Johan Josef NEHR

Ti, pamětníci! Těžkosti a neúspěchy oněch let ustoupily do pozadí, jsou zapomenuty!

Slavné staré zlaté časy, když jsme zakládali lázně! Nerozum nebo odvaha? Jaký pomník nesmrtelnosti jsme si tehdy stavěli! Z pustiny jsme dokázali vytvořit místo, na které se obrátila pozornost světa. Prožili jsme závratný vzestup slávy tohoto údolí a protože jsme s ním spojili i své osudy, byl to i náš závratný vzestup, který jsme prožívali.

Takovou oprávněnou pýchu cítíme z řádků těchto pamětníků. Patřili mezi generace, které staví, tvoří, zakládají a jsou vždycky svým způsoben šťastné pro pocit naplněnosti svého života. Jejich hezké vzpomínky na první léta Mariánských Lázní musíme doplnit šedými a někdy rozpornými fakty, abychom dosáhli úplného historického obrazu.

Nehrův podíl na založení Mariánských Lázní

Historie počátků Mariánských Lázní je nerozlučně spjata s jménem doktora Johanna Josefa Nehra. Jeho úsilí o založení lázní se táhlo čtyřicet let. Jako lékař tu prováděl první léčení, sledoval dlouhodobě působení zdejších pramenů na nemocné, sám jímal a upravil vývěry, postavil tu první zděný dům k ubytování nemocných, napsal první knihu o Mariánských Lázních. Jeho nástupce - doktor HEIDLER - ho nazval "otcem" Mariánských Lázní i s jeho prvenstvími: byl prvým zdejším lékařem, prvým nadšeným propagátorem místa, prvním historikem lázní, autorem první knihy o Mariánských Lázních, prvním budovatelem lázní.

Jeho bronzová busta v areálu Křížového pramene stojí tu od roku 1857. Doktor Danzer na ni nechal napsat lakonicky: "Johann Josef Nehr - medicínský zakladatel lázní". To prozrazovalo víc než dlouhé chvalozpěvy a vyzvedávání jeho zásluh. Roku 1866 nazvaly Mariánské Lázně po Nehrovi uličku, kde postavil svůj lázeňský dům "Zlatá koule". Nebyl zapomenut ani po 40 let socialismu, kdy byl jeho dům léčebné centrum MOLOTOV a jeho ulička ČECHOVA, třebaže návrat k původnímu názvu ještě v roce 1990 kritizoval redaktor Štika v plzeňské PRAVDĚ. Neboť Mariánské Lázně vždy věděly, co už kdysi vyslovil poprvé WETZLER a po něm další historici: "Bez Nehra by nebylo Mariánských Lázní!" Doktor Michal URBAN to ovšem vyslovil poetičtěji: "Na jasné mariánskolázeňské obloze na věky září dvě nádherné hvězdy - doktor NEHR a opat REITENBERGER!"

 Doktor Nehr - rodák z Teplé a jeho curriculum vitae

Dne 8.května 1752 se narodil v městě Teplá v ulici Biergasse v domě čp.136 Johann Nepomuk Josef NEHR. Jeho otec Ignác NEHR byl provazníkem a nejmladším synem také-provazníka Ferdinanda NEHRA a Apollonie. Starší zprávy o Nehrových v Teplé nenajdeme, třebaže tepelské matriky jsou vedeny od roku 1594. Vysvětlení ? Provazník Ferdinand Nehr, dědeček našeho doktora, se přistěhoval do města Teplá z Dolního Rakouska.

Prozrazuje to zápis z 25.června 1700 o udělení měšťanství v Teplé Johannu Ferdinandu Nehrovi z Aspern s přiznáním jeho poddanosti. Doktorův děd zakoupil dům čp.136. Jeho nejmladší syn byl doktorův otec - Ignác NEHR (* 3.7. 1712, ženat 7.6. 1744 se Zuzanou Ginterovou (*16.10.1722) z Města Teplá čp. 186.

Měli tyto děti: 1. Anna Elisabeth (* 1745); 2. Maria Anna Sybilla (* 1747 - zdědila dům čp. 136 a roku 1775 se provdala za Petra Honauera, koláře ze Žlutic; zemřela 3.5.1779 bezdětná; dům zdědil Petr Honauer a znovu se oženil); 3. Johann Anton Nehr (*1749 - brzy zemřel); 4. Johann Nepomuk Josef NEHR (*1752); 5. Johann Anton Nehr (*1756 - dostal stejné jméno jako ad 3.).

Nehrův otec Ignác zemřel 22. srpna 1787 a dožil dostudování syna i jeho doktorování v klášteře a v městě. Malý Johann vychodil obecnou školu v městě, pak latinskou školu v klášteře Teplá (založena 1550, zrušena 1783). Učitelé poznali mimořádný talent chlapce a opat Trautmannsdorf ho poslal na vysokoškolská studia do Prahy. Nehr vystudoval medicínu a filosofii za finanční podpory kláštera. Nehrovým rektorem na Karlově univerzitě v Praze by1 Phil.Dr. Antonín František VESELÝ, děkanem Med. et Phil.Dr. Leonhard VERBECK.

Johann NEHR promoval v 26 letech, v lednu 1778 a píše o tom: "Každý ví, že jsem se jako chudý narodil, v nouzi byl vychováván a začal svou dráhu jako nemajetný promovaný doktor medicíny." - Také anály klášterní o tom uvádějí: "D. Joannes Josephus Nehr in doctorem medicinas promotus est." Jeho disertační latinsky psaná práce, se zabývala kojeneckou úmrtností a měla název "Quare plerique moriuntur infantes et eoreum, qui adolescunt, quare plures sunt morbosi?" (Proč umírá mnoho nemluvňat a z dětí, které dospějí, jsou mnohé tělesně vadné?").

Doktor NEHR velmi odborně popisuje jemnost dětského těla, význam jeho dospívání, růst zubů, dětské nemoci; připomíná význam zdravotního stavu rodičů na tělesnou konstituci dítěte a důležitost těhotenství matky pro zdraví příštího dítěte. Jeho práce byla vysoce ceněna, přeložena 1781 z latiny do němčiny Josefem Mohrenheimem a vydána ve sborníku "Wienerischen Beiträgen zur praktischen Arzneikunde". V roce 1784 vyšla Nehrova práce znovu v Mühlhausen pod původním titulem "Warum sterben die meisten Kinder und warum sind von denen, die groß werden, so viele ungesund?".

Strohá řeč Nehrovy disertace ostře kontrastuje s básnickým věnováním práce Kryštofu Heřmanu von Trautmannsdorfovi: "Reverentissime, illustrissime ac simplissikme Dom. Dom. Maecenas gratissime!" (Nejctihodnějšímu, nejznamenitějšímu a nejvelebnějšímu p.p. mecenáši nejmilejšímu!").

Nehr vystudoval převážně na náklady kláštera. Proto ona děkovná slova a latinské čtyřverší, proto ta ozdobná kresba klášterního znaku s jeleními parohy mezi girlandami růží s andělíčkem dole. Ale hlavní úvod s dvanácti verši básně "Věrný" patřil - komu jinému než Nehrově manželce Františce Kuglerové z Lokte. Začíná slovy "Holde Fanny!" a není divu, že svůj mariánskolázeňský dům nazval "Goldene Kugel" (Zlatá koule) podle své "zlaté" Fanny příjmením "Kuglerové".

Svatba měli v květnu 1778 v Lokti. Zpočátku bydleli v tzv. soláriu, což byl osmihranný zahradní dům v klášterní zelinářské zahradě poblíž hostince, zvaný Lufhäusel. Zde bydlelo klášterní služebnictvo. Od listopadu 1778 bydlel doktor NEHR s paní vedle staré kanceláře, od července 1791 přímo ve staré kanceláři.

Po návratu ze studií přijal NEHR v lednu 1779 jmenovací dekret řádného, tj. stálého klášterního ordinária (=lékaře) s ročním pla-tem 600 zlatých a kromě toho - jak připomí-nají anály - býval častým hostem u převorova stolu. V dekretu doporučuje opat hrabě Kryštof von TRAUMANNSDORF (opatem 1767-1789) Nehrovi "věnovat zvláštní péči úšovickým pramenům." Z toho je patrno, jak si opat cenil úšovických pramenů pro klášter a pro nemocné. Nehrův předchůdce Peter GRUBER se o prameny vůbec nestaral.

Doktor NEHR zprvu praktikoval v Teplé, v kraji získal oblibu jako lidumil, studoval nemoci rolníků a především kojeneckou úmrtnost, kterou se zabýval už na studiích. S přibývajícími lety se stále více soustředil na úšovické prameny, až se tyto staly jeho životním osudem.

Počátky Mariánských Lázní v Nehrově knize

Historii Mariánských Lázní můžeme sledovat z Nehrovy knížky "Beschreibung der mineralischen Quellen zu Marienbad auf der Stiftsherrschaft Tepl nahe bei dem Dorfe Auschowitz" (vydala Johann Franieck Wittwe Karlsbad, 1813 - "Popis minerálních pramenů Mariánských Lázní na klášterním panství Teplá poblíž vesnice Úšovice"). I. vydání (1813) mělo 84 stran, II.vydání (1817) již 210 stran a nejstarší rytinu Mariánských Lázní. Doktor NEHR popisuje v I.vydání 16 případů léčení, v II.vydání již 41 případů léčení nemocných, a dále uvádí tabulku s analýzou pramenů od Karla Brema, kterou provedl v roce 1814. II. vydání věnoval Karlu Reitenbergerovi s citátem "Pulchra sunt, quae videmus, pulchriora, quae scimus, longe pulchrissima, quae ignoramus." (Krásné je co vidíme, krásnější o čem víme, daleko nejkrásnější co neznáme.)

Zkrácený český překlad pořídil Jan HEJTMÁNEK ( Plzeň 1954), ale nikdy nevyšel tiskem.

V úvodu knihy se doktor NEHR nejprve omlouvá, že plní tak pozdě přání zdejších lázeňských hostů. Bylo (1.) třeba prameny vyšetřit znalcem, (2.) nebylo jasno, jaké nemoci tyto prameny mohou léčit:

"Protože dosud nikdo neprováděl s našimi vodami praktické pokusy ani nezanechal zpráv, jak byly používány a s jakými výsledky, bylo nutno po léta sledovat vliv těchto vod na lidské tělo, jaké jsou reakce a pomocí opakovaných pozorování, shromažďovat výsledky."

"Tyto lázně jsou vlastně teprve ve zrodu, kam přicházejí především ti nejchudší, nemocní, lidé s dlouholetou zanedbanou vadou, které nemají ani bytu, ani potravy, ani zaopatření; kam přicházejí tito nevyléčitelní, bezúspěšně již léčení v mnoha lázních, kam přicházejí též zámožnější bez lékařského nálezu; v toužebném očekávání se tu hodlají ihned uzdravit, udílených rad však neposlouchají; hned ten hned onen pramen popíjejí, hned ráno, hned večer, užívají tu chladnou, tu teplou koupel, a tak se protloukají, i když by jim mohla zdejší léčba pomoci. Z nich pak občas některý musí během svého pobytu, při náhlé beznadějné příhodě nebo za prudké bolesti, ve strachu a nutnosti vyhledat lékařskou pomoc; ale jakmile se mu uleví odcestuje, aniž by sdělil, proč tu byl a jakou prováděl - naoko obrácen - léčbu."

"Počítám proto, že jen nemnoho je tak rozumných, že vyhledají lékaře a přesně dodržují jeho rady. Jen škoda! I z těchto mnozí často uprostřed léčby, když už vody začaly blahodárně působit, buď z rodinných nebo z jiných příčin, buď pro starosti se stravou, buď z nějakého nadějného zisku, léčbu přerušili, a často právě v době, kdy jsem byl nepřítomen, odcestovali, aniž mi sdělili svůj stav …"

"Těmto, ani jen těm ctěným lázeňským hostům, kteří se plně drželi mých rad, mohu děkovat za mé shromážděné poznatky o blahodárnosti účinku našich vod. O takových, kteří po ukončení léčby odtud odcestovali, nemocní ve stejném stavu, v jakém přišli, nemůže zde být řeči, protože zprávy o jejich stavu zcela chybí, třebaže se později doma uzdravili."

"Předávám toto tak," končí svůj úvod Nehr, "jak mi to dovolil čas a poměry shromáždit; a věřím, protože život každého člověka má nedocenitelnou hodnotu, že by už podstatně přispělo, kdyby zdraví třebas jen jednomu jedinému člověku bylo zde navráceno a jeho život na delší dobu prodloužen …"

Jak vypadalo zdejší údolí před 220 lety?

Stalo se tradicí při historii našich 1ázní citovat následující pasáž z Nehrovy knihy, popisující ono divoké údolí, kam se poprvé vydal roku 1779. Jsou to tyto, tak často citované Nehrovy pocity:

"V roce 1779 jsem spatřil poprvé jako nastávající ordinárius kláštera Teplá tuto krajinu bohatou na prameny. Jak jsem užasl, když jsem vstoupil do tohoto pustého údolí, kolem dokola obklopeného a pevně sevřeného strmými vrchy a temnými lesy, kde tyto prameny vyplavovaly tak bohatě svou léčivou vodu !

