Martinov

Tři kilometry jihovýchodně od Mariánských Lázní, v krajině Tepelské vrchoviny, leží obec Martinov (něm.Martnau). Je ve zvrásněném terénu 590 až 620 m n.m. se sklonem od severozápadu k jihovýchodu. Dnes je na samém okraji Karlovarského kraje - sousední Pístov a Holubín patří již pod Plzeňský kraj. Administrativně patří Martinov pod samostatnou obec Vlkovice a tvoří její část. Celkem je katastr Martinova 260 ha celé dvojobce 493 ha. Dohromady v dvojobci žije 132 obyvatel. Vlkovice mají 38 čísel popisných a 2 rekreační objekty, Martinov má jen 8 čísel popisných, ale 22 rekreačních objektů.

Založení Martinova a název s Rain

Zakladatelé Martinova si zvolili pro své sídlo mělkou kotlinu na pravém břehu Jilmového potoka pod vrchem Skalka (dnes Holina). Vznikla terénu přizpůsobená protáhlá okrouhlice s osmi dvory, s prostornou návsí s obecním rybníčkem. Byla vždy čistě zemědělskou obcí. Selské dvorce se zdejší typickou architekturou hrázděnek (fachwerků) a srubových stavení zanikly za požárů v 19. století. Vznikala pak nová, již cihlová stavení. Dole na Jilmového potoka - mimo ves - stával velmi starý mlýn Rainův mlýn (Rainmühle), později dělený na Horní Rainův mlýn s kavárnou a Dolní Rainův mlýn s pilou (Brettsäge).

Přestože tok Jilmového potoka není dlouhý (vlévá se trochu níže, pod Lazurovým vrchem u Tabákového mlýna do Kosího potoka), bývávalo na něm sedm mlýnů! Z nich martinovsky Rainův mlýn stál už dávno před třicetiletou válkou. Luční svah na pravém břehu potoka se nazýval Rain (=mez, hranice) a odtud i název "mlýn na hranici". Ani toto vysvětlení není jednoznačné. V Čechách i v Bavorsku je mnoho mlýnů s názvem "Rein-", což znamenalo kdysi též "fein gemahlen" = jemně mleto, a nesouviselo tedy s "hranicí".

Při lese nad Rainovým mlýnem, o něco výše stojí martinovská hájenka; ta je však novější.

Potoky, vrchy a kyselky

Martinov se nachází v jihozápadní části Tepelské vrchoviny ve svahu, spadajícím k východu do Buchtálu. Topograficky má tři hlavní body- Jilmový vrch, vrch Holina (Skalka) a Jilmový potok.

Hranicí katastru Martinova na východě je Jilmový potok (Ulmbach), který pramení u Závišína a sem přitéká od Milhostova. Za tisíce let vyryl půvabné údolí, německy Ulmtal (Jilmové údolí), dnes však obecně nazývané Buchtál (Bukové údolí). Levý, příkřejší svah Jilmového potoka je zalesněn a jsou tu od severu: vrch Bušberk (Buschberg - 699 m n.m.) - za ním levostranný přítok Jilmového potoka - Kladrubský potok (Buschbach); dále Jilmový vrch (Ulmberg - 653 m n.m.), za ním další levostranný přítok Stříbrný potok (Silberbach). Nad Rainovým mlýnem na východě je Stříbrný vrch (dříve Luglberg - 630 m n.m). Zdejší "stříbrné" názvy vzpomínají na dávnou těžbu stříbra. Do svahu Jilmového vrchu se zařezává prastará cesta do Ovesných Kladrub, která je místy 4 i více metrů hluboká. Jižně pod Rainovým mlýnem přitékají zleva do Jilmového potoka ještě dva vydatnější přítoky mimo katastr - Vysočanský potok a Vyškovický potok.

Zatímco u Rainova mlýnaje 577 m n.m. nejvyšší bod na silnici do Vlkovic byl Vysoká silnice (Hohe Straße - 671 m n.m.), třebaže témuž kopci z druhé strany od Stanoviště se říkalo Hůrka (něm. Hurka i Horka).

Lesnímu vrchu Holina, dominujícímu nad Martinovem jižně, směrem k Pístovu, říkali staří Češi Skalka (Gstalla - 695 m n.m.). Ještě v tereziánském katastru se uváděl česky, pak jako Gstalka, až nověji poněmčen na Gestallerberg. Přesto i toto prozrazuje český základ. Martinovští rádi vyprávěli, že na něm podle pověsti stával hrádek jakéhosi feudála jménem "Fuchs vom Gstalka" (Liška ze Skalky).

Je paradoxem, že starý český název dostal po roce 1945 od českých topografů nový název - Holina. Proč? Po válce se kraj považoval - i s jeho historii - za pouze německý, ačkoliv českých pomístních názvů tu bylo více.

Například chutná kyselka (Horkasäuerling), vyvěrající těsně na levém břehu potoka (575 m n.m.) se nazývala Horka (od českého Hůrka). Byla jímána v minulosti v dřevěném sudu (dnes betonová skruž) a dodnes její výbornou chuť potvrdí každý, kdo ji okusil. Uváděla se její teplota 7,9°C, pH 5,3, obsah volného C02 2300 mg/lt a pouze 949 mg pevných látek v litru (1975). Pro malou vydatnost nelze však využit kyselky ke stáčení. Druhá kyselka s podobným složením byla severně od obce v kruhové studánce. Ještě výše, severně proti toku, jsou chráněné tzv. Milhostovské mofety, z nichž vyvěrá na povrch přírodní plyn. Tyto úkazy oživují údolí Jilmového potoka po celém jeho toku. Ještě dole v Buchtále vyvěrá - mimo katastr Martinova - pak známá kyselka Čiperka, která navazuje na tuto řadu kyselek.
 

Mapa z roku 1928 (ještě před stavbou tří domů Feuerschürer k Rainovu mlýnu)

 

Ebrvinov nebo Martinov?

