Maxim Gorkij v hotelu Maxhof

Dne 3.dubna 1924 po zdejším čtyřměsíčním pobytu opouští Mariánské Lázně ruský spisovatel Maxim GORKIJ (1868-1936) se svými přáteli. Maxim GORKIJ (vlastním jménem Alexej Maximovič Peškov) trpěl léta plicní chorobou a v době porevoluční (1919-1920) se jeho zdraví dále zhoršovalo. Prý na Leninovo naléhání (v dopise z 9.8.1921) odjel v zimě 1921 na léčení do Německa, nejprve do St.Blasien u Freiburku a odtud do Saarow-Pieskow u Berlína. Přitom pilně literárně pracoval – v té době dopisoval III.díl své trilogie "Moje univerzity". Počátkem roku 1923 zde navštívil Gorkého v jeho "studeném hotelovém pokoji s lacinými barvotisky na stěnách" novinář Egon Ervín KISCH a v Lidových novinách 6. února 1923 zveřejnil článek "Návštěvou u Maxima Gorkého", v něm také uvedl, že "vidět Prahu je prý dávnou touhou Gorkého."

Pozdější komunistická cenzura po roce 1948 dávný článek novináře E.E. Kische odmítala jako "tendenčně překroucený" a také předehru Gorkého návštěvy Prahy líčila tendenčně. Pro českou buržoazii je prý Gorkij nevítaným hostem a prezidentův kancléř dr. Šámal měl prý klást Gorkému podmínku, že nebude vystupovat na veřejnosti.

Přitom byli Gorkij a Masaryk přátelé. Profesor T.G. Masaryk si s Gorkým před první válkou dopisoval a v roce 1912 ho dokonce navštívil na ostrově Capri. Nadto měl Masaryk velký zájem o ruskou kulturu a o dějiny Ruska. Ruskou bolševickou revoluci však odmítal. Je známo, že ji Masaryk prožíval v roce 1917 přímo v Petrohradě. V roce 1923 proskakovaly zprávy o neshodách Gorkého s bolševiky a o jeho rozchodu s nimi.

Gorkij v Praze

Skutečností je, že Gorkij přijel do Prahy 27. listopadu 1923 se svým 26letým synem Maximem Peškovem, jeho ženou Naděždou, malířem Ivanem Nikolajevičem Rakitským a se svou sekretářkou Budbergo-vou. Ubytovali se v hotelu BERÁNEK a pražský tisk psal:

"Slavný ruský spisovatel Maxim Gorkij nedávno přijel do Prahy, jsa velmi churav. Gorkij trpí plicní chorobou a je upoután na lůžko. Jmenovaný prosí, aby nebyl v nejbližší době žádán o rozhovory a interview, protože z důvodů zdravotních vyhověti nemůže. Čtenářské obci vzkazuje Gorkij pěkné pozdravení. Nemocný v příštích dnech opouští Prahu a svěří se na českém venkově péči pražského lékaře."

Gorkého sekretářka byla za doktorem Šmídem v Ječné ulici a ptala se na sanatorium na Pleši. Patrně na doporučení dr. Šmída však odjel Gorkij po devítidenním pražském pobytu do Mariánských Lázní.

Gorkij prožívá chladnou zimu v Mariánských Lázních

Do Mariánských Lázních přijeli 6. prosince 1923, tedy v době zcela mimosezónní. Celá pětičlenná společnost se ubytovala v hotelu MAXHOF (dnes Hotel Maxim na Mírovém náměstí). Snad byl vybrán hotel podle názvu, který souvisel s křestním jménem spisovatelským. Gorkého příjezd neupoutal mimořádnou pozornost, krátká zpráva se objevila v místních novinách 16. prosince 1923. Klidný jeho zdejší pobyt byl vyplněn spisovatelskou prací s večerními procházkami do okolí města. Nejraději chodíval k Lesnímu prameni a dále do Maxova údolí. Jeho pravidelná procházka vedla vzhůru za hotel Maxhof, kolem nového hotelu CARLTON (dnes Svoboda) dále do Maxova údolí, nazvaného podle opata Maxmiliána Liebsche (opatem 1867-1880).

