Johannes Urzidil (1896-1970),
pražský spisovatel – ML 1932 ad.

Když v roce 1932 vydal Johannes Urzidil výsledky svého goethovského bádání v knize „Goethe in Böhmen“, znovu ožil zájem o Mariánské Lázně a o tři letní Goethovy pobyty a především o ten poslední v domě U zlatého hroznu. Přijížděli hosté, aby si připomenuli příběh Goetha a Ulriky i počátků Mariánských Lázní.

Kdo byl doktor Johannes Urzidil? Německý básník, prozaik a esejista původem z Prahy, přítel Franze Kafky a Franze Werfela, Egona Ervína Kische a Max Broda; autor povídek a populárně-vědeckých monografií. Roku 1939 emigroval do Anglie, o dva roky později do Spojených států.

URZIDIL patřil k pražskému kroužku ARCO, jehož členové se scházeli ve stejnojmenné kavárně ARCO na rohu Dlážděné a Hybernské ulice. Mezi nimi byl Franz Kafka, Max Brod, Franz Werfel, Egon Erwin Kisch, Oskar Kuh, Ernst Weiss, Ludwig Winder, Karl Brand, Oskar Baum. Urzidil byl známý literát a redaktor expresionistického časopisu Der Mensch, uznávaný jako jeden z největších znalců díla J.W. Goetha. Odtud pramenil i jeho vřelý vztah k Mariánským Lázním, které měl rád.

Životopis. Johannes URZIDIL, pražský, německy píšící spisovatel, se narodil se 3.února 1896 v Praze v rodině železničního úředníka a svérázného vynálezce. Z rodiny Urzidilů se rekrutovali učitelé, lékaři, zlatníci. Otec, sám katolík, se oženil s Židovkou, vdovou, která měla sedm dětí. To byla i Johannesova matka. Když byly malému 4 roky, zemřela a otec se pak znovu oženil s Češkou z Nymburku.

Malý Johannes byl vychováván v česko-německé rodině, v duchu katolickém. Zpíval na kůru a ministroval. S otcem se potuloval Prahou o nedělích a na častých vycházkách poznával všechny pražské kos­tely a hospody. Ještě na obecné škole patříval chlapec k zámožným žákům, když přešel na gymnasium, ocitl se mezi sociálně slabšími a bohatí žáci ho mezi sebe nepřijali. Tento sociální podtón se později často objevuje v jeho díle. Malý Johannes psal:


"Pan ministr má choť pan ředitel má manželku.
Pan poštovní oficiál má paní.
Dělník má ženu."

 

Maturoval roku 1914 a začal s vysokoškolským studiem germanistiky a slavistiky, ale v le­tech 1916-18 byl nasazen do c.k. armády. Sloužil však v Praze. Mezi jeho nejbližší přátele patřili Franz Werfel, Franz Kafka, slepý básník Oskar Baum, Ludwig Winder a Rudolf Fuchs. Z českých umělců obdivoval a stal se přítelem avantgardních malířů Josefa Čapka a Jana Zrzavého. Urzidil mluvil perfektně česky a německy, nadto si byl vědom i svého židovského původu. Psal:

"Praha měla zvláštní sjednocující atmosféru pro ty, kteří se tam narodili. Češi, Němci, Židé a nadnárodní šlechta vytvořili během staletí svět, který byl naplněn produktivní silou. Zřídkakdy se na takovém relativně úzkém prostoru vyskytuje tolik významných lidí jako v Praze v letech 1912-1924. Vedle Kafky, Werfela, Maxe Broda to byl Karel Čapek a další, kteří přispěli každý svým způsobem k vývoji literatury." /z Urzidilovy práce Setkání s Kafkou/.

Na pohřbu Franze Kafky v Praze na Olšanech měl Urzidil smuteční řeč. Urzidilovo němec­tví nebylo postaveno jako protičešství, ale jako tvůrčí spolupráce. Ukázalo se to později nejlépe v společném boji proti fašistickému nebezpečí. Urzidil založil spolu s Oskarem Baumem a Ludwigem Winderem v Praze Ochranný svaz německých spisovatelů v ČSR a byl po léta jeho jednatelem.