Kdy byl založen Martinov? Antonín PROFOUS objevuje toto jméno až v roce 1459 jako "Martinowo". Obec je však mnohem starší a obvykle je ztotožňována s názvem vesnice "EBRVINOV“, kterou uvádí listina papeže Řehoře X. z 23.května 1273, potvrzující majetky premonstrátského kláštera Teplá, pod názvem "Ebruinou". Dlouho se historici domnívali, že jde o zkomoleninu písaře, neboť tento název se už později nikdy neobjevil. Avšak podobné osobní jméno bylo kdysi používáno, například 1355 se uvádí kněz Ebrwinus (cit. "per mortem Eberwini plebani"), ve 14. století jakýsi Petr Ebrzvín na Plzeňsku atd.

PROFOUS sice hypotézu o Martinovu neuvádí, ale vysvětluje velmi podrobně název Ebrvinov jako Ebrvinův dvůr (Eber=kanec, Wini=přítel - tedy Kančí přítel?).

Název Ebrvinov je v uvedené listině z roku 1273 řazen vedle Vlkovic a Vysočan, cvož zvyšuje pravděpodobnost, že jde o dnešní Martinov. Muselo tedy dojít k přejmenování obce což bylo na klášterním panství vzácné (příklad Zádub na Hohendorf), nelze je vyloučit.

PROFOUS připomíná poprvé Martinov až v listině v archivu kláštera Teplá v roce 1459 za krále Jiřího z Poděbrad jako ves jakéhosi Martina a cituje je v řadě obcí "Wlkowicze, Vsawicze, Martinowo, Stanovwistie". Další písemnost z roku 1530 uvádí ves jako Mertenaw, taktéž 1542 a 1543, kdy byla součást panství Bečov Hanse a Kašpara Pluhů. Z roku 1549 je název "Martenaw" a v 19.století už jen Martnau - Martinov. Celkem jsou tři Martinovy v Čechách, z nichž jeden u Kadaně.

Berní rula (1654)

Berní rula (1654)uvádí Martinov jako obec co do plochy rolí velkou jako sousední Vlkovice. Také založením šlo o okrouhlici, kde bylo osm selských dvorů a osm sedláků. Ještě v berní rule se takto uvádí - sedm sedláků a jeden pustý dvůr: 1. Ondřej Waczka, 2. Jan Schott, 3. Matěj Hammer, 4. Václav Frohner, 5. Leonhard Turba (vyhořel 1674), 6. Jiřík Lang, 7. Ondřej Lochner (vyhořel 1678), 8. pustý dvůr - původně Pavel Winter, jehož pole přešla pod obec jako obecní pole. Nejznámějším sedlákem byl Watzka (původně Vacek) na dvoře "Lajch" (čp. 6). Ještě v roce 1945 byl starostou Rudolf Watzka ze stejného dvora. V průměru vlastnili sedláci 6 hektarů půdy. Obec měla 276 strychů rolí (73 ha), z toho 64 strychů (18 ha) ozimů a 94 strychů (27 ha) jařin. Ve vsi byl mezi čtyřmi chalupníky mlynář Jan Turber "s mlejnem o jednom kole", se 3 kravami a 5 jalovicemi a tři chalupníci (Šimon Behr, Jan Fischer a Štefan Steiner). Dále tu byli dva nově osedlí chalupníci Adam Sedlář (1654) a Štefan Steiner jun. (1654). Celkem bylo v obci 15 potahů, 21 kusů hovězího dobytka, 50 jalovic, 44 ovcí, 39 sviní.

I toto poměrně větší osídlení v roce 1654 prozrazuje, že Martinov nevznikl roku 1459, ale musel být starším založením. Spolu se sousedním Holubínem byl zprvu okrajovou obcí na panství vladyky Hroznaty. Sousední Pístov, Dolní Kramolín, Vyškov - i zaniklé Poříčí na místě Michalových Hor - však původně nepatřily premonstrátskému klášteru Teplá. Po třicetileté válce nebyl tu žádný dvůr pustý a ves se šťastně vyhnula průchodům vojsk.

Devatenácté století v Martinově

SCHALLER (1788) uváděl Martinov se 17 domy a 1 kyselkou.

SOMMER (1838)uváděl Martinov s 20 domy a 108 obyvateli, na farnosti Pístov, dvě kyselky a 1/4 hodiny vzdálený mlýn Reinmühle se třemi koly.

ORTH-SLÁDEK (1870) popsali obec: "MARTINOV (MARTNAU), ves, 21 domů, 136 obyvatel německých, katastrální obec Martinov, politická a farní obec Pístov; 2 kyselky, mlýn (Rainmühle). Jen dvě obce toho jména v Čechách.

KLEMENT (1882)uváděl ves s 21 domy a 119 obyvateli a porovnáme-li tehdejší statistiku s údaji berní ruly (1654), měl Martinov celkem 136 kusů hovězího dobytka, 12 sviní, 95 ovcí, 8 včelstev. Koní tu nebylo. Katastr byl 251,3 hektarů a roční výnos 2188 zlatých. Počty osob ve vsi se po celou historii nijak neměnily. Maxima bylo dosaženo v roce 1930, kdy tu bylo 28 domů a 144 obyvatel. V roce 1878 vyhořely domy čp. 2, 3, 4, 6 a 7. Byly však znovu postaveny jako cihlové.

Robota.Martinov patřil až do roku 1848, do zrušení vrchnostenských poměrů, premonstrát-skému klášteru Teplá. V roce 1848 byla sice zrušena robota, ale sedláci se museli vykupovat na základě ocenění k tomu ustanovené komise. Ročně martinovský sedlák konal robotu 156 dnů dvouspřežní roboty s potahem, 26 dnů ruční roboty; musel dodat 5 slepic, 40 vajec aj. Chalupníci měli ročně jen 13 dnů roboty a tzv.zahradníci (bezzemci) 7 dnů. Na sv. Havla se odváděl pístovskému faráři poplatek na hromničku (1 zlatý 20 krejcarů). V roce 1849 odmítl Martinov a další obce odvádět církevní desátek pístovskému faráři.

Ještě dlouho po roce 1848 museli sedláci splácet vykoupení se z roboty. Teprve roku
1864 byla všechna břemena zrušena. Až do roku 1880 dával pístovský farář všem dospělým na farnosti tzv. zpovědní lístky, které mu dávali vyplněné u velikonoční zpovědi. Tak měl přehled, kdo u zpovědi ještě nebyl, a z kazatelny často káral opožděnce.