Opat Maximilian Liebsch nechal lesnaté údolí potoka Schneidbach (dnes Třebízského potok) upravit jako lesopark a založit tu vycházkové stezky. Na jejich konci stával od roku 1860 klášterní mlýn s pilou (dnes Lunapark). Když se později stala klášterní pila lesní kavárnou, dostala název podle údolí – Café Maxthal. Za první republiky byla kavárna v celoročním provozu a vzniklo tu jakési malé centrum zimních sportů. Autobusy sem přivážely lyžaře a odtud se vyráželo na lyžích do Císařského lesa. V roce 1924 byl vybudován nedaleko, v údolí Kamenného potoka pod přehradou, skokanský můstek. Skokanské soutěže přilákaly velké množství publika, které obdivovalo odvahu skokanů. Je pravděpodobné, že také Gorkij se svou společností navštívil kavárnu Maxtal, vzhledem k tomu, že byla otevřena i v zimě. - V roce 1945 byla kavárna přejmenována na LUNAPARK.

Z doby pobytu v Mariánských Lázních se zachovala jedna kolující fotografie Maxima Gorkého v typickém širokém klobouku, uprostřed mezi synem Maximem, držícím psa (oblečen v přiléhajícím vojenském oděvu - krátký kabátec s řemenem, polobotky, podkolenky či obtočené pruhy, kalhoty typu pumpek), a snachou "Timošou" v dlouhém kožichu a módním kruhovém klobouku. Zastavili se na parkové cestě pod kolonádou pod balustrádovým zábradlím, kde je dnes socha opata Reitenbergera, a v pozadí stará, již zbořená kolonáda. Fotka je však velmi tmavá a vyžadovala by profesionální fotoúpravu.

Zpráva místních novin o Gorkém nezapadla. Převzalo ji pražské Právo lidu a také v Lidových novinách vyšel 26.prosince 1923 článek "Gorkij v Československu". Autorem byl nepodepsaný Václav König, který dlel v Ma-riánských Lázních u básníka Chodasjeviče. Psal, že navštívil těžko přístupného spisovatele v hotelovém pokoji a položil mu několik otázek. Málomluvný Gorkij se pak rozpovídal o Praze, vychvaloval pražská muzea, zejména umělecko-průmyslové, vyptával se na pražská divadla, s lítostí, že je nemohl navštívit. Brzy na to se v tisku psalo, že Gorkij si prodloužil pobyt v Mariánských Lázních "o pět neděl".

Další zprávy o Gorkém utichají, pouze Rudé právo 28.prosince 1923 otisklo kritický článek "Proč Masaryk nenavštívil nemocného Gorkého?". V něm se píše, že T. G. Masaryk asi změnil své chování ke Gorkému a proč? - "Snad proto, že Gorkij nenapodobil různé emigranty jako Čirikov, Amfitěatrov, Brušvit, kteří jsou na Hradě jako doma ?" atd.

Chladné počasí toho roku se vyznačovalo v Mariánských Lázních hojnými sněhy a tuhými mrazy. Údajně však spisovateli poskytovalo příznivé podmínky pro zlepšení zdraví. Stav se lepšil, přestože usilovně pracoval dlouho do noci. Připravoval své "Poznámky z deníku", a dále povídky Požáry, N.A.Bugrov, A.N.Šamitová, Směšné, Zahradník, Pastýř, a prý i črtu o ženě Lva Nikolajeviče Tolstého.

Vzpomínka doktora Olberta

Gorkij se vyhýbal společenskému ruchu. Výjimkou byla jeho návštěva na hudebním večírku v bytě u doktora Olberta. To byl jediný, zde rusky mluvící lékař, a proto se ujal ošetřování nemocného spisovatele. Doktor Olbert na večírek později vzpomínal:

"K hudebnímu večírku se sešla větší společnost a na počest Gorkého jsme hráli Brahmsovo trio pro lesní roh a jedno z Beethovenových klavírních trií. Já hrál klavír, doktor Klemm housle a výborný hornista lázeňské kapely provedl part pro lesní roh. Gorkij však miloval pouze Beethovena, Brahms jej nijak nenadchl… První a trvalý dojem, který každý získal o Gorkém, byl dojem sympatického a dobrotivého člověka. Byl pro mne typem pravého Rusa, pro něhož je vlastní přímost, dobrotivost, laskavost, skromnost, láska k člověku. Setkání s Gorkým pokládám za jednu z nejvýznamnějších událostí mého života, ačkoliv jsem za své 41-leté lékařské praxe poznal nemálo významných osobností."

