O hradu jménem Volfštejn

Na počátcích našich pátrání po hradech v okolí Mariánských Lázní byly dva hrady - Kynžvart nad stejnojmenným městem a Volfštejn na Vlčí hoře poblíž Černošína. To bylo někdy koncem padesátých let, kdy jsme vyrazili na motorkách s Vláďou Šindelářem a s jednou starou německou mapou za košilí. Oba hrady jsme bez těžkostí objevili, prolezli, ale nevěděli jsme o nich vůbec nic. Kdy byly postaveny, komu patřily, kdy zanikly. A hlavně, kde si o nich něco bližšího přečíst. Tehdy ještě neexistoval žádný český průvodce o Kynžvartu ani o Černošíně. Jen pár českých brožůrek o Mariánských Lázních. A tak nás vlastně výlety dovedly k německým průvodcům, k soupisu památek na bývalém okrese Mariánské Lázně a Teplá od Antona GNIRSE (1932), kterou nám půjčil pan Neustupný. Každá přečtená stránka nás nasměrovala k dalším výletům. Hrady, vlastně jejich ruiny v okolí byly dlouho našimi hlavními cíli. U prvního našeho "hradního" objevu v Mariánských Lázních (vyhlídkové věže na Hamelice) jsme úplně ztroskotali. Zdejší zřícenina byla jen bídná atrapa, postavená pro potěšení lázeňských hostů před sto lety - v době blouznivého nadšení nad minulostí a nostalgického romantismu. Lázeňské město chtělo pro hosty mít vlastní ruinu a stavitel Friedrich Zickler ji postavil i s vyhlídkovou věží na vrchu Hamelice.

Hrad VOLFŠTEJN jsme pak navštívili ještě mnohokrát a když později jezdil do Mariánských Lázní nadšený badatel Bohumil BROUKAL, knihovník z Prahy (později z Mělníka), ožily naše výpravy na hrady. Tehdy při poslední cestě na Volfštejn, kolem roku 1980, už nechodící pan Broukal tolik toužil ještě jednou shlédnout obdivuhodný Volfštejn a my s autem dojeli za Černošín jen na kraj lesa. Pana Broukala jsme proto nesli až na hrad a zase zpátky. Nebyl těžký. Cestou vyprávěl podrobně historii hradu a jeho stavební jedinečnosti a zpět jsme se vraceli domů všichni spokojeni volfštejnskou výpravou.

Hrad VOLFŠTEJN je pořád zachovalou zříceninou, i dnes má své nadšence, kteří ho opravují. Od dávné minulosti lákal turisty. Proto nabízíme popisy jeho stavu a historii hradu Volfštejn v citacích "hradologů".

Náš největší znalec hradů, zámků a tvrzí August SEDLÁČEK měl velkého předchůdce. Byl jím František Alexandr HEBER (1815-1849). Za jeho života se psalo a v našem kraji hovořilo většinou německy. Jeho dílo o českých hradech, zámcích a tvrzích bylo proto psáno německy. F. A. Heber se narodil 19.7.1815 v Jarově u Plas, v myslivně Třebekov jako jediný syn hajného Jana Hebera. Otec brzy zemřel a matka s dětmi se přestěhovala do Mýta u Zbiroha. Heber vychodil školu v Plzni, a odešel do Prahy pracovat do obchodu. V roce 1838 se vrátil do Zbiroha, kde převzal obchod. Zde utrpěl úraz při explozi střelného prachu a zůstal zmrzačen na levé ruce. Od mládí HEBER podnikal pěší výlety po českých hradech, zapisoval si vše, zakresloval a nakonec se rozhodl, že obejde všechny české hrady a sepíše dílo o hradech. Šlo o 800 hradů a tvrzí, mnohé byly už téměř zaniklé. Když v roce 1843 sehnal nakladatele Medaua, u něhož vydával postupně své dílo, musel se smířit s tím, že to bude zdarma. První díl vyšel ve 2000 exemplářích a byl brzy rozebrán. HEBER zprvu jen suše popisoval hrady a krátce uváděl jejich historii, ale úroveň jeho spisů rostla. Nedostatek vzdělání překonával mimořádnou pílí a vytrvalým studiem. Prostudoval prameny jako byl Balbín (v latině), Schaller, Sommer, Hájkovu kroniku, Paceltovu kroniku atd. Za život popsal 586 hradů a tvrzí a nakreslil 240 kreseb.

Horečné úsilí podlomilo jeho chatrné zdraví a v Náchodě, kam přišel k popsání hradu, dostal zápal plic a 29. července 1849 zde umírá ve věku 34 let. Psal: "Zpustlé staré hrady, tito svědkové dávnověku a všeničících změn, jimiž nejen německá říše, ale i naše milovaná otčina byla poseta, mizí před našima očima - tyto nejkrásnější z mocných památníků českého rytířství a gotického vkusu leží pohřbeny v sutinách. Všepožírající zub času zničil poslední stopy jejich existence a noví badatelé nenajdou ani stopu po jejich bytí."

O hradu Volfštejnu citujeme vedle nejpodrobnějšího badatele F.A.Hebera (1845) ty nejznámější - August Sedláček (1905, 1937), Georg Schmidt ze Stříbra (1925), František Xaver Kundrát (1960, 1965), Dobroslava Menclová (1972), Miloslav Bělohlávek s plzeňskými profesory (1985), Zdeněk Procházka z Domažlic a Jiří Úlovec z Prahy (1988), Franz Lerch z Chomutova (1937). Zasloužili by si uvedení plánští badatelé Med.Dr. Michael Urban, Georg Weidl a Ludwig Hammer (spis "Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan" Hermann Holub, Plan 1896). Nejpropracovanější a nejrozsáhlejší studie o hradech Volfštejn a Třebel (34 stran) je dílem Friedricha Bernaua (kniha BERNAU Friedrich "Studien und Materialien zur Specialgeschichte und Heimatskunde des deutschen Sprachgebiets in Böhmen und Mähren" - Calve´sche Buchhandlung, Prag 1903). Je i nejsolidnější, ale opravdu rozsáhlá.

1. František Alexandr Heber (1845)

"Na panství Třebel jsou bezesporu nejzajímavější zříceniny někdejšího hradu Volfštejna, které se zdvíhají ze strmé skály vysoko na jihovýchodním výběžku známé Vlčí hory, slabou čtvrthodinku na jih od městečka Černošína, a probleskují malebnou velkolepou nádherou vstříc zvláště poutníkovi, který jde poštovní silnicí od Stříbra. Patří .k těm zříceninám, které, pozorujeme-li je z povzdálí, vypadají velmi zajímavé, když se však přiblížíme, stávají se fádními, až se nakonec promění v pole nuzných zdí, při jejichž návštěvě se ptáme sami sebe, zda stálo za to sem jít. Volfštejn zatím stále ještě stojí za malou zastávku.

Popis hradu

Cesta, jež vede k zřícenině z Černošína, kolem hřbitova a: přes líbezné borové lesy, poskytuje příjemnou procházku a umožňuje zajímavý výhled rozšiřující se tím více, čím dále jdeme. V blízkosti ruiny se vozová cesta obloukem zatáčí kolem východní a jižní strany hradního návrší a pokračuje až k hospodářským stavbám, rozkládajícím se na nejvýše položené rovince Vlčí hory.

V místech, kudy vede vozová cesta, se kdysi zvedal vysoký val a zel hluboký příkop. Val byl rozhrabán a příkop zasypán a získaný prostor využit na položení současné silnice.

Při této příležitosti byly pod zříceninou nalezeny četné železné ostruhy, třmeny,dýky, rukojeti mečů, podkovy a rozličné mince, z nichž jedna stříbrná ve velikosti tolaru byla vykopána na cestě ke zřícenině v roce 1824. Na jedné straně měla obraz světice s nápisem "Justina Virgo! Memor ero tui." Na druhé straně byl obraz muže v knížecím plášti s oštěpem v ruce, jak jde vstříc probouzejícímu se lvu s nápisem "St. Hermetus Saskoniae dux 124". Mince byla odeslána na Kynžvart do knížecího metternichovského mincovního kabinetu (rukopisné sdělení faráře Josefa Miessnera v Černošíně).

Stará hradní cesta z Černošína zřejmě šla týmž směrem, ale probíhala výše po východním valu, kolem jižního cípu hradu přes padací most nad příkopem a branou otočenou k jihu vedla příchozího do úzkého nádvoří hradu, který stojí na nejvyšším bodě vrchu.

Návštěvníka Volfštejna napadne hned na první pohled, jak vskutku malý prostor hrad zaujímal. Měl délku 29 a šířku 12 vídeňských sáhů. Lidé se zde museli přizpůsobit základové skále, takže hradní prostor byl značně omezený. Od mohutné Vlčí hory na severozápadě oddělovala hrad hluboká a široká rozsedlina, z ostatních stran ho obklopoval umělý val a příkop, nad nímž se tyčil do výše 6 sáhů strmý pahorek, zatímco vnější svahy valu na východě a jihu byly neobvykle příkré, vysoké a rozeklané. Nejslabší místo hradu bránila před nepřátelskými útoky na severozápadním nároží masivní okrouhlá stavba, která mohla sloužit jako strážní věž a vězení. Stála zcela izolovaně na nejvyšším bodě hradního nádvoří a byla kryta parkánem a silnou hradbou, po-stavenou z kvalitního materiálu.

Dalšími částmi hradu byly dvě velké a dvě malé stavby. Menší byly nejspíše věžemi a byly zařízeny více pro obranu než pro bydlení. Větší stavba ležící jižněji sloužila jako obydlí zdejší rytířské rodiny, severní stavba sloužila k ubytování služebnictva, dále jako stáje, sklady a podobně. Obrazu, který nyní badateli nabízejí ruiny Volfštejna, scházejí velkolepé stavební pozůstatky. Nejvýznamnější část celého hradu tvoří věž. Je vysoká 12 sáhů, u paty má obvod 15 sáhů a způsob její stavby je ojedinělý a originální, protože s rostoucí výškou se zužuje a získává tak kónický tvar. Asi ve výšce 5 sáhů nad zemí má směrem do nádvoří otvor s ozdobně tesanýrn ostěním, který kdysi tvořil jediný vchod do jejího nitra. V novější době byl ve zdi silné 5 loktů probourán malý otvor, který umožňuje nepříliš pohodlný vstup do bývalé hladomorny. Na věži není dále nic zajímavého, podobá se spíše obřímu komínu, protože je zcela dutá a holá. Odolala všemocnému času a bude moci ještě v našich pravnucích probouzet stesk po lepší minulosti, kdy člověk byl silný, pevný a vytrvalý jako tyto zdi.

Kromě zbytků hradeb spatříme v blízkosti věže z dalších objektů pouze dva velké kusy zdí na jižní straně. Menší kus, ještě 4 sáhy. široký, patřil zřejmě k hranolové věži, do jejíhož přízemí vedly z nádvoří dosud zachované dveře. Větší kus zdiva pochází z obydlí hradního pána, které bylo dvě patra vysoké a ještě dnes má mnoho okenních otvorů. Mezi oběma objekty byla kdysi v hradbách prolomena hradní brána, která zcela zanikla a na niž si pamatují pouze letití starci z okolí. Hranolová věž měla zřejmě bránit vchod do hradu před nepřáteli. Další zbytky zdí prorážející mezi křovinami a houštím jsou bezvýznamné nebo se zcela rozpadly v sutiny, takže je možné pouze s námahou odhadovat dřívější členění. Na nádvoří stejně jako na svazích hradního vrchu jsou vysázeny ovocné stromy, které zpříjemňují holé čedičové masy a dodávají zřícenině malebný ráz.

<>Vlčí hora není pozoruhodná pouze nádherným rozhledem, ale její návštěva je stejně důležitá pro milovníky rostlin a geologie, protože byla kdysi vulkánem, jehož kráter je možno ještě spatřit. Nachází se zde kamenná hmota spálená na strusku, rozličné pěkné krystaly a druhy amfibolu a augitu obdivuhodných tvarů. Velikost areálu, proměny půdy, pestrost hornin a zajímavé jevy poskytnou dost materiálu ještě mnoha badatelům a výzkumníkům. Byli zde mnozí významní horničtí úředníci Čech a Saska, kteří se často celé hodiny zdržovali na Vlčí hoře při geologickém průzkumu. Sběratelé nalezli v okolí krásné kusy vhodné k prodeji do mineralogických sbírek za vysoké ceny. Vlčí hora je také pro sousední obce ukazatelem počasí, což platí zvláště o skále zvané "Potný kámen", která velmi přesně předpovídá jasné a zamračené dny, sluneční svit, bouře a déšť a která je užitečná venkovanům při organizování jejich práce. Zprávy o Vlčí hoře uvádí "Geognostische Beschreibung des Wolfberges" od Aloise Maiera, Verhandlungen des vaterländischen Museums (1832), s. 22. O čedičových horách Plzeňského kraje v Čechách máme zprávy od svobodného pána J. Abfaltererna v Andréově časopise "Hesperus" (1817), s.107, u Johanna Maiera v "Samm-lung physikalischer Aufsätze", Drážďany 1791, 1.díl, s.15, a v mnoha jiných.

Výhled z této zříceniny patří k nejkrásnějším v Plzeňském kraji. Chceme-li jej však mít ještě bohatší a hodnotnější, je třeba vyjít po vozové cestě dále na severozápad, abychom z vrcholu Vlčí hory, dosahující pozoruhodné výše 342 sáhů nad Severním mořem, přehlédli panorama, jemuž se v tomto okolí nic nevyrovná. Malá odbočka není ani únavná, ani nepříjemná, protože bývalý vrchní úředník a současný inspektor panství Trpísty-Třebel pan Jiří GROSAM překonal s obdivuhodnou vytrvalostí a největší pili všechny těžkosti a s rozvahou během několika let proměnil kdysi divokými lesy porostlou a čedičovým kamením pokrytou Vlčí horu v krásná pole a nádherný ovocný sad; přes něj dojdeme k novému ovčínu a na ten se pak napojuje park se střižnou ovcí a vede přítele přírody k nejvyššímu západnímu vrcholu, kde se do všech stran rozprostírá takový výhled, že si nemůžeme lepší přát.

Na tomto místě Goethe často prodléval (Ne!) a říkal svým průvodcům: "Kdo se chce stát básníkem, ať se rozhlédne po této krajině!" Slavný bard dokázal pocítit, že zde člověk stojí blíže nebi než zemi, a proto může být prodchnut pouze božskými myšlenkami, které pronikají až do nejniternějších zákoutí jeho ducha. Neodvažujeme se nádherný, okouzlující obraz Vlčí hory na těchto stránkách ani jen nastínit a otevřeně přiznáváme, že naše pero je příliš slabé pro takové líčení a prostor díla o hradech je také příliš omezený, než abychom se mohli pustit do popisu všech nádherných krajin české země nebo mohli takové krásy dostatečně ocenit. Vrátíme se do našeho vymezeného prostoru, obrátíme se zpět k zřícenině hradu Volf- štejna a budeme vyprávět milému čtenáři několika málo slovy dějiny hradu a jeho majitelů, které nejsou ani obsáhlé ani poučné, neboť jméno této zříceniny bylo až do nedávné doby příliš často zpochybňováno a zaměňováno s Wolfsbergem nebo Wolkensteinem.

Majitelé hradu Volfštejn

Kdy byl hrad postaven a kdo jej postavil, není známo. Světlo světa mohl jistě spatřit ve 13. století a pak sloužil jako rodové sídlo svým stavitelům, kteří si podle jména hradu říkali z Volfštejna a drželi v Plzeňském kraji statky po dvě stě let. Prvním známým hradním pánem je Vilém z Volfštejna, který žil za vlády Václava IV. a roku 1415 převzal jako zástavu od Heřmana z Nečtin ve dvou tisících kop pražských grošů hrad Buben nedaleko Bílého Touškova. Jak víme ze staré listiny, patřily k hradu Volfštejnu mlýn a tři dvory v Kořenu s příslušnými lesy, dále ves Černošín se sousedními osadami.

Vilém převzal později (1437) hrad Buben do vlastnictví společně s Vilémem z Nečtin a měl tři syny - Ctibora, Viléma a Jana, jimž zanechal veškeré statky. Z bratří dosáhl největší úcty v zemi Ctibor z Volfštejna. Roku 1428 byl pánem na Hostouni u Horšovského Týna a bojoval statečně se sousedním husitským purkrabím z Domažlic Janem z Bezdědic, 1437 byl přísedícím zemského soudu a 1443 představitelem českého zemského sněmu ve Vídni.

Jan z Volfštejna byl pánem na Bubnu a Volfštejně. Své podíly na Bubnu prodal roku 1446 bratřím Mikulášovi a Janovi z Gutštejna za dva tisíce kop, avšak po dlouhém sporu si je musel vzít roku 1456 zase zpět. Od roku 1440 žil nepřetržitě na Volfštejně, kde také 20. prosince 1445 vystavil listinu, podle níž nechal zřídit ve farním kostele v Černošíně oltář ke cti svatých apoštolů Petra a Pavla, daroval k němu deset kop pražských grošů ročního platu a kaplanovi nařídil, aby sloužil každý týden mši za něho a jeho předky.

Jan převzal 9. června 1466 od bratří a bratranců Jindřicha, Jana, Racka a Viléma ze Sobětic sousední hrad Třebel s příslušenstvím na dvacet po sobě jdoucích let jako zástavu a to je o něm poslední zpráva. Je více než pravděpodobné, že hrad Volfštejn zanikl ještě koncem téhož století v krvavých náboženských válkách z let 1466-1472 a nebyl již nikdy obnoven. Statek Volfštejn, k němuž od nepaměti patřil Černošín byl spolu s Třebelí prodán pánům ze Švamberka, kteří podle zemskodeskových dokladů v roce 1540 drželi Třebel s Černošínem, Záhořím, Lažany, Ostrovicemi a Šontálem. O hradě Volfštejně nenacházíme již žádnou zmínku a to je neomylným důkazem, že byl v té době již v troskách. Místní pověsti uchovala tradice o Volfštejně a doufáme, že jimi čtenáře nebudeme nudit." (Viz Pověsti!)<>

Pramen: František Alexandr HEBER (1815-1849) "České hrady, zámky a tvrze" - originál 1847 - 378 Plzeňsko, V., 197; český překlad ARGO Praha a Nakladatelství Českého Lesa Domažlice, 2002, s.466-476.

 

2. August Sedláček (1905)

"Nad městečkem Černošínem zdvihá se znenáhla krajina, až pak se končí tato výšina dvěma hřbety, kterým oběma se říká Vlčí hory (Wolfsberg). Zadní z nich porostlý jest krásným lesem, přední z nich jest na bocích z části lesem, z části pastvinou a souvisí se zadní horou plání, na níž jest osada Wolfsberg. Pod ní na konci předního návrší stojí zříceniny hradu Volfštejna (Pomůckou Hebers Burgen V.199).

Popis hradu

Cesta ke hradu vedoucí borovým lesem jest příjemnou procházkou. Nevelký kus před hradem u samé cesty jest malá ostrožna, na níž bylo kamenné opevnění ku bránění přístupu. Před samým hradem otáčí se cesta (1.) a jde po celé délce hradiště jako pravostranná cesta a pak kolem hradu na jihovýchodní straně až k bývalému vchodu, který byl na oné straně, která nehledí k Černošínu. Tam, kde se cesta u konce hradu náhle otočila, jest jáma při cestě náspem otočená; bezpochyby to byla nádržka pro vodu (2.). Hned za tím cesta pokračuje po hřebenu vysokého náspu, který jest na jižní straně. Mezi ním a hradem jest široký příkop, který hrad na jižní a západní straně zavíral.

Hrad Volfštejn nebyl rozsáhlý, nicméně poskytoval dosti pohodlí jediné rodině a její čeládce nevelké, a nejsa velkého obvodu mohl býti tím snáze od pána a malé čeledi bráněn.

Aby pak obrana snadná byla, vyhlédl si zakladatel nejpříhodnější místo na svém zboží.

Kde nebyla příkrá stráň, udělány příkopy velmi široké a jako stěny srázné a přístup venkovským opevněním ztížil.

Za to byla brána (3.) prosta, nacházejíc se ve zdi, která se s ní již dávno sesula. Přijdouc ze brány do dvora bylo vpravo čtverhranaté stavení (4.), jehož tři strany byly také hradbami a proto jsou hrubší než čtvrtá strana ke dvoru obrácená.

Stavení to bylo prvotně dvě patra vysoké. Podzemí jeho je samým rumem zasypáno. Přízemí jeho pro bezpečnost bylo bez oken; nad ním byla podlaha, jak svědčí díry pro trámy. V prvním poschodí v severozápadním rohu jsou dvě okna, jedno větší, druhé menší, oboje z části zazděné. V témž poschodí jest také veliké a dole vylámané okno na jihozápadní straně, a jiné bylo na straně jihovýchodní, jak soudíme z velikého průlomu ve zdi. Z druhého poschodí zbyly jen kousky zdí. Smýšlíme, že v přízemí byly konice (konírny) a nad tím obilnice a podobné." (Strana 128.)

"Naproti bráně přes dvůr jsou základy malého čtverhranatého staveni aneb lépe díc slabé známky jeho pod trávníkem. Snad tu býval samotížný mlýn (8.). Vlevo od brány jsou zbytky hrubé čtverhranaté věže (7.), ještě dosti vysoké, do jejíhož přízemí vstupuje se brankou prostým způsobem sklenutou. V ní nikde není oken. Poněvadž stála vedle brány, patrno jest, že byla k její obraně.

Nejznamenitějším stavením na Volfštejně byla veliká okrouhlá věž (6.), stojící na severozápadním konci hradu sama o sobě, takže mezi ní a hradbami, okolo všeho hradu postavenými a jinými příslušnostmi úzký parkán zůstával, který se snadno po dřevěných mostech překročiti mohl. Zvýší jest asi 23 metrů, v obvodu na patě asi 29 metrů.

Zdi pak její jsou dole velmi hrubé. Jednou věcí se věž tato snad ode všech věží v Čechách rozeznává; čím jest vyšší, tím jest zvenčí užší a menšího obvodu, tak že se zkomolenému kuželi podobá. Neubývá jí tloušťky uvnitř, jako bývá obyčejně u věží, nýbrž zvenčí.

Branka k ní na jihozápadní straně asi 10 metrů nad zemí se nacházející jest nejkrásnější částí Volfštejnu. Obložena jest tesným kamenem a do půl kruhu sklenutá. Jako obruba jest kamenný prut, který v podkovky vybíhá; tyto sice ne-jsou pravidelně rozděleny, poněvadž mimo jediný kámen vždy na kameny ne-stejné velikosti jediná podkovka dopadá, ale úprava přece je ozdobná a půvab její zvyšuje se tím, že u každé podkovky půlměsíc vytesán.

Poněvadž okolní sousedy veliká zvídavost přemáhala, co se ve věži nachází, prolámali do hrubé zdi úzký otvor v přízemí. Ovšem se po této namáhavé práci velice zklamali, našedše místo pokladů prázdné místo.

V přízemí věže, která jest zdola až nahoru prázdná, spatřují se na severní straně dva výklenky k uschovávání nějakých věcí. Nad tím viděti díry pro podlahu teprve v dotčené výšce, kdež jest branka (nad chodbou z branky do vnitřku posud je dříví!) a nad tím výše vyčnívá kamení k položení podlahy.

Věž tato měla býti v čas obléhání posledním útočištěm pánu, jehož příbytek čili palác (5.) se při nacházel. Základu byl čtverhranatého, jsa příčkou na dvě části rozdělen; propasti v obou odděleních svědčí o tom, ze tu bývaly sklepy, jichž klenutí se propadlo." (Strana 129)

"Volfštejn byv v 15. století opuštěn zachoval prvotní prostý tvar hradů 13. století, tak jako Týřov, ale byv důkladně založen udržel se ve zříceninách znamenité výšky podnes. A poněvadž nad to se odtud překrásný rozhled naskytuje, cesta k němu mnohonásobným požitkem zajisté se vyplatí.

