Purkyňova ulice

Purkyňova ulice se nachází v lázeňské čtvrti - vychází z Nehrovy ulice u hotelu FLORA a stoupá vzhůru ke křižovatce s Ibsenovou ulicí, kterou protíná. Pak pokračuje ve své druhé polovině vzhůru k lesu. Zde se stáčí a končí u penzionu Garni Hotel SIVEN. První polovina ulice je používána trolejbusovou dopravou a tvoří pro ni kritický bod prudkého stoupání v zimním, sněhem bohatém období.

K Purkyňově ulici dnes patří adresami pět domů:
1. Hotel FLORA - čo.1 / čp.128
2. Dům ALBION - čo.2 / čp.187
3. Dům REITENBERGER - čo.3 / čp.458
4. Dům WOLKER alias ZELENÝ STROM - čo.4 / čp.23
5. Pension SIVEN - čo.6 / čp.190

Kromě těchto domů se dotýká Purkyňovy ulice řada domů z jiných ulic:
(1) dům VAVŘÍNOVÝ VĚNEC (Nehrova čp.27- dnes dvojdům s domem čp.26 Zlatá koule),
(2) dům BRISTOL (Ibsenova čp. 183 - dnes součást Vojenského lázeňského areálu),
(3) bývalé DĚKANSTVÍ (Ibsenova čp. 92 - dnes hotel Kolonáda)
(4) Základní umělecká škola (Ibsenova čp.87).

Historicky

V místě ulice a jejím okolí míval rozlehlé zahrady umělecký zahradník a starosta obce Václav Skalník za svým domem STRAUSS (čp.25 - dnes Merkur). Dlouho zůstávaly tyto zahradní parcely bez výstavby. Ve směru této ulice v nejstarší době protékal Mlýnský potok, který býval původně mnohem vydatnější než dnes, kdy jeho vody sbírá vodní rezervoár nahoře v lese. Na původní, dávno zaniklé koryto Mlýnského potoka narazil v letech 1903-1904 při hloubení základů budovy děkanství (čp.92 - dnes hotel Kolonáda) architekt Josef Schaffer. Odtud bylo vybráno mnoho říčního kamení. Kdysi se valil Mlýnský potok přímo na Křížový pramen, a to byly ony "divoké vody" (Wildwässer), které kazily Křížový pramen, jak se psalo. Proto musel klášterní lékárník Schultz ohradit vývěr Křížového pramene před těmito "divokými vodami" a posunul koryto Mlýnského potoka na západ (1749). Mlýnský pramen v roce 1786 protékal již za prvními chalupami dřevorubců Hammera a Fischera i za Nehrovým domem z roku 1807 a po nimi doleji poháněl mlýnské kolo Kohnhäuserova mlýna (který stál v místech pod dnešním budovou Slunce).

Když Nehr v roce 1811 přistavěl k svému domu Zlatá koule (Goldene Kugel) druhý dům - Vavřínový věnec (Lorbeer Kranz), dál se už stavět nedalo, protože za druhým domem - v místě dnešní Purkyňovy ulice - protékal z lesů Mlýnský potok. Koryto potoka se muselo posunout ještě dále. Jméno potoka "Mlýnský" (Mühlbach) pochází z roku 1789, kdy si tu mlynář Kohnhäuser postavil mlýn.

Kolem potoka dál se táhly Skalníkovy zahrady. Zde byla také postavena prkenná bouda s lavicemi pro diváky v přírodě - první dřevěné divadlo. Dokonce je přesně známo, kdy se tu hrála první divadelní hra - 14.června 1820.

Koryto Mlýnského potoka, prokopané dál na západ, ústilo do potoka Schneidbach (dnes Třebízského potok). Školní děti docházely od roku 1820 do staré přízemní školy (v místě děkanství) vzhůru kolem Křížového pramene, a když byla postavena v roce 1853 kamenná patrová škola (dnes ZUŠ), nadále chodily tudy. Koryto Mlýnského potoka vedlo v té době dále za novou školou. Potok stékal mírným svahem dolů až za nové divadlo a za dům čp. 107 (1868), kde ústil do potoka Schneidbach (Třebízského potok).

V roce 1875 postavil Karel SKALNÍK na zahradním prostranství nad Vavřínovým věncem zahradní přízemní domek, oficiálně uváděný jako "Zadní budova domu Strauss" (Rückgebäude Haus Strauss s čp.187) a později s názvem ALBION. Tak tu stojí dodnes - ve své nezměněné podobě přízemního zahradního domku, třebaže zastíněn z obou stran mohutnými čtyřpatrovými sousedy. Jakoby tu očekával návrat početné rodiny Skalníků, do jejichž poklidného žití patřil, jakoby by ho tu Skalníci pozapomněli ....

