Karl Lueger

Mezi slavné osobnosti, které pobývaly v Mariánských Lázních, patřil i slavný vídeňský starosta Karl LUEGER. Nalezneme ho zde v době před první světovou válkou. Je také ve malé skupince hostů u anglického krále Eduarda VII. na Duschkově velkoplátně na dnešním MONTY.

Karl LUEGER (* 24.10.1844 Vídeň, + 10.3.1910 tamtéž), vídeňský starosta v letech 1897-1910, pocházel z malých poměrů. Otec pracoval jako zřízenec na úřadě, matka měla trafiku. Jejich syn byl vždy idolem malých lidí. Již v roce 1870 v doktorské práci na právnické fakultě požadoval volební právo pro všechny, kteří umějí číst a psát.

Když vystudoval práva, začal ve 28 letech politickou kariéru u liberální, velkoměšťanské politické strany. Po konfliktech s Kajetánem Felderem se přidal k maloburžoasní protižidovské opozici a opustil liberály, kteří udělali Luegera roku 1875 vídeňským radním. Byli však rozčarováni, když je Lueger je zklamal a postavil se proti nim. Říkal: "To je ta honorace, ty žoky peněz, ti Židé!" a obracel se na předměstské řemeslníky, hokynáře, na všechny kapitalismem utlačované; apeloval na katolickou levici i pravici a na feudální pány. V osmdesátých letech 19.století se rozhodující měrou účastnil jednání křesťansko-sociálních spolků o dalších politických plánech. Stál u vzniku Křesťansko-sociální strany, zprvu jen ve Vídni a pak v celém Rakousku.

Karl LUEGER byl krásný muž, vysoký, pozoruhodné postavy, se zvučným hlasem. Byl vynikající řečník a idol žen. Kdo ho častěji poslouchal, musel však poznat, že vždy mluví proti něčemu a málokdy pro něco. Uměl využít posměchu, urážet, vybičovat vášně lidu jako pravý vůdce lidu a demagog.

Podobně jako jeho současník Georg Schönerer byl antisemitou. Ale antisemitismus považoval pouze za prostředek rozněcování maloměšťáckých emocí proti "židoliberálům" a židovským redaktorům. Nebyla to zarytá zloba jako u velkého antisemity Schönerera. Proti církvi nemohl být, ale ve skutečnosti smýšlel protiklerikálně, proti vysokému kléru. Nebyl ani všeněmec, třebaže se prohlašoval za Němce, ale potřeboval hlasy vídeňských Čechů, krejčích, kočí, domovníků, hokynářů. "Nechte moje Čechy na pokoji", říkával.

Císař František Josef I. ho neměl rád, neboť proti němu podněcoval malé lidi. A těch bylo tolik, že se mohli považovat za stát. V rukou lidových vůdců byly chudé masy tvárným voskem pro nebo proti monarchii, podle toho jak politici potřebovali. Také císařův syn Rudolf měl sklon naslouchat lidovým vůdcům a přikláněl se k nim - ke zděšení císaře.

V roce 1885 se stal Karl LUEGER poslancem říšské rady a v roce 1890 poslancem dolnorakouského sněmu. Ale to už 1.května 1890 poprvé pochodovala Vídní nová sociálně-demokratická strana. Manifestovala právě v Práteru, který považovala vysoká feudální společnost za svůj a kam mířily tradičně májové vyjížďky šlechty. A nyní přicházely destrukce v ulicích, obstrukce v parlamentě, opozice na radnici. Císařský dvůr se otřásal.

Karl LUEGER byl oslavován křesťanskými sociály jako ryzí rytíř. Stranu křesťansko-sociální založil roku 1893 a již po volbách 1894 obsadilo místa na radnici 64 křesťanských sociálů a 66 liberálů. Pro císaře to byla "divoká banda" . S křesťanskými sociály ve Vídni (za nového rozšířeného volebního práva) v roce 1895 vyhrál LUEGER volby a jeho strana už získala 93 ze 137 mandátů. Lueger byl zvolen starostou, ale jeho demagogický a populistický styl vystupování způsobil císařovu nevoli. Císař Luegera do úřadu nepotvrdil, ani se s ním nehodlal setkat. Místo něho jmenoval vládního komisaře do čela vedení Vídně. Ale tím jen oddaloval svůj ústup. Plné dva roky po nároku na funkci starosty čekal LUEGER na potvrzení císařem Františkem Josefem I.

V roce 1893 padl - po 14 letech vlády - ministerský předseda TAAFFE. Proti jeho návrhu všeobecného volebního práva občanů nad 21 let byly všechny strany v parlamentu - Němci se báli slovanské většiny, Poláci se báli Rusínů, velkoburžoasie se bála, že ztratí moc. Císař hledal vhodného předsedu vlády a rozhodl se nakonec pro knížete Alfréda WINDISCHGR?TZE. Ten sestavil vládu z německých liberálů, ale ta se rozpadla hned roku 1895.

Nový ministerský předseda Kazimír BADENI byl Polák a byla naděje, že vyřeší národnostní spory. Rozhodl se to řešit dvojjazyčně v Čechách. Němci se vzpouzeli a vyšli do ulic, vedeni rozdivočelým Georgem Schönererem, který v parlamentu rozpáral křesla a když ho odváděli strážníci, volal: "Poddávám se násilí! Ať žije Germania!" I Badeni padl.

Je pravda, že na zuřivý Schönererův antiliberalismus zčásti navázal i Karl LUEGER, když založil křesťansko-sociální stranu. Ale až jiný Rakušan, Adolf Hitler, Schönererovy myšlenky mnohem později realizoval založením Národně socialistické německé strany dělnické - Nationalsozialistische Deutsche Arbeitspartei.

