Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809-1852)

V roce 2002 vzpomíná kulturní svět 150. výročí úmrtí slavného ruského spisovatele Nikolaje Vasiljeviče GOGOLA (1809-1852). Narodil se 1.dubna 1809 v Soročincích jako syn ukrajinského spisovatele V.A.Janovského-Hohola (1777-1825) a mládí prožil v rodinném šlechtickém sídle Vasilevka. Nikolaj od nejútlejšího dětství jevil hluboké herecké nadání, vynikal neobyčejnou pamětí a oblíbil si ruskou lidovou slovesnost a malířství. Koncem dvacátých let minulého století sbíral za součinnosti své matky, která měla na něho po celý jeho život největší vliv, lidové náměty z ukrajinské folklórní tvorby, když zjišťuje, že o tuto tematiku je v hlavním městě carské říše zájem, přestupuje k jejímu literárnímu zpracování. Jeho prvé povídky, otištěné v časopise Literaturnaja gazeta (patřil mezi ně i Soročinský trh), mu přinesly známost se Žukovským, s Pletněvem a rovněž s Puškinem.

Po studiích žil od roku 1828 v Petrohradu. Jako absolvent něžinského gymnázia se uplatnil nejprve jako ministerský úředník, pak jako univerzitní profesor, ale avšak jeho nesmrtelnost zajistila mu jeho tvorba dramatická, novelistická a romanopisecká. Od roku 1835 se věnoval jen literatuře. Nejplodnější dobou Gogolova života byl počátek třicátých let 19.století, kdy vydal rychle za sebou několik souborů povídek s maloruskou tématikou, lokalizovanou do kraje svého dětství. V roce 1831 a 1832 vyšly dva svazky Večerů na statku nedaleko Dikaňky, v roce 1835 dva sborníky - Arabesky a Migorod, v nichž se vyskytují příběhy s motivy jednak ukrajinskými, jednak petrohradskými. Gogol je literárním objevitelem úřednického sídelního města, mistrem realistické povídky tragicky vyhrocené, lékařem duchovního světa malých lidí velkoměsta. Pracuje velmi intenzívně a stýká se s představiteli kulturního Ruska své doby v petrohradských literárních salonech. A.S. Puškin v něm viděl významného svého pokračovatele.

V roce 1836 se poprvé hrála v Petrohradu jeho satirická komedie "Revizor" s ústřední postavou vychytralce a žvanila Chlestakova. Car Mikuláš I. si povolal Gogola do lóže a pravil: "Tak jsem se ještě nikdy nezasmál jako dnes!".

V té době odchází Gogol do ciziny a žije v Itálii, v Německu, v belgickém Ostende. Do Ruska přichází na podzim roku 1839 a vrací se v roce 1841 zpět do ciziny. Na definitivní návrat domů pomýšlí až ke konci svého života v roce 1852.

V jeho próze jsou často motivy z historie Ukrajiny, v petrohradských povídkách, kam patří i jeho mariánskolázeňská povídka "Plášť", kriticky zobrazuje velkoměstské prostředí. Také jeho "Mrtvé duše" (1840) nesou řadu motivů, nasbíraných za pobytu v Mariánských Lázních.

Gogol trpěl žaludečně-střevní nemocí, která drtila jeho duševní rovnováhu. Lékaři mu doporučovali Mariánské Lázně. Gogol dával větší naději léčení v Gräfenberku, ale poslechl lékaře a 16.července 1839 přijíždí do Mariánských Lázní z Říma s očekáváním, že tu bude mnoho přátel z Ruska. Ubytoval se v hotelu KLINGER a v kurlistech je zapsán jako "úředník". Nalezl tu především přítele Pogodina a moskevského lékaře Inozemceva, s kterým se však nesnášeli. Gogol se zřejmě léčil pitnou kúrou Křížového pramene. Když se jeho zdravotní stav horšil, musel Pogodin přesvědčovat oba: Gogola aby se léčil a Inozemceva aby mu dával lékařské rady. V Mariánských Lázních byli také Pavel J. Šafařík, s nímž se tu osobně setkal, a polský historik W.Maciejowski. Z ruských hostů neměl mnoho radosti. Neustále se ho ptali, kolikátý pohár pije. Jediný Rus, který ho uchvátil byl petrohradský milionář Benardaki. Podle Pogodina se jeho postava objevuje zanedlouho v Mrtvých duších.