Majitelé hradu Volfštejn

Páni z Volfštejna byli potomky pánů Svojšínských a Třebelských, kteří na štítě příčné pruhy nosívali. Klenotem jich byla vlčí hlava a někteří z nich i celého vlka si obrali za znamení, odkudž se i název hradu, jimi asi ku konci 13. století založeného, vysvětluje. První nám známý a snad i zakladatel byl CTIBOR Z VOLFŠTEJNA, jak předkové psávali. Ten byl zavražděn okolo roku 1316 od Dluhomila a Bedřicha z Brodu, pro kterýž zlý účinek oba vrazi byli pohnáni do soudu zemského od Benedy, syna Ctiborova [1]

Od polovice 14. století vyskytuji se bratři Protiva, Beneda a Ctibor. Protiva vyskytuje se od roku 1350 v pamětech kláštera Plasského, od něhož držel rychtářství v Kaznějově [2].

Jak se zdá, oddělil se od bratří a zůstal v krajině Plasské. Zemřel před rokem 1376, od-kázav lán v Loze klášteru Plasskému [3].

Ctibor dostal za díl hrad Volfštejn, ale roku 1360 byl již mrtev zůstaviv syna Ctibora (asi * 1356). Proto dal císař Karel Benedovi pojištění, kdyby Ctibor zemřel, nežli by let dosáhl, že nemá hrad Volfštejn na korunu spadnouti, nýbrž že se má jako manství Benedovi dostati [4]. K poslednímu, jak pozdější paměti dokazují, nedošlo.

Avšak ani Beneda se po roce 1360 nepřipomíná [5]; neb tehda kupoval Boněnov pro klášter Tepelský.

Za díl držel zboží Olbramovské, jež měla po něm vdova Anežka [6]. Tato jsouc roku 1374 vdovou vydala vysvědčení pro klášter Stříbrský. Poněvadž po ní Vilém z Volfštejna na Olbramově seděl (roku 1388 atd.), soudíme, že byl jejím synem [7]. Týž ovšem pánem na Volf-štejně nebyl, nýbrž ten patřil bezpochyby Oldřichovi, jenž byl roku 1396 patronem kostela v Černošíně [8]. Tento se jen tenkráte připomíná.

Od počátku 15. století připomínají se bratří Vilém a Beneda. Roku 1406 učinili mír s Bavory a roku 1409 společně podávali faráře v Černošíně [9]. Asi tehda se rozdělili. Beneda, jenž ještě roku 1413 žil, seděl roku 1410 v Prostiboři [10] a Vilém, podržev Volfštejn, podával v letech 1414-1434 sám faráře do Černošína. Roku 1415 dostal zápis na hrad Buben, kterýž roku 1437 synům svým Ctiborovi, Vilémovi a Janovi postoupil [11]. Z dotčených bratři se Vilém později nepřipomíná a jak se zdá, záhy zemřel.

Ctibor byl od roku 1428 až do smrti († 1463) pánem na Hostouni, a Janovi zůstal Volfštejn. Tento založil roku 1445 oltář sv. Petra a Pavla v kostele Cernošínském, jejž nadal platem ve vsi Černošíně. List na to dán na hradě Volfštejně [12]. Roku 1460 dostal od Sobětických hrad Třebel zástavou do 20 let, ale protože vyplácen nebyl, zůstal potomkům jeho stále. Již roku 1461 psal se na Třebli [13] a zdá se, že opustil Volfštejn, jenž zůstal pustým příslušenstvím panství Třebelského.

Pustý hrad Volfštejn se potom jen jednou připomíná. Roku 1527 zajati v Hessku bratři Jiři a Šebastian z Banbachu (Bambachu) od služebníkův Jana Tomana z Absberka a zavázáni, aby se stavěli na pustém hradě Volfštejně. Když hejtman Třebelský kdysi okolo 1.září 1527 nedaleko Volfštejna jel, viděl jezdce u hradu státi, kterýž byv tázán, co by tu chtěl, vypravoval, že jej páni jeho (z Banbachu) sem vypravili z příčin, kterých by nerad vyjevoval. Později se přiznal k tomu, že páni jeho se tu mají stavěti, a ukazoval také list Filipa lantkraběte Hesského, v němž Švábský spolek prosil, aby se u krále Českého přimlouval. Co z toho potom bylo, není nám známo [14]." [Strana 130.]

Pramen: August SEDLÁČEK: "Hrady, zámky a tvrze království českého - XIII.díl Plzeňsko a Loketsko" - I. vydání Praha 1905, S. 135; II. vydání, Šolc a Šimáček, společnost s r.o., Praha 1937, S. 128-139
Poznámky:
? ? [1] Tab.vet.14., [2] Arch.bibl.Praž. S Benedou má na pečeti vlčí hlavu, bratr jeho Ctibor celého vlka. [3] Tamže. [4] Glafey, Anekdota 325. [5] Rok 1363 v Pam. arch. IX. 944 jest, tuším, omylem. [6] Berně na str.25. [7] Borový, Lib. erect. III. 291. [8] Lib. conf., [9] Arch. říš. Mnichov. Lib. conf. [10] DD. 15, f. 183. Arch. Č. VI. 460. [11] Lib. conf. DD. 20, str. 153. [12] Akta Žitavská. [13] Arch. Teplský.[14] Arch, gub.
? ? August SEDLÁČEK uváděl jméno hradu zásadně jako VOLFŠTEIN s měkkým "i". Druhé vydání Sedláčkových Hradů je z roku 1937.
? ?František Xaver KUNDRÁT: "Zřícenina hradu Vlčí Kámen" rukopis, I. vydání Plzeň 1955, II.vydání Mariánské Lázně 1965. Publikace je rukopisným opisem textu Augusta Sedláčka, proto ji nezveřejňujeme. F.X. KUNDRÁT zásadně uváděl "Volfštejn" jako "VLĆÍ KÁMEN" (pouze u osobních jmen se přidržoval psaní "z Volfštejna").
3. Georg Schmidt (1925)
Německý historik Georg SCHMIDT (1925) ze Stříbra soudil, že jméno hradu Volfštejn pochází z erbu zakladatelů (vlčí hlava nebo vlk) podobně jako u nedalekých hradů Švamberk (Schwanburg, Schwan= labuť) či Buben (Trommelburg, Trommel= buben). Jen vzácněji se odvozují šlechtické erby ze jmen již stojících hradů.

 

Popis hradu

Ruina hradu VOLFŠTEJN (609 m n.m.) leží na úpatí plošiny, ze které ční na západě vrchol Vlčí hory (Wolfsberg - 704 m n.m.). Nachází se 1 hodinu jihozápadně od starobylého městečka ČERNOŠfNA (501 m m n.m.). Prudký spád okraje hradní plošiny na východě a severovýchodě způsobuje, že věž s vyššími zbytky zdiva hradu je do tří stran zdaleka viditelná; jen na západě je ovšem zakryta Vlčí horou. Zvláště pěším turistům po silnici, běžící na severozápad či cestujícím ve vlaku před Svojšínem poskytuje Vlčí hora se zříceninou nádherný pohled. Kulatá věž tu stojí ve své konické formě samostatně jako jedinečná unikátní památka a celá zřícenina přináší zajímavé podrobnosti.

Vlčí hora je přitažlivá i mineralogicky a byla vždy hojně navštěvované naleziště.

<>(Hora je z čediče - dávný relikt třetihorní sopky. Na severní a západní straně stoupají groteskní skal ní útesy prudce k vrcholu, na jižní straně klesají dva jazyky - na jihozápad, kde je terasa s panským dvorem, na jihovýchod ruina hradu - URBAN 1896).

Zřícenina i Vlčí hora vábila a stále vábí turisty.Obdivují se nádhernému výhledu přes velkou část Plzeňského kraje a na pohoří Český Les.

Z Černošína vede vzhůru cesta sosnovým lesem na východní okraj hradní plošiny. Na skalnaté plošině, která vyčnívá k jihovýchodu, vede strmá cesta hustými křovisky podél východního mírného svahu až k jižní špici hřbetu. Zde se spojuje s pohodlnou cestou, po které turista narazí na stopy malé obce Wolfsburg (název bez českého protějšku) na velké plošině, kde stával panský dvůr a fořtovna. Východní cesta se pak stáčí a běží na západní straně hradního vrchu severním směrem.

Heberův půdorys hradu ukazuje podrobnosti (viz HEBER) - vlastní cestu, na zákrutě cesty zaniklá vodní nádrž, bránu (3), konírny a špejchar (4), palác (5), kulatou věž, obrannou věž u brány (7) a budovu (8). Skoro eliptická hradní plošina je na západě a severu, kde dříve souvisela se svahem, oddělena širokým a hlubokým hradním příkopem. Hrad Volfštejn nebyl prostorově rozlehlý a nebyl přírodou mimořádně chráněn. Proto vytvořili budovatelé hradu hluboké příkopy a opevněnou věž ke zvýšení své bezpečnosti. Přesto byl hrad poměrně brzy opuštěn a zpustošen spíše všudypřítomným zubem času než nepřátelskými útoky.

Obranné zdi se zachovaly jen na severní straně, kde opásaly hradní věž, a dále v jihový-chodním rohu spolu se zbytky.budovy, zčásti zachované. Jinak zdivo zcela zmizelo - až na nepatrné zbytky na západní straně.

Na západní straně hradního vrchu vedla úzká jízdní cesta k jednoduché bráně na malý dvůr, a to v místech, kde dnes už není žádné zdivo. Na Heberově ocelorytině (1844) je ještě zřetelně vidět na severozápadě úzká zakřivená cesta, vedoucí z hlubokého přikopu před bránu. Její poloha je však v rozporu s nejjednoduššími pravidly zajištění bezpečnosti stavby. Taková cesta mohla vzniknout pravděpodobně až později, kdy hrad byl již zříceninou.

Vpravo od malého hradního nádvoří, pokrytého stejně jako ve všech dalších částech hradní plošiny rozpadlou ssutí a porostem houštin, zvedá se na úzkém prostoru hradní plošinky čtverhranná budova. Její silné zdi tvořily na třech stranách zároveň hradní val (hradbu). Na východě je však zeď zřícena. Široká vrata v severní straně budovy směrem k věži umožňovala.sem přistup ze dvora. Dnes jsou rozpadlá.

Budova měla dvě poschodí. Ve sklepení proti dvoru a na západ bylo po malém okénku, v prvním poschodí dvě větši okna a jedno malé okno k věži.

Vynikající znalec hradů českých August SEDLÁČEK má za to, že tato budova sloužila k hospodářským účelům, tj. dole konírny, nahoře špejchar pro obilí. Pohlédneme-li na exponovanou a od hlavni věže dosti vzdálenou polohu této budovy, nemůžeme jí přisoudit účel, který mu přisuzoval F.A.HEBER ve svém.půdorysu, tj. že by šlo o obytné stavení hradních pánů.

Obranná věž u brány. Vstoupíme-li (pomyslnou) branou na hradní dvůr, jsme nalevo u malé čtyřrohé budovy, která na třech vnitřních stěnách udržela patro a měla klenutý vchod na východní straně do dvora. Zdivo je tu více než 11 m silné, vnitřní prostor tvoří čtverec o straně asi 4 m. Ve stěnách jsou otvory pro podlažní trámy; vnější stěna, kdysi část obranné zdi hradu, je však plně sesuta. Budova sloužila jako ob-ranná věž u brány. Na východní straně hradního místa možno spatřit dnes už jen velmi malé zbytky rozpadlého zdiva, vše v sutinách a zarostlé. Bývala tu malá čtyřhranná budova proti bráně, sloužící k hospoddář-ským účelům, zatímco dvojkřídlový pravoúhlý obytný dům - palác - se nalézá před hradní věží. Ze severního křídla paláce vedl můstek k jediné vstupní brance mohutné hlavní věže, asi ve výši patra (10 m).

Hlavní věž zvedá se osamoceně na severovýchodě hradního místa. Byla zřízena jako všechny zdejší budovy velmi solidně z čedičové horniny úmyslně přitesávané. Měří 23 m do výšky a 2,6 m (?) ve spodním obvodu.

Na počátku 19.století byla na jihozápadní straně věže vyhloubena veliká díra. Zřejmě proto, aby odtud byly vyzvednuty domnělé poklady, tam ukryté podle přehnaných pověsti.

Nyní zde můžeme měřit tloušťku zdi (260 cm) a světlost vnitřku (290 cm v průřezu). Kdysi tu byla hladomorna. Pohled věží nahoru nám odkrývá vzhůru se zužující tvar věže, ve stěnách jsou mnohé otvory pro podlahové a schodištní trámy.

Branka ve věži je vedle jedinečného konického tvaru věže nejkrásnější ozdobou věže. Vnitřní stěna branky je klenutá a cihly prozrazují, že byla později vylepšována. Ve stropu jsou ještě části dřevěného balkonu (pravděpodobně zbytky prováděné renovace). Dva ze zdi trčící kameny u branky sloužily jako opora pro schody. Venku je branka ve výšce asi 10 metrů od země.

Její kamenné stěnoví tvoři románský kulatý oblouk a působí tímto stylem obzvláště malebně (viz PROCHÁZKA Volfštejn !).

Na silném podstavci na úpatí se zvedá jedenáct rozmanitě velkých, příčně zasazených granitových bloků v půlkruhovém klenutí. Každý kámen nese na vnější straně zajímavou plastickou ozdobu, nejprve po podkově, potom půlměsíc. Rozmanitou velikostí kamenů a reliéfovým zdobením (2.p.) byla sice zničena symetrie, ale vytvořilo to půvabnou změnu forem. Tato stylová zajímavost ukazuje přesněji dobu stavby (konec 12. století). Trochu výše než branka jsou umístěna ve věži ještě tři úzká okna na východě, na severu a na západě. Vrchol věže je.porostlý nízkým křovím a slouží často kavkám jako místo odpočinku. Škody, způsobené porostem na tomto místě, jsou zčásti retušovány v suchých letních měsících.

Okolo kulaté věže táhne se úzké mezihradí (Zwinger), které obklopuje obranná, na severozápadě se zatáčející a strmě spadající do příkopů. Nelze říci,že by nejdůležitější hrady západních Čech jako Buben, Gutštejn, Švamberk a Volfštejn vykazovaly mnoho shod, když porovnáváme základové posazení každého z nich. Jsou to nádherná jedinečná unikátní díla, která formovala zvolené lokality a území, na kterém byla stavěna. (Doba výstavby hradu spadá do konce 12.století či na počátek 13.století podle M. URBANA.)

Majitelé hradu Volfštejn

Kdy a kým byl hrad Volfštejn vystavěn, nevíme. Ze znaku pánů z Volfštejna, jejichž rod vzkvétal ve 14. a 15.století, stejně jako z jejich obliby určitých křestních jmen jako Ctibor, Beneda, Ulrych,Vilém, můžeme usuzovat na.jejich příbuznost se sousedními rytíři ze Svojšína a z Třebele. Také Volfštejnští totiž, stejně jako Svojšínští, měli štít napřič trojitě pruhovaný, ale jako znak na štítě měli napravo obrácenou vlčí hlavu, někteří celého vlka. Podle tohoto výmluvného erbu nazývali se a jejich hrad VOLFŠTEJN. Hrad byl postaven asi na konci 13. století (podle Schmidta).

Prvým známým majitelem hradu byl Ctibor I., psaný "Tiburzius" z Volfštejna, který byl před rokem 1319 zákeřně zavražděn, cit. "sine iure, in via pacis", jakýmsi Dluhomilem a Friedrichem "de Brodow" z Brodu). Původci činu, pachatelé, včetně svých pomocníků Ctibora a Ulrycha z Chodové Plané a Heinricha z bochovského Bražce ("Brazec bei Buchau") pohnáni byli před zemský soud synem zavražděného - Benedou z Volfštejnu. Jelikož se nedostavili k soudnímu jednáni, byli v nepřítomnosti odsouzeni k zaplacení odškodného ve výši 600 marek stříbra. Tento Beneda prodal polovinu zboží Boněnov roku 1365 klášteru Teplá. --- Od poloviny 14. století vystupuji bratři Protiva I., Beneda II. a Ctibor II. z Volf-štejna. První dva měli v erbu vlčí hlavu, Ctibor II. měl v erbu celého vlka. Uváděni jsou jako synové Benedy I.

Protiva z Volfštejna, o kterém se píše v letech 1350-1376 v listinách kláštera v Plasích, měl statky také v krajině Plasské. Roku 1350 dostal od onoho kláštera rychtářský úřad v Kaznějově (Kasnau) a za to odkázal klášteru jeden lán (tj. 48 jochů) v místě Loza (dnes obec Dolní Bělá u Kaznějova - viz Sedláček).

Také jeho bratři Beneda II. a Ctibor II. jsou připomínáni v roce 1350 v listině kláštera Plasy. Dělili si majetky při kmenovém hradu: Beneda II., uváděný v jedné chotěšovské listině roku 1352, převzal Olbramov (Wolfersdorf), Ctibor II. měl rodový Volf?tejn, avšak brzy zemřel († 1360) a zanechal čtyřletého syna Ctibora III. Jeho strýc Beneda II. se chtěl u císaře Karla IV. pojistit, že by mu připadl rodný hrad pro sebe, kdyby náhodou jeho mladičký synovec v nízkém věku zemřel.

K tomu však nedošlo, protože Beneda II. zemřel († před 1374). Vdova Anežka (Agnes) měla na Olbramově spor s převorem křížovníků Janem ze Stříbra a se Štěpánem z Benešova (viz Schubert "Urkunden-Regesten str.173) kvůli jednomu mlýnu, který jí patřil na předměstí Stříbra. Anežka platila v roce 1379 vlastnickou daň za Olbramov (Wolfersdorf), za část Drahovic (něm. Drahwitz u Olbramova), za Řebří (něm. Leiter - 1900 zde žilo 270 obyvatel), za část Líní (Lihn - 1900 zde 1875 obyvatel), za majetky v Brodě nad Tichou (Städtchen Bruck a. H.) a ve Výrově (Woyrow - obec u Švihova) 15 marek stříbra, zatímco další mnozí podílníci v Olbramově, mezi nimi i sirotci (v každém případě sirotci po Benedovi II.) byli uvedeni s daní 2 1 markami stříbra (viz Berní register s. 25).

Těmito sirotky byli Vilém I., též Púta Vilém zvaný, od roku 1388 píšící se "von Wolfstein auf Wolfersdorf" (tedy olbramovská linie Volfštejnů), a Beneda III. (1406-1413) ( jako prostibořská linie Volfštejnů). Vedle toho se však objevuje jakýsi Ulrych z Volfštejna jako vlastník hradu Volfštejna a patronátu černošínského kostela. To byl pravděpodobně jeden ze synů již dříve zemřelého Ctibora II. na Volfštejně.

Jiný volfštejnský - "Wilhelm von Wolfstein" se uvádí roku 1396 a 1407 jako opatrovník Jany, vdovy po Benedovi ze Svojšína, a vedle jiného šlechtice také jako spolupatron ve Svojšíně na farním kostele a v Mikulášské.kapli. Kro-mě Viléma I. je jmenován také ještě jeho bratr Beneda III. Oba bratři v roce 1406 uzavřeli mír s knížetem bavorským a v roce 1409 byli společnými patrony v Černošíně (viz Libri Conf.VI/s. 2 a 6). Beneda III. z Volfštejna je 12. března 1409 v jedné klášterní listině pro stříbrský klášter minoritů jako svědek. Od roku 1410 byl sezením na Prostiboři, v jehož okolí získal další majetky od Jana z Pernartic. Roku 1413 ještě žil.

Protože Vilém byl od roku 1414 už jen sám v Černošíně patronem, je.možné, že se bratří po roce 1409 nějak rozdělili a jen Vilémovi zůstal hrad Volfštejn. Ten ještě 30. července 1414 presentoval jednoho faráře v Černošíně - důkaz, že i za husitských válek patřil ke katolické straně a v okolí svého hradu (též Svojšín) utvrzoval starou víru.

Jako mnozí jiní šlechtici obohatil se v těchto letech a dosáhl od císaře Zikmunda postoupeni vesnic kláštera Chotěšovského roku 1421 a resp. roku 1434. Šlo o Radlowitz (Radlovice) a Honositz (Honosice), popřípadě i Ves Touškov.

V roce 1415 za krále Václava IV. převzal Vilém z Volfštejna jako zástavu hrad Buben (něm.Buben!) včetně všeho, co k hradu patřilo (1437 vlastnil tři dvory v Kořenu, mlýn na Mži Deutschmühle, obec Černošín s okolními obcemi), proti zapsání 200 kop grošů, ovšem vedle jiných příbuzných a dosavadního majitele, jímž byl "Hermann von Preitenstein" (Nečtiny). Když zemřel syn tohoto Heřmana "Iwan von der Pauken" (?) a zůstala vdova Judita z Hrádku a jediná dcera Judita (1431), převzali hrad Buben majitelé zástav - nejprve Vilém z Preitensteina (z Nečtin) a Vilém "von Ruppau" (z Roupova na Přešticku), potom roku 1437 Vilém z Preitensteina a Vilém z Volfštejna. Hrad Buben však ještě téhož roku 1437 přešel na Vilémovy syny Ctibora IV.,Viléma II. a Jana z Volfštejna.

Ctibor IV. z Volfštejna jako mimořádný politik. Zatímco prostřední z bratří Vilém II., jak se zdá, časně zemřel, rozdělili si zbylí bratři majetek tak, že Ctibor IV. seděl na Hostouni (Hostau), kde již roku 1423 založil vedlejší linii Volfštejnských, a Jan obdržel hrady Buben a Volfštejn.

Ctibor IV. z Volfštejna byl na Hostouni a za husitských válek bojoval s husitskými purkrabími na Domažlicku, několikrát byl nucen převzít obsazováni fary na hostouňském kostele (1423, 1424, 1428, 1437) a také na svém panstvím horlivě potíral pronikající utrakvismus. Byl přísnou vrchností, když hned hrozíval nedbalým poplatníkům-sedlákům vypalováním v krajině kolem Stodu a Manětína, kde měl majetky.

Ctibor IV. se znovu objevuje v politických i soukromých jednáních těch let. Když císař Zikmund 17.září 1434 v Řezně zprostředkovával smír mezi knížetem Vilémem Bavorským a západočeskými šlechtici, byl mezi těmito také pán na Hostouni - Ctibor IV. z Volfštejna vedle Zdenka Drštky z Ronspergu, purkrabího z Horšova Týna (viz Palacký Urkundliche Beitrage Nr.925/2).

Ctibor IV. byl v roce 1437 přísedícím na zemském právu (Landrechtsbeisitzer) a roku 1443 ve Vídni uveden jako předseda českého zemského sněmu (Landtagsversammlung), kde se též jednalo o mladého Ladislava Pohrobka (viz Archiv český I./s.180).

Ctibor IV. sám zprostředkovával jako smírčí soudce smír mezi Přibíkem z Klenova a městem Klatovy v roce 1445 (Archiv český III., s.531l). Když koupil Hynek Krušina ze Švamberka v roce 1443 vesnici Sumec (něm.Zummern, dnes Souměř u Stráže) od kláštera Kladrubského, opět se tu objevuje Ctibor jako listinný svědek (viz Dr.Č. ZÍBRT "Z dějin zámku a panství Zvíkova" 1908,s.62). Měšťanům svého města Hostouně propůjčil 2. listopadu 1456 při svědectví Jana ze Švamberka na Přimdě a svého bratra Jana z Volfštejna na Třebeli rozmanitá privilegia jako byla svoboda závětí (Testierfreiheit, Intestaterbfolge) a jednorázové svobody (Freizügigkeit).

