Karel Sudimír Šnajdr (1766-1828)

Ota PAVELKA označoval Karla Sudimíra ŠNAJDRA (1766-1838) za prvního slavného hosta Mariánských lázní. Slavný dobový básník, původním jménem Karl Angel Schneider z Hradce Králové, vystudoval filologii, estetiku, historii a práva a stal se justiciárem (právním úředníkem) na panství smiřickém a hořiněvském.

Karel Sudimír Šnajdr navštívil poprvé Mariánské Lázně v roce 1817. Byl nadšen lázněmi (přes nepříjemný výlet, který básnicky popsal a který dále citujeme) a znovu přijel v roce 1818 a 1823. Vždy bydlíval v domě "U zeleného kříže" (Grünes Kreuz, dnes Split, čp. 10 Goethovo náměstí; dům opuštěn). Z počátku psal básně německy a tiskl je v různých německých časopisech.

Z doby prvního pobytu pochází báseň "Procesí ke staré lípě". Za druhého pobytu - 18. července 1818 složil v Mariánských Lázních báseň "Elegie" nad hrobem sedmi zedníků, zasypaných zdivem, jež se zřítilo při stavbě domu čp. 13 - Vídeňský dům (Wiener Haus, dnešní na Goethově náměstí). O rok později vyšel v pražském nakladatelství G. Haase cyklus Schneiderových lyrických básní "Marienbad", kde oslavil pět mariánskolázeňských pramenů. Po dvou pobytech (1817 a 1818) přijel básník Schneider v "Goethově" roce potřetí - dne 29. června 1823 - a ubytoval se opět v "Zeleném kříži", v sousedství Goetha, který bydlel ve "Zlarém hroznu". Není však známo, že by se tu s Goethem sblížil, třebaže se jistě potkávali.

Schneiderovy pobyty v Mariánských Lázních znamenaly převratné období jeho básnické tvorby. Už v roce 1817 se tu seznámil s českým vlasteneckým spisovatelem premonstrátem Josefem Vojtěchem Sedláčkem z Plzně, který překypoval láskou k české vlasti a svým nadšením a až dojímavou výmluvnosti dokázal ji šířit kolem sebe. Získal i královéhradeckého básníka právě zde v Mariánských lázních pro básnění v českém jazyce.

Schneider se dokonce počeštil i jménem a začal se podepisovat "Karel Sudimír Šnajdr" a básně uveřejňoval v českých časopisech. Psal verše epigramatické a moralizující, ale také balady a napodoboval české lidové písně. Řada z nich zdomácněla. Byly často deklamovány podobně jako jeho písně kramářské, některé písně také znárodněly. Nejznámější byly jeho básně "Poustevník" a "Jan za chrta dán", která se stala podkladem k stejnojmenné hře Václava Klimenta Klicpery a která byla i zhudebněna J. Heldem. Karel Sudimír Šnajdr je řazen mezi národní buditel české.

Myslivci a přátelé přírody se hlásí k básníku Šnajdrovi pro jeho básně s mysliveckými motivy i přírodními náměty a připomínají jeho buditelské básně ve sbírce "Okus v básnění českém I. a II." (1823, 1830). Také přátelé vína se hlásí ke Šnajdrovi pro jeho básně, oslavující zejména mělnické víno, tuto "krev české země", a uvádějí ho do řady básníků-obdivovatelů vína jako byli ze starší generace Jaroslav Puchmajer, Šebestián Hněvkovský, Josef Jungmann, Milota Zdirad Polák, Jan Kollár, František Ladislav Čelakovský, literáti Václav Kliment Klicpera, Karel Vinařický, Jan Erazim Vocel, Jan Pravoslav Koubek, Boleslav Jablonský či Václav Čeněk Bendl.

Když psal Franz SARTORI v roce 1818 svého prvního průvodce Mariánských Lázní, napsal mu do něho SCHNEIDER mnoho obdivných básní k Mariánským Lázním. Tehdy básnil ještě německy a podepisoval se Karl Agnes Schneider. Z četných mariánskolázeňských německých básní, které tu Karl Agnes Schneider psal, uvádíme báseň "Procesí k lípě" (Wallfahrt zur Linde). Vznikla před 185 lety. K této básni uvedl Šnajdr poznámku:

"V Zádubu, asi 3/4 hodiny od Mariánských Lázní, ještě stojí asi dva sáhy vysoký pahýl staré duté tisícileté lípy bez koruny, do které se vešlo třicet osob. K tomuto korpulentnímu veteránu táhlo tehdy nyní popisované procesí."

