Josef František Smetana (1801-1861)
- lidumil a buditel českého národa

Český národní buditel, přírodopisec a historik, člen premonstrátského kláštera Teplá, doktor filozofie, profesor plzeňského gymnázia. Josef František Smetana se narodil 11. března 1801 ve Svinišťanech u České Skalice, zemřel 18.února 1861 v Plzni na silný zápal plic; zde je pohřben na Mikulášském hřbitově poblíž hrobu J.V. Sedláčka. Smetanův hrob býval označen železným křížem, nyní vše zmizelo (!?!) .

Smetana a Lesní pramen v Mariánských Lázních

Josef František SMETANA, navštívil Mariánské Lázně třináctkrát v letech 1833-1860. Bydlel vždy v klášterním premonstrátském domě Zlatá koule (Goldene Kugel). Napsal i několik básní o lázních, z nichž nejznámější je "Lesinka" z roku 1856. Jaroslav SCHIEBL uveřejnil v roce 1931 ve vlastivědném časopise PLZEŇSKO (č. 2/1931 - XIII.ročník) článek o Josefu Františku SMETANOVI s jeho básní "LESINKA". Píše:

"Každý, kdo navštíví třeba jen jako pasant nebo turista rozkošné Mariánské Lázně, neopomene jistě za polední hodiny vyhledat také tamní luzný koutek - Lesní pramen, kde se k polednímu koncertu lázeňské kapely scházejí lázeňští hosté, obsazujíce zde dlouhé řady lavic anebo promenujíce kolem pomníku Beneše Třebízského, který tu za svého léčení se zálibou dlíval.

Tato místa zamiloval si také náš plzeňský křisitel prof. Josef František SMETANA, a jak se do tohoto krásného koutku přírody zamiloval, možno poznat z jeho básně, kterou napsal za své první slepoty, po jejímž - bohužel jen dočasném - uzdravení opatřil báseň poznámkami.

Ctitele památky Smetanovy i přátele Mariánských Lázní jistě bude zajímat následující znění básně té. Jest napsána před 75 lety (1856-1931), což je nutno uvážit při posuzování její formy.

 

Lesinka (Waldquelle)


" V Mariánských Lázních 1855.

S Bohem buď, milá Lesinko,
Rozkošná ty Rusalinko,
Již nastává loučení.
Listí žloutne, kvítí vadne,
Ptactva umlklo pění.

Toužebně každého času
Budu vzpomínat na krásu,
Jíž se skví svatyně tvá:
Svěží louky, stinné háje,
kdežto do mladého ráje
Boží očko (*) se dívá.

Blažen jsem u Tebe dlíval,
Při tvém boku odpočíval,
Nad potůčkem hrčícím,
V letním horku, v libém stínu
Se chladíval na tvém klínu
Koflíkem se perlícím.

Zhledem na tvé ladné tílko,
Bílé rámě, jasné čílko,
Vlasů věnce zelené:
Prahly chmury tesklivosti
A okřálo zeleností
zakalené oko mé

Ó, zdaž tě kdy spatřím zase,
Zdaž se mi pak v plné kráse
Má Lesinko objevíš:
Roušku, jež tě teď zakrývá,
Tvoje líce mi zatmívá,
Zdaž přede mnou odhalíš?

Bez závoje mlhového
Do hlubiny oka tvého
Dovolíš-li hleděti;
Dám ti příze, dám ti tkání,
Budeš mít a do svítání
Po větvích co věšeti.(**)

 


Smetanovy poznámky:

(*) »Boží očko« - tak jsem nazval jedno místo blíže Lesinky, kde modrá obloha hustým zelením oku mému příjemně prosvítala.

(**) Spatřil jsem jí ovšem zase okem uzdraveným, ale nezdála se mi býti tak ladná, jako spatřována okem zatmělým. Podobně se tak děje s mnohými předměty, když na ně jasným okem pohlédáme (Jar. Schiebl.)