Dne 5.května 1463 mu upsal král Jiří Poděbradský na chotěšovské klášterní vsi Tuschkau (Touškov u Stodu) 270 kop grošů, ale Ctibor IV. ještě v tomtéž roce († 1463] zemřel. Vdova po něm Alžběta z Kolowrat zřídila pak v Hostouni mnohé církevní nadace.

Bratr Jan z Volfštejna a na Bubnu žil od roku 1440 výlučně na kmenovém hradu Volf-štejně, na kterém vystavil 20.prosince 1445 ("in Wolsstein") listinu pro svůj "věrný" Černošín, podle které zřizoval pro farní kostel v Černošíně nový oltář sv.Petra a Pavla s ročním úrokem 10 kop grošů k uctění památky svých volfštejnských předků. Ještě roku 1460 sem presentoval kaplana Georga, syna Wilibalda.von Dinkelsbühla. Naproti tomu odprodal roku 1446 svá práva na zástavní vlastnictví hradu Buben bratřím Janu a Mikuláši z Gutštejna na Trpístech.

Někdy ještě před rokem 1452 Jan z Volfštejna nabyl hrad Třebel v sousedství svého rodového sídla, který převzal od bratrů Heinricha, Jana a Racka ze Sobětic jako zástavu na 12 let, od roku 1460 na dalších dvacet let. Protože zástava nebyla stále vyplácena, drželi Volf-štejnští páni Třebel stále a Jan z Volfštejna v roce 1460 sem přeložil své obytné sídlo, čímž hrad svých předků vydal "všanc" rozpadu a zpustnuti.

Zdali již dříve, tedy 11.listopadu 1450 jako spolutvůrce smíru mezi pány ze Švamberka a markrabím Johannem von Brandenburg, bydlel na Třebeli, jak uváděl BERNAU (tj. "gesessen zum Trybel" s.238), je otázkou. Ale 22. května 1461 se zavázal: přenechat pro svého syna Viléma osm dvorů ve vsi Ostrovce (Ostrowitz) na třebelském panství převodem na klášter Teplou. Z toho se usuzuje, že již bydlel na Třebeli.

Z této doby tolika se opakujících vlastnických změn pocházejí také svědecké výpovědi tři pamětníků před zemským soudem z 2. října 1456 - Stacha z Hořevce na Otíně, dále Václava, zvaného Wan z Kořenu, a Petra z Černošína, podle kterého Vilém, zemřelý otec Jana z Volfštejna, už vlastnil jistý díl vesnice Kořen včetně příslušenství.

Za časů krále Jiřího z Poděbrad byl Jan z Volfštejna horlivým členem nepřátelského panského spolku (tzv. Zelenohorské strany) v protikladu ke svému bratrovi. Jan zemřel před rokem 1467. (URBAN ovšem uvádí, že Jan z Volfštejna ještě v letech 1467-1469 ještě sváděl s přívrženci krále Jiřího z Poděbrad potyčky, kdy bojoval jako příslušník katolického spolku proti utrakvistům - tedy ještě roku 1469 údajně žil. URBAN soudí, že tehdy byl hrad Volf-štejn dobyt královským vojskem a zůstal v ruině v době už před koncem 15.století. Také přestěhování se na Třebel mohlo být způsobeno právě rozvalením Volfštejna a jeho hradeb utrakvisty a na obnovu a modernizaci hradu neměl Jan už sil.)

Ve vlastnictvi třebelsko-volfštejnském ho následoval jeho starší syn Vilém III. z Volfštejna. Ten již roku 1454 postoupil některé statky Burianovi z Gutštejnu. Později již jako hradní pán z Třebele se dostal v letech 1469-1473 do vleklého sporu s městem Chebem.

Vymření rodu Volfštejnských. Po smrti Viléma III. († 1473) připadlo vlastnictví třebelsko-volfštejnské.na jeho mladšího bratra Jiříka, jehož poručníkem byl zpočátku Ctibor V. z hostouňské linie Volfštejnů, což byl syn mocného Ctibora IV. Později (v letech 1479, 1482, 1486) si vedl Jiří již samostatně, ale v roce 1486 zemřel bez potomků. Tak došlo k vymření linie třebelsko-volfštejnské.

Po jeho smrti, roku 1486 vtáhl na Třebel jeho bývalý poručník a příbuzný Ctibor V. z Volf-štejna na Hostouni a vládl nad rodovými majetky z residence v Třebeli.

Byl horlivým katolíkem (1470) a za časů krále Jiřího z Poděbrad vedl půtky s pány z Gutštejna, Rabštejna, Frumštejna, proti bratranci Vilémovi z Volfštejna a jiným, později byl vícekrát (1485, 1493) přísedícím zemského soudu za rytířský stav. Jeho smrtí před rokem 1497 (či 1495) však vymřelo potomstvo pánů z Volfštejnu úplně….

Vdova po něm Argella von Waldow přenechala 13. listopadu 1498 Hostouň za 1 800 zlatých rýnských svému příbuznému Heinrichu von Kolowrat-Královec (pod ručením města Plzně), ale s platností teprve po své smrti. Dne 5.dubna 1501 věnovala ve své závěti uvedenou sumu na dobročinné a církevní účely. Bylo to především pro oltář sv.Lorence plzeňského farního kostela, pro klášter bosých a pro Černý klášter, pro špitál a kněžstvo v Plzni, pro duchovní mše a faru v Hostouni. A konečně i pro klášter ve Fahrenbergu ("hinter dem Walde") v Horní Falci, kde měla své předky, Waldewery; kteří tu měli rodinnou hrobku, a nakonec svému synovci Egidu Waldewerovi (viz Listář II. s.419-422). Argella zemřela 22.července 1507.

Hrad Volfštejn musel být zřejmě už kol roku 1460 jako šlechtické sídlo opuštěn a zvolna chátral. Není vyloučeno, že utrpěl v četných bojích za časů krále Jiřího z Po-děbrad. (URBAN uvádí, že hrad byl prodán roku 1493 pánům ze Švamberka a podle zachovalé listiny z roku 1540 ho vlastnil Johann Sebastian von Schwamberg, pán na Bezdružicích (panství), "Strzeblicích" (Třebeli), Gutštejně, Trpístech a na Zádubu.

Po požáru českých zemských desek v Praze 2. června 1541 docházelo k opisům shořelých listin a na jedné ze dne 24.4.1544 se uvádí, že "bratři Adam, Heinrich, Zdenko a Joachim vom Schwamberg na zboží Třebel, které zdědili od svých předků, nerušeně užívají těchto majetků…"

Událost roku 1527. Když třebelský hejtman na 1.záři 1527 zabloudil ke hradu, narazil tu na cizího rytíře, který po prv-ních vytáčkách vysvětlil, že ho pověřili jeho páni z Hessenska, Georg a Sebastian z Banbachu, aby se obrátil s dopisem Švábského spolku a zemského hraběte Filipa Hessenského na krále českého ohledně přímluvy a měl schůzku u pustého hradu "öden Burg Wolfstein".

Bratří z Banbachu prý byli pověřeni lidmi Johanna von Habsberga k tomuto jednání, jak se mu zavázali (viz A.Sedláček).

Tedy od doby, kdy opustil poslední z Volfštejnů rodný hrad a spojil vlastnictví rodu s novou residencí na Třebeli, byl osud hradu Volfštejn zpečetěn a jeho majetky byly spojeny s panstvím Třebel.

Mineralogové. Jak uvedeno, budila čedičová Vlčí Hora odjakživa živý zájem také mineralogů. Také básník Goethe měl o vrch zájem a nechal si opatřit v letech 1822-1823 za svého pobytu v Mariánských Lázních vzorky minerálů z Vlčí Hory, ač vrch sám nikdy nenavštívil.

Kaolinová šachta. V novější době byla otevřena na jih od zříceniny proti Lažanům ("gegen Losau") kaolinová šachta, která dává již mnoho desetiletí ne bezvýznamný výtěžek (psáno 1925).

Rozpadávající se čedič vytváří až nahoru k příkrému svahu Vlčí Hory velmi dobrou lesní i ornou půdu. Roku 1834 byly tu založeny na plošině nad zříceninou a na svazích na sluneční straně také chmelnice, vysázeny ořechové stromy, třešně a postupně zřizovány a dále rozšiřovány ovocné sady. Odedávna tudy procházeli poutníci a přátelé přírody, kteří vedle mineralogických a botanických zálib se podivovali i hradní zřícenině Volfštejnu.

Pověst. Byla tu však ještě jiná pozoruhodná přírodní zajímavost, která stojí (v roce 1925) na severozápadním svahu v mladém lesíku. Jedná se o strom spravedlnosti, což je asi 9 m vysoká sosna, jejíž kmen zespoda. nahoru je stejnoměrně silný, má 2 m v obvodu a skrovné korunní větve visi dolů, podobně jako u smuteční vrby. Mnohé jsou již uschlé a v kmeni se nalézají datlí hnízda. Vzhled tohoto podivuhodného stromu, jehož ochranu lze doporučovat i v zájmu zachování přírodních památek, nás přivádí k jedné z dávných pověsti. Řemeslnický učeň byl nařčen z vraždy. Protože rozmanité okolnosti ukazovaly na jeho vinu, byl přes zapřísahávání své neviny odsouzen k smrti. Před šibenici zapíchl do země svou poutnickou hůl a řekl: "Stejně jako se tato sukovitá hůl zazelená, ale smutečně se budou naklánět k zemi její větve, tak zůstane pravdou, že jsem nevinen!" Hůl skutečně zapustila své kořeny a zazelenala se. (Viz K. Tannert "Černošín nebst Wolfsberg"1906, F.Andretz "Denkmaler und Sagen"1913.) V novější době byla tu zasazena pamětní deska s dobře míněným nápisem.

Stejnou pověst vyprávějí také o jabloni u hradu Krasíkova (Krasikow - Schwanberg). Jinou pověst o Vilémovi z Volfštejnu a Janu Žižkovi uvádí HEBER. Bájný příběh o Volfsbergu je uložen v archivu historie Čech (Drážďany 1793; DUNDER: Kraj Plzeňský,1845).

Hajný a rulík. Jeden hajný nalezl v říjnu 1790 na Vlčí Hoře rulík, který považoval za pozdní třešně. Jel ho a přinesl i své ženě a dětem a přátelům. Zatímco, se hajný pak vydal na pole, dělala jeho žena na máselnici. Náhodou pili všichni doma podmáslí, zvraceli a tím upláchli smrti. Naproti tom hajný byl nalezen a přinesen domů se známkami otravy.

Pramen: Georg SCHMIDT "Burgen Westböhmens - Ein Handbüchlein für Wanderer, Heimat- und Geschichtsfreunde" - Beiträge zur Heimatkunde Westböhmens. I. Teil - Selbstverlag, Mies 1925, S.82-89

 

4. František Xaver Kundrát (1960)

Autor F.X.Kundrát, povoláním poštovní úředník z Plzně, byl velký nadšenec historie a prochodil a sepsal mnoho památek západních Čech. U hradů většinou využíval popisů Agusta SEDLÁČKA. Naši ruinu zásadně nazýval "Vlčí kámen"; pouze zdejší pány uváděl "z Volf- štejna". Popis začíná lokalizací: "Na silnici ze Stříbra do Plané se nachází městečko ČERNOŠÍN a ve vzdálenosti 2 km jihozápadně se tyčí geologicky zajímavý vrch VLČÍ HORA (Wolfsberg) (701 m n.m.). Od svého kulminačního bodu na východ se snižuje vrch v malou planinku, posetou amfibolitem, který snad větraje vytváří úrodnou načervenalou prsť, v níž se daří i ve výši 600 m n.m. pšenici. Na východním úpatí Vlčí hory pne se malebná zřícenina hradu VLČÍ KÁMEN (Wolfstein) do výše 609 m.n.m. Tento hrad nebyl rozsáhlý, nicméně poskytoval dost pohodlí jedné rodině s malou posádkou. Jelikož byl obvod hradu malý, mohl být od hradního pána a jeho malé čeledě snadno bráněn…" ---- Další pokračování rukopisu Františka Xavera Kundráta je až do konce přepisem Sedláčkova popisu hradu Volfštejn.

František Xaver Kundrát sepisoval s nesmírným zápalem po celých západních Čechách zprávy nejen o hradech a zámcích, ale také o nejrůznějších památných místech. Jsou to desítky rukopisných, tužkou sepisovaných studií, do nichž sebral a kde ocitoval všechny jemu známé literární prameny.

Pramen: František Xaver KUNDRÁT: "Zřícenina hradu Vlčí Kámen. Vlčí hora u Černošína. Třebel u Černošína. Památník zavražděné." Rukopis tužkou. Plzeň-Mariánské Lázně I.verze 1960, II.verze 1965, 18 stran

<>

5. Dobroslava Menclová (1972)

Západočeský hrad VOLFŠTEJN je typologicky blízkou, ale slohově mnohem důslednější obměnou hradu VALDEK u Hořovic. VOLFŠTEJN byl založen mezi Stříbrem a Planou na výběžku Vlčí hory u Černošína.

Hrad, jehož historie je velmi kusá, se připomíná poprvé teprve v roce 1316, kdy se po něm psal Beneda, podle jména potomek bratří Oldřicha a Benedy ze Svojšína, vzpomínaných v roce 1176. Jejich rodový dvorec stával nedaleko odtud ve Svojšíně, kde se z něj zachoval zbytek kostela, velká čtverhranná věž z osmdesátých let 12. století s tribunou v prvním patře, spojenou dřevěným můstkem s někdejším obytným stavením. Druhé patro věže, patrně obranné, bylo s tribunou spojeno schodištěm v síle zdi, třetí a čtvrté patro se navenek otvíralo čtyřdílnými románskými okny.

Přímým nástupcem dvorce se stal hrad, založený na jihovýchodním výběžku Vlčí hory nedaleko cesty, která vedla z Plzně přes Stříbro a Planou na Cheb. Stojí na konci hřebene, odděleného na severozápadě od vrcholu Wolfsberku (Vlčí hory) širokým sedlem, které bylo těsně před čelem hradu prokopáno hlubokým ve skále vylámaným příkopem. Čelo hradu dělil od okraje příkopu parkán, z něhož se sice zachoval jen zbytek zdiva, ale který obíhal, chráněn zvenčí hlubokým příkopem, kolem celého hradu, rozšířen na jihozápadě, kudy vedla do hradu cesta, v širší plošinu.

(Doprovodná rytina hradu VOLFŠTEJN podle kresby F.A. Hebera, vyryl J. Richter 1844. - Dobroslava MENCLOVÁ "České hrady I. díl", vydalo nakladatelství krásné literatury a uměni ODEON, Praha 1972 (1964) S. 148. - viz kapitola F.A. Heber!)

Přestože hrad měl vstupní bránu na jihozápadě, na straně, svažující se k řece Mži, byl orientován k šíji, k sedlu, které hradní ostroh spojovalo s Vlčí horou.

Zde také, necelé 2 metry za okružní zdí, stojí na nejvyšším místě okrouhlá, štíhlá věž, jejíž vnitřní válcový prostor, směrem vzhůru plynule se zužující, má v průměru jen 3 metry a je uzavřen stejně silnou zdí, prolomenou jen nejnutnějšími větracími otvory.

Protože hřeben je úzký a strmý, běžela okružní zeď, uzavírající kolem věže volnou smyčku, o něco hlouběji ve svahu.

Hlavní věž, dosud víc jak 22 m vysoká, a jak už bylo naznačeno kónická, se zdá ještě mnohem vyšší a štíhlejší než ve skutečnosti je. Jediný vstup do ní byl ve výši asi 12 metrů nad úrovní dvora na straně od šíje odvrácené, a to portálem překlenutým půlkruhem po dřevěné pavlači a můstku z ochozu hradební zdi.

Portál, jehož výklenek měl místo klenby dřevěné pažení, vedl do druhého patra, krytého dřevěným stropem, na kamenných konzolách, které nahrazovaly obvyklý ústupek ve zdivu.

Také zbylá dvě patra věže i prostory v její spodní části měly jen dřevěné stropy, spojené patrně žebříky, protože po schodišti v tloušťce zdi není stop.

Prostor mezi velkou věží a palácem vyplňovaly zčásti ještě dvě menší budovy, dodatečně přistavěné k okružní zdi, z nichž však jen západní věžovitá má ještě zachováno obvodní zdivo. Z protilehlého dvoudílného stavení zbyly už jen sotva znatelné základy.

Z paláce, který uzavíral hradní nádvoří na jižní straně zbyly sice jen čtyři obvodní zdi, ale i ty prozrazují leccos z původní stavební struktury. Byla to nevelká budova lichoběžníkového půdorysu, na straně obrácené k nádvoří široká 161 m, na opyši o něco užší (asi 11 metrů) a hluboká 11 metrů.

Kromě přízemí, přístupného z nádvoří portálem se zbylými otvory po dřevěné zasouvací závoře, měl palác ještě dvě patra.

Každé z nich obsahovalo - podobně jako původně i na hradě Valdek - jednu velkou síň, krytou dřevěným stropem na dvou průvlacích.

Zatímco přízemí nebylo zvenčí vůbec osvětleno, otvíralo se první patro k západu dvěma okny s cihelnými záklenky, jejichž stará ostění byla vytrhána až na malý zbytek sedátky ve výklenku jednoho z nich. Z druhého patra zůstaly jen nepatrné zbytky okružních zdí. Co však je na paláci nejzajímavější, je jeho prostorový tvar. Až do výše ochozu přilehlých hradebních zdí, po jehož cimbuří se na zdech paláce zachovaly otisky, byly jeho obvodní zdi svislé. V horní části byly však - podobně jako na hradě Valdek - mírně sklopeny dovnitř, takže horní část paláce měla zvenčí kónický tvar. Jde tu tedy zřejmě zase o podobně orientovanou stavbu jako na hradě Valdek, jenže zachovává zcela důsledně slohové principy, na Valdeku jen částečně respektované (věž tu nebyla kónická).

Vzhledem k naprostému nedostatku historických zpráv zůstává v tomto případě jediným opěrným bodem pro datování stavby portál ve veliké věži. Jeho vstupní otvor je totiž lemován z kamene vytesaným obloučkovým vlysem, reliéfně položeným na plochý rám. Obloučky vlysu jsou tu vykrajovány z lemující linie v malých odstupech, takže nenavazují přímo na sebe.

Jde tu o stejný motiv, jaký se objevuje v letech 1220-1240 na řadě kostelů v Čechách, zejména v západních - Planá, Novosedly u Chomutova, Libčeves a Kostomlaty u Bíliny, Vinec u Mladé Boleslavi, a na Moravě například Třebíč.

Je tedy zřejmé, že k této slohové skupině patří také hrad VOLFŠTEJN a že vznikl už před polovinou 13. století. Z toho je vidět, že se vždy z první zmínky o hradě na jeho stáří nemá usuzovat, zvláště když jde o stavbu na historické zprávy chudou. O potomcích Benedy z Volfštejna, připomínaného roku 1316, víme totiž jen tolik, že v roce 1415 získali hrad Buben u Touškova, že Jan z Volfštejna založil roku 1445 oltář v černošínském kostele a že po získání Třeble 1460 Volfštejn opustili. Zanikl za bojů Zelenohorské jednoty s králem Jiřím z Poděbrad koncem roku 1470.

Od starobylého hradu s věží, stojící volně za příčnou bariérou hradební zdi, vztyčenou na okraji šíjového příkopu proti vstupní cestě, se už poněkud odlišují hrady VOLFŠTEJN a VALDEK.

U obou sice věž stojí ještě jako záloha, případně útočiště volně v nádvoří, ale hradební zeď, chránící hrad na vstupní straně, už se nevystavuje celou plochou kolmo proti straně útoku, nýbrž se začíná nadouvat ve vypuklý štít anebo stáčet v smyčku, otočenou dosud volně, ale přece jen měkce kolem velké věže.

To znamenalo podstatné zdokonalení, protože z oblouku hradební zdi bylo možno obsáhnout střelbou mnohem širší plochu předpolí a za menšího nebezpečí než z primitivní přehrady, rozepjaté napříč vstupní strany. Výhody s touto variantou spojené se ukázaly tak významné, že jí zajistily podstatně delší trvání než variantě předchozí (starobylý hrad s věží) a prodloužily jí život až hluboko do 14. století.

Nejpokročilejší obměnou tohoto typu hradu, která se u nás objevuje už od samého počátku a nezřídka ještě dřív než varianta předchozí, jsou ty hrady, u nichž se velká věž a hradební zeď přiblíží k sobě natolik, že se těsněji či volněji spojí v jediné obranné linii.

Velká věž se k hradební zdi přisune buď tak blízko, že se jí dotýká, nebo ji dokonce protrhuje. V prvním případě se tento kontakt s velkou věží zpětně odrazí i v průběhu hradební zdi, která se pak obvykle kolem jejího trupu těsněji nebo volněji ovíjí.

V druhém případě na průběhu hradební zdi už tolik nezáleží, protože tím, že věž protrhne její linii, je dosaženo maxima, jehož středoevropský hrad byl s to dosáhnout: je umožněna boční palba, tzv. flankování. Z ochozu hradební věže, vysunuté z líce hradební zdi do příkopu, je možno střílet radiálně na všechny strany v širokém rozptylu a tedy i rovnoběžně s lícem hradební zdi a tím zamezit nepříteli přiblížit se k ní, ať už po vyplnění šíjového příkopu s obléhacími stroji anebo jen s hradebními žebříky.

V obou případech pozbývá však věž své samostatnosti, přestává být zálohou a eventuálním útočištěm a stává se přímým spolu účastníkem obranné linie, jejíž účin se tím, zvláště v druhém případě, znásobí. V obou případech však zůstává jako přežitek, že si zachovává samostatný vchod, spojený s ochozem hradební zdi nikoli přímo, ale jedině po pavlači a můstku tak, aby toto spojení bylo možno kdykoli přerušit a ze dvou těsně spojených prvků obrany udělat dvě nezávislé jednotky; věži přitom zůstává možnost uchovat si alespoň část své někdejší útočištné funkce.

Z datování jednotlivých staveb je zřejmé, že se tento typ hradu u nás objevuje velmi brzy, už s prvními hrady, založenými ještě před polovinou 13. století. Má ovšem nesrovnatelně větší životaschopnost než jeho předchůdce, protože v různých variacích přežívá ještě ve 14. století.

Všechny tři varianty, přestože jsou kvalitativně odlišné, přicházejí k nám současně jako hotové typy, v Německu už během 12. století exaktně vypracované. Zatímco první a nejstarobylejší varianta poměrně brzy zaniká, uchovávají si obě další dlouho svou aktuálnost a jsou - což je pro nás důležité - schopny i dalšího vývoje.

To má pro dějiny našich hradů zcela zvláštní význam, protože od toho okamžiku, kdy se tento typ začne u nás obměňovat a vyvíjet, přestává pouhá pasivní recepce a začíná vlastni tvorba, jíž Čechy přispějí svým osobitým podílem a podle svých tvořivých i hospodářských možnosti k obecnému výtvarnému a kulturnímu pokladu Evropy.

