Karel Strakatý

slavný český pěvec (1804-1868) se léčil v Mariánských Lázních osmkrát v letech 1840-1863. Bydlíval vždy v domě DRESDEN (zbořeno, staveniště ARNIKA), pouze roku 1859 v domě KLINGER (zbořeno, staveniště ARNIKA). Zde zpívával s bouřlivým úspěchem budoucí českou hymnu "Kde domov můj?".

K jeho postavě uvádíme podrobnosti článkem (Leoš Pernica z Mariánských Lázní z roku 1958) a výběr z hudební encyklopedie. Dále obraz - olejomalbu Karla Strakatého od Bernarda Fingerlanda ve foyeru Tylova divadla v Praze (1958).
 


Leoš Pernica "Karel Strakatý, historie jednoho koncertu", Mariánské Lázně-prameny-dějiny-lidé, uspořádala Alena Vrbová, Krajské nakladatelství Karlovy Vary 1958, 346 stran

 

KAREL STRAKATÝ, HISTORIE JEDNOHO KONCERTU

Hrnčířův syn

V klidném jihočeském městečku Blatné se narodil 2. července 1804 blatenskému měšťanu a hrnčíři Josefu Strakatému a jeho ženě Marii, rozené Wintrové, syn Karel. Připomíná to návštěvníkům proslulého "města růží" pamětní deska, zasazená roku 1874 pražskou Uměleckou besedou v průčelí starobylého domu čp. 87 v Koubkově třídě.

Malý Karlík byl čiperný a nadaný chlapec; ve škole se dobře učil a vzorně se choval k radosti svých učitelů i rodičů. Máme o tom zápisy ve vzácné "Knize cti" nebo také "Zlaté knize" bývalé obecné školy, uložené dnes v Okresním vlastivědném museu v Blatné:

"Skrz bedlivé vypracování přes svátky a rekreaci mající školní práce, též dobré vesměs chování, zapsán do této knihy cti 7. ledna 1812", čteme vybledlý švabach. I v dalších letech 1813-1815 je Karel Strakatý chválen v "Knize cti" -"ježto skrz vynaloženo u pilnost a mravopočestnost zaslouží do této knihy zapsán býti".

Otec Karlův i jeho děd František Strakatý byli nadanými muzikanty a hudbu nadšeně provozovali ve volných chvílích, jak jim je dovolovala jejich starodávná hrnčířská živnost. Tak se dostalo i malému Karlovi solidních základů hudebního vzdělání, a když později studoval gymnasium v Písku a práva v Praze, přivydělával si vyučováním hudbě.

Po prvé vystoupil dvacetiletý Karel Strakatý na koncertě, pořádaném ve prospěch chudých studentů r. 1824 v Praze. V Praze se také seznámil se spoluředitelem Stavovského divadla Janem Štěpánkem, který neomylně rozeznal nevšední hudební nadání Strakatého, přiměl jej k zanechání studií a svou radou i vlivem způsobil, že se Strakatý nadále věnoval již jen zpěvu.

Dne 22. dubna 1827 zpíval Strakatý roli Kašpara v českém představení Weberova "Čarostřelce" a rázem si získal přízeň pražského divadelního obecenstva. Také Štěpánek byl rozhodnut a angažoval Karla Strakatého pro Stavovské divadlo. Tak vystoupil Strakatý po prvé jako řádný člen souboru v Rossiniho zpěvohře "Straka zlodějka" 15. září 1827. Opera byla provedena německy. Obliba Karla Strakatého u pražského obecenstva rychle rostla a pověst o jeho skvělém, zvučném hlasu nebývale rozsáhlého rozsahu a o cituplném, vroucím přednesu se zakrátko rozšířila i za hranice Čech.

Strakatý již v prvních letech divadelní činnosti obdržel lákavé nabídky předních evropských oper, berlínské, drážďanské i vídeňské, zůstal však až do smrti věren Praze a milované vlasti. V těch dobách nebylo v Praze stálého českého divadla. Česky se hrálo jen v neděli odpoledne ve Stavovském. Tím záslužnější byla Strakatého věrnost Praze, neboť se českému obecenstvu dostávalo zpěvoherních představení v nejdůstojnější úpravě.

Třicet let zpíval Karel Strakatý Čechům od srdce k srdci. Nastudoval celkem 253 úloh ve 149 zpěvohrách a vystoupil" v 3230 představeních, z toho v českých 371krát. Největších úspěchů dosáhl v rolích Kašpara v "Čarostřelci", Sarastra v "Kouzelné flétně", Zampy i Fausta ve Spohrově "Faustu", Pietra v "Němé z Portici", Dona Juana i Pedra v Mozartově "Donu Giovannim".

