P O V Ě S T I

Tachovsko

 

1. Vodník ze Starého Sedliště

Chudý uhlíř ze Starého Sedliště vyšel jednou ke svému milíři v lese, aby ho rozpálil. Cestou se k němu přidal neznámý pobuda. Za hovoru došli v lese k rybníku, kterého si uhlíř nikdy předtím nevšiml. Překvapeni se zastavili a hleděli na rybník. Náhle se ocitli za plotem a nikudy z něj nemohli vyjít ani ho prorazit. Náhle se rozvířila hladina rybníka a objevil se strašidelný člověk s rozcuchanou hlavou a dlouhým vousem. Uhlíř ihned poklekl, pokřižoval se a volal: "Alle guten Geister loben Gott den Herrn!" (Všichni dobří duchové Pána Boha velebí!) - Pobuda se však jen smál. Strašidelný chlap vyskočil k nim, popadl pobudu, skočil mu na hřbet a začal s ním jezdit okolo rybníka, při čemž se divoce smál a poháněl ho. Jezdil s ním po celou noc po louce, ale to už uhlíř upadl strachem do bezvědomí. Když se ráno probudil, neviděl žádný rybník, ani plot ani pobudu. Utíkal rychle domů, protože věřil, že to byl vodník, a doma dlouho dlouho marodil.


Prameny:
URBAN Michl: "Der Wassermann bei Altzedlitz" in Zur Heimatskunde des Tachau-Pfraumberger Gaugebietes, Deutsche Landvolksdruckerei und Verlagsanstalt, Plan 1924, S.82
STICH Josef: "Der Wassermann von Altsedlitz" in Sagen und Erzählungen aus dem ehemaligen Kreis Tachau-Pfraumberg im Egerland, - Druck und Verlag Lewke Geretsried und Heimatkreisbvereins, Tachau e.V. 1987 S.22

 

2. Čarodějná mlynářova kniha

Jeden mlynář měl čarodějnou knihu. Když jednou vyšel do kostela na mši, zapomněl doma knihu zavřít a uložit. Při bohoslužbě se ho zmocnil veliký neklid, takový, že musel předčasně opustit kostel. Pospíchal domů a když vstoupil do sednice, spatřil plno poletujících krkavců a mezi nimi svého tovaryše, jak listuje v čarodějné knize. To on vyčetl nahlas jistou průpověď, kterým přivolal tyto černé ptáky. Mlynář mu vyrval knihu z rukou a začal číst čarodějnou průpověď od konce nazpátek. Jak průpověď četl, krkavci postupně mizeli ze sednice, a když mlynář dočetl, zmizel poslední z krkavců.


Pramen:
STICH Josef: "Das Zauberbuch des Müllers" in Sagen und Erzählungen aus dem ehemaligen Kreis Tachau-Pfraumberg im Egerland, Druck und Verlag Lewke, Geretsried, und Heimatkreisbvereins, Tachau e.V. 1987 S.22

 

3. Stráž a Neustadl

Velmi rozšířená byla pověst o tom že sídlo STRÁŽ (Wache) předcházelo založení sídla NEUSTADTL (Nové městečko). Vesnice Stráž byla českým osídlením, které tu založili Chodové, čeští strážci hranic. Až později vedle této vsi založili Němci vlastní obec Neustadtl (Nové městečko). Obě obce se pak spojily a dohromady vytvářely skutečně větší sídlo podobné městu. Nadto museli Němci také převzít strážní povinnosti, ale i privilegia Chodů jako strážců hranice Čech.

Z městečka pocházel Julius Glaubrecht, farář z Bernartic který o tom napsal ve své knížce, vydané 1867 v Řezně: "Severně Bernartic se nachází lesní výšina, zvaná "Vučka" (Wutschka), kde stávala ještě v husitských dobách chodská ves stejného jména "Vučka". Za třicetileté války byla ves zcela vypálena a rozvalena tak, že zbyla jen hromada sutin. Obyvatelé vsi se však zachránili a usadili se na pozemcích asi půl hodiny vzdálené Stráže, též nazývaných "Plac" (Platz). Tím se vesnice značně rozrostla a vznikl název NEUES STADTL (Nové městečko), zkráceně Neustadtl.

KÖSERL (1890) připomínal že tam, kde stávala obec Vučka, ještě spatří bedlivý pozorovatel zarostlé grunty zdí, vyzděné studny a jiné stopy po zaniklém osídlení.