Před 185 lety měla jistě báseň svěží barvu i tón. Básník byl při rýmování veden k obratům, které se jeví dnes těžkopádné a zdlouhavé. Jeho báseň jsme přeložili neveršovaně, neboť nám jde o popis celého příběhu, který by převeršováním utrpěl. Báseň nám připomíná tehdy časté výlety prvých hostů k zádubské lípě, i častá přepadení nečekanými dešti. Pro toto druhé je báseň dodnes aktuální a poučná.
 

Procesí k lípě

 

1. Přistupte milé dámy, milí pánové, přistupte blíže, vy křesťanské duše!
Nechte si vyprávět v důvěrném kruhu příhodu hrozivého rázu.
Shlukněte se jen těsněji kolem básníka a poslouchejte onu strastiplnou historku
a aby bylo vše v pořádku, prosím vás, smát se až na konec !!!

2. Učinilo si dnes osm hostů obapolnou laskavost i vzájemný žert
a vypravilo se k tlusté lípě vzhůru k Vysoké Vsi (Pozn.: Zádub je německy Hohen Dorf=Vysoká Ves)
Byly u toho také tři dámy a z mužů tu byli různí,
dva doktoři, všichni zářící světla, a dokonce také jeden - pajdavý básník.

3. Tak vyrazili za smíchu a žertování ke stromu, ti kumpáni, vzhůru na vrch
jedno vpravdě povznášející procesí, avšak bez praporců a předříkávání.
Dámám ztěžovalo cestu bláto, ale přesto hrdinně vykračovaly vpřed.
A šplhaly se dál - přestože začínalo krápat - a dál a dál ve statečné chůzi.

4. Za nimi se zvedal temný a černý, mrak nad jejich hlavami se táhnoucí,
a hrozil začít protivným lijákem na lid vesele klusající vpřed.
Synovec Kalandry začal prorocky: "Slyšte slova varujícího a obraťte se!
Neb mračnu, můj Sire, není co důvěřovat!"

5.Kázal však - jak to ve světě chodívá - sám jen hluchým uším.
Jednou měl jeden v hlavě lípu a k tomuto cíli se jednou vypravil.
"A i kdyby spadlo půl nebes dolů, nyní jsme zde a už se nenecháme odradit,
a chceme důvěřovat mračnu, neboť musíme shlédnout lípu děj se co děj!"

6. Tak táhneme dál - ale běda! - začíná skutečně krápat.
U ďasa! Přece jen asi bylo by jistější zůstat sedět doma.
A kapky začínají padat stále hustěji a zespoda lomcuje hučení větru
a mračna už leje svaté požehnání na nás dolů barbarský déšť.

7. "Kam? Kam nyní?" volá se hlasitě - "Kam se schováme? Kam ukryjeme?"
Jsme ve volné přírodě a budeme skrz naskrz a ještě tu nakonec budeme muset zůstat schováni.
Ach, následujte jen pajdajícího básníka!" - Vidíte, jak pěkně běží přes pole
a za ošklivého lijáku zcela zapomenul na bolest ve své noze.

8. Avšak většinou rozhodnuto ve vysoké radě něco jiného. V rozhodném úsilí
zvolila většina osamělý strom v poli a pod ním se skryla.
Zprvu ovšem sloužil strom velmi dobře, avšak protože déšť pokračoval bez ustání,
začalo pršet dolů z nebes i ze stromu a déšť dostával se skrze kabát na holou kůži.

9. A přes všechnu tu nehodu zvedá se ubohým vykoupaným podivný obraz.
Jeden druhému se jeví k plně neudržitelnému smíchu.
Dámy vypadají jako vodní Najády, páni jako Tritoni ve vodní říši,
a celá společnost na cestě jako hejno vykoupaných myší.

10. A tak nakonec liják ustal a nyní čert zase žene básníka k lípě
dál k lípě dál! Ale co spatří vypravěč - ach ouvej!
Jakýsi pahýl, bídný trychtýř bez koruny, zubem času vyhlodaný
a on tu brousí blátem a divoce křičí:
"Ne! Mrzutější obraz neporodila řádná matka na světě! Ó má duše!"