Když se blížilo dvacáté páté výročí divadelní činnosti Karla Strakatého, rozhodli se příznivci českého divadla a pražští měšťané, že důstojně oslaví první jubileum českého dramatického umělce. Slavnostní představení bylo stanoveno na 30. ledna 1853 a Strakatý si zvolil roli Kašpara v "Čarostřelci". Tehdy řediteloval ve Stavovském Jan August Stöger, týž, za jehož jmenování se Strakatý vřele přimlouval. V den, kdy celá Praha oslavovala oblíbeného pěvce, připravil mu Stöger hořké zklamání.

Onoho slavnostního večera bylo divadlo doslova nabito. Strakatý byl na jevišti uvítán hromovým potleskem a voláním slávy. K jeho nohám se snesly desítky věnců a kytic. Když představení skončilo, podal zástupce měšťanstva pražského mlynář Slavík Karlu Strakatému stříbrný ciselovaný a bohatě zlatem zdobený pohár s alegoriemi postav nejzdařilejších rolí Strakatého. Byl na něm nápis: "Karlu Strakatému uznalí cenitelé umění z pražského měšťanstva." Dojetím přemožený Slavík vypravil ze sebe místo pečlivě připraveného projevu jen: "Vezmi to, Karlíčku, co důkaz lásky naší a zůstaň u nás..."

Večer po desáté hodině nalezl oslavencův syn otce v jeho oblíbené vinárničce "Hasenbinder", schouleného v koutě, hlavu v dlaních: "Otče, což tak smuten? Celá Praha plna tvou slávou, a ty se neraduješ s sebou? Jak bych sobě přál, kdybych mohl, jako ty, po pětadvacetileté zdárné činnosti odpočinout na vavřínech, věnovaných z úcty a lásky mužů šlechetných."

"Ty ještě toužíš po divadle, hochu? Nech si zajít chuť, raději bych tě viděl na márách, nežli na prknech divadelních," odvětil otec, a opět se zachmuřil. Ráno se dostalo mladému Janu Strakatému vysvětlení včerejšího nepochopitelného otcova smutku. Ruce se mu třásly pohnutím, když četl:

"V Praze 30.1.1853.

Milý Karlíčku! Slavíš dnes svoje pětadvacáté jubileum a to mne těší - gratuluji Tobě! Avšak nahlédneš, že pěvec, který zpívá dvacet pět let, nemůže bráti gáží 1 800 zlatých! Já Tobě tedy dávám čtvrtletní výpověď a zůstavuji Tobě, chceš-li mně dále sloužiti za 800 zlatých a dvě benefice ročně, anebo je-li Ti milejší, jíti do výslužby se 700 zlatými. Tvůj přítel J.A.Stöger."

Dne 4.listopadu 1858 se Karel Strakatý rozloučil s divadlem v roli komtura v Mozartově "Donu Giovannim".

Nebyl to však jen operní zpěv, jímž se Karel Strakatý proslavil. Zdeněk Nejedlý píše ve svém monumentálním díle o Bedřichu Smetanovi:

"Tehdy ani nejlepší zpěváci operní nepokládali pod svou důstojnost ukazovati své umění na přednesu národních písní, a nejeden z nich byl na toto umění snad více hrdý, než na své výkony operní. Tak je nadchl zpěv těchto prostých písní. Největším mistrem tohoto zpěvu byl Karel Strakatý, znamenitý basista pražské opery, nade vše však pověstný pěvec tehdejších písní. Stačilo jen oznámiti, že Strakatý bude zpívat národní písně, a již sál nebo divadlo se naplnily dychtivým obecenstvem." Ano, ve zpěvu a hlavně v šíření české národní písně vidíme význam i zásluhy Karla Strakatého.

Vzpomeňme jen českých předbřeznových besed, které byly výrazným projevem úsilí o jazykové obrození v době, kdy absolutistický Metternichův režim nepřipouštěl politické činnosti. Neohrožení probouzející se vlastenci bojovali tehdy veršem, písní a knihou za znovuvzkříšení českého národního uvědomění. Alois Jirásek vypravuje ve svém "F. L. Věkovi" o studentských deklamacích ve starobylém Klementinu, které byly počátkem českých besed. Hned na první takové studentské deklamaci r. 1812 se objevila slavná Puchmajerova "?da na Jana Žižku". České besedy pronikly brzo i na venkov. Prostá, ale vysoce účinná slova Rubešovy deklamace "Já jsem Cech, a kdo je víc?" působila přímo revolučně na drobný utlačovaný lid.