Prameny:
URBAN Michl: "Stráž und Neustadtl" in Zur Heimatskunde des Tachau-Pfraumberger Gaugebietes, Deutsche Landvolksdruckerei und Verlagsanstalt, Plan 1924, S.73
STICH Josef: "Der Name Neustadl" in Sagen und Erzählungen aus dem ehemaligen Kresi Tachau-Pfraumberg im Egerland, Druck und Verlag Lewke Geretsried und Heimatkreisbvereins, Tachau e.V. 1987, S.103

4. Bludný karmelitán

Za dávných časů bylo možno spatřit na tachovském náměstí jakési strašidlo - mnicha v hnědém habitu a s bílým kloboukem, který byl obrouben černým okrajem. Podle ústní tradice to byl "bludný karmelitán", který hrál jakousi zvláštní roli v době, kdy husité obklíčili Tachov. Karmelitánský klášter založil v Tachově císař Karel IV. a chtěl stavbu co nejdříve dokončit. V červenci 1351 přijel do Tachova, aby kontroloval výstavbu. Ale klášter neexistoval dlouho. Dne 14. srpna 1427 se přiblížila husitská vojska, vzala Tachov útokem, při čemž první jejich starostí bylo zničit klášter karmelitánského řádu. Vypálili ho a rozbořili.

Klášter měl prý být později znovu obnoven, ale krátce po tom byl znovu zničen.


Pramen:
URBAN Michl: " Der Karmelitanermönch" in Zur Heimatskunde des Tachau-Pfraumberger Gaugebietes, Deutsche Landvolksdruckerei und Verlagsanstalt, Plan 1924, S.141
STICH Josef: "Der Karmelitanermönch" in Sagen und Erzählungen aus dem ehemaligen Kreis Tachau-Pfraumberg im Egerland, - Druck und Verlag Lewke Geretsried und Heimatkreisbvereins, Tachau e.V. 1987 S.12

 

5. Rytířská přilba ze Světců

Ještě v dobách, kdy v údolí ve Světcích nestál žádný kostel ani kaple, shromažďovaly se zbožné houfy kolem divotvorného bludného kamene, kterému se říkalo "Obětní kámen" (Opferstein). U něho se v pohanských dobách konala spravedlnost (soud) a obětování. Zas zázrak se považovalo, že na tomto plochém balvanu bylo možno v určité době zřetelně spatřit 14 malých světélek. V nich viděli nábožní lidé pomocníky v nouzi.

Jednou tudy projížděl na černém koni pohanský rytíř a když spatřil houfy, ptal se, co se zde stalo. Lidé mu vyprávěli o zázračných 14 světélkách. Rytíř se jim vysmál, chechtal se a proklínal Boha a všechny svaté. Pak vyskočil na kámen s výkřikem, že tedy on chce být tím patnáctým pomocníkem v nouzi. Ale v tu chvíli se náhle otevřela země a v ní zmizel rytíř i se svým koněm. Z podzemní díry stoupal dým a páchl po síře. Jen helma, která rytíři spadla, zůstala na povrchu země.

Tuto přilbu uložili lidé do skříňky na památku události, a když byl později postaven paulánský klášter, uložili ji na oltář ke zdůraznění zdejšího zázraku. Po letech musel byl paulánský klášter na příkaz císaře Josefa II. z roku 1784 uzavřen a vyklizen i s kostelem. Přitom zmizela skříňka i s helmou. Mělo se za to, že šlo o skutečnou helmu tzv. Divokého Jahna z Tachova.


Prameny:
URBAN Michl: "Der Helm des heidnischen Ritter" in Zur Heimatskunde des Tachau-Pfraumberger Gaugebietes, Deutsche Landvolksdruckerei und Verlagsanstalt, Plan 1924, S.132
STICH Josef: "Der Ritterhelm von Heiligen" in Sagen und Erzählungen aus dem ehemaligen Kreis Tachau-Pfraumberg im Egerland, - Druck und Verlag Lewke Geretsried und Heimatkreisbvereins, Tachau e.V. 1987 S.12

 

6. Šunky jako záchrana

Podle starého ústního podání kdysi zachránily šunky město Tachov. Nepřítel přitáhl k Tachovu a obklíčil ho. Všechny útoky, které podnikal, však končily neúspěchem pro statečnou obranu města jeho měšťany. Nepřítel se proto rozhodl, že město vyhladoví a usadil se kolem. Při tom čas od času podnikal marné útoky. Běžely týdny a město bylo už skutečně vyhladovělé. Nakonec v městě nezbylo nic než pár uzených šunek. Někdo přišel na nápad přesvědčit nepřítele, že město nehladoví. A tak a z vrcholu hradní věže vyhodili sami hladoví měšťané šunky na nepřítele. Nepřátelští vojáci se podivili, že Tachovští vyhazují tučné šunky a považovali to za znamení, že je město ještě dobře zásobeno. Rozhodli se odtáhnout. Město bylo zachráněno díky šunkám.