Všechno, co člověk viděl, vzbuzovalo strach, nevoli a odpor. Vrchy a doliny, vodopády a bažiny, kamenné a písečné pahorky, ztrouchnivělé pařezy a vývratě se tu střídaly v nepřetržitém sledu. Kromě jedné staré dřevěné chýše, hrozící spadnutím, ve které stály na ohništi zazděny dva železné kotle k získávání Glauberovy soli, kterou tak bohatě vyplavoval Křížový pramen, a kromě jediného, rovněž dřevěného, hrubého prastarého ohrazení Křížového pramene nenalézal a neviděl člověk nic, co by udělaly lidské ruce.

Ani pěšina, tím méně vozovka nevedly k těmto pramenům. Bylo nutno položit a naházet kameny přes mnohé bažiny, aby se člověk - po nich poskakující - s jejich pomocí dostal k pramenům. Člověk si maně vzpomíná na onu divokou, temnou a zcela liduprázdnou pustinu, ve které, jak se zdálo, mohla přebývat jen divoká zvěř, lesní pych, pytláci a lupiči. Bude se a musí se divit, že přesto přese všechno sem putovali každoročně v letní době, zejména o nedělích a svátcích, lidé. Ovšem nikoliv jednotlivě, ale shluknutí ve skupinách, a z lásky ke svému zdraví. Setrvali tu několik hodin, vypili Křížového pramene často až nepřístojné množství 15 až 20 žejdlíků vody (5 až 7 litrů) - a brali domů, co unesli.

Toto dosvědčují nesčetné nápisy těchto dávných zdejších lázeňských hostů, jimiž jsem nalezl popsány stěny dřevěného ohrazení Křížového pramene. Psalo se křídou, uhlem nebo tužkou, většinou jméno, bydliště, mnohdy nemoc i množství vypité vody a počet dosažených vyprázdnění. A odcestovalo se spěšně, jak jen bylo možné. Zajímavosti nápisů mně připomínaly pohanský chrám Aeskulapův na ostrově Kós, ve kterém za oněch dávných dob, kdy vznikalo lékařství, byly přesně popisovány a ukládány rovněž údaje nemocných, jména, jejich potíže, prostředky, použité k léčení a zda s úspěchem či neúspěchem."

První velký historik Mariánských Lázní inspektor pramenů P.Ludolf STAAB (1872) napsal o Nehrovi:

"NEHROVY zásluhy o povznesení lázeňského místa spatříme o to v jasnějším světle, když si připomeneme překážky, které stály v cestě jeho úsilí. První velkou překážkou byl pustý terén. Už sám tento terén přinášel veliké těžkosti, k jejichž odstranění bylo třeba značných peněžních obětí. Za druhé to byl mohutný odpor tehdejší vědy (Browniánský systém byl tehdy uznávaným maximem doby), který musel být překonán, neboť Nehrovy snahy se střetávaly s tehdy uznávanou vědou. Avšak tyto ani jiné překážky nebyly s to oslabit jeho horlivost nebo snížit jeho odvahu. Nehr konal neúnavně pozorování nemocných, léčených minerálními vodami, sbíral zkušenosti o jejich účincích a snažil se pohnout klášter ke stavbě lázeňských a obytných domů. A když nemohl svého cíle dojít, jak si přál, postavil tu sám ze svých prostředků lepší dům k obývání, aby svým příkladem získal další k následování. Konečně, téměř po 24 letech neúnavného bádání a pozorování, zveřejnil výsledek svých zkušenosti ve své knize."

O této knize napsal v roce 1822 doktor HEIDLER: "Byla to první kniha, která světu představila lázeňské místo Mariánské Lázně. Zcela chyběla sladká slova a popis pramenů v hyperbolách. Medicínská část byla čistě praktická. Prostá řeč pravdy se sama prodávala a nemoci a také zvědavost přiváděly z dalekých krajin do Mariánských Lázní …"

První Nehrův vyléčený

Brzy po nástupu do lékařské funkce (1779) se rozhodl doktor Nehr "Úšovické" prameny vyzkoušet. Se sekretářem Salesiem Würnitzerem navrhli opatovi, aby spolu s klášterními duchovními provedli v lesním údolí pitnou léčbu. Opat Trautmannsdorf, který také sám Nehra v této věci podporoval, přistoupil na návrh obou a doktor NEHR vzpomíná:

"Tehdejší lidumilný opat kláštera Kryštof Heřman, hrabě zu Trautmannsdorf, rozhodl se 1780 použít s několika řádovými duchovními pramennou kúru. Bydleli jsme v klášterním zámečku, který byl vzdálen tři hodiny od kláštera a půl hodiny od Křížového pramene a byl nazýván HAMMERHOF.

SETKÁNÍ premonstrátů s dvěma muži v lese u Křížového pramene v roce 1781 (obraz uložen v klášteře Teplá) zachycuje zleva doprava tyto muže: tepelský osvícený opat Kryštof Heřman von TRAUTMANNSDORF, opatův sekretář Sales Würnitzer, doktor Johann Josef Nehr v tmavém klobouku, mladý chorý Gubernát na trakaři, jeho otec starý Gubernát, oba z Chotěšovského panství.

Denně zrána za příznivého počasí jsme navštívili tento pramen, abychom mohli pít vodu bezprostředně z něho. Shledal jsem příznivé účinky Křížového pramene u pana opata stejně jako u klášterních duchovních. Pramen otevíral v nepatrných darech dvakrát až třikrát denně tělo, budil chuť k jídlu, působil normální zažívání, veselost a osvěžující spánek. Když jsme 1781 z téhož důvodu zase obývali zámeček a každého rána mířili k našemu oblíbenému pramenu, potkali jsme nedaleko toho pramene v lese velmi vysokého šedivého muže, který nás prosil o almužnu. Na naše otázky Odkud přichází? Kdo je? Co zde hledá? měl jednu odpověď. Je kopáčem jílu na panství Chotěšovském, jménem je Gubernát. Přivezl sem včera svého 40letého syna na káře, který byl před několika měsíci zasypán při kopání jílu a na kříži pohmožděn a tím dolní končetiny ochromeny. Zde hledají pomoci použitím lázní.

Protože zde v místě nemohl nalézti nic k přijetí onoho pomoc potřebujícího, přivezl stařec svého nebohého syna do oné chýše, kde stály dva železné kotle. Našel jsem tohoto nešťastníka - jeho syna skutečně tak, jak otec řekl, zcela chromého na obě nohy ležet na troše slámy. Má rada byla - nehledě na to, že jsem nemohl očekávat od našeho Mariina pramene žádné léčivé síly - aby otec v jednom. ze dvou kotlů vařil vodu Mariina pramene a ve druhém kotli, aby tuto míchal se studenou vodou Mariina pramene; do této aby svého syna posadil, koupal, kříž a nohy třel vlněným hadrem. A také mimo čas koupele, aby potíral poškozená, zchromlá místa vlažným hadrem namočeným v prameni.

Pan opat, stejně tak soucitný jako dobrotivý, bohatě podporoval tohoto nebohého muže, který tu byl bez chleba, po dobu jeho pobytu zde, stejně jako otce ubožáka.

A co vidím!? Stav ochrnutého se začíná zlepšovat, a sice, když po dvanáctidenním používání našich koupelí pomocí dvou berlí, o něco později jedné hole, a po 28 dnech dokonce sám bez fyzické pomoci došel si pro svou almužnu a přijal ji z rukou dobročinného pana opata s nejvřelejšími díky za to, a mohl se vrátit zdráv do svého domova při mnoha děkováních Bohu i se svým ctihodným otcem.

To bylo více, než jsem očekával. Kdo zná tvrdošíjnost ochrnutí dolních končetin a těžkosti jejich léčby, ví, že pochází z vnějších nebo vnitřních příčin, ten se mnou bude souhlasit, že tento případ sám postačoval k tomu, aby opravňoval k největším nadějím na léčivé účinky tohoto pramene. Neměl jsem nyní žádné důležitější přání, než zde postavit obydlí k přijímání nemocných a dostat příležitost, abych mohl konat praktická pozorování. Předsevzal jsem si tehdy rovněž, toto vše jednou předložit veřejnosti, abych tím učinil tyto vody známější a lidstvu potřebnější. Že jsem tomuto předsevzetí zůstal věrný, mohu vysvětlit a vysvětlím jen tím, že jsem dovedl ocenit nezaujatě všechno, co nyní v chronologickém pořádku budu vyprávět."

"Zmíněný pan opat kláštera byl rovněž touto skutečnosti tak překvapen, že se rozhodl, jakmile jsem své přání vyslovil, že nechá postavit poblíž Mariina pramene z lásky k trpícím prostorný hostinec opatřený koupelnami. Tak také na jeho příkaz byla postavena plně odpovídající budova s celou vážností, a nato se tak dlouho nepřetržitě pokračovalo v práci, až najednou Urozený opat uprostřed svého záslužného podnikání, bůhví z jaké příčiny? - Gott weiss, aus welcher Ursache? - docela ztratil stavební chuť, a nedokončenou budovu nechal jejímu dalšímu osudu, přičemž - ó bohužel! - ta se brzy rozpadla. Jaká to nečekaná těžká rána pro mne! Veškeré naděje byly ztraceny, každé slavné očekávání bylo vidět zmařené!

Naproti tomu dovolil Urozený opat na prosbu mou a pana P. Salesia, aby směli dva chudí klášterní poddaní postavit poblíž, a sice vlevo od Křížového pramene, každý jednu chaloupku, přiměřenou omezeným okolnostem.

Jak rád, jak uspokojen jsem nyní byl, když tyto domky stály! Konečně tu bylo vidět lidi, mohla se tu očekávat pomoc, dalo se tu v nouzi přenocovat. A také to skutečně začalo, že naše prameny nyní byly statečněji a početněji - zvláště o nedělích a svátcích - navštěvovány a dalo se tu i déle zdržet. 5. února 1789 zemřel na "nezadržitelnou prsní vodnatelnost" dobrotivý pan převor v 63 letech. Dej mu Pánbůh věčnou slávu!"

Dnes známe z historie odpověď na Nehrovy otazníky - proč totiž opat Trautmannsdorf náhle ztratil stavební chuť do stavby lázní. Byl to zásah hornoslavkovského správce, který upozornil na nutnost přísného dodržování lesní rezervace a varoval opata dopisem, že nepřípustnost stavební činnosti na území rezervace stále platí. Opat, tehdy také tlačený k zákonné stavbě školy a fary v Rájově, využil nakonec stavebního materiálu z lázeňské budovy pro Rájov, čímž zároveň reagoval na dopis císařského úředníka.

Ale ve skutečnosti se nevzdal, a podařilo se mu prosadit pomocí svého příbuzného na císařském dvoře zrušení lesní rezervace v Císařském lese na území, které patřilo už od dob Hroznaty klášteru Teplá. Příbuzným byl prezident dvorní komory v hornictví a mincovnictví ve Vídni, František hrabě Kolowrat. Podle listiny z 9. prosince 1786 musel za to opat Trautmannsdorf zaplatit 11 000 zlatých a odstoupit komoře značná území klášterních lesů - od závory u Kladské myslivny až k Volfštejnu, jak připomínal opat doktor Gilbert Helmer.

Tím se otevřela cesta k budování lázní. Tato Trautmannsdorfova zásluha o lázně se tiše přechází.

I když všechno nešlo tak hladce, jak se v té chvíli užaslým svědkům "zázraku" jevilo (opat, který vzplanul pro lázně, totiž onemocněl a předčasně zemřel, a další opati neměli zájem o zdejší vody), přesto se po desítkách let úmorné práce Nehrovi podařilo, co si předsevzal - otevřít lázně. Značně mu v tom pomohl a vlastně jeho dílo dokončil mladý, pro lázně zapálený opatův sekretář Karel Reitenberger, který byl zvolen v roce 1813 opatem a prosadil vyhlášení malé neznámé osady otevřenými lázněmi v roce 1818.

Josefínská doba a klášter Teplá

Než budeme pokračovat v četbě Nehrovy knihy, provedeme exkurs do Nehrovy doby, abychom pochopili Nehrovy těžkosti, s nimiž se potýkal na počátcích lázní.

Tehdy, za opata Kryštofa Trautmannsdorfa (opatem 1767-1789), se ocitl k1ášter Teplá ve velkém nebezpečí, že bude zrušen při reformách císaře Josefa II. Díky opatu Trautmannsdorfovi k tomu nedošlo. Jeho zásluhy však tepelští premonstráti nikdy neuznali - k vlastní škodě. Hrabě Trautmannsdorf za pomoci známých mezi rakouskou šlechtou a přímo v císařské kabinetní kanceláři zachránil klášter Teplou před zrušením, o kterém bylo již předtím rozhodnuto.

