Naděžda - druhá žena Stalinova
(1901-1932)

Naděžda Sergejevna Allilujeva († 9.11.1932 sebevraždou nebo zastřelena Stalinem - už nikdo nikdy nezjistí). Narodila se 1901 v Baku. Její otec byl zaměstnanec Sergej Jakovljevič Allilujev. Její matka Olga Jevgeňjeva Allilujeva se aktivně účastnila příprav Říjnové revoluce. Vedle Naděždy měli ještě nejstarší dceru Annu a syny Pavla a Fjodora.

V roce 1917 uprchla tehdejší gymnasistka Naděžda z domova s přítelem jejich rodiny Soso Džugašvilim (Josifem Stalinem) a v roce 1918 se vzali.

Naděžda byla druhá žena Stalinova. Jeho první žena Jekatěrina Svanidze zemřela v roce 1908 a zanechala syna Jakova. Rodina Allilujevových byla v příbuzenském vztahu k rodině Svanidze, tedy ke Stalinově první ženě Jekatěrině, k jejímu bratrovi Alexandru Semjonoviči Svanidze a k jejím sestrám, jmény Marika a Sašika.

Marně se Naděžda vyptávala na zemřelou Jekatěrinu. Josif zakázal ptát se na ni. Říkal jen. "Byla blažená!" - Jejich syn Jakov však blaženým nebyl. Několikrát se pokusil o sebevraždu, ale vždy přežil.

V roce 1921 se narodil Josifu a Naděždě syn Vasil a v roce 1926 dcera Světlana. Naděžda pracovala v sekretariátu Lenina, kde jí svěřovali nejtajnější a nejzávažnější práce. Tak se stala Naděžda svědkem probíhající těžké nemoci a tragického skonu V.I. Lenina (1922-1924). Leninovu nemoc provázely dramatické a tajuplné události, dodnes ne zcela vysvětlené. Její bratr Pavel Allilujev se denně ptal Naděždy, jak se daří Leninovi (1923) a když se stav horšil, bědoval: "Trápí se, staroch!". Když Naděžda hlásila, že se Leninovi vrací řeč, ulehčilo se mu.

 

 

Ale znovu a znovu se vyptával na podrobnosti Leninovy nemoci a nutil ji jezdit několikrát týdně do Gorkého. To nebylo sice nutné, ale Vladimír Iljič Lenin byl rád, když Naděžda přijela a protože věděl, že ráda sbírala houby, svěřoval se jí, jak ho tu šidí, když mu pro jeho radost a zasazují hříbky při cestičce. Roku 1929 vstoupila Naděžda na Průmyslovou akademii na chemickou fakultu, obor "viskoz" (?). Volný čas trávila s "Josifem" v Soči, třebaže tam nezůstávala nikdy tak dlouho jako Josif.

Jeho oblibou byla denní evidence teploty vzduchu. Josif obdivoval Naděždin zájem neustále se učit a číst. Dokud žili mezi svými v rodině, kam patřil i Jaša, Stalinův první syn, byly vztahy dobré, ale po letech se ocitala Naděžda mezi cizími neznámými lidmi rozmanitých názorů a trpěla.

Stála však vždy za svým mužem - Stalinem.

Měla deset potratů a bylo proto překvapením, že se vůbec narodila ještě dcera Světlana Stalinová. Karlovarský suchopárný gynekolog, když to uslyšel (1930), poznamenal: "Sie leben mit einen Tier!". Přiznal, že jakýkoliv další potrat by byl smrtelný. Ordinoval jí rašelinu, tampony i koupele. Také jí řekl, že tu jsou náznaky předčasného klimakteria. Dvacet dnů se u něho léčila, pila minerálky, brala koupele, ale hlava nesmírně bolela. V kavárně u mostku přes řeku Teplou popíjela malé kávičky, pojídala oplatky, ale s vědomím, že musí šetřit, aby jí zbylo na vlak do Berlína za bratrem Pavlem.

V červnu 1930 odjela Naděžda za hranice na léčení - do Mariánských Lázní a do Karlových Var.

Přitom také navštívila v Berlíně bratra Pavla Allilujeva, který tehdy pracoval jako obchodní zástupce SSSR v Německu.

Spisovatelka Olga Trifonova popisuje vícekrát Mariánské Lázně za pobytu Naděždy jako kulisu jejího zdejšího léčení doktorem Menzelem. Jména jsou samozřejmě smyšlená. Popis pobytu promíchává spisovatelka vzpomínkami Naděždy na Kreml, na Moskvu, na rodinu, na děti a na "Josifa". Lázeňský doktor Menzel nesměl vědět, kdo je opravdu ona, tedy ani její jméno (pokud by bylo v kurlistech, bylo určitě také smyšlené). Spisovatelka píše:

"Náhle ji přepadlo (v Mariánských Lázních) velké znepokojení, jakoby zimnice, přehodila si halenku a scházela dolů. Náměstí bylo bez lidí a mlčenlivé, byl čas večeře. Lázeňský orchestr už nehrál, pouze odkudsi zněla melodie - to kdosi brnkal na pianino polonézu.