Národnostní otázku řešil podle svého - přátelstvím s kulturními osobnostmi. Z českých umělců se stýkal s bratry Čapkovými, s Otokarem Fischerem, Janem Zrzavým, Petrem Bezru­čem, překládal do němčiny velmi obtížné Březinovy verše, z německých umělců to byl známý okruh židovských německých literátů. Psal o nich:

"Pražští němečtí spisovatelé měli přístup při nejmenším ke čtyřem pramenům: samozřejmě k němectví, ke kterému patřili kulturně i jazykově; k češství, které je všude obklopovalo a vytvářelo jejich životní prostředí; k židovství, a to i tehdy, když sami židy nebyli, protože židovství vytvářelo historický, všude patrný faktor města; a k rakušanství, v němž se všichni narodili a byli vychováváni, a které je osudově předurčovalo, ať už s ním souhlasili nebo se od něho distancovali."

V roce 1922 se oženil Johannes Urzidil s dcerou rabína Gertrudou Thiebergerovou a ve třiceti letech se stal členem zednářské lože Harmonie. Začal psát knihu „Goethe in Böhmen“ (Goethe v Čechách) a dokončil ji 1932. Popisoval v knize i Goethovy mariánskolázeňské pobyty 1821-1823 i to, že se zde v Mariánských Lázních Goethe učil česky, a že se od pražského lázeňského komisaře Richtera informoval o poměrech ve školství v Čechách, o českých názvech na Tepelsku, nechal si vysvětloval českou gramatiku atd. Thomas Mann psal v roce 1948 v pochvalém dopise Urzidilovi, že jeho knihu přečetl s obdivem.

V letech 1918 až 1934 byl zaměstnán u tiskové služby německého vyslanectví v Praze. Od konce dvacátých let trávil vždy několik týdnů dovolené ve Zvonkové, s každoroční pravidelností pak vždy po celé léto od roku 1933 až do roku 1938. Zde čerpal náměty pro své šumavské povídky. Povídka Der Trauermantel (Černopláštník, vydáno v New Yorku 1945) pojednává o dětství spisovatele Adalberta Stiftera v Horní Plané. Povídka "Na hranici" (Grenzland, 1955) vypráví příběh o dívce nadané mimořádnými schopnostmi, ale končí tragicky. Děj je situován do Zvonkové a okolí. - V češtině dosud vyšlo: "U hranic", "Kde končí údolí", "Poslední host", "Černopláštník".

V letech 1922-1933 byl Urzidil tiskovým radou německého vyslanectví v Praze. Po vítěz­ství Hitlera v Německu odešel 1934 z vyslanectví. Hroutil se jeho sen o přátelském soužití Němců a Čechů, o které usiloval celým svým dílem. Nemohl se smířit s tím, že musí emigrovat. Ještě v roce 1939 váhal s opuštěním „své“ Prahy, ač se každým okamžikem blížilo jeho zatčení a musel se skrývat. Stále nemohl unést ztrátu svých ideálů a nadějí. Až v červenci 1939 prchá do ciziny - nejprve do Itálie, odtud do Anglie a v roce 1941 do Ameriky, kde se usadil. Vzpomínal:

"Najednou jsme stáli mezi dvěma kufříky, aniž jsme v New Yorku někoho znali, ani jazyk jsme neuměli. Nechci líčit ty exilové křižovatky, zklamané naděje, množství ztroskotaných pokusů a duševní deprese.. ."

Americký styl života byl Urzidilovi dlouho cizí:

"Kdo je Woolworth ? Tajemná moc, kterou ještě nikdo nikdy ve skutečnosti nespatřil, přítomná v nedosažitelných zámcích, v luxusních jachtách na širých mořích, nebo sedící za stolem s jinými nesmrtelnými božstvy, Standard-Oilem, Coca-Colou, Dupontem, General-Motors a jak se všechna jmenují ..."

Začal pracovat manuálně - jako vazač knih a až v roce 1946, kdy se stal americkým občanem, vrací se k literární činnosti jako "básník v cizím jazykovém prostředí". Píše:"To jediné, co nekompromisní básník chce, je psát dále vlastním jazykem a doufat v den, který - snad za jeho života snad po jeho smrti - vynese na světlo to podstatné, co z jeho tvorby zbylo."

