Karol Otto Kniaziewicz (1762-1842), revolucionář - 1821

 

Generál pobýval v Mariánských Lázních v domě čp.19 PRAGER HAUS v roce 1821. Z domu, který postavil v roce 1812 Franz Josef Seidl byl příjemný výhled na sloupovou halu Křížového pramene a vznikající promenádu. Bližší údaje o tomto slavném hostu připravil Josef BRTEK.

Velký hrdina polského odboje pobýval v Mariánských Lázních

Josef Brtek, Městské muzeum Mariánské Lázně

V roce 1821 přijel do Mariánských Lázní divizní generál Karol Otton Kniaziewicz. Majitel penzionu Pražský dům Franz Josef Seidl netušil, jak významnou osobnost polských dějin ubytovává. Vysoký, na pravou nohu kulhající generál, jenž právě dovršil 59. rok svého pohnutého života, přibyl z drážďanského exilu. Generál byl totiž "podvratný živel", v Drážďanech udržoval styky s polskými vlastenci v emigraci i doma. Pět let po lázeňské kúře proto byl na nátlak ruského vyslance u saského dvora načas uvězněn.

Karol Kniaziewicz se narodil roku 1762 v Kuronsku (Lotyšsko) jako syn polského šlechtice a německé šlechtičny z Pobaltí. Ve Varšavě studoval vojenskou školu. Dospěl v těžké době, kdy si Polsko, zmítané soupeřením na cizinu orientovaných skupin šlechty, mezi sebe třikrát rozdělily Prusko, Rusko a Rakousko. Sloužil v povstaleckém vojsku národního hrdiny Tadeáše Kosciuszka. Vyznamenal se v tuhých bojích s pruským a ruským vojskem i s vlastizrádci z Targovické konfederace. V říjnu 1794 s Kosciuszkem padl do zajetí, amnestován byl až po smrti carevny Kateřiny Veliké.

Když jejich druh z povstání, emigrant generál J.H. Dabrowski tvořil roku 1797 ze zajatých Poláků rakouské armády pro velitele Francouzů Napoleona Bonaparta polské legie, chvátali do nich i vlastenci z Polska. Věřili, že s republikánskou Francií vybojují svobodu. Na falešné pasy odjel s přítelem i Kniaziewicz. Přes Lvov a Prahu přijeli do Karlových Varů. Odtud přes Lipsko a Frankfurt dojeli k francouzské armádě v Hesensku a přes Alsasko a Švýcarsko do Lombardie, kam přivedli na 40 polských důstojníků. Kniaziewicz tam převzal velení 1. polské legie (píseň legionářů "Ještě Polsko nezhynulo, dokud my žijeme" je dnes státní hymnou). S ní po boku Francouzů v 1797-98 porazil papežské a neapolské vojsko. Vynikl při dobytí Říma a Gaety. S ukořistěnými prapory ho Bonaparte vyslal do Paříže. Tam obnovil vazby s Kosciuszkem v exilu. Promýšleli osvobození Polska.

Roku 1799 v okolí Štrasburku z Poláků postavil Podunajskou legii. Velel jí v armádě generála J. V. Moreaua, jenž roku 1800 vítězstvím vyhnal Rakušany z Německa. V největší z bitev, u bavorského Hohenlinden, Poláci vynikli. Když konzul Bonaparte v únoru 1801 uzavřel s Rakouskem mír zcela pomíjející obnovu Polska, zklamaný Kniaziewicz s dalšími vystoupil z vojska. Nespokojených legií se pak konzul zbavil vysláním na Haiti, kde zahynuly při snaze obnovit koloniální moc Francie.

Kniaziewicz využil roku 1801 amnestie cara Alexandra I. a vrátil se do ruského záboru Polska. Vedl tam malé panství, když Napoleon porazil Prusy i Rusy, roku 1807 zřídil satelitní Varšavské velkovévodství pod vládou jeho vazala, saského krále, generál zůstal k všeobecné euforii zdrženlivý.

Do vojska se vrátil roku 1812, ujal se velení 18. pěší divize. Účastnil se bitev u Smolenska a Borodina. Za ústupových bojů u řeky Bereziny byl raněn do nohy, když krátce vedl celý polský sbor, jehož generalita byla vybita či raněna. Z původně patnáctitisícové 18. divize přivedl domů asi 300 mužů.

Nevěřil v upřímnost obnovy Polska Napoleonem, využívajícím Poláky ke svým cílům, a na jaře 1813 vystoupil ve výboru pro obnovu vojska Polského království, ale když ho Vídeňský kongres přiřkl Rusku, odstoupil.

Přesídlil do Drážďan, kde kontaktoval vlastence v exilu i doma. Když roku 1830 vypuklo mohutné protiruské listopadové povstání, stal se emisarem povstalecké vlády v Paříži. Tam bývalé spolubojovníky, francouzské generály a maršály, jež se domohli politických funkcí za krále Ludvíka Filipa, přemlouval, ať Francie revoltu podpoří. To se nestalo. Carská vojska rebelii potlačila. Následovaly popravy, deportace na Sibiř, emigrace inteligence na Západ. Generál zůstal v Paříži. Maloval obrazy, vzdor věku vyjížděl na koni. V Paříži, kde se jeho jméno dodnes skví na Vítězném oblouku, zemřel 9. května 1842. Jeho druh v odboji i exilu, básník J. U. Niemcewicz hrdinu boje za svobodu Polska oslavil vzletnými verši: "Šťastlivče! Rozprášené jsi sebral Poláky, orly bílé rozvinul a pod těmi znaky, kdy v bojích mužstvu tvému příznivý osud přál, na Rýně a Tibeře jsi Polsko dobýval. "

(Stejnojmenný článek v Chebském deníku z 20.března 2004. Zveřejněno se souhlasem autora.)