Prameny:
URBAN Michl: "Schinken als Retter in höchster Not" in Zur Heimatskunde des Tachau-Pfraumberger Gaugebietes, Deutsche Landvolksdruckerei und Verlagsanstalt, Plan 1924, S. 121
1STICH Josef: "Schinken als Retter in höchster Not" in Sagen und Erzählungen aus dem ehemaligen Kreis Tachau-Pfraumberg im Egerland, - Druck und Verlag Lewke Geretsried und Heimatkreisbvereins, Tachau e.V. 1987 S.13

 

7. Napravený myslivec

Ve staré oboře na panství Tachov si vyšel o jedné jarní noci na lov zdejší fořt. Počasí bylo nestálé a strhla se ošklivá bouře. Fořt náhle uslyšel v blízkosti dupot řítících se koní, lidské hlasy lovců, hrůzný štěkot psů. Přehnala se tudy neznámá divoká honba. Rozhlížel se a zpozoroval na mýtině planoucí oheň. Schoval se za velký smrk a tu poznává na ohni dvě kroutící se postavy, které dobře znal - hospodského a mlynáře z blízké vesnice. Oba však nedávno zemřeli. Slyšel, jak hospodský naříká a sténá: "Já vím, já vím, kdybych při obsluze svých hostů ustavičně nedával menší míru, nemusel bych teď tolik trpět!" A mlynář na to smutně: "Běda, u mně je to obráceně, já zas naopak vždycky bral větší míry!"

Fořt se vzpamatoval, přistoupil k ohni a ptal se, co tady dělají ? Oba odpověděli svorně: "Musíme zde pálit dřevo, které prodáš a vše hrdlem proženeš!" Sotva to vyslovili, oba zmizeli, znovu zahučela divoká honba, křik, štěkot, řehtání koní. Oheň pak zhasl a fořt tu stál najednou v temnotě sám. Zamyslel se a od této chvíle se stal úplně jiným.


Pramen:
STICH Josef: "Der gebesserte Förster" in Sagen und Erzählungen aus dem ehemaligen Kreis Tachau-Pfraumberg im Egerland, - Druck und Verlag Lewke Geretsried und Heimatkreisbvereins, Tachau e.V. 1987 S.15

 

8. U krásné studánky

Dnešní obec Studánka (Schönbrunn) jihozápadně od Tachova pod vrchem Grommelberg byla založena na místě, které se německy nazývalo "Am schönen Brunnen" - "U krásného pramene". V blízkosti studánky si postavil první obyvatel svou chalupu (Prostá stavení zde Němci nazývali "Chaluppen", snad podle prvních chodských osídlenců.).

Ve studánce pramenila zázračná, léčivá voda. Proto slovo "schön" (krásná) vyjadřovalo vlastnost spíše "gesund" (zdravá) či "heil" (léčivá, hojivá). Z širokého okolí sem docházeli lidé, když je trápila nějaká choroba nebo potíže. Věřili, že je studánka uzdraví.

V blízkosti studánky se nacházel les Widřiduch, v němž prý prováděl neplechy obávaný Divoký lovec. Také německy měl les název "Widrziduch" či "Widrziduchwald".


Pramen:
URBAN Michl: "Am schönen Brunnen" in Zur Heimatskunde des Tachau-Pfraumberger Gaugebietes, Deutsche Landvolksdruckerei und Verlagsanstalt, Plan 1924, S.84
STICH Josef: "Am schönen Brunnen" in Sagen und Erzählungen aus dem ehemaligen Kreis Tachau-Pfraumberg im Egerland, - Druck und Verlag Lewke Geretsried und Heimatkreisbvereins, Tachau e.V. 1987 S.29

 

9. Čertovo spřísahání

V Halži žila jedna rodina, která by se ráda upsala i čertu, jen když jí přinese peníze. To se stalo. Jednoho dne zůstávala okna jejich domku zavřena. Lidé se museli násilím dostat dovnitř. Když vstoupili, spatřili nehybné členy rodiny sedící v kruhu ve světnici, a na peci sedět velkého černého psa s pytlem peněz vedle sebe. Byl to sám čert.

Rychle volali kněze. Ten když vstoupil do světnice, seskočil velký pes i s pytlem peněz z pece dolů a postavil se proti knězi, který stál u stěny. Načež ze psa vyšlehl sloup dýmu a stoupal směrem ke knězi. Ten však poklidně vztáhl ruku proti tomuto sloupu dýmu a odstrčil ho a stále ho tlačil od sebe zpět, až se dým, pes i pytel s penězi proměnily v jakousi hromádku. Tu sebral, ukryl pod čepici a odnesl pryč.

Rodina byla zachráněna, ale sousedé už ji zde nechtěli, protože se chtěla pro peníze spolčit s ďáblem. Musela se odtud odstěhovat.


Pramen:
STICH Josef: "Die Teufelsbesdchwörung" in Sagen und Erzählungen aus dem ehemaligen Kreis Tachau-Pfraumberg im Egerland, - Druck und Verlag Lewke Geretsried und Heimatkreisbvereins, Tachau e.V. 1987 S.32

 

10. Trpaslíci u Trnové

V Kočovém lese (Kötschenwald) jihovýchodně od Tachova u vesnice Trnová (Tirna), pobývali kdysi trpaslíci. Žili si tu v podzemních slujích, v takzvaných Trpasličích dírách. Ty dnes už zanikly. Trpaslíci přinášeli lidem mnoho užitečného, především při různých nemocech. Krejčímu z Kumpolce prý měli dopomoci i k bohatství. Aby si získal přízeň trpaslíků, nechával jim jídlo venku v přírodě. Zvyk se ujal. Ještě před sto lety bylo možno spatřit na zahradní zdi položený malý bochánek chleba - pro všechny případy.