Osvícený panovník Josef II. se chystal uskutečnit hesla svobody a spra-vedlnosti pomocí rozsáhlých reforem a novot. Zrušil nevolnictví, vyhlásil toleranci některých jiných vyznání než římskokatolického, zasáhl do soudnictví zrušením mučení, a to vše postačovalo k tomu, že stanul v řadě nesmrtelných progresivních osobností dějin. Svými snahami zaručit poddaným rovnost před zákonem vytvořil však si z privilegované vládnoucí šlechty a duchovenstva nesmiřitelné nepřátele. Popudil je ovšem také novým daňovým systémem na rovném daňovém základě, který měl platit pro všechny.

Jeho církevní reformy byly odvážné a tvrdě dopadly na katolickou církev. Zakázal například korespondenci biskupů s Římem, a v březnu 1781 nařídil, aby papežské buly a brevy, v nichž spatřoval velké zlo, musely mít v Rakousku ke zveřejňování povolení zemské vlády. Při tomto útoku na církevní hierarchii - ve kterém potvrdil samostatnost a nezávislost na. papeži - zároveň zrušil více jak 7000 klášterů a propustil 36 000 řádových klášterních členů.

Klášter v Teplé, určený ke zrušení, byl tedy zachráněn jen diplomacií opata-hraběte a zrušen byl pouze klášter premonstrátských sester v Chotěšově v roce 1782.

O rok později, 13.října 1783 vyhlásil císař známý toleranční edikt, ve kterém povolil svobodné vyznávání náboženství evangelíkům a řeckým katolíkům. Papež Pius VI. zoufale bojoval proti Josefovým reformám a marně se pokoušel přemluvit císaře sliby i hrozbami při osobní návštěvě ve Vídni. Samo to, že se papež vypravil z Říma do Vídně, bylo zcela nezvyklé. K nespokojenému duchovenstvu se přidala šlechta, postižená ekonomicky. Císař byl kritizován, že ohrožuje víru Svatou, a docházelo k uměle vyprovokovaným nepokojům, k nimž bylo znežíváno vlastních poddaných.

Císař Josef II. byl za své osvícenské reformy, především za zrušení nevolnictví, uctíván sedláky jako jejich patron. Od té doby se traduje mimořádná hojnost používání křestního jména Josef. V 19.století vzniká na vsích mnoho památníků císaře Josefa II., a to i na katolickém Tepelsku, například sochy císaře Josefa II. v Otročíně a v Úšovicích.

Kryštof Heřman hrabě von Trautmannsdorf und Weinsberg

V době josefínské se stal hrabě Trautmannsdorf opatem. Byl zvolen 3. června 1767 jako mimořádná osobnost v klášteře - muž šlechtického původu s titulem hraběte, duchovní neobyčejného talentu a vysokého vzdělání.

Svou vládu začal lidumilnými skutky, V roce 1761 pomohl krukanickým sedlákům, když je postihla neúroda, v roce 1771 mírnil hlad a nemoci v kraji a za velké neúrody nechal rozdat mezi prostý lid mnoho set strychů obilí a podporoval chudinu i z okolních panství. Denně přicházelo do kláštera 40 -50 chudáků z cizích panství a nacházelo u kláštera pomoc. Hrabě také ukončil i čtyřicet let se táhnoucí proces s městem Teplou o vaření piva. Povolil městu celoroční vaření piva s tím, že ročně povinně odeberou z klášterních sklepů 90 sudů piva. Podobně vyřešil spor s městečkem Úterý, a to 19. července 1776. Spor se týkal povolení pálení lihovin a město Úterý mělo povinnost odebírat ročně od kláštera místo dosavadních 50 jen 35 sudů piva.

Hrabě byl velikým přítelem vzdělání a umění, sám velký vzdělanec. Roku 1778 rozšířil klášterní knihovnu o řadu sbírek. Své duchovní posílal do Prahy na studia na vysokých školách - studovat práva, filosofii, medicínu, ale i metalurgii, geometrii a astronomii. Roku 1778 koupil v Praze v Panské ulici dům za 10 000 zlatých, který sloužil jako kolej pro své klášterní studenty. Doslova své duchovní donutil k získávání vzdělání a akademických hodností. Pozdější pověst o učeném premonstrátském klášteru v Teplé vlastně připravil hrabě Trautmannsdorf. Připomeňme malíře Hermana Haidla, doktory Grubera a Nehra, doktora Waitingera, astronoma Davida, kteří na náklady kláštera vystudovali. Mnozí studenti, jeho bývalí chráněnci, pozdější učenci, věnovali Trautmannsdorfovi svá díla, například Pelcl nebo známý matematik Tesánek (jeho komentáře k Newtonovi). Podle jmen se zdá, že byla mezi nimi i řada Čechů. Také Jaroslaus SCHALLER věnoval díl své západočeské vlastivědy tomuto opatovi.

Když byla zrušena latinská škola v klášteře {1783), zřídil Trautmannsdorf ihned místo ní tzv. normální školu a tyto normální ško1y zaváděl horlivě i v jiných městech. Přijal třicet chudých hochů, většinou dětí vojáků, dal jim vojenské oblečení a vedle normá1ního studia je učil francouzsky a vojenským cvičením.

Omezil robotní dny. V Dolním Kramolíně zřídil továrnu a železárnu při klášterním dvoře, horlivě stavěl pro poddané obydlí a založil "dominikální" vesnice Heřmanov (Herrmannsgrün) a Hamrníky (Hammerhäuseln), které se rychle rozvíjely. Postavil nové kostely, školy a fary v Rájově, v Úšovicích, v Louce a v Uhercích.

Proti jeho mnohým snahám se stavěli klášterní bratři. Po straně kritizovali, že lesk a sláva není všechno. Později klášterní historik premonstrát Hugo KARLÍK (1870) opata popisoval jako rozhazovačného člověka, který prohýřil klášterní jmění, takže po jeho smrti klášteru zbylo v pokladně 363 zlatých na hotovosti. KARLÍK vytýkal hraběti, že utratil i peníze ušetřené opatem Ambrožem pro případy nouze a potom se prý dostal do úzkých, když musel ze zákona stavět nové fary a školy.

Byl prý více hrabětem než řádným řádovým bratrem. Pořádal taneční zábavy, jízdy, šermování, vojenská cvičení - a co se bratřím obzvláště nelíbilo - četné koncerty, lov a pitky. Teplá se prý v té době podobala spíše hýřivému dvoru knížecímu než tichému klášteru k rozjímání. Zdá se, že to byl jen hraběcí titul a přízeň nejvyšších míst, které mnichy brzdili, aby ho nesvrhli z opatského stolce, což bylo dozajista jejich největším přáním. U Reitenbergera, písařova syna, se později už tolik nerozpakovali při jeho odstranění. Opat Trautmannsdorf měl ovšem i četné přívržence ze svých chráněnců a mnoho vděčných přátel.

Byl mnohokrát vyznamenán dvorem. 1. března 1777 byl jmenován ředitelem normálního školství v krajích Plzeňském a Klatovském, Loketském a pro Chebsko. Dál byl generálním vizitátorem Čech, Moravy a Rakouska. Papežem Piem VI. dne 20.ledna 1776 byl povýšen na notáře a pronotáře apoštolského stolce. Připadal v úvahu na biskupa pro připravující se nové biskupství v Chebu.

Ale KARLÍK vidí věci jinak. Za něho prý panovala nekázeň v klášteře. Josefínský duch pronikal přímo do kláštera. V říjnu 1782 podalo 8 mladých mužů, mezi nimiž bylo 5 klerikálů a jeden novic, jménem Hroznata Hoffmann, žalobu a žádali okamžité zrušení kláštera. Žalobu musel opat řešit a opět prý byl shovívavý. Místo náležitého tvrdého trestu jim odpustil, pouze novice propustil. A tak prý, i když klášter nebyl zrušen, vládla v něm taková atmosféra, že mohl kdokoli u státních úřadů vystoupit a prosazovat zrušení kláštera! Někteří z bratrů jako Pavel Waltinger či Benedikt Martin se rozhodli, že dokonce zruší svou profesi.

Zkrátka KARLÍK. A tak místo aby si pozdější generace v klášteře vážily hraběte jako zachránce kláštera, aby byly vděčny za to, že umožnil bratřím vysoké vzdělání (byť i proti jejich vůli), zlehčovaly význam Trautmannsdorfova opatování a odsuzovaly jeho osobu. Principiální věc záchrana kláštera byla zlehčována vtipem ve zdech kláštera, že prý klášter byl uchráněn právě pro jeho rozvrácené finance. Bylo nutno prodat postříbřené antiky a různé skvosty kláštera a také Tepelský dům v Plzni. Klášterní provizor Norbert Wagner žádal k dalšímu vedení hospodářství kláštera 40 000 florentýnských.

Bratři dokonce podezírali opata, že snad zničit klášter nepřímou cestou. Situace se zostřovala a spor musela řešit jmenovaná komise. Bratři, kteří zastupovali klášterní opozici proti opatovi, Prokop, Norbert a Felix, byli zbavení komisí svých úřadů a přeloženi.

V lednu 1789 opat Trautmannsdorff po návratu z návštěvy zámku Hartenberku náhle onemocněl a zakrátko 5.února 1789 zemřel. Smrt hraběte vrhla klášter Teplou na řadu let zpět, ať už se to stalo neradostnou finanční situací či názory reakční skupiny bratří. Až teprve opat Reitenberger mohl být označen za pokračovatele moderních myšlenek Trautmannsdorfa, tedy i myšlenky založení lázní. Nebyl však ani urozeným ani tak mocným jako Trautmannsdorf a proto neunikl osudu, jaký chystali bratři hraběti v jiné době.

Další osudy Nehra a vznikajících lázní

Doktor NEHR líčí dobu v klášteře po smrti Trautmannsdorffa:

"Podle tehdejšího zákona, vydaného Jeho Výsostí c.k. Majestátem Josefem II. se už nekonala žádná volba opata. Jako "komendatární" opat byl jmenován z nejvyšších míst ctihodný pan P.Ambrosius Schmidt, profesor strahovského kláštera, doktor teologie a profesor morálky. Tento opat nechal na můj návrh strhnout onu starou zhroucením hrozící chýši, ve které byly zazděny již popisované dva železné kotle a vybudovat nové řádné stavení k odpařování Glauberovy soli, ovšem jen z tesaného dřeva postavené, nedaleko Křížového pramene. Udělil také jednomu mlynářovi a zbrojmistrovi (Isaaku Kohnhäuserovi) panské povolení, že smí postavit nejprve mlýn (na mletí) a pilu vlevo Křížového pramene (pod chalupami dřevorubců), a nakonec dole pod východem z údolí zbrojní hamr (Waffenhammer)."

"Všechno toto velmi přispělo k přívětivosti a jistotě místa a k zaopatřování chorých. A tento opat na předkládané prosby moje a připomínaného již zemřelého klášterního sekretáře Salesia Würnitzera, když jsme chtěli přispět něčím z vlastního pro povznesení těchto pramenů pro blaho lidstva, dal stavební materiál, který byl pro naše úmysly nutný, bezplatně, velmi svolně a rád. My oba jsme pak na společné náklady v roce 1790 dali vysušit a odvodnit bažinaté okolí Křížového pramene, zajistit proti divokým vodám (Dávivá kyselka byla znovu jímána a osazena dřevěnými kládami), obroubit Křížový pramen leštěným serpentinitem z Raušenbachu a okolí pramenů ohradit laťkovým plotem s řádnými zděnými sloupky; a k tomu přidali domeček, který měl sloužit za nepříznivého počasí lázeňským hostům jako ochrana v době pití; a dali postavit jednu kapličku opatřenou zvonkem a zvoničkou, jak toto všechno je možno ještě dnes spatřit. Při této příležitosti byl odstraněn starý dřevěný kříž a nad obloukovitým vchodem umístěn nový železný. Starý dřevěný kříž, který nechal postavit Damián Schulz byl už značně zchátralý."

"Věřil jsem, že jsme tím nyní učinili velký krok vpřed, neboť tento pramen nyní vyhlížel čistě a roztomile. Zdaleka padl každému do oka a byl častěji navštěvován, s oblibou popíjen a doporučován stále více a více pro své znamenité účinky."

"Tento činorodý a neúnavný opat Ambros Schmidt by přispěl k rozvoji lázní daleko více, kdyby mu by1a ponechána déle správa panství kláštera tepelského. Po patnáctiměsíčním starostlivém spravování složil svůj úřad z té příčiny, že po skonu Jeho c.k. Majestátu císaře Josefa II., jeho nejctěnější nástupce Nejmilostivější Leopold II. vrátil ctihodnému klášteru staré právo volit si znovu opata ze svého středu."

Zrušení práva volby opata za Josefa II. nesli řádoví bratři v klášteře Teplé velmi těžce a mnozí toto zlo zosobňovali s postavou jmenovaného opata Ambrože Schmidta. To nebylo oprávněné a cítíme to z velmi příznivého hodnocení tohoto muže Nehrem. Opat Schmidt sám svolil k tomu, aby si bratři sami zvolili k řízení vnitřních záležitostí převora. Volba tehdy padla na Felixe Lobnera, kaplana z Pernarce.