Gogol často procházel okolními lesy a po zdejších kopcích a ze svých nasbíraných "poetických" dojmů tu v duchu koncipoval další díla. N.V.Gogol zde napsal povídku "Plášť" a sbíral konkrétní materiál pro své příští dílo "Mrtvé duše". Zabýval se tzv. "jasnozřením minulosti", kdy připravoval obrazy a zjevy rodného kraje, které se objevily v "Tarasu Bulbovi".

18. srpna 1839 odjíždějí Gogol a Inozemcev, každý zvlášť, z lázní. Gogol míří ještě do Prahy. Zde se ještě sešel Václavem Hankou a Pavlem Šafaříkem. Do Mariánských Lázní se už nevrátil, ale při svém pobytu ve Vídni 1840 zde popíjel mariánskolázeňské minerálky a psal o tom: "Tentokráte mi pomohla voda podivuhodným způsobem, cítil jsem lehkost mládí, že vycházím z letargické nečinnosti a v hlavě letí myšlenky jako probuzený roj …". Od roku 1841 je Gogol opět v cizině a jeho touha po Gräfenberku se vyplnila v letech 1845-1846, kdy se tu léčil, ale druhý léčebný pobyt neukončil a odjel. Uznal, že zdejší způsob léčby Priessnitzovou metodou mu přímo uškodil. Připravovaný román Gogol zničil a pomýšlel v roce 1852 na trvalý návrat do Ruska. Zemřel 4. března 1852 v Moskvě. Pochován je v klášteře Danilově v Moskvě, vedle ruského básníka N.M.Jazykova, též hosta v Mariánských Lázních. U příležitosti 100. výročí úmrtí v roce 1952 byla odhalena monumentální pamětní plastika N.V.Gogola s ruským a českým nápisem na nároží domu Klinger (Krym,býv.čp.35, zbořeno), dílo akademického sochaře Vladimíra Davida z Prahy a 15. března 1952 pojmenováno městské divadlo jeho jménem.

Anton Vasiljevič Florovskij

 

Nikolaj Vasiljevič Gogol v Mariánských Lázních

Ve druhé polovině léčebné sezóny roku 1839 (koncem července a počátkem srpna) ve stinných kaštanových alejích parku a kolonády Mariánských Lázní a ještě častěji na vzdálených lesních cestách v okolí m1adého tehdy západočeského lázeňského města počala se objevovat nevelká štíhlá postava nového, poměrně mladého pacienta.

Byl to jeden z tvůrců školy ruského literárního realismu, velikán ruské kultury, spisovatel Nikolaj Vasiljevič Gogol (narozen 1.dubna 1809 v Soročincích). Tehdejší pacienti a návštěvníci Mariánských Lázní jeho přítomnost mezi čelnými lázeňskými hosty nijak zvlášť nezaznamenali, ba sotva si ho vůbec všimli.

Gogol se na veřejnosti objevoval buď sám, nebo ve společnosti svých ruských přátel, nejčastěji profesora moskevské university Michaila Petroviče Pogodina. Už v roce 1844 se zmínil Pogodin ve svých tištěných cestovních záznamech o návštěvě Gogola v r. 1839. Gogola označil jen literou G. To však stačilo, aby čtenáři rozuměli, o koho jde. Nyní bychom však rádi vysledovali každý krok, každý pohyb velkého spisovatele na půdě Mariánských Lázní a jejich okolí. Musíme se však omezit jen na velmi chudé a zlomkovité zprávy. ..

Gogol odedávna trpěl nějakou těžkou žaludečně-střevní nemocí, která stále ovlivňovala i jeho nervový stav a duševní rovnováhu. Pro dějiny léčení v Mariánských Lázních by snad mělo význam zjistit diagnosu a celý průběh Gogolovy nemoci. Různé lékařské autority, na něž se obracel o radu, se rozcházely v odhadu příčin nemoci. Pařížské kapacity prý - podle slov samého Gogola, který však rád přeháněl - tvrdily, že má žaludek vzhůru nohama! Gogol si naříkal, že mu "v břiše, jak se zdá, sedí nějaký ďábel, který rozhodně všemu škodí." Když při přípravách na cest:u do Mariánských Lázní zval do lázní jednoho ze svých přátel, Danilevského, psal: "Jedna z tvých nejtěžších chorob, jak se mi zdá, má analogii s nemocí mou, a týká se přímo žaludku; říkají, pro ten je Marienbad velmi dobrý." Kdo z lékařů upozornil Gogola na Mariánské Lázně nevíme, avšak on ochotně toto doporučení přijal a odjel tam s nadějí na blahodárný účinek lázní pro celý zdravotní stav. Přesto, že se musel rozloučit aspoň na čas s tak milovanou Itálií.