Curriculum vitae

J.F. Smetana studoval v Hradci Králové a roku 1819 se odebral do Prahy na studia filosofická, roku 1823 vstoupil do řádu premonstrátů v Teplé; roku 1826 byl vysvěcen na kněze. V letech 1829-31 byl kaplanem v městečku Úterý. Když roku 1831 složil zkoušky z věd přírodních a z matematiky, stal se profesorem na gymnáziu v Plzni, kde převzal po profesoru Sedláčkovi přednášky o jazyce českém na gymnasiu a ujal se tohoto vlasteneckého odkazu celou duší.

Ve snaze šířit opravdové vzdělání do nejširších českých vrstev, obětoval Smetana i volné nedělní odpoledne a shromažďoval do poslucháren na gymnáziu učně, tovaryše a mistry; přednášel jim statě z věd přírodních, které oživoval zajímavými experimenty. Tyto nedělní přednášky Smetanovy byly počátkem nedělní průmyslové školy, zřízení roku 1840 v Plzni.

Roku 1834 vydal "Obraz Starého světa" jako všeobecnou politickou historii prvního věku od počátku lidské společnosti až k pádu západní říše římské. Tento spis neobyčejné potěšil Františka Palackého, který mu vzdal v Časopise Českého muzea zaslouženou chválu.

Tehdy se začal Smetana zaobírat také literaturou. Do "Hlasů vlastenců" roku 1832 napsal ódu na císaře Františka I. a během let napsal slušnou řadu básní, jež vynikají vroucím citem, ušlechtilými myšlenkami, ale také ironií a břitkou satirou. Osvětová činnost Smetanova se projevila především ve velikých samostatných českých opisech.

Vydal "Základy hvězdosloví čili astronomie" (1837) jako první pozoruhodný spis astronomický české literatury. O prázdninách 1842 Smetana putoval krajem Plzeňským a Klatovským, aby si ověřil, jak je tu česká národnost zachována; výsledky svého zkoumáni vydal v článku "Pomůcka k národopisné mapě království Českého" v Časopise Českého muzea roku 1843). Viděl, jak se mládež česká odnárodňuje, "nemajíc dostatek škol, kde by se jí vštěpoval jazyk mateřský", varoval v článku "Slovo o vychovávání mládeže české" v Časopise pro katolické duchovenstvo (1843), a žádal, aby "na všech školách byla dosazena řeč česká ve svá práva".

V článku "Zdali jest osvěta lidu obecného nebezpečna církvi a státu" (1835) Smetana vykládá, že pokrok je činem osvěty a že osvěta ani státu ani církvi nemůže být nebezpečna.

Roku 1842 Smetana vydal nové dílo vědecké "Silozpyt čili fysika", po Sedláčkových "Základech přírodnictví" první úplný a na výši vědy postavený spis. Ukázky svých historických studií zveřejňoval v Časopise Českého muzea a jinde (články "Boj Fridricha Barbarossy s Milánskými"; "Kleopatra"; "Tažení křižácká"; "Zlomky z událostí věku středního"; "Vítězství Čechů nad Tatary roku 1241") aj. Vše je psáno vesměs "s přesností vědeckou a slohem lahodným". Roku 1846 Smetana vydal trojdílný "Všeobecný dějepis občanský", který byl dán už roku 1834 do tisku, proti kterému se však censura postavila - pro "svobodomyslné myšlenky" - tak, že Smetana rozmrzen vzal svůj spis zpět.

"Všeobecný dějepis" však proslavil jméno Smetanovo nejvíce, a to právem: "Jeho dějiny jsou psány citem vřelým a projevují, jak vroucně srdce jeho cítilo s bližním, jak s nim sdílelo slast i žal. Ano, nejeví se nám ve spise tom suchopárný kronikář, ale pravý lidumil a učitel národní".