Jakmile vrátil císař Leopold II. klášterům toto právo volby, nastala obrovská radost mezi členy kláštera. P.Ambrož Schmidt musel odstoupit a byl pensionován. Za jeho péči o klášter mu oplatili bratři nevděkem, výsměchem a odvrácením se od něho. Konvent kláštera, pln nedočkavosti, přistupoval k volbě nového opata. Tuto volbu popisuje v zádubské kronice učitel Jan Michael Dorschner. Kronika je dnes sice nezvěstná, ale zachoval se výpis z kroniky, který pořídil historik URBAN:

"11. ledna 1971 byli svoláni duchovní do kláštera, aby pohovořili o novém voleném převorovi. 18. a 19. 1edna 1791 bylo přikročeno k volbě za přítomnosti strahovského a chotěšovského převora. Volba padla 46 hlasy na P.Raimunda HUBLA. Přítomno bylo 67 duchovních. Byl tu také okresní hejtman a účetní. P. Chrysostomus PFROGNER jako druhý kandidát dostal 18 hlasů."

Raimund HUBL se narodil v Mnichově. Byl farářem v Liticích na panství Chotěšovském. Jak psal KARLÍK (1870), probudil nový opat v řádových bratrech očekávání, že znovu uvede klášter do pořádku a upevní uvolněnou kázeň. Ale byl prý "příliš velké dobrotisko" a hlavně se bál, aby náhodou neztratil u svých bratrů touženou popularitu. Proto se neodvážil nikoho trestat. KARLÍK uvádí otřesný případ nekázně v klášteře, kdy prý jeden klerikál po návratu ze studia z univerzity v Praze se odvážil pozvat ke stolu konventu dokonce svou vlastní švagrovou a její přítelkyně!

Nový opat svou opatrností nesplnil očekávání ani u pokrokových členů ani u reakční skupiny, volající po znovuzavedení tvrdé řeholní kázně a po větším tlaku na poddané a vyšších daních. Opatovy pokusy v zemědělství skončily neúspěchem, protože nevzal v úvahu tvrdší klima na Tepelsku a jinou kvalitu půdy.

Za jeho opatování 1791-1801 - v době začínajících francouzských válek, které si vyžádaly velké finanční oběti od kláštera (1798 pobývali v kraji husaři a Blankensteinská legie) - nadto vyhořelo 29. dubna 1794 město Teplá, celkem 294 domů. K tomu přišlo v létě takové krupobití, že zničilo téměř celou úrodu v krajině od Sangebergu až po Pernarec. Bylo nutné podpořit vyhořelé rodiny nejnutnějšími potravinami, penězi i stavebním materiálem.

Raimund HUBL obnovil polesí Stěnskou, které bylo zničeno kůrovcem. Rozmnožil knihovnu, přenesl ostatky Vojslavy z Chotěšova do kláštera v Teplé a prodal klášterní dům v Praze za 10516 florentýnských, protože prý byl stejně nevyužit. Za něho se stali veřejnými učiteli v Praze premonstráti doktor Alois David, doktor Chrysostomus Pfrogner a Kašpar Miessner. O tomto opatovi napsal NEHR:

"Veškeré moje prosby a důkladně připravené návrhy, co se týká těchto minerálních pramenů zůstaly nevyslyšeny, bez ohledu na to, že dokazovaly zřejmý užitek, který ctihodný klášter kdysi od tohoto očekával. Mlčením jevil se tento opat být svolný k tomu, aby na dřevěný domek na odpařování Glauberovy soli bylo posazeno patro, rovněž ze dřeva. V blízkosti Mariina pramene byl zřízen jeden rovněž ze dřeva stlučený velmi nízký bídný lázeňský domeček, který měl čtyři světničky."

"Avšak díky již zesnulému dobré-mu opatovi i za tyto maličkosti, které přinášely více užitku, než by se mnohému mohlo zdát! Neboť nyní bylo možné umístit některé hosty ve zmíněném domku na odpařování soli, který tehdy obýval panský fořt; podle potřeby bylo možno se koupat ve studené nebo teplé vodě ve čtyřech lázeňských světničkách, počestně a bez překá-žek se svléknout a obléknout. Přiblížil jsem se tak přece jen svému malému přání. To potvrzovala i rozšiřující se a množící se návštěva našeho lázeňského místa.

31.července 1801 učinila více než stokrát se vrátivší mrtvice konec života plného utrpení tohoto dobrého opata v jeho 63 letech."

Jak to bylo s původním lázeňským domkem ?

Zastavme se nyní u Nehrova popisu stavby prvních "lázniček" se čtyřmi koupelnami. Šlo o provizorní lázeňský srub a jeho stavba je udávána do roku 1791 a jako první 1ázeňská stavba v Mariánských Lázních. Právem?

Z předchozího Nehrova líčení bylo jasné, že už o deset let dříve opat Trautmannsdorf rozhodl postavit první lázně s hostincem (1781) v tomto údolí. Stavba lázní byla neprodleně zahájena, snad již 1782. Nepíše o tom však ani Danzer, Frankl. Heidler ani Staab. Mezi lety 1781 a 1786, kdy byla zrušena lesní rezervace leží pětiletá mezera, resp. mezi lety 1781-1791 dokonce desetiletá mezera. Jen doktor Nehr uváděl, jak začal opat stavět lázeňský dům.

Dr. Gilbert HELMER (opatem 1900-1944) byl přesvědčen, že zásluhu o stavbu prvních "lázní" - lázeňského srubu u Mariina pramene měl opat Raimund IV. Hubl. A s ním i další čeští i němečtí historici. Avšak Nehr psal, že to byl opat Trautmannsdorf, který rozhodl a nechal stavět první 1ázeňský dům. Nehr ovšem vytýká opatovi, že ho náh1e nějak přešla stavební chuť a dům, "stojící až ke střeše, nebyl už dostavěn a brzy se rozpadl".

URBAN stejně jako S'l'AAB se domnívali, že překážkou do roku 1786 byla existující lesní rezervace, která způsobila, že lázeňský dům se nesměl dostavět. Opravdu neznal NEHR důvod ? Byl současníkem, dostatečně znalým věcí kolem lázní. Neznáme důvod, proč by měl věc zamlčet. Domníváme se tedy, že kdyby NEHR znal skutečnou příčinu zastavení stavby, že by ji uvedl. Ale NEHR se diví, proč "opat Trautmannsdorf náhle ztratil stavební chuť".

Před třiceti lety (1972-1973) jsme si lámali hlavu, proč historici přecházejí časové údobí 1781- 1791, tj. od rozhodnutí postavit lázně (1781) přes marný pokus stavby (1782-1785) až po vznik lázeňského domku (1791). Uvedené desetiletí bylo pro opata značně náročné. V roce 1782 byl zrušen Chotěšovský klášter, což i finančně značně otřáslo Tepelským klášterem. Opat byl nucen prodat Tepelský dům v Plzni, dále řešit revoltu v klášteře, kdy 8 mužů v klášteře žádalo jeho zrušení. V roce 1783 následuje zrušení latinské školy v klášteře, je to i rok vydání tolerančního patentu, který otřásl postavení katolické církve. Otázka existence tepelského kláštera se znovu přetřásá a hovoří se o biskupství v Chebu. Před rokem 1786 je klášter postižen kůrovcovou kalamitou v největším tepelském polesí Stěnská, před opatem stojí povinnost postavit v Rájově kostel, školu a faru. Nakonec k tomu použil stavebního materiálu lázeňského domu, protože peníze neměl. Je tu i protivné varování slavkovského hormistra na zákonné dodržování lesní rezervace.

Rozhodně by bylo zbytečně bourat lázeňský dům po roce 1786, kdy už byla zrušena zrušena lesní rezervace a přestal platit zákaz stavění. Dům musel být dozajista zbourán už před rokem 1785 i s převezením stavebního materiálu do Rájova.

Mohli bychom přijmout historiky uznávaný rok stavby lázeňského srubu u Mariina pramene (1791) a uznat, že Raimund IV.Hubl na počátku svého opatování (opatem od ledna 1791) bez zvláštního zájmu vzal na vědomí postavení srubového domku se 4 světničkami, ale zůstává podivné, že během dalších deseti let opatování už nic pro lázně neučinil. Jak doktor NEHR píše, k veškerým jeho prosbám ve věci lázní zůstal hluchý. A přece tento opat nese v análech Mariánských Lázní gloriolu prvního budovatele lázní. Oprávněně? Nechce se věřit ...

Nebylo spíše ukřivděno hraběti Trautmannsdorfovi ? Vždyť "vychoval" doktora Nehra k úkolu využití úšovických pramenů, vždyť - přes mnohé jiné starosti - vykoupením lesní rezervace připravil budování lázní, vždyť dal stavět (1782) opravdický velký lázeňský dům. Nebylo by to v klášteře příliš mnoho zásluh pro "hříšného" opata-hraběte, který si pletl rozjímání a ticho kláštera s hýřivým ruchem knížecího dvora, jak klášterní historici předkládaji? Tepelští bratři mu nemohli odpustit utrácení peněz za studentskou kolej v Praze (kde pak museli studovat) atd. Však také hned první zvolený opat Hubl - v zájmu své popularity mezi bratry - tlumočil ihned jejich kritiku, prodal Tepelskou kolej v Praze a obrátil se zády k lázním. Deset let Hublova panování bylo pro doktora Nehra nelehkou zkouškou trpělivosti. Bohužel teprve smrt opatova vyvolala v Nehrovi novou naději, že se přece jen dožije své tužby - založení lázní - po letech, strávených zkoumáním léčivosti úšovických vod.

Novým zdrojem informací před třiceti lety (1973) byl znovuobjevený originál Felbingerovy kroniky. Kronikář Johann Nepomuk FELBINGER (1768-1855) přinesl nové svědectví, co se týká malých srubových lázniček. Psal o tom (ve třetí osobě): "Tento Felbinger byl v roce 1786 jako kontribuční písař, určený k dohledu pěti ženců při sklizni obilí ve vrchnostenském Hammerhofu a častěji se dostával k pramenům v lese.... V roce 1788 byl též u Mariina pramene, používaného k lázní nohou, uvnitř vystlaného prkny a nastaveným jedlovým dřevem. Toto dřevo byla však odebráno pro stavbu rájovské školy. Vedle Mariina pramene stál malý domek ze dřeva se čtyřmi lázeňskými světničkami, a voda z pramene byla ohřívána v jednom železném kotli pod širým nebem, kde byl rozdělán oheň a kde se já i jiní hosté v těchto světnicích ("Baadtstübeln") koupali." Nadto srub sám zakreslil! Svědek Felbinger tímto potvrzuje, že lázeňský srub byl dílen nikoliv opata Hubla, ale již opata Trautmannsdorfa! Felbinger se v něm koupal již roku 1788. Jak to asi bylo? Při zastavení stavby lázní a odvozu stavebního materiálu, tj. před rokem 1786, dal Trautmannsdorf postavit lázeňský srub jako provizorium do doby stavby lázní.

V roce 1788 vydal historik Jaroslaus SCHALLER "Topografii království Českého - díl západní Čechy " (knihu věnoval hraběti Trautmannsdorfovi!) a v ní uvádí u popisu panství Teplá zdejší prameny. Při popisu Selského mlýnu (Bauermühle) uvádí tři znamenité prameny: prvý Slaný, druhý Ambrosiánský a třetí nazývaný Mariánská lázeň (Marienbad). Slaný pramen byl samozřejmě Křížový, ale Mariánský pramen se uvádí jako "lázeň", tj. jako stavba. Tak potvrzuje i zprávu kronikáře Felbingera.

A je tu další svědek - inspektor pramenů a historik Ludolf STAAB. Třebaže se držel Nehrových vzpomínek, nevyvracel Felbingerovy zprávy. A Staab dokonce citoval listinu z klášterního archivu, neuvedl však rok ani pramen. Cituje: " ... že je bráněno v dokončení stavby potřebné budovy zejména pro tam zasahující lesní rezervaci, stejně jako v dokončení lázeňské budovy dlouhé 28 klafterů a stojící až k střeše." Touto listinou - podle poznámky o lesní rezervaci - mohla být pouze žádost opata Trautmannsdorfa o zrušení lesní rezervace z roku 1785 či 1786. Tato žádost se později (po roce 1872) ztratila. Staab ji blíže nemusel uvádět, protože v jeho době byla v archivu volně přístupná.

Doktor NEHR, jinak přesný a znalý, se tentokráte nepochybně zmýlil v dataci lázeňského domku (1791). V roce 1791 mohl být tento domek doktorem Nehrem opraven nebo vylepšen.