Gorkého odjezd z lázní

21.ledna 1924 zemřel Lenin a zprávu o tom poslala Gorkému Naděžda Krupská. Popisovala poslední dny Lenina a připomínala, že mu často předčítala Gorkého "Moje univerzity". To vedlo spisovatele k tomu, že se vrátil ke svému literárnímu portrétu V.I.Lenina a v Mariánských Lázních začal psát vzpomínkovou črtu "Vladimír Iljič Lenin". Z Mariánských Lázní dal Maxim Gorkij pokyn, aby byl dán na Leninovu rakev věnec od něho s nápisem "Sbohem příteli".

V dalších týdnech přichází československý tisk znovu s úvahami o sporu Maxima Gorkého s bolševiky, na což odpovědělo Rudé Právo uveřejněním interview s Gorkým dne 20. března 1924. Co se týká zdraví, uváděl Gorkij, že se značně zlepšilo, třebaže právě znovu onemocněl bronchitidou. V Mariánských Lázních pracoval na knize novel, která ho plně zaměstnávala. Uvedl, že jeho vzpomínky na Lenina budou uveřejněny v Rusku 20.dubna. Co se týká překroucených zpráv v tisku, odpověděl Gorkij: "Nikdy nevyvracím lží, klepů a hloupostí, které se o mně píší."

Počasí nestálo v Mariánských Lázních za nic. Oblevy a nepřetržité deště v březnu 1924 přivodily Gorkému opětné zhoršení zdravotního stavu. Dostal silný zánět průdušek a na radu lékařů se rozhodl pokračovat v léčení v Itálii. Dne 3.dubna 1924 opouští s přáteli Mariánské Lázně. Odjíždějí přes Prahu, Vídeň, Neapol do italského Sorrenta. Zde pobyl řadu let než se vrátil do Ruska. To bylo až v květnu 1928. Doma byl přijat s nejvyššími státními poctami. Na sjezdu sovětských spisovatelů v roce 1934 se přihlásil k socialistickému realismu a byl zvolen předsedou Svazu spisovatelů SSSR. Zemřel do dvou let - 18. června 1936.

Návrat ke Gorkého návštěvě Mariánských Lázní a Gorkého památník

Po druhé světové válce se po nějakém čase Mariánské Lázně vrátily ke Gorkého návštěvě. Vzpomenuly tohoto hosta uprostřed sezóny v červenci 1951, kdy došlo k slavnostnímu odhalení Gorkého pamětní desky na domě, kde Gorkij bydlel. Odhalení provedl prof. Zdeněk NEJEDLÝ za přítomnosti českých spisovatelů Jana Drdy, Marie Majerové a Václava Řezáče.

Monumentální umělecká plastická deska byla dílem pražského sochaře Vladimíra Davida. Také dům čp. 141 (původně MAXHOF, od roku 1945 SAVARIN) byl přejmenován na "Maxim Gorkij" a kolonáda v Mariánských Lázních v roce 1951 dostala název "Kolonáda Maxima Gorkého".

Dne 9. května 1962 byl slavnostně otevřen v domě Gorkij Gorkého památník. Podnět k tomu dala na podzim 1959 jeho snacha Naděžda Pěšková, když znovu navštívila Mariánské Lázně, kde s Gorkým 1923/24 pobývala. Nyní přijela s Ludmilou Tolstou, manželkou spisovatele Alexeje Tolstého, a s básníkem Stěpanem Ščipačevem. Prohlédli si místa, kudy Gorkij chodíval a kde pracoval, a navrhli, aby byly shromážděny památky na Maxima Gorkého. Tak vznikl v malém sále Gorkého památník, v němž byla kromě jeho literárního díla zvýrazněna epizoda z doby jeho pobytu v Mariánských Lázních.