24. dubna 1878 zničil velký požár polovinu Martinova a všechny nové stavby byly již z cihel a kamene. Vzácnými se nyní staly příklady lidových staveb s hrázděním.

Z historie Rainova mlýna a známí hosté z lázní

Rainův mlýn (Rainmühle) patřil přes třista let rodině Schweinitzerů. Poprvé se objevuje v kronice Pístova 20. listopadu 1639 zpráva o kupní smlouvě z roku 1621 o Rainově mlýně - totiž, že majitel "Georg Kogerer zu Kladrau" prodává mlýn jakémusi muži jménem "Hannssen Turba" za 899 zlatých. Mlýn býval ze dřeva a kdy byl stavěn z kamene, není známo, snad kol roku 1800. Dolní Rainův mlýn byl založen až v roce 1750 nedaleko hlavního mlýna. Stavěl se jako pila. Ještě dlouho se mu říkalo "Nový mlýn" (Neumühle), ale bylo to zprvu jen dřevěné prosté stavení jakási bouda na zděném základě. Až v 19. století sloužil také k mletí. Dnešní budova se stavěla v roce 1922 Zikmundem Schweinitzerem. Mlynář hrával na tahací harmoniku a bavil hosty svou minikutálkou spolu s kytaristou Josefem Schweinitzerem z Pístova a houslistou Josefem Grundem z Michalových hor. Představovali se jako Trio d´Rainmühle.

V roce 1908 byla vybudována Buchtálem vycházková cesta a tehdejšímu mlynáři Zikmundovi Schweinitzerovi navrženo, aby z mlýna udělal kavárnu pro hosty. Mlýn tehdy ležel na hranici okresu Teplá a Mariánské Lázně. Další majitel mlýna Emmerich Schweinitzer po první světové válce provoz mlýna modernizoval. Vedle mlýna postavil samostatnou novostavbu s místnostmi pro lázeňské hosty. Šindele na střeše nahradil eternitem. U mlýna stávala kaple Korunování Panny Marie, která měla uvnitř cenný reliéf z 18.století.

Údolí nad Rainovým mlýnem se nazývalo dříve Ulmbachtál (Jilmové údolí) a až od Rainova mlýna dolů Buchtál (Bukové údolí)

Za první republiky si pronajal kavárnu u Schweinitzerů hoteliér Ernst Lucha z PANORAMY z Mariánských Lázní a brzo tu vybudoval sám další stavení na severovýchodní straně a rozšířil zahradní restauraci. Byly zde stoly i lavice ale i luční plocha k opalování. Za první republiky sem dokonce nasměroval dvě linky autobusů, první linka mířila z Luchovy PANORAMY a druhá od domu SANSSOUCI. Přijížděli sem zvědaví hosté. Pstruzi ze zdejšího potoka byli stále na jídelníčku a hostům tu vyhrávala Schweinitzerova tahací harmonika a uvedené trio. Koncertní mistr a kapelník Doli Dauber, který hrával též na Panoramě, sem také jezdil a dokonce napsal pochodový foxtrot o Rainově mlýnu s textem Rudi Kreitnera.

Toto poklidné zákoutí Rainova mlýna v údolí, obklopeném lesy, s potokem plným pstruhů, kde příroda dlouho zůstávala neporušená, panenská, lákalo stále více lázeňských hostů z Mariánských Lázní. Pamětní kniha byla příkladem toho, jak se tu hosté dobře cítili. Zde bylo možno nalézt i podpisy takových prominentů jako anglického krále Eduarda VII. V letech 1929-1965 (s výjimkou války) jezdila do Mariánských Lázní operní pěvkyně Ada Sari (1889-1969) z Varšavy, která se zamilovala do tohoto místa a často sem jezdívala.

Kavárna v Rainově mlýně měla vzadu za dvorem rozlehlou salettu a za potokem nechal založit Ernst LUCHA botanickou zahradu. Na její hranici vedla cesta do Vysočan. Jeden z hostů, doktor Lumpe z Ústí nad Labem, zde uvedl do života i ptačí rezervaci, třebaže jen krátko. Zřízení moderního koupaliště, plánované mezi válkami, nebylo realizováno.

V roce 1939 byl postaven nový dřevěný most přes Jilmový potok a na něm byla zasazena pamětní deska, informující, že most stavěla za války německá wehrmacht.
 

 

Ptačí rezervace a botanická zahrada

Roku 1931 byl založen spolek na zřízení chráněné ptačí rezervace v Buchtálu z iniciativy uváděného dr. Lumpeho z Ústí nad Labem. Zprvu tu bylo napočítáno 60 ptačích druhů ornitologem Haenelem. Brožura o tomto místě už uváděla více než 110 ptačích druhů. Vše bylo připraveno k uvedení v život, ale válkou byly přerušeny všechny iniciativy v tomto směru.

Buchtál se stal oblíbeným místem srazů turistů — z Plzně, z Lokte, z Chebu. Plzeňáci - skupina studentů "Pilsner Wandervögel" si tu pronajali Dolní Rainův mlýn a měli zde letovisko. Nad vchodem visel jejich znak - veliký pták s rozepjatými křídly v kruhu.

Roku 1936 byla založena na levém břehu Jilmového potoka zajímavá botanická zahrada s parčíkem. Měla samostatná oddělení lučních, lesních, polních rostlin a skalniček. Byla prý zastoupena všechna domácí květena. Největšímu zájmu se těšilo oddělení léčivých a jedovatých rostlin. Světová válka bohužel nedovolila pokračovat v budování botanické zahrady. Po válce zahradu i zdejší parkové úpravy pohltil blízký les, přesto tu roste několik vzácnějších dřevin (jedlovec, buk červenolistý, zerav, stříbrné smrky, vejmutovka), připomínající slávu botanické zahrady. Přežila i malá kamenná kašna. Na předním stavení mlýna je letopočet 1929 jako rok poslední přestavby mlýna.