Dům dnes dostal sice novou fasádu, ale přecejen maličký vzhled mezi dvěma sousedními domy prozrazuje jeho úctyhodné stáří 130 let.

V roce 1880 postavil syn Karel z třetí generace Skalníků na rodinných zahradách dům Floru a v roce 1885 dům Bristol. V roce 1904 přibylo klášterní děkanství a řada nových domů dala vznik krátké a dosti srázné uličce.

Staré názvy ulice

(1) Názvy této uličky jsou známy. Nestarší název - už v letech 1885-1900 - byl ŠKOLNÍ ULICE (Schulstraße). Měl logiku: tudy chodily děti z města do školy, která byla postavena v roce 1853 ještě bývalou vrchností klášterem Teplá. Název ulice však nevydržel, neboť se při stavbě nové školy v letech 1900-1902 poblíž radnice název živelně přestěhoval k této nové škole na tamější ulici. Tato nová Školní ulice se stala silně frekventovaným názvem už před rokem 1914, pak za první republiky i za druhé světové války až do roku 1945 (dnes Ruská ulice).

(2) U naší uličky se objevil jiný název - ALŽBĚTINA ULIČKA (Elisabeth Gasse), ale ani ten nevydržel dlouho.

(3) V roce 1922 dochází k přejmenování na ULICI PROFESORA OTTA (Prof.Ott-Straße), nazvanou podle zasloužilého (i bohatého) zdejšího lékaře - profesora Otta, mimochodem osobního lékaře anglického krále Edwarda VII. v lázních. Med.Dr. Adolf Ott (1835 -1920 Praha), promoval na Německé univerzitě v Praze (1858), stal se profesorem patologie a terapie vnitřních chorob a profesorem balneologie na této univerzitě (1882-1896). V Mariánských Lázních býval ve vysoké funkci zemského knížecího lékaře pramenů v letech 1867-1892 (jako Heidler). Jeho zásluhy byly oceněny také čestným občanstvím Mariánských Lázní a pojmenováním této ulice jeho jménem. Profesor Ott byl také nositelem nejvyšších vyznamenání z mnoha evropských států, královským pruským tajným sanitárním radou, členem lékařských společností ve Vídni, v Stockholmu a v Oděse.

Seznam ulic (1922) uváděl délku ulice pouze 50 metrů a šířku 10 metrů. Ulička totiž zprvu končila u křižovatky s tehdejší alejí - Allee Gasse (dnes Ibsenova). Za první republiky se však tato ulice prodlužuje i nad křižovatku. Nahoře vyrostl dům čp. 458 a stála tam i požární zbrojnice.

(4) Po roce 1945 při změnách názvů v městě došla v komisi pro nové názvy i na tuto ulici. Německý název byl odstraněn a ulice dostala již čtvrté jméno - PURKYŇOVA ULICE podle Jana Evangelisty Purkyně (1787-1869), největšího českého přírodovědce 19.století. Lázně sice nenavštívil, ale byl mimo jiné spoluzakladatelem Časopisu lékařů českých a svými myšlenkami ovlivnil i příznivé nazírání na lázeňskou léčbu.

Hotel Flora (čp.128/ čo.1)

Dům FLORA (čp.128) je v Purkyňově ulici (čo.1) jako rohový dům mezi Čechovou a Purkyňovou ulicí. V současnosti je v celoročním provozu a ubytování v něm je hojně vyhledáváno zájezdy německých hostů.

Kdy byl dům postaven ?

Dům FLORA (čp. 128) v Mariánských Lázních nebyl ještě uváděn v seznamu domů Ludolfa STAABA (1872). Poslední číslo popisné bylo u Staaba čp. 113. Na svazích v této části města (a též v místě domu Flora) bývaly dlouhá desetiletí Skalníkovy zahrady. Založil je tu Václav Skalník a poté je používal syn Karel, neméně slavný městský zahradník. V zahradách bývala od léta 1820 dřevěná divadelní bouda a lavice. Zde hrávala kočovná společnost herců paní Šantrochové, která sem přijížděla z Karlových Varů. Když tu pobýval o sezónách 1821-1823 výmarský básník Johann Wolfgang GOETHE, také on shlédl s deštníkem v ruce divadelní hru této kočovné společnosti a zaznamenal tuto kulturní novinku do svého deníku.