Revoluce 1848. Za neúnavného působení postihla Smetanu pohroma. Vraceje se za mlhavého počasí z Lochotína 12. prosince 1844 spadl z kolmé stěny na kamenný stůl a těžce se poranil. Teprve po Novém roce mohl nastoupit do svého úřadu a znovu se oddat svým pracím vědeckým, z nichž byl vytržen až revolučním rokem 1848. Nesen vírem politickým, přijal úřad starosty plzeňské "Lípy Slovanské" a účastnil se historického Slovanského sjezdu v Praze. Vydal řadu vlasteneckých provolání, v nichž usiloval o zavedení rovnoprávnosti obou jazyků zemských v Čechách. Když pak zásada rovnoprávnosti ve školách skutečně začala, Smetana byl z prvních, kdo na vyzvání vlády sepsal české učebnice. Vydal roku 1852 "Počátky silozpytu čili fysiky" pro nižší gymnázia a reálky a chystal i přírodopis, který bohužel zůstal v rukopise (uložen v klášterní knihovně v Teplé). Po násilném utlumením národnostního nadšení z roku 1848, nastalo i pro Smetanu těžké období svízelů a pronásledování. Smetana byl dán pod policejní dohled jako osoba státu nebezpečná, a ke všem strastem se přidružila další pohroma - Smetana oslepl!

Smetana se loučil naposledy s Mariánskými Lázněmi a loučil se především se svou "Lesinkou", jak nazýval něžně Lesní pramen, který si zamiloval. Báseň o ní napsal v době, z níž excistuje jen velmi málo českých projevů o Mariánských Lázních.

Josef František SMETANA pobýval na léčení v Mariánských Lázních třináctkrát a patřil mezi příznivce svrženého opata Reitenbergera. Těžce nesl jeho krutý, nelítostný osud. Ale ani Smetanův osud nebyl světlý. Zápasil se svou oční chorobou a těšil se z každého oddálení svého smutného osudu. Jeho zrak byl zasažen šedým zákalem a blížila se slepota. Zemřel v 60 letech. Jeho bratrancem (resp. Strýcem) byl hudební skladatel Bedřich SMETANA (1824-1884).

J.F.Smetana trávil několik let v trapné slepotě, musel se vzdát svého úřadu i všech svých prací a studií. V té době se také setkal naposledy s Josefem Kajetánem Tylem (1808-1856), jenž byl v létě 1856 na smrt nemocen přivezen do Plzně a 11. července 1856 zde skonal. Dojemná píseň Smetanova doprovázela J.K.Tyla na poslední cestě. Roku 1857 se Smetana odhodlal k nové operaci. Byl 21. dubna 1857 operován se zdarem profesorem Hasnerem.

Přestože v letech 1850 až 1856 se Smetana musil na delší čas zříci spisovatelské činnosti vědecké; vykazují ona léta důležité práce - jako příspěvek do německo-českého slovníku vědeckého názvosloví, různé články o zkamenělých stromech v okolí plzeňském, odborný článek "Z čeho jsou komety" a některé články do Riegrova Slovníku naučného. Počátkem roku 1861 se Smetana roznemohl silným zápalem plic a zemřel. Byl pochován v Plzni na Mikulášském hřbitově v blízkosti hrobu J.V.Sedláčka, kde mu byl roku 1874 postaven pěkný pomník. V jeho rodišti byla odhalena pamětní deska roku 1883.

Smetanova socha v Plzni v nadživotní velikosti stojí ve Smetanově parku pod divadlem před budovou Státní vědecké knihovny. Je to dílo pražského sochaře Tomáše SEIDANA (1830-1890).

Slavný hudební skladatel Bedřich SMETANA (1824-1884) byl bratrancem Josefa Františka Smetany (1801-1861), u kterého v Plzni bydlel a pro rozdílnost věku ho oslovoval uctivě "Strýčku". Na domě v dnešní ulici Bedřicha Smetany (spojuje náměstí se Smetanovými sady) je pamětní deska, dílo Jana Štursy. Na desce je nápis "Zde bydlel 1840-44 a studoval 1840-43 na gymnasiu Bedřich Smetana."