A tak se objevuje v roce 1956 sbírka povídek "Ztracená milenka". sbírka básní "Memnonův sloup"(1957), román o Americe "Velké Halleluja" (1959), sbírka povídek "Pražský striptych" (1960), "Tudy kráčí Kafka" (1965) a znovu přepracovává své dílo "Goethe v Čechách" (1962). Nejde tedy o II.vydání, ale o nový přístup ke Goethovi. Urzidil byl později jmenován členem-korespondentem Deutsche Akademie für Sprache und Dichtung in Darmstadt. Stal se členem korespondentem Stifterova ústavu v Linci, rakouský prezident ho jmenoval profesorem honoris causa, dostal Velkou rakouskou státní cenu za literaturu atd. Smrt ho zastihla nečekaně na evropském přednáškovém turné v Římě dne 2.listopadu 1970. Je tu pochován ve stínu chrámu sv.Petra, daleko od svého rodiště - Prahy.

Ale ta Praha, ta "ztracená milenka", ho provázela po celý život. Psal:

"Toulající se otec a chlapec městem po chrámech a hostincích. Kostely katolické, protestantské, ruský, synagoga, stará a nová. Dívej se, říkal otec, poslouchej. Jsou všechny stejně cenné. Toulající se mezi obrazy, a tony, zlatem a kůry, litaniemi a brumlajícími modlitbami. Ale hostince byly dosti rozdílné. Plzeňské bylo u Kreuzelu, Konopišťské v Kravíně, Smíchovské u Glaubiců, černé u Fleků. Otec si dával vždycky jen "malé". V zahradní restauraci u Fleků procházeli prodavači se vším možným, ženské s páchnoucími cibulemi a stříbřitými zavináči, muži s kandovaným ovocem, naraženým na špejli,s lotýnkou, s elektrickými strojky, velmi zajímaví lidí,. A vojenský koncert na Střeleckém ostrově uprostřed Vltavy, s Radeczkyho maršem a půvabnou Aidou ..."

Jiří VESELÝ v úvodním slově české verze Urzidilovy knihy "Hra a slzy"(1988) připomíná:

"O čem jiném snil Urzidil v emigraci než o své "Praze", kde se narodil, vystudoval, oženil a realizoval své ideály ? Praha s Hradčany, se Staroměstským náměstím, s malostranskými střechami, smíchovskými továrnami. - "Odkudpak jste" - "Jsem Němec z Prahy", odpovídal. "Ach, vy jste ale z velkého města" - Velikost - ano, to je něco, co procházelo nepředstavitelně dlouhou dobou, co se vytvářelo v bojích a křečích. Velikost je plodem touhy. Velké je to, co zůstává uchováno v srdci. A Urzidilovi zůstala Praha po celý život domovem i vlastí, i když vyplňoval státní příslušnost "USA".

Urzidil a Mariánské Lázně. V Mariánských Lázních byl vícekráte, ale Mariánské Lázně vzpomínají Johannese Urzidila především z doby, kdy odhaloval Goethův pomník na Goethově náměstí. Vystupoval tu jako německý vyslanecký rada v Praze, ale především jako největší žijící znalec Goetha. Jeho řeč byla vedena velkou nadějí na přátelství česko-německé, které nebylo sice nikdy prohlašováno za "věčné", za "nerozborné", ale vznikalo znovu a znovu, každým dnem, jako pokus o příklad spolužití dvou národností v tehdejším demokratickém zřízení ČSR. Ale budoucnost, která čekala Mariánské Lázně, oba národy, i Johannese Urzidila s jeho vizí česko-německého přátelství, byla hroznější než nejpesimističtější představy. Ještě v létě 1939 Urzidilův český
 

spolužák v Praze ukrývá před německou policií prchajícího spisovatele, jehož položidovský původ ho předurčoval u německé tajné služby pro koncentrační tábor.

Johannes Urzidil spatřujeme na fotografii nahoře za řečnickým pultem na Goethově náměstí v Mariánských Lázních o svatodušní neděli 1932 při odhalování Goethovy sochy u příležitosti 100.výročí úmrtí J.W.Goetha. V pozadí domy Hvězda a Kavkaz. Tak se dostalo konečně Mariánským Lázním přiměřené památky. Původně navrhovaná Goethova busta měla být postavena do starého pavilónku Ambrožova pramene v lázeňském parku. Od tohoto návrhu se ustoupilo a v soutěži byla vybrána socha od mladého sochaře Willi Russe ze Šenfeldu (Krásno) v nadživotní velikosti, přiměřená lokalitě Goethova náměstí.