Přírodní chráněná ptačí rezervace byla opatřena četnými krmítky a ptačími budkami. Ve třicátých letech podle Gottfrieda Glatze byly pozorovány v této oblasti následující ptačí druhy:


1. Mäusebussard (Buteo buteo) – káně lesní
2. Wespenbussard (Pernis apivorus) – včelojed obecný
3. Turmfalke (Falco tinnunculus) – poštolka obecná
4. Wanderfake (Falco peregrinus Tunstall) – sokol stěhovavý
5. Baumfalke (Falco subbuteo) – ostříž obecný
6. Habicht (Accipiter gentilis) – jestřáb obecný
7. Sperber (Accipiter nissus) – krahujec obecný
8. Fischadler (Pandion haliaetus) – orlovec říční
9. Waldohreule (Asio otus) – kalous ušatý
10. Waldkauz (Strix aluco) – puštík obecný
11. Steinkauz (Athene noctua) – sýc obecný
12. Schwarzspecht (Dryocopis martius) – datel černý
13. Buntspecht (Dendrocopos major) – strakapúd velký
14. Grünspecht (Picus viridis) – žluna zelená
15. Grauspecht (Picus canus Gmelin) – žluna šedá
16. Kleiber (Sitta europaea) – brhlík obecný
17. Wendehalz (Jynx torquilla) – krutihlav obecný
18. Baumläufer (Grasläufer?) – jespák krátkozobý ?
19. Kukuck (Cuculus canorus) – kukačka obecná
20. Eisvogel (Alcedo atthis) – ledňáček obecný
21. Wiedehopf (Upupa epops) – dudek chocholatý
22. Nachtschwalbe (Caprimulgus europaeus) – lelk obecný
23. Turmschwalbe (Rötelschwalbe ?) (Hirundo daurica) – vlašťovka skalní
24. Dorfschwalbe (Mehlschwalbe ?) (Delichon urbica) - jiřička obecná
25. Hausschwalbe (Rauchschwalbe ?) (Hirundo rustica) – vlašťovka obecná
26. Rotrückiger (Rotrückenwürger ?) –(Lanius collurio) – ťuhýk obecný
27. großer Würger (Würgfalke ?) – (Falco cherrug Gray) – raroh velký
28. Seidenschwanz (Bombycilla garrulus) – brkoslav severní
29. Schwarzkehldrossel (Turdus ruficollis) – drozd proměnlivý
30. Singdrossel (Turdus philomelos) – drozd zpěvný
31. Misteldrossel (Turdus viscivorus) – brávník obecný
32. Wacholderdrossel (Turdus pilaris) – kvíčala obecná
33. Wasseramsel (Cinclus cinclus) – skorec obecný
34. Weiße Bachstelze (Motacilla alba alba) – konipas bílý evropský
35. Gelbe Bachstelze ?
36. Feldlerche (Alaudda arvensis) – skřivan polní
37. Heidelerche (Lulllula arborea) – skřivan lesní
38. Schopflerche ?
39. Kohlmeise (Parus major) – koňadra obecná
40. Blaumeise (Parus caeruleus) – modřinka obecná
41. Tannenmeise (Parus ater) – uhelníček lesní
42. Schopfmeise ?
43. Schwanzmeise (Aegithalos caudatus) – mlynařík dlouhoocasý
44. Buchfink (Fringilla coelebs) – pěnkava obecná
45. Bergfink (Fringilla montifringilla) – jikavec severní
46. Disterlfink (Stieglitz) – Carduelis carduelis) – stehlík obecný
47. Haussperling (Passer domesticus domesticus) – vrabec domácí
48. Feldsperling (Passer montanus) – vrabec polní
49. Bluthänfling (Carduelis cannabina) – konopka obecná
50. Erlenzeitig (Carduelis spinus) – čížek obecný
51. Grünfink (Carduelis chloris) – zvonek zelený
52. Goldammer (Emberiza citrinella) – strnad obecný
53. Grauammer (Emeriza calandra) – strnad luční
54. Gimpel (Pyrhulla pyrhulla) – hýl obecný
55. Fichtenkreuzschnabel (Loxia curvirostra) – křivka obecná
56. Zaunkönig (Troglotydes troglotydes) – střízlík obecný
57. Goldhänchenlaubsänger (Phylloscorus proregulus Pallas) - budníček Pallasův
58. Rotkehlchen (Erithacus rubecula) – červenka obecná
59. Blaukehlchen (Luscinia svecica cyanecula) – modráček obecný
60. Hausrotschwanz (Phoenicurus ochruros) – rehek domácí
61. Gartenrotschwanz (Phoenicurus phoenicurus) – rehek zahradní
62. Gartenlaubvogel (Gasrtenammer?) – (Emberiza hortulana) – strnad zahradní
63. Gartengrasmücke (Sylvia borin) – pěnice slavíková
64. Mönchgrasmücke (Sylvia atricapilla) – pěnice černohlavá
65. Zaungrasmücke (Sperbergrasmücke ?) – pěnice vlašská
66. Steinschmätzer (Oenanthe oenanthe) – bělořit šedý
67. Teichrohrsänger (Acrocephalus scirpaceus) – rákosník obecný
68. Rabenkrähe (Corvus corone corone) – vrána černá obecná
69. Nebelkrähe (Corvus corone cornix) – vrána šedá obecná
70. Saatkrähe (Corvus frugilegus) – havran polní
71. Dohle (Corvus monedula) – kavka obecná
72. Elster (Pica pica) – straka obecná
73. Eichelhäher (Garrulus glandarius) – sojka obecná
74. Tannenhäher (Nucifraga caryocatactes) – ořešník kropenatý
75. Star (Sturnus vulgaris) – špaček obecný
76. Hohltaube (Columba oenas) – doupňák obecný
77. Turteltaube (Streptopelia turtur) – hrdlička divoká
78. Ringeltaube (Columba palumbus) – hřivnáč obecný
79. Rebhuhn (Perdix perdix) – koroptev plní
80. Wachtel (Coturnix coiturnix) – křepelka obecná
81. Birkhuhn (Lyrurus tetrix) – tetřívek obecný
82. Haselhuhn (Tetrastes bonasia) – jeřábek lesní
83. Jagdfasan (Phasianus colchicus) – bažant kolchický
84. Rotkopfwürger ( Lanius senator) – ťuhýk rudohlavý
85. Große Rohrdommel (Botaurus stellaris) – bukač velký
85.b. Kleine Rohrdommel (Zwergrohrdommel ?) – bukač malý
86. Waldschnepfe (Scolopax rusticola) – sluka lesní
87. Sumpfschnepfe (Bekassine ?) – (Gallinago gallinago) – sluka otavní (bekasina)
88. Moorschnepfe ?
89. Kiebitz (Vanellus vanellus) – čejka chocholatá
90. Flußuferläufer (Actitis hypoleucos) – pisík obecný
91. Goldregenpfeiter (Pluvialis apricaria) – kulík zlatý
92. kleiner Strandläufer (=Sichelstrandläufer) – jespák křivozobý
93. Wachtelkönig (=Wiesenralle) (Crex crex) – chřástal polní
94. Bläßhuhn (=Bleßralle) (Fulica atra) – lyska černá
95. Teichhuhn (=Teichralle) (Gallinula chloropus) – slípka zelenonohá
96. Wildente ?
97. Krickente (Anas crecca) – čírka obcená
98. Knäckente (Anas querquedula) – čírka modrá
99. Säger (Mittelsäger?) (Mergus serrator) – morčák prostřední
100. Duckente (Knäckente?) (Anas querquedula) – čírka modrá
101. Lachmöwe (Larus ridibundus) – racek chechtavý
102. Haubentaucher (Podiceps cristatus) – roháč velký (potápka roháč)
103. Löffelente (Spatula clypeata) – lžičák pestrý
104. Reiherente (Aythya fuligula) – kachna chocholatá
105. Moorente (Aythya nyroca) – polák malý
106. Kornweihe (Circus cyaneus) – pilich šedý
107. Wiesenweihe (Circus pygargus) – moták obecný
108. Rohrweihe (Sumpfweihe) – (Circus aeruginosus) – pochop rákosní etc.