Gogol měl už v roce 1839 zájem o léčení studenou vodou v Gräfenberku (Jeseníku) na Moravě podle metody Priessnitze a chtěl tam odcestovat po ukončení léčení v Mariánských Lázních nebo v případě, že by mu lázně nepomohly. Ještě před odjezdem z Říma do Čech říkal, že do Gräfenberku skládá více nadějí než do Marienbadu. Gogola tato myšlenka neopouštěla, byla to skoro jeho idea-fixe, a v létech 1845 a 1846 skutečně odjel na léčení v Jeseníku. Jeho zdraví to však přímo uškodilo. Osobní zkušenost nakonec Gogola přivedla k velmi skeptickému hodnocení této Priessnitzovy metody.

N. V. Gogol se v Mariánských Lázních setkal se známým moskevským lékařem F. I. Inozemcevem, který tam byl v roce 1839 už po druhé (po prvé v roce 1835). Inozemcev podle pozorování a podle své vlastní zkušenosti vysoko oceňoval účinek léčení v Mariánských Lázních a podle jeho doporučení nejeden nemocný z Ruska, hledal zde, v západních Cechách, vyléčení. Na radu F. I. Inozemceva sem přijel v roce 1838 přijel například známý ruský básník N. M. Jazykov. V Mariánských Lázních se vynikající diagnostik Inozemcev těšil všeobecnému uznání. "Slovu Inozemceva zde věří jako orakulu", svědčí Pogodin, který to v lázních sám pozoroval. Zda Gogol využil přítomnosti Inozemceva pro své léčení, není možno přesně zjistit; neboť se mezi nimi nevytvořily příliš blízké vztahy; na Gogolových toulkách v okolí Mariánských Lázní byl jeho společníkem nejčastěji Pogodin, a ne Inozemcev. A když bylo jednou Gogolovi špatně a potřeboval lékařský zákrok, rozhodně se nechtěl léčit u Inozemceva; ten však nebyl také v dobré náladě, takže Pogodin - podle jeho sdělení - je musel "žádat a povzbuzovat, aby se jeden léčil, a druhý dával rady….."

Je nutno zdůraznit, že cesta N. V. Gogola do Mariánských Lázní, a odtud na kratší dobu také do Prahy, nebyla odůvodněna jen čistě léčebnými, ale i vědeckými a literárními zájmy. Gogol měl už tehdy řadu známých v Cechách, například Pavla J. Šafaříka. Od tohoto velkého učence dostával Gogol knížky - mezi nimi také sbírky slovanských písní "Slovanské starožitnosti". Připomeňme, že Gogol se v této době zabýval také historickými problémy, přemýšlel především o dějinách rodného kozáckého lidu a kraje. Gogol byl očekáván v Cechách už v roce 1838, kdy na osobní seznámení s ním a s jinými ruskými spisovateli (např. Jazykovem) se těšil právě Šafařík, s nímž o tom jednal jeho ruský učený přítel prof. J. M. Bodanskij. Není proto vyloučeno, že cesta do Čech a zejména do Mariánských Lázní měla nějaké širší pozadí.

Je třeba mít na zřeteli, že Gogol byl už na jaře 1839 dobře informován o tom, že Pogodin při svých přípravách na cestu do Mariánských Lázní "pozval na léto do lázní celou skupinu různých Slovanů", "takže my," psal Gogol příteli Danilevskému "budeme mít dobrou společnost, zařídíme si zvláštní stůl (tj. snad stravování podle ruských zvyků) a vyhneme se tím zkázonosným tablé-hote-ům, to znamená, že se budeme léčit vážně, metodicky a vesele, podporujíce jeden druhého, a to není poslední věcí v lázních." Něco z těchto příprav se skutečně podařilo v každém případě Pogodinovi, ale snad i Gogolovi. Gogolovi přátelé, jež zval do Mariánských Lázní, nepřijeli, ale byl zde Pavel J. Šafařík a známý polský historik W. Maciejowski. Snad zde měl N. V. Gogol příležitost osobně se ko- nečně setkat s Šafaříkem. Měl sem přijet také O. Bodanskij, dobrý přítel Gogolův a znalec ukrajinské minulosti, ale na cestě onemocněl a do Mariánských Lázní nedojel.