J.F. Smetana a opat Reitenberger

Josef František Smetana obdivoval opata Reitenbergera a oslavil ho v roce 1857 českou básní "Památce preláta Karla REITENBERGERA" ještě za Reitenbergerova života (1857). Tato ostře kritická báseň se asi nikdy nedostala do rukou Reitenbergerových. Nesměla ve své době vyjít, neboť v klášteře Teplá stále tvrdě vládli nepřátelé Reitenbergera a ti by Smetanovy verše náležitě "osladili" autorovi, v té době již těžce nemocnému. J.F.Smetana zemřel o rok později než opat Reitenberger - v březnu 1861.

Báseň se objevila až v roce 1905, kdy vyšla kniha "Básně – Josef František Smetana" úsilím Spolku přátel literatury a umění v Plzni v nakladatelství F.Šimáčka v Praze. V této knize je věcná poznámka Smetany jako vrstevníka a pamětníka útoků reakčních bratrů proti Reitenbergerovi:

"Když jsem báseň psal, z počátku roku 1857 jsa ještě v slepotě, byla stále ještě naděje, že se prelát (Reitenberger) navrátí, aby poslední léta ve vlasti strávil a kosti své mezi bratry složit mohl. Zášť ale klášterská posud nepominula, a když se o tom jednalo, protivili se někteří bratři jeho návratu, a sice právě mladí, kteří jej ani neznali. Tak tedy zůstal v exilu svém, praemonstrátském klášteře Wilten u Innsbrucku po třiatřicet let, až ho Všemohoucí Pán z něho vysvobodil, povolav jej do vlasti věčné – 21. března 1860."

J.F.Smetana vzpomíná pak na opata Reitenbergera:

"Karel Kašpar Reitenberger (*29.12.1779 v městečku Úterý) vstoupil do řádu premonstrátského (1801), složil sliby řeholní (1803), na kněžství ordinován (1804), stal se sekretářem opata Pfrognera a po jeho smrti byl zvolen opatem (28.dubna 1813) v 33 letech. Měl zásluhy o rozšíření a zvelebení Mariánských Lázní, jejímž zakladatelem se vlastně stal ještě za opata Pfrognera, neboť prosadil 1808 výstavbu prvního klášterního lázeňského domu (pozn.redakce: a pravděpodobně i oficiální označení dosud různě nazývané osady - Marienbad). Reitenbergerovo úsilí probíhalo v zápase proti nechuti opata Pfrognera.

Tak veliké podnikání vyžadovalo velikých výloh, pro klášter ovšem velmi těžkých, jehož důchody pouze na nevýnosnou oekonomii (tj. zemědělství) a na lesy obmezeny byly. Pročež když také příspěvky zámožnějších farářů požadoval, popudil proti sobě staré protivníky své a mezi nimiž hlavní byli P.Maxmilián Max, farář v Číhané, a P. Evermond Arterl, děkan v Teplé. Ti naň žalovali, že zboží klášterní promrhává, staví prý lázeňské místo pro své povyražení, kdež se nepočestně baví, s nebezpečnými cizinci obcuje aj. Hleděli všemožně nechuť bratří proti němu vzbuditi, kteráž se také u některých starších konvenuálů projevila, nevrlých na to, že mladý opat lesku vnějšího a novověké uhlazenosti milovný, rozličné novoty zaváděl, obvyklou špínu a staré škváry vymítal, společný stůl s konventem držel, odstraniv bývalé porce, poháry a nádoby cínové, uspořádav vše čistotněji a vkusněji. Strana odporníků opatových rostla, držána byla mnohá vyšetřování, jak od arcibiskupa (první od Chlumčanského - 1824), tak od guberny, a jakkoliv se v nich ničehož proti opatu nedokázalo, ustanovena přece tzv. konzulta (1826) z náčelníků strany protivné, bez níž opat ničehož činiti nesměl. Když se opat proti tomu vzpouzel. nechtě se podrobiti protivníkům svým, umínili si tito jej docela svrhnouti. Nemohouce ničehož podstatnějšího proti němu dokázati, udali ho, že proti císařovně Karolině Augustě nepočestně se vyjádřil. Byla to zajisté snad jediná vada opatova, že jsa velmi hovorný při stole, často nepatřičně a nepředloženě mluvil, nemysle však na nic urážlivého a mezi svými býti se domnívaje. Tak jedenkráte, když po delší nemoci císaře Františka císařovna Karolina s císařem rozličné výlety konala, vyjádřil se opat při stole o tom s přihrublým vtipem. Nenadál se, že vedle něho sedí Jídáš, který po každém jeho neprozřetelném slovu slídil a vše si pro budoucí potřebu zaznamenal - totiž převor sám, od něho ustanovený, který se před ním nejvíce plazil – P.Klemens ECKL. Ten se s tím nyní, po letech vytasil za pomoci P.Adolfa KOPPMANNA, profesora bohosloví ve Vídni, jenž měl známost s P.Jobem, zpovědníkem císařovny Karoliny. Tak se to doneslo k ní a pád Reitenbergerův byl zpečetěn. Pokynuto mu, aby ihned rezignoval, a vykázán mu klášter Wilten u Innsbrucku za budoucí bydliště, kamž se 23.října 1827 odebral.