Po otci Václavovi Skalníkovi (1776-1861) převzal vedení parků v roce 1861 umělecký zahradník KAREL SKALNÍK (1802-1880, oba pochováni v rodinné hrobce). Oženil se téměř 40letý (1841) v Mariánských Lázních s Češkou ANNOU KUBÁTOVOU (1823-1886) a měli osm dětí.

Z nich prvorozeným synem byl Karel SKALNÍK (1842-1925), rovněž umělecký zahradník. A ženil se také až v 37 letech. V roce 1880 postavil na jedné parcele Skalníkových zahrad dům a nazval ho "FLORA" (Flora, Florae, femininum = bohyně Flora; resp. flos,floris, maskulinum = květina). Flora byla římská bohyně květů, jara a mládí; pod vlivem řeckým byla oslavována od 28.dubna po dobu šest dní velmi bujnými slavnostmi a hrami, zvanými "Floralia".

Dům FLORA měl čp. 128 a zůstalo mu původní jméno i domovní číslo. Druhý dům nad Florou zvaný BRISTOL postavili Skalníkovi kol roku 1885 (čp.198). Měli 5 dětí.

Co uvádí o majitelích pozemková kniha města ?

Pozemková kniha Mariánské Lázně v archivu Okresního soudu v Chebu (kniha V. / čp. 128, položka 341) zachycuje stoletý majetkový vývoj domu FLORA takto:

1. Jako první majitel novostavby FLORA je zapsán Karl SKALNÍK v roce 1881 a v jeho rukou zůstal dům až do roku 1923.

2. V roce 1923 je zde zapsána novou majitelkou domu Skalníkova dcera Martha ZELENÁ, rozená Skalníková (pravnučka uměleckého zahradníka Václava Skalníka)-

3. Další zápis je až z 29. ledna 1947, kdey byl určen národním správcem domu Jan Zídek.

4. Zápisem z 12. července 1950 se podle zákona čís.125/48 Sb. vkládá vlastnické právo na Československý stát - na Vojenskou správu ČSR.

5. Zápisem z 19. března 1959 se mění předchozí zápis 4. a vkládá se vlastnické právo pro Československý stát - pro Československé státní lázně Mariánské Lázně s lázeňskými léčebnami v Konstantinových Lázních a v Kynžvartě. To je poslední zápis v pozemkové knize (do roku 1990).

Dům jako původní majetek rodu Skalníků

Nejprve k osobě zakladatele domu. byl to vnuk slavného uměleckého zahradníka Václava Skalníka (1776-1861) a syn neméně slavného zahradníka a přírodovědného badatele Karla Skalníka (1802-1880). Jako prvorozený měl jméno po otci - Karel Boromejský Skalník (1842-1925). Byl z osmi dětí. Jeho bratr Albert Skalník (*1849) převzal po otci a dědovi vedení parků a Městskou zahradu, v níž i bydlel (čp.253). Rodný dům STRAUSS byl v rukách dalšího bratra Josefa, který ho však prodal v roce 1904 bankéři Oskaru Stinglovi.

Mladý Karel Skalník se ženil 22. dubna 1879 a mladí bydleli jen krátce v rodném domě Strauss. Když zemřel 16.listopadu 1880 otec Karel, využil v sousedství dosud nezastavěné otcovy zahrady a postavil tu nejprve dům FLORU a potom druhý dům BRISTOL. Pak se věnoval péči o své lázeňské hosty, které ubytovával v obou domech a řídil sám hotelový provoz.

Stejně jako Halbmayr v sousedním hotelu Maxhof (čp.141) se zaměřil Karel Skalník na bohatou ruskou klientelu. Nezapomeňme, že jeho teta, Tereza Skalníková, se provdala do Ruska za ruského knížete Čerkassova. Je pravděpodobné, že sem přijížděla s manželem a s přáteli. Skalník svůj hotel neustále vylepšoval. Podle vzpomínek synovce Karla Hammerschmidta byl interiér hotelu impozantní. Vše tu tonulo v ostře červeném sametu a na něm zářil bezpočet zlatých hvězd. Host tak měl pocit, že vstupuje do královské rezidence. Když vcházeli urození ruští hosté do domu, služebnictvo je povinně vítalo ve špalíru, ale bylo přísně zakázáno podívat se ruským hostům do očí. Oči musely hledět upřeně na zem!