Gogol přijel do Mariánských Lázní 16. července 1839. Toho dne byl zapsán do lázeňských kurlistů pod číslem 894 jako "Herr Nikolaus von Gogol, Beamte" (později, v letech 1842-1844 v Jeseníku a v Karlových Varech se Gogol zapisoval jako "Particulier"). Ubytován byl v největším tehdejším hotelu "Klinger-Gasthof" (bývalý Krym, 1977 zbořeno). Nemáme zpráv, jak probíhalo léčení, nevíme přesně jakého pramene používal (nejspíše však Křížového nebo i Ferdinandova), zda se podrobil nějakým procedurám, koupelím atd. Víme však podle jeho vlastních slov, že z počátku toto léčení nemělo takový úspěch, aby mohl mluvit o dobrém účinku.

Už několik dní po odjezdu z lázní psal svému moskevskému příteli S. P. Sevyrevovi: "Zda je mi lépe nebo hůře, ví jenom Bůh. Ukáže to čas. Říkají, že účinek vod se může projevit jen později." Všeobecné dojmy Gogolovy z Mariánských Lázní byly však do jisté míry negativní. Říkal to ovšem o celý rok později a v souvislosti se svou náladou. Tehdy byl totiž zase ve Vídni, tamější život se mu líbil - klid a isolaci od ruchu velmi chválil v dopise svému příteli S. T. Aksakovovi a porovnával přitom s dojmy z různých lázní, kde ho dráždil špatný zdravotní stav, ale nejvíce lidé. "Zde ve Vídni", psal Gogol, "je klidněji, než v lázních, kam se sjíždí pro mne příliš nudný svět. Zde je všechno blízko při ruce a volnost ve všem." - "Je nutné vědět," říká Gogol, "že poslední (tj. volnost, svoboda) dávno zmizela z vesnic a velkých měst Evropy, odtud, kde existují lázně a sjezdy. Paráda - není sil! K tomu mám tak špatnou povahu, že už při pohledu na toto množství lidí, kteří se sjeli ze všech stran se léčit, dělá se mi špatně... Když si vzpomenu na Mariánské Lázně a na osoby, z nichž každá se vryla do paměti, poněvadž ji potkáváš asi čtyřicetkrát denně, a obzvláště jsou tu nesnesitelní Rusové se stálou a nevyhnutelnou otázkou "A kolikátý pohár pijete?", otázkou, před níž jsem prchal na vesnické cestičky. A tak," končí Gogol, "jsem na vodách ve Vídni, levněji, klidněji, veseleji, jsem zde sám, nikdo mne nedráždí."

Při čtení této charakteristiky života v Mariánských Lázních není však možno nechat stranou ani to, že zde Gogol našel nemálo příjemného a zajímavého. Z Pogodinova vyprávění se dovídáme, že se Gogol denně procházel s Pogodinem a jinými. Často při tom mluvili "o milované vlasti". Připomeňme, že Gogol v této době pracoval mezi jiným též na svých "Mrtvých duších" a že v souvislosti s tím musel přirozeně usilovně přemýšlet o tom celkovém sociálním a kulturním pozadí, na kterém v díle vystupují lidské charaktery a obrazy. Právě v Mariánských Lázních se Gogol potkal s jedním ruským člověkem, který ho velmi zaujal svou osobností a tím, co vyprávěl o svých pozorováních a životní zkušenosti. Byl to známý petrohradský finančník a podnikatel milionář D. E. Benardaki. Gogol ho s velkým zájmem poslouchal a povzbuzoval jej k vykládání jeho vědomostí o životě a o lidech. Podle Pogodinových slov Gogol tak doplnil svou galerii románových hrdinů ještě řadou nových figur, které - snad - budou někdy ukázány veřejnosti v divadle.

 

Pogodin později tvrdil, že Benardaki byl pro Gogola prototypem pro Konstanžoglu, tj. skoro jediného více méně kladného hrdiny druhé části "Mrtvých duší". Snad v tom mariánskolázeňské dojmy sehrály určitou úlohu. "Charakter Konstanžoglu", poznamenal Pogodin, "si psal Gogol v některých místech přímo podle něho." Není vyloučeno, jak připouštějí někteří badatelé, že osobnost Benardakiho mohla dodat Gogolovi určitý materiál také pro obraz kupce Murazova ve druhém díle poemy. Svědectví Pogodinovo, který osobně a bezprostředně pozoroval všechny tyto živé lidi, je zde však podstatné.