Obytnou budovou u všech vylíčených variant zůstává stále sálová stavba, navazující svým vnitřním dělením na uspořádání starých falcí, tedy stavba dosud bez jakékoli diferenciace obytných funkcí. Nad přízemím, osvětleným jen z nádvoří úzkými průduchy, které sloužilo jako zásobárny, skladiště potravin, zbraní a střeliva, byl v prvním nebo druhém patře zpravidla jediný velký sál s krbem a prevetem, v němž se soustředil veškerý život hradního pána a jeho rodiny. Byl to velký prostor, vybavený nejnutnějším nábytkem, k němuž patřily podél zdí rozestavené truhlice, které sloužily jako šatníky i prádelníky a zpočátku i jako postele, několik židlí a velký stůl. Zde se spalo, jedlo, přijímali se hosté, zde zasedla přes den hradní paní se svými pannami k předení, šití nebo vyšíváni, ale zde se také rodily děti a zde se i umíralo. Jednotliví členové rodiny žili v co nejtěsnější pospolitosti, bez nejmenší možnosti jakéhokoli soukromí. Jak podstatnou součástí paláce byla tato síň, je vidět zejména z toho, že se názvem palác velmi často označuje také velký sál, že se tedy název z celku přenesl na jeho nejtypičtější a nejdůležitější součást. Spojení jednotlivých pater umožňovala jedině dřevěná pavlač, přístupná po přistavěném schodišti přímo z nádvoří, velmi často krytá a spojená s hradebním ochozem.

Až na výjimky je většina hradů tohoto typu a stáří zachována jen v torze. Buď zbyly jen sporé zříceniny nebo byly později přestavěny tak, že se jejich původní podoba dá stěží určit.

Pramen: Dobroslava MENCLOVÁ: "České hrady - 1. díl" vydalo nakladatelství krásné literatury a umění, ODEON Praha 1972, S.148-149

 

6. Miloslav Bělohlávek a kolektiv (1985)

Miloslav Bělohlávek s kolektivem plzeňských autorů publikoval knihu "Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku - Západní Čechy" (1985). Právě její nejslabší částí je námi popisovaná oblast (omyly o hradu Výškov, o Lazurové Hoře, fota zámku Chodová Planá, hradu Planá atd.). Citace:

"Volfštejn hrad, 11 km jihovýchodně od Plané, stával nad městečkem Černošínem mezi hřbety Vlčí hory, nedaleko pozdější významné cesty ze Stříbra k Plané a k Chebu.

Páni z Volfštejna byli jednou z větví, které se odštěpily z rodu majitelů Svojšína a byli tak příbuzní i s držiteli Třebele. Svědčí o tom jak záliba v určitých jménech (Ctibor, Beneda, Oldřich, Vilém), tak i stejný erb (tři příčné pruhy). Klenotem byla vlčí hlava, někdy dokonce celý vlk a odtud asi pochází i jméno hradu, který podle uměleckohistorického rozboru (Dobroslava Menclová) vznikl před polovinou 13. století (historikové -- August Sedláček, Georg Schmidt datovali tuto událost až do konce 13. století).

Prvním známým majitelem hradu byl Ctibor "z Volfšteina", kterého kolem roku 1316 zavraždili Dluhomil a Bedřich z Brodu a byli proto zemským soudem pokutováni částkou 600 hřiven stříbra. Před soud je pohnal Ctiborův syn Beneda, jenž měl tři syny. Z nich Protiva se stal rychtářem plaského kláštera v Kaznějově a Beneda získal Olbramov. Tito dva bratři měli ve znaku vlčí hlavu, zatímco třetí z nich, Ctibor, přijal celého vlka a ponechal si rodový hrad.

Zemřel asi roku 1360 a zanechal po sobě čtyřletého syna Ctibora, který nejspíš hrad udržel v této linii, neboť přestože jeho strýc Beneda dosáhl od císaře Karla IV. souhlasu k převodu Volfštejna do majetku své rodiny v případě předčasné bratrovy smrti, žádná zpráva o uskutečnění tohoto záměru se nedochovala.

Roku 1396 patřil Volfštejn Oldřichovi, ale už roku 1406 se připomínají další dva bratři z Volfštejna, Vilém a Beneda. Beneda získal také Prostiboř a jiné majetky kolem ní. Oba bratři uzavřeli v době drobných pohraničních půtek roku 1406 mír s bavorskými vévody, kteří využívali slabé vlády krále Václava IV. ke kořistnickým vpádům do Cech.

Vilém zůstal na Volfštejně asi až do roku 1437. Jako přívrženec katolické strany se za husitství obohatil, protože získal od císaře Zikmunda různé zástavy. Z jeho synů Ctibor založil novou linii na Hostouni a aktivně se zúčastňoval veřejného života v boji proti utrakvistům, na zemském soudu, při různých diplomatických i soukromých jednáních.

Volfštejn zůstal třetímu z bratrů, Janovi, protože druhý bratr, Vilém, brzy zemřel.

Jan sídlil na Volfštejně ještě roku 1445, ale před rokem 1452 dostal od Jana ze Sobětic do zástavy nedaleký hrad Třebel. V této době byl asi Volfštejn opuštěn a rychle pustl.

Roku 1461 se Jan již psal seděním na Třebeli. Hrad Volfštejn se připomíná jako pustý roku 1527, kdy se měl stát místem jakési schůzky.

Hrad Volfštejn stál na malé skalnaté vyvýšenině, dnes hustě porostlé lesem, na niž stoupá pravostranná cesta, otáčející se kol východní, jihovýchodní a jižní strany hradu až k é bráně.

Ta byla umístěna téměř uprostřed jihozápadního okraje hradního půdorysu, který tvoří nepravidelný protáhlý obrazec oválovitého až obdélníkového tvaru, položený delší osou ve směru od severozápadu k jihovýchodu.

Zeď, vystupující tak mírným obloukem kupředu, umožňovala obráncům účinnější střelbu do předpolí hradu a je v tomto směru jedním z prvků, charakterizujících vývojovou linii hradních opevnění.

Na ohybu cesty směrem k bráně zůstaly zbytky vodní nádržky, kdysi snad opevněné náspem. Hradiště bylo zejména na jihozápadní, západní a severní straně obklopeno širokým a hlubokým příkopem. Hradební zdi se zachovaly pouze vpravo od brány, v jižním rohu hradu a pak na straně severní a severozápadní, Iv oblouku obtáčejícím hlavní věž. V jižním výběžku hradu byly tři hradební zdi doplněny čtvrtou, vnitřní a tvořily tak dvouposchoďovou budovu lichoběžníkového půdorysu.

Dnes je ovšem z východní strany zbavena původní stěny. Byla přístupná ze dvora v celkové šířce asi 16,5 m, okna však měla s výjimkou dvou okének ze sklepů, nyní již zasypaných -- až v prvním patře. Architektonicky zajímavý je zvenčí kónický tvar horní části budovy. Stavení bylo podle A. Sedláčka využíváno pro hospodářské účely jako konírna a obilní sýpka. F. A. Heber a Dobroslava Menclová je považují za palác, obydli hradního pána.

Přímo proti bráně, přes dvůr, bylo možno rozeznat těsně u někdejší zdi základy malé čtyřúheIníkové budovy, považované Augustem Sedláčkem a Georgem Schmidtem za hospodářské zařízení (snad samotížný mlýn), František Alexandr Heber je má za baštu.

K obraně vstupní brány sloužila vlevo od ní postavená čtverhranná věž s mohutnými, 1 1 metru silnými zdmi bez oken a se vstupní brankou přímo ze dvora. Proti této obranné věži stál rovněž na čtyřúhelném půdorysu vlastní palác, rozdělený příčkou na dvě části.

Z rozsáhlé stavby zůstaly však jen dvě jámy po původních sklepích, do nichž se zčásti zřítilo klenutí i zdi. Nejvýznačnější části Volfštejna byla velká okrouhlá věž na severozápadním okraji hradu, avšak postavená zcela samostatně, takže se nikde nedotýkala ani hradeb, ani ostatních budov.

Tvořila tak jakési poslední útočiště posádky při obraně hradu. Je dosud vysoká asi 23 m, síla zdi na jejím úpatí přesahuje 2 1 metru, vnitřní průměr činí jen 3 metry.

Stavební zajímavosti je její kónický tvar, jehož bylo dosaženo nikoli zužováním vnitřního prostoru, ale ubýváním tloušťky zdi zvenčí.

Branka, obrácená přímo proti paláci, ale spíše na jih, je umístěna ve výši 10-12 m nad zemi a ozdobena půlkruhovým pozdně románským portálkem.

Jeho výtvarný charakter s motivy vyskytujícími se jinde v letech 1220-1240 je jediným opěrným bodem pro dataci vzniku stavby před polovinu 13. století. Vstup do věže vedl z hradební zdi po dřevěné pavlači a můstku. Do jižní části věže prokopali počátkem 19. století hledači pokladů otvor, umožňující nahlédnout dovnitř. V přízemí jsou dva výklenky na severní straně, v úrovni branky i výše zůstávají patrné otvory pro trámy, nahoře navíc i vyčnívající kameny k položení podlahy. O něco výše jsou tři úzká okénka. Dřevěné stropy ve věži byly vzájemně spojeny asi jen žebříky. Hrad nebyl podstatněji přestavován a jeho zříceniny proto odrážejí poměrně věrně podobu, v níž ve 13. století vznikl.

<>Pramen: BĚLOHLÁVEK a kolektiv: "Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Část Západní Čechy" nakladatelství SVOBODA Praha 1985

 

7. Zdeněk Procházka (1988)

Vlčí hora (něm.Wolfsberg), dnes nazývaná Vlčák, se vypíná necelé 2 km jihozápadně od Černošína, na zříceninou hradu Volfštejna. Nadmořskou výškou 704 m patří vrchol hory mezi nejvýše položená místa Tachovska. Zalesněný kužel této bývalé sopky vévodí tiché, lesnaté krajině při soutoku Kosího potoka s řekou Mží.

August SEDLÁČEK popisuje na jižním konci táhlého hřbetu Vlčí hory strmý pahorek, nazývaný bývalými obyvateli "Starý zámeček" a zmiňuje se o pozůstatcích kamenných valů. Opakované návštěvy lokality nepřinesly jednoznačné závěry. Na vrcholu ani na hřebeni nejsou patrné žádné zbytky uměle opevňovacích prací. Snad byl přesto vrchol využíván jako strážiště.

Z jihozápadního svahu Vlčí hory vystupuje skalka Goethova vyhlídka. (Zde se mylně píše, že ji Goethe navštívil. Nikdy.) Přesto - díky své mineralogické zálibě - o ní věděl. Na svazích hory se nalézají augity a amfibolity. Goethova skalka je někdy považována za místo středověkého opevnění.

Druhé sporné místo, někdy považované za středověké tvrziště, leží 2 km jihojihozápadně vrcholu v prostoru kóty 572 m n.m. Zde končí jeden z výběžků Vlčí hory skalkou. Táhlý hřeben za skalkou ve směru západovýchodním je přerušen prohlubní, připomínající příkop. Spíše jde o souhru náhod.

Ruina hradu Volfštejn patří k hradům, které mají značný přínos pro poznání nejstarší hradní architektury. Jeho zakladatelé, rytíři z Volfštejna, tvořili jednu větev, která se odštěpila od rodu pánů ze Svojšína. .V původním erbu měli na stříbrném štítě tři červené pruhy a v klenotu vlčí hlavu. Odtud pochází i jméno hradu. Ve 14. století používali různé kombinace původního klenotu a erbu (erb s celým vlkem, hlavu vlka), ale počátkem 15. století se vrátili k původnímu erbu s pruhy.

Rod pánů z Volfštejna. Podle stavebně historického průzkum byl hrad budován v polovině 13. století. První známý člen rodu a majitel hradu - Ctibor z Volfštejna - je připomínán až ve století následujícím. Kol roku 1316 byl zavražděn Dluhomilem a Bedřichem z Brodu. Ctiborův syn Beneda "de wolfsteyna" pohnal oba vrahy před zemský soud a viníci byli pokutováni 600 hřivnami stříbra.

Beneda měl tři syny Protivu, Benedu a Ctibora. Jeden z nich byl kastelánem kadaňského hradu, neboť 1336 psal král Jan Lucemburský purkrabímu kadaňského hradu "de wolfstein, burgrauio castri cadanensis"

7. ledna 1350 je připomínán Protiva, který daroval plat 55 kop grošů v Loze plaskému klášteru. 25. června 1350 pak koupil od Petra, rychtáře v Kralovicích, rychtu v Kaznějově. Někdy před rokem 1376 zemřel. Jeho bratr Beneda držel Olbramov a po něm se často psal.

Bratr Ctibor držel Volfštejn, avšak roku 1360 byl již mrtev a zůstal po něm nezletilý syn Ctibor (* 1356). Jeho poručníkem byl olbramovský strýc Beneda.

Ten se účastnil výpravy císaře Karla IV. proti württemberským hrabatům a u Schorndorfu dostal od císaře listinu se zvláštní milostí, kdyby Ctibor před dosažením, plnoletosti zemřel, že dostane jako manství hrad Volfštejn s panstvím a celým příslušenstvím, tj. "castrum Wolfstein cum bonis suis et pertinenciis universis"

K tomu nedošlo, .takže Beneda zůstal nadále na Olbramově. Zemřel před rokem 1374, protože se uvádí vdova po něm, Anežka.

Volfštejn držel zřejmě Ctibor mladší. Chybí však písemné doklady. Roku 1396 je majitelem hradu Volfštejn Oldřich, uváděný jako patron kostela v Černošíně. Ctiborem a Oldřichem pravděpodobně vymřela tato větev, neboť po roce 1400 patří hrad bratřím Vilémovi a Benedovi, což byli synové Benedy z Olbramova.

První zpráva o Vilémovi z roku 1388 ho uvádí jako "Vilém z Olbramova". Není však jasné, zda to nebyl potomek volfštejnského Oldřicha. Tím by ovšem tato větev nevymřela.

Další zprávy se týkají faktu, že Vilém a Beneda, zřejmě bratři, drželi hrad Volfštejn roku 1406, kdy oba uzavírali smír s bavorskými vévody (jmenovitě uváděn Beneda). Roku 1407 Vilém (Wilhelmi de Wolfstein) uváděl faráře ke kostelu ve Svojšíně s dalšími spolumajiteli podacího práva..Spolu pak roku 1409 oba bratři společně podávali faráře ke kostelu v Černošíně, cit. "ad prezent.famos. Wilhelmi et Beneda clientum de Wolfsteyn". Ale již roku 1410 získal Beneda hrad Prostiboř a píše se už po něm. Hrad Volfštejn pak držel samotný Vilém.

Tento Vilém získal pro své syny část panství a díl hradu Buben (Trommelburg). Jeho tehdejší majitel Heřman z Nečtin, totiž zastavil pro případ vymření jeho rodu veškerý majetek těmto feudálům: Vilémovi a Janovi, bratrům z Nečtin (Preitenburg, Vilémovi z Volfštejna, Janovi Kusovi z Jinína. Tento akt měl mít pro potomky Viléma z Volfštejna velký význam.

Vilém měl tři syny. Ctibor se od roku 1423 uvádí seděním na Hos-touni. Roku 1437 se uvázal se svými bratry Vilémem a Janem k držení hradu Buben spo-lečně a s Vilé- mem z Nečtin, po-dle jejich dohody z roku 1415. Vznikla však soudní pře, protože vdova po Heřmanovi z Neč-tin, Jitka s dcerou, proti Volfštejnským protestovala

A tak v roce 1446 prodal Jan z Volfštejna svá práva Janovi a Mikulášovi, bratřím z Gutštejna. A více se ve věci hradu Buben neangažoval.

Vilém zemřel po roce 1437 a na hradě Volfštejn zůstával samotný Jan. Například roku 1445 jako "nobilis dominus Johanes de Wolfstein" nadal plat k oltáři sv. Petra a Pavla v kostele v Černošíně. Listina byla sepsána na hradě Volfštejn. Zanedlouho však hrad opouští, protože 11. listopadu 1450 se uvádí jako "Jan von Wolfstejn gesessen zum Trybel" na listině , podle níž uzavíral s dalšími pány a rytíři smír s Janem, markrabětem braniborským.

Jan z Volfštejna držel Třebel dlouho jen v zástavě a po desetiletých třenicích, půtkách a soudech ho získal od Jindřicha ze Sobětic trvale do svých rukou. Znamenalo to opustit rodový hrad Volfštejn. Snad tu původně nějaký čas ještě seděla posádka, ale pak ponechán osudu začal chátrat a měnit se ve zříceninu. Až roku 1527 je uváděn definitivně jako "pustý".

Popis hradu. Zříceniny hradu jsou dnes skryty v lesích. Hrad byl na jednom z výběžků Vlčí Hory, od které odděluje ostroh s hradem sedlo, na kterém stával dvorec Wolfsberg. Ten zanikl až po druhé světové válce.

Stará cesta sem vedla od Cernošína od severovýchodu a procházela průchodem v kamenném náspu (1.). Ten bylo možno při ohrožení uzavřít. Vlevo od cesty byla popisována prohlubeň někdejší nádržky na vodu. Zdá se, že tu spíše stávalo předsunuté opevnění. Napravo byl hrad oddělený širokým příkopem (2.), a stojící na návrší se strmými boky.

Hrad měl uzavřený oválný základ, z něhož nevystupoval žádný přístavek, věž ani bašta. Vnitřní hrad objímal parkán, z jehož hradební zdi se však dochovaly jen nepatrné zbytky pod věží. Přístup k bráně hradu (3.) ve zdi byl veden přes příkop do parkánu a pak po parkánu přímo k bráně. Místo přechodu přes příkop dnes nelze už přesně lokalizovat. Parkánová i obvodová hradba tu již zmizela.

Zachována zůstala dnes pouze válcová věž (6.) a lichoběžníkové stavení (4.), které považují autoři PROCHÁZKA a ÚLOVEC za palác - v rozporu s ostatními historiky. Ostatní popisovatelé totiž umísťují palác do blízkosti věže, kam se při obležení stahovali obránci přes dřevěný můstek dochovanou brankou. PROCHÁZKA-ÚLOVEC považují stavení u věže (5.) jako sem násilně zasazené, které sloužilo k bydlení až později, když starý palác už nevyhovoval. Chybí tu rumiště a stavení mohlo být dřevěné, byť bylo podsklepené.

Domnělý palác (4.) byl stavěn na počátku budování hradu a na jedné stěně je údajně viditelný otisk hradebního cimbuří. Palác měl dvě patra a každé jednu místnost. Vstup do přízemí byl uzavírán dřevěnou zasouvací závorou, po které zbyl ve zdi hluboký otvor. Nalevo od portálu bylo ve zdi nevelké okénko, kde zůstala dochována spodní část špalety (viz příčný řez stavením). Strop přízemí byl dřevěný a spočíval na trámcích, posílených dvěma průvlaky.

V prvním patře je dochováno nádvorní okno, zaklenuté segmentem s otvorem pro závoru. Z druhého okna zbyla jen část špalety. Jihozápadní zeď měla podobné okno, které bylo druhotně zazděno. Podle toho lze soudit, že tím byla zrušena obytná funkce tohoto prvního patra či celé budovy.

Druhé okno, proražené v jihozápadní zdi, bylo rozměrnější a mělo sedátko, z něhož se zachovala dřevěná deska, vystupující ze zdiva. Mimo otvorů po dřevěné závoře zůstal v okně i zbytek původního pískovcového ostění. Klenba okna se však rozpadla a je tu beztvarý otvor.

Druhé patro, ještě za F.A.Hebera (1845) zřetelné, má dnes už jen zbytky obvodového zdiva. Až do výšky obvodové zdi jsou zdi svislé, avšak nad hradbou se poněkud sklápí směrem dovnitř objektu. Takže horní část stavby měla mírně kónický tvar, podobně jako na středočeském Valdeku. Na nádvoří byla jakási menší věžová obranná stavba (7.), dodnes patrná. Do ní je dosud vstup zaklenutý segmentem, kde kamenné ostění je již vylomené. Stavení u věže (5.) bylo již připomenuto. Dále tu byl jakýsi přístavek (8.), v němž Sedláček vidí samotížný mlýn.

Hlavní věž (6.) je elegantní, válcová, výšky přes 22 metrů, a její zdivo se směrem vzhůru zužuje. Uvnitř byla patra, propojená žebříky. Podlahové konstrukce nesly trámy, po nichž se zachovaly ve zdech kapsy, resp. Vystupující kamenné konzoly. Po proražení otvory do věže v minulosti lze dnes spatřit 3 metry silnou zeď a uvnitř prostor o průměru rovněž 3 metry.

Branka vstupu do věže je 10-12 m nad zemí a sem vedla zřejmě dřevěná konstrukce z blízkého objektu, ale také možná z ochozu hradební zdi. Klenba v chodbičce za brankou v síle zdi je z cihel a přechází zčásti ve strop z dosud dochovaných trámků. Jedinečné je ostění branky, zdobené reliéfem ze složených obloučkovitých útvarů. Materiálem byl okrový a červený pískovec. Portál dodává zřícenině osobité kouzlo a je dobrou datovací pomůckou.

Volfštejn patří mezi nejstarší dochované hrady západních Čech. Autoři ho datují před polovinu 13. století jako stavbu spíše Ctiborova předchůdce. Je tu stavební schéma jednoduchého bergfritu, skládajícího se pouze z hradební zdi, uzavírající malý prostor. V něm stála věž a palác. Jde o klasický příklad panského sídla ze 13.století. První letopočet 1316 by nás zaváděl na počátek 14. století, ale zdobný románský portál posunuje datum k polovině 14. století. Tento motiv mají některé románské kostely v Čechách jako Novosedly u Chomutova, Libčeves u Bíliny, ale také románský kostel sv.Petra a Pavla v Plané z počátku 13. století.

Pramen: Zdeněk PROCHÁZKA - Jiří ÚLOVEC: "Hrady, zámky a tvrze okresu Tachov - 2. díl" Okresní muzeum v Tachově, historická řada svazek 2., Tachov 1988

 

8. O hradu Volfštejn na internetu

Hrad Volfštejn nalezneme na jednom z úbočí rozsáhlé Vlčí hory, vypínající se nad bývalým městečkem Černošín, vzdáleného asi jen 10 km od města Stříbra v západních Čechách.

Černošín najdeme od hradu necelé dva kilometry jihozápadním směrem.

Vydáme se po žluté turistické značce vedoucí z náměstí a nemůžeme hrad minout. Poslední úsek cesty obtáčí vlastní hrad, pak zabočíme doprava a mírným svahem vkročíme do jádra hradu. Stavebníci hradu si nevybrali místo pro jeho stavbu jen náhodou. Východní rovinaté úbočí, které najednou prudce klesá, skýtalo hradu přirozenou obranu hned ze tří stran. Zbývající strana byla od rovinaté terasy přerušena vykopáním hlubokého příkopu, čímž byl znesnadněn přístup nezvaného návštěvníka i ze strany čtvrté.

Povězme si několik málo slov od možných nejstarších dob do současnosti.. Zbudovat hrad na mocné hoře se rozhodl jeden z příslušníků rozvětveného rodu zvaného ze Svojšína. Rod se honosil kombinací třech červených a třech stříbrných pruhů na štítě. Někdy však ke konci 13. nebo na začátku 14. století změnila boční větev původní rodový znak na erb vlka. Nově postavený hrad byl tedy nazván německy podle tehdy trvající módy, odvozením rodového erbu - Volfštejn.

Přestože byla stavba zahájena v 60. či 70. letech 13. století, první nepřímá písemná zmínka o existenci hradu se objevuje až k roku 1316. V tomto roce pohání před soud vrahy svého otce sirotek Beneda, kde žádá odškodnění ve výši 600 hřiven stříbra. Jak vyplývá z listiny, Beneda byl asi jediným Ctiborovým synem. Beneda však má synů víc a domníváme se, že na hradě žila již třetí generace rodu pánů z Volfštejna.

Příslušníci rodu se zapsali do dějin držbou jiných statků než samotného hradu. Bývalo pravidlem hospodařit v tzv. nedílu (bratři hospodařili společně), v případě většího počtu sourozenců bývali mladší bratři vyplaceni, nebo posláni na církevní dráhu.

Tak to bylo i v našem případě, zřejmě nejstaršímu synovi Ctiborovi byl ponechán hrad, mladší bratr Protiva koupil za finanční výplatu od plaského opata rychtu v Kaznějově, a Beneda koupil statek v Olbramově (vzdálen pouhé 3 km od Volfštejna).