Vycházkové cesty z Martinova

Byla tu řada vycházkových cest. Z nich nejhezčí byla vycházka, vedoucí sem z Vlkovic přes údolí Traschkathal kolem vrchu Schottberg a Jilmového vrchu dál do romatického Buchtálu. Na cestě k Bukovému mlýnu stával mohutný Ackermannův smrk, který pak dal krátkodobě jméno celému údolí.

Druhá vycházka mířila údolím Jilmového potoka kolem Milhostovských mofet přes Milhostov na Podhoru.

Třetí vycházka vedla údolím Stříbrného potoka do Ovesných Kladrub; čtvrtá vycházka vedla od Rainova mlýna starým vysokým lesem na Skalku a na Pístov. Pátá vycházka byla tzv. "Kostelní" (Kirchensteigweg) a mířila zkratkou na Pístov s výhledy na Plánskou plošinu a na rybník Regent. Šestá vycházka vedla do Chotěnova, Stanoviště a do Mariánských Lázní.

Martinov v první polovině 20.století

Pod Martinovem v zatáčce směrem k mlýnu Rainmühle byla po první světové válce postavena tři stavení, nazývaná Feuerschürer (vyslov "fajašýra"). Stavení stála již mimo obec. Měla čp. 26 (Villa Suttner), 27 až 28 (Ziegler). Ve svahu za těmito domy byl kamenolom. V roce 1931 při stavbě domu na parcele domu čp.28 se narazilo na hornickou štolu, což potvrdilo domněnky o tom že zde byla kdysi hornická činnost.

V letech 1906-1909 se budovala okresní silnice z Dolního Kramolína do Zádubu, která běžela kolm horní kaple, nazývanou "Laihkapelle". Až v letech 1927-1928 se stavěla silnice k Rainovu mlýnu. Až v roce 1937 se stavěla odbočka z Pístova z okresní silnice přes les. Z Martinova vedly četné polní cesty a pěšiny, jimiž byla dosažitelná všechno okolní místa.

Martinov získal v roce 1925 elektrické světlo. Vodovod zde nebyl zaveden, dvory měly vlastní studně. Později byly jímány dva obecní prameny a u nich byly ruční pumpy. Byl plánován obecní vodovod ze Skalky, ale to nebylo realizováno. Na katastru Martinova bylo napočítáno před válkou 22 rybníků a rybníčků! Les na Skalce býval původně obecní, ale později byl rozdělen mezi sedláky. Pokrýval potřebu dřeva pro Martinov a ještě dovoloval prodej dříví. Zemědělství, které tu bylo hlavní, mělo půdu střední, jílovitou, pískovou na kamenitém podkladě. Pěstovalo se žito, oves i pšenice, ječmen, brambory, červený jetel, krmná řepa a tuřín. Kdysi bylo běžné pěstování lnu a len se znovu v malém začal pěstovat ve třicátých letech. Začaly první meliorace u zamokřených luk jako byla Traschka, Buchtál a Ulmtál.

Ovocné stromy byly pěstovány pro vlastní potřebu a několik místních bylo členy Ovocnářského spolku u učitele Panyho v Holubíně. Stavy dobytka se mezi válkami zvýšily. Bylo zde 10 koní, 10 tažných volů, 75 krav, 2 obecní býci, 80 jatečních prasat, 60 ovcí, 11 koz, 280 slepic, 70 hus a kachen, 40 včelstev.

Za první světové války padli dva muži z obce, za druhé války sedm mužů a Tereza Schweinitzerová při bombardování.

Spolky

Ve vsi byl založen v roce 1902 spolek dobrovolných hasičů a prvním náčelníkem hasičů byl Josef Watzka z čp.6. V roce 1933 byla zakoupena motorová stříkačka HEROLD z Chomutova. Do té doby se používaly jen ručně pumpované stříkačky. V květnu 1934 se konalo slavnostní svěcení nové stříkačky, která byla později nasazena při požárech ve Vlkovicích, v Milhostově a v Ovesných Kladrubech. Druhým náčelníkem byl Franz Josef Ingrisch z čp.17 a po něm Engelbert Plescher z čp.13, který se stal později dokonce okresním velitelem hasičů.

Další spolek byl zemědělský spolek s držením býka, založený roku 1900. Vedoucím byl také Josef Watzka a po jeho smrti 1919 Josef Holer. Spolek později existoval jen jako družstvo s držením obecního býka.