V případě setkání Gogola s Benardakim pronikáme přímo do tvůrčí laboratoře velkého spisovatele a vidíme jeden z těch okamžiků vývoje jeho tvůrčí energie, kdy shromážděné životní dojmy a pozorování se přetvářejí do poetických obrazů. V Mariánských Lázních však Gogol nejen sbíral takové "prozaické" dojmy a vědomosti, jako je technika finančních operací a zkušenost finančníka podnikatele, ale pronikal svou myšlenkou a fantasií také do jiného světa, světa historických vzpomínek a romantických představ. Svému příteli Sevyrevovi už z Vídně, po léčení v Mariánských Lázních, Gogol psal, že "hlavním - a to musí být pro tebe zvláště zajímavé (poněvadž mne máš rád, jako já tě mám rád) - bylo to, že mne navštívila inspirace." Gogol měl v tom případě na mysli svou soustředěnou práci na hře nebo komedii z ukrajinského života, která se měla jmenovat "Vyholený vous". "Přede mnou přecházejí poetickou řadou," psal Gogol "časy kozáctví, a jestliže nic z toho neudělám, budu velký blbec. Nevím, možná, že mne v tomto případě ovlivnily ukrajinské písně, které mám při ruce, nebo na mou duši přišlo jasnozření minulosti, avšak cítím mnoho toho, co se nyní jen zřídka stává. Požehnej mne!" Tyto ukrajinské písně měl Gogol s sebou i v Mariánských Lázních. Pilně a soustředěně je studoval. Pogodinovi o tom řekl: "Dělám zásoby a snažím se jak nejvíc je možno nadýchati se minulosti." Gogol i ve Vídni, když čekal na Pogodina, pokračoval ve své práci na této hře, avšak práce se nedařila a Gogol ji nakonec spálil. Dodáme k tomu, že Gogol byl v Mariánských Lázních zaměstnán též vypracováváním již dávno zamýšlené povídky ,,'Plášť". V Mariánských Lázních byla tato povídka napsána v jedné z prvních redakcí. Zakončil ji však až v roce 1841.

Tak Gogol na vzdálených cestičkách v lesích a na kopcích v oko]í Mariánských Lázní, ve stinném parku, v kruhu přátel pokračoval ve sbírání a promýšlení živého konkrétního materiálu pro další poetické přetváření na stránkách "Mrtvých duší" a oddával se "jasnozření minulosti", aby přetvářel do perly poesie obrazy a zjevy svého rodného kraje. Vznikaly nebo už dozrávaly nové a nové plány a záměry, které se uskutečnily vytvořením "Tarase Bulby" (1839-1841).

Dne 8. srpna 1839 odjel z Mariánských Lázní M. P. Pogodin a o deset dní později odcestovali odtud také Gogo1 a Inozemcev; první z nich odjel do Prahy, potom do Vídně a konečně spolu s Pogodinem přijel do Moskvy. Na rozdíl od Pogodina, který navštívil Mariánské Lázně ještě dvakrát - v letech 1842 a 1846 -, Gogo1 se tam více nevrátil, i když byl v Cechách ještě několikrát. Nezapomněl však na účinek mariánskolázeňských pramenů. V roce 1840 za svého pobytu ve Vídni začal tam užívat znovu vodu mariánskolázeňského pramene; tato voda ,;tentokrát mi pomohla podivuhodným způsobem. Začal jsem cítit nějakou lehkost mládí a co hlavního - cítil jsem, že se mé nervy probouzejí, že vycházím z letargické myšlenkové nečinnosti, v níž jsem se nacházel poslední léto a jejíž příčinou bylo nervové usínání. Pocítil jsem, že v mé hlavě se pohybují myšlenky, jako probuzený roj včel"...atd. Gogol pocítil nový příval pravé inspirace a začal usilovně pracovat, zapomínaje, že při užívání vody je to nepřípustné. Toto oživení bylo však přechodné, znovu nastal úpadek sil ducha a těla, Gogo1 se znovu dostal do stavu deprese ...

Gogo1 byl jen kratší dobu v Mariánských Lázních, pobyt zde byl letmou episodou jeho neklidného života. Byla to však episoda v životě velkého člověka a spisovatele, jehož tvorba měla tak obrovský význam pro vývoj ruské literatury a kultury, pro vývoj ruského duchovního života nejen jeho doby, ale také celého století následujícího. Proto se vzrušením sledujeme stopy jeho pobytu v Mariánských Lázních a při procházkách jejich parky a okolními lesy vzpomínáme na jeho procházky, na jeho zážitky a přemýšlení v těchto lesích, na těchto kopcích. ..