Zatímco o prvních dvou bratrech nemáme téměř žádné zprávy, Beneda se připomíná četněji. Již od 50. let 13. století vystupuje na mnoha listinách při prodejích vsí jako svědek.

Připomeňme ještě, že Beneda se proslavil pouhou účastí na výpravě Karla IV. proti nepokojným šlechticům v římsko-německé říši v roce 1360, kteří před mohutnou 3000 početnou jízdou raději kapitulovali. Při té příležitosti potvrdil římský císař a český král Benedovi listinu, v níž Benedu ustavuje poručníkem svého synovce Ctibora. Zdá se tedy, že jeho otec zemřel. Můžeme se domnívat, že i Ctibor byl účasten velké výpravy, při níž mohl zemřít. V listině se dále píše, že v případě i synovcovo smrti, má Beneda získat hrad Volfštejn jako manství. Tak se nakonec stalo, v držbě hradu následovali Benedovi synové.

Příslušníci rodu obývali hrad nepřetržitě až do roku 1460, kdy své sídlo zaměnili za pohodlnější, rozlehlejší a jen 2 km vzdálený hrad Třebel.

Nedlouho poté byl hrad pobořen poděbradskou stranou pro opoziční postoje proti králi, ale i za vyrabování nedalekého tepelského kláštera, kterého se měl Vilém z Volfštejna zúčastnit. Rod pánu z Volfštejna vymírá po meči smrtí Ctibora z Volfštejna, příslušníka boční větve hostouňské, někdy kolem roku 1498.

V roce 2003 započal Spolek pro záchranu hradu Volfštejn druhé desetiletí oprav na tomto hradě. S pracemi začali již v dubnu. Postupně o volných víkendech dokončili spárování zdiva velké věže v prostoru po původním vstupním portálem. Poté se pustili do opravy jihovýchodní strany zdiva paláce.

Síla zdiva je v těchto místech až 2 m, a proto vyzdívání trvalo celé léto a teprve až na konci září zakončili zdění. V tomto měsíci se dále začalo s kompletní rekonstrukcí okna v paláci. Okno bylo původně opatřeno po obou stranách sedátky, po kterých se nám do dnešní doby zachoval jen malý fragment pod pravou okenní špaletou. Zachovalá část obsahuje jen kousek dřevěného prkna šíře 35cm a tloušťky 5cm.

Podobu okna zrekonstruují částečně z nejstarší dochované rytiny hradu z roku 1843 a fotografií z přelomu 19. a 20. století. Konečná podoba všech detailů okna bude uskutečněna i s opravami zdiva paláce v příštím roce.

 

9.-10. Pověsti o hradu Volfštejně

9. O Janu Žižkovi a Vilému z Volfštejna podle A. Hebera (1845)

V době, kdy Žižkovy fanatické hordy pustošivě táhly Čechami, žil v jednom skrytém údolí Vilém z Volfštejna, před několika měsíci mocný hradní pán, nyní obyvatel chudé chatrče. Dříve byl opravdovým přítelem Jana Žižky z Trocnova a nyní živil hořkou nenávist proti husitskému vůdci a plakal v skrytu nad oslepenou vlastí.

Po jeho boku rozkvétala dcera Ludmila do svěžího květu mládí, pilnou rukou pečovala o svého ušlechtilého otce a dětským veselím zaháněla chmury z jeho čela. Když byl Vilém obklopen veselým bezstarostným žitím, Ludmila prozpěvovala písně, trhala vonné květiny do pestrých věnců a ty ve veselých žertech ovíjela kolem jeho spánků. Tehdy naplnila slza otcovské radosti jeho oko a zapomínal na vážné, smutné věci, které mu ležely na srdci, a dlouhé hodiny s ni pobýval jako dítě s dítětem.

Vilém prožil velkou část svých mladých let na císařském dvoře a byl k němu připoután vřelou láskou. Z císařových rukou přijal za manželku půvabnou Hedviku z Rýzmberka, zářivou ozdobu dvora, která jako anděl duchem a tělem proměnila v ráj jeho otcovský kraj. Zahrnován císařskou přízni, vážen v kruhu šlechticů říše, oblíben poddanými, vřele milován pohlednou ženou - kdo mohl být šťastnější než Vilém?

Přece však štěstí stejně jako slunce na obloze nezářilo vždy jasně a teple.

Znenadání se objeví mráček na vzdáleném obzoru, malý téměř jako mžitka v oku člověka, blíží se, roste, rozpíná se do strašného bouřkového mraku, a vládce dne opouští zemi za temné bouřlivé noci. Tak to bylo i s Vilémovým sluncem.

Několik let, těch nejpožehna-nějších v jeho životě, uplynulo ve slastech lásky a domácího štěstí.

Hedvika mu darovala miloučkou dcerušku. Jeho srdce si nepřálo již nic než svatý mír pro milovanou vlast, v níž tu a tam probleskovaly jiskry, které mnozí rozumní a prozíraví považovali za předzvěst velkého požáru.

Na Vilémově rodovém hradě Volfštejně bylo veselo, konaly se velké přípravy k oslavě, která měla uctít narození syna. Vilémova radost nad touto šťastnou událostí dosáhla vrcholu, když římský král Zikmund po rytířském poslu poslal svému věrnému příteli pozdrav a srdečné blahopřání. Tu pozval vážený muž šlechtice z okolí, blízké a vzdálené přátele svého mládí a svého rodu, na šťastný otcovský hrad, aby s nimi sdílel radost, které se mu v tak hojné míře dostalo, a aby se s nimi podělil o bohaté plody, jimiž ho nebesa, láska a milost panovníka obdařily.

Shromáždili se četní skvělí hosté a přišel také Vilémův přítel z mládí, statečný komoří Jan Žižka z Trocnova a byl po mnohaletém odloučení s jásotem přijat. Již tehdy se však v Janově duši, žíznící po činech, dmuly ony velké, strašné plány, jejichž provedení zkropilo Čechy krví a Žižkovo jméno - stejně jako strašné jméno hunského vůdce - uvedlo v hrůznou známost. Změny přítelova nitra, které se projevovaly chladnou ponurou uzavřeností, neunikly Vilémovi a zkalily jasné nebe jeho duše.

Přesto věřil, že na Jana, který, jak mu bylo známo, takovým hostinám nebyl nakloněn, radostně zapůsobí vlídné pohoštění, veselí hostí, Hedvičino jemné přátelství, které oblažuje srdce, a šumivé jiskřící číše při volné zábavě. Zdálo se, že se tentokrát do veselého dění zapojí.

Když však došla řeč na náboženské názory, ten nešťastný výraz doby, a na Zikmundův dvůr, tu se Žižka zachmuřil, hrozivě stáhl obočí a z jeho rtů dokonce občas vyšlo i tvrdé slovo. Krom toho Vilém sám dal brzy nešťastným způsobem podnět k výbuchu zadržovaného záští, které v Janově hrudi vřelo proti králi Zikmundovi a jeho straně, zrádcům a pronásledovatelům Husova učení. Ke konci hostiny vyprázdnil Vilém číši na zdraví uherského krále, rozplýval se nadšenou chválou nad milostmi jeho Majestátu a říkal, aniž byl znal dobře smýšlení svého přítele, hořká slova proti přívržencům nové fanatické sekty, proti královým nepřátelům - stoupencům Husovým.

Tu popadl hněvem vzplanuvší Jan kus uzeného masa, který před ním ležel na míse, vrhl jej Vilémovi do obličeje a s tváří hořící hněvem mu vyspílal jako pacholkovi, vyhrožuje mu smrtí a pomstou, a pak opustil hrad.

Žižka splnil svou hrozbu s krutostí, jež mu byla vlastní. Když se později stal vůdcem husitů a ze svého skalního Tábora vytáhl pustošivě ohněm a mečem přes Čechy, byl Volfštejn jeden z prvních hradů, které jeho zloba rozbořila. S lví odvahou bránil VIlém svůj rodový hrad,

Hedvika zemřela během obléhání hrůzou nad klamnou zprávou o smrti svého manžela, synáček se dostal do zajetí dobyvatelů, obránci hradu byli pobiti a Vilém s dcerkou Ludmilou jen zázrakem unikli pronásledování zuřivého vítěze do skrytého údolí. Zde zlomila nemoc brzy po příchodu Vilémovo tělo, oslabené tolika trápeními a strázněmi. Majitelka chatrče, stará uhlířka, mu dobrodušně poskytla nutnou pomoc a přenechala mu levně chatrč k užívání. Nejednou se chystal uprchnout přes hranice, ale vždy se vrátil, protože kolem bylo vše v kvasu a táboři všude šířili hrůzu.

Zdálo se však, že nad údolím bdí dobrý duch. Bylo obklopeno horami, které pokrýval vysoký hustý les, obývalo je pouze několik uhlířů, nevkročila sem noha bojovníka ani se zde neozýval divoký ryk bitev. Vilém žil jako rolník mezi dobromyslnými mírnými uhlíři a Ludmila, která dosáhla šestnácti let a byla dobrým, veselým stvořením, oživovala a obveselovala jeho samotu. Jednoho dne seděl Vilém zamyšlen před chatrčí na trávníku a Ludmila šla do nejbližšího lesa, aby nasbírala jahody pro svého otce k večeři. Zůstala venku déle než obvykle a Vilém se o ni již začal strachovat, protože slunce právě zapadlo za hory. Chtěl ji jít hledat, když tu sama přišla rozpálená během, v jedné ruce držela košíček s jahodami a druhou táhla kyj, v němž VIlém s hrůzou poznal strašlivou husitskou zbraň - palcát s hřeby.

"Nešťastnice!" volal a lomil rukama, "nešťastnice, jak jsi přišla k tomu vražednému nástroji?" Hbitými rtíky Ludmila zašeptala, zatímco košíček a zbraň jí vypadly z rukou, že tu zbraň našla pod stromem a pro její neobvyklý tvar ji vzala otci ukázat. "Dítě," tekl VIlém zdrceně, "dítě, tys mne prozradila! 'Ti barbaři přijdou, budou svoji ztracenou zbraň zuřivě hledat a nás nešťastníky najdou a zabijí." Zakryl si obličej. Ludmila klesla na zem a objala jeho kolena. "Skryjte se, otče," tekla, "půjdu těm zlým mužům vstříc s kyjem a řeknu jim, že to já jsem jej vzala. Potom zabijí jen viníka!"

"Ne!" křičel Vilém. "To nesmějí, dokud dýchám. Jejich vlastní zbraní s nimi budu bojovat a pouze přes mou mrtvolu mohou vstoupit do chatrče!" Vzal palcát, šel do chalupy a pokynul Ludmile, aby jej s jahodami následovala. Jak se těšila, že se otec zaraduje nad čerstvými chutnými plody, těšila se na jeho srdečný polibek, který by sběračce jahod dal. Všechno bylo však jiné, tak smutné, tak strašlivé. Chvěla se a s košíčkem následovala otce. Vilém zabednil dveře, nasadil si paruku, obarvil si vousy a pak si mlčky pochutnal na jahodách.

Ludmila se neodvážila přerušit otcovo ponuré mlčení.

Stulená v koutě místnosti, očekávala nadcházející strašné věci s obavami v srdci. Zanedlouho se nad údolí snesl soumrak, když tu se ozval hluk shora a odrazil se hluše od skal. "Už jdou," zabručel pro sebe Vilém. Ludmila se třásla jako listí stromu ve větru a v duchu viděla nad otcovou a svou hlavou smrtící ocel.

Venku zavládlo hluché ticho a ohrožení se odvážili volněji vydechnout, domnívajíce se, že se nebezpečí vzdaluje, když vtom strašný lomoz v blízkosti chalupy je naplnil děsem. Vilém se chopil palcátu.

"Otevři!" ozvalo se venku.

"Nebesa," zvolal Vilém k polomrtvé dceři, "Luďko, to je Hynkův hlas!"

"Mám otevřít?" ptala se Ludmila radostným tónem, neboť Hynek Kovář z Ošelína byl Hedvičin příbuzný, krásný, statečný mladík, jehož měl Vilém velmi rád pro jeho rytířskost a ušlechtilou povahu.

"Otevři," ozvalo se ještě jednou a Vilém otevřel. Tu vstoupil dovnitř vysoký muž, jehož rysy tma v místnosti nedovolovala rozeznat. "Je dovoleno," řekl zdušeným hlasem, ,je dovoleno raněnému a pronásledovanému nalézt zde nocleh a občerstvení?"

"Obojí máte mít," odvětil Vilém, pozměnil však hlas, "ať už jste přítel nebo nepřítel. Luďko, udělej světlo!" Ludmila rychle vyplnila otcův rozkaz a s výkřikem ustoupila od raněného, když světlo padlo na zkrvavělý obličej cizince. Ten byl udiven krásou děvčete. Vilém zatím zkoumavým pohledem pozoroval hosta a byl potěšen, když poznal, že je to skutečně Hynek, ušlechtilý syn jeho dobrého přítele a spolubojovníka Petra Struhaře, kováře z Ošelína, s nímž žil na královském dvoře a jemuž jednou zachránil život. Nedal však najevo, jak rád by se dozvěděl něco o Petru Struhařovi, pokynul pouze bojovníkovi, aby si udělal pohodlí, považoval jeho malou chatrč za vlastní a odpočinul si.

Řekl Ludmile, aby přinesla vodu na umytí hostových ran a potřela je hojivým balzámem. Ta pak spěchala do kuchyně, aby připravila občerstvující pokrm. Pobíhala a pilně se či-nila, neboť Hynek osvobodil její srdce od nepříjemné obavy a jeho přátelská důvěryhodnost, k níž se pojila také vysoká, hezká mužná postava, na ni velmi příjemně zapůsobila.

Byla zvyklá vidět pouze drsné obyvatele údolí.

Také Hynkovi se líbilo milé přijetí v chatrči, jež tak málo slibovala a o níž si myslel, že v ní bydlí hrubí a možná nepřátelsky smýšlející lidé. Vstoupil dovnitř jen z nouze, spoléhaje na svou sílu. Vilém mu pomohl z těsné zbroje, prohlédl jeho rány a zjistil, že nejsou vážné a že slibují uzdravení v několika dnech.

Přitom se dozvěděl, že se obávaný a nenáviděný polní vůdce Žižka se svými houfy rojí na hoře. Hynek, který s několika věrnými vytáhl zjistit jejich sílu, padl na okraji údolí do rukou jedné trestné skupině, bránil se zoufale, byl však zraněn nepřátelským okovaným palcátem, padl bez vědomí na zem a zůstal ležet, považován zřejmě nepřáteli za mrtvého. Když přišel k sobě, byl sám a neslyšel nablízku žádný hluk, zdvihl se tedy, našel vedle sebe palcát, o nějž se opíral a šel do údolí. Pak jej ale zastavil hluk v houštině a on se domníval, že nepřátelé jsou stále v lese, a tak se tiše skryl v křoví.

Šramot dozněl, hluboké ticho se opět rozhostilo kolem a jak sestupoval namáhavě dolů k Vilémově chatrči, cítil se již velmi oslaben. "Domníváte se," zeptal se VIlém, "že táborité nesestoupí do doliny?"

"Bojím se, že ano," odvětil Hynek, "jejich slídivému zraku neujde nic, poklady v zemi najdou jako ve spíži, jejich hrabivost nezná překážky stejně jako jejich krvelačnost, žádná kořist jim není malá, zardousí dítě stejně jako žebráka, boháče a ozbrojence, se stejnou radostí podpálí uhlířskou chalupu nebo město."

"Běda nám!" zvolal Vilém, "nejspíš je to náš poslední den, možná poslední hodinka!" Vtom vstoupila Ludmila a muži přerušili rozhovor.

Hynek se nemohl vynadívat na dívku a její zručnost v domácích pracech. Stará selka, od níž Vilém koupil chalupu, naučila učenlivou pannu vařit skromná selská jídla a silné polévky, udit maso a vše, co tehdejší domácí kuchyně jednoduchých lidí vyžadovala. Ludmila přinesla, co v rychlosti připravila, a Hynek jedl a ujistil ji, že nic tak dobrého dosud neochutnal.

Vilém se smál bojovníkově chvále a pýřící se hospodyňka tvrdila, že jeho skromné jídlo koření únava a hlad, což Hynek nechtěl připustit. Když mu přinesla uzené, zasmál se a řekl:

"Vida, Žižkovo oblíbené jídlo. Od doby, co chrabrému Vilémovi z Volfštejna hodil do obličeje kus uzeného masa, se baví tím, že zajatým nepřátelům otlouká uzené vepřové kýty o hlavu. Vlastnoručně plení kuchyně a komíny, má zájem jen o tuto kořist, nechává své vojsko, aby odtáhlo obrovské množství, a vojáci, kteří mají na toto jídlo chuť, si musí od vůdce kupovat."

"Chacha! To je docela žertovné!" zvolal Vilém, zapomínaje pozměnit hlas, a v Hynkově mysli probleskla vzpomínka. Pohlédl zkoumavě rolníkovi do jiskrného oka, ušlechtilé tahy mužné tváře se mu najednou dály známé a ani hustá brada jej nemohla zmýlit. Vyskočil, rozpřáhl náruč a zvolal radostně: "Viléme z Volfštejna!" a oba chrabří přátelé si šťastně padli do náruče. Ludmila pohlížela s radostí na tuto šťastnou scénu s pohledem díků hvězdnatému nebi a slzy hlubokého pohnutí se jí kutálely po tváři.

"Ludko," zvolal Volfštejn, "nalij příteli pohár!" Zatímco se chystala udělat, co jí otec poručil, Hynek ji objal a radostně vyzdvihl do výše. "Z tohoto božského poháru se rád napiji!" zvolal a vtiskl ohnivý polibek na purpurové rty rdící se panny.

Bůh lásky s úsměvem spojil ve svaté chvilce jejich srdce milostným poutem. Ludmila hbitě doběhla do sklepa a brzy se vrátila s naplněným pohárem. S rozpaky jej podávala krásnému a nyní i milému hostu a potěšení svého srdce. Hynek jej vzal z dívčiných rukou, pozvedl, ale v tom okamžiku oknem zahlédl světlo. Zděšeni pohlédli ven.

Muži s ohni slézali po strmé stěně dolů směrem k Vilémově chatrči. Pomalu se přibližovali a odlesk ohně se odrážel na jejich brnění. Pod jejich tápavými kroky se drolila skála a padající kamení, praskání plamenů a stromů s krákáním probuzených ptáků a přibližujícími se hlasy vytvářelo zvláštní hrozivé zvuky. Tu bylo slyšet silný hlas. To byl vůdce.

"Jsme u cíle!" zavolal na svůj doprovod, když zřejmě zahlédl ubohou chalupu.

"To jsou Žižkovi vojáci!" zvolal Hynek a pohár mu vypadl z ruky. Strašná chvíle. Co ubožáky čekalo? Smrt, strašlivá smrt byla jejich nevyhnutelným údělem. Ve stejný okamžik sáhli Hynek a Vilém po palcátu, který přinesla Ludmila, a přísahali, že její život dají barbarům tak draze, jak jen to dovolí jejich síly a zoufalství.

Tu vběhla Ludmila mezi ně, oči jí planuly a v prudkém pohnutí se jí zvedala hruď: "Otče, Hynku, co vás to napadá? Proč se dobrovolně chcete vydat smrti, když je možná záchrana?"

"Záchrana?" zvolal Volfštejn s hořkým úsměvem. "Hleďme, dítě sní o záchraně tam, kde muži pochybují!"

"Och, otče, to dítě nepodceňuj! Skryjte se oba ve skalním sklepě, nasypu uhlí přes padací dveře, nenajdou vás. Děj se vůle boží, neváhejte, nebezpečí se blíží mílovými.kroky!"

"Mé dítě, bezbrannou pannu máme vydat smrti? Taková hanba! Ludmilo, ty zůstaneš!"

"Není snad také pro mne jistá smrt a pohana, když padnete pod jejich meči? Za rány, které jim uštědříte, se budou mstít mně. Bože, ještě několik okamžiků a jsou zde. Pospěšte si, já jsem v rukou božích, on chrání bezbranné a spasí nevinné."

S neuvěřitelnou rozhodností vzala oba muže za ruce a ti následovali jako vedeni neviditelnou silou svoji velitelku a v několika okamžicích se sypalo uhlí na padací dveře nad jejich hlavami. Ludmila se vrátila do světnice, skryla jídlo a víno, padla na kolena před obrazem Ukřižovaného, pozvedla ruce k nebi a prosila o ochranu a spásu. Tu bylo zvenčí slyšet hrozivé hlasy, jeden přes druhý. S klidem světice odevzdané Bohu se Ludmila zvedla a šla otevřít dveře.

Vstoupil muž v plné zbroji a ostatní jej následovali. Zdálo se, že je zaražen, když spatřil Ludmilu, která před ním stála s klidnou, mírnou a andělskou tváří. "Kde jsou tvoji rodiče, děvče?" zeptal se muž v brnění hlasem, který Ludmilou otřásl.

"Mám pouze otce a ten v údolí pálí uhlí," odpověděla mu a pohlédla mírně do jeho zkoumavého oka.

"A to tě ten dobrý otec nechá samotnou v nevlídné noci ve válečném nebezpečí?"

"Milý pane, v našem údolí vládne pouze láska k bližnímu a nebeský mír. Nechává mě klidně mnoho nocí samotnou."

"Tak ti budu pro tentokrát dělat společnost já, krásné dítě. Muži, já chci této noci mít klid a vám to také udělá dobře, nestává se to tak často. Od přepadení nás chrání vojsko, které střeží výšinu, a naše zbraně zůstanou našimi nejmilejšími společníky ve spánku. Rozdělte se do okolních chalup a opatrnost ať vás neopouští. A ty, Vaňku," řekl starému vousatému bojovníkovi, "postarej se o chlapce, kterého jsem svěřil do tvé péče."

Muži se vzdálili a brzy zůstala Ludmila s nevítaným hostem sama.

"Hospodyňko, v tvé kuchyni nic není?" řekl a odložil brnění a přílbu.

"Chléb a víno."

"Jan z Trocnova je spokojen s málem."

Ludmila povstala při jméně hosta. Kolena se jí rozklepala a s námahou se udržela na nohou. Brzy ji však slabost. přešla. Nápad jako seslaný od Pána Boha jí prolétl mysli a dal jí sílu a odvahu. Běžela ven a přinesla z udírny uzenou kýtu.

Na pěkné míse přinesla husitskému vůdci jeho oblíbené jídlo a odběhla pro víno, jak slíbila. Spěchala do skalního sklípku, odhrnula trochu uhlí a sdělila s úzkostí zmítanému otci a svému milovanému příteli Žižkův příslib. Oba se velmi vystrašili, avšak uklidnili se, když se dozvěděli, že je sám a že má dobrou náladu, cítí se bezpečný před přepadením a chová se přátelsky. Vilém podal dceři láhev silného vína a nařídil jí, aby mu dala vědět, až půjde Žižka spát. Napadl jej plán, který probral s Hynkem, když Ludmila odešla.

Ludmila se vrátila k hostu, který již snědl polovinu jídla a nešetřil chválou na hospodyňku. Podala mu pohár s půvabem, který jí byl vlastní, a jeho chválu přijala s panenskou zdrženlivostí. Její dětské povídání a slavičí tón jejího hlasu působily příjemně a mile na hrubého válečníka, nezvyklého na jemné city. Ludmila si musela sednout naproti němu, každý pohár, který mu podala, musela posvětit korálovými rtíky a neklidnému nevraživému polnímu vůdci vyprávět o svých tichých, mírných záležitostech. Poslouchal s úsměvem, pohlížel do rozkvétající tváře milé vypravěčky a bylo mu, jako by k němu promlouvaly známé tóny dřívějšího šťastného života. Ba zdálo se, že chvílemi se jeho pohled zamžil, jako by potlačoval vnitřní pohnutí.