Ve Svazu německé zemědělské mládeže (Budne der deutschen Jugend) se hrávala pod vedením Antona Suttnera divadelní představení. Konala se v hostinci Modl, majitelem Max byl Turba čp.3.

Aktivní byl lovecký spolek. Lovecký revír měl dlouhá léta v nájmu Franz Josef Ingrisch z Martinova čp.17. Posledním nájemcem byl univerzitní profesor Max Watzka, zdejší rodák. V revíru zde byli srnci, zajíci, bažanti, tetřívci, ale i liška a kuny, objevil se i jezevec.

Svaz zemědělců (Bund der Landwirten) a strana německých zemědělců (Bund des deutschen Landvolks) byly dvě zdejší politické strany. Na jaře 1938 po zrušení politických stran se vytvořila místní skupina sudetoněmecké SdP.

Správní vývoj obce

MARTINOV byl sice katastrální obcí, nikdy však zcela samostatnou obcí. Farní Pístov byl nejen církevním centrem, ale i centrální správních obcí, kam patřily Dolní Kramolín, Chotěnov, Holubín i Martinov. Až v roce 1900 byla velká správní obec Pístov rozdělena do tří částí: dvojobec Pístov-Martinov; dvojobec Holubín-Dolní Kramolín a dvojobec Chotěnov-Skláře. To trvalo do roku 1945. V roce 1930 zde žilo 144 obyvatel

Při novém okresním uspořádání od 1.července 1960 se dvojobec rozpadla: Martinov připadl pod okres Cheb a pod MNV Vlkovice, kdežto Pístov pod okres Tachov a MNV Chodovou Planou. K 1. 4. 1976 byl Martinov přičleněn pod správní MěstNV Mariánské Lázně.

Po roce 1990 se většina obcí znovu odtrhla od MěstNV Mariánské Lázně. Také Vlkovice se osamostatnily a spolu s Martinovem utvořily znovu samostatnou obec. Řada plánů a představ po sametové revoluci 1989 se nerealizovala, například výstavba obrovského golfového hřiště. Pro malé obce je obtížné plnit všechny úkoly samostatného sídla. Proto v roce 2004 znovu vznikla - vedle samostatných sídel - centrální správní obec Mariánské Lázně, která zajišťuje řadu správních služeb pro malé obce.

Vlkovice i s Martinovem mají dnes 132 obyvatel, z toho 57 mužů nad 15 let, 8 chlapců do 15 let, 58 žen nad 15 let a 9 děvčat do 15 let.

Ze vzpomínek na konec války

V lednu 1945 přicházeli do kraje utečenci z Horního Slezska. Z nich bylo asi 50 rozděleno mezi sedláky v Martinově. Už předtím se tu usadili utečenci z Moldávie. V únoru 1945 procházel obcí transport ruských zajatců a potom transport anglických zajatců. Přespali po stodolách a pokračovali směrem na Planou. Starosta musel zajistit odvoz nemocných vězňů.

V březnu 1945 bylo přivezeno z Mariánských Lázní do Martinova několik fůr bot a kůží a uloženo do domu čp.9. Toto bylo později příčinou neblahého osudu některých sedláků. Byl založen folkšturm a musel budovat protitankové zátarasy. Stále častěji přilétávali američtí hloubkoví letci (Němci jim říkali "Jabo") a denně byly letecké poplachy. Napadeno bylo i nádraží ve Vlkovicích. Když bylo v dubnu 1945 bombardováno letiště ve Sklářích, letci létali tak nízko, že se zdálo, že se střechy musejí zřítit. Dělat na polích bylo nebezpečné. Na silnici k Holubínu (mezi rybníkem Budara a holubínskou kapličkou) byl napaden 21. dubna 1945 jeden transport vězňů. Bylo tu 47 mrtvých vězňů a jeden voják. Ze strany NSDAP z Mariánských Lázní přišlo nařízení starostovi pohřbít mrtvé buď na místě, nebo za hřbitovem v lese. a tak v noci muselo vozit několik sedláků z Martinova se svými povozy mrtvoly na Pístov ke hřbitovu. Ve dne to nebylo možné kvůli náletům. Dnes leží zemřelí v Pístovské mohyle.

Když obsadil Martinov oddíl německých tankových grenadýrů, nebylo tu už volného místa. V Martinově kvartýrovali také mladí tzv. "flaggenjunkeři" a ještě v posledních minutách tu byli povýšeni na poručíky. To už hřmění děl na západě bylo stále silnější. V pátek 4. května 1945 opouštějí vojáci chvatně obec. V sobotu 5. května 1945 mají Američané obsazený pás při bavorské hranici a z výšiny u Vlkovic je možno pozorovat, jak se řítí americké tanky na obec Svatý Kříž a na Trstěnice. Objevovaly se na horizontu a v kraji bylo stále více ohňů. Také Tepelský Rank (tj. Pístovsko) byl ostřelován. V noci z 5. na 6.května 1945 se objevily na lesním svahu nad Holubínem německé trupy, ale ještě v noci odtáhly a k větším bojům tu nedošlo.

V neděli 6. května 1945 v 10 hodin se řítí americké tanky na Martinov od Holubína a střílejí varovné výstřely proti vrchu u Martinova. Ve vsi byly prohledány všechny domy a Američané pokračovali k Rainovu mlýnu a odtud vzhůru na Vysočany. Ve vsi musely být odevzdány všechny zbraně a radia. Byl zatčen místní velitel. V červnu 1945 přicházejí do Martinova první Češi. Skladiště byla odtransportována a Martinovští upadli do podezření, že zboží rozkradli. Následovaly šikany a prohlídky domů. Když byl v červenci 1945 nalezen v jednom dvoře revolver, který se tam neznámo jak objevil, revoluční gardisté (RG) zesílili šikany tak, že tato rodina ze dvora uprchla. Všichni muži bývalého SA a úřední osoby byly internovány na Ploché dráze v Mariánských Lázních. Z Martinova pochází nejvíce zpráv německých pamětníků na poválečná utrpení a brutalitu od českých orgánů. Od ledna do března 1946 proběhlo vysídlení ze sběrných táborů ve Sklářích a na Ploché dráze. (Podle pamětníků z Martinova.)