Prelát Karel byl muž sličný, vzrůstu vysokého, outlého, tváře příjemné, hovorný, vlídný, přívětivý, takže každého při prvním seznámení pro sebe zaujímal. Tak i mne zaujal velice, když jsem roku 1823 co kandidát do Teplé přišel. Od něho jsem byl do premonstrátského řádu přijat a v jeho ruce jsem také profes složil 23.října 1823. Když jsem roku 1837 jej s kolegou Alfrédem Zuchtem (+) ve Wiltenu navštívil, velikou radost mu to způsobilo. " Potud J.F.Smetana.

Josef František SMETANA, svobodomyslný vlastenec a jeden z největších Čechů své doby, byl velkým přívržencem opata Karla Reitenbergera. A ještě v roce 1857, kdy opat žil a kdy zůstával "v klatbě", napsal nebojácnou báseň o bezpráví na Reitenbergerovi spáchaném:

 

"Památce preláta Karla Reitenbergera" (1857)


1. Nad Alpami Tyrolskými
záři hněvu ruměnec
že nevinný mezi nimi
zatknut vypovězenec.

2. Již třicátý rok tam tráví
zbožnou sílen důvěrou
a trpělivou mysli snáší
křivdu sobě činěnou.

3. Za to, že čilosti ducha
ústav svůj byl zvelebil
a neznámé nevšímavé
jméno jeho oslavil.

4. Že jej zbavil nezdolnosti
ušpiněně stařeny
Že mu odkryl nejtajnější
blahobytu prameny.

5. Že otevřel světu zdroje
divotvorně léčící,
k nimž putuje každoročně
člověčenstvo trpící.

6. Z bařinaté lesní pouště
že vykouzlil zahradu
na ní založil kvetoucí
světoznámou osadu.

7. Kamž nemocných tisícové
ze všech končin spěchají
u Najádek divotvorných
uzdravení hledají.

8. Odkud símě vzdělanosti
po bývalých pustinách
šíří se i zámožností
po okolních krajinách.

9. To že proti hlupstva vzdoru
dovedl činností svou
za to jemu doživotní
vyhnanství jest odměnou.

10. Množitelé díla jeho
prsa zdobí čestný řád,
tvůrce ale díla toho
jímá alpský Křivoklát.

11. Na ovoci štěpů jeho
bratři sobě chutnají,
křivdu však mu učiněnou
napravit se zdráhají.

12. Všechny jeho nepřátele
Bůh již k soudu povolal,
oběť jejich nenávisti
ve zdraví však zachoval.

13. Zachoval jej bychom skvrnu
nevděčnosti smazali
a o jeho navrácení
jednosvorně žádali.

14. Aby spatřil zralé plody
krásně vzrostlých sadů svých
večer dnů pokojně trávil
v kruhu bratři smířených.

(Josef František Smetana, Mariánské Lázně 1857)

 


Richard Švandrlík,
Mariánské Lázně 2004