Na přelomu století se stavěl pravoslavný kostel v Mariánských Lázních a také zde se dbalo na mimořádnou okázalost stavby, což bylo u pravoslavného kostela nejen vnitřní vybavení, zářící zlatem, ale i exteriér, na němž dominovaly pozlacené celé kostelní báně. O toto zlato přišel pravoslavný kostel již za první světové války, kdy zůstaly jen zlaté kříže na báních.

V kurlistech 1889 se uvádějí například ve FLOŘE ruští hosté - pan Feuerstein s rodinou, kupec z Petrohradu, dále paní Rozálie Wolfsohnová, manželka obchodníka z Petrohradu aj. Byli tu i hosté z Prahy jako Gottlieb Bondy s manželkou, velkopodnikatel z Prahy, ale také královský rada Wilhelm von Guttmann z Nagy-Kaniszy, Augusta Landauerová, manželka bankéře z Vídně, Karl Gerok, kazatel a převor se slečnou dcerou ze Stuttgartu, vídeňský notář doktor Schiffmann, obchodník Herschel z Holandska, atd.atd. Dům se plnil vždy bohatými hosty.

K rodině Skalníkovy větve z Flory

Skalníkovi z Flory - to byl Karel SKALNÍK (*11.3.1842 v domě Strauss, čp.25, +13.10.1925) a Maria, rozená LANZENDÖRFEROVÁ z domu Bohemia čp.99 (*29.3.1850 v čp.99, +19.2.1931). Svatbu měli 22.dubna 1879. Z pět dětí přežily čtyři.

1. Marie (*+ 1880)

2. Martha Skalníková-Zelená (*23.10.1881) se provdala se 5.dubna 1904 za Gottfrieda ZELENÉHO a v roce 1923 převzala jako dědictví sama dům Floru a do roku 1947 byla podle pozemkové knihy oficiální majitelkou domu. V roce 1947 se stal národním správcem domu Jan Zídek.

3. Aloisia Skalníková (*24.3.1883) se nikdy neprovdala a v rodině se jí říkalo "teta Luisa". Ta v roce 1923 převzala jako dědictví sousední dům BRISTOL (čp.198), kde v té době dožíval 81letý otec Karel Skalník. Zajímavé, že ještě v roce 1945 užívala telefonní číslo pod jménem otce. Karel Skalník zemřel v 83 letech, 13.října 1925, a je také pochován v rodinné hrobce Skalníků na zdejším hřbitově.

4. Norbert Skalník (*1884 +1914), největší naděje rodiny, vystudoval s titulem inženýra, ale padl na frontě hned na počátku války ve svých 30 letech; na mariánskolázeňském symbolickém hřbitově bývala donedávna bronzová tabulka s jeho jménem.

5. Christa Skalníková-Hammerschmidtová (*17.3.1886) byla provdána 24.října 1907 za Karla Hammerschmidta z domu Zvon. Manžel však zemřel na frontě počátkem války (+ 8.9.1914 v Srbsku); po letech se provdala podruhé (21.prosince 1929) za advokáta Maxe Reichardta. Z prvního manželství pocházely dvě děti - Franziska (*1911) a Karl Hammerschmidt (1914-1999). Teta Luisa byla kmotrou malé Franzisky. Franziska Hammerschmidtová se provdala kol roku 1930 za slavného mariánskolázeňského letce Julia Arigiho a oba patřili k populárním osobnostem města. Zakladatele zdejšího letectví Arigiho není nutno představovat. Franziska byla první řidičkou auta - červené aerovky, s níž jezdila za první republiky i za války (hlavně na koupaliště LIDO, které za války řídila a o které se starala).

Za první republiky se uváděla v domě Flora ordinace lázeňského lékaře MUDr. Josefa Schemanta s ordinačními hodinami denně 8-10 a 15-17 hod..

Osudy domu Flora za války a po válce

Seznam ubytovacích kapacit v sezóně 1939 uváděl FLORU jako pension s majitelkou Marthou Zelenou. Dům měl tehdy kapacitu 100 lůžek, 75 pokojů s tekoucí vodou, telefony, v šesti pokojích byla vlastní koupelna, ústřední topení v celé budově. Po válce, po roce 1946 se dům v seznamech hotelů či pensionů neobjevuje a chybějí veškeré písemné doklady.

Už v roce 1949 byla FLORA zařazena pod Vojenský lázeňský ústav s centrem v domě Imperial. Jak popisoval V.KŘÍŽEK (1958): "Řada budov na Stalinově náměstí (dnes Mírové) byla adaptována vojenskou správou na Vojenský lázeňský ústav, ústavy doléčovací i zotavovnu, které tvořily samostatný celek."

