Jaroslav Seifert v Mariánských Lázních
milovaný a milující lázeňský host

Když jsme v roce 1982 psali básníku Seifertovi o dovolení uveřejnit v HAMELICE jeho novou báseň "Křížový pramen", dočkali jsme se rychlé odpovědi. "Jsem rád, že se Vám verše líbí. A budu jen rád, když je ve Vašem listě otisknete …", napsal nám básník, který se stal krátce potom, v  roce 1984, prvním českým nositelem Nobelovy ceny za literaturu. Byl častým a oblíbeným  hostem Mariánských Lázní - hledal tu zlepšení svého zdraví. Pobýval zde v letech 1951-1975 nejméně osmkrát a téměř vždy ve Výzkumném ústavu balneologickém u pana primáře MUDr. Vladimíra Křížka.

V roce 2001 si připomínal kulturní svět jeho 100 let narození. Jaroslav SEIFERT, významný český básník, se narodil 23.9.1901 v Praze a zemřel 10.1.1986 tamtéž. Jeho význam je v básnickém díle, ale nelze pominout ani jeho politické aktivity. Seifertovo kulaté výročí připomenula v roce 2001 televize, rozhlas i rodný Žižkov. Podobně jako v roce 2000 u básníka Vítězslava Nezvala, byla vydána k 100.výročí narození Seiferta stříbrná pamětní mince s jeho portrétem v hodnotě 200 Kč; vyšla 19.9. 2001 v počtu 16 000 kusů (900 Ag+100 Cu) o váze 13 gramů, podle návrhu akad.sochaře Ladislava Kozáka.

Seifertovo curriculum vitae. Seifert vyšel z proletářského prostředí pražského Žižkova, kde se narodil. Gymnasium nedostudoval a začal svou životní dráhu novináře a literáta. Ve dvacátých letech byl členem KSČ a redaktorem komunistického tisku a avantgardních časopisů. V roce 1929 podepsal spolu s dalšími předními levicovými spisovateli manifest proti Gottwaldovu vedení KSČ a zato byl ze strany vyloučen. Od roku 1930 byl členem sociálně demokratické strany, redaktorem kulturní rubriky Práva lidu (za německé okupace Národní práce). V letech 1945-1949 působil v deníku PRÁCE, 1946-1948 současně redigoval časopis KYTICE. V roce 1946 byl zvolen řádným členem České akademie věd a umění. Stal se národním umělcem, laureátem státní ceny, ale v padesátých letech upadl v nemilost u vedení KSČ pro své nekompromisní postoje na II. sjezdu československých spisovatelů (1956) a stal se terčem ideologické kritiky komunistických dogmatiků, jak pro charakter svého díla, tak pro své postoje. V letech 1968-69 se angažoval v dobovém kulturním a politickém dění, 1969-1970 vykonával funkci předsedy Svazu českých spisovatelů. V sedmdesátých letech odešel do ústraní, ale své postoje nezměnil. Udržoval stálé kontakty s kulturní opozicí a jako jeden z prvních signatářů CHARTY 77 byl neustále sledován režimem.

Seifertovo dílo. Na jeho počátku byla proletářská poezie (Město v slzách 1921 jako představa světa bez bídy a nenávisti, touha potěšit; soucit s chudými, vidiny lidského štěstí; a sbírka Samá láska 1923). Když roku 1923 podnikl první cestu do Paříže, seznámil se tu s moderním umění a poznatky uplatnil v Devětsilu, ovlivněn Giullaume Apollinairem. Následoval poetismus (sbírky Svatební cesta 1925, Na vlnách T.S.F., Slavík zpívá špatně 1926, Poštovní holub) s neproblematickým viděním světa a krásy života; poetizace všedních věcí, ale i neklid, hledání jistot, smutek, hravá lyrická obraznost a překvapivé metafory).

Ve třicátých letech to byla intimní lyrika (sbírky Jablko z klína, Ruce Venušiny, Jaro sbohem) jako rozpor snu a skutečnosti, melancholické vzpomínky, zvláště na matku, na ztracený svět dětství; krása české krajiny; soustředění na detail a melodický verš (mistr kantilény). Následovala sbírka Zhasněte světla jako reakce na mnichovskou zradu, ale i posila národa a výraz naděje. Z doby okupace jsou sbírky Vějíř Boženy Němcové (tragika jejího osudu), Světlem oděná, Kamenný most   (Praha minulosti a básníkova mládí a symbol existence národa).

Po roce 1945 vyšla sbírka Přílba hlíny (1945, rozšířená vydání 1946 a 1948), shrnující básníkovy reflexe doby národního ohrožení a zápasu za svobodu. Má tři cykly: Osm dní (inspirace úmrtím T. G. Masaryka 1937), Říp v okně (básně 1940-44)), S otevřenou náručí (zážitky z května 1945). Dále vyšly dvě sbírky inspirované kresbami Mikoláše Alše a Josefa Lady  - Šel malíř chudě do světa (1949) a Chlapec a hvězdy(1956) a dvě básnické skladby Píseň o Viktorce (1950 - Viktorčina tragika v paralele s lidským osudem Boženy Němcové)  a sbírka intimní lyriky Maminka (1954 - vzpomínky na domov, dětství; upřímný synovský cit lásky, trvalé životní hodnoty).

