Jedlová u Staré Vody

JEDLOVÁ (německy Tannaweg) leží vzdušnou čarou 7 km západně Mariánských Lázní při Kosím potoce a 4 km jižně od Kynžvartu. Okresní silnice sem vede ze Staré Vody. Jedlová byla roztroušená v délce 5 km a v nadmořské výšce kol 600 m n.m. Patřila dlouho k Windischgrätzovu tachovskému panství, pod Tachovské Tři Sekery. V roce 1890 měla už 22 domů a 151 obyvatel včetně dvou mlýnů - FALTEROVA MLÝNA a STRECKEROVA MLÝNA. Tehdy (1890) se stala samostatnou obcí a v roce 1945 měla 27 domů a 126 obyvatel. Patřila k farnosti Kynžvart. Do roku 1990 patřila pod MNV Lázně Kynžvart jako jeho část (osada). .

Vznik názvu Jedlová (Tannaweg)

Sídlo vznikalo na lokalitě jedlového lesa přesněji pak na cestě, běžící mezi jedlemi nebo skrze dávný jedlový les. Roku 1788 se psala jako Danneweg, 1838 Tannaweg.

Počátky Jedlové

Osada TANNAWEG (až roku 1948 dostala český název JEDLOVÁ) se rozpačitě osídlovala mezi okrajem lesů tachovského knížete Alfréda Windischgrätze a Kosím potokem (tehdy Vonše). Ležela tedy původně na panství Tachova. URBAN prozrazuje osídlování těchto míst směrem od Tří Seker, které se objevují v roce 1538 s hornickými právy, tehdy ovšem ještě ve vazbě na úřad hornický úřad v Horním Slavkově a v Dolním Kramolíně! Další osídlování však převážilo z Tachova, např. 1555 se uvádějí Tři Sekery ("Drey Hockhenn") s 8 manšafty a platící daně do Tachova. Za Johanna Filipa Husmanna, který převzal panství 11.7.1623, došlo k velkému rozvoji hornictví a tachovské panství se pozvolna protahovalo až na tzv. Schmelz (Riviéra za Hleďsebí) a k mlýnu Geißelmühle (dnes Sekerské Chalupy), odkud vzniklo sídlo Tannaweg (Jedlová).

Příslušnost pod Tachovské Tři sekery

Toto roztroušené osídlení patřilo dlouho pod Tachovské Tři Sekery a teprve po roce 1890 vznikla samostatná obec s vlastním katastrem 263 hektarů. Na východě hraničila Jedlová se Sekerskými Chalupami a hranicí byla okresní silnice ze Sekerských Chalup do Krásna (například zaniklá stavení čp. 1 a 2). Na severu byl hranicí Jedlové Kosí potok, za nímž byl už katastr Staré Vody a Vysoké. To bylo původně ohraničení panství Tachov!

Schaller a Sommer

Jaroslaus Schalller (1785)uváděl v místě 11 domů, když na starší vojenské josefínské mapě 1782 ještě obec není. Zde jsou však uváděny dva názvy - Harang-Bach (Kosí potok) a Hammer (proslulý místní hamr). Při hamru však chybí tehdy už stojící šmelcovna čili tavírna olověné rudy!

Johann Gottfried Sommer (1838) popisoval ves takto: "TANNAWEG (Donnaweg), nedaleko Šmelctálu (??), dominikální vesnice, skládající se z roztroušených lesních domků, celkem 18 domů, 137 obyvatel, farností příslušející pod Tři Sekery, má 1 menší vysokou pec, 1 hamr na výrobu drátu a 2 mlýny.

Vzdálený farní kostel i pohřbívání

Na mše, na křty, na svatby se chodilo do kostela 14 pomocníků do Tří Seker, kam farnosti obec patřila nebo do Vysoké, ale zemřelí byli pochováváni zprvu častěji na kynžvartský hřbitov, po roce 1898 na obecní hřbitůvek ve Staré Vodě. Po požáru Kynžvartu v roce 1865 vyhořel i kostel a všechny obce musely přispět na jeho znovupostavení. V roce 1870 byl vysvěcen. I malá Jedlová prý musela platit - 63 zlatých a 69 krejcarů.