Nehr staví svůj dům "Zlatá koule"

Po smrti opata Hubla byl novým opatem zvolen doktor Chrysostomus PFROGNER (opatem 1801-1813). K jeho osobě NEHR psal:

"11. listopadu 1801 byl zvolen opatem Chrysostomus PFROGNER. Od tohoto svého vnitřně spřízněného přítele očekával jsem s důvěrou splnění mých spravedlivých přání co se týká těchto pramenů. Mé prosby byly: za prvé postavit lázeňský a hostinský dům plně odpovídající svému účelu; za druhé neudělit vrchnostenské povolení zde stavět domy nikomu jinému než mravnému a pracovitému řemeslníkovi nebo umělci, protože tímto, jak jsem byl přesvědčen, mohl být klášter uchráněn od všech možných nepřístojností a nesvárů, a budoucí majitelé domů chráněni před zahálkou a bídou a u každého vyslove-ného požadavku lázeňských hostů mohlo být odpomoženo zde usedlými profesionály.

Přešel rok a další, aniž bych viděl, že má přání jsou plněna. Viděl jsem a vžil jsem se do situace, že budu muset sám přiložit ruku k dílu, pokud má toto pokročit o krok vpřed. Až dosud nebylo možno zde nalézt ani jedno slušné bydlení pro počestného lázeňského hosta, ani pro mne samého, když jsem z lásky k trpícímu lidstvu na své náklady sem cestoval, zdržel se tu jeden i více dnů, kdy jsem udílel rady nemocným a vyčkával účinků těchto vod.

Rozhodl jsem se proto v roce 1804 k přijetí některých lázeňských hostů a ke svému vlastnímu pohodlí postavit zde plně odpovídající dům jako první lázeňský svého druhu. Když jsem obdržel vrchnostenské povolení, že tu mohu stavěti, kde se mi zalíbí, zvolil jsem - abych byl (v této pustině) blízko u lidí - to nejomezenější místo zde, totiž ono, které leželo mezi dvěma dřevěnými staveními, vystavěnými již za časů hraběte Trautmannsdorfa, dosud pusté a prázdné."

"Protože týž rok byl opatřen potřebný stavební materiál a jiné nepostradatelné stavební nářadí začal jsem v roce 1805 tuto stavbu, v mnoha ohledech pro mne velmi nákladnou, s celou vážností, a dostavil ji plně koncem května 1807. Můj dům byl zařízen pro pohodlí lázeňských hostů a rozdělen do 14 menších a větších pokojů a do dvou kuchyní."

"Toho léta byl počet lázeňských hostů, přicházejících z ciziny i z tuzemska, již tak vysoký, že těmto pokoje nedostačovaly (ani můj dům ani dvě stará stavení ani patrová solivárna) k ubytování. Mnozí se museli spokojit s ubytováním na půdě pod střechou. Čtyři lázeňské koupelničky rovněž nestačily k tomu, aby bylo možno poskytnout potřebný počet koupelí lázeňským hostům, z čehož povstala nespokojenost u lázeňských hostů a vzrůstalo reptání a stížnosti."

Postavení prvního klášterního lázeňského domu (Traiteurhaus)

"Pan opat se proto rozhodl v roce 1807 postavit řádný lázeňský dům, který by byl opatřen osmi lázeňskými koupelnami a pěti dalšími místnostmi, které by sloužily k přijímání lázeňských hostů k mé nejvroucnější radosti. Nato stavba začala a pokračovala zcela vážně, až byla k uspokojení mému i lázeňských hostů úplně dokončena toho roku, takže roku 1808 nalezli tu vznešenější lázeňští hosté v 8 nově postavených koupelnách, chudší pak ve 4 starších koupelnových jizbách čas i prostor, aby se pohodlně podle potřeby vykoupali."

"V tomtéž roce (1808) byla také kaple slavnostně vysvěcena ctihodným panem P.Josefem Ortmannem, tehdejším arcibiskupským vikářem, konsistoriálním radou a ctihodným farářem) v Mostě (Bruk), takže zde mohly být konány také řádné bohoslužby, zvláště o nedělích a o svátcích."

Původní kaplička byla postavena roku 1789 jako jednoduchá roubená stavbička s věžičkou na hřebeni. Z podnětu a na náklady doktora Nehra a klášterního sekretáře Salesia Würnitzera byla kaple opatřena zvonkem, přestavěna a rozšířena v roce 1808 s možností konat zde o nedělích a svátcích bohoslužby. V roce 1820 byla pak stržena a postavena nová kaple v blízkosti Karolinina pramene.

Postavení druhého lázeňského domu (Staré lázně)

"V tomtéž roce byly upraveny postranní stěny Mariina pramene čistě a trvanlivě fošnami a pramen obehnán kolem dokola laťkovým plotem, Nedaleko odtud byl zřízen 1809 jeden sklep, stáj a dva prostory pro vozy a postupně bylo uděleno šesti žadatelům panské povolení, aby zde postavili stavení; tolik obtížná pro nemocné hosty cesta od Křížového pramene k Mariinu, která křižovala přes bažiny, pahorky, příkopy, pařezy a dřevo, byla upravena na řádnou cestu na způsob silnice; jedna docela nová jízdní cesta byla založena roku 1811 od Křížového pramene ku Hamrníkům; vycházkové cesty byly vedeny v pestrých křivkách tímto údolím bohatým na louky; bažiny byly vysušovány, pahorky a výšiny prokopány, údolí zarovnávána; nad dvěma velmi příjemnými a chutnými pitnými kyselkami byly postaveny na sloupech odpočívající kopulovité střechy. V roce l812 rovněž postaven zcela nový lázeňský dům, kde bylo 16 koupelniček a "Touchebad" - parní lázeň. Starý lázeňský dům byl přeměněn v hostinec; až konečně ukončila ne neobávaná, ale pro tento okamžik zcela nečekaná mrtvice najednou také život tohoto horlivého opata 28. září 1812 v 61. roce jeho života. Bůh mu žehnej."

Rytina Mariánských Lázní z Nehrovy knihy z roku 1817 (zprava doleva: Staré přízemní lázně, Traiteurhaus (stál v letech 1808-1844), vzadu kůlna, tři patrové domy nad Křížovým pramenem - "Zlatá loď" (čp.17 Kriváň), "Ruský dům" (čp.18 Mánes), "Pražský dům" (čp.19 Sněžka), kaplička ve stráni, patrová fachwerková solivárna (dnes promenáda), domeček u Křížového pramene, Seidlova patrová "Bílá Růže" (dnes parčík), chaloupka Fischerova (dnes dům Merkur), Nehrův dům "Zlatá koule" se zahrádkou vpředu, chaloupka Hammerova, patrový dům "Princ" (čp.28 Oberon), dřevěné stavení jako část Konhäuserova mlýna, který však zde není vidět).

V tom, že tu NEHR postavil větší dům, je jeho další veliká zásluha o rozvoj tohoto místa. Teď teprve viděl opat PFROGNER, jak rychle roste počet hostů a v krátké době tří let - při trvalém naléhání doktora Nehra a brzy pak i nového sekretáře Reitenbergera na další stavění - přistoupil ke stavbě druhého, většího lázeňského domu. Stavěl se v letech 1810-1812 (později název Staré lázně). Dostavěn byl roku 1812, měl 16 koupelen a v prvním patře 10 pokojů bez topení a jednu kuchyni. Dosavadní lázeňský dům Traiteurhaus byl v roce 1815 přeměněn v hostinec a pronajat Albertu Klingerovi, příbuznému Karla Reitenbergera. Tento dům stál v místě asfaltky před vjezdem do dvora Starých lázní a byl stržen v roce 1844. Z jeho stavebního kamení byly postaveny dva mostky přes Kosí potok v blízkosti Sklářů (dosud oba stojí).

NEHR dále píše ( roku 1812):

"Jisté je, že mnohá zkrášlení tohoto místa by - když ne zcela, přece jen zčásti nenastala, kdyby se o to nezasadil zplnomocněný sekretář a klášterní profes P. Karl Reitenberger svou chvályhodnou horlivostí, svou vytrvalou neúnavností při nepřetržité činnosti a přiměřené přísnosti."

"Jak divoké, obávané a strašlivé toto údolí kdysi bylo, tak vlídné, příjemné a přívětivé je v přítomnosti. Skoro všechny pahorky a prohlubně jsou již zarovnány; vodopády a bažiny jsou zčásti zasypány nebo vysušeny; odstraněny ztrouchnivělé pařezy a vývratě, kamení a pískové haldy; a toto malé skoro třírohé údolí, které kolem dokola chrání a střeží vrchy bohatě porostlé vysokými kmeny pyšných smrků, připomíná koberec bohatý květinami, který rozveseluje každé lidské oko svou rozmanitostí."

"Neboť toto údolí tvoří jedině pastviny a květinami bohaté louky, které rozmanitě přetínají umělecky zakládané vycházkové cesty, běžící v proměnlivých křivkách, s topoly po obou stranách, a dále jedna sjízdná ze severu na jih mířící jízdní cesty; louky se střídají s vysokokmennými, bohatě rozvětvenými olšemi neuměle dílem jednotlivě dílem ve skupinách vyrůstající ve formě jakéhosi parku, a jedním ze severu a jedním z východu dolů spadajícím pohořím a na jih s krajinou bohatou nivami. Ty jsou bohatě zavodňovány rychle proudícími jako zrcadlo čisťounkými potoky."

"Pomocí vod z potoku je v nepřetržitém chodu udržován nejen mlecí mlýn a pila, ale také tam postavený zbrojní hamr. Zde nikdy nelze naříkat na nepříznivé působení severovýchodních větrů a tím méně na nedostatek stinných míst a vycházkových cest. Hluboké údolí formované na způsob kotle a lesem zdobenými pohořími zajišťují nás před oněmi větry; a krajina bohatá stromovím a lesy poskytuje každému za parného dne, v každé hodině dostatek příjemného stínu."

"Na úpatí severního čedičového pohoří vyvěrá náš Křížový pramen svou perlivou křišťálovou a obsahem bohatou vodu. Na úpatí východního rulového pohoří naproti tomu vrhá náš Mariin pramen s prudkostí sobě vlastní svou na plyn bohatou tekutinu za šumění a hukotu. Dvě velmi ostré a duchovně chutnající poněkud jižně od Mariina pramene ležící pitné kyselky, z nichž horní byla pokřtěna Ambrožova a dolní Nová, škorpí se a soupeří o to, která z obou je chutnější, k uhašení žízně hodnotnější a více osvěžující."

"Nyní stojí v tomto údolí k přijímání lázeňských hostů tu a tam stranou Křížového pramene již sedm nově postavených soukromých domů vedle dvou starých stavení, mlýna a vrchnostenského hostinského a lázeňského domu."

"Je škoda, že jízdní cesta z východu, severu a západu přes pohoří do našeho údolí je tak pustá a nebezpečná. Na štěstí se sklání toto pohoří k jihu stále více a více, ba úplně mizí a zanechává více jak sto kroků širokou, zcela otevřenou brázdu tak, že se tudy může, třebaže oklikou, pohodlně dosáhnouti našich pramenů, aniž bychom se museli seznamovat s vrchy, po jedné, skoro běžící rovině jak pro jízdního tak pro pěšího. Tato brázda vedoucí k jihu poskytuje lázeňským hostům nejen nádherný výhled, ale také pohodlnou vycházkovou cestu, vybíhající do roviny po dlouhé hodiny skrze kraje bohaté nivami."

"S pomocí zasloužilého císařského astronoma pana P.Aloise Davida v mém zde se nacházejícím obytném domě podniknutých astronomických měření, leží toto údolí 15 klafterů níže než klášter Teplá. Leží 42⁰ 10´ 30" ve stupních západněji než klášter Teplá. Má geografickou délku 30⁰ 31´ 45"."

Nehrovy dokumenty v archivu a rozvoj lázní

V klášterním archivu se nacházejí dvě písemnosti dr.Nehra. První z 1. července 1811 je žádost o stavbu dalšího lázeňského domu, kde píše převorovi mimojiné: "Vážená Milosti, níže podepsaný žádá, aby mu - poněvadž se chce vyhnout všem falešným fámám - bylo povoleno postavit k většímu pohodlí přicházejících lázeňských hostů kůlnu nebo stáj na místě, které zbývá mezi přiléhající kůlnou a místy, kde se valí dolů potok, na gruntu pozemkově vedeném, kde je přislíbený kousíček pustého gruntu, jak lokalita dovolí, nebo také postavit severně jednu solidní pevnou budovu. Nejponíženější služebník. " Na listině je poznámka "Vyřízeno." Tak vznikl dům VAVŘÍNOVÝ VĚNEC. Druhou listinou bylo dobrozdání léčivých pramenů, které doplňuje Zauschnerovu disertační práci.

V roce 1812 je obec Mariánské Lázně administrativně oddělena od Hamrníků a stává se samostatnou obcí s vlastním představeným. Prvním je jmenován Franz Josef Seidl, krejčí z Vlkovic.

V roce 1813 vychází Nehrova kniha o Mariánských Lázních právě v době, kdy je volen nový opat. Proto teprve v druhém vydání v roce 1817 je podrobnější zpráva o opatovi Reitenbergerovi.

