Pavel Josef Šafařík

Narodil se 13.května 1795 v rodině evangelického faráře v Kobeliarově na východním tehdy Uherském Slovensku. Jeho otec Pavel ho zprvu učil doma, v roce 1805 ho dal studovat na německo-maďarské gymnázium v Rožňavě a pak v Dobšiné, v letech 1810-1815 studoval na evangelickém lyceu v Kežmaroku. Zde vydal prvotinu "Tatranská múza s lýrou slovanskou" (1814). Jak bylo zvykem odtud chodili evangeličtí studenti na univerzitu do Jeny. Šafařík sem přišel již s cítěním slovanským, studoval jazykozpyt, dějepis, filosofii a estetiku a zde se formovala v liberální atmosféře jeho příští vědecká činnost. Stal se doktorem filosofie. Svá jenská studia nazýval "excilium corporis, paradisus animae" (tělesné vyhnanství, duševní ráj). V říjnu 1817 se stal v Bratislavě vychovatelem v rodině Kašpara z Kubína a s rodinou pobýval i v Budapešti. V Bratislavě poznal Františka Palackého, který byl rovněž vychovatelem, vzniklo hluboké přátelství a vydali spolu knihu "Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie" (1818).

Na podzim 1819 se stal Šafařík profesorem na právě založeném srbském pravoslavném gymnáziu v Novém Sadě a později byl i ředitelem. Zde se v roce 1822 oženil a prožil v manželství šťastný život. V roce 1826 byl u zřízení Matice srbské, vydával buditelský časopis "Srbski letopis" a napsal knihu "Geschichte der slawischen Sprache und Literatur nach allen Mundarten" (Dějiny slovanské řeči a literatury podle všech nářečí - 1826). Dílo se chystal přepracovat, ale až posmrtně (1864) vyšla jeho část "Geschichte der südslawischen Literatur" (Dějiny jihoslovanských literatur). Zde také vydal kritický spis "Über die Abkunft der Slawen nach Lorenz Surowiecki" (1828) a vydal učebnici "Serbische Lesekörner oder historisch-kritische beleuchtung der serbischen Mundart" (1833). Ale novosadské poměry byly pro něho nepříznivé - pro své náboženské přesvědčení byl v roce 1825 sesazen z místa ředitele pravoslavným představitelem a téměř mu byla znemožněna další existence. Přesto v Novém Sadu vykonal mnoho cenné sběratelské práce a shromáždil materiál ke studiu slovanských jazyků. Byl nyní v těžké finanční situaci a přesto nabízené místo v Bratislavě nepřijal, protože se chtěl plně věnovat slavistice.

František Palacký získal v roce 1833 prostředky k tomu, aby se mohl Šafařík usadit v Praze a zde vědecky pracovat. Zde se stal redaktorem Světozoru (1834-1835), později přijal nevděčné místo cenzora beletrie (1837-1847). Zároveň byl redaktorem Časopisu Českého muzea (1837-1843) a od roku 1841 kustodem v universitní knihovně. V Praze dopsal své stěžejní dílo "Slovanské starožitnosti" (1837), v němž dokázal starobylost kultury dávných Slovanů a jejich místo v Evropě, které jim bylo často upíráno. Spis doplnil mapou "Slovanský zeměvid" a spisem "Slovanský národopis" (1842). Staroslověnštině je věnováno dílo "Památky dřevního písemnictví u Jihoslovanů" (1851) a "Památky hlaholského písemnictví" (1853). V dalším své spise "Über den Ursprung und die Heimat des Glagolismus" (O původu a vlasti hlaholice - 1858) kritizoval Dobrovského domněnku, že cyrilice je starší než hlaholice. Věnoval se i staročeštině ve spise "Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache" (Nejstarší památky českého jazyka - 1840, spolu s Palackým).

Šafařík odmítal příznivé nabídky na místo profesora v Berlíně, v Moskvě a ve Vratislavi, protože chtěl zůstat v Praze. Zde byl v roce 1848 jmenován profesorem slovanského jazykozpytu na universitě, ale místo přenechal Čelakovskému a zůstal u vědecké práce. Politicky se angažoval v revoluci 1848 po boku Palackého jako spolupořadatel Slovanského sjezdu. Ale v té době byl již plně zahloubán do vědecké práce ve slavistice a v ní se stal uznávanou evropskou autoritou. Zemřel 26.června 1861.

Šafařík v Mariánských Lázních a přátelství s Pogodinem

Podobně jako Šafařík působil v Rusku jako nadšený slavjanofil Michal Petrovič POGODIN (1800-1875). Pogodin v roce 1841 založil historický časopis Moskviťanin a v roce 1858 Slovanský výbor, který usiloval o sjednocení všech Slovanů s představou jediného slovanského státu a jediné slovanské řeči. Slavjanofilové byli předchůdci panslavismu. Pogodin byl hluboce přesvědčen o velké budoucnosti Slovanstva.