Často trpaslíci docházeli do Kočovského mlýna jako hosté. Mlynářka byla přátelská a dávala jim do malých hrnečků jídlo i pití. Když na ně pozapomněla, trpaslíci byli netrpěliví a hlasitě fňukali.

Také na Halžovském mlýně bývali trpaslíci pilnými pomocníky mlynáře. Neviděli však rádi, když se jim při práci někdo posmíval. Vždyť za pomoc nechtěli žádnou odměnu, jen nějaké to jídlo, i takové, které spadlo ze stolu. Někdy bývali v koutě světnice, oblečeni v červených sukýnkách. A také v Bierlově mlýně přebývali trpaslíci. Když jednou spatřili mlynářku, že počítá knedlíky na stůl, začali bědovat: "To se na nás už jistě nedostane!" a také prý brzy nato navždy z mlýna zmizeli.


Pramen:
STICH Josef: "Die Zwerge" in Sagen und Erzählungen aus dem ehemaligen Kreis Tachau-Pfraumberg im Egerland, - Druck und Verlag Lewke Geretsried und Heimatkreisbvereins, Tachau e.V. 1987 S.33

 

11. Divoženka na ramenou

V lese u Starého Sedliště žila divoženka, která ráda skočila - zvláště u lidí, kteří tu kradli dříví - na ramena člověka a nepustila se ho. Byla proto štěstím pro les, neboť se lidé tomuto lesu pak vyhýbali a nechodili sem krást dříví. Ale ani jiní lidé neunikli jejímu potěšení nechat se nosit na ramenou.

O jedné Velikonoční neděli při zvonění Ave se přihodilo jednomu sedlákovi, že mu skočila divoženka na záda. Sedlák se točil a kroutil takovou silou, že se mu podařilo ji setřást, ale teprve, když volal zoufale: "Ježíš, Maria, Josef!". Divoženka zmizela a sedlák ve vsi vyprávěl co zažil a ukazoval na pažích modřiny a podlitiny.


Prameny:
URBAN Michl: "Das Hockaf-Wei" in Zur Heimatskunde des Tachau-Pfraumberger Gaugebietes, Deutsche Landvolksdruckerei und Verlagsanstalt, Plan 1924, S.82
STICH Josef: "Das Hockauf´Weib" in Sagen und Erzählungen aus dem ehemaligen Kreis Tachau-Pfraumberg im Egerland, - Druck und Verlag Lewke Geretsried und Heimatkreisbvereins, Tachau e.V. 1987 S.23

 

12. Štědrý večer

Štědrý večer býval pro mladé i staré nejoblíbenějším dnem. Nazýval se Svatý večer (Heilige Abend) nebo Kristova noc (Christnacht). Patřil do řady oněch osudových nocí (Loosnacht) jako byly Ondřejská (30.11.), Tomášovská (21.12.), Silvestrovská (31.12.), Tříkrálovská (6.1.) či Walpuržina noc čarodějnic (30.4.). Za těchto nocí bylo lidem dopřáno - s pomoci různých obyčejů - nahlédnout do budoucnosti, ale také zvířata za těchto osudových nocí dokázala hovořit lidskou řečí o budoucnosti.

Když se 24.prosince setmělo a přišel večer, Ježíšek obcházel vesnici a nahlížel do světnic, do oken, zda jsou děti způsobné, aby jim mohl nadělit různé dárky podle toho, jak se chovaly. 24. prosinec byl svou polovinou postním dnem. Až večer půst končil. V šest hodin se všichni členové rodiny a služebnictvo shromáždili ve světnici, aby se u stolu vroucně pomodlili. Každý dával velký pozor, zda jeho stín není náhodou bez hlavy. To by totiž znamenalo, že příštího roku zemře. Všichni pak sedli ke stolu, ale pozor! Nesmělo být nikdy 13 osob - to by jedna příští rok zemřela.

Začalo jídlo. U sedláků to byla ryba, u chudých to bylo nějaké postní jídlo. K jídelnímu lístku patřila káva a buchty, takzvané Buchtlen, které byly někde pokapávány sirupem, aby byly svátečnější.

Na stole bylo i sušené ovoce - švestky a hrušky s krajíčky chleba. To nesmělo na Tachovsku nikde chybět. Potom přišla jablka a ořechy a s nimi i obyčeje - krájení jablek a zkoumání, zda se uvnitř objeví hvězdička nebo křížek (znamenal úmrtí), podobně to bylo s ořechy, pokud byly uvnitř prázdné nebo shnilé.

