Křížový pramen

Lázeňské léčení v Mariánských Lázních bylo od počátků kombinací koupelové a pitné léčby. Nejvýznamnějším pitným pramenem se stal Křížový pramen. Proto i počátky Mariánských Lázní úzce souvisí právě s Křížovým pramenem.

Sloupová hala 1818

Přestřešení Křížového pramene skvostnou sloupovou halou s kopulí nad pramenem provedl v roce 1818 tepelský stavitel Anton TURNER z Přimdy. Pro odlehčení stavby - aby stavba netlačila na podloží - byly sloupy jen ze dřeva a cihel, celkem 72 sloupů. Veškeré prostředky ke stavbě poskytl vlastník -premonstrátský klášter v Teplé - v osobě opata Karla Kašpara Reitenbergera. Dodnes zůstává sloupová hala Křížového pramene v této podobě jako dominanta Mariánských Lázní a oblíbený emblém města.

Mariánské Lázně dnes mají mnoho obdivuhodných hotelů, paláců, pavilónů. Sloupové hale Křížového pramene přibylo do dnešních dnů mnoho nádherných staveb, ale před 190 lety? Představme si, jaký asi údiv budila sloupová hala po dostavbě v roce 1818, kdy v sousedství stálo pár skromných domků, mezi nimiž krčící se dvě prosté dřevorubecké chaloupky. Jaké překvapení zažili přijíždějící hosté, znavení útrapami cestování, když se přes nimi nečekaně vynořila tato stavba!

Sloupová hala Křížového pramene byla vysoko postavenou laťkou pro budoucí architekturu Mariánských Lázní. Svou zdařilostí i neobvyklostí nás vede k domněnce, že projekt mohl pocházet - spíše než od Antona Thurnera - od stavebního inspektora Jiřího FISCHERA z Prahy, který v té době připravoval - na základě pokynů místodržícího Čech hraběte Kolowrata - zastavovací plán budoucích Mariánských Lázní.

Název slaného pramene

Samotný Křížový pramen byl znám od nepaměti okolními vesničany a nazýván "Slaný" podle slané chuti (ale stejně tak se říkalo i Ferdinandovu prameni). Vyvěral z dutého pařezu. K prameni docházel tepelský kanovník a lékárník Damián Schultz, který tu nechal postavit malou chatrč, v níž získával vařením a odpařováním vody pramene sůl, která proslula jako projímavý prostředek a byla prodávána klášterem do lékáren pod názvem "Sal Teplensis". První zmínka o podchycení Křížového pramene v análech kláštera Teplá je z roku 1749. Vykotlaný pařez u vývěru tehdy nahradil tehdy tepelský kanovník a lékárník Damián Schultz hygieničtějším dřevěným jímáním a pramen ohraničil po obvodu kamennými kvádry proti přítoku tzv. divokých vod - "lapide quadrato coronari,crucem trabulam erigi et ad extra vallo contra inundationem aquarum muniri fecit". Tehdy zde byly vedle sebe dva vývěry. Druhý vývěr byl jen obložen dubovým dřevem. Schultz tu postavil dřevěný kříž a vývěr zastřešil. Od té doby se tu říkalo "pramen u kříže" či "Křížový pramen" (Kreuzbrunnen - Křížová studna). Tady začala známá již historie pramene v roce 1840 je jméno značkou světoznámé vyhledávané léčivé vody, která se tehdy rozvážela do špitálů mnoha evropských měst od Petrohradu až po Londýn.