Vlastním zakladatelem českých besed byl Josef Kajetán Tyl. První taková tylovská česká beseda se konala r. 1841 ve Svatováclavských lázních v Praze. Tyl vítal české vlastence povzbudivými slovy: "Nu tedy již se veselte, veselí Čechové! Veselte se po česku! Hovořte, zpívejte, deklamujte a tancujte po česku! Čas k tomu již nastal!" V té době vítězně pronikaly do pražských salónů i venkovských hospod české verše i písně.

Po boku Tylově působil na probouzející se českou společnost oné doby Karel Strakatý. Neúnavně zpíval na českých besedách i bálech české národní písně, skládané i upravované předními vlastenci a znamenitými hudebníky Tomáškem, oběma Škroupy, Vorlem, Jelenem, Zvonařem i známým doktorem od Milosrdných z Jiráskova "F. L. Věka" Janem Theobaldem Heldem a jinými. České písně byly stále častěji otiskovány v proslulém Škroupově "Věnci", ve "Včele" i v "Květech".

Vítězná píseň

Slavný český basista Karel Strakatý zůstane navždy v paměti národa jako první pěvec národní hymny. Dne 21. prosince 1834 došlo ve Stavovském divadle v Praze k prvnímu představení Tylovy "Fidlovačky". Karel Strakatý zpíval v roli slepého houslisty Mareše dojemnou vlasteneckou píseň "Kde domov můj ?", kterou zhudebnil František Škroup.

Strakatý vyzpíval vyznání lásky k české zemi, jeho zpěv povzbuzoval k síle a vzdoru a končil hrdě a slavnostně: "... mezi Čechy domov můj!"

Oživme si s básníkem Antonínem Klášterským vzpomínku na tu slavnou událost. Chorý, národem zapomenutý Škroup, vzpomíná na premiéru "Fidlovačky" v rozhovoru s německým režisérem Grimmingrem den před svou smrtí:

"Když brzy potom Karel Strakatý
zazpíval při hře v divadle tu píseň -
má krásný, zvučný jako zvon -
tu lidé jásali, a slzy draly
se do očí jim... Měla peruti
ta píseň malá, vznesla na nich srdce
jim výš, v svět lepší, lila sílu v ně
a útěchu, a létla z divadla pak
i v celé město, z města do všech krajů -
a dnes už ji i drobné dítě zná,
a studenti i žalář trpí pro ni,
když přes zákaz - jí vláda bojí se -
ji pějí na ulicích. Čím víc brání,
tím víc se šíří, nedá umlčet
a zhladit se už, všude zní a jásá
a žije …."

 

Píseň "Kde domov můj?" by byla brzo upadla v zapomenutí, neboť Tylova "Fidlovačka", nemilosrdně tepající měšťácké darmošlapy a naduté zbohatlíky, byla brzo po premiéře stažena z repertoáru Stavovského divadla. Strakatý ji však zpíval při každé příležitosti a přičinil se tak o její zlidovění.

Do ciziny, hlavně do Polska a Ruska, se píseň dostala zásluhou Strakatého z Mariánských Lázní. Karel Strakatý navštívil tyto lázně v létech 1840-1863 celkem osmkrát. Bydlel vždy v domě "Město Drážďany" (pozn.redakce: Dům stával v místech dnešního staveniště ARNIKA). Pouze roku 1859 se ubytoval v sousedním hotelu "Klinger". Také skladatel písně "Kde domov můj?", kapelník Stavovského divadla v Praze František Škroup, přebýval v Mariánských Lázních v létech 1845, 1846 a 1852 v domě "Město Drážďany".

V té době bývaly v Mariánských Lázních zdejší obecní radou a dobročinným spolkem pořádány dobročinné koncerty pro podporu místních chudých. Na těchto koncertech účinkovali obvykle umělci, kteří se právě v lázních léčili. Také Karel Strakatý zpíval v mariánskolázeňském kursále před mezinárodním obecenstvem.

Na počátku srpna roku 1843 se objevily v Mariánských Lázních cedule, oznamující "Dobročinný koncert Karla Strakatého, basisty opery Stavovského divadla v Praze" na den 8. srpna. Nebyl to jeho první koncert v Mariánských Lázních, jistě však nejslavnější. Vzácné umění Karla Strakatého bylo v Mariánských Lázních dobře známo. Před koncertem navštívili Karla Strakatého tajný rada anglické královny Viktorie lord Buckingham, dále ruské kněžny Uzurovy a polský hrabě Libieňski a vyslovili přání, aby Strakatý také letos zazpíval české národní písně, a hlavně onu krásnou "Kde domov můj?". Tak se v radostném očekávání přiblížil ten slavný nezapomenutelný večer.