Článek z českého jubilejního sborníku "Mariánské Lázně - prameny, dějiny, lidé", který uspořádala ke 150. výročí pojmenování místa Mariánské Lázně (1808-1958) Alena Vrbová; Krajské nakladatelství Karlovy Vary 1958.

Podle J.Skutila - internet

 

Gräfenberk (Jeseník) jako Gogolova velká naděje

"V souvislosti s Gogolovým mariánskolázeňským pobytem v roce 1839 je znám spisovatelův zájem o Jeseník, někdejší Gräfenberg. Z Gogolovy mnohaleté korespondence s přáteli i s matkou se dozvídáme, jak intenzívně sledoval úspěchy Priessnitzova léčení studenou vodou v těchto slezských lázních, jak po mnoho let sbíral informace o léčebných prostředcích i o lázeňských hostech dlících v Jeseníku. Gogol trpěl od poloviny třicátých let těžkými depresemi, mučivými stavy, hypochondrií spojenou s bolestnými pochybnostmi, splnil-li svoje historické poslání literární adekvátně svému nadání. Navíc měl ještě řadu chorob somatických a lékaři, k nimž se utíkal v nejpřednějších středo- evropských městech o rady, těžko mohli rozhodnout, co je primus v jeho zdravotním stavu, zda porucha duševní, či tělesná. V důsledku toho se u jednotlivých lékařů různily i názory na možnosti líčení i na eventuální jeho zdravotní pobyt v Gräfenberku. Gogol informuje v dopisech celou řadu svých přátel o relacích, které v době, kdy ještě neznal Gräfenberk z vlastní zkušenosti, dostával zejména od svého přítele A.O.Roseta. Nejvíce zpráv o Jeseníku je v Gogolově korespondenci z roku 1843. Například svému příteli Danilovskému píše:

”...Moje rada prostě je - musíš do Gräfenberku na vodoléčbu k Priessnitzovi, protože potřebuješ vlastně obnovit sílu života. Nebe požehnalo zjevením rozum tohoto člověka a já pořád vidím, jak málo znají ve srovnání s ním nejlepší z knižních lékařů. Kromě toho, že u něho dělá voda divy a úspěšně léčí všechny choroby kromě tuberkulózy, má Priessnitz tak pronikavý pohled, tak dobře zná lidskou povahu, že - přiznám se - nikomu na světě bych se v případě těžké choroby nesvěřil, jen jemu jedinému beze strachu a bez jakýchkoliv pochybností. Tento člověk vládne vodou jako Napoleon vojáky...”

Na vlastním léčení dlel Gogol ve slezském Gräfenberku dvakrát, v roce 1845 a 1846. V dopise Žukovskému z 12. září 1845 psal, že v Jeseníku nemá o čem přemýšlet, že nemá čas napsat ani dva řádky dopisu, že je plně zaneprázdněn léčením, a celkově podle subjektivního dojmu měl za to, že první léčebný kurs mu pomohl: ”Cítím nicméně čím dál tím více jakési životodárné osvěžení a cosi, co se podobá oživení a probouzející se síle.” Druhý svůj léčebný pobyt v Gräfenberku spisovatel neukončil. Když na něj v roce 1852 v Moskvě vzpomínal, stěžoval si na zimu.

První jesenický pobyt Gogola psychicky velmi povzbudil, tak dalece, že hned v následujícím roce 1846 vydal knihu Korespondence s přáteli, která však byla ostře odsouzena známým veřejným listem Bělinského Gogolovi. Gogol se z této kritiky literárně již nevzpamatoval. Ani jeho rozepsané Mrtvé duše nemohly být ukončeny.

Za svého prvého pobytu v Jeseníku v roce 1845 spisovatel bydlel ve frývaldovském domě č.168. Léčil se v době od 23. srpna do 23. září 1845 jako 843. pacient tohoto roku. V roce 1846 je zapsán jako 611. host, který tu dlel od 16.června do 29.června a bydlel o dva domy dále než v roce 1845, a to v domě č.73.

Teprve v r. 1949 byla Gogolovi odhalena pamětní deska na domě, v němž bydlel v r. 1845 (dnes je zde bronzová busta), druhá deska byla o něco později umístěna na lázeňském sanatoriu Priessnitz (bohužel však datum spisovatelova pobytu v lázních se na ní udává chybně). Ke 150. výročí Gogolova narození, v červenci a v srpnu 1959, uspořádaly Československé lázně v Jeseníku ve spolupráci s řadou korporací Gogolovo kulturní léto, které tuto významnou postavu přiblížilo plně i Jesenicku."