Od roku 1957 postupně předával Vojenský lázeňský ústav některé domy lázeňské organizaci Čsl.státní lázně. V roce 1959 - jak uvádí pozemková kniha - přešla také FLORA oficiálně pod lázeňskou organizaci Čsl.státní lázně, ale nastala dlouhá léta, kdy stála mimo provoz.

Obyvatelé v domě v 60.letech podle voličských seznamů: MUDr.Bohumil Polák (1916), Blanka Poláková (1929)

Ještě v roce 1981 se uváděl dům stále ve stavební adaptaci. Po skončení rekonstrukce byl součástí lázeňské léčebny Vítězný Únor (dnes Pacifik). Zdá se však, že tu znovu v interiéru probíhaly stavební práce. Takto dům zastihl rok 1989. I potom zůstával dům ve stavebních adaptacích a nakonec fasáda opravena. Po prodeji v roce 1994 bylo kupodivu znovu přikročeno k stavební readaptaci fasády domu....

Smysl nekonečných úprav domu - co se několikeré rekonstrukce fasády týká - unikal na ulici stojícím neinformovaným divákům. Konečně přechází FLORA do privátního vlastnictví a po nových stavebních úpravách přechází na ryze hotelový provoz. Čtyřpatrová budova se stává celoročně obsazeným hotelem pro německé hosty. Využívá vhodné polohy a blízkosti kolonády a Křížového pramene.

Dnes má kapacitu 138 lůžek v 69 dvoulůžkových pokojích, restauraci a v nejvyšším patře taneční kavárnu (původně pod názvem Café Panorama) s výhledem na lázeňskou čtvrť. Současným majitelem hotelu je I.lázeňský hotelový fond a.s. Praha Žižkov.

Příbuzná rodina Zelených

Osudy rodiny Zelených nejsou zcela průhledné, spíše trochu zamlženy. Neboť Gottfried Zelený, manžel Marthy Skalníkové, se nikdy neuváděl jako majitel hotelu Flora! Dům zdědila po otci samotná paní Marta Zelená.

Rakouský (snad později i československý?) důstojník Gottfried Zelený pocházel z Vídně, ale jeho rodiče byli z Chrudimi. Jeho bratr z téhož směru Vídeň-Chrudim byl také ženat v Mariánských Lázních, a to s Marií Krohovou.

Z matriky v Mariánských Lázních je známo, že farář Marian Herold požehnal v římskokatolickém kostele v Mariánských Lázních dne 5.dubna 1904 při svatbě manželům Zeleným. Manžel Gottfried Zelený byl tehdy c.k. nadporučík z batalionu polních myslivců č.22, odtud přidělený do generálního štábu, narozený 3.4.1874 ve Vídni VIII. jako syn +Václava Zeleného, c.k. vojenského vrchního intendanta v Chrudimi, a Albíny Zelené, rozené Kerschnerové, dcery majitele realit v Chrudimi. Současný pobyt nadporučíka byla Bosna, Hoča v brigádní kanceláři okresního úřadu Banja Luka. Manželkou byla Marta SKALNÍKOVÁ, narozená 23.10.1881 v Mariánských Lázních, dcera Karla Skalníka, majitele realit v Mariánských Lázních a Maria, rozené Lanzendörferové z Mariánských Lázní. Jako zástupce Gottfrieda Zeleného byl zapsán Eduard Zelený, c.k. rytmistr a komandant eskadry 7. regimentu dragounů v Bílině, jehož podpis byl mimořádně úhledný, ba kaligrafický.

První syn novomanželů, Gottfried Zelený, se narodil 9.7.1905 v Brucku (Most u Stříbra). Po studiích se stal doktorem chemie a oženil ve Freibergu dne 6.6.1942. Druhý syn, Kurt Zelený (plným křestním jménem u křtu - Kurth Roland Karl Wenzl Maria Zelený), se narodil 5.7.1909 již v Mariánských Lázních v čp.198 (bydliště Mariánské Lázně čp.128). Svědky při křtu byli Dipl.Ing. Ernst SKALNIK z domu Bristol a zástupce za Dr.Wenzla Zeleného, dvorního rabínského sekretáře ve Vídni.

Důstojník Gottfried Zelený zemřel 17. dubna 1945 v Mariánských Lázních v domě čp.128, ve věku 71 