Po jídle sebral hospodář zbytky jídla ze stolu a odnesl je do stájí pro dobytek, zatímco mladé nosili zbytky na zahradu "starému medvědovi" nebo jako "čertovské jídlo". Mladé, vdavekchtivé dívky poslouchaly, odkud přichází vytí psů, neboť tam prý bydlí jejich budoucí mládenec.

Mladší děti musely jít brzy spát, aby jim Ježíšek mohl připravit dárky, k čemuž potřeboval času. Původně si děti na noc dávaly šátek nebo zástěrku, do které dá Ježíšek nadílku. Ráno se budily u dárků. Až novější doba přinesla tradici vánočních stromků.


Prameny:
STICH Josef: "Die Teufelbeschwůrer" in Sagen und Erzählungen aus dem ehemaligen Kreis Tachau-Pfraumberg im Egerland, - Druck und Verlag Lewke Geretsried und Heimatkreisbvereins, Tachau e.V. 1987 S.82
URBAN Michl: "Der heilige Abend" in Zur Heimatskunde des Tachau-Pfraumberger Gaugebietes, Deutsche Landvolksdruckerei und Verlagsanstalt, Plan 1924, S.85-86

 

13. Železné karty

Přímo na hranici země se nachází ruina Schellenburgu. Prý šlo o klášterní ruinu. Kdysi tu sídlil mnich a v jeho kapličce se nacházel zázračný Křížový obraz. Proto tu byl postaven klášter. Jednou byl přepaden o obsazen "raubíři" (Raubritter=loupeživými rytíři) a přestavěn v loupeživý hrad. Později se hrad rozpadl a v ruině býval vídán malý mužík, procházející se po zřícenině.

Podle jiné pověsti kočovní umělci spatřili v sutinách hradu Schellenburgu duchy. Seděli tu v kruhu a ve dne v noci divoce hráli se železnými kartami. Hráli tak vášnivě, že karty nevydržely déle než jeden rok. Řemeslník, který vyráběl pilníky a jiné železné zboží, jim musel každým rokem nosit nové karty.

V ruině hradu procházela hradní paní, vlastně ještě slečna. Zde se objevoval jeden neznámý duch tak často, že ho hradní paní nakonec přijala s citerou, jako když se selská nevěsta připravuje na svatbu. A na Tříkrálový večer bylo slyšet z hradu podivné tóny. Linula se odtud neznámá a neslyšená dosud hudba, která pocházela ze zábavy hradních duchů.


Pramen:
URBAN Michl: "Der Schellenberg" in Zur Heimatskunde des Tachau-Pfraumberger Gaugebietes, Deutsche Landvolksdruckerei und Verlagsanstalt, Plan 1924, S.95
STICH Josef: "Die Unterhaltung der Geister in der Schellenburg" in Sagen und Erzählungen aus dem ehemaligen Kreis Tachau-Pfraumberg im Egerland, - Druck und Verlag Lewke Geretsried und Heimatkreisbvereins, Tachau e.V. 1987 S.33

 

14. Čertovský tanec

V jedné vesnici mezi Tachovem a Přimdou žily tři sestry, které nosily své nosíky vysoko a přehlížely chlapce, když se jim chtěli dvořit. Proto si jich chlapci raději nevšímali a zvláště na tancovačkách pro ně nikdo nešel tancovat. Sestry stály u stěny a pohrdavě pozorovaly taneční páry. Jednou se tancovalo o posvícení a jako vždycky tu stály sestry bez tanečníků. Chlapci se jim smáli a prozpěvovali posměšnou písničku.

Muzika začala hrát skotačivou polku a taneční prostor se zaplnil. Při prvních taktech vstoupili do hostince tři krásní chlapci v mysliveckém oblečení a kráčeli ke třem sestrám, aby je vybídli k tanci. Sestry tentokráte neodmítly a tři páry se roztančily v kruhu. Tančilo se bujaře a s veselou náladou. Jedna ze sester se náhodně podívala k zemi a spatřila, že její tanečník má koňské kopyto. Okamžitě se vymkla ze sevření tanečníka opustila hostinec a prchala domů.

Doběhla do své komůrky v patře a tříkrálovou křídou udělala tři křížky na dveře a pokropila dveře svěcenou vodou. Potom vzala růženec mezi prsty, klekla si před obraz Panenky Marie a modlila se o pomoc. Brzy nato uslyšela něčí dupání na schodech a funění za dveřmi a brzy pak vzdalující se řev rozezleného čerta. Byla zachráněna. O svých dvou sestrách se však nic nedozvěděla. Zmizely z tancovačky a už je nikdo nikdy nespatřil.