Poválečný vývoj a Martinov jako rekreační obec

Po druhé světové válce zbylo v Martinově pět dvorů ve stylu hrázděnek (fachwerk), které byly v poměrně dobrém stavu. Šlo o čp. 1, 5, 10, 16, 17. Jako přestárlá stavení nebyla všechna obsazena a byla brzy stržena. Zbyla jen stavení cihlová.

Odsun z Martinova v roce 1946 probíhal tak, že byly postupně odváženy rodiny s koňským spřežením do tábora ve Sklářích a zde se čekalo 2 až 4 týdny na odsun. Martinovští byli odsunuti do Horního Bavorska, Hessenska a Baden-Württemberska.

Jako všude docházelo k pozvolnému odlivu obyvatel z venkova. I toto postihlo Martinov. Roku 1965 měl Martinov 35 obyvatel, nyní jen 14 stálých obyvatel. Pasport z roku 1979 uváděl budoucnost Martinova pochmurně: "V obci končí okresní komunikace, obec nemá předpoklady k budoucímu rozvoji. Její bytový fond je nepatrný a dožívající (s výjimkou čp. 2, 3, 6, 24), dnes již demoliční. Nepočítá se s žádnou výstavbou. K bytové výstavbě je území málo vhodné z důvodů klimatu, odtrženosti od center a zaostávající technické vybavenosti. Mohlo by sloužit pro příměstskou krátkodobou rekreaci." Celkem tu bylo 17 objektů - 2 podnikové, 15 soukromých. Z toho 7 objektů sloužilo k bydlení, 8 k rekreaci a 2 neobydlené. Uvádělo se 7 bytů avšak s nízkým vybavením.

Zato zde přibývalo chalupářů a chatařů z Mariánských Lázní a obec byla proto zařazena do oblasti rekreačního bydlení, podobně jako sousední Milhostov. Větší část katastru obce slouží dnes jako pastviny. Po roce 1990 patří Martinov opět pod obec Vlkovice.

Vývoj počtu obyvatel

V roce 1992 měl Martinov jako osada Vlkovic celkem 14 obyvatel, z toho 6 mužů a 8 žen, 2 děti do 14 let. Měl 5 domů, 7 domácností a 19 rekreačních objektů, z toho 12 chalup. Již před rokem 1989 byl Martinov typickou rekreační obcí.
 

 

Domy v Martinově (1945)

Čp.1 - Karl Schweinitzer (nájemce rodina Richard Egerer), čp.2 - Franz Pfrogner čp.3 - Max Turba hostinec; čp.4 - Engelbert Fischbach; čp.5 - Franz Josef Ungrisch (neobýváno); čp.6 - Rudolf Watzka; čp.7 - Josef Holer; čp.8 - Josef Motta zv. Budara; čp.9 - Engelbert Schott (nájemce A.Pinzka a F.Pfrogner); čp 10 - Anna Watzková; čp.11 - Aloisia Schusser-Sazerová (nájemce Adolf Hubl); čp. 12. - Hermann Tauer; čp. 13 - Engelbert Plescher, čp.14 - obecní chudobinec (zbořeno 1939), čp.15 - Anna Watzková (bydlení rodina Karla Weise); čp. 16 Franz Josef Schusser-Sazer; čp. 17 - Richard Watzka; čp. 18 - Emmerich Schweinitzer - Rainův mlýn; čp. 19 - Sigmund Schweinitzer; čp. 20 - Wilhelm Ingrisch; čp. 21 - Josef Pfrogner; čp. 22 - vedlejší budova čp. 6 - rodina Antona Suttnera; čp. 23 - vedlejší budova k čp.7 (rodina Josefa Pfrognera); čp.24 vedlejší budova k čp.16 (rodina Franze Schweinitzera; čp. 25 - vedlejší budova k čp.17 (rodina Franz Josefa Ingrische);
 

 

čp. 26 - Anton Suttner; čp. 27 - Josef Egerer; čp. 28 - Engelbert Ziegler (bydlení rodina Antona Wurtingera); čp.29 - vedlejší budova kavárny Rainova mlýna čp.18; čp. 30 - vedlejší budova k čp.3 (rodina Josefa Egerera); čp.31 obecní váha; čp.32 - hasičárna.

V letech 1938-1945 byl starostou dvojobce Pístov-Martinov Rudolf Watzka.

Památky v obci

Martinov podobně jako Vlkovice patřil vždy pod farnost Pístov a do pístovského kostela chodili Martinovští o nedělích a svátcích, zde se křtilo, ženilo a pohřbívalo. Sakrálních památek neměl Martinov mnoho - stály tu dvě kapličky.

Anton GNIRS (1932)popisoval Martinov takto:

"Okrouhlá ves Martinov leží v nejvyšší kotlině JILMOVÉHO POTOKA (Ulmbachtal). Tvoří ho několik selských dvorců jejichž hrázděné stavby (Fachwerkbauten) z doby kolem roku 1800; jsou působivě sladěným obrazem ve spojení s krajinou. Mezi selskými dvory tzv SCHLÜSSELHOF představoval nám starý venkovský stavební styl v poloze čtyrhranného dvora - jako stavební dílo i ve vnitřním zařízení. Lomenicová fronta obytného domu, obrácená na náves, je hrázděná stavba (Fachwerkbau) s barevnými obrázky - koně, ptáci, květináče, ornamenty, které zdobí zděné výplně. Během soupisu památek však byla ozdoba dvoru zničena přemalováním. Spodní část budovy v kuchyňském prostoru je vyzděna, v obytném prostoru a na straně do dvora je provedena v sroubeném stylu (Holzblockbau). Přiléhající zeď vstupní brány má klenutou branku pro pěší. Vedle ní jsou široká vjezdní vrata. Na pilířích vchodu jsou na zdi obrázky a malovaný domovní nápis:

"Hier kann man aus- und eingehen nach belieben,

nur soll man alles stehen lassen und liegen."

Budovy ve dvoře mají bohatou, zčásti malovanou dřevěnou architekturu. Na obytné budově samotné nalézá se ve frontě dvora střešní arkýř.