Vysoký kříž z trámů byl dobrým orientačním bodem pro poutníky, směřující k léčivé kyselce. Doktor Jan Anton Josef SCRINCI z Prahy, který tu provedl roku 1760 na prosbu opata Ambrože vyšetření zdejších vod, dosud neužíval žádné názvy a ve svém „Traktátu o tepelských-úšovických kyselkách“ popsal šest pramenů takto:

No 1. "Smraďoch" neboli "Sirná lázeň" (Stenker, dnes Mariin pramen) --- No 2 Slaný kalný pramen (dnes Ferdinandův) --- No 3. Ordinovaná pitná kyselka čís.1 (Ordinari Trinksäuerling - dnes Ambrožův) --- No 4. Ordinovaná pitná kyselka čís.2 (asi Karolinin) --- No 5. Slaná kyselka čís.1 (dnes Křížový pramen) --- No 6. Slaná kyselka čís.2 (Dávivý pramen, kdysi dvojče Křížového pramene).

Po šesti letech (1766) analyzuje student Johann Josef ZAUSCHNER z Prahy ve své dizertační práci zdejší prameny a tři uvádí jmény: Křížový (podle stojícího kříže), Ambrožův (podle osvíceného tepelského opata Jeronýma Ambrože, který usiloval o využití pramenů), a Mariin (podle mariánského obrazu, visícího na blízkém stromě). Také on prameny analyzoval.

Původní vývěry Křížového pramene

Tehdy zde pramenily dva Křížové prameny, jak uváděl SCRINCI, a to jen tři metry od sebe. Jeden byl léčivý, druhý byl považován za jedovatý, proto zůstával bez péče a nepoužíval se. Říkalo se mu Dávivý či Průjmový (Brechsäuerling). To potvrzovalo dobové představy o tom, že příroda mívá vedle sebe prvky dobré a zlé. Kalná barva a zápach Dávivého pramene byly však dány prostě tím, že se pramen neodebíral.

Roku 1789 nechal doktor Johann Josef NEHR na vlastní náklady odvodnit okolí, pramen obložil serpentinovými kvádry a zhotovil nad ním ochrannou stříšku na sloupcích. Dal postavit pár metrů za prameny malý domeček pro hosty, aby tu mohli popíjet i za deště. Tehdejší stav u Křížového pramene ukazuje obrázek; označuje písmeny: "A" - Křížový pramen, "B" - Dávivý pramen a "C" - přístřeší při nepříznivém počasí. Plot chránil místo proti vstupu zvěře. To bylo první odborné jímání Křížového pramene.

Doktor Johann Josef NEHR po letech vzpomínal, jak přišel poprvé ke Křížovému prameni (1779) a nalezl tu na dřevěném ohrazení četné prosté nápisy, psané křídou, tužkou či úhlem - jméno, místo, odkud chorý přišel, nemoc, množství vypité vody i počet vyprázdnění. S překvapením pozoroval, že tu nemocní pijí velmi mnoho, až 20 žejdlíků vody pramene (téměř 7 litrů). Přicházeli ve skupinách, vypili co mohli, a po té zas rychle odcházeli, ještě za světla, neboť v této pustině se necítil nikdo bezpečný.
Nehrova úprava s domečkem vydržela až do roku 1817, kdy se začala stavět sloupová hala. Tehdy došlo i k novému jímání Křížového pramene, které bylo provedeno solidně, pomocí dřevěné šachtice, v níž se hromadila voda pramene a odebírala naběračkami (později bylo používáno pumpy).Přitom byly svedeny oba prameny (Křížový a Dávivý) dohromady.

Stáčení Křížového pramene

Tehdy na pokyn hraběte Kolowrata provedli analýzu Křížového pramene odborníci - hornický rada F.A.REUSS a profesor STEINMANN. REUSS pak provedl jímání ve tvaru oktogonu ze dřeva - podobně byla provedena i dřívější podchycení. Na základě posouzení obou odborníků začal být Křížový pramen rozesílán k lékařským odborníkům po celé Evropě, aby vyzkoušeli a pokud možno potvrdili jeho léčivé účinky. V letech 1815-1817 byl pramen rozvážen do okolí jednotlivým osobám. V roce 1818 začalo vlastní stáčení. V Praze a ve Vídni byly zřízeny sklady. Tehdy stálo uprostřed dnešní promenády patrové roubené stavení kterému se říkalo - Pfrognerův dům (protože ho nechal postavit opat Pfrogner) nebo "Solivárna", protože stál na místě chatrče, kde se vyráběla Tepelská sůl; nebo fořtovna, protože tu původně bydlel fořt Maximilián Felbinger, ale i inspektor pramenů Vendelín GRADL a byla tu i židovská vyvařovna. Od roku 1815 sloužil dům jako sklad džbánků, manipulační prostor, místo mytí džbánků atd.