Kocovský dvůr v sousedství a další

Michael URBAN (1894) popisoval nové sídlo TANNENWEG jako součást Sekerských Chalup (HACKENHÄUSER), neboť tam chodily děti z Jedlové do školy. Připomínal že v Jedlové býval zbrojní hamr, později slavná šmelcovna olovněné rudy a nyní (1894) je tu továrna na výrobu sirek Johanna Hablowetze. V chodu byly mlýny: Faltermühle (čp.8) a Streckermühle (Šturmův mlýn čp.26) a k Jedlové se řadil jeden čas i panský dvůr knížete Metternicha s prastarým názve Kočovský či Kocovský (Kotzauerhof - katastr Vysoká čp. 104). URBAN připomínal také výbornou železitou kyselku. Také blízký Kočovský mlýn patřil pod Vysokou čp. 102. Za první republiky Kočovský dvůr jako zbytkový statek získal Štěpán Procházka (1930).

Kocovský dvůr uvádí jak vojenská josefínská mapa tak i text k ní - jako Kotzauer Hof na vyvýšené bezlesé samotě. Jeho stáří se odhaduje před rok 1400.
 

 

Mlýny na potoce

Na Vonši (Kosí potok) až do Šancí a na potoce Brandlbach bývalo celkem 13 mlýnů, které vznikly v období mezi 16. a 18.stoletím. Od prvního mlýna až do Valů měřil potok 8 km a spád činil 100 metrů. V dobách, kdy byla vodní energie velmi cenná, bylo nutno ručně vykopat náhony. Aby vznikl potřebný spád 5 metrů, musel se hloubit náhon často i několik stovek metrů a jeho břehy zpevnit, obvykle zasazením stromů. A náhon bylo nutnou udržovat. Mlýny byly buď mlecí nebo pily, ale také pazderny. Všechny tyto mlýny už zanikly. Na katastru Jedlové bývaly dva mlýny a jedna pazderna.

Tinnesův mlýn(patřil pod Háj čp.23) měl jedno kolo na svrchní vodu; průtok vody 4,8 m3/min.; spád 350 cm; průměrný výkon měl 2,4 KS.

Hennerův mlýn(patřil pod Vysokou čp. 113), též nazývaný Kričův mlýn (Kritsschamühle); 1930 byli majitelé Josef a Anna Jägerovi; mlýn měl jedno kolo na svrchní vodu, průtok vody 6 m3/min., spád 360 cm, průměrný výkon 3,1 KS.

Kočovský mlýn(patřil pod Vysokou čp.102), něm. Kotzauermühle, se středověkým názvem podle nedalekého středověkého dvora Kočovský dvůr (čp.104, majitel 1930 Štěpán Procházka), ke kterému mlýn dříve patřil. Kočovský mlýn měl jedno kolo na svrchní vodu, průtok vody 6 m3/min., spád 410 cm, průměrný výkon 3,5 KS. Nedaleko mlýna stávala ještě samota Muglaugl (Vysoká čp.103, majitelé Wenzl a Rosina Dienerovi).

Falterův mlýn(Jedlová čp.8), něm. Faltermühle, býval v Jedlové u středověké tavírny; 1930 majitelem Franz Martin (v roce 1945 Anton Martin). Mlýn měl jedno kolo na svrchní vodu, průtok vody 4,5 m3/min., spád 350 cm, průměrný výkon 2,3 KS. Falterův mlýn byl postaven pravděpodobně na místě starého hamru, po němž zbyl pomístní název "Na hamru" (Am Hammer). V blízkosti tavírna na olověnou rudu, kolem roku 1890 sloužila již jen jako továrna na sirky.

Šturmův mlýn a pila(Jedlová čp. 26), něm. Sturmmühle, původně Streckermühle, stával v sousedství předchozího mlýna; 1930 majitelem Richard Sturm. Mlýn byl brzy modernizován a zasazena zde turbina, proto se mu říkalo "Umělý mlýn" (Kunstmühle). Mlýn měl průtok vody 8,7 m3/min., spád 380 cm, průměrný výkon 5,2 KS.

Zdejší mlýny kdysi patřily k Tachovským Třem Sekerám.
 

 

Poblíž Jedlové stálo několik zajímavých samot – Kočovský či Kocovský dvůr (Kotzauerhof) a k němu patřící Kočovský či Kocovský mlýn (Kotzauer Mühle), samota Muglaugl (podle Mugl=Mohelno). Zvláště mohutný byl Kočovský dvůr, podle názvu založený před staletími buď pány z Kočova nebo z chebského Kocova. Dnes vše mizí v terénu. Ještě v šedesátých letech 20.století tu stály ruiny vysokých stodol s masivními zdmi a bylo tu několik pokácených sloupů. Vše budilo dojem mimořádné monumentality. Stáří dvora potvrzuje skutečnost, že uživatelé dvora platili daně na hrad Tachov. Z toho se tu jeví znovu souvislost se strážením zemské hranice, tedy s existencí Chody na tomto místě.