V roce 1815 začíná představený obce, Franz Josef Seidl psát ručně kurlisty. Tempo výstavby lázní, jaké nasadil opat Reitenberger, vedlo Nehra k obavám, zda vydatnost zdejších léčivých vod postačí v budoucnu nemocným. I když Reitenberger Nehrovy obavy rozptyloval, vzdálenější budoucnost ukázala, jak byly oprávněné. Doktor NEHR - ve svým míněních neoblomný až paličatý - se obrací znovu a znovu na opata s požadavkem na regulaci a omezení stavebních povolení a varuje, že počet koupelí i pití pramenů začne být brzy nepostačující.

V roce 1818 se stávají Mariánské Lázně otevřenými lázněmi pro příchozí hosty z domova i z ciziny. Přichází doktor Karl HEIDLER do nové funkce zemského knížecího lékaře pramenů. Nehr zůstává klášterním lékařem. V roce 1818 začíná též rozesílání zdejších pramenů. Vzniká významná funkce inspektora pramenů, který řeší různé problémy hostů. Prvním byl 1817 Anselm Gschirr, od roku 1818 Vendelín GRADL.

V roce 1818 se rozhodl doktor NEHR ještě za plného zdraví napsat závěť. Svůj životní cíl - založení lázní - viděl jak splněný. Jeho manželství bylo bezdětné a bylo třeba co nejspravedlivěji naložit s nemalým majetkem. Nehrova závěť byla a má být uložena v městském archivu města Teplá.

Poslední vůle doktora Nehra

"Ve jménu Nejsvětějšího Trojjediného Boha Otce, která mne stvořil ke své službě, Syna Boha, který mně vyvolil a určil za člena své spasitelské církve, svatého Ducha, který mě posvětil, prosím všechny a každého člověk ještě za plného vědomí a zdraví , a při co nejlépe dosud možném používání svých orgánů o odpuštění, jestliže jsem někomu ublížil nebo někoho rozčílil: v této důvěře prosím a doufám v Boha, že mi odpustí mé hříchy a chybné kroky a že vezme na milost mou duši skrze drahou krev Ježíše Krista tak draze vykoupenou. Mé hříšné tělo dávám svobodně a rád dle přání Nejvyššího zemi, ze které bylo stvořeno, zase zpět."

"Má poslední vůle, o jejíž přesné a svědomité vyplnění zde prosím, je následující: Abych předešel všem nejasnostem, svárům a rozporům, které by snad mohly povstat od nevděčných a nestydatých lidí, co se týká mé pozůstalosti, objasňuji tímto, že nejsem dlužen ze závazků a ani z dluhu žádnému ze svých přátel ani krejcar; neboť jakkoliv já byl potřebný a nezámožný, žádný přítel se po mne ani nepoohlédl; proto by měli všichni vidět v tom, co já vyjadřuji v lásce Boží, v tomto darování a poděkování Bohu dobročinný skutek, a nikoliv splácený dluh, a měli by proto žehnat s povděčností mému klidu."

"Každý ví, že jsem se chudý narodil, že jsem byl v nouzi vychováván a že jsem svou životní dráhu promovaného doktora medicíny nastoupil jako chudobný. Znám proto chudobu a dobře vím, jak tato tvrdě tlačí; proto je má poslední vůle toto, jak mnoho já takto mohu, tak chci ulehčit smutný úděl chudých."

"Protože však všechno a každé, za co já vděčím skrze milost Boží, se mi dostalo námahou a péčí, poctivě a prostřednictvím všeobecně známé střídmosti, hospodárnosti a šetrnosti při nejvyšší chvále Boží, k čemuž mi nejvíce přispěla moje dobrá, něžná, ctnostná manželka přesným plněním svých povinností, zvláště pak skromností, péčí o domácnost a zbožností; proto určuji tímto sovu manželku, která se mnou vše sdílela po společných čtyřicet let manželství duší a tělem věrně a poctivě, jako univerzálního dědice."

" Moje tělo duší opuštěné nechť je pohřbeno podle křesťansko-katolického obyčeje se všemi vnější,mi obvyklými církevními ceremoniemi možno-li z mého bytu do kostela doneseno, Všemohoucímu Bohu poručeno a na svaté pole, jak je obyčejem, dvanácti chudými občany Tepelskými doneseno, vykropeno, a možno-li - po straně mé v Pánu odpočívající matky pohřbeno. Jednoduchý železný kříž s mým jménem nechť označuje místo mého hrobu a pohřeb nechť je prostý jako jednoho obyčejného ctěného muže. V den pohřbení, když bezduché tělo bude církví pochováváno, nechť se drží rekviem a kolik kněží je, tolik mší nechť je slouženo. Na den mého úmrtí po všechny časy nechť se za mě drží předem ohlášené rekviem a kdyby má nejmilejší manželka zemřela, také pro ni a pro mé rodiče má se obětovat."

Druhý Nehrův dům v Mariánských Lázních s názvem "Vavřínový věnec" (LORBEERKRANZ) z roku 1811, měl být prodán za 4 200 florentýnských a tato částka měla být darována jedné příbuzné na vychování jejích čtyř dětí. Kdyby pak syn této příbuzné chtěl být jednou "med.Dr.", má mu být vydána Nehrova knihovna včetně jeho rukopisů, které leží v této zásuvce stolu, jinak s tím má naložit dle libosti jeho dobrá manželka. Zvláštní věnování učinil doktor NEHR následující:

"1. úroky z uložených 1000 florentýnských nechť dostane jako stipendium jeden studující syn tepelského měšťana až do doby absolvování logiky s přihlédnutím k píli a bohabojnosti, když bude pilný a mravný; kdyby však skrze nemravnost a ledabylost se stal toho nehodným, nechť se toto dostane jinému na jeho místě.

2. úroky z dalších 1000 florentýnských nechť ročně dostanou čtyři chudé, ctnostné, potřebné ženy k času jejich porodu,

3. úroky z dalších 1000 florentýnských nechť ročně dostanou dvě chudé, ctnostné, měšťanské dcery jako výbavu.

4. úrok z 500 florentýnských nechť ročně dostanou dva učňové z Teplé.

5. úrok ze 400 florentýnských nechť ročně dostane šest chudě dětí jako školné na obstarání psacího papíru.

6. úrok z 300 florentýnských nechť je ročně použit na sloužení mší dne 19. března a 8. května, z toho dvě třetiny dostane katecheta a třetinu ministranti a chudé děti."

Následuje ještě celá řada menších věnování, takže celková suma věnování činí 10 692 fl. Závěrem píše doktor Nehr: "Náš společný dům vystavěný v Mariánských Lázních nechť je po smrti prodán a tím založen kapitál, aby moje věnování mohla být v určený čas vyplácena."

Poslední rok života Nehra

Koncem roku 1819 Nehr onemocněl a chronická ledvinová nemoc, kterou trpěl, mu rychle ubírala sil. Skoro celou sezónu 1820 ho upoutala těžká vodnatelnost v posteli ve svém domě v Mariánských Lázních. Velice věřil v Křížový pramen a ještě na smrtelné posteli pozvedl oběma rukama sklenici vody Křížového pramene se slovy "Zázračný Křížový prameni, také pro mne Tě daroval Bůh." Zemřel 13. září 1820 v 1/2 1 hod. v poledne, ve věku 68 let, opatřen svátostí. Úmrtní list mu vystavil P. Markus Gruber a jako příčinu smrti uvedl zhnisání podbříšku. Pohřben byl 16. září do hrobu vedle své matky a hrob podle závěti opatřen jednoduchým železným křížem s jeho jménem.. Paní Františka Nehrová žila jako vdova v čp. 1 v Klášteře Teplá a zemřela 17.srpna 1832 ve věku 83 let. Byla uložena v hrobce vedle manžela. Dům "Zlatá koule" zakoupil klášter Teplá v roce 1823 a přestavěl pro své účely.

Nehrova busta a Nehrova ulice

Doktor NEHR zůstal ve vzpomínkách především prostých lidí, které léčil jako klášterní lékař. K nim pak patří mnozí, kteří byli léčeni minerálními vodami a Nehrem, a kterým vrátil zdraví. Svým povoláním lékaře realizoval svou velkou lásku k spolubližním a svou připravenost kdykoliv pomoci lidem v nouzi a bídě. V disertační práci se prozrazoval jeho charakter, když hledal cestu, jak snížit vysokou dětskou úmrtnost a nemocnost. Sám bezdětný, o to více chtěl pomoci dětem. Když se zaměřil na léčivé prameny, pracoval tu se stejnou houževnatostí a precisností jako v městě Teplá a v klášteře jako lékař. Proto nezůstával zapomenut. Doktor Adalbert Danzer, kterého Nehr vyléčil a kterému děkoval za to, že nastoupil i on dráhu lékaře, mnohokráte ve svých knihách připomínal Nehrův význam. V roce 1846 se obrátil na Roberta Köppla o pomoc, postavit Nehrovi pomník a totéž dosud žijícímu Reitenbergerovi. Na podzim 1847 se kladně vyjádřili k postavení Nehrova pomníku lázeňští lékaři Dr.Lucka a Dr.Frankl z Prahy, Dr.Abel z Regensburgu. Bylo rozhodnuto postavit Nehrovu bustu z kovu co nejblíže Křížového pramene. Sochař Emanuel Max z Prahy připravil model busty, který v roce 1853 v Regensburgu ulil do bronzu sochař Burgschmidt. Na vysokém čtyřhranném postamentu byla postavena v roce 1857 Nehrova busta s jednoduchým nápisem "Medicínskému zakladateli Mariánských Lázní" s rodnými daty. Již při 100.výročí Nehrova narození v roce 1852 byla oslava, na níž doktor Danzer uvedl: "Třebaže doktor Nehr nemohl být otcem vlastních dětí, stal se "otcem" Mariánských Lázní a tak ho pojmenoval i lékař pramenů Heidler a jako takový zůstane ve věčné vzpomínce města." Jak na počátku uvedeno, v roce 1866 "čerstvé" město Mariánské Lázně na jeho paměť pojmenovalo ulici, kde dodnes stojí Nehrův dům "Zlatá koule" - Nehrovou ulicí.

Na místo epitafu

Profesor Benedikt.BRANDL psal, jak doktor Nehr jako praktický lékař působil dobročinně a obětavě mezi prostým venkovským lidem, což potvrzují také jím popsané případy léčení nemocných. Jakmile rozpoznal léčivé účinky zdejších vod, stal se jejich neúnavným propagátorem a usiloval všemožně o to, aby tyto vody sloužily nejen v okruhu úzké domoviny, ale i nemocným a trpícím celého světa. S uspokojením ještě za svého života viděl, jak je jeho práce korunována úspěchem. Byl dobrodějem, který všechny síly věnoval na pomoc bližním bez ohledu na odměnu. Nikdy nerozlišoval nemocné podle povolání, podle stavu, národnosti, plemene a vedl boj proti bídě a nemocem tohoto světa. Plně pro něho platilo úsloví "Wie gelebt, so gestorben."

Prastaré báje a pohádky vyprávějí o živé vodě. Známe je z dětství, znaly je, a mnohem více staré generace. Živá voda. Voda která uzdravuje. To bylo pro nemocné srozumitelnější než pilulky, lektvary či chirurgický řez. Doktor Nehr byl hledačem živé vody.

Teď právě znovu sestupuje do svého údolí pramenů, stále mlád a plný fantasie. Živá voda! Ale vždyť vystudoval medicínu i filosofii a ví, že živé vody které uzdravují, se musí předem podrobit přísnému vyšetření a musí se potvrdit léčivé účinky …

Evidence, pokusy, zápisy, kontroly. Dlouhá, nekonečná práce. Ale co platné, my přece víme, jak to doopravdy bylo. Byla to živá voda, kterou hledal dětskýma očima a kterou - jaké štěstí! - nalezl ve svém údolí pramenů.
 

Nehrem popsané případy léčení u pramenů

První případ nemocného

56letý muž, jemuž už nic nechutnalo než sýry a slanečci, protože v důsledku pití piva, nečinnosti a jiných výstředností měl zdraví zkaženo tak, že při spatření masa a ryb se dávil a zvracel, a nakonec měl i odpor k pivu, naříkal si na bolesti v žaludku, závratě, bolesti hlavy, zácpu, malátnost, nespavost. Jeho vzhled byl žlutý, jazyk tvrdý, potažený hlenem, puls slabý, dech krátký.

První den požil kvintík zdejší pramenné soli v žejdlíku teplé Křížové vody. Během hodiny vypil dva žejdlíky téže vody, načež následovaly 4 tuhé, s mnohým hlenem smíšené stolice. Následující dny pil Křížový pramen, bez soli, studený, tak jak vyvěrá. Tři žejdlíky denně ráno požívané vody způsobily vždy 3 - 4 vydatné stolice. .Šestého dne měl bezbolestně stolici s množstvím žluče a hlenu, sedmého dne totéž po pití vody, při čemž již v poledne dostal chuť k jídlu a příštího dne snědl již kus ryby s jiným postním jídlem s největší chutí. Jeho stav se lepšil a mohl již několik hodin chodit po horách i údolích. Dostal zdravou barvu a po 12 dnech spokojen odešel.