Mimojiné šlo o korespondenci spisovatele Gorkého s dětmi z Poruby a jejich učitelem Josefem Hurníkem. Děti poslaly dopisy Gorkému, kde psaly o sobě a svém denním životě a přály mu brzké uzdravení. Učitel Hurník přiložil průvodní dopis, přeložený do ruštiny. Dne 20. ledna 1924 spisovatel Gorkij odepsal:

"Byl jsem upřímně dojat milým pozdravem dětí porubské školy. Posílám škole svou podobiznu a své knihy v ruském a německém jazyce. Řekněte dětem, že jsem v jejich letech žil velmi těžce, velmi krušně, ale už tehdy jsem chápal že všechny špatné i dobré je od člověka a pro člověka. Čím dále jasněji jsem si uvědomoval rozhodující význam vůle a rozumu člověka – těchto dvou pramenů všeho dobra, všech radostí i velikých skutků světa. Tato víra mne uchránila před záhubou, s touto vírou jsem prožil celý život a sloužil při tom ze všech sil člověku. Tuto víru z celé duše přeji dětem z Poruby a dětem celé československé země, aby byla povždy šťastna!.

20.1.1924 Marienbad – M.Gorkij."

Za několik týdnů přišla do Poruby z nakladatelství v Berlíně velká zásilka – úplné vydání spisů Gorkého. V sedmdesátých letech proběhl v československé televizi také vzpomínkový pořad na Maxima Gorkého s pamětní-kem-učitelem Hurníkem.
 

Gorkého památník byl otevřen dvacet let - do roku 1982. Další zprávy o jeho provozu v místním Kulturním přehledu mizí. Snad byl upravován, ale otevřen už nebyl. Gorkého pamětní desku po roce 1990 už nenajdeme na fasádě a název domu "Maxim Gorkij" byl zkrácen na Hotel MAXIM. Zůstalo tak křestní jméno tohoto slavného hosta.

Zmizel Gorkého památník, Gorkého pamětní deska, název Gorkého kolonády. Zmizelo i jméno Gorkij z názvu hotelu. Podobně se vedlo v Sovětském svazu Nižnímu Novgorodu, který se nazýval v letech 1932-1991 "gorod" GORKIJ. Dnes opět zní přístavem někdejší tak populární melodie, kterou česky nově otextoval Jaroslav Velinský (alias trampský zpěvák a skladatel kapitán Kid): "Toť Nižní Novgorod, toť Nižní Novgorod, tam z lodí přijde všeho světa pronárod…" Takové však už bývají cesty historie .

Vzpomínka Niny Berberové na Gorkého v hotelu Maxhof

Kniha životního vyprávění Niny Berberové, nazvaná "KURZIV MOJ", zavádí nás krátkou vzpomínkou znovu do doby mariánskolázeňského pobytu Maxima Gorkého v roce 1924.

Ruská spisovatelka, básnířka Nina BERBEROVÁ, známá svými romány na Západě, se narodila se 1901 v Petrohradě a zde žila do roku 1918. Byla životní partnerkou ruského spisovatele Vladimíra Felicianoviče CHODASJEVIČE (1886-1939). Oba žili od roku 1919 v Berlíně, ale též v Praze a v Paříži a nakonec v USA. Berberová přežila Chodasjeviče o 44 let. Zemřela v Filadelfii (USA) roku 1983. Oba patřili k úzkému kruhu přátel Gorkého a svými názory ovlivňovali i jeho postoje. S Gorkým byli v trvalém přátelském spojení. Berberová sepsala také autobiografii Gorkého sekretářky baronky Budbergové. Odkud se k nám dostaly vzpomínky z její knihy ? Velikou oklikou. Kniha Niny Berberové vyšla také v italštině a z ní pořídil německý překlad úryvku o Mariánských Lázních (str.189-190) pan Gerhard Trapp z Münchenu. Nina vzpomíná na Mariánské Lázně:

"Po první Gorkého zimě v Berlíně následovala "druhá německá", a ačkoliv to bylo v Čechách, nacházeli jsme se v německém koutě Čech, v Mariánských Lázních, v této roční době zcela prázdných. Sem jsme přijeli s Chodasjevičem z Prahy, Gorkému v patách. Zde se však Gorkij zcela uzavřel, jak pro novináře, tak i pro přátele a ostatní. V naprostém ústraní, v úzké společnosti pouze členů rodiny a osob, považovaných téměř za část rodiny, ponořil se do své práce - zpracovával "Podnik Artamanových".