Když byla dostavena sloupová hala (1818), brzy na jaře 1819 byl postaven provizorní skladištní dům poněkud výš za Křížovém pramenem. Zde se Křížový pramen skladoval. Až roku 1833 byla nahrazena lepší budovou. Džbánky byly dováženy z továren z Chebu a z Lorety u Chebu; později byla postavena klášterní pec na džbánky na Vysoké Peci a druhá v roce 1834 ve Sklářích. Od roku 1820 byl přikládán ke džbánkům "návod", o jehož obsah byl později veden spor mezi zdejšími lékaři. V roce 1841 zaměstnávalo stáčení vod 15-16 dělníků u Křížového pramene. Před vlastním plněním byly džbánky zkoušeny: byly naplněny na několik hodin pramenem, aby se zjistila jejich těsnost. Pak byly umyty, ponořeny pod hladinu pramene, naplněny, vyndány, uzavřeny korkem, přeneseny do skladištního domu a zde zalepeny pryskyřicí, ovázány koženou čapkou a opět zality pryskyřicí. Výstav džbánků stoupal. V roce 1818 to stočeno 75000 džbánků , v roce 1819 již 160987 džbánků, v roce 1841 to bylo 477489 džbánků. Za období 1818-1841 bylo stočeno 6333577 džbánků.

Sloupová hala jako emblém

Vydařený vzhled sloupové haly z roku 1818 respektovaly všechny pozdější rekonstrukce. Dvojitý kříž na kopuli dostal pramen při přestavbě v roce 1854. Přestavbu zachytil jednoduchou kresbou tehdy již 87letý Johann Felbinger ve své kronice. Co značí dvojitý kříž? Jde o znamení arcibiskupské. Od 12.století patřil tento kraj řádu premonstrátů v Teplé. Zakladatel tohoto řádu, svatý Norbert, byl arcibiskupem v Magdeburku a proto byly označovány dvojitým křížem i kostely, spravované premonstráty, tedy i Křížový pramen.

Nádherný pavilón na 72 sloupech se stal emblémem místa - nedotknutelnou ochrannou značkou Mariánských Lázní. Veškeré zásahy u Křížového pramene byly proto vedeny vždy s úzkostlivou opatrností, za pozornosti veřejnosti celých Čech. Obavy, co by Mariánské Lázně ztratily, kdyby se jímání poškodilo, byly nesmírné. Zahradník Václav Skalník, který se zabýval také proutkařením, prý varoval, aby se nikde v centrální části lázní nekopalo příliš do hloubky, aby se prameny neztratily! Když se přesto přes jeho varování začalo kopat a Křížový pramen přestal téci, obrátili se na Skalníka s prosbou o záchranu. Skalník skutečně pramen znovu zachytil, ale prohlásil, že příště už nic nepomůže a pramen že bude ztracen "na věky věků". Od tohoto případu dlouhá léta vládly obavy ze ztráty Křížového pramene. Nové jímání a stavební rekonstrukce byly vždy oddalovány, až nakonec nezbylo než konat a přitom Křížový pramen nepoškodit. .