Tak uplynulo několik hodin, přiblížila se půlnoc; noc byla tichá, nerušená chrápáním stráží a ržáním bojových koní. Klid a oheň vína zapůsobily na mysl válečníka, že vstal a nařídil Ludmile, aby připravila nocleh. Po boku krásné dívky, která se před ním objevila, chtěl ukončit veselý večer. Ludmila připravila lože, do něhož se ihned s únavou odebral. Nabídla se, že mu zazpívá písničku, sedla si k jeho hlavě a začala něžnou melodii ukolébavky, která splnila svůj účel a hrdina brzy usnul. Zvedla se tiše a leholinkou chůzí, sotva se podlahy dotýkala, běžela oznámit otci, že nepřítel spí.

Ve vší tichosti opustili Hynek a Vilém svůj úkryt a vstoupili do pokoje, kde spal krvelačný nepřítel. S pocity, které ani nelze popsat, pozorovali toho, jenž měl v rukou osud vlasti a jehož záhubu měli nyní na dosah.

Žižka spal neklidně, zdálo se, že má živý sen, jeho rty se cukaly, jako by chtěly promluvit. Hynek gesty a tichými slovy vybízel k využití okamžiku k pomstě a záchraně krvácející vlasti. VIlém upřel oči na toho neobyčejného, děsivého člověka, na vraha jeho Hedviky a synka, na viníka zkázy svého štěstí. Ruka Všemohoucího se vznášela nad zahálející metlou osudu, Žižkův život však nebyl ještě u konce.

"Volfštejn," zašeptal náhle spící. Děs zachvátil kolemstojící. Žižka se pohnul a otevřel oči, jeho první pohled padl na toho, koho viděl ve snu. Ihned ho poznal, neboť od Hynkova příchodu Vilém nepoužíval falešné vlasy a vousy. Žižka spěšně vyskočil z postele. Myslel si, že vidí ducha nešťastného přítele, s nímž tak zle zacházel a jehož tělesná schránka byla pohřbena pod zříceninami Volfštejna, jak se domníval.

"Ha, Vilém," zvolal vzrušeně a upřel pohled na rytíře. Byl to snad sen? Myslel na sebe - na polního vojevůdce, na nebezpečí, které se vznášelo nad jeho hlavou, když vtom spatřil Hynka z Ošelína.

Jeho pravice chtěla sáhnout po meči, ale ten se zaleskl v okamžiku v Hynkově ruce. Rozezlen sáhl ve spěchu do záňadří a vytáhl píšťalu. Sotva se rozlehl její ostrý zvuk, otevřely se dveře, ozbrojenci zaplnili místnost a začali mávat palcáty a meči.

Ludmila vykřikla a málem už klesla v mdlobách, když ji Žižka uchopil, přitiskl si ji jako štít na hruď a postavil se s ní do kruhu svých bojovníků.

"Bože, moje dcera!" zvolal Vilém z Volfštejna, který se domníval, že v rukou úhlavního nepřítele je již ztracena. "Barbare, vrahu mého syna, mé Hedviky, ušetři toto jediné dítě, nebo zabij také mne!" Klesl k Ludmile a objal milované dítě, které bledé jako anděl smrti držel v náručí strašlivý muž.

Žižka pokynul, jeden z jeho bojovníků vyběhl z chatrče a rychle se vrátil s dítětem na ruce. Žižka vzal mlčky chlapce z jeho náručí a podal jej rytíři Hynkovi, kovářovi z Ošelína, mlčenlivému svědku této dojemné scény.

"Viléme z Volfštejna," řekl Žižka a v tónu jeho hlasu nebylo poznat pohnutí. "Viléme, tvůj syn žije! Táborský vojevůdce ti jej ukradl a Jan z Trocnova, tvůj přítel z mládí, jej má a vrací ti jej. Nehněvej se na mne."

To řekl a rychle odešel z chaloupky v průvodu svých bojovníků. Vycházející slunce spatřilo polního vojevůdce v čele vojska na obzoru hor, které obklopovaly údolí. Tichý a zamyšlený táhl Žižka vstříc novým bojům, které značily jeho kroky krvi a plameny.

Ve Vilémově chatrči následovalo po hrůze noci jasné nebe požehnání. Svého znovu nalezeného synka nechtěl Vilém pustit z náručí. Ludmila i Hynek mísili slzy radosti s otcovými slzami. Kdo popíše jejich údiv, když jeden starý husitský bojovník vstoupil do chatrče s truhličkou plnou zlata, drahých kamenů v náručí a předal ji Vilémovi jako Žižkův dar.

Brzy povstala z trosek Volfštejna nádherná tvrz. Po dokončení stavby se slavila svatba Ludmily s Hynkem, kovářem z Ošelína. Když seděli u tabule, přišel posel husitského vojevůdce a předal jim na stříbrné míse nádhernou šunku s pozdravem a přáním štěstí. Brzy nato se VIlém znovu oženil, stal se otcem mnoha synů a zemřel ve vysokém stáří jako jeden z největších ctitelů svého někdejšího přítele z mládí - Jana Žižky z Trocnova.

10. Pověst vyprávěná farářem Miessnerem (1845)

Jinou pověst o poslední linii rodu pánů z Volfštejna získal František Alexandr HEBER od faráře Josefa MIESSNERA z Černošína:

"Poslední majitel Volfštejna, Jindřich z Volfštejna, zdědil po svém otci mnoho statků, které spolu se svým vzdáleným příbuzným Robertem z Volfštejna, jenž byl vychován jako chudý sirotek, nerušeně užíval. Oba bratranci byli svobodní, a teprve v pozdním věku napadlo Jindřicha, aby se oženil. Bez rozvážení si přivedl jako manželku na hrad jednu dívku ze sousedství a ani nezaznamenal, že je Robert roztrpčen touto událostí, jež mu odňala spolehlivý výhled na bohaté dědictví.

Krása mladé hradní paní Johany na Roberta silně zapůsobila. Nedokázal vzdorovat svým citům, vyznal jí lásku a prosil o opětování nepotlačitelné vášně. Johana nejenže důstojně odmítla jeho naléhání, ale žalovala na jeho nečestné chování svému muži, který pak v prudkém rozrušení vykázal svého bratrance na jeho statky z Prahy. Zde připravoval Robert plán pomsty. Díky svým schopnostem stoupal ve státních službách stupínek za stupínkem a po několika letech se mu podařilo zaplést dobromyslného Jindřicha do spiknutí. Ten pak přišel nejen o všechny své statky, ale také o svobodu a byl uvržen do vězení na Pražském hradě, zatímco Robert byl s oddílem králových vojáků odeslán na Volfštejn, aby tvrz převzal.

Jindřich však z vězení unikl a uchýlil se do vsi Lažany nedaleko Volfštejna, kde našel útočiště u svých věrných poddaných. Hradní paní Johanu přepadly v ten čas porodní bolesti a narodil se jí syn, jemuž dala při křtu jméno Heřman a bez otálení jej poslala k jeho otci do Lažan. Ten svěřil něžného potomka péči jedné selky v Lažanech a odebral se na Volfštejn, aby utěšil nemocnou paní, která mezitím porodila dvojče - druhého chlapce, jemuž dala jméno Bedřich a rovněž po věrném sluhovi poslala do Lažan. Služebník se setkal v houštinách pod hradem se svým pánem, který překvapen přitiskl na svou hruď druhého syna.

V tom okamžiku je překvapil Robert, který se vracel z Prahy, aby pronásledoval uprchlíka. Vypukl souboj, který skončil tím, že Jindřich zůstal ležet na bojišti jako mrtev Robert vzal hrad útokem a ženu svého bratrance, která zemřela hrůzou, dal pohřbít v Černošíně. S pomocí věrného služebníka se Jindřich vyléčil ze svého těžkého zranění a uprchl proklet a pohaněn přes hory do Bavorska, kde strávil v tiché odloučenosti mnoho let a pak bojoval na straně velkého Frýdlanďana (tj.Valdštejna). Spolu s ním v Chebu skončil svůj život. Jeho věrný služebník odvezl také druhého chlapce z hradu do Lažan, kde byli oba bratři vychováni a později vstoupili do císařské armády jako korneti.

Za třicetileté války přešel Heřman ke Švédům a po míru Vestfálském povolal k sobě do Stockholmu také svého bratra. Zde oba Volfštejnové po mnoha letech zemřeli.

Třetí vyprávění. Kromě těchto pověstí existuje ještě jeden rytířský román "Larvenritter, eine Sage aus den Zeiten des Hussitenkrieges" se odehrává na hradě Volfštejně. Zde mělo dojít k událostem, které se ve skutečnosti nikdy nemohly stát a celé vyprávění zůstává proto jen zcela pohádkové.

Kromě pověstí o Žižkovi je uváděna i pověst o stromu spravedlnosti.

Pramen: František Alexandr HEBER (1815-1849) "České hrady, zámky a tvrze" - originál 1847 - 378 Plzeňsko, V., 197; český překlad ARGO Praha a nakladatelství Českého Lesa Domažlice, 2002, s.466-476.

 

11. Rulík je opravdu zlomocný

Jeden hajný v říjnu 1790 procházel lesem na Vlčí hoře a náhodně narazil na domnělé pozdní třešně. Když je ochutnal, byly kyselé, ale aby doma překvapil, natrhal je také pro své děti, pro svou ženu a přátelům.

Jednalo se však o jedovatý rulík zlomocný (Atropa belladona). To je rostlina listnatých lesů. Je z čeledi lilkovitých s lodyhou vysokou přes metr, jejíž plody jsou černé bobule podobné malým třešním.

Celá rostlina, podobně jako blín černý (Hyoscyamus niger), je prudce jedovatá, protože lodyha i bobule obsahují alkaloid atropin, který ochromuje centrální nervstvo a zakončení parasympatických nervů.

Jen velmi zředěný se užívá v očním lékařství, kde po kápnutí do oka rozšiřuje pupillu a oko se zdá být tmavší a lesklejší. Ve středověku byl používán v kosmetice jako "belladona".

Dnes se používá v lékařství při chorobách duhovky a rohovky oka, interně při otravě houbami, při křečích hladkého svalstva, při úporné zácpě, ale i při epilepsii.

Atropin zvyšuje puls, tiší pohyby střev, ale zastavuje také vyměšování potu, a slin. Postižený má zprvu pocit sucha a u kojící ženy se sníží tvorba mléka. Otrávený člověk je zprvu velice čilý a veselý, ale brzy ho přepadne ospalost, nastává koma, teplota klesá, puls je nepravidelný, člověk upadá do deliria a umírá.

Následky omylu hajného si lze domýšlet. Žena, děti i přátelé se pustili do třešní.

Zatímco hajný ještě vyšel na pole, jeho žena dělala dál na máselnici a náhodou všichni, kteří doma jedli třešně, popíjeli i podmáslí a začali zvracet, čímž se zachránili před smrtí. Hajný se však nevrátil, a když byl přinesen se známkami těžké otravy, bylo již pozdě.

Neboť rulík je opravdu zlomocný …

Pramen Georg Schmidt "Burgen Westböhmens - Beschreibung und Geschichte" I.Teil., Selbstverlag - Mies 1925

12. Strom spravedlnosti na Vlčí hoře

Kdysi tudy procházeli poutníci a přátelé přírody, kteří vedle svých mineralogických a botanických zálib se podivovali i hradní zřícenině Volfštejnu. Byla tu však ještě jiná pozoruhodná přírodní zajímavost, která stála na severozápadním svahu v blízkém mladém lesíku. Jednalo se o tzv. strom spravedlnosti, což byla asi 9 metrů vysoká sosna. Její kmen odspoda nahoru byl stejnoměrně silný, měl 2 metry v obvodu a její skrovné korunní větve visely dolů jako tomu bývá u smuteční vrby. Mnohé z nich byly již uschlé a v kmeni se nacházela četný hnízda datlů. Vzhled tohoto podivuhodného stromu vyvolával u příchozích přání jeho ochrany jakožto neobvyklé přírodní památky. K tomuto stromu se nadto přidružovala prastará pověst neobvyklého příběhu.

Řemeslnický učeň byl nařčen z vraždy a některé okolnosti ukazovaly na jeho vinu přes zapřísahávání, že je nevinen. Byl odsouzen k smrti a když byl mučen a dovláčen k šibenici, zapíchl prý do země svou poutnickou hůl a pravil: "Když se tato sukovitá hůl zazelená, potvrdí tím, že jsem byl nevinen. Ale smutečně se budou naklánět její větve k zemi a potvrdí pravdou o mé nevině!"

A skutečně. V příštích letech hůl skutečně zapustila své kořeny a zazelenala se.

Dávná pověst byla publikována (Karl TANNERT "Tschernoschin nebst Wolfsberg" z roku 1906 a dále Franz ANDRETZ "Denkmäler und Sagen" z roku 1913) a v dalších letech byla u borovice zasazena pamětní deska s dobře míněným nápisem. (cit. "In neuerer Zeit wurde auch eine Tafel mit einer gut gemeinten Inschrift angebracht.")

Strom spravedlnosti ani památná tabulka už neexistují. Strom byl vyvrácen při jedné bouři a zůstalo jen pár kreseb a fotografií. Pověst však přežila.

Přesně stejná pověst se vypráví také o jabloni u hradu Krasíkova. A také pověst o zázračném stromu v Úšovicích u Mariánských Lázní má stejný základ. Strom prý tu vyrostl z hole, kterou zapíchl nevinně odsouzený hoch, nařčený ze zapálení úšovického hrádku, který vyhořel. Také jeho hůl vyrostla v mohutný strom a místo bylo hojně navštěvováno děvčaty, která se tu modlila za splnění svých přání. Marně tepelští premonstráti vyvraceli tuto pověru o stromu. Nezbylo než strom porazit, ale i potom k místu chodila děvčata a dále se tu vroucně modlila.

Nakonec tu postavili pomník a zasadili dva stromy, které vyrostly do mimořádné výšky.

Vzhledem k tomu, že v Úšovicích skutečně stál do roku 1912 kruhový základ hrádku s ostrůvkem, k jehož vyhoření mělo dojít někdy ve 12.-13. století, má pověst velmi dávnou tradici.

Jinou, dramaticky rozvedenou pověst z Vlčí hory o.pánovi Vilémovi z Volfštejna a táboritském vůdci Janu Žižkovi uvádí F.A. HEBER. Tento příběh, sepsaný na hranici vybájenosti, je prý uložen v archivu země České (Dresden, 1793; DUNDER "Kraj Plzeňský",1845).

Pramen: Franz Lerch: "Unsere Heimat. Eine Heimatkunde des Weseritzer Gerichtsbezirkes und Steiner Randgebiete" Weseritzer Lehrerverein, Druck Brüder Butter Komotau 1936, S.39-41

13. Byl nebo nebyl Goethe na Vlčí hoře ?

Johann Wolfgang Goethe, kníže básníků, měl vedle básnění ještě mnoho koníčků, mezi které patřila mineralogie a botanika. Černošínští byli vždy hrdi na to, že Goethe navštívil Vlčí horu, aby tu nasbíral především augit a amfibolit. Nedaleko při vrcholu Vlčí hory byla postavena Goethova vyhlídka a kdysi tu byla pamětní tabulka, připomínající Goethův pobyt.

Jak tomu bylo doopravdy ? J.W.Goethe byl informován o čedičovém Vlčím vrchu u Černošína a jistě měl přání se sem podívat. Nejblíže ke splnění tohoto přání byl rok 1821, kdy se chystal navštívit svého přítele a vynikajícího vědce hraběte Kašpara Šternberka v jeho zámku na Březině u Radnic. Byl pozván hrabětem na prohlídku štoly s fosilními otisky rostlin a stromů u Radnice, na tzv. "mrtvý les", též kamenný les. Na tuto podivuhodnost se velmi těšil, ale léto roku 1821 bylo mimořádně deštivé a k cestě kočárem, která počítala s trasou přes Černošín a Plzeň, nedošlo.

Goethův buk v zámeckém parku v Březině souvisí tedy s pobytem J.W. Goetha jen nepřímo. Měl připomínat velký Goethův zájem o tento kraj a goethology měl upozornit na plánovanou cestu kočárem do Březiny.

Ani Goethova vyhlídka na Podhorním vrchu u Mariánských Lázní není názvem správná. Třebaže Goethe měl ve sbírce minerály z tohoto vrchu, sám se na Podhorní vrch nikdy nevypravil.

Byla to práce jeho sluhy Stadelmanna, který tam nasbíral vzorky. Podobně tomu bylo s Vlčím vrchem, kde sluha Stadelmann sehnal zdejší minerály od některého hosta, který je odtud Goethovi přinesl. Jeho jméno bohužel neznáme.

Bylo to v trochu uspěchaném Goethově roce 1823, kdy spolu s komorníkem Johnem a sluhou Stadelmannem připravovali v Mariánských Lázních mineralogické kolekce.

Léto bylo slunečné, Goethe vstával v 5 hodin ráno, diktoval své deníky a ještě před snídaní redigoval svá "Léta poutnická". Intenzivně se zabýval také meteorologií i mineralogií. Zatímco komorník John prováděl měření meteorologická, Stadelmann horlivě sbíral a sháněl minerály a měl celou kolekci až z Vlčí hory u Černošína. Také Stanislav ZAUPER z Plzně a další přátelé posílali Goethovi různé minerály. A tak již dne 12. července 1823, deset dnů po příjezdu, předal doktoru Heidlerovi kolekci minerálů s podrobným katalogem, který měl 110 čísel s přesnými místy nálezů i s omluvnou poznámkou, že katalog není přesný ani úplný. Dne 19. srpna 1823 připravil samostatnou kolekci 24 minerálů z Vlčí hory. Kromě toho uložil své botanické nálezy do herbáře a muzeum v Mariánských Lázních vlastnilo 52 listů Goethova herbáře s rostlinami, které sám identifikoval.

Pramen: Richard ŠVANDRLÍK: "250 let od narození J.W.Goetha", Hamelika, vlastivědný měsíčník Mariánskolázeňska, č. 6-7/1999 z 10. srpna 1999

 

14. Jak se dostala Pančava do Černošína?

Na starších mapách nacházíme název Pančava na okraji Černošína. Je snad staročeský, tedy starobylý ? Bohužel vůbec ne.

Jméno Pančava (Pantschawa) pro část obce Černošína ve směru na východ se objevuje poprvé až roku 1854 v abecedním seznamu "Místních jmen království českého".

Ani historici Jaroslaus Schaller (1788) či Johann Gottfried Sommer (1838) ve svých topografiích takové označení zde neuvádějí. Josef Jungmann (1773-1847) ve svém Slovníku nazývá "pančavou“ obecně vojandu (Soldatenhurre). František Štěpán Kott (1825-1915), autor sedmidílného česko-německého slovníku, zase zná tento výraz jen jako posměšný. Prý se říkalo "Přišel do Pančavy" (v němčině - "Er ist in die Tinte gerathen.") Podobně to vysvětloval český filolog František Trávníček (1888-1961), který uváděl, že se říká "Jsme v Pančavě!" To prý znamenalo "Jsme v koncích". Básník Jan Neruda znal slovo "pančava" pro jeden z lidových tanců.

Jak význam, které má "pančava" v lidovém rčení, tak i v pojmenování části Černošína má asi původ, který udává ve svých "Místních jménech" Antonín Profous. Spojuje je totiž, ovšem u jiné obce než je Černošín, s balkánským městem Pančevem (Pančavo v bývalé Jugoslávii), kde bylo 2. ledna 1849 poraženo uherské povstání proti Rakousku. Toto povstání mělo velké sympatie i v českých zemích, ale skončilo nešťastně a dlouho se na ně vzpomínalo. .

Až do 20.století byla černošínská Pančava dílčí samostatnou obcí – jakési předměstí na okraji Černošína. Dnes již splynula s obcí a název rychle mizí …

Pramen: Oxana JOKLOVÁ: "Černošín od sklonku 19. století do roku 1938 - příspěvek k dějinám malého města v západočeském pohraničí" - diplomová práce, Černošín 1973

 

15. Hákový kříž - tragédie na Volfštejně

Po vzniku Československa mnozí němečtí občané, zklamaní porážkou Německa v první světové válce i tím, že se ocitají v neněmeckém státě, se nechtěli spokojit s národnostními poměry a největší kritici se soustředili kolem Konráda Henleina z Aše. Brzy se objevil nový plán - odtržení Sudet s německou většinou od Československa. Henleinovci se snažili získat pro svůj program co nejvíce německých obyvatel. Pronikali se svými názory do širokých vrstev v různých zájmových a tělovýchovných organizacích, které měly masovou základnu. Politici se soustředili na německou mládež.

Černošínská mládež se scházela pod vedením Josefa Hammerla, bývalého zástupce předsedy DNSAP, na cvičeních Turnvereinu v sále restaurace Radnice (v bývalé spolkovní místnosti DNSAP). Na okrese Stříbro bylo v evidenci 13 turnerských spolků. Ty každoročně pořádaly různě nacionálně podbarvené slavnosti – zvláště Němci oblíbený Slunovrat – dále turnerské srazy a výlety. V Černošíně býval častým cílem výletů hrad Volfštejn. Henleinovcům se podařilo prosadit mylnou informaci, že básník Goethe navštívil Vlčí Horu. A k tomuto básníkovi se místní Němci živě hlásili, spojovali ho, rovněž mylně, s německým nacionalismem a každoročně konali na Vlčí Hoře oslavy k uctění jeho památky. Velkolepé bývaly krajské turnerské slavnosti. Například v roce 1932 se konaly v Kladrubech u Stříbra, v roce 1933 v Žatci. Nacistický tisk tyto slavnosti dlouho předem propagoval.

Velkou demonstrací bývaly oslavy letního slunovratu (21. června), kdy černošínští Němci pořádali veliký průvod obcí za účasti zájmových spolků jako byli turneři, veteráni, hasiči atd. V projevech řečníci přesvědčovali i rodiče, aby neposílali děti do českých škol. Nejdůležitější celookresní akcí bylo okresní veřejné cvičení Turnvereinu v Černošíně. Deprimujícím dojmem na Čechy a pokrokové Němce působila výzdoba obce, která tonula v záplavě dubových věnců, praporů ve velkoněmeckých barvách i vlajek s hákovými kříži. Na domech byly umístěny veliké obrazy Henleina. Všude panovala protičeská nálada. Těmito akcemi se nacisté snažili ukázat svou sílu a zastrašit své odpůrce na české straně i pokrokové Němce.

Přibývalo demagogů v německých řadách. Projevy Konráda Henleina, K. H. Franka a dalších nacistů, včetně redakčních článků Fritze Hassolda ve stříbrských novinách Mieser Zeitung se nesly v duchu divokých Hitlerových projevů. Tak jako on i oni patetickým způsobem řečnili o dějinném poslání německého národa, o nutnosti jednoty Němců, o významu mládeže, o nutných obětech v boji za prosazení německé myšlenky. Většinou řeči končily výzvou typu: "Staňte se všichni členy Sudetendeutsche Heimatsfront, která se postará o upevnění německé kultury i obnovení sociálních, hospodářských a politických vymožeností. Semkněte pevně své řady! Všechny naše snahy patří drahé otčině!!" (Mieser Zeitung 23.9.1933, 30.9.1933, 7.10. 1933)

Není divu, že v této rozvášněné atmosféře třicátých let chtěli také tři černošínští chlapci ukázat městu svou odvahu a statečnost a rozhodli se namalovat vápnem na zachovalou věž na hradě Volfštejně, tehdy ještě zdaleka viditelném z okolí, velký hákový kříž. Vydali se proto na hrad a chystali akci. Jeden z nich vyrazil nahoru po stěně věže a zdárně se vyšplhal až do výše 18 metrů. Zde, již unaven, se na neparný okamžik pustil stěny a byl ztracen. Řítil se dolů z věže a jeho pád skončil tragicky. Byl okamžitě mrtev. Oba kamarádi tu stáli ve strašlivé hrůze a zklamání. Již mrtvého donesli z hradu až do města.