Dyleňský vodovod 1928-29

Když se v letech 1928/29 budovalo vodovodní potrubí z Dyleně do Mariánských Lázní, byly zároveň jímány východně Dyleně pitné prameny v 800 m n.m. Jejich vody se shromažďovaly do rezervoáru a odtud byly vedeny krajem do vodárny až do místa nad katolickým hřbitovem v Mariánských Lázních. Tak ztratil velké množství vody Kosí potok i potok Brandlbach. A zmenšený průtok vody ochromil chod mlýnů. Majitelé mlýnů byli odškodněni částkami 20 až 70 tisíc Kč, ale používání mlýnů bylo pro budoucnost ztraceno. Přežily jen tři mlýny, a to ty, které už instalovaly turbiny a Dieselovy motory a modernizovaly celkový provoz. Byly to Folterův mlýn v Jedlové, Schusserův mlýn v Sekerských Chalupách a Stadlerův mlýn ve Valech.

Horničení a slavná šmelcovna
 

 

Až do 18.století se v Jedlové stejně jako ve Třech Sekerách značně horničilo. Vedle Falterova mlýna, který byl původně zbrojní hamr, stávala prastará tavírna olověné rudy. Byla to mohutná stavba 10 x 20 metrů, se zdmi 110 cm silnými z lomového kamene, vyzděná bohatě vápnem z nedalekého Grafengrünu (Háj). Strop byl vysoký 6 metrů a uvnitř bylo v celém oblouku všude klenutí. Budova sloužila jako šmelcovna (tavírna) olověné rudy, která se těžila a sem vozila z okolí Tří Seker. Tavírna byla v chodu ještě před 200 lety a po skončení horničení sloužila pak do konce 19.století jiným účelům - jako továrnička k výrobě síry a jako sirkárna.

Když v roce 1900 koupila rodina Bruckerů budovu, našla tu ještě zařízení na pracování dřeva a sudy se sírou. Budova tavírny byla stržena až v šedesátých letech. Byl to bohužel nešťastný čin - byla opravdu kuriozitou, kterou by dnes obdivovali i lázeňští hosté.

Folterův mlýn a olejová huť

Mlýn Folterův (původně Falterův) čp.7 či 8, v blízkosti šmelcovny sloužil původně jako pila. Poblíž býval hamr, kde se zpracovávalo železo. Ten později vyhořel a proto tu přežívaly pomístní názvy "Na hamru" (Am Hoamma) a "Na spáleništi". Avšak místo, kde hamr stával, nebylo dosud lokalizováno. - V roce 1911 koupil Karl STURM od Bruckerů tzv. vodní právo na Folterův mlýn a postavil tu v letech 1912/13 moderní mlýn s turbinou, který už nebyl závislý na vodě. Proto byl mlýn v provozu ještě v roce 1945 za Richarda Sturma.

U lesa, 150 metrů nad Folterovým mlýnem na tzv. Schusterbergu stávalo stavení, ve kterém se vyráběly dřevěné perly ještě v 18.století. Stavení čp.16 sloužilo jako olejová huť. V blízkosti stavení se kopala červenohnědá zemina, prozrazující bohatství mědi. Z ní se vyráběla tmavočervená barva, typická pro nátěry dřeva na hrázděných staveních (Fachwerk). Olej k výrobě barvy se získával lisováním lnu v pazderně (čp.28). Když se výroba oleje mechanizovala v továrnách, nastal nedostatek lnu a tzv. olejová huť se nakonec přetvořila v myslivnu. Zde bydlel myslivec Gux, po něm Seff Poidl.
 

 

Spolky a řemesla

Přestože šlo o malou obci, býval tu spolek dobrovolného hasičstva a zemědělský spolek, který nakupoval pro obec semena a umělá hnojiva.

V domě čp.13 bylo zase tkalcovství, kde se tkaly pytle, koberce a ubrusy. Všechna řemesla v 17. a 18. století přinášela dobré existenční příjmy obyvatelům. Až v moderní době nastaly pro obyvatele těžké časy. Museli hledat obživu v zemědělství a hlavně v lesích jako dřevorubci, až později přes léto docházet 7 kilometrů za prací do lázní, kde nacházeli práci v hotelích a pensionech. Přes všechny těžkosti, spojené se zánikem řemesel, mlýnů a pracovních možností, Jedlová přežívala a lidé tu dokázali i v nových podmínkách spokojeně žít.

Za první světové války padli tři muži z obce, za druhé války 4 muži a pátý, Wenzl Denk z čp.20 byl zastřelen na jaře 1946 při přechodu hranice do Bavor.