Nové jímání Křížového pramene 1858

Léčivou sílu Křížového pramene potvrzovali vyléčení nemocní, a to přitahovalo zvídavé chemiky k častým analýzám jeho vody s cílem nalézt hlavní léčivý element ve vodě. Už v první polovině 19.století - Prof. STEINMANN (1820), BERZELIUS (1823), BAUER z Berlína a místní lázeňští lékaři - při analýzách zjistili, že chemické složení pramene kolísá. Někteří soudili, že příčinou je vnikání mělké podzemní vody, ale nikdo se neodvážil radit k ráznému zásahu do jímání tohoto jedinečného zdroje. Místní lékaři při prostém odpařování pramene propočítali, že se značně snižuje jeho mineralizace, zvláště v červenci a v srpnu, kdy byl (při vysokém denním odběru k pití) zcela čerpán rezervoár u Křížového pramene. Lázeňský lékař Franz OPITZ při analýze Křížového pramene na jaře 1858 znovu potvrdil výrazné změny mineralizace - množství pevných součástí: při "odpočinutém" prameni jich bylo přes 10000 mg/kg, při "vyprázdněném" koncentrace znatelně klesala. Podle OPITZE to bylo potvrzení tzv. "vyluhovací teorie Struveho", podle níž voda během své cesty z nitra země vyluhuje z hornin, jimiž prochází, minerální látky; při vysokém odběru vody nestačí tato mineralizace probíhat a obsah pevných látek klesá. (Skutečnou příčinou tohoto kolísání však bylo vnikání mělké podzemní vody.)

V roce 1857 ještě starý Heidler jednal s opatem Heinlem o novém jímání Křížového pramene. Zásah mohl mít nevyzpytatelné důsledky a bylo nutno důkladně zvážit všechny kroky. Šlo o velmi riskantní zásah, při jehož neúspěchu by ztratily Mariánské Lázně hlavní léčivý element. Všichni věděli, že tu jde o existenci lázní. Nebylo však zbytí a tak se v říjnu 1858 přistoupilo k pracím.

Opat Heinl - dokonce se souhlasem české vlády - jmenoval speciální komisi. Úkol svěřil profesoru Hornické akademie v Příbrami Karlu HEYROVSKÉMU, v jehož komisi byl zástupce kláštera inspektor pramenů P.Norbert Spitzl, úředníci krajského úřadu v Chebu, starosta Mariánských Lázní Dr.Alois Schneider a nový knížecí lékař pramenů (po Heidlerovi) Med.Dr. Franz Opitz. Práce trvaly řadu týdnů a mimořádně obtížné se ukázaly terénní překážky. Komise zjistila, že na dně šachtice Křížového pramene proudí z různých směrů mnoho vývěrů nestejné kvality. Heyrovský dal vyčistit okolí jímání a upravil trychtýřovitou osmibokou šachtici, ale sáhnout na dřevěné jímání se neodvážil a ponechal je beze změny. Šachtice o obsahu asi 1200 litrů se během pitných hodin úplně vyprázdnila, a přes noc se znovu naplnila. V době pití se voda čerpala pumpou do vázy a odtud se nabírala do pohárů. Denně bylo možno odebrat 8000 pohárů. Analýza po zásahu potvrdila zvýšení mineralizace a částečně i vydatnosti. To slavilo město i klášter jako nesmírný úspěch. Bylo to povzbuzující, a tak vbrzku došlo i na analýzy a úpravy dalších pramenů a především na jímání nového - Rudolfova pramene (1865).

Rekonstrukce stavby a jímání 1912-13

Koncem 19. století už kapacita Křížovky nestačila. Povážlivě rostly fronty hostů ve dvou i více řadách a s nimi vzrůstaly stesky na dlouhá čekání. Přesto se jakýkoliv zásah do jímání a stavby Křížového pramene stále oddaloval. Do roku 1912 zůstávalo jímání beze změny. Tehdy se odvážil premonstrátský klášter Teplá, majitel Křížového pramene, k zásadní přestavbě a k novému jímání. Celý pavilón byl stržen a odkryl se prostor vývěrů v rozloze 200 m2. V hloubce 4 metry se narazilo na pevnou žulu a zde se nalezlo 36 drobných vývěrů různého chemického složení. Byly odlišeny tři skupiny vývěrů podle koncentrace. První skupina s osmi vývěry měla nízkou koncentraci, nevhodnou pro pitnou kúru, a byla proto odstavena. Ostatních 28 vývěrů bylo jímáno pomocí malých cínových trychtýřů, odváděno cínovým potrubím do přelivné vázy a z ní do více rezervoárů. Z nich pak byla voda čerpána pumpami k pitným místům.