Tyto myšlenky přivedli oba muže k vřelému přátelství, které se datuje již od roku 1835, kdy přijel Pogodin za Šafaříkem do Prahy a zůstal tu tři týdny. Oba byli stejného smýšlení a rozuměli si ve svých touhách a nadějích na osud Slovanstva. Když Pogodin viděl, v jak nuzných poměrech v Praze žije Šafařík, byl zděšen a podivoval se, "s jakými nepatrnými prostředky pracuje velký muž milionového národa". Kritizoval, že český národ si necení Šafaříkovy velikosti a neprojevuje mu úměrnou vděčnost a podporu. Díky finanční pomoci Pogodina mohly tehdy vyjít Šafaříkovy Slovanské starožitnosti.

Pogodin navštívil třikrát Mariánské Lázně. Poprvé sem přijel z Frankfurtu 9.července 1839 a ubytoval se v hotelu KLINGER. Šafařík za ním hned vyráží kočárem do Mariánských Lázní, na dva tři dny. U Pogodina se zároveň scházejí: polský historik Waclaw Macejowski, který sem přijíždí z Karlových Varů, český Václav Hanka (1791-1861) a Pavel Josef Šafařík, všichni prodchnuti slavjanofilstvím. 16.července 1839 sem přijíždí i spisovatel Nikolaj Vasiljevič Gogol, kterého Pogodin podobně jako Šafaříka finančně podporoval.

Po druhé se setkává Šafařík s Pogodinem v Mariánských Lázních v roce 1842. Šafařík opět přijel za Pogodinem, tentokrát na celých 14 dnů. Pro oba to byl nezapomenutelný čas vědeckých diskusí a Šafaříkovi se od Pogodina dostalo plné morální a myšlenkové podpory. Pogodin píše, jak diskutovali "od útra do večera", na procházkách, u pramenů i na společných vyjížďkách do okolí. Dvakrát spolu zajeli do knihovny v klášteře Teplá. Pogodin rád poslouchal názory Šafaříka na historii Slovanstva vůbec. Zajímala ho minulost Čechů a proto mu Šafařík po dva dny vykládal historii českého národa. Nato Pogodin po dva dny naopak popisoval dějiny Ruska. Debatovali o národním charakteru Slovanů, o jejich vztahu k německému národu a kochali se nadějemi obou národů na společnou budoucnost. Středem jejich rozprav byly ovšem stále Šafaříkovy Starožitnosti.

V roce 1842 se v Mariánských Lázních Pogodin usilovně učil česky. Setkal se tu s jedním učitelem z Čáslavi a s nim se tu zdokonaloval v českých hovorech. Šafaříkovy Starožitnosti do ruštiny zprvu překládal Bogdanskij, přítel obou učenců. V překladu pokračovali Pogodin, Preis a Megleckij. Úplný ruský překlad Starožitností byl vydán roku 1848. Šafařík seznamoval v roce 1842 v Mariánských Lázních přítele Pogodina i často přítomné ruské hosty o sociálních poměrech v Rakousku a na Balkáně, o neklidu v Chorvatsku, o Thunově činnosti v Čechách. Kriticky se vyjadřoval o mladé české generaci, že je těkavá, netrpělivá i poněkud lehkomyslná.

Šafařík tedy pobýval v Mariánských Lázních dvakrát - v letech 1839 a 1842 - a vždy bydlel u Slivenských. Byl to dům čp. 33 DRESDEN v sousedství hotelu Klinger (dnes již zaniklý, demolován 1977). Dům byl postaven Karlem Langem roku 1818, ale prodán Endersovým. Když se vdova Endersová znovu provdala za Čecha Slivenského z Prahy, zůstal dům v rukách Slivenských po několik desetiletí. V té době v něm pobývali čeští a slovanští hosté. V jednom dopise z Mariánských Lázní uváděl Šafařík, že "majitelé domu Dresden pán a panji jsou Čechové". V domě Dresden bydlíval také slavný český pěvec Karel Strakatý, pražská operní pěvkyně Kateřina Podhorská či autor české hymny František Škroup.

 


Literatura:
BRANDL V. "O životě a působení Pavla J.Šafaříka" studie uveřejněna v časopise Světozor č. 1/1881
ŠVANDRLÍK Richard: "Významní návštěvníci v Mariánských Lázních", vlastivědný sborník 2 (s úvodem Miroslava Horníčka), Kulturní a společenské středisko Mariánské Lázně, 1986, vytiskla Stráž Cheb