Škola

Také do školy děti chodívaly do Sekerských Chalup, až později vznikla jednotřídka jako expozitura této školy v Jedlové. Bylo to v domě čp. 9 u Johanna Leharta. Sem docházely také děti z levobřežních stavení, která patřila podle čísel popisných pod Starou Vodu. Byla to stavení čp. 131, 135 a 136. Dále sem chodilo více dětí ze šesti rodin, bydlících při hranici obce Jedlová, avšak příslušejících pod katastr Vysoké (Maiersgrünu).

Požáry

V roce 1896 vyhořelo Sollnerovo stavení čp.11, při čemž uhořely dvě děti. Před rokem 1900 vyhořel Strickerův mlýn čp.26. Roku 1908 znovu hořelo stavení čp.11 a znovu v něm uhořelo dítě - šestiletý Sollnerův syn. Dne 21.března 1940 vyhořelo Kohnhäuserovo stavení čp.15 a už nebylo postaveno. Rovněž Tinnesův mlýn čp.22 paní Julie Glasslové po požáru nebyl obnoven.

Seznam posledních německých majitelův Jedlové (1945)

Kyselka v Jedlové

se stala široko daleko známou svou lahodnou chutí. Kyselka byla známa a používána odedávna a vedla podivínského podnikatele a výrobce citer Hanse HAUBNERA z Mariánských Lázní v roce 1920 k tomu, aby pramen odkoupil, podobně jako už dříve Štolní kyselku pod Panským vrchem. Hodlal ho prodat se ziskem městu Mariánské Lázně. Také o tomto prameni se uvádí, že ho pokřtil na Kristův pramen (Christusquelle). Pramen prý od něho město Mariánské Lázně skutečně odkoupilo, ale nijak ho nevyužívalo. Pro zdejší obyvatele bylo rozhodující, že pramen zůstal přístupný.

Pramen v Jedlové byl jedinečný i svým mimořádně vysokým obsahem volného CO2 přes 3000 mg v litru, a dále tím že intermitoval (tryskal přerušovaně). To bylo vysvětlováno existencí nějaké podzemní dutiny, která se určitou dobu plnila a po naplnění vytryskla. Měření délky intervalu v roce 1974 vykázalo 9 a 20 sekund u dvou vývěrů. Chuťově byl pramen hodnocen jako nejlepší v celém okolí. Kyselka vyvěrá v těsné blízkosti Kosího potoka, dokonce o 25 cm níže než je hladina potoka, a to z cínové trubky z válce 25 cm.

Anton DIETL (1908) prováděl první analýzu tohoto pramene (obsah minerálů 58,3 millivalů). Miroslav DOVOLIL (1958) naměřil dne 5.8.1957 při teplotě vzduchu +28° C vysoký obsah volného CO2 (3 013 mg v litru), teplotu vody +9,00C a pH 5,5, vydatnost 2 litry v minutě. Popisoval vývěr vytékající ze dvou cínových trubek o průměru 2 cm, vyvedený pouze 10 cm nad terénem. Také jeho zaujal obraz periodicky vystřikující kyselky několik centimetrů nad terén: z jedné trubky z úzkého otvoru 3 mm, z druhé pak několika malými otvory volně vytékající. V okolí byly patrné staré zbytky zdiva. O rok později dne 30.7.1958 provedl DOVOLIL nové upřesňující měření při teplotě vzduchu +21° C a zjistil opět vysoký obsah volného CO2 (2 960 mg v litru), teplotu vody +8,00C a pH 5,5, vydatnost 1 litr v minutě při intermitace. .

Jaroslav DVOŘÁK (1975)později potvrdil vysoký obsah volného CO2 (3034 mg v litru), pH 5,5, vydatnost 1,8 litru /min., teplotu vody +7,20C a změřil celkovou mineralizaci 2 270 mg v litru. Zatímco železa bylo jen minimum, naměřeno bylo 96 mg vápníku, 142 mg hořčíku, 332 mg sodíku v litru (v porovnání s DIETLEM - 31,8 millivalů) . Pramen hodnotil jako sodno-hořečnatou kyselku.

Bohužel, v minulosti docházelo vždy časem k ředění prostou potoční vodou a také intermitující vlastnosti se ztrácely. Bylo patrné, že dochází ke změnám vodních poměrů v podzemí.