Pavilón byl znovu postaven ve stejné podobě, jakou měl v roce 1818. Práce provedla stavební firma Löschner-Helmer podle architekta Baumgartnera z Vídně. Zajímavý je údaj, že rozhodující přestavbu provedl mistr Schandl s 10 zedníky v krátkém čase - od ledna do března 1913.

Další proměny Křížového pramene až ke ztrátě v roce 1955

Avšak ani nové jímání z roku 1912 neodstranilo průnik podzemních vod do pramene. Beno WINTER byl nucen k záchraně pramene v roce 1936 provést velmi vážný zásah: poprvé byly provedeny vrty a jejich cílem bylo stabilizovat rozkolísanou vydatnost a omezit vnikání podzemních vod. Vrt I. byl hluboký 17,4 metrů, vrt II. 30 metrů, a vrt III. 45 metrů. Vrty prošly žulou horského typu, již značně rozloženou. Původní vydatnost vrtů se každým rokem měnila. U vrtu I. byla jen 0,3 litry/min.(1942) a roku 1945 byla již prakticky neměřitelná. U vrtu II. klesla z 0,8 litru/min.(1945) na 0,29 litru/min.(1946). Křížový pramen držel při životě už jen vrt III., jehož vydatnost vzrostla z 1,25 litru/min (1940) na 3,3 litry/min (1953). Avšak roku 1955 došlo k prudkému poklesu vydatnosti. Náhle spadla na 2 litry/min. a od roku 1955 začal pramen intermitovat (vyvěral jen přerušovaně).

Záchrana Křížového pramene

Nezbylo než přistoupit k okamžité rekonstrukci jímání. Byl proveden nový vrt IV. do hloubky 83,5 metrů. Prošel silně rozloženou a dosti porušenou žulou a bylo dosaženo vydatnosti 3,4 litru/min. Vrt III. (v hloubce 45 m) byl převrtán na širší profil a vyčištěn. V roce 1956 měl vydatnost 1,4 litrů/min. při stejném vysokém obsahu minerálních látek jako dříve. Vrty I. a II. musely být zatěsněny. V současné době činí vydatnost vrtu IV. do 3 l/min., vrtu III. 1,14 l/min.

Ke stavební rekonstrukci haly došlo v sedmdesátých letech 20.století - trvala nekonečných deset let.


Léčebné využití Křížového pramene

Křížový pramen III. má 9488 mg pevných součástí v kg vody, v tom 2588 mg Na, 148 mg Ca, 92 mg Mg, 2945 mg SO4 a 2896 mg CO2 (údaj z 10.3.1970). Křížový pramen IV. (ze stejné analýzy 10.3.1970) při trojnásobné vydatnosti měl 7020 mg pevných látek a 2424 mg CO2. Ve srovnání s ním má Ferdinandův pramen 10800 m g pevných látek v kg vody a 2500 mg CO2 . Křížový pramen je - podle současného používaného názvosloví minerálních vod — "sírano-hydrouhličitano-sodná železnatá kyselka“. Dříve se takovým kyselkám říkalo prostě „glauberské“ nebo „salinické“. Přítomnost síranů ve vodě vyvolává projímavý účinek (při požití 3/4 litru za den). Voda pramene ovlivňuje žaludeční a žlučovou sekreci a proto se předepisuje u chronických chorob žlučníku, zánětu žlučového měchýře, po proběhlých zánětech jater a pod.