Kursál byl doslova nabit velkolepou podívanou: dostaveníčko šlechty anglické, polské, ruské, uherské, německé, rakouské.

V první části koncertu zpíval Strakatý německy basovou árii ze Spohrovy opery "Jessonda" a dvě německé písně "Poutník" a "Má chaloupka". Sál zabouřil potleskem.

Obecenstvo však dychtivě očekávalo české národní písně, které Strakatý přislíbil zazpívat. Písně "Koulelo se, koulelo" a "Když jsem já ty koně pásal" vykouzlily na tvářích posluchačů úsměv milé pohody a tichého zasněni. Prosté české písně aspoň pro tu chvíli odstranily všechny přehrady společenské i národnostní, Polák tleskal stejně nadšeně jako zdrženlivý Angličan, roztála srdce Němců, Češi slzeli, slávu provolávali spontánně dvorní úředník vedle malého řemeslníka, ctihodný prelát i obchodník.

Sálem pak zazněla Krovova zakázaná "Husitská", utichl dlouhotrvající potlesk a v sále se rozhostilo slavnostní ticho. Obecenstvo očekávalo závěr koncertu, píseň, jež uchvacovala i ty, kteří jejím slovům nerozuměli.

Karel Strakatý zpívá česky "Kde domov můj?". Zakazovanou, obávanou, vítěznou "Kde domov můj?". A zpívá ji před mezinárodním obecenstvem, zpívá věrnost a hrdost českého národa před celým světem!

Dlouho bouřilo nadšené obecenstvo. Druhého dne si vyprosil lord Buckingham partituru této překrásné české písně a odvezl ji s sebou do Londýna. "Theater Chronic" přinesla zanedlouho zprávu, že se českému pěvci Karlu Strakatému dostalo lichotivého pozvání anglické královny Viktorie, aby se zúčastnil dvorního koncertu, který pořádala každoročně o vánocích pro nejvyšší šlechtu a diplomaty. Toto královské vyznamenání vzbudilo v Čechách a ovšem hlavně v Praze radostné nadšení.

Rusové i Poláci si ihned po koncertě pilně opisovali partituru "Kde domov můj?", kněžny Uzurovy ji zakrátko uvedly v nejvyšší petrohradské společnosti. Pro frankfurtské penězoměnce, dlící také v té době v Mariánských Lázních, nebyla píseň novinkou; slyšeli ji již doma v salónech barona Rotschilda, kde ji zpíval český barytonista Píšek.

Také tehdejší tisk přinesl dlouhé zprávy o slavném koncertu Karla Strakatého. V "Příloze k Věnci" se dočítáme:

"Tuty dny spořádal výtečný náš zpěvec pan Karel Strakatý na přátelské vyzvání v Mariánských Lázních, rovněž jako byl již loňského roku učinil, koncert. Návštěva byla tak hojná, že prostora všecky hosti, jenžto přístupu žádali, ledva pojmouti mohla a pochvala, jižto milý náš umělec u tak vzácného, takořka ze všech národů evropských sestaveného obecenstva získal, blížila se takořka plesání. Zpíval v německé řeči tři kusy, ale nade všecko líbily se české písně, ježto přednášel. Když výborného našeho Škroupa touhyplnou, srdcejemnou píseň "Kde domov můj ?" dozpíval, povstala v sále mocná bouře potlesku, která tak dlouho trvala, pokud ji Strakatý opětně přelíbeznými zvuky této písně co čarodějným prutem ukonejšiti se neodhodlal - načež zas čiré ticho nastalo. Veškeré obecenstvo bylo tak dojato a poslouchalo s takovou upjatostí, že se zdálo, jako by všichni krajany byli a blazí citové lásky k vlasti v duších jejich se prýštili; a přece snad slovům těm jen nemnozí zúplna, někteří, jako Rusové a Poláci, jichž se byl hojný počet sešel, jen zčásti porozuměli, a ostatní zhola nic."

Také "Bohemie" psala 18. srpna 1843 o tomto koncertu; v závěru svého článku poznamenal referent Dr. S.: "Tak upřímných ovací a nadšení, jakýchžto se dostalo slavnému pěvci Strakatému v tomto koncertě - Mariánské Lázně posud nezažily !"