Podívala se na vrchy na horizontu, na svahu naproti svítily bílé budovy (dnes ulice Ruská) a ještě níže světla kaváren (dnes domu kol kavárny Classic), a úplně dole byl temný park se svítilnami při parkových cestičkách.

V místech, kde je dnes fontána, kdosi seděl na lavičce. K hotelu WEIMAR přijel kočár a "Švýcar" vynášel kufry do hotelu. Za ním šla vysoká dáma, dala svému nosiči "na čaj". Naděžda prošla parkem kolem WEIMARU a spatřila na lavičce postavu.

Byl to doktor Erich Menzel. Přisedla k němu a když se jí zeptal, zda si přeje pokračovat v léčení (formou psychologické diskuse), odmítla. Tak vstali a vydali se na večerní procházku.

Doktor se ptal, zda jít do restaurace, kasina či muzicírovat, ale Naděžda zvolila směr do lesa k symbolickému hřbitovu (spisovatelka Trifonova ovšem uvedla místo jako dnešní "Geologický park", který v té době neexistoval). Doktor označil procházku za terénní kůru a pokračovali v hovoru až do lesa. Naděžda se ho držela a náhle se k němu přitiskla tak, že ji doktor objal tak silně až vyhrkla. Hned se jí omluvil, načež usedli na lavičku a Naděžda mu dala hlavu na rameno …"

K větší důvěrnosti nedošlo, ale přesto Naděžda navštívila s doktorem Menzelem s jeho autem také Karlovy Vary.

Menzel jako psychiatr stále narážel v terapeutických diskusích na neznámé problémy v jejím životě, které nikdy nevyslovila ani nevysvětlila.

Varoval, že její psychiatrické léčení není možné, pokud se mu nesvěří se svými starostmi. To ale nešlo. A tak hovořili o její minulosti, o Daleké Rusi, o domově, o bratrovi Pavlovi v Berlíně aj. Při zpáteční jízdě do Mariánských Lázní mělo auto poruchy a venku se ochladilo.

Zastavili se cestou v jakémsi bufetu (snad v Bečově) a protože jí byla v autě zima, číšnice jí půjčila kašmírovou šálu. Při hovoru, který vedla Naděžda s "bufetčicí" (číšnicí), se dověděla, že doktor je tu známý jako léčící choromyslné. Číšnice prozradila, že šálu jí kdysi koupil otec a stála ho celou krávu. Proto jí Naděžda slíbila, že jí příštího dne se hned vrátí i s šálou, což také učinili.

"Josifovi" poslala Naděžda tři dopisy a dne 21. června 1930 dostala od něho první dopis:

"Taťko! Napiš mi něco. Určitě mi napiš a dopis pošli po linii HKID na jméno "Tovstuchi" (Centrální komitét). Napiš, jak jsi dojela, co vše jsi viděla, zda jsi byla u lékařů, jaký je názor lékařů na Tvé zdraví atd. Prostě napiš! Sjezd byl otevřen dne 26.

Práce nejdou nijak špatně. Ale je tu velice smutno, Tátočko! Sedím doma sám jako sýček. "Za gorod" (z města) nejezdím, je pořád moc co dělat.

Skončil jsem práci a přemýšlím nyní zajet "za gorod" k dětem zítra - pozítří. Inu, na shledanou. Nezůstávej tam dlouho a přijeď co nejdříve. Po-lí-be-ní. Tvůj Josif."

Druhý dopis poslal Josif Stalin (poslaný samozřejmě na smýšlené příjmení) 2. července 1930:

"Taťko! Dostal jsem od Tebe tři dopisy. Ale nemohl jsem hned odepsat, byl jsem moc zaměstnán. Teprve nyní jsem volný. Sjezd končí 10. - 12.

Bude Tě očekávat, aby ses neopozdila s příjezdem. Jestli zájmy Tvého zdraví vyžadují, můžeš přijet později. Nyní bývám občas "za gorodem". Děti jsou zdrávy. Jenom učitelka se mi moc nelíbí. Pořád jen běhá po okolí naší dači a nutí běhat Vasju i Tomika od rána do večera. Já si nemyslím, že by neměla co učit se s Vaskou. Proto také Vaska neprospívá v německém jazyce. Je to velice podivínská žena. Stálo mně mnoho času, abych udělal pořádek. Uvažuji, že si po těch dnech oddechnu a vrátím se do normálu. Inu, nashledanou. Po-lí-be-ní. Tvůj Josif. "

