Karl Ludwig von Ficquelmont (1777-1857), maršál - 1840

 

Hrabě Karl Ludwig von Ficquelmont (1777-1857), tehdy jako rakouský vyslanec na ruském dvoře, přijel do Mariánských Lázní dne 11.srpna 1840 za svou manželkou a dcerou, které zde pobývaly spolu s hraběnkou Pasqualisovou od 14.června 1840. K tomuto dni byly zapsány v kurlistech 1840:

"(215.) Ihre Excellenz Frau Gräfin von Ficquelmont Gemahlinn des k.k.österr. Herrn Bothschafters am k.russischen Hofe, mit Comtesse Richter, und (216.) Frau Gräfinn von Pasqualis, aus Wien, wohnen im Klingers Gasthofe. Anzahl mit ihrer Begleitung: 6 Personen."

Dne 11.srpna 1840 uváděly kurlisty příjezd hraběte:

(1200.) Se.Excellenz Herr Graf v.Ficquelmont, k.k.Feldmarschall-Lieutnant und Bothschafter am k. russ. Hofe aus St.Petersburg, wohnt im Klingers Gasthofe. Anzahl mit seiner Begleitung: 3 Personen."

Společně odjely pode kurlistů 27.srpna 1840.

 Metternichův poradce v Mariánských Lázních

Josef Brtek, Městské muzeum Mariánské Lázně

Proslulý Klingerův hostinec č.p.36 stával pod hlavní promenádou v dnes zbořeném areálu Arnika a ještě v půli 19. věku byl přestavěn na hotel. Už jeho původní budova, vyzdvižená r.1820, hostila řadu význačných osobností včetně J.W. Goetha.

FicquelmontV sezóně 1840 se v ní 11. srpna ubytoval v doprovodu dvou osob také c. k. polní podmaršálek hrabě K. L. von Ficquelmont, t.č. rakouský vyslanec v Petrohradě. Hrabě sem přijel za svou o 28 let mladší manželkou Darjou, důvěrně zvanou „Dolly“, rozenou hraběnkou von Tiesenhausen. Tato ruská šlechtična německého původu, vnučka proslulého vítěze nad Napoleonem polního maršála M.I. Kutuzova-Goleniščeva, prodlévala v Mariánských Lázních již od 14. června 1840, ubytována v témže hostinci, proslulém komfortem i výtečnou kuchyní. Společnost jí tu tvořily patnáctiletá dcera Alžběta Alexandra, v rodině zvaná Elisalex, komorná či komorník, jakož i hraběnka Pasqualisová, jež sem téhož dne přibyla z Vídně s pěti dalšími osobami, zřejmě služebným personálem.

Dospívající Elisalex byla tehdy ještě svobodná, její srdce však již bylo zadáno. Teprve příštího roku se komtesa výhodně provdala za dědice rozlehlého teplického fideikomisního panství, hraběte Edmunda von Clary-Aldringen, vnuka známého rokokového bonvivána, duchaplného rakouského maršála valonského původu Charlese Josepha de Ligne. V manželství Elisalex posléze Edmundovi porodila dceru a tři syny, jimiž se starobylý rod dále rozvětvil. Krušnohorské lázně Teplice také byly místem, kam všichni tři Ficquelmontovi s hraběnkou Pasqualisovou a doprovodem z Mariánských Lázní 27. srpna 1840 odcestovali.

Karl Ludwig von (původně Charles Louis de) Ficquelmont byl svého času osobností nesporně zajímavou. Naturalizovaný Rakušan, původem Francouz, se narodil 26. března 1777 na zámku Dusse (něm. Dienze) v Lotrinsku. Patřil k těm početným šlechtickým emigrantům, kterým Velká francouzská revoluce vzala privilegia, majetek, příbuzné i perspektivu kariéry v královském vojsku či administrativě, takže zasvětili život nesmiřitelnému boji proti první francouzské republice i Napoleonovu císařství. V raném věku vstoupil do rakouské armády a od r. 1793, tedy od šestnácti let, jako kyrysník bojoval proti Francii v řadách císařské kavalerie.

Mezi lety 1793-1800 absolvoval četné válečné kampaně v severní Francii, rakouském Nizozemí (Belgii) a v německých zemích, a to pod významnými rakouskými vojevůdci: Clerfaytem, princem Sasko-Koburským, Krayem či arcivévodou Karlem. V letech 1805 a 1809 se hrabě jako rakouský kavalerista bil v podunajských taženích, vrcholících Napoleonovými vítězstvími u Slavkova a Wagramu. Již za 2. koaliční války na sebe agilní rytmistr kyrysníků Ficquelmont záhy upozornil rovněž Francouze v rakouských službách, polního zbrojmistra Maxmiliána hraběte de Baillet-Latour (1737-1806), jenž jako velitel císařské Dolnorýnské armády byl r. 1795 jeho představeným a později povýšil až na prezidenta Dvorské válečné rady ve Vídni. Latourův krajan a chráněnec se stal majorem, křídelním pobočníkem císaře Františka II., ba i jeho komořím.