 


ČERNUŚÁK Gracián(+)-ŠTĚDROŇ Bohumír-NOVÁČEK Zdenko "Československý hudební slovník osob a institucí, svazek II., Státní hudební nakladatelství Praha 1965

 

Karel Strakatý

český pěvec (* 2. července 1804, Blatná, + 26. dubna 1868, Praha; pohřben v Košířích, pozůstatky přeneseny na Vyšehrad). Studoval gymnasium v Písku, v Praze filosofii a tři semestry práv. Živil se soukromým vyučováním a zpěvem, k hudbě byl veden od dětství otcem i dědem. Zpíval koncertně již jako student práv, přičiněním Jana N. Štěpánka se obrátil k divadlu. Vystoupil pohostinsky ve 22 letech v opeře Zlodějská straka od Rossiniho ve Stavovském divadle (1826) a byl potom přes 30 let jedním z předních jeho členů ve vážných partiích basových (1827-1857). V českých představeních zpíval poprvé Kašpara ve Weberově Čarostřelci o benefici Škroupově {27.dubna 1827}.

Jeho zvučný hlas velikého rozsahu (E až fis), ušlechtilé umění pěvecké a vkusná hra skvěle se osvědčily udivující výkonností ve velmi rozsáhlém repertoáru. Do svého jubilejního výkonu k čtvrtstoletému členství (30.ledna 1853) zpíval celkem ve 3230 představeních, tedy nejméně každý třetí den. Vytvořil ve 149 zpěvohrách 253 úloh, 191 německy a 62 česky. Nejúspěšnější jeho výkony byly Zampa (Herold), Faust (Spohr), Kreon (Cherubiniho Medea) , Velmistr (Marschnerův Templář a židovka) a Sarastro (Kouzelná flétna) aj.

Připadly mu významné úlohy v původních premiérách českých oper Škroupových "Oldřich a Božena" (Hořín, 1828) a "Libušin sňatek" (Přemysl, 1835, Domaslav, 1850) i německé opery "Der Meergeuse" (Wilrich, 1851). Zpíval rapsódii Radovanovu ve Škroupově hudbě k Tylovu "Čestmíru" (1835).

František Škroup mu přímo určil úlohu slepého houslisty Mareše ve Fidlovačce (21. prosince 1834) a úchvatný přednes Strakatého. při premiéře a potom ovšem v četných koncertních vystoupeních podstatně přispěl k tomu, aby se píseň Kde domov můj? stala naši národní hymnou.

Tu se již stýká význam Strakatého jako operního pěvce s jeho sólovým působením koncertním, jež bylo po desítiletí ozdobou nejrozmanitějších podniků pražských, nejednou o příležitostech zvláště representativních, jako o prvé návštěvě Lisztově (1840) či BerIiozově (1846). Byl v Praze i ve venkovských městech obdivovaným pěvcem písní lidových a horlivým propagátorem písňové tvorby obrozenské (Jelenova Ženuška, Tam v dáli, Krovova Husitská), zároveň z nejlepších pražských pěvců oratorních v podnicích Jednoty umělců hudebních aj. Jako operní pěvec vystupoval také po svém pensionování pohostinsky ve Stavovském i v Prozatímním divadle v Praze, tu naposled na jevišti jako Komtur v Mozartově "Donu Juanovi" (4.12.1864). Umělecká hodnota i národní význam jeho práce a věrnost Praze došly uznáni různými funkcemi a poctami, z nichž je třeba uvést předsednictví Jednoty umělců hudebních (1858/68) a Hudebního odboru Umělecké besedy (1868) a čestné členství Hlaholu. Jeho pozůstatky byly uloženy dodatečně na vyšehradském hřbitově.

 


Prameny:
Srb-Debrnov: Slovník; E. Meliš v Lumíru VII/1857; 1263. Světozor II/1868; 276. Slavín II. (redakce Cel.Frič a Fr.Jar.Peřina, 18/20); O.Teuber: Geschichte des Prager Theaters III. (Praha 1885); J. Debrnov ve Vzpomínkách na paměť 30leté činnosti Umělecké besedy 1894; Čsl. divadlo II (Praha 1924); Věstník pěvecký a hudební; Zdeněk Nejedlý: Smetana II. a lII.; Josef Plavec: František Škroup (Praha 1941); Smetanův referát o posledním vystoupení V. H.; Jarka: Kritické dílo B. Smetany [Praha 1948); Jan Neruda: Podobizny I, 237.