Pramen.
STICH Josef: "Der Tanzteufel" in Sagen und Erzählungen aus dem ehemaligen Kreis Tachau-Pfraumberg im Egerland, - Druck und Verlag Lewke Geretsried und Heimatkreisbvereins, Tachau e.V. 1987 S.78

 

15. Tři trpaslíci u Trnové

Přišla velká neúroda a postihl ty nejchudší. Zvláště lesní uhlíř, který stavěl milíře, měl trápení. Jeho žena a sedm dětí trpělo hladem. Když se uhlíř jednou večer vracel domů kolem skal pod Kočovým mlýnem, spatřil na skále tři trpaslíky. Velice se jich polekal, ale nejstarší z trojice řekl: "Nic se neboj, když nám slíbíš, že v této naší říši nenecháš padnout žádný strom, chceme ti pomoci, ale nesmíš o tom s nikým mluvit!" A hned na to odhopkali trpaslíci za skálu a zmizeli.

Uhlíř přišel domů a již venku slyšel zpívat a radovat se svoji rodinu. Stůl byl bohatě pokryt jídlem a v předsíni stálo devět pytlů zrní. A skutečně - každoročně ve stejnou hodinu přicházeli trpaslíci s tímto darem až do doby, kdy se jednou uhlíř zapomněl a vyprávěl o setkání s trpaslíky. Od té doby už žádný dar nedostal a trpaslíci z lesa zmizeli.


Pramen.
STICH Josef: "Die drei Zwerge bei Tirna" in Sagen und Erzählungen aus dem ehemaligen Kreis Tachau-Pfraumberg im Egerland, - Druck und Verlag Lewke Geretsried und Heimatkreisbvereins, Tachau e.V. 1987 S.26

 

16. O kamenokřížích

Poutník po Tachovsku v minulosti spatřoval v krajině desítky kamenokřížů, stojících o samotě nebo ve dvojících či v trojicích. Byly to prosté hrubé kamenné kříže, vytesané z jednoho kamene. Podobné kříže se nacházely v celých Čechách, ale jejich počty stále zmenšují. Na nich bývala kresba meče, nože či jiné zbraně jen vzácně písmeno či letopočet.

O jejich vzniku se vyprávěly pověsti a nejčastější se týkaly vraždy či zabití, za které musel viník ke smíření provést toto:


1. Příbuzným nebo přátelům zabitého musel zaplatit nemalé odškodné.
2. Musel zaplatit mnoho bohoslužeb k usmíření duše.
3. Musel se zavázat k cestě na posvátné místo.
4. Musel na místě smrti zřídit kamenokříž.

V Bavorsku je prokázáno zřizování takového smírčího kamenokříže za vraždu ve středověku až do 16.století.

Profesor Wilhelm se zabýval v 19.století kamenokřiži a uvedl v Tachově 6 kamenokřížů, 1 směrem k Mýtu, 1 ve a 1 u Ctiboře, 1 ve a 1 u Vítkova, 3 u Lomu, 2 u Březí, 1 mezi Chodským Újezdem a Štokovem, 1 na pěší cestě z Březí do Tachova, 2 u Částkova a 2 u Pavlova Studence.

Na silnici z Tachova do Malého Rapotína (Kleingropitzreith) stál kamenokříž na místě, kde se spolu střely dvě ženy se srpy, které tu žaly trávu a dostaly se do rozepře o jednoho mládence, kterého oba milovaly. Ve hněvu a zlosti se zranily natolik, že obě zemřely. Na paměť tu byl postaven kamenokříž.

Jindy se objevil kamenokříž na místě, kde Bůh způsobil dobrodiní nebo jinak nějakému křesťanu pomohl. Později se stavěly dřevěné kříže s Ukřižovaným a stalo se obyčejem, že kolem jdoucí lidé tu poklekli a zde se pomodlili. Někdy byly postaveny kříže na místech, kde kdysi pohanští předkové uctívali své pohanské bůžky aniž by byla známa původní příčina uctívání.

V nejstarší době byl obávaný mor či jiné epidemie, při níž smrt kosila mnoho lidé takže je nebylo možno pochovávat na hřbitově a byly pohřbívány jednoduše mimo obec. Až po skončení moru byly na tato místa stavěny kříže nebo sloupky, které prozrazovaly nouzové pohřebiště.

Také neštěstí všeho druhu vedly k postavení kamenokřížů. To mohl být pád stromu na člověka a jeho smrt, úder blesku a podobně. V každém případě stojící kamenokříž prozrazuje nějakou tragedii, která tu kdysi nastala.