Tak přinesla demagogie dospělých nacistů první oběť. Za krátkou dobu - po připojení Sudet k Německu - přišla druhá světová válka, která přinesla hrůzné miliony ztracených životů. A to i zdejších henleinovců, kteří jistě nadšeně oblékli uniformy, aby se už nikdy nevrátili z války domů - do Černošína.

Hrob německého mladíka na upraveném hřbitově nebyl v září 2008 nalezen.

Prameny:
Oxana JOKLOVÁ: "Černošín od sklonku 19. století do roku 1938 - příspěvek k dějinám malého města v západočeském pohraničí" - diplomová práce, Černošín 1973
Richard ŠVANDRLÍK: "O hradu jménem Volfštejn" - Hamelika, občasník vlastivědného kroužku Klubu zdravotníků v Mariánských Lázních , č.12/1973 z 25. června 1973

 

16. J.G. Sommer - popis panství Trpisty-Třebel (1838)

Allodiální panství Trpísty-Třebel vzniklo sjednocením panství Trpísty a Třebel. Na severu hraničí s panstvím Kořen a s panstvím Bezdružice, na východě s panstvím Krukanice a s panstvím Luhov-Líšťany (Lohowa-Lichtenstein u Všerub), na jihu se stejným panstvím, resp. se zbožím Piwana (Pňovany), územím města Stříbra, s panstvím Svojšín a panstvím Bor, na západě s panstvím Planá. Panství Třebel se rozprostírá na západě a není spojeno územně s panstvím Trpísty přímo, ale jen přes panství Bezdružice.

V 16. a 17. století patřilo panství Třebel pánům ze Švamberka a tehdy bylo spojeno s panstvím Bezdružice. Také panství Trpísty patřilo (jak se uvádí na náhrobku v kostele na Švamberku) v první polovině 16. století slečně Anně Marii ze Švamberka, který zemřela roku 1619 jako majitelka Bezdružic. Obě panství byla později spojena s Bezdružicemi přes říšského knížete Löwensteina-Wertheima. Ten prodal Trpísty a Třebel v roce 1711 říšskému hraběti von Sinzendorf-Thauhausen a tak byla spojena obě panství v jediné dominium Trpísty-Třebel. Hrabě Prosper von Sinzendorf prodal v roce 1793 dominium rytířovi jménem Johann Lexa von Aehrenthal. Po jeho smrti († 1824) připadlo toto dominium jako dědictví jeho dceři jménem Johanna Nepomucena von Aehrenthal, která se provdala za von Wiedersperga jako svobodná paní (Freiin). (Viz Desky zemské, Hlavní kniha Litt. T.Tom VII., str. 41).

Podle katastrálních dokladů má panství:

Druh půdy: Dominikál Rustikál Celkem
Orná pole 1680 J. 599 Kl. 8480 J. 860 Kl. 10160 J. 1459 Kl.
Rybníky kvality orného pole 36 J. 759 Kl. - 35 J. 759 Kl.
Pole s pastvou (Trischfeld) 50 J. 1587 Kl. 1324 J. 1314 Kl. 1375 J. 1301 Kl.
Louky 301 J. 518 Kl. 986 J. 1301 Kl. 1288 J. 219 Kl.
Zahrady 24 J. 456 Kl. 74 J. 1025 Kl. 98 J. 1481 Kl.
Rybníky kvality louky 62 J. 777 Kl. - 62 J. 777 Kl.
Pastviny 490 J. 81 Kl. 1593 J. 29 Kl. 2083 J. 110 Kl.
Lesy 2466 J. 540 Kl. 1528 J. 1012 Kl. 3994 J. 1552 Kl.
Celkem 5112 J. 517 Kl. 13988 J. 741 Kl. 19100 J. 1258 Kl.

 

Podle polohy se dělí celé panství na Horní a Dolní. Největší rybníky, tedy Ostrovecký Velký rybník, 1 hodinu severně od města Boru, 65 jochů, a Malý rybník, 15 jochů, stejně jako rybník Wottina-Teich, 1 hodiny severně od Stříbra, který má 15 jochů, slouží už 15-20 let jako louky a Velká Ostrovecký zčásti jako orná půda.

Panství má 6005 obyvatel, řeč je vesměs německá, pouze dvě osoby jsou nekatolíky.

Hlavní výnos obou panství a hlavní výdělek zdejších obyvatel pochází ze zemědělství a několika industriálních živností. Rolnictví (na orné půdě) dává však jen malé výdělky, protože půda je tu zvětší části kamenitá a jen při pečlivém zpracování a silném hnojení může dávat do určité míry lepší výsledky. Je to vlastně jen půda pro oves, na které lze pěstovat také žito a ječmen, a místy dokonce i pšenici, ale jen pro vlastní potřebu.

Panství Třebel tvoří západní část a je dosti hornaté. Pahorkatina se odlišuje podle vrchů, pahorkatin a horských hřbetů, z nichž Vlčí hora (Wolfsberg) podle astronoma Davida má 342,14 vídeňských klafterů nad severním mořem. Vrchy Schliefer-Berge (u Vížky) na hranici s panstvím Planá, podél levého břehu Mže až k ústí Kosího potoka do Mže; vrch Koska pod Olbramovem (Wolfersdorf; později uváděn jako Höllenkappe 575 m n.m.), lokalita Čičová (původně snad ves Střížov, nakonec název pole). Vrch Německý mlýn (Teutschmühl-Berg) je již za soutokem s Kosím potokem nade Mží.

Podél pravého (chybně psáno levého) břehu Mže je tzv. Černý Les (Schwarzwald) směrem k Damnovu, dále na protějším břehu Rang Záhorský (Sahorscher Rang), který spojuje Vlčí horu s Číčovou, Ostrovecký vrch (Ostrowitzer Berge) jižně Ostrovce na levém břehu Mže.

Dolní panství Trpísty není tak hornaté jako Horní. Nachází se tu Blahoústecké vrchy na levém břehu Úterského potoka, jižně pod Blahousty a dále německy uváděné vrchy Platzer Rang, Tannenrang, Čertův kámen (Teufelstein), Kozí vrch (Ziegenberg) aj.

Půdu na obou panstvích tvoří na přechodech vrchů hlinité břidlice, v Horním panství na přechodech rula, u Třebele a Svahů, a u vsi Goldwag i granit (žula). Také u Zlivi je hlinitá břidlice na západě ohraničena granitem. Pozoruhodná Vlčí hora je složena z basaltu (čedič), který se jeví podle bublinek jako velká plně lávovitá masa. Zde se pak nacházejí hojně krystaly amfibolu a augitu (viz Alois Maier "Geognostische Beschreibung des Wolfsbergers" - Verhandlungen des Vaterlichen Museum 1833).

Z tekoucích vod jsou: 1. MŽE (Misa), přitékající od severozápadu z panství Planá, protéká panstvím Třebel, mezi Damnovem a Záhořím, opouští panství a po několika hodinách se objevuje na panství Trpísty. Zleva přijímá 2. KOSÍ POTOK (Amselbach, též Goskabach či Wunschelbach), který přitéká ze severu od Kořenu a z Plánska, západně od Třebele a Vlčí hory teče jižním směrem a u Hablického mlýna (Hablitzer Mhle) ústí do Mže. 3. ÚTERSKÝ POTOK (Neumarkter, též Trpister Bach) přitéká ze severu z panství Bezdružice a opouští po toku na jihovýchod panství Trpísty, zboží Krukanice a panství Luhov až k Blahousteckému mlýnu, kde se vlévá do Mže. Ještě existující někde rybníky, osazené kapry jsou vesměs bezvýznamné.

Stavy dobytka na dvojpanství Trpísty-Třebel

Druh dobytka: Dominikál Rustikál Celkem
Koně 13 71 84
Hovězí dobytek 232 2734 2966
z toho tažná zvířata 5 16 21
krávy 86 1240 1326
telata a mláďata 70 316 386
tažní voli 50 852 902
mladí voli 21 310 331
Ovce 3490 3500 6990
Vepřový dobytek - 97 97
Kozy - 37 37
Celkem 3735 6439 10174

 

Ovocné stromy rostou především na panské půdě, více než u poddaných, u kterých je málo zájmu pro takový obor. Avšak v novější době u vrchnosti roste zájem o ovocnářství a to snad probudí i poddané k pěstování ovocných stromů. --- Zvláště na Vlčí hoře přes mimořádné těžkosti pro pěstování obilí i ovoce vzhledem ke kamenité půdě se zvolna od roku 1834 objevuje na polích i pšenice, roste péče o louky, zakládají se chmelnice, a vysazují se ořechy i jiné ovocné stromy.

Co se týká chovu dobytka, nejvíce se daří hovězímu a také vrchnost usiluje o rozšiřování chovů, včetně ovcí, jejichž zušlechťováním roste kvalita. V posledních letech na Vlčí hoře byly postaveny velké masivní, klenuté ovčíny se střižnami.

Na panství je celkem 12 panských dvorů: Trpísty (Trpist), Malovice (Mallowitz), Rochlová, Slavice (Mariafels), Třebel (Triebel), Wolfsberg, Olbramov (Wolfersdorf), Vížka (Wieschka), Plezom (Plesau), které jsou ve vlastní režii obhospodařovány; a tři panské dvory dočasně pronajímané - Křelovice (Kschellowitz), Krásné Údolí (Schönthal) a Boudy (Goldwag).

Lesy se dělí do čtyř revírů: 1 Rochlovanský, 636 jochů a 1364 klafterů, 2. Pakoslavský, 721 jochů a 1442 klafterů, 3. Třebelský, 1042 jochů a 226 klafterů, 4. Plezomský, 869 jochů 1339 klafterů.

Jen malý počet bříz, většinou jehličnaté lesy, kde převládá smrk, kdežto na Dolním převládá borovice. Z toho je významný výtěžek, což zcela kryje potřebu, nadto se prodává zčásti poddaným, zčásti do okolních panství.

Roční výtěžky z lovu v průměru činí 400 zajíců a stejně tolik koroptví, 10 kusů srnčího, což je jen zčásti ze stálého stavu a zčásti přecházející zvěře. Prodej složené zvěře se zaměřuje na domácí obchodníky s divokou zvěři, kteří prodávají ve Stříbře, v Chebu a ve třech západočeských lázních.

Mezi policejními (povolenými) řemesly k 1.1.1836 se uvádělo 119 cechovních mistrů a 25 jiných řemeslníků, 85 tovaryšů a 35 učedníků a pomocníků, dohromady 268 osob.

Komerční řemesla měla 20 mistrů a 12 jiných řemeslníků, 6 tovaryšů, 34 učedníků, celkem 72 osob. Svobodná řemesla provozovalo 39 oprávněných osob as 8 pomocníků, dohromady 47 osob, obchodem se zabývalo 11 osob. Dohromady bylo na panstvích 398 osob v řemeslech a obchodu.

Byli to tito mistři a oprávnění podnikatelé: 4 pekaři, 2 šenkýřů, 1 sládek, 1 lihopalič, 2 barvíři, 2 výrobci sudů, 6 řezníků, 3 kloboučníci, 1 kožešník, 38 tkalců, 5 koželuhů, 1 zedník a celkem 42 tovaryšů, 6 mlynářů, 2 kováři-nůžkaři, 1 sedlař, 2 zámečníci, 34 kovářů, 17 krejčích, 42 ševců, 1 mydlář, 7 punčochářů, 3 truhláři, 2 hrnčíři, 6 kolářů, 1 zbrojař, 1 pokrývač a 2 tesaři s 20 tovaryši.

Z obchodníků jsou 2 majitelé obchodu se smíšeným zbožím, 9 oprávněných obchodníků svobodného obchodu. Většina těchto řemesel je provozována v městě Černošíně. Město má povoleny tři jarmarky (v pondělí po Hromnicích, na sv. Jiří a na sv. Michaela). Na jarmarcích bývá 50 bud a 106 pultů a kramářských míst a všeho možného zboží střižného, koženého, sukna, galanterie, zboží železného, plechového, měděného, skleněného, kožešinového, soustružnického, ale i ovoce a zeleniny k prodeji. Také bývá v městě trh na koně a jateční dobytek, povolený každou sobotu od svatého Jiří až do svatého Michaela. V posledních letech už není držen trh pravidelně, když požádala obec vysoké úřady o povolení přeložení na pondělky.

Ze sanitárních zaměstnáni jsou zde 2 lékaři (v Černošíně, z nich 1 vrchnostenský). Z chudobinců jsou tu v provozu tři chudinské instituty, a to ve Slavicích, v Černošíně a ve Welperšicích (Welperschitz), které však na počátku roku 1836 nebyly ještě plně řízeny. První měl jmění 502 fl. 22 krejcarů; v roce 1835 měl - především, z vrchnostenské renty příjem 92 fl. 22 krejcarů, použitých podle potřeby pro nouzové případy. Černošínský institut měl 806 fl. 29 krejcarů stálého jmění a mohl významně - za podpory panského vrchního úřadu a sbírkami zámožných městských občanů, mezi nimi především manželů Franz a Katharina Jägerovi - bohatě jmění dotovat. Roční příjem činí 200 až 320 fl. V městě bylo 5 chudých. Přesto bylo možno vydat více podpor v důsledku velkého požáru v roce 1836. Ve Velperšicích ze sbírek a od tamějšího faráře bylo možno určitou část mezi chudé rozdělit.

Panství běží říšská státní silnice ze Stříbra přes Krásné Údolí do Černošína a dále do Plané. Teprve v roce 1812 byla poddanými panství upravována jako "chaussee" a ukazuje se jako znamenitá díky vybudovaným serpentinám u Třebele, pomocí nichž se dostává silnice z údolí Kosího potoka na pravý břeh vzhůru. V Černošíně je oficiálně c.k.jízdní a dopisová pošta.

Město Černošín

ČERNOŠÍN (Tschernoschin - Černssin) leží 1 hodinu západně od Slavic, 2 poštovní míle ze Stříbra a stejně tak daleko do Plané. Obě města dosažitelná po říšské silnici. Jde o poddanské městečko se 169 domy, 899 obyvateli, mezi nimi 21 protestanti. Má farní kostel sv. Jiřího, 1 faru, 1 školu pod patronátem vrchnosti, 1 radnici s hospodou, 2 další zájezdní domy, 1 c.k. jízdní a dopisní poštu, 1 vrchnostenský špitál pro 6 nemocných. Kostel, při němž jsou dva kněží, existoval podle zřizovacích knih již roku 1384 a 1445 jako kostel farní. Do současné podoby byl postaven zcela nově roku 1732 tehdejším majitelem panství říšským hrabětem Prosperem von Sinzendorfem.

Ze staršího kostela byla sem přenesena křtitelnice a dva větší zvony, poslední z roku 1612 jako dar Hans Sebastiana von Schwamberg a manželky Alžběty (Elizabeth), rozené von Lobkowitz. Menší zvon je z roku 1774. Zdejší matriky jsou vedeny v německé řeči od roku 1624. Do farnosti patří obce Třebel, Vížka, Záhoří, Krásné Údolí a Lhota. Špitál byl založen v roce 1659 Friedrichem, hrabětem ze Švamberka. Městečko má 1 zkoušeného rychtáře a rovněž zkoušeného písaře obecních knih. Erb města podle staré pečetě má štít s labutí a nápisem MĚSTEČKO ČZERNOSSYNĚ. Kdy a kdo dal erb městu , stejně jako povolení pečetit červeným voskem, nelze už zjistit, protože v roce 1804 vyhořela radnice a s ní i starý archiv. Pravděpodobně povolení pocházejí od pánů Švamberků ze 16. století, vzhledem k tomu, že Švamberkové mají rovněž v erbu labuť.

Obyvatelstvo se živí zemědělstvím a různými řemesly. Z počtu všech řemesel na panství je v Černošíně 158 řemeslníků, což je více než třetina na panství. Mezi řemeslníky je 6 řezníků, 30 ševců, 8 krejčích, 4 kováři, 7 punčochářů, 23 tkalců, 2 obchodníci smíšeným zbožím, 1 obchodník s plechem, drátem a solí, 4 krupaři aj. V městském archivu se nacházejí listiny privilegia, česká listina z roku 1551 se 4 přiloženými voskovými pečetěmi od bratří Zdeňka a Jáchyma Švamberských a jiné doklady, 1 listina od Friedricha ze Švamberka z roku 1653, která svědčí o tom, že trhy v městě za třicetileté války vlivem Švédů velmi utrpěly a císař Ferdinand II. dne 15. dubna 1654 musel udělit nová práva na jarmarky a dobytčí trhy.

Potvrzení platnosti těchto trhů jsou od císařovny Marie Terezie z ze 4.listopadu 1756, od císaře Josefa II. ze dne 2.srpna 1783 a císaře Františka II. z 21. srpna 1794. Také zdejší cechy se mohou chlubit listinou z konce 17. století od Friedricha ze Švamberka.

Až do konce třicetileté války nebyl zdejší farní kostel, jak vyplývá z nápisu na křtitelnici, nikdy spravován protestantskými kazateli. Prvním katolickým farářem se stal roku 1624 jeden benediktín z Kladrub. O událostech v minulosti chybí dost zpráv. Nápis na velkém zvonu z 19.dubna 1611 ukazuje, že kostel byl zcela zničen požárem. Druhé neštěstí postihlo město 30. dubna 1804, kdy shořely dvě třetiny všech zdejších stavení. A konečně bylo městečko postiženo požárem 22. května 1836. Vyhořela celá východní část města se 69 domy, při čemž lehla popelem radnice i pošta. Došlo k poměrně rychlému znovu postavení domů.

Ostatní obce na bývalém panství Třebel

SLAVICE (Mariafels), 6 poštovních mil západoseverozápadně od Plzně, 1 hodinu východně od Černošína, 54 domů, 383 obyvatel, sídlo panského vrchnostenského úřadu (podle kterého je panství často nepřesně nazýváno "Mariafels"). Farností patři obec pod Horní Kozolupy, má 1 veřejnou kapli sv. Lorence, v níž jsou slouženy mše na všechny mariánské svátky a na svátek sv. Lorence; 1 menší kapli Bolestiplné Panny Marie, založenou v roce 1822 vrchnostenským úředníkem jménem Georg Grosam, 1 panský dvůr, 1 velký ovčín, 1 zájezdní hostinec, Stopy po někdejším zdejším zámku v důsledku prováděné nové stavby v roce 1829 zcela zmizely.

OLBRAMOV (Wolfersdorf), 1 1 hod. od Slavic, 44 domů a 289 obyvatel, z čehož 17 domů přísluší pod panství Bezdružice. Farností patří pod Horní Kozolupy, má 1 privátní školu s vlastním učitelem pod patronátem obce,1 panský dvůr a 1 ovčín.

DOLNÍ VÍSKA (Unterdörfles), 1 1 hod. od Slavic, 10 domů, 65 obyvatel, farností patři pod Leskov na panství Bezdružice.

BOUDY (dříve Goldwag),2 3 hod. od Slavic, 14 domů, 167 obyvatel, farnosti patří pod Otín na panství Planá, 1 propachtovávány panský dvůr.

ZLIV (Schlief), 2 1 hod. od Slavic, 18 domů, 68 obyvatel, farností patří pod Vysoké Sedliště na panství Planá.

SVAHY (Hangendorf), 2 hod. západně od Slavic, 25 domů, 132 obyvatel, farností patří pod Vysoké Sedliště na panství Planá.

TŘEBEL (Triebl), 1 3 hod. od Slavic, 47 domů, 265 obyvatel, farností patří pod Černošín, 1 škola, 1 panský daňový úřad v místě, 1 panský dvůr, 1 ovčín, 1 pivovar na 24 sudů,

1 palírna kořalky na 40 mázů, 1 sýpka, stojící na místě někdejšího zámku. Z něhož zbyly jen některé zdi a skalní sklepy, K obci jsou konskribovány ještě obce

1..Wolfsberg, ležící na Vlčí Hoře, 1 hod.vzdálen, 4 stavení, mezi nimi zcela nový velký ovčín z roku 1834, 1 střižna vlny, 1 fořtovna a 1 zbrojnice. Nedaleko odtud stojí starý hrad, vedle kterého je zachovalá hradní věž; zde se všude nacházejí staré zbraně, šporny atd. A také mince jsou zde nacházeny a vykopávány.

2. Zámecký mlýn (Schlossmühle), 1 hod. vzdálen, vedle též pila, patřící vrchnosti

3. Wedonka, 3 hod. vzdálená, na říšské silnici ("chaussee"), v údolí Kosího potoka, má 1 chalupníka, 1 domkáře a 1 hostinec.

ZÁHOŘÍ (Sahorsch), 1 3 hod. od Slavic, na západním svahu Vlčí Hory, 15 domů, 96 obyvatel, farností patři k Černošínu. K obci patří domy, patřící farností k Damnovu: 1. Weska se 3 domy, a 2. Hablický mlýn na Kosím potoce

VÍŽKA (Wieschka), 2 1 hod. od Slavic, 20 domů, 118 obyvatel, farností patři k Černošínu, 1 panský dvůr, 1 ovčín.

KRÁSNÉ ÚDOLÍ (Schönthal), 3 hod,. od Slavic, 21 domů, 104 obyvatel, farností patři k Černošínu, 1 dočasně propachtovaný panský dvůr, a 1 hod. jižně 1 mlýn. Kdysi zde bylo samostatné zboží, které patřilo v 16. století Wolfovi Zádubskému ze Schönthalu. Na jedné výšině u vsi jsou zbytky někdejšího zámku.

LHOTA (Elhotten), 3 hod. od Slavic, 4 domy, 26 obyvatel, z toho 1 panský dvůr zvaný Lebitzen či Libitzen má 1 ovčín, vše patří k panství Bezdružice, farností patři k Černošínu.

DAMNOV (Damanu), 2 3 hod. od Slavic, 43 domů, 272 obyvatel, z toho 15 domů patři klášteru Kladruby, kde je též 1 farní kostel a 1 škola, a 7 domů panství Planá.

BEZDĚKOV (Wesigau), 3 hod. od Slavic, 13 domů, 58 obyvatel, farností patři k Damnovu.

VÍTOVICE (Wiedowitz), 3 hod. od Slavic (leží těsně u Pavlovic), 11 domů, 65 obyvatel, farností patři k Damnovu

OSTROV (Ostrau), 3 1 hod,. od Slavic (leží až za Novou Hospodou), 27 domů, 155 obyvatel, farností patři k Boru, 1 privátní škola, samota Nová Hospoda (Neuwirtshaus) s 4 domy

PLEZOM (Plesau), 2 3 hod. od Slavic, 39 domů, 256 obyvatel, dělí se na Horní Střední Dolní Plezom, farností patři zčásti k Damnovu, zčásti k Ošelínu., 1 panský dvůr, 1 ovčín, 1 myslivna.

LAŽANY (Losau), 1 1 hod. od Slavic, 31 domů, 170 obyvatel, farností patři k Svojšínu, lažanský mlýn - Německý mlýn (Teutschmühle) 1 hod. jižně na Mži, farností patři k Ošelínu.

OSTROVCE (Ostrowitz), 1 3 hod. od Slavic, 21 domů, 154 obyvatel, farností patři k Svojšínu.

Panství Třebel má v Kořenu 6 domů, farnost Lestkov, a k nim patřila samota Weberzierhäusel, 1 hod. stranou (neexistuje - na mapách snad Weschthäusel a Hüttenhäuser, patřící pod Zliv)

Pramen: SOMMER Johann Gottfried: "Das Königreich Böhmen, statistisch-topographisch dargestellt", VI.Band - Böhmen, Pilsner Kreis" J.G.Calve´sche Buchhandlung, Prag 1838, str. 236-244.

