530. Zum Stift Tepl gehörte das Dorf von der Begründung des Klosters (1193) bis zur Aufhebung des Untertänigkeitsverhältnisses im Jahre 1848.

Die Bauern waren zur Robot für das Stift Tepl verpflichtet, dieses hatte auch die Gerichtsbarkeit und hatte in jedem Dorfe einen Ortsrichter ("rychtář") und zwei Geschworene eingesetzt. Nach den Hussitenkriegen breitete sich auch in diesem Gebiet die hussitische Lehre aus und die Pfarrei Pistau war mit einem hussitischen Prediger besetzt. Im Jahre 1525 beteiligte sich auch die Pfarrei Pistau und Hollowinger am Bauernaufstand gegen Abt Petrus.

Dieser Aufstand wurde durch kaiserliche Militär niedergeschlasgen und die Unterthanen mußten dem Abt den Treueeid schwören und versprechen, ihm getreu zu bleiben. Fünf Jahre später, am 16.4.1530, wurde Holubin mit noch weiteren 17 Ortschaften von Kaiser Ferdinand I. dem Hans Pflug von Rabenstein auf Petschau für 10 000 Gulden verpfändet. Diese Verpfändung wird am 2.2.1534 nach Zahlung von 2 000 Gulden erweitert auf Kaspar Pflug. Das Stift Tepl kam am 19.12.1549 ohne die bedungene Einlösungssumme in den Wiederbesitz seiner verpfändeten Güter, weil Kaspar Pflug als Rebell des Kaisers in Acht und Bann erklärt und seiner Güter verlustig wurde.

Um 1535 hatte die Pfarrei Pistau einen lutherischen Prediger und auch die Bewohner des Pistauer Pfarrsprengels bekannte sich zu Luther. Erst nachdem Abt Matthias Göhl (1585-1596) den Priors des Klosters Tepl, Adam Rudrisch, einem gebürtigen Wunsiedler, als Prediger nach Pistau sandte (1587) gelang es diesem, alle Bewohner zum katholischen Bekenntnis zurückzuführen. Es existieren Beweise, daß Hollowinger waren noch lange Zeit sehr lauwarme, fiktive Katholiken; es blieb nichts anderes übrig.

Um 1600 begehrten sich die Jesuiten zur Unterhaltung ihres Kollegs in Eger, den Gramlinger Maierhof, Auschowitz, Stanowitz, Kuttnau, Martnau und auch Hollowing. Von Kaiser Ferdinand II. wurde der Jesuiten-Pater Larmormain zu Unterhandlungen nach Tepl entsandt. Dieser konnte jedoch vom Prior des Stiftes getäuscht werden.

Im dreißigjährigen Krieg wurde auch diese Gegend arg in Mitleidenschaft genommen und die Einwohner flüchteten insgesamt ihrem Vieh in die undurchdringlichen Wälder vor dem Feinde. Erst nachdem dieser abgezogen war, kehrten sich wieder in ihre Dörfer zurück. In den Kirchenbüchern, die ab 1636 in Pistau geführt wurden, stößt man daher auf Vermerke wie "im Walde geboren …", - "in anderen Pfarrei getauft …".

Nachdem die Leute dann wieder seßhaft wurden und alles wieder aufgebaut hatten, wurden ihnen auch wieder Steuer abverlangt. Kaiser Ferdinand III. ließ zur Regelung des Steuerwesens von jedem Kreis eine Steuerrolle aufstellen.

Die Orte des Pfarrsprengels Pistau sind in der Steuerrolle des Kreises Pilsen a.d.J.1655 unter der Herrschaft Tepl aufgeführt. Hollowing ist darin mit folgenden acht Bauern angeführt: Matěj Wacka, Jakub Mužík, Jan Novák, Kryštof Mužík, Vít Wacka, Martin Hroch, Matěj Hůla, Ondřej Zeidler. Daraus sich ergibt, daß Holubin blieb noch im 17.Jhdt. tschechisch. Als öde oder abgebrannte werden noch aufgerführt: Jiřík Hammer und Matěj Punzet. Noch im Jahre 1757 gab es im Dorf insgesamt acht Höfe und daneben noch einen Gemeindeschmied und einen Häusler, sodaß wieder zehn Gebäude um den Ortsplatz standen. Im Jahre 1794 besaß Hollowing 14 Gebäude und noch 1945 zählte es 20 Hausnummern und ca Hundert Einwohner.

Die Bedrückung der leibeneigenen Bevölkerung führte im Jahre 1680 zum Aufstand im Tepler Gebiet unter der Beteiligung Hollowinger.

Vom 17. bis ins 19.Jhdt. wurde in Kuttnau und Hollowing nach Eisenerz geschürft, das in dem nahen Hammermühle weiterverarbeitet wurde. Es wurde auch in der Nähe von Hollowing eine Ziegelei gegründet, die aber zuletzt durch die Konkurrenz der Dampfziegelei in Kuttenplan einging. Hollowing wurde im revolutionären Jahre 1848 als selbstständige Gemeinde, erst später gehörte zum Pistau. Nach 1893 wurden Hollowing und Untergramling zu einer politischen Gemeinde vereinigt. Seit 1850 gehörte der Ort zum gegründeten Bezirk Tepl, seit 1888 gehörte zum Marienbader Gerichtsbezirk Marienbad, seit 1902 auch zum politischen Bezirk Marienbad. In Jahren 1923-24 war der Ort an das elektrische Stromnetz angeschlossen. Seit 1898 hatte Hollowing eine eigene Volksschule, wo bekannter Lehrer Franz Pany lernte. Am 29. Oktober 1927 brach im Hof Nr.8 Feuer aus und drei Höfe brannten bis auf die Grundmauern nieder. In zwei Weltkriegen nahmen auch Hollowinger Männer als Soldaten teil: im Ersten waren 13 Männer und 4 sind gefallen, im Zweiten waren 19 Männer und 7 sind gefallen oder vermißt. Im Herbst 1945 übernahmen den Ort die Tschechen und 10.2.1946 ging der Transport mit Pferdefuhrwerke ins Sammellager Flaschenhütte und alle Hollowinger wurden von da ausgesiedelt.

*** Den Gulden zu 24 Groschen, den Groschen zu 7 böhmischen Pfennigen.