Po porážce Rakouska a ponižujícím schönbrunnském míru se emigrant Ficquelmont r. 1811 dobrodružně vypravil přes osmanské říši náležející Řecko na Iberský poloostrov, kde Španělé a Portugalci za pomoci britské expediční armády vzdorovali francouzské okupaci. Do r. 1813 pak v Galicii, Estremaduře i v Portugalsku jako plukovník španělské jízdy bojoval proti vojskům Napoleonových maršálů Soulta a Marmonta. Působil také ve štábu španělského generála Abadii. Vévoda Wellington, vrchní velitel britských sil na Pyrenejském poloostrově, zkušeného válečníka Ficquelmonta oceňoval.

Již jako španělský generál hrabě na podzim 1813 přestoupil zpět do rakouské armády, kde obdržel hodnost generálmajora. Patrně tehdy započalo jeho přátelství s Klemensem Metternichem, rakouským ministrem zahraničí, rozhodně ovlivňujícím císaře Františka. Též Metternich si cenil jeho služeb a využíval je. Ficquelmont působil v severní Itálii i v dobyté Paříži a po napoleonských válkách se cele oddal diplomatické službě. Stal se rakouským vyslancem ve Švédsku a pak v Toskáně a Lucce, kam Metternichova diplomacie na Vídeňském kongresu opět dosadila vedlejší linii rakouských Habsburků.

Jako vyslanec ve Florencii se na jaře 1821 v Perugii coby politický komisař přidal k rakouské armádě generála Frimonta, s níž pomáhal porazit vojsko demokratických revolucionářů-karbonářů v Neapolsku. Poté se stal rakouským vyslancem u navrátivšího se královského dvora v Neapoli. I když kritizoval cenzurní a represivní opatření královské vlády, svou činností plně působil na straně a ve prospěch ultrakonzervativních vítězů. V Neapoli, hlavním městě Království obojí Sicílie, se také v červnu 1821 oženil s Darjou („Dolly“), vnučkou zesnulého maršála Kutuzova, s níž se zasnoubil již ve Florencii. Ženichovi bylo 44 a nevěstě 16 let. Darjin otec, štábní kapitán Ferdinand von Tiesenhausen (1782-1805) padl, když jí byl rok, jako pobočník cara Alexandra I. v bitvě u Slavkova. Později se stal L. N. Tolstému předobrazem k literární postavě knížete Andreje Bolkonského v klasické románové fresce Vojna a mír.

Z Neapole byl Ficquelmont přeložen do Petrohradu, kde přispěl k utužení vztahů mezi Ruskem carů Alexandra I. a Mikuláše I. a Rakouskem císařů Františka I a Ferdinanda I. Jako rakouský vyslanec v Petrohradě je hrabě uveden i v tištěném seznamu mariánskolázeňských hostí za rok 1840. Do jeho petrohradského paláce tehdy chodil diskutovat (a vypůjčovat si knihy v Rusku zakázaných autorů) také romantický básník A.S. Puškin. Vyslancova mladá choť, noblesně vedoucí tamní salon, jej výrazně okouzlila půvabem, šarmem i nemalou sečtělostí. Dnes se má za prokázané, že některé její povahové rysy Puškin záhy vtělil do postavy Taťány v Evženu Oněginovi.

Jako rakouský diplomat se zkušenostmi francouzského kontrarevolučního běžence vyznával Ficquelmont ultrakonzervativní principy Svaté aliance, nicméně dovedl být i životním realistou. Za nepřítomného Metternicha r. 1839 vedl ve Vídni ministerstvo zahraničních věcí a r. 1840 se stal ministrem, členem vlády. Jako specialista rovněž vedl vojenský odbor ministerstva zahraničí. Roku 1830 povýšil na podmaršálka a roku 1843 na generála jízdy. Od r. 1831 vlastnil 6. pluk císařských dragounů. Po potlačení povstání Poláků v Krakově roku 1846 jednal v Berlíně mj. o neposkytnutí azylu povstalcům ze strany Pruska.

Když revoluce v březnu 1848 smetla nenáviděného Metternicha a jeho policejní režim, stal se hrabě Ficquelmont 21. března 1848 ministrem zahraničí v rakouské vládě jeho rivala hraběte F. A. Kolovrata-Libštejnského, někdejšího příznivce budování Mariánských Lázní. Po Kolovratově brzké demisi hrabě krátce (18. dubna až 7. května 1848) rakouskou vládu vedl. Ani kabinet konzervativního Ficquelmonta, příliš spjatého s předrevolučními idejemi i strukturami, však nehodlal vyhovět požadavkům radikálních demokratů a dalším vývojem vídeňské revoluce byl odstraněn.

Hrabě odešel do ústraní a věnoval se politické publicistice. V konzervativním duchu obhajoval své vládnutí, komentoval aktuální události evropské politiky, sepisoval své paměti. Roku 1857 zemřel v paláci Clary-Aldringenů v Benátkách. S chotí Darjou spočívá v hrobce v Dubí u Teplic. Přes jejich jediné dítě, dceru Elisalex, se většina jeho písemné pozůstalosti privátního i úředního charakteru včetně zajímavých, francouzsky psaných deníků, ocitla v Čechách.

(Rozšířená verze stejnojmenného článku téhož autora z Chebského deníku ze 3.dubna 2004. Zveřejněno se souhlasem autora.)