Ignác Moscheles

klavírní virtuos a hudební skladatel z Čech, *30.5.1794 Praha, +10.3.1870 Lipsko. Mariánské Lázně navštívil v roce 1824 a pobýval v domě Zlatý Orel (čp.39 - zbořeno, staveniště ARNIKA). Byl zde ve stejné době jako skladatel Karl Maria von WEBER.

Moscheles studoval v Praze, kde byl žákem Webera, ve Vídni J.G.Albrechtsbergra a A. Salieriho. Po velkých koncertních cestách po Německu, Francii a Anglii se usadil v Londýně (1821) a byl profesorem na Royal Academy of Music (1825-1846), pokračoval v mezinárodní činnosti virtuosní. Byl profesorem nově založené konservatoře v Lipsku od roku 1846 do smrti. Byl velmi plodný skladatel (142 děl vydáno), z jehož brilantních klavírních skladeb (7 koncerty, sonáty, transkripce, parafráze aj.) udržely si jakousi životnost etudy op. 70 a op. 95.

Vztah k slovanskému a českému životu ukazují mj. Variations (Thěme russe op. 23), Fantasie, Variations und Finale über ein Böhmisches Lied op. 46 (To jsou koně, též úpravy pro různé nástroje), Album des Chants Favorits de Plscheck op.112. Stýkal se přátelsky s Beethovenem, Meyerbeerem, Hummelem a zvláště s Mendelssohnem (od 1824).

 


Literatura:
ČERNUŚÁK Gracián(+)-ŠTĚDROŇ Bohumír-NOVÁČEK Zdenko "Československý hudební slovník osob a institucí", svazek II.(M-Z), Státní hudební nakladatelství Praha 1965
Meliš v Lumíru VII-1857
Aus Moscheles Leben (s deníky a dopisy, vydala jeho choť, Lipsko 1872/73)
F. Moscheles (syn): Briefe von F. Mendelssohn an Ignaz und Charlotte Moscheles (Lipsko 1888)
Výňatky z dopisů a deníků z mládí - přeložil J. Guth (1881)
Nejedlý: Smetana II a III.

 

Ignác Moscheles a židovské hnutí v 19.století

Antonín MATZNER v článku "Ven z ghetta" zdůrazňuje velký význam Izáka Ignáce MOSCHELESE jako proslulého židovského muzikanta pro tehdejším židovském hnutí v Praze.

"Ven z ghetta" - tak nazývá MATZNER myšlenku židovského reformního hnutí, zvaného "haskala" v poslední třetině 18. století. Bylo to hnutí, které úzce souviselo s tehdejšími proudy josefínského osvícenectví. V rodící se měšťanské společnosti se také mezi židovstvem objevují nové proudy. Otec novodobých "maskilim" Moses Mendelssohn vyslovoval revoluční myšlenky o dobrovolném vyznávání víry a všeobecné náboženské snášenlivosti i pro Židy. Nutno říci, že nebylo zarputilejších odpůrců emancipačních snah mezi Židy než uvnitř vlastní židovské komunity. Mendelssohnovy názory totiž ve svých důsledcích rozvracely dosavadní institucionální základ židovského společenství. Zdůrazňování osobní víry jako výrazu soukromého přesvědčení, požadavky na odbourání přehrad mezi uzavřeným ghettem a okolní sekularizovanou kulturou, návrhy na zrušení samostatné jurisdikce židovských ghett zpochybňovaly existenci rabínského úřadu a rad starších jako dosavadní přirozené autority židovských komunit v diaspoře.

Tyto myšlenky se šířily také vlivem celkové proměny politických a společenských poměrů. Každá z tzv. josefínských reforem po roce 1781, kdy vyšel toleranční patent, bylo provázena uvolňováním přísných restrikcí vůči Židům, jakkoli řada diskriminačních opatření (např. v oblasti daní) přetrvávala až do zrovnoprávnění Židů v první rakouské ústavě z roku 1848. Důležitými mezníky další vývoje vztahu k Židům bylo odstranění nařízení o povinném označení osob izraelitského vyznání, přístup židovským dětem do veřejných škol včetně univerzity, možnost učit se řemeslům a možnost nabývat majetek včetně nemovitostí. Ještě za Mendelssohnova života byla v roce 1784 v Praze převzata civilní i trestní správa ghetta staroměstskou radnicí a po roce 1796 mohli Židé opouštět přelidněné ghetto a usazovat se i v jiných pražských čtvrtích.