 

17. Tragédie u černošínských serpentin

F.X.Kundrát jako první již v padesátých letech upozorňoval, že u silnice nad serpentinami stojí velice zajímavý pomník. Připomínal, že se tu odehrála krátce po první světová válce krutá tragedie. Byla tu zavražděna manželka černošínského doktora MUDr. Meyera. Bylo pátráno po vrahu a nakonec se ukázalo, že vrahem byl sám doktor Meyer. Nechal manželku pojistit na život a pak ze zištných důvodů ji na tomto místě zastřelil. Tato událost otřásla hluboce celým okolím.

Na paměť nebohé ženy byl tu postaven pomník, který před desítkami let od silnice se zřítil (nebo byl vystrčen) ze strmého svahu. Nesl tento německý nápis:


"Ein Wessen voll Licht und Sonne
Umoben von Liebe und Bonne
Musstest Du an diesem Ort
Gewaltsam von uns fort."

(Duše naplněná jasem a sluncem
ozářená láskou a něhou
musela jsi na tomto místě
násilně od nás odejít.)

 

Čtyři prudké serpentinové oblouky představovaly od počátku jejich vybudování nebezpečné místo a zvláště v posledních desetiletích automobilového světa byly svědkem řady smrtelných nehod.Stávaly tu určitý čas po takové tragické nehodě křížky, pomníčky s květinami (naposledy pomník zde tragicky zemřelého p.Jandy z Velké Hleďsebe). Ale po čase pomníčky zase zmizí.

V paměti zůstává, že na konci války v květnu 1945 tudy projížděla americká armáda a jeden americký voják - řidič džípu nezvládl řízení a zřítil se s plným vozem vojáků a v plné rychlosti dolů do údolí ze strmého svahu.

Pramen: František Xaver KUNDRÁT: "Zřícenina hradu Vlčí Kámen. Vlčí hora u Černošína. Třebel u Černošína. Památník zavražděné." Rukopis tužkou. Plzeň-Mariánské Lázně I.verze 1960, II.verze 1965, 18 stran

 

18. Vazba Volfštejnských na Svojšínské

České osídlování podél Kosího potoka údajně začínalo ve Svojšíně, kde stával nejstarší z hradů při Kosím potoce. Dosud stojící hradní věž - dnes jako kostelní věž - ve Svojšíně byla postavena roku 1170 Odtud se postupovalo proti proudu Kosího potoka a poslední z hradů a příbuzných předků ze Svojšína byli Vyškovci na hradě Výškov na Lazurové hoře.

Od původního panského rodu Svojšínských se záhy oddělovaly linie: linie pánů z Volfštejna (2 hodiny chůze ze Svojšína), z Třebele, ze Šontálu, i ze vzdáleného z hradu Výškova (nahoře proti proudu Kosího potoka) aj. Jejich příslušnost k Svojšínskému rodu měla dvě průkazné patrnosti:

První byl společný erb se třemi příčnými červenými břevny ve stříbrném poli, třebaže se později u pánů z Volfštejna a z Vyškova erb začal odlišovat a objevila se na něm vlčí hlava či celý vlk. Ale pozor: například bratři Vilém a Beneda z Volfštejna (1406) používali stále znak s původními třemi břevny, kde vlčí hlava byla jen jako ozdoba přilbice.

Druhou patrností byla stejná křestní jména, která se používala tradičně u těchto rodů se stejným erbem (Beneda, Ctibor-Tiburius, Ulrych).

Třetí patrnost je bezesporná: příbuzné rody žily v sousedství. Bylo tu ovšem brzy mohutné příbuzenstvo, které tvořili páni ze Svojšína, z Kamenice, ze Šťáhlav, z Číčova, ze Šontálu u Černošína, snad i páni z Doupova a Budova. Nejbližší příbuzní byli Volfštejnští (na hradě na Vlčí hoře, později žili na Třebli) a Vyškovští (na hradě Výškov u Michalových Hor). Rozvětvený rod Svojšínských vymřel v Čechách až roku 1875 větví pánů Zádubských ze Šontálu.

Žili však nadále Svojšínští v linii příbuzných a potomků - pánů Vyškovců, tz hradu Vyškov; nazývaných později páni Měsíčkové z Vyškova a se stejným erbem vlčí hlavy. Potomci možná dokonce žijí. Aspoň žili ještě za druhé světové války jako svobodní páni Měsíčkové z Vyškova v Prusku (Miesiczek, Freiherr von Wyschkow). Do Pruska se dostali za třicetileté války, v níž vyškovský pán Radslav (Raczko) Měsíček von Wischkow emigroval a sloužil jako protestant (podle toho páni Měsíčkové byli přívrženci husitství a po příchodu luteránství se stali protestanty jako řada jiných rodů) ve švédské armádě. Radslav se usadil v Brandenbursku.

Za pruské války v roce 1866 zemřel v Praze jeden z toho rodu - pruský hejtman Miesiczek von Wischkow - a je pochován na malostranském hřbitově. V roce 1944 pobýval jeden z pánů Měsíčků v Mariánských Lázních a navštívil soukromě, s koňským povozem, rodný hrad – dnešní zanikající ruinu na Lazurové hoře. Další zprávy o existenci rodu Měsíčků však - přes veškerá dlouholetá pátrání na německé straně – po druhé světové válce mizí.

Co se týká nejstarších známých členů šlechtického rodu ze Svojšína, uvádí se

1. CTIBOR I. (Tiburz) ze Svojšína nejstarší .- žil již v první polovině 12.století. Synové Oldřich a Beneda jsou uvádění jako synové "Tiburze" a jsou uvedeni na darovací listině panovníka Soběslava pro klášter Plasy v roce 1175.

2. ULRYCH I. ze Svojšína je uváděn 1175 a 1177 jako "Odalricus de Suaysin" a bratr BENEDA I. ze Svojšína uváděn 1175-1196, oba tedy synové Ctiborovi.

3. Na zakládací listině šlechtice Milhosta při založení cisterciátského kláštera Mašov 20. června 1196 jsou jako svědkové Ulrychův syn Ctibor II. (Tiburz II.) a jeho strýc Beneda. Roku 1197 se podepisuje Ctibor již jako "Tiburz von Swessingen". Tento CTIBOR II. ze Svojšína, je uváděn podle Sedláčka 1196-1251. Měl čtyři syny Benedu, Ulricha (Odalrica, Oldřicha), Vicemila (snad Vyšemira) a Ctibora III. (Tiburz III.). Tito se uvádějí na listinách oné doby s predikáty von Zweisin, Sueissin či Sesing jako svědkové.

4. Jistý BENEDA II. se uvádí v letech 1219-1237 (Sedláček 1228-1236), ale je tu také jeho synovec BENEDA III., uváděný 1251 (podle Sedláčka to byl bratr Ulrycha z Třebele) a jeho syn BENEDA IV., uváděný 1289-1323 (podle Sedláčka je to syn Benedy III. na Svojšíně).

5. Rozsáhlé příbuzenstvo se cítilo brzy na rodném Svojšíně stísněně a bylo třeba postavit další rodinná sídla. Dva synové Ctibora II. (Sedláček uvádí Benedu 1235-1251 a Ulrycha z Třeble 1234-1239) postavili pevný hrad TŘEBEL a tak založili větev Třebelskou i Volfštejnskou. Podle Sedláčka to byl především ULRYCH II. Ctibořic ze Svojšína (1234-1239) jako zakladatel větve Třebelských. Na jedné kupní listině ze 14. února 1251 mezi klášterem Postelbergem a Kladruby se uvádí jako svědek "Ulrich z Třeble".

6. Po Ulrychovi II. se objevují na Třebli jeho synové - bratři Beneda, Ulrych III. a Protiva, všichni s predikátem "z Třeble". Z nich Beneda z Třeble (1285-1293) se údajně spolčil 1284 s Vítkovci a v letech 1285-86 byl purkrabím ("Castellan") na Přimdě. Na listě z 23. října 1286 je podepsán jako svědek. Jde o doklad krále Václava II., podle něhož dával svému nevlastnímu otci Závišovi z Falkenštejna mnohá města a hrady. V letech 1282-1308 se objevuje na listinách často jako svědek i jeho bratr Protiva z Třeble a také druhý bratr Ulrych III. z Třeble (1282-1296) se často objeví na dobových listinách jako svědek. Na jedné listině Chotěšovské z 23. dubna 1290 je jako "Ulrich von Czernoschin" a zde je také uveden jeho příbuzný - Beneda ze Svojšína.

Protivovi potomci se po roce 1350 objevují v Hodusicích a ve Stanu. Náhle mizí na sedmdesát let zprávy o Třebeli a bez žádné rodové souvislosti se uvádí 1.března 1382 na hradě Třebel jako jeho majitel jakýsi Ješek Kozíhlava z Pnětluk.

7. Co se týká VOLFŠTEJNA, je otázkou, kdy byl postaven hrad VOLFŠTEJN ? Roku 1290 uváděný Ulrych "z Černošína" již mohl pocházet z Volfštejna. Avšak jméno hradu nebylo uvedeno. Roku 1316 se uvádí, že byl zavražděn Ctibor (Tiburz) z Volfštejna jakýmsi Dluhomilem a Fridrichem z Brodu, kteří měli komplice Tiburze (Ctibora) a Ulrycha z Chodové Plané. Ctiborův osiřelý syn Beneda z Volfštejna pohnal vrahy roku 1319 před soud. Nedostavili se však a soud je odsoudil k zaplacení 600 marek stříbra.

CTIBOR z Volfštejna byl vždy považován za zakladatele hradu Volfštejn, třebaže dnes (podle podoby branky ve věži s plánskou kostelní portou) ho posouváme před rok 1240 a hrad stavěl už jeden z jeho předků. Ctibor z Volfštejna měl tři syny: nejstaršího Benedu, Protivu a Tiburze II. Protiva byl rychtářem v Kaznějově pro klášter Plasy, když tento úřad 25. června 1350 odkoupil od kralovického rychtáře Petra. Na listině jsou pečeti královského podkomořího Russa z Lutice, což byl Protivův strýc, dále města Plzně a bratrů Protivy – Tiburze a Benedy. Ctibor zemřel bezdětný († před 1376).

BENEDA z Volfštejna je uváděn v listinách v letech 1352-1363. Volfštejn sice zdědil Tiburz, ale ten roku 1360 už nežil, a zůstal po něm jeho neplnoletý čtyřletý syn. Beneda se proto obrátil 6. září 1360 na císaře Karla IV. ve věci převedení hradu Volfštejn na sebe v případě, kdyby jeho synovec zemřel. Jinak by totiž hrad spadl k císařským majetkům.

Beneda zemřel roku 1374 a po něm se rozpadla linie Volfštejnských do tří rodů. Hrad Volfštejn nepřežil sto let – za krále Jiřího z Poděbrad stál majitel hradu Jan z Volfštejna na straně katolického odboje proti králi a za času kruté občanské války byl hrad roku 1469 údajně královským vojskem dobyt a ponechán v troskách. Od té doby není zpráv o tom, že by byl obýván.

8. Co se týká SVOJŠÍNA, zde BENEDA IV. ze Svojšína, potomek Oldřichova bratra Benedy, navrátil 1323 klášteru Plasy vesnici Žichlice, kterou měl pronajatou na celý život. Jeho syn JINDŘICH ze Svojšína, připomíná se v letech 1315-1329 a roku 1353, kdy učinil nějakou směnu s klášterem ve Stříbře.

Dalším majitelem Svojšína byl Jindřichův syn, opět jménem BENEDA ze Svojšína, uváděný 1355–1362. Roku 1355 spolu s Přibíkem z Brodu držel podací právo na kostel ve Svojšíně. Roku 1362 podával s Přibíkem faráře do kostela. Roku 1380 s bratrem Ulrychem vlastnil ves Stan, a podle této se nyní psali "ze Stanu". Ulrych "ze Svojšína" se psal v letech 1380 až 1385, kdy byl pánem Svojšína. Potom byl Svojšín rozdělen, neboť roku 1396 držela jednu část Svojšína JOHANKA, vdova po Benedovi, a druhou část jakýsi Borník ze Štítař (Bornico de Schittarzen) spolu s Vilémem z Volfštejna, možná to byli poručníci sirotků.

Roku 1407 se uvádějí majitelé Svojšína, snad jako čtyři dědicové: Bohuněk ze Štítar na Bystřici, Hrabišě z Paběnic, sezením na Nalžovech, Vilém z Volfštejna, a jediný potomek starých Svojšínských - Protiva ze Svojšína, snad syn Benedy.. Všichni podávali společně faráře do kostela ve Svojšíně. Později drželi Svojšín už jen dva majitelé - potomci Hrabišě z Paběnic a PROTIVA ze Svojšína, který v letech 1419-1422 byl již sám majitelem a jako katolík se účastnil ještě bitvy u Lipan na straně panské jednoty 1434.

Po něm se objevuje roku 1434 PŮTA, syn Hrabišěho "de Pabianicz alias de Nalzow in Swoyssin residentis". On a jeho potomci se psali Svojšínští z Nalžov a nepochybně to byli příbuzní, nějak spříznění s původní linií Svojšínských. V roce 1443 se uvádějí bratři Petr a Mikuláš "de Nalzow et de Swoyssin" a ještě 1454 a ještě 1464..

Velice zmatkové jsou představy o svojšínské linii pánů "Zmrzlíků". Petr Zmrzlík "ze Svojšína" byl mincmistr, pán na Orlíku, Karlově a Březnici, který se stal přívržencem husitů. Panství SVOJŠÍN dostal darem od Žižky a proto se psal "ze Svojšína" († 1421). Zůstali po něm synové Jan, Petr a Vácslav (†1457) a z Petrových dětí synové Jan (†1483), Vácslav, Svojše a Jaroslav († před 1503). Nadto ještě žil jakýsi Zdenko ze Svojšína (†1496). Smrtí Zdenkovou († 1565) vymírá tento rod Zmrzlíků, ale čí to byl vlastně syn, není známo.

V letech 1499-1502 vystupují potomci Bohuslav a Burian z Nalžov a ze Svojšína ve sporu s Maruší, příbuznou svojšínského faráře Mikuláše, o farářovy ostatky. Bohuslav se pak uvádí ještě 1521. Dále se uvádí též JIŘÍK SVOJSKÝ jako "Girzik Swoysky z Nalziow a w Swoyssinie", který měl zase spor s Vilémem Kfelířem ze Zakšova na Starém Sedlišti a poháněl ho před soud. Zemřel před rokem 1532 a zanechal sirotky, které vychovávala Markéta, Jiříkova sestra, s manželem Jiříkem Čejkou z Olbramovic. Ten se psal u komorního osudu 1535 "Jan (?) Czeyka u Wolbramowicz a na Swoyssinie".

Jiříkovi synové – BURIAN a JOŠT SVOJŠTÍ ze Svojšína byli majiteli až do roku 1543. Burian se ujal panství roku 1540, ale brzy zemřel († před 1542). V roce 1541 byli pohnáni Burián a nezletilý Jošt před soud. V roce 1542 Jošt nebyl stále ještě zletilý a také brzy zemřel. Takto vymřel svojšínský rod po meči a Svojšín zdědila Joštova sestra Anna.

9. Paní ANNA ZE SVOJŠÍNA se provdala roku 1554 za JIŘÍKA PŘÍCHOVSKÉHO Z PŘÍCHOVIC a když zemřela ve vysokém věku († 1596) Panství Svojšína odkázala svým nezletilým vnukům. Byly to děti jejího syna Jana Příchovského († 1597). Tak přešlo panství na rod Příchovských a teprve roku 1795 jeden z potomků František Příchovský upadl do dluhů a prodal panství ve veřejné dražbě Josefu rytíři von Bigatto. Ten spojil Ošelín a Svojšín v jedno panství, když po své matce zdědil 1806 panství Oselím († 28.dubna 1812).

Byl bezdětný a jeho majetky dědil jeho příbuzný Karl Anton, svobodný pán von Juncker, kurfiřtský bavorský komoří, královský bavorský generál-poručík atd. pod podmínkou, že ke svému rodovému jménu připojí natrvalo přídomek Bigatto. Propříště používali jeho potomci jméno Bigatto. Roku 1816 převzal panství jeho syn Klement († 1821). Náhrobník s rodovým jménem Juncker-Bigatto bývával ve svojšínském postele.

Posledním majitelem panství byl Klement Václav Leo Ottokar Juncker-Bigatto († 1928). Ošelínský majetek pak držela jeho dcera Amálie Junckerová-Bigattová († 1935) a po její smrti 1935 zdědil statek doktor Klement Podevile.

Pramen: BERNAU Friedrich "Studien und Materialien zur Specialgeschichte und Heimatskunde des deutschen Sprachgebiets in Böhmen und Mähren" - Calve´sche Buchhandlung, Prag 1903.

 

19.Dva hrady s jedním erbem

Páni z hradu Volfštejna měli erb s hlavou vlka a rovněž přilbicí s hlavou vlka. Později jedna větev Volfštejnských používala v erbu celého vlka. Poměrně vzdáleny hrad Výškov na Lazurovém vrchu s pány Vyšemírem a Výškem měl stejný erb s hlavou vlka. Vysvětlení bude jednoduché - šlo o příbuznou, ne-li stejnou linii obou rodů.

Hrad Výškov zůstával dlouho neznámou lokalitou pánů Měsíčků z Výškova a byl marně hledán ve vsi Výškov (německy Waschagrün) u čp.26. Naproti tomu na Lazurovém vrchu stával kdysi hrádek s neznámými pány, proto ho odmítal A. SEDLÁČEK registrovat, protože nikomu nepatřil. Němečtí vlastivědníci nazývali omylem hrádek Michelsperk podle blízkých Michalových Hor. Český historik Vojta VÁLEK z Michalových Hor toto odmítal, protože věděl, že němečtí horníci založili Michalovy Hory až v době, kdy již hrádek na Lazurové hoře byl polorozpadlou zříceninou. Richard ŠVANDRLÍK (1973) - přes četnou kritiku (viz ARNIKA, časopis CHKO), která se vytrvale odvolávala na absolutní autoritu znalce hradů A. Sedláčka - odhalil, že hrad Výškov je vlastně onen zaniklý hrad na Lazurové hoře.

Měl tyto argumenty:

1. Lazurový vrch s hradní ruinou leží na katastru Výškova. Katastr byl kdysi obrovský a sahal a sahá až do údolí Kosího potoka pod Lazurovým vrchem. Zdejší Tabákový mlýn s čp. 33 leží ještě na katastru Výškova. Když vznikly v 16.století Michalovy Hory, "ukrojily" z obrovského katastru starobylého Výškova pouhých 181 hektarů, na nichž se pak těžilo.

Hrad měl stávat ve Vyškově u dvorce čp.26, ale takový dvorec v dnešním Vyškově není a nikdy nebyl! Adresář Výškova (1926) má podivný problém: chybí tu několik popisných čísel (čp. 19, 20, 23, 24, 25 a 26).

Šlo o šest prastarých dvorců, které stávaly na Lazurovém vrchu u hradu. V terénu v blízkosti hradu pak skutečně nacházíme různé terasy a stopy sídel;

2. v blízkosti hradu tedy stávala původní ves Výškov (něm. Wejschkow) jako příhradí;

3. erb pánů Měsíčků z Výškova byl stejný jako pánů z Volfštejna a také jejich hrádky mají neuvěřitelně stejné půdorysy;

4. nový německý název obce Waschagrün se objevil až v 15.století, po příchodu německých horníků do tohoto kraje; předtím byl německý název Wejschkow (též Wischkow) a to jen potvrzuje, že Němci založili ves sice na katastru Výškova, ale na jeho jiném, dosti vzdáleném konci

5. v roce 1944 statkář Mescziczek von Wischkow z Pruska pobýval v Mariánských Lázních a přitom navštívil zdejší hrad, který znal jako sídlo svých předků (jeho návštěvu ruiny popsal po druhé světové válce v sudetoněmeckém měsíčníku Heimatbrief jeden pamětník - kočí, který Měsíčka na hrad vezl a kterému host prozradil svůj zdejší původ).

Jestliže nebyla známa jména žádných pánů ze zdejšího Michelsbergu (ani být nemohla!), bylo až podezřele mnoho zpráv z těchto lokalit o pánech z Výškova:

5.1. Eduard SENFT psal, že nejstarším známým pánem této krajiny byl jakýsi "Viscov", sedící na hradě "Viscov".

5.2. Michl URBAN (1884) připomínal, že páni z Výškova byli příbuznými pánů z Volfštejna a ze Svojšína, odkud pocházeli, a jejich příbuzní od Vlčí hory roku 1251 dokonce vlastnili sousední Boněnov!
 

 

5.3. Friedrich BERNAU popisoval erb pánů ze Svojšína jako erb s příčnými červenými a stříbrnými pruhy a s helmicí. Měli stejné erby jako jiní jejich příbuzní, páni ze Šontálu, a dále páni z Volfštejna a páni z Výškova, kteří později používali v erbu vlčí hlavu v červeném poli.

BERNAU považuje příbuzenství pánů ze Svojšína, z Třebele, z Volfštejnu, ze Šontálu a z Výškova za nepochybné. Není proč mu nevěřit.

Páni ze Svojšína a z Výškova se objevují vedle sebe na některých listinách. Například na listině z 12. dubna 1237, podle níž daroval český král Václav I. klášteru Teplá nějaké majetky v obci Klapý, jsou podepsáni mezi svědky "Beneda, Stiborius, Ulricus de Zweisin" (Svojšínští) a vedle nich "Wisco et Wissemirus fratres de Wiscov" (bratři z Vyškova).

Ti byli v té době i sousedy kláštera Teplá z boněnovské strany (Svojšínští) a z výškovské strany (Výškovští). Na tepelských listinách jsou často uváděni páni ze Svojšína, například listina z 8. června 1232 uvádí svědky "Cstibor de Zweisin, Ulricus, filius Cstibur"; listina z 28. června 1232 "Beneda, Ulricus, Wicemilus, Stibur de Sueisin". Zdá se, že svojšínský Wicemilus může být vyškovský Vyšemír (snad budovatel hradu Vyškov).

5.4. Antonín PROFOUS uvádí na jedné listině z roku 1251 mezi svědky jména " Wissemirus cum fratre suo Wiskone de Weisskouic" a vedle byl i jiný příbuzný "Ulricus de Trebel".

Výšek se svým bratrem Vyšemírem jsou v letech 1237-1251 prvními známými pány na hradě Výškov na Lazurovém vrchu. Nepochybně založili i naproti ležící obec Výškovice, která však brzy přešla pod klášter Teplou (1273). Neexistuje však kupní listina o této vsi, která by byla podobná listině o získání sousedního Dolního Kramolína od krále roku 1228.

5.5 Český historik Vojtěch VÁLEK († 1983) připomínal, že pán z Výškova jako jeden z mála pánů v této krajině přidal svou pečeť na protestní listinu českých pánů proti upálení Mistra Jana Husi. To mohl být buď Racek z Výškova (připomínán 1420 Antonínem PROFOUSEM) anebo Machek z Výškova, který krátce předtím bojoval s Bavory. VÁLEK uvádí též, že hrad Výškov byl zřejmě za husitských válek rozvrácen, podobně jako pod hradem ležící ves Poříčí. Spíše než husity tento vpád byl proveden katolickou stranou. V té době zaniká také na protější straně údolí ležící boněnovská tvrz Hradčín. Na místě vsi Poříčí vzniklo s příchodem německých horníků až v 16. století hornické městečko Michalovy Hory, ale boněnovský Hradčín už nebyl nikdy obnoven.


Mariánské Lázně
listopad 2008
R.Švandrlík