V šedesátých letech - po desetileté odmlce - došlo k proměně Seifertovy poezie: zmizely rýmy a písňová forma, rytmická pravidelnost, verš zdrsněl, je nový - uvolněný a nerýmovaný. V tvorbě přibyly tóny melancholické nostalgie, životního bilancování, nepatetický pohled na svět jako vliv existencionalismu, pocit úzkosti z totalitní moci, plynutí času a motiv smrti - Koncert na ostrově (1965), Odlévání zvonů (1967), Halleyova kometa (1967). V sedmdesátých letech pak zaznívají v samizdatu vzpomínky na dětství, na mladé lásky, zemřelé přátele, na hořké životní zkušenosti a dramatické události života -  Deštník z Piccadily (1979), Morový sloup (1981), Býti básníkem (1983). Písňová lehkost se prozrazovala i naznačovala ve výrazu doléhající tíhu života.

Jaroslav Seifert je autor sugestivní vzpomínkové knihy Všechny krásy světa (Toronto 1981, Praha: s cenzurními zásahy 1982, pak 1985 a  kompletně až 1993). Seifertův přínos je v půvabné zpěvnosti, citovosti, výrazové prostotě poezie a v mimořádné  kráse češtiny.

Inspirován Seifertovou sbírkou básní "Halleyova kometa" pojmenoval hvězdář L.Brožek jím objevenou planetku   30. července 1982 na Kleti   Seifertovým jménem. A tak Seifert krouží navždy i na naši obloze.      

Seifert a Mariánské Lázně. Nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1985 - Jaroslav SEIFERT pobýval v Mariánských Lázních  na léčení nejméně sedmkrát: v letech 1951,1958,1963, 1967, 1971, 1972 a 1975, z toho šestkrát na klinice Výzkumného ústavu balneologického v Ruské ulici. K jeho básním o Mariánských Lázních  patří  známá "Elegie z Mariánských Lázní" (1962) ve sbírce "Odlévání zvonů a  báseň "Křížový pramen" z Vánoc 1982, poprvé otištěná ve vlastivědném časopise HAMELIKA s básníkovým souhlasem. V zápise do pamětní knihy  Výzkumného ústavu balneologického v Mariánských Lázních napsal Jaroslav SEIFERT v říjnu 1974:

"Po cestách a cestičkách těchto jedinečných lázní nechodil sice od těch dob větší básník než byl Goethe, ale troufám si tvrdit, že tu určitě chodila ještě hezčí děvčata než byla jeho Ulrika Levetzowová. Nuže tyto okolnosti a ještě ke všemu přemnoho jiných dodávají mi odvahu, abych prohlásil,že Mariánské Lázně  jsou nejkrásnější ze všech u nás a jedny z nejpůvabnějších na světě. Pevně doufám. A přemýšlím, co bych mohl napsat, aby to bylo aspoň trochu duchaplné a hlavně jiné. Ale pak jsem odsunul podobné nápady a raději jsem si řekl: jako jeden ze statisíců hostí a pacientů pospíchám, abych ze srdce poděkoval všem, kteří se tu starali o mé tělo. - Tělo, ten "ošklivec", odtud odjede, ale má duše, krásná paní, bude dlouho a předlouho na vše vzpomínat a procházet se po kolonádě. Jaroslav Seifert, říjen 1974."

HAMELIKA čís.1/1986 z 5.dubna 1986 vzpomenula nekrologem k úmrtí básníka SEIFERTA dne 10.  ledna 1986 - kdo ho znal osobně, nezapomene nikdy na jeho skromnost a nenapodobitelné kouzlo zcela mimořádné osobnosti. Z jeho básní z Mariánských Lázní uveřejňujeme tu, která vyšla v časopise HAMELIKA 24.ledna 1983 přímo s písemným souhlasem básníka. Jmenuje se KŘÍŽOVÝ PRAMEN:


Svět jde už jinam a všechno s ním
a vrážejí do mě.
Jen stará kolonáda, kam pospíchám,
prosvítá přívětivě v listí.
Je léto a již se setmělo,
měsíc vchází do své první čtvrti
a jako čalounická jehla zavěšuje
vonné stíny tu a tam
strom od stromu.

Lázně patří panence Marii.
Přejme jí to.
Beztak je tu kousek ráje.
Zrnka svého růžence
má ze stříbrných krůpějí pramene
a usmívá se na lázeňské hosty.
Možná že má ráda i básníky
Aspoň pan Goethe se pozdravil
po třech doušcích. Naneštěstí
vzápětí se prudce zamiloval.

Nechci tvrdit, že lásky básníků
jsou vždycky růžové,
o manželství už ani nemluvě.
Škoda jen,
že nám básník neprozradil
to mocné slovo lásky,
které v kočáře
všeptal do hedvábných oušek
slečny Ulriky
na cestě k Labutímu rybníku.

Netrvalo to však dlouho
a jeho Excelence
pan tajný rada a ministr
ve Výmaru zemřel.
Ulrika však téměř do sta let
věrně milovala jeho lásku.

I velká láska jednou pohasne,
ale žádná bouřka na světě
nespláchne naráz
její světlé stopy.
Ještě dnes jsem je nalezl.
Bylo tam však jen smutné ticho,
jako když umřou včely.

Někdy se vracím do těchto míst.
Jsem už stár a každý večer starší.
Kdybych na chvilku zavřel oči,
možná bych ještě zahlédl,
jak pan Goethe stoupá po schodišti
ke Křížovému prameni,
který dosud jako tenkrát zurčí
ve své jímce.

Přišel jsem se jenom pozeptat,
koho mám volat spíš,
a kde bych mohl aspoň na chvíli
složit svůj uzel bolestí
s chomáčkem bezcenných nadějí.

Lásky, které jsem měl v životě,
jsou dávno smířeny.
Jen z té poslední
ještě na mě padá zlatý pel
jako z lilií.

Báseň Křížový pramen 1982