Roku 1896 získali Luegerovi křesťanští sociálové 96 mandátů ze 137 a znovu vybrali Luegera za starostu. Císař stále nechtěl ustoupit. Pro císaře to byl antiliberál, antisemita, antimaďar. Přes jednoznačný výsledek voleb navrhl Luegerovi, aby starostou byl Strobach a Lueger pouze místostarostou. To se i stalo. Ale již roku 1897 Strobach odstoupil a Karl Lueger mohl konečně dosednout na místo starosty, jako už počtvrté zvolený. Císař ho potvrdil.

Starostou zůstal Karl LUEGER do své smrti v roce 1910. Období jeho starostování charakterizuje vpád tzv. "municipální revoluce", kdy komunalizoval městskou infrastrukturu a převáděl majetky do rukou města. Doba jeho starostování se vyznačovala propojením politiky s prosazováním maximální městské péče. Tento urbanizační trend měl své klady, ale byl poškozován dramaticky inscenovaným, protičeským, protižidovským a protisocialistickým kursem a více či méně otevřenou protekcionářskou a korupční politikou.

S Luegerem přichází nový politický styl řízení pro moderní Vídeň. Tento legendární muž předvádí specifický způsob vládnutí při využívání svého charisma. Jeho vláda spočívala paradoxně na rozšířených silných kompetencích a na bezprostředním kontrolování podřízené komunální byrokracie. Tzv. municipální revoluce přinesla komunalizaci tramvajové dopravy, plynáren a dalších podniků, což dávalo starostovi další mocenské prostředky, aby si vynucoval loajalitu podřízených ředitelů a byrokracie. Cílená "inscenace" jeho osoby jako starosty a jeho veřejné vystupování potvrzovalo sugestivně existenci bezprostřední politické komunikace s občany města víc než mohli vidět obhájci starosty. Jako konečný cíl svého populismu viděl LUEGER v přijetí představy "správných" a jiných (Židů, Čechů) členů vídeňského měšťanstva.

Ke změnám dochází i ve vídeňské architektuře. Adolf LOOS postavil přímo proti novobaroknímu Hofburgu obchodní dům Goldmann & Salatsch jako průlom do oficiálního stylu vídeňské hlavnéí dopravní tepny - Ringstraße. Otto WAGNER postavil v novém moderním stylu zařízení mětské dráhy, kostel v léčebném ústavu Am Steinhof, poštovní spořitelnu.

Novobaroko mělo vrchol v Hofburgu a v Schönbrunnu a ve šlechtických palácích ve středu města. Historismus Ringstraße patřil zbohatlému měšťanstvu, napodobujícímu feudály. Ale přicházející secese a užitá architektura už nepatřila do staré monarchie. Loos ani Wagner nestavěli pro císaře, ale vlastně pro Luegera, který svým "komunalismem" vytvářel model počínajícího dvacátého století, tj. "městský socialismus" s městskou veřejnou tramvajovou dopravou, s ústřední spořitelnou, s ústředním hřbitovem. Hlásal: "Obec se má starat o své děti i staré lidi, o nemocné a mrtvé." Město Vídeň bylo v zemi druhým největším podnikatelem. A to přesto, že Městský pivovar byl ztrátový, zatímco soukromé pivovary ziskové.

"Tamten si myslí, že je pánem Vídně, ale já jsem jím!" hlásal Lueger s mávnutím ruky směrem k Hofburgu. Zavedl městský ceremoniál a vlastní uniformy ve správě - zelený frak s černými sametovými klopami a žlutými knoflíky. Když vyjel o Božím Těle císař ve svém zlaceném dvorním kočáře s osmi bělouši od Svatoštěpánského dómu, za ním jel těsně sebevědomý Lueger v městském kočáře a vykláněl se z kočáru a demonstrativně kynul davům, tak, že mu provolávali větší slávu než Jeho Veličenstvu.

Jako vůdce křesťanskosociální strany zavedl bílý karafiát jako stranický znak, přívrženci nosili červený šátek s bílý křížem. Vznikl Luegerův pochod, Luegerova medaile, Luegerovy busty. A Vídeň za Luegera vstupovala do dvacátého stolet plna optimismu a víry v pokrok. Zaváděla se tekoucí voda, vodovod, pouliční elektrické osvětlení, telefony, iluminační výkladní skříně, vyjela první auta, roku 1896 bylo postaveno obří kolo, točící se rychlostí 0,75 metru za sekundu. Vídeňský spisovatel Stefan Zweig byl uchvácen, Sigmund Freud objevoval neznámé povědomí snů, Vídní zněl vídeňský valčík.

Ale přicházejí nové politické proudy. Sociální demokracie roku 1899 vyhlásila brněnský národnostní program, ohlašující svůj cíl - federalizaci monarchie. Objevují se také myšlenky internacionalismu. LUEGER sice označoval konkurenční sociální demokracii opovržlivě jako "c.k. privilegovanou" sociální demokracií, ale on sám přes kritické projevy se tvářil se svými křesťanskými sociály státotvorně. Rakousko-Uhersko mu vyhovovalo, sám je spoluvytvářel.

Ale v roce 1910, v době Luegerovy smrti, zvítězila už nová strana národní práce hraběte Istvána Tiszy, když získala 258 mandátů, tedy absolutní většinu.
 


Literatura:
Franz HERRE "Císař František Josef I. jeho život a jeho doba" nakladatel Kiepenheuer & Witsch Köln 1978,1992, česky 1998.
"Das Regime Lueger" - Internet Wien 2002