Po druhé světové válce byl pramen, nacházející se v těsné blízkosti Kosího potoka, na základech 245 cm x 210 cm znovu překlenut stříškou a upraven do dnešní podoby. V roce 1983 jsme nalezli pramen, vyvěrající 25 cm pod terénem z kruhového 50 cm vysokého válce z kovové trubky průměru 2 cm ve výšce válce 20 cm. Ze zájmu jsme sledovali a měřili intermitování pramene. Zjistili jsme jeho pravidelnost! Pramen vystřikoval v intervalu 12 - 4 - 9 - 9 - 9 - 9 sekund, což se pravidelně opakovalo.

Čeští osídlenci

Po druhé světové válce přišli do vsi čeští osídlenci a první přišli z Vlašimska (Šiška, Casák). Později zde bydlely trvale jen dvě rodiny, za to v posledních desetiletích přibylo na 40 rekreačních objektů v této vyhledávané rekreační oblasti.

Ještě v roce 1955 byla katastrální obec Jedlová uváděna jako část Staré Vody s matričním úřadem ve Velké Hleďsebi. V roce 1960 obec úředně zanikla. Zmizela i z adresáře obcí a jejich částí vůbec; Její čísla popisná se zřejmě budou vázat na Starou Vodu, resp. na Sekerské Chalupy. Na rozdíl od Jedlové sousední Sekerské Chalupy zůstávají samostatnou částí s vlastním číslováním domů.

Památky povětšinou zmizelé

(Podle Zdeněk BUCHTELE a kol. "Evidence sakrálních památek ve správním území Stará Voda" Velká Hleďsebe 2002)

Válečný pomník padlým 1914-1918 byl postaven společně se Sekerskými Chalupami. Z Jedlové padli tři muži - Anton König, Franz Friedl a Johann Sturm všichni v Srbsku. V druhé světové válce padli 4 muži, z toho tři na východní frontě. Šturmův pomník (JE-02) leží v torzu mezi dvěma javory nedaleko silnice ze Staré Vody. Krausův pomník (viz kresba - JE-03) je rozvalen po pravé straně silnice ze Staré Vody; stával při zaniklém domu čp. 12 číšníka Gustava Krause. Pískovcový pomník z doby kol 1850 (JE-08) stojí poškozený proti bývalému domu čp. 16. Pouhý podstavec zbyl z pomníku (JE-09) u vjezdu do Jedlové ze Staré Vody

Ze zaniklých či nenalezených památek v Jedlové jde o Friedlův pomník (JE-01) u zaniklého domu čp.1, o zaniklý Tinnesův pomník (JE-04), o Hoyerovu kapličku (JE-05), o dva Bruckerovy pomníky (JE-06 a JE-07) u domu čp 19, o pomník za vsí (JE-10), o pomník na cestě k Mugauglu (JE-11). Většinou jsou uváděny na mapách, a to i v poválečných (1977).

Dnešní Jedlová

Obec dnes je příkladem zanikající vesnice, jejíž zánik byl zastaven v poslední chvíli, kdy na katastru obce byly postaveny moderní chaty. Oficiálně zůstávají 3 popisná čísla a 15 rekreačních objektů. Chat je však mnohem více. Také vývěr minerálky byl upraven a přemostěn Kosí potok.

Jedlová byla kdysi založena jako roztroušená až silnicová obec. Od severu sem míří asfaltová silnice ze Staré Vody, z níž odbočuje těsně před vsí vpravo nová cesta ke Kočovskému dvoru. Původně ke dvoru vedla z jihu cesta kol samoty Muglaugl. Dvůr byl znovu stavěn, ale zdá se, že stavba nebude dokončena. Místo je opuštěno. Východně od Jedlové vede silnička až za restauraci U MLÝNA, která pokračuje jako polní cesta do Sekerských Chalup. Restaurace je v provozu.

Jihozápadně míří silnice kolem minerálního pramene dál do lesa a pokračuje asi 2 km na křižovatku lesních cest. Na křižovatce bývala prostřelená helma a pomníku se říkalo "Helmák" a dnes po zkomolení se říká "Helmutův kříž". Ze silnice odbočuje asi 500 m po cestě lesem odbočující cesta k bývalému Tinnesovu mlýnu. Zde na "Karáskově louce" jsou každoročně skautské tábory. Uprostřed trasy lesní cesty stávalo kol 5 stavení.

Jižně od restaurace U MLÝNA stávalo na okraji lesa pět stavení. Cesta tudy pokračuje kolem výšiny Kameniště do Malého Krásného. Někde zde býval památník zestátnění lesů. Po roce 1919 byly totiž zestátněny zdejší Windischgrätzovy lesy . Byl tu postaven pomníček se vsazenou bronzovou deskou s textem o zestátnění. Podle průběhu přebírání lesů je možno pomníček datovat po roce 1925.