Druhý případ nemocného

49letá paní, silná, tučná, již mimo menstruace, si stěžovala na nechutenství a vynechávání stolice, přeplněnost podbřiší, těžký dech při stoupání a těžkosti vůbec. Ordinoval jsem první den 1 kvintík Glauberovy soli ve třech žejdlících teplého Křížového pramene. Místo stolice následovalo po hodině zvracení požitého a stísněnost, odpoledne následovaly dvě slabé stolice a proto se musel koupati v teplé Mariině vodě. Druhého dne stěžovala si ještě více na potíže. Nařídil jsem, aby pila dále Křížový pramen, studený, s krystaly vínanu antimon-draselného. Vypila 6 vinných sklenic vody. Ustalo zvracení, ale stolice se nedostavila. Odpoledne byla opět koupel. Třetího dne stěžovala si opět bolestněji. Nespala, měla žízeň, trpkou pachuť, bolesti hlavy, úzkost, bolesti při doteku okolí žaludku. Obličej žlutý, jazyk chvějící se, puls malý a slabý. Podal jsem jí po lžičce roztok gránu dávivého vínanu antimon-draselného, načež ze sebe vydala část hlenu smíšeného se žlučí a následovaly tři velmi zapáchající blátivé stolice. Po té pila Křížový pramen tak dlouho, až se žluč neobjevovala. Po delším pití této vody se dostavila chuť k jídlu, trávení, dobrý spánek, takže po 15 dnech mohla odejít.

Třetí případ nemocného.

Hubenější, velmi citlivá, 35letá, pravidelně menstruující paní neměla 4-6 dní stolici. Požívala k jejímu docílení bílé kávy, sklenky piva, docela obyčejného šnupce i výplach, ale vše bez účinku. Nařídil jsem, aby pila dva žejdlíky Křížového pramene v delších intervalech. K stolici nedošlo, objevily se však páchnoucí větry. Odpoledne se koupala. Druhého dne vypila tři žejdlíky. Večer následovala dvakrát s hlenem stolice ve formě tvrdých kuliček. Proto pila vodu dále a denně se koupala, až se pozdravila.

Čtvrtý případ nemocného

Přivedeno bylo 18leté silné selské děvče, které bylo do 15 let zdravé, ale před dvěma roky onemocnělo na padoucnici. Ač byla od mnohých lékařů léčena, stala se blbou a bez rozumu. Stála ztrnule, bez pohybu, oči upjaty na týž předmět. Ač dobře živená, velká, silná, měla málo a nepravidelně menstruaci. Puls byl silný, podrážděný, papila rozšířena, na nic neodpovídala. Proto za ni odpovídal její dědeček, že prý příliš mnoho jí. Nedával jsem mu žádné naděje. Dal jsem mu však radu: 1. aby denně před spaním požila půl gránu roztlučeného vinného kamene; 2. aby pak ráno pila po 4 - 5 žejdlících Křížovou vodu a v ní rozpuštěný lot pramenné soli.

Následovaly denně 4 - 5 blátivých stolic, ale žádný červ v nich. Třetího dne ubývalo chuti k jídlu, a protože její tělo bylo stále plné a tučné, předpisoval jsem večer vždy celý grán vínanu antimon-draselného k požití. Než ani červů ani zvracení nebylo pozorovat.

Musel jsem na tři dny za venkovskými nemocnými odcestovat. Po návratu mi bylo oznámeno, že osmý den z ní vyšlo neuvěřitelné množství rozličných červů. Brzy na to byla veselá a rozumná a tak plna radosti odcestovala. - Velmi často jsem viděl, jak naše minerální voda u dětí i dospělých červy umrtvuje a vypuzuje.

Pátý případ nemocného

50letý, plný v těle, v obličeji žlutý muž, stěžoval si na nechuť k jídlu, tlak v podbřiší, nedostatek stolice, bolesti v okolí jater, bolest v hlavě, malátnost. Jeho dech byl zúžený, puls slabý, rychlý, játra zvětšené. Musel se koupat ve vlahé vodě, tělo důrazně mýdlem a flanelem tříti, příští dne ráno vypít tři žejdlíky Křížového pramene s vinnými krystaly (kyselý vínan draselný v krystalech). Po tři další dny následovaly po každé 2-3 neulehčující stolice. Čtvrtého dne se zhoršila nemoc. Musel ulehnout, stěžoval si na nechuť, hořkou chuť, zvýšené bolesti v hlavě, úzkostlivý dech, napnutí v okolí jater, strašidelné sny v dřímotě. Při močení pociťoval pálení, moč byla tmavě rudá, kalná a zabarvovala bílé prostěradlo. Malá a vynucená stolice byla šedá, celé tělo žluté, jazyk potažený. Po požití roztoku vinného kamene vyšlo z úst mnoho žluče s vláčným, hustým hlenem a následovaly dvě blátivé, jako popel šedé stolice bez pozorovatelného ulehčení. Pátého dne pil Křížovou vodu bez koupele, protože musel ležet v posteli. Sedmého dne zvrátil po roztoku vinného kamene neuvěřitelné množství žluči smíšené s tuhým hlenem. Od toho dne pil ráno Křížový pramen, odpoledne užíval po lžičkách léky.

Po léku následovaly denně 4 až 5 vydatných blátivých stolic. Ovšem žlutá barva těla, bolest u jater, nechuť k jídlu, zvýšená žízeň zůstávaly. Po 16 dnů pokračovalo léčení a pak si nemocný začal stěžoval na bolesti v břiše. Dostavil se dva dny trvající průjem za pálení v konečníku s černou jako smola zbarvenou a jako zdechlina páchnoucí materií, načež žloutenka a potíže se ztratily. Byl ponechán ještě 8 dnů v léčení a pil z Křížového pramen denně, jednou se koupal, přišel zdravý vzhled, spaní a síla, takže se mohl 26. dne vrátit domů. Že smolovitá materie byla více ve vnitřnostech než ve střevech, nikdo nepopírá.

Šestý případ onemocnění

30letá slečna, slabšího vzrůstu hledala tu pomoci v rozmanitých bolestech v říjnu, kdy již bylo počasí stude-né, mokré a drsné. Barva obličeje byla zahnědlá, , pod očima žlutá, chůze kymácející se, vleklá, hlas slabý, puls malý, měkký, chvějivý a vynechávající. Stěžovala si na nechuť, žízeň, nespavost, na krátký dech, malátnost, tlak v krajině jater, nepravidelnost stolice, měsíčků a denně kolem 2 hodin odpoledne křeč žaludeční.

Léčila se již chininovou kůrou, skořicovou kůrou, Hofmanskými kapkami a opiem. Protože nechtěla pít Křížovou vodu, brala koupele, ale brzy jsem nahlédl, že musí pít Křížový pramen. Z ostýchavé zbožnosti se nechtěla dáti prohlédnouti. Ráno začala pít 2 žejdlíky Křížového pramene. Denně se koupala, ale stolice se nedostavila. Odpolední bolesti žaludku neustávaly, a opiová tinktura, kterou si přinesla od svého lékaře, ani při dvojité dávce nepomáhala. Ráno při vstávání měla dech lapavý, supějící, až jsem se obával, že musí zemříti. Chvěla se po celém těle. K zamilované kávě měla odpor. Puls byl horečný. Ze strachu před smrtí dala se pro-hlédnouti. Nalezl jsem játra nabubřelá, tlustá, vnitřnosti plné nahromaděného kalu. Krajina žaludeční byla bolestivá. Poznal jsem tudíž zřetelně příčinu jejího utrpení, které nemohl odstranit chinin ani opium. Neobyčejně ztvrdlý trus musel být dán do pohybu.

K tomu musel být Křížový pramen zesílen smíšeninou roztoku octanu draselného, výtažky z pampelišky, z pýru plazivého, pak sirník antimonu, reveňovou tinkturu a třešňovou vodu. Proti prosbě o výtažek opia při křečích žaludku jsem se nestavěl. Byla to smíšenina opiové tinktury se šafránem, roztok jantaránu amonného a tinktura z varlat. Mylně připisovala pacientka opiu léčivou sílu.

Poslouchala však ve všem mé předpisy. Dostavil se výsledek, zprvu ve formě tvrdých kuliček, plných hlenu a postupně mizely žaludeční křeče. Dvanáctého dne se náhle dostavily křeče žaludku a maje už zkušenosti, dodával jsem jí útěchy, že dlouho nepotrvají. Pila mixturu a měla teplou koupel. Dostala dráždění ke stolici a vycházel černý kolomazný hnis.Vyčišťování probíhalo 24 hodin a cítila úlevu. Uzdravila se, po 11 měsících se provdala a zůstala zdráva. Z toho je vidět, že velmi často je nutný lék k nabytí chutě k jídlu a k normálnímu trávení, při čemž kupodivu přispívá Křížový pramen. Její slabost působily nezdravé látky v těle. Po jejich odstranění ozdravuje se celé tělo i bez chininu aj.

Sedmý případ onemocnění

30letá hubená, nepravidelné menstruace, bledá paní s dlouhým krkem a plochýma prsama činila dojem tuberkulosní. Vyprávěla, že po porodu před pěti lety postonává a má denně křeč v žaludku a bolesti. Bez úlevy denně zvrací světlou krev, nemá chuť k jídlu, žádný spánek, avšak ani žádný kašel. Dech byl skoro volný, jazyk čistý, puls rychlý a slabý. Játra nebyla větší, ale přitvrdlejší jako slezina. Brala chinin, ale cítila se po něm být stále slabší a ubožejší.

Nařídil jsem denně jednu teplou koupel a v ní bolestivé části těla tříti, rána píti 2 až 3 žejdlíky Křížové vody s přísadou čtvrtého dílu vařícího mléka. Ano po pěti dnech nejevil se žádný účinek a proto jsem uložil pít tuto vodu s krystaly vinného kamene. Po šesti dnech se objevila stolice, ale naříkala si na odpor, hořkou chuť, bolest hlavy a nesnesitelnou křeč v žaludku. Její jazyk byl žlutě potažen a puls podrážděn. Usoudil jsem, že je žaludek přeplněn žlučí. Obával jsem se chrlení krve a proto jsem dal prostředek k zvracení - roztok z vinného kamene. Po třetí lžičce vrhla a vydala ze sebe polovinu nočníku jako tráva zelené žluče s trochou krve. Měla však odlehčení a ani nejmenší bolest žaludku. Uložil jsem jí denní pití Křížového pramene vedle koupele. Začala být veselá, měla chuť k jídlu a síly jí rychle přibývalo. - Proti mé vůli šestnáctého dne se vydala domů, protože byla nezámožná a co slyším, je zdráva.

Osmý případ onemocnění

28letý mlynář, dobře urostlý, trpěl krátkým dechem a úzkostmi. Byl u různých lékařů a mastičkářů, u pastýřů o porodních bab, vše marné. Tak přišel a pil léčivou vodu, tu studenou, tu teplou, jak mu napadlo. Asi po 13 dnech ho v noci napadly těžký dech, tesklivost, bolest na prsou a husté chrchly kašle. Tyto byly šedé jako popel, táhlé, zápachu hnijícího dřeva. Kašel se mírnil, ale byl provázen chrchlemi. Pil vytrvale Křížový pramen, dech se lepšil a chrchle ustaly. Po dvou letech jsme se náhodou potkali. Byl zdráv a dobrého a tučného vzhledu.

Devátý případ onemocnění

Zcela podobný případ jako předchozí se udál v našich lázních u 60letého mlynáře. Uložil jsem mu pít z Křížové studny ráno 3 žejdlíky vody se čtvrtým dílem vřelého mléka a odpolední teplou koupel. Ještě devátý den byl jeho řídký kašel stále tvrdošíjnější a dech kratší a těžší, úzkostlivost nápadnější. Desátého dne se dostavil hustý, táhlý, popelavý chrchel stejný jako u předešlého pacienta. To snížilo jeho utrpení a mohl odejít 18. dne zdráv a spokojen. .

Desátý případ nemocného

54letý hubený muž z Falce, po 4 měsíce trápený dnou, povoláním pekař, stěží se o dvou berlích vlekoucí, vyhledal tu pomoc. Barva obličeje byla špatná, puls podrážděný, klouby bolestivé. Neměl chuť k jídlu, ke spaní, nepravidelná stolice. Byl velmi vysílen. Uloženo mu pít denně 3 žejdlíky teplé vody Křížové, odpoledne měl koupel a v ní čistil své lepivé tělo mýdlem a flanelem. Když se takto vyčistil, dostal chuť k jídlu a stolici přivedl do pořádku, dostavilo se zvýšené vypařování těla, a v noci příjemný pot a dnové bolesti byly snášenlivější.