Prameny:
URBAN Michl: "Steinkreuze-Kreuzesteine" in Zur Heimatskunde des Tachau-Pfraumberger Gaugebietes, Deutsche Landvolksdruckerei und Verlagsanstalt, Plan 1924, S.182-184
STICH Josef: "Über Kreuze und Bildsäulen" in Sagen und Erzählungen aus dem ehemaligen Kreis Tachau-Pfraumberg im Egerland, - Druck und Verlag Lewke Geretsried und Heimatkreisbvereins, Tachau e.V. 1987 S.49-50

 

17. Vodník v Modrém rybníce

Modrý rybník leží největší mezi Tisovou a Ostrovem a pověst ho spojuje s rybníkem u Jiřského mlýna. Vodník v Modrém rybníce měl jediného syna. Když vyrostl poslal ho na vandr. Tento se však potuloval jen po tisovských rybnících (zde jsou rybníky Velký jemnický, Velký hlinský, Borský, Dlouhý, Nový, Modrý, Široký, Písčitý Lhotský, Liščí atd.), ale nakonec je musel opustit, protože přišlo suché léto a rybníky vysychaly. Tak se dostal k Jiřskému rybníku u Malého Rapotína a zde se usadil. Zaměstnával se tam tím, že seděl na vrbě a ze sítiny vázal pohledné košíčky, které pak házel do vody. Běda, když nějaké dítě na břehu košíček spatřilo a vrhlo se za ním do vody! Vodník ho stáhl do hloubky a získal dušičku.

Jednou tudy jel forman z Tachova a spatřil vodníka na vrbě, jak si spravuje punčochy. Když mu forman nabídl vysoké holínky, vodník se rozplakal. Byl tak dojat, že slíbil že už nikdy nebude stahovat lidi do hloubek rybníka. Od té doby tu prý už nikdo vodníka nespatřil


Pramen:
STICH Josef: "Der Wassermann im Blauteich und im Georgsweiher" in Sagen und Erzählungen aus dem ehemaligen Kreis Tachau-Pfraumberg im Egerland, - Druck und Verlag Lewke Geretsried und Heimatkreisbvereins, Tachau e.V. 1987 S.14

 

18. Černý pohřeb

Na jednom bažinatém úbočí svahu u Wusleben (zaniklá Bohuslav poblíž obce Labuť) pásli dva hoši v nedělním dopoledni krávy. Když spatřili polního hlídače honem zahnali své krávy do houští, kde rostla vysoká šťavnatá tráva. Schováni najednou uslyšeli vzdálené zvonění, znělo však tlumeně a žalostně jako u pohřbu. Zpočátku si mysleli že slyší polední zvonění a že nastal čas hnát domů. Potom však bylo slyšet hlasy hovořící, zpívající a modlící se současně. Tyto hlasy se mísily s troubením rohů se štěkáním psů a hukotem větru. Náhle se objevil jakýsi průvod černě oděných mužů a kolem nich pobíhali samí černí psové. To by nebylo nic nemožného, třebaže pohřební průvod v těchto místech byl nezvyklý. Ale horší bylo, že jak muži tak i psi byli bez hlav. Chlapcům nyní vstávali vlasy hrůzou a mráz jim běhal po zádech. Nechali krávy kravám, vzali nohy na ramena a prchali k domovu. Trvalo jim dlouho, než se vzpamatovali z té hrůzy.

Nebyli sami. Také jiní lidé měli v těch místech spatřit pohřební průvod s bezhlavými postavami a slyšeli tytéž zvuky Od té doby se nikdo, zvláště pak v noci, neodvážil bloudit těmito místy.


Pramen:
STICH Josef: "Die schwarze Gräbmas" in Sagen und Erzählungen aus dem ehemaligen Kreis Tachau-Pfraumberg im Egerland, - Druck und Verlag Lewke Geretsried und Heimatkreisbvereins, Tachau e.V. 1987 S.118

 

19. Nezdařené vyzvednutí pokladu

Nedaleko Jadruže v místě polí a lesa měl kdysi stát zámek, a to na místě, které se dlouho nazývalo "Zámeček" (Schlössel). Na tomto místě měl poslední majitel zámku zakopat zámecký poklad. Jednou se rozhodlo několik mužů poklad vykopat. Po dlouhém nekonečném kopání konečně narazili na starou zrezivělou skříňku a pocítili, že se nacházejí u cíle své dříny. Při práci věděli, že musí mlčet a střežit se, aby nevyslovili jediné slovo. Na tento přísný zákaz najednou v samé radosti zapomněl jeden kopáč a zajásal: "No konečně ho máme!" V tu chvíli se v jámě ozval rachot a skříňka s pokladem a než stačili muži tomu zabránit, rychle klesla do hloubky, kde zmizela.

Na jiném místě ve stodole jednoho sedláka se objevovalo modré světlo. Přesto se nikdy nestalo, že byl stodola vyhořela. Prostibořský farář vysvětlil tuto zvláštnost, že modré světlo prozrazuje ukrytý poklad. Sedlák se rozhodl že se pokusí poklad najít a vykopat. Sám se však obával pustit se do díla a tak pozval souseda s tím, že se o poklad rozdělí. Dlouho kopali a stále hlouběji až najednou narazili na velký kotel, který byl plný zlatých mincí. V tu chvíli uslyšeli hlas sousedovy ženy: "Pojď honem domů, hoří!" Ale oba hledači pokladu to považovali za záludnost zlých mocností a tak se nenechali odradit a pokračovali ve vyzvedávání pokladu dál. Podstrčili kotel dvěma kůly a chystali se ho vyzvednout z jámy. V tu chvíli se přes jejich hlavy přehnaly dvě rvoucí se černé kočky. Ale ani to muže neodradilo. Když však kousající se kočky vskočily do kotle s penězi a zde pokračovaly prskajíce v souboji, nevydržel to už sedlák déle a zlostně zařval: "Prokleté mrchy!" V tu chvíli se začal kotel s řinčením nořit se do hloubky aniž by tomu mohli zabránit.