A tak více vlivem přirozeného vývoje než volnomyšlenkářstvím "maskilim" mezi Židy dochází kol roku 1800 k diferenciaci uvnitř pražské židovské společnosti. Zámožnější Židé spolu s nejmladšími začínají houfně opouštět přelidněné ghetto. V první polovině 19. století vzrůstá a sílí vliv židovského prvku v politickém, ekonomickém, kulturním a společenském dění. Prvním ředitelem České spořitelny v roce 1825 se stává Leopold LÄMMEL, pozdější poslanec českého sněmu. Řádným profesorem lékařské fakulty pražské univerzity se stává průkopník homeopatie Eliáš ALTSCHUL. Smíchovská kartounka bratří PORGESů využívá mezi prvními českými manufakturami k pohonu parních strojů a Josef PORGES von Portheim se stává známým velkoprůmyslníkem.

Změny se projevují i v kultuře. K prvním židovským virtuózům a skladatelům, jejichž věhlas zdaleka přesáhl hranice ghetta, patří Isaak Ignaz MOSCHELES (1794-1870). Je přijímán obecně zcela bez předsudků a potvrzují to jeho umělecké úspěchy na významných evropských pódiích včetně Anglie, stejně jako jeho přátelství a pracovní kontakty s osobnostmi, jako byl Beethoven, Liszt, Chopin či Mendelssohn-Bartholdy.

Přestože strávil většinu života v cizině, zůstával Moscheles přinejmenším rodinnými pouty svázán s Prahou, kde příležitostně koncertoval a v roce 1858 na oslavách 50.výročí založení konzervatoře patřil mezi nejváženější čestné hosty.

Moschelesova vpravdě hvězdná kariéra se stala předobrazem úspěchů generace umělců židovského původu, které spojovala navzájem osoba jejich učitele Václava Jana Tomáška. Byli to Josef Dessauer (1798-1864), Sigismund Goldschmidt (1815-1877), Alexandr Dreyschock (1818-1864), Julius Schulhoff (1825-1898) i Eduard Hanslick (1825-1904). Ti všichni realizovali myšlenky Mendelssohnova židovského osvícenství, podle níž se Židé měli aktivně podílet na národních kulturách zemí, v nichž žili. A tak tu stojí Dessauer jako pokračovatel Schubertův a vyhlášený "Liedermeister" vídeňského biedermeieru, ale také jako hudební skladatel, svázaný s pražským a vůbec českým prostředím; jako agilní účastník Slovanských besed ve Vídni, který z podnětu svého přítele Františka Palackého zhudebňuje české verše Čelakovského. Obdobně je tomu u Goldschmidta, Freyschocka a Schulhoffa, kteří přes dlouhodobé působení v zahraničí udržují trvalé životní i umělecké vazby k českému prostředí a k české hudbě. Nelze opomenout ani Eduarda HANSLICKA (též hosta Mariánských Lázní) a jeho zásluh na mezinárodním přijetí hudby Antonína Dvořáka.

Zcela podobně je tomu u mladší generace pražských virtuosů židovského původu - houslista Ferdinand LAUB (1822-1875), violoncellista David POPPER (1845-1913), bratři Alfréd (1852-1924) a Heinrich GRÜNFELDOVI (1855-1931). S českým hudebním prostředím splynul příchozí z haličského Tarnopolu Jindřich Káan z Albéstů (1852-1926), který působil na pražské konzervatoři až se stal posléze jejím ředitelem.

Liberální duch se po roce 1800 postupně prosazoval v dosud téměř hermeticky uzavřené židovské komunitě a projevil se mimo jiné jako předtím zcela nepředstavitelné působení křesťana při židovské liturgii. František Škroup totiž působil deset let jako sbormistr pražské židovské obce a varhaník poté, kdy byla zavedena v Španělské synagoze 1836 moderní bohoslužba a instalovány varhany. Škroupa do této funkce navrhl uváděný Leopold, rytíř z Lämmelu. Tyto emancipační či asimilační snahy českého židovstva byly odrazem obecného vývoje, jaký probíhal v celé tehdejší západní Evropě. Pronikání židovských umělců mezi hudební elitu tohoto období ukázalo, jak významná je hudba obecně jako prostředek sociální integrace.

 


Pramen: Antonín MATZNER "Ven z ghetta" Učitelské noviny 2001.