16. a 20. dne byly bolesti již tak nepatrné, že mohl používat místo dvou berlí jedné hole a mohl jít obstojně do koupele i na procházku. Ale 21. dne se jeho bolesti v údech zhoršily tou měrou, že musel zůstat v posteli. Dal se utišit mým prohlášením, že podle mé zkušenosti nemohou bolesti dlouho trvat. Očekával pak nezbytné vypocení v posteli, pil nadále teplou Křížovou vodu a 24. dne léčení stál opět na nohou a šel o holi do lázně i na procházku. Nyní jsem určil, aby pil studenou vodu z pramene a přitom se koupal. 35. dne odešel z léčby. Po roce jsem slyšel, že tento pekař je úplně zdráv.

Jedenáctý případ léčení

25letý tkadlec hedvábí, úplně vyčerpaný po 14 měsících trvajících dnových bolestí se sem přivlekl o dvou berlích, maje údy více silné a neohebné než by měly být. Protože mu zdejší vrchnost povolila (jelikož byl chudý), aby o jeho výživu pečovali spolutrpící nemocní hosté, začal se léčiti. Předepsal jsem mu 3 žejdlíky Křížové vody smíšené se čtvrtým dílem horkého mléka, odpoledne se v teplé vodě koupati a svou nečistou pleť dobře čistiti. Následovaly 1 i 2 tuhé stolice a po každé koupeli často močil. Po osmi dnech se dostavila chuť k jídlu a bolesti v údech se zmírnily. Uložil jsem, aby nyní ustal v pití Křížové vody a denně se odpoledne koupal. Po 24 koupelích již začal chodit o holi. Po 40 koupelích byl zdráv, žádného léku nepotřeboval a živil se jako posel.

Třináctý případ onemocnění

Zdá se mi, že vyrážky kožní se bezpečněji hojí, když současně s lázní Mariinou se pije Křížový pramen. Ze sta podobných případů uvádím: 56letá hubená vdova byla trýzněna dva roky nesnesitelně ohyzdnou vyrážkou, jevící se v silné kůře a rozšířenou po dlaních a na chodidlech. Vráščitý obličej byl bezbarvý, hrůzný, puls pod tvrdou kožní kůrou sotva slyšitelný, malý a rychlý, jazyk čistý. Stěžovala si na nechutenství, nedostatek stolice a nesnesitelné svrbění. Ve dne i v noci měla neuhasitelnou žízeň. Stále se musela škrábat a třít na celém těle. Plné ruce strupů bylo možno každé ráno nasbírat v její posteli. Doufala v pomoc Mariánských Lázní, že se tu uzdraví. Má rada byla: denně pít tři žejdlíky Křížového pramene smíšené se čtvrtým dílem horkého mléka, aby vynutil 2x až 3x stolici; odpoledne brát teplou koupel, tělo čistit mýdlem a třít flanelem. Před spaním denně opakovat.

To konala 16 dní, aniž se dostavit nějaký výsledek. Chuť k jídlu se však lepšila. Proto se ustalo v pití, jenom ráno a odpoledne měla koupel. Užívala prášek ráno a odpoledne ze síry, sirníku antimonitého, dusičnanu draselného, prášek z kosatcového kořene, Jaffersovu mast. Protože měla dosud žízeň, předepsáno jí pití z odvaru kořene šťovíku, odvaru pampelišky, ostřicového kořene a jalovcového dřeva. Ani do 20. dne se nemoc nelepšila. Připomínal jsem, že musí být srdnatá. Na mé domluvy pokračovala v léčbě ve stejném pořadí. V noci 22. dne se dostavil dlouhé hodiny trvající, hnilobně páchnoucí pot, i následující noci. Při tom oschlé strupy opadávaly a nutkání na škrabání se zmenšovalo. Ačkoliv se ještě objevovaly rozrušené puchýřky a seskupovaly se opět ve škraloupy, jež v ní novou hrůzu vzbuzovaly, přece neměly dlouhého trvání. Trvalý pot je rozrušil a ukončil svědění a přespřílišnou žízeň. Po čtyřtýdenní léčbě vrátila se domů zdráva s čistou zahojenou kůží. Podle došlých zpráv zůstala zdráva. Mám zato, že ani koupele ani léky by nepomohly, kdyby trávící a asimilační orgány, používáním Křížové vody nebyly nejprve uvedeny ve zdravý stav.

Patnáctý případ onemocnění

Připomínal jsem, že náš Křížový pramen ve spojení s Mariánskými koupelemi způsobuje povzbuzení při ochrnutí. 46letá žena, dosud mající měsíčky, matka pěti dětí, ochrnula před čtyřmi roky na pravém rameni a noze. Pro chudobu nehledala pomoci. Přivedl jsem ji sem k léčení. Její obličej byl protivně, jako země zbarvený a naběhlý, údy ochrnuty, studené a bezcitné, puls malý a slabý. Velmi podléhá ospalosti, jazyk ošklivě potažený. Stěžovala si na protivnou, po shnilých vejcích páchnoucí chuť v ústech a těžké pálení v zažívací rouře a v žaludku. Lázeňští hosté ji štědře podpořili. Tak počala léčba s Křížovou vodou. První den opakovala dvakrát dávivý prostředek, pak neustále pila vodu z Křížového pramene, v důsledku toho byla zbavena množství nahromaděné žluči, hlenu a kalu v těle a dostala chuť k jídlu. Obtížné pálení v jícnu a žaludku ztratila. Protože bylo nutno ráno z Křížového pramene dlouho píti, až se chuť k jídlu dostaví, mohla se denně jen jednou koupat, a to odpoledne.

Bylo však nutno ji do lázně odnésti. V takových případech jsem měl přání vyzkoušet sprchových koupelí ("Douche"), leč žádné nebylo. Uložil jsem tedy ochrnuté údy do vody Mariánského pramene a její zemní usazeninou je teple zahřívati, páteř častěji tříti a dle možnosti a potřeby i náhradní koupel připraviti. 20. dne pociťovala více síly v ochrnuté ruce a v prstech. Mohla jimi pohybovati, tabatěrku uchopit a zvedat. Nařídil jsem pokračovat v tomto cvičení s něco těžším kamenem. Síly v paži přibývalo tak, že 26. dne mohla píti, čepec si nasadit a uvázat. S ochrnutou rukou nešlo to tak šťastně snad, že dané prostředky byly zřídka nebo nesprávně používány. Často se dostavila i taková síla ve svalech, že s menší oporou své dcery 100 i více kroků ušla. Pojednou však se nemohla ani nejméně pohybovati. Nařídil jsem, aby s plnou vážností konala cvičení s nohou. Po šesti týdnech mohla za podpory dcery daleko jíti i na výšiny stoupati. Odešla odtud spokojena.

Každoročně sem přicházejí osoby ochromené, z nichž mnohé děkují tomuto léčení za uzdravení. Nehodlám připomínat kopáče jílu, který se tu uzdravil. Jisté je, že chorobné osoby měly více důvěry na uzdravení než krevnaté. Nutno podotknouti, že takto ochrnutí, jakmile jejich zažívací orgány přišly do správného stavu, pili naše kyselky zvláště Nový pramen (Karolinin), buď čisté nebo smíchané s Křížovým pramenem, a označovali je za velmi chutné.
 

Literatura

BRANDL Benedikt: "Zu Dr. Nehrs 100.Todestag" - Eine Festschrift, Egerland Marienbad 1921, 28 S.,BR DANZER Adalbert: "Geschichte von Marienbad", Praha 1841
FELBINGER Johann Nepomuk: "Chronick Churorts Marienbad betreffend" (Kronika Mariánských Lázní let 1786-1855, Okresní muzeum Cheb) a ŠVANDRLÍK Richard: "Felbingerova kronika", pracovní překlad nejstarší kroniky Mariánských Lázní, Vlastivědný kroužek Klubu zdravotníků, Mariánské Lázně 1974
HEJTMÁNEK Jan: "Doktor Jan Josef Nehr napsal roku 1812 knihu o léčivých pramenech za léta 1779-1812 v Mariánských Lázních a o léčebném postupu u lázeňských hostů, jíž jsem přeložil z němčiny do češtiny dílem doslovně a méně důležité části obsahově" - strojopis, Plzeň, 1954, 33 S.
HELMER Gilbert: "Zur Geschichte des Kurortes Marienbad" in Marienbad, Sammlung von Darstellungen der sudetendeutschen Städte und Bezirke, Band 11, Deutscher Kommunal-Verlag Berlin-Friedenau 1932, S. 9-16
KISCH Heinrich: "Marienbad und seine Umgebung", E.A.Götz Marienbad 1898, S. 9-13 ff.
KRATZMANN Emil: " Marienbad - Handbuch für Kurgäste", Friedrich Ehrlicha Buchhandlung Praha, 1864, S. 7-10
KŘÍŽEK Vladimír: "Prameny a lékaři Mariánských Lázní" Mariánské Lázně Prameny-dějiny-lidé, k 150. výročí vzniku Mariánských Lázní uspořádala Alena Vrbová, Krajské nakladatelství Karlovy Vary, 1958, S. 35-55
LUCCA S.: "Zur Orientirung in Marienbad - Ein Rathgeber unds Wegweiser für Kurgäste", Gschihay, Marienbad 1896, S.23-27
KŘÍŽEK Vladimír: "Mariánské Lázně - přírodní zdroje a jejich léčebný význam" Státní zdravotnické nakladatelství, Praha 1958, S. 21-27
MAY Josef: "Johann Josef Nehr, der medizinischer Begründer Marienbads" Heimatbuch Marienbad Stadt und Land, Heimatverband der Marienbader Stadt und Land, Staudt-Druck Geisenfeld 1977, S. 311-314
MIESSNER Rudolf: "Illustrierte Führer durch Marienbad und Umgebung", Marienbad 1937,
NEHR Johann Nepomuk Josef: "Beschreibung der mineralischen Quellen zu Marienbad auf der Stiftsherrschaft Tepl nahe bei dem Dorfe Auschowitz" (vydala Johann Franieck Wittwe, Karlsbad, I.vydání 1813, II.vydání 1817 - "Popis minerálních pramenů Mariánských Lázní na klášterním panství Teplá poblíž vesnice Úšovice")
NEUSTUPNÝ Vojtěch: "150 let od smrti J.J.Nehra" - Kulturní přehled č. 9/1970, KaSS Mariánské Lázně, S. 26-27
STAAB Ludolf: "Geschichte Marienbads von der ältesten Zeit bis zur Gegenwart", Wien 1872
ŠVANDRLÍK Richard. "Historie Mariánských Lázní do roku 1818", seriál v 16 kapitolách se 6 doplňky, HAMELIKA, pracovní materiály Vlastivědného kroužku Klubu zdravotníků, Mariánské Lázně, 1973
ŠVANDRLÍK Richard: "Dvěstědvacetiny dr. Jana Josefa Nehra", Kulturní přehled č.12/1972, KaSS Mariánské Lázně 1972, S. 4-5
URBAN Michael: "Alt-Marienbad", I.vydání 1908, Marienbad, 152 S.
URBAN Michael: "Aus der Geschichte Alt-Marienbads" in Marienbader Kur- und Fremdenanzeiger 23.5.1931, S.8-11

Nehrova busta u Křížového pramene

Při 100.výročí narození doktora Nehra v roce 1852 byla připravena jeho busta, dílo pražského sochaře Emanuela Maxe. Bustu ulil do bronzu sochař Jakub Daniel Burgschmidt ve své slévárně v Regensburgu na Svatojánském předměstí. Náklady činily 305 florentýnských a hotové dílo bylo odesláno 7. září 1853 do Mariánských Lázní. Trvalo však ještě několik let než byly překonány různé těžkosti a až na podzim 1857 byla busta na pyramidě z rudého českého mramoru umístěna do sloupové haly Křížového pramene.

Iniciátor oslav 100.narozenin doktora Nehra i zřízení pomníku, lázeňský lékař Adalbert Danzer, byl velký obdivovatel Nehrův. U něho se léčil jako chlapec v Mariánských Lázních v letech 1808 a 1812 a k tomuto léčení se později vracel, když sepisoval historii Mariánských Lázní. Už v roce 1846 navrhl zřízení vhodného pomníku Nehrovi. Uvažovaný text na pomníku, kde měly být původně i Nehrovy tituly doktora medicíny a filosofie, dvorního rady knížete Löwensteina-Wertheima na Boru a Bezdružicích, jehož osobním lékařem byl, funkce řádného ordinária tepelského kláštera, resp. oslavné verše, byl zúžen na čtyřřádkový nápis, který zněl původně takto: "Dem ärztlichen Gründer Marienbads Med.Dr. Joseph Nehr./ Geboren zu Tepl am 8.Mai 1752./ Gestorben in Marienbad am 13.September 1820./ Von seinen Verehrern 1857."

Naštěstí Nehrova bronzová busta přežila nebezpečí likvidace za druhé světové války i následné poválečné odstraňování všeho německého. Dnešní zkrácený (sice nepřesný) nápis "Josef Johann Nehr 1752-1820" pochází až z poválečné doby.