Gorkij vstával v 8 hodin, zatímco ostatní rodina dosud spala, vypil obvyklou kávu a vzal dvě čerstvá vejce. Až do 13 hodin se nenechal spatřit. Zima byla tehdy studená až ledová, ulice plné sněhových závějí. Navečer jsme oblékli kožichy a válenky a vyrazili společně na špacír (po obědě totiž Gorkij obvykle ještě psal nebo četl dopisy). Na sněhu jsme vešli do lesa anebo vzhůru do kopce, kde, ve vzdálenosti asi tří kilometrů, se pořádaly závody na lyžích. Odněkud se ozývala muzika, tlačili se tam fotografové a žurnalisté. My jsme nic z toho nevyhledávali. (Je známo, že Mariánské Lázně se pokoušely po několik zim o otevření sportovní zimní sezóny.)

V té době Gorkij s rodinou navštívil varieté v hotelu CONTINENTAL (dnes Hotel Helvetia). Zde předváděl slavný kouzelník Uferini nový moderní repertoár a jeho paní a jeho dcera vystupovaly na hrazdě a na laně v sále nad hlavami diváků.

Vyhotovili jsme opravdický vánoční stromek s dárečky (Nina Berberova vzpomínala, že si uchovávala z té doby jeden dáreček, který na ni připadl – krabici z cypřišového dřeva s intarsiemi.) a připravili správné oslavy s šarádou a dokonce i s gramofonem, kdoví odkud byl.

Největší zábavou této zimy však bylo kino. (Bylo to Egererovo kino v dnešní Nerudově ulici - tedy kino SLAVIA.) Jednou v sobotu při večeři nabyl Gorkého obličej jakéhosi tajuplného prohnaného výrazu a Gorkij se zeptal, zda dnes není venku příliš chladno ? To pro nás znamenalo, že se jde večer do kina. Byl objednán kočí, neboť kino se nacházelo na druhé straně města. A nikomu nevadilo, že nevíme, jaký film se bude hrát, zda se vůbec vyplatí neznámý film vidět. Spěchali jsme nahoru, abychom se oblékli. Při sněhové bouři bylo nutno se řádně zahalit. A najednou přijely veliké sáně, tažené dvěma koňmi, před vchod hotelu Maxhof. Všech sedm nás nastoupilo. Gorkého sekretářka baronka Budbergová a Gorkij na zadním sedadle, Chodasjevič a malíř Rakitskij na předním, snacha paní Timoša a já (Nina Berberová) vzadu "na šose" a na kozlíku vedle kočího Gorkého syn Maxim Pěškov. Jízdu jsme pojmenovali "Výjezd hasičů". Saně se vlekly liduprázdnými ulicemi, při čemž zvonky zvonily, světla se blýskala na tyčových táhlech a studený vítr nás řezal do obličejů. Trvalo asi 20 minut, než jsme dojeli do kina. Šťastni a spokojeni jsme si sedli do řady a bylo nám jedno, co se bude promítat, byly to "Poslední dny Pompejí", "Dva sirotci" nebo Max Linder ( Byl to francouzský herec a režisér (1883-1925), původním jménem Gabriel Maximilien Leuville. Patřil k populárním oblíbeným komikům němého filmu.). Domů se jelo na saních stejně tak rozpustile jako do kina." - Potud Nina Berberova.

Uplynulo téměř 80 let a Gorkého pobyt zůstával po celý čas pro Mariánské Lázně něčím mimořádným. Údajně jediný hotel s celoročním (tedy i se zimním) provozem byl MAXIM a proto se v něm soustřeďovali všichni přijíždějící hosté. Gorkij byl mezi nimi osobností a středem pozornosti. Mezi četné pamětníky patřil například Johannes Urzidil, který byl v té době v městě, ale i další hosté. Žurnalisté se asi snažili o rozhovor s Gorkým, což bylo velmi obtížné. Gorkij byl soustředěn na práci a novinářskou vtíravost považoval za neomalenost a dotěrnost. Naproti tomu rád odepsal na dopis učiteli Hurníkovi z Poruby, což zapadalo do jeho odpoledního programu vyřizování korespondence.