11. "Protože až sem klušu, hnán zvědavostí, v ledovém lijáku, za sténání bouře,
jen proto, abych viděl totéž, co jsem já sám - takového bídného mrzáka!
Ó zvědavosti, to odpykal každý opravdu věřící křesťan od dob co Mariánské Lázně stojí, když šel sem.
Ne, milí, spolutrpící bratři, mě už nikdy žádná lípa nedostane!"

12. Tak utíká a spěchá básník za ostatními, kteří se mu mezitím odtud vytratili.
Ti se totiž moudře uchýlili do hospůdky, plné kouře a hluku, k místu odpočinutí.
Ale už je našel, už je vidí, jak s rozbředlou náladou
tu sedí a dívají se před sebe a rád by jim předal svůj smích.

13. Neboť těsně u okna sedí bez kabátu v dlouhých vlněných punčochách,
jeden z doktorů, a vida jej, chce se před smíchem uchránit.
Vedle něho ve vypůjčeném šatě s halenou lékařskou honosící se panstvo.
Vedle má odněkud vyšťáraný šat jedna z našich ctěných dam.

14. Další dva stojí tu zcela promočeni, aby vyschli a vyvětrali,
a potom se jeví dvě skutečné hrdinky ke svému neštěstí se nehlásející.
Posmívají se totiž pánům, z nichž kape, i druhému doktorovi, jak sedí na kamnech
a naboso se uchýliv na lavici, kryje si své žbluňkající kalhoty.

15. Ostatní všici, odkapávající jak Schillerova punčocha, nejsou skutečně nijak k politování,
neboť přece, mokří jako ostatní, rádi sdílí společné útrapy.
Avšak díky statečnosti, která všechny prodchla, nechybí nikomu velká chuť k jídlu.
Volají na hostinskou, haló matko, přines pivo, chleba, máslo a mléko!

16. Avšak v domě není ani pivo ani máslo a musí se smířit s osudem.
A spokojí se - díky velké chuti k jídlu - s mlékem a chlebem.
A tak vše přece jen dobře dopadá. A brzy se naše mokrá a rozradostnělá společnost,
která tak zázračně a mile cestovala, najedla a své žaludky řádně zaplnila.

17. Mezitím začaly dámy přemýšlet o zpáteční cestě.
A přály si vůz a koně, aby si na zpáteční cestě ještě zlámaly vaz.
Odkapávající muži většinou také jako dámy připadli na totéž.
Avšak jiní a básník též protáhli mokré své ještě obličeje.

18. A řekli: "My neučiníme tohle, u ďasa, zde není místo hrát si s tím,
že nám na krásný způsob prochladnou kosti, prolezlé dnou!
Vzpomínali bychom pak ještě dlouho na dnešní liják!
Ne, ctěná společnosti, my pocestujem zpátky pěšky,
aby se v našich prochladlých údech teplo udrželo!"

19. Tak řečeno, učiněno, a my jsme vyrazili a dali do pohybu znovu své údy
a táhli zpět, kalhoty plné vody a boty též s odevzdanosti Boží zase zpět.
Čas krátíce si povídáním a žertováním brzy jsme k velké své radosti
a k zázračně sladkému pocitu spatřili jsme před sebou ležet Mariánské Lázně.

20. A tak se plouží každý z nás domů, plouží se mokrý od bláta a deště
a odděluje se od ostatních jeden po druhém a také náš básník spěchá s nevyslovnou touhou
vysvléci se a už trhá vše z těla a s přáním bezbožného ukrácení si času
vrhá se do postele, aby se zahřál, a proklíná procesí a celé to nadšení.

21. Jako všichni jiní dosáhl toho, co já vám ovšem nechci vypovědět,
neboť si sami musíte okusit tu bezvládnost, musíte jít sami a potom
nám dáte za pravdu při svém návratu zpátky,
že při našich promoklých duších, přesto přese všechno nechybělo žertu.

22. A teď už konečně, jak jsem uvedl na počátku, je možno se dosyta zasmát.
Historka je za námi a já usínám, abych se ráno probudil svěží.
Ale přecejen ať zůstane celé to procesí a ona společnost ve věčné vzpomínce.
Ale mě už nikdo nedostane - to vám, bratři, přísahám - už nikdo více, ani čert, k prokleté lípě!"