Pramen:
STICH Josef: "Mißglückte Schatzhebung" in Sagen und Erzählungen aus dem ehemaligen Kreis Tachau-Pfraumberg im Egerland, - Druck und Verlag Lewke Geretsried und Heimatkreisbvereins, Tachau e.V. 1987 S.99-100

 

20. Zakleté panny

Přímo na hranici česko-bavorské, v blízkosti bývalé osady Nový Windischgrätz, leží tzv. Kachní vrch (Entenberg). V této hoře se nachází podle staré pověsti jeskyně, ve které lze nalézt čtyři černé kachny, které jsou vlastně začarované panny. Proč a kým byly zaklety v kachny, se však neví.

Zde žijí léta a nekonečný čas si krátí hrou. Vášnivě tu hrají se železnými kartami. Podle pověsti budou tak dlouho zakleté, až se najde nevinný mládenec, který na Velikonoční neděli nalezne náhodně vchod do jeskyně a vstoupí dovnitř. Zde může osvobodit ze zakletí tyto panny a bude za to bohatě odměněn. Dosud však tyto čtyři nevinné marně čekají na vysvobození.


Pramen:
STICH Josef: "Die verzauberten Jungfrauen" in Sagen und Erzählungen aus dem ehemaligen Kreis Tachau-Pfraumberg im Egerland, - Druck und Verlag Lewke Geretsried und Heimatkreisbvereins, Tachau e.V. 1987 S.42

 

21. Černá vrána v prasečím chlívku

V zámku v Nové Vsi bývala panská kuchařka, která byla lakotná, hrabivá a zlá. Nikdy nedala nic chudým žebrákům, když přišli. Říkala vždy: "Moje svině jsou mi milejší než celý žebrácký nárůdek!"

Po její smrti se už nevedlo prasatům tak dobře jako za kuchařky. Kdykoliv přicházela služka do chléva prasat, viděla tu černou vránu. Lidé měli za to, že je to kuchařka, která se přeměnila ve vránu přilétá za laskáním černého kance. Její duše přeměněná do zvířecí podoby, tu hledá spasení.


Prameny:
URBAN Michl: " Die schwarze Krähe im Schweinestall " in Zur Heimatskunde des Tachau-Pfraumberger Gaugebietes, Deutsche Landvolksdruckerei und Verlagsanstalt, Plan 1924, S.96
STICH Josef: "Die schwarze Krähe im Schweinestall" in Sagen und Erzählungen aus dem ehemaligen Kreis Tachau-Pfraumberg im Egerland, - Druck und Verlag Lewke Geretsried und Heimatkreisbvereins, Tachau e.V. 1987 S.94

 

22. Dva přátelé z mládí

Dva mladí přátelé na studiích prožili leccos veselého a jednou se v žertu domluvili, že kdo dříve zemře, ten o tom musí zpravit druhého. Po skončení studií se cesty přátel rozešly a už se nesetkávali.

Jeden z nich byl úředníkem na zámku. Jednou v noci, když spal slyšel jakési slabé volání: "Přítelíčku, přicházím!" Vyskočil z postele a běžel ke dveřím. Otevřel a před ním stál neznámý zcela zahalený muž a dával pokyn, aby ho následoval. Přišli až ke vratům kostela. Okna zevnitř svítila, dveře se naráz samy otevřely. Vstoupili dovnitř a zahalený muž šel do sakristie, odkud pak vyšel v kněžském rouše a pokynul druhému, aby ho následoval k oltáři a ministroval mu při bohoslužbě.

Muži nezbylo než poslechnout. Když skončila mše, odložil kněz zahalení a řekl: "Jsem tvůj přítel ze studií a jako zemřelý plním slib, který jsme si dali. Dal jsem však také slib, že když se mi určitá věc podaří, že budu sloužit mši na počest Matky Boží. Tento slib jsem za svého života nemohl splnit - až teprve nyní s tvým přičiněním. Tím jsem spasen. Z jiného světa ti však nemohu nic sdělit, protože neovládám jazyk. Jedno však řeknu: Žij tak, abys obstál jak před spravedlivým soudcem na zemi, tak před svým svědomím."

Potom se měnila jeho postava zvolna v lehký zamlžený opar a přítel najednou stál sám před branou do kostela.


Pramen:
URBAN Michl: " Zwei Jugendfeunde" in Zur Heimatskunde des Tachau-Pfraumberger Gaugebietes, Deutsche Landvolksdruckerei und Verlagsanstalt, Plan 1924, S.94