Josif Stalin měl nepochybně mimořádný smysl a cítění. Z několika vět Naděždy o zdraví, o procedurách, o počasí, o krásách Čech, jak je to možné, že z toho pocítil, že s ní není něco citově v pořádku ? Odkud prýštilo jeho podezírání, nejistota a suchý odstup při srovnání s prvním jeho dopisem? Jeho "Inu, nashledanou" znělo v druhém dopise spíše jako výhrůžka či hrozba. A podobně to, že ji bude očekávat na nádraží. Ale potom, jako by se nic nestalo, jezdil a létal k Černému moři po tři měsíce a až do října chodil na koupele, hrál gorodky, léčil se u zubaře a jak bylo u něho obvyklé - měřil denně teplotu vzduchu. Naděžda v západočeských lázní cítila vícekrát, jakoby byla sledována z dálky neznámým mužem. Navštívila v Berlíně u bratra a věděla, že bude schopna se vrátit, jen až se zbaví všech zážitků a vzpomínek z lázní.

V roce 1931-1932 navštěvovala v Charkově svou sestru Annu, jejíž muž Stanislav Francevič Reděnc řídil tehdy Ukrajinský OGPU. V létě 1932 vznikl v Charkově kroužek tzv. "marxistů-leninistů", který byl kritický a vycházel z "platformy Rjutina".

Martěmjan Nikitič Rjutin byl stranický teoretik, bývalý sekretář Krasnopresněnského rajkoma strany v Moskvě.

Byl nesmiřitelným nepřítelem Stalina a jeho krutých metod kolektivizace, industrializace, taktiky bojů Stalina se svými stranickými protivníky. Rjutin viděl hlavní úkol bolševické strany ve sjednocení dožívajících zbytků levé a pravé opozice. Byl uvězněn a v říjnu 1932 odsouzen k deseti letům těžké samovazby.

Snad i tato událost, týkající se Rutina jako přítele rodiny Naděždy a Josefa rozhodla o smutném konci Naděždy Stalinové.

Smrt Naděždy Allilujevové-Stalinové

Byla nalezena 9. listopadu 1932 ve své ložnici v Kremlu za záhadných okolností s prostřelenou hlavou. Světový tisk, novináři, žurnalisté i spisovatelé přijali vysvětlení její podivné smrti jako sebevraždy.

Spisovatelka Olga Trifonova se vydala počátkem 21. století po stopách oné "Jedinečné", jak jí v rodině říkali. Navštívila také Mariánské Lázně i Karlovy Vary (zápis 3.5.2002 Mariánské Lázně).

Popisovala cenné hovory Naděždy se svým mužem Stalinem, jeho chování v rodině, jeho běžné lidské názory, jeho podezíravou povahu, kdy viděl v každém jen nepřítele a hledal cesty, jak se zbavit. Macchiavelisticky se choval ke každému.

Vychvaloval nepřátele, hájil je a pak nečekaně udeřil. Naděždě v samotě rodině vysvětloval, že ví, že chválená osoba je jeho nepřítel ale že ji včas zničí. Přesto Naděžda obhajovala přítele rodiny Rjutina. Vždyť i STALIN, byť ve skutcích neodhadnutelný, ho v té době podobně ujišťoval přátelstvím, ale na konci byla krutá pomsta desetileté samovazby.

Jak se Stalin zachoval k příbuzenstvu ?

Zůstává záhadou smrt druhé Stalinovy ženy Naděždy... Někteří teoretici v ní vidí Stalinovo dílo (v minulosti byla uváděna její smrt oficiálně jako sebevražda). Ale co ostatní příbuzní ?

Bratr Stalinovy první ženy Jekatěriny († 1908) - Alexandr Semjonovič Svanidze a jeho manželka Maria Anisimovna Svanidze byli uvězněni v roce 1937, přičemž Maria Anisimovna a její sestra Marika Svanidze byly zastřeleny ve stejný den.

Naděždin berlínský bratr Pavel Sergejevič Allilujev zemřel za záhadných okolností v roce 1938. Jeho žena Jevlenija Alexandrova byla uvržena do vězení v roce 1937, jejich dcerka Kira Allilujeva v roce 1948. Anna Sergejevna Allilujeva, sestra Naděždy, byla uvězněna rovněž v roce 1948.

Po válce, čas od času postával u budovy Centrálního komitétu nakrátko ostřihaný muž - starý Sergej Jakovljevič Allilujev, Stalinův tchán. Chtěl ještě jednou spatřit generalisima Stalina a psal jemu a Kalininovi dosti podlézavé dopisy, v nichž připomínal, že se stal nositelem Řádu Vítězství SSSR a jména "Hrdina Sovětského svazu". Nedostal žádnou odpověď. -rš-

 


Pramen: Olga Romanovna Trifonova: "Jedinstvěnnaja - Naděžda Allilujeva, žena Josifa Stalina", nakladatelství - kolekce "Sověršenno Sekretno", Moskva 2002.