KAPLIČKA U CESTY. Je na rozvětvení cest před západním výjezdem ze vsi. Malá klenutá kaplička má stavební plochu 220 x 225 cm. Na vstupní straně je příkrá lomenice s kulatým okénkem; doba stavby kolem 1800. K zařízení patří barokní dřevěné skulptury - sošky sv.Jana Nepomuckého, Matky Boží, krucifix - vše pokaženo přemalováním. Oltářní obraz znázorňuje sv.Kryštofa a s Jezulátkem na zádech - práce místního malíře Richarda Macha z roku 1910.

KAPLIČKA U MLÝNA. U Rainmühle stojí jednoduchá barokní stavba. Dřevěný reliéf s Korunováním Panny Marie u oltáře je dobrá práce z 18. století, avšak pozdějším přemalováním pokažená.

Na návsi stojí 4 metry vysoký monolitický obecní kamenný kříž. Krucifix a mariánský obraz na kmeni kříže jsou malovány na kousku plechu. Na křížová je letopočet 1845 jako památné datum a pod ním věnovací nápis:

"Andenken / von / Engelbert / Schmit / und / von / seinem / weibe / Liseweth / aus No.16."

Zdeněk WIRTH (1957) i Emanuel POCHE (1977)uvádějí obě kaple. Tyto kaple však již zanikly. WIRTH uvádí: Na rozcestí odbočky z vlkovické silnice na Martinov stávala kaplička sv. Kryštofa, patrona horníků (v okolí se těžilo až do roku 1834). Německá vlastivěda uváděla před válkou "silniční kapli Laihkapelle" o půdorysu 220 x 225 cm, postavenou kol 1800, uvnitř s barokními dřevěnými soškami sv.Jana Nepomuckého, Panny Marie. Jako oltářní obraz tu byl sv.Christoforus s Ježíškem na zádech od malíře Richarda Macha z roku 1910. (Po kapli zbyl pahrbek sutě mezi čtyřmi stromy a v roce 2000 byla z iniciativy Martinovských na místě kaple postavena nová památka - pamětní sloupek sv.Martina.)

U Rainova mlýna pod mohutným jasanem stávala kaple Korunování Panny Marie. Pocházela z 18. století, po válce skončila jako zřícenina a dnes je v ní umístěn pomník z nedalekého lesa. Další z památek je na návsi obce - mohutný, 4 m vysoký, kamenný obecní kříž z roku 1845 s věnováním rodiny Schmitů a s mementem mori v plastice ve formy malé lebky a hnátů.

POCHEHO soupis s mnoha nepřesnostmi u většiny zdejších obcí ztrácí tak hodně na hodnotě. Opakuje mnohé z GNIRSE. Kaple u Rainova mlýna byla jednoduchá barokní stavbička s dřevěným reliéfem Korunování Panny Marie z 18.století, další malby od malíře Richarda Macha. Vesnický kříž z roku 1845 je kamenný monolit 4 metry vysoký, uvádí se nápis. U něho se konaly modlitby, zde se zastavoval i pohřební průvod, zde se scházeli koledníci před koledami. Protože zvonění zvonů v Pístově nebylo ve vsi slyšet přes bariéru kopců Hora a Skalka, byl zde obecní zvonek, který býval na střeše domu čp.12 u Tauerů. Zvonilo se tu ráno, v poledne a večer na připomenutí k modlení a také jako umíráček. Za války šel do sběru kovů.

Před stavením čp.16 stál Schottův kříž z litého železa a s nápisem "Gewidmet von Franz und Franziska Sazer 1868". V zahrádce před dvorem čp.9 stával Karlův kříž bez nápisu. V polích se nacházely dva Schottovy kříže, Modlův kříž ve směru Pístov, Vackův kříž při Vackově poli a bezejmenný polní kříž ve směru Stanoviště.

Navrhované přírodní památky

Zajímavé je, že už před válkou byly navrhovány k ochraně tyto přírodní památky v obci:


1. dva kaštany, lemující obecní kříž na návsi
2. velký javor u mlýnské kaple Korunování P.Marie
3. stará sosna na vrchu Schottberg
4. Ackermannův smrk v Buchtále (asi 10 minut pěšky pod Dolním Rainovým mlýnem, kde bývalo i odpočívadlo; to bylo oblíbené místo berlínského doktora Ackermanna).
 


Literatura
SCHALLER Jaroslaus:"Topographie des Königreiches Böhmen - IX.Buch" 1788
SOMMER Johann Gottfried:"Das Königreich Böhmen, statistisch-topographisch dargestellt", VI.Band - Böhmen, Pilsner Kreis" J.G.Calve´sche Buchhandlung, Prag 1838.
"Anhang zur Kriegskarte Königreich Böhmen", VIII.-IX.Buch, Sectio 118, S. 389-390, 1782
GNIRS Anton: "Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale in den Bezirken Tepl und Marienbad, Augsburg" 1932
DOSKOČILOVÁ Marie: "Berní rula - 23. Kraj Plzeňský - díl I." - Státní pedagogické nakladatelství Praha 1952
PROFOUS Antonín: "Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny", spoluautor Jan Svoboda, Česká akademie věd a umění , Praha 1957
WIRTH Zdeněk a kol.:"Umělecké památky Čech", Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1957, S. 711
Krajské středisko památkové péče v Plzni: "Pasportizace památek Západočeského kraje", strojopis Plzeň 1970
POCHE Emanuel a kol.: "Umělecké památky Čech", Nakladatelství Československé akademie věd, Academia, Praha 1980
EGERER O.- SCHWEINITZER Rudolf: "Martnau - Heimatbuch Marienbad Stadt und Land", Band II., Heimatverband der Marienbader Stadt und Land e.V., Staudt-Druck KG, Geisenfeld 1977
"Orts-Repertorium für das Königreich Böhmen" Statthalterei Buchdruckerei Prag 1907
"Orts-Repertorium für das Königreich Böhmen" Statthalterei Buchdruckerei Prag 1913
"Catalogi cleri 1928 et 1948", soupisy obyvatel 1941
Mariánské Lázně 2005
Ing. Richard Švandrlík