Na fotografii vpředu v řadě zleva stojí Ing.Doberauer, opat dr.Gilbert Helmer v bílém, zástupce starosty Josef Turba, radní Hahn a vysoká postava blíže řečnickému pultu tehdejší starosta doktor Hans Turba.

 


Prameny:
URZIDIL Johannes - jeho díla "Goethe v Čechách" (Goethe in Böhmen - dvě vydání)). "Pražský triptychon", "Tudy kráčí Kafka" (Da geht Kafka/There Goes Kafka), "Ztracená milenka" (Die verlorene Geliebte), "Hra a slzy" (Odeon Praha 1988)
GLÜCKAUF Tomáš: "Im Banne von Prag und Goethe - Johannes Urzidil" - Freundschaft, Zeitschrift für den Deutschunterricht Praha Nr.4/1995.
ECKERT Josef: "Marienbads Monumente, Statuen, Brunnen, Gedenktafeln" - Heimatbuch Marienbad Stadt und Land, Band I.,II., Sudetendeutscher Heimatverband Marienbad, tisk Staudt, Geisenfeld 1977, S. 185-192
ŠVANDRLÍK Richard: "Velikán česko-německé spolupráce Johannes Urzidil (1896-1996) - ke 100.výročí narození" HAMELIKA č.1/1997, S.3-5

 

K historii Pražské židovské obce

Pražská židovská obec má dlouhou a bohatou historii, která sahá do 10. století. Tehdy Židé sídlili pod Pražským hradem, v místě dnešní Malé Strany a až ve 12. století se začali usazovat na druhé straně řeky, nedaleko Karlova mostu. Jejich osada se během staletí rozrostla v Židovské Město (později JOSEFOV) s vlastním zastupitelstvem, soudnictvím a rozsáhlou samosprávou. Město bylo od křesťanského města odděleno zdí. Mimořádný význam obce spočíval vedle její početnosti a kulturního i hospodářského bohatství také v tom, že až do poloviny 17. století zastupovala pražská židovská obec ve vztahu k panovníkovi a zemským úřadům všechny židovské obyvatele Čech. Na osudu pražské obce závisel často osud všech Židů v zemi, její historie tvoří podstatnou část českých židovských dějin. Po staletí žili pražští Židé uzavřeni v ghettu. Svého času to bylo největší židovské sídliště v Evropě. Instituce ghetta byla zrušena až roku 1848. Tato unikátní čtvrť byla potom téměř celá asanována, ale i pouhý zlomek, který zbyl, patří k nejvzácnějším židovským památkám v Evropě. Je tu největší a nejlépe zachovalé pohřebiště (Starý pražský hřbitov, po 1400) - v současné době v nebezpečí úplné demolice, dále nejstarší dochovaná synagoga severně od Alp (Staronová synagóga z 13. století) a další kostely, barokní radnice, muzeum, které je vedle jeruzalémského nejvýznamnějším a co do sbírek největším světovým židovským muzeem.

S pražskou židovskou obcí jsou spjata jména stovek významných osobností - rabínů, náboženských myslitelů, filosofů, historiků, spisovatelů, umělců. Ze všech nutno jmenovat jednoho z nejvzdělanějších aškenázských myslitelů konce středověku, rabího LIPMANA MÜLHAUSENA (15. století), legendárního filosofa, kabalistu a reformátora JEHUDU LIVU BEN BECALEL (zvaného rabí LÖW), či MAHARAL (konec 16.století), velkého halachistu rabiho JECHEZKELA LANDAUA, spisovatele FRANZE KAFKU.

Jako každá jiná obec, měla i Pražská židovská obec léta rozmachu i úpadku. Za její zlatý věk lze označit konec 16. a počátek 17. století, především za vlády Rudolfa II. (1576-1611), kdy hospodářsky silné a lidnaté ghetto, zvané Em be Jisrael, bylo jedním z hlavních aškenázských středisek vzdělanosti, jakýmsi hlavním městem v diaspoře. V Praze působily známé talmudistické školy (jejich tradice sahá do 11. století), vznikala tu význačná literární a vědecká díla, pracovaly tu od roku 1512 hebrejské tiskárny. Vznikla tu moderní forma chevra kadiša, která se stala vzorem pro podobné instituce po celém aškenázském světě. U jejího zrodu stáli rabi ELIEZER AŠKENAZI (1512-1586), primas Židovského Města, dvorní Žid a finančník Rudolfa II., nejbohatší muž Prahy; mecenáš a stavitel ghetta MORDECHAJ MAISL (1528-1601) a nejvýznamnější reprezentant duchovního života obce rabi JEHUDA LÖW. Z ostatních významných osobností té doby je třeba vzpomenout alespoň na matematika, astronoma a prvního židovského historiografa Davida Ganse, a lékaře, filosofa a astronoma Josefa Šelomo Delmediga. Všichni jmenovaní jsou pohřbeni na Starém židovském hřbitově.

Obyvatele českých zemí rozdělily nejednou náboženské či národnostní spory. Židé se museli vždy rozhodovat, ke které straně se přiklonit, a často se ocitli mezi mlýnskými kameny. Podobná situace nastala i v 19.století, v průběhu tzv. emancipace, kdy se Židé na západě a ve středu Evropy zbavovali středověkých pout ghetta. Zdejší Židy za branami ghetta očekávaly dva národy - Češi a Němci. Byli nuceni volit mezi nimi. Nutnost nějak vyjít s dvěma znepřátelenými silami, potřeba a touha přiklonit se k jedné ze dvou kultur, k jednomu ze dvou jazyků - to vše mělo své tíživé okolnosti a následky. Ne však vždy a všude. Tato zvláštní symbióza tří národů na malém středoevropském prostoru přinesla výjimečné plody v duchovní oblasti, především v německé literatuře. Tzv. pražská německá literatura představuje zcela zvláštní fenomén ve světové literatuře, mezi jejímiž autory, je řada výjimečných tvůrců, židovských rodáků z Prahy jako FRANZ KAFKA, MAX BROD, FRANZ WERFEL, JOHANNES URZIDIL a další. I když jejich vztah k pražské židovské obci byl někdy volnější, jejich působení patří k nejslavnějším dobám židovské Prahy.

Židé v Čechách získali plná občanská práva až roku 1867. Osud jim dovolil tato práva využívat jen sedmdesát let a z toho pouhých dvacet let v demokratickém Československu, kde měli svobodné podmínky k životu a práci. Není náhodou, že se koncem třicátých let Praha stala vedle Paříže hlavním útočištěm uprchlíků, hlavně židovských, kteří utíkali z Německa a Rakouska. Ale v březnu 1939 obsadili nacisté i Prahu a začal největší pogrom v dějinách, jehož obětí se stala i naprostá většina pražských Židů.

Stejně jako židovské komunity v jiných zemích Evropy, byla i komunita v Čechách vystavena v minulosti náboženskému, hospodářskému i fyzickému nepřátelství. Je však třeba říci, že tu nikdy nedošlo k vraždění tak velkých rozměrů jako v německých zemích, ve Španělsku, na Ukrajině či v Rusku. I v Čechách však docházelo k pogromům. K největšímu došlo v Praze, kde o Pesachu roku 1389 bylo vypáleno ghetto a zavražděno na 3000 Židů. Pražští Židé byli spolu s ostatními po třikrát, vždy po dvou stech letech, vyhnáni z Čech: 1541-1564, 1744-1748 a 1941-1945. Na počátku druhé světové války žilo na území České republiky 118 000 Židů. Během války jich asi 80 000 zahynulo v nacistických koncentrácích. Jejich jména jsou vepsána do zdí starobylé Pinkasovy synagogy v Praze. Ještě na počátku deportací do koncentračních táborů (listopad 1941) bylo v Praze 39395 Židů, z nichž přežilo jen 7540.

V poválečných letech se většina přeživších vystěhovala do Izraele a do jiných zemí, další vlna emigrace přišla po sovětské invazi v letech 1968-1969. V Čechách zůstalo nakonec asi 12 000 Židů a největší komunitu představovalo hlavní město. Po celou dobu komunistického totalitního režimu v letech 1948-1989 Pražská židovská obec nepřestala pracovat, byť za velmi těžkých podmínek a pod dohledem státních orgánů, především Státní tajné bezpečnosti. Plnila své náboženské funkce a stala se po pádu komunistů (1989) základem pro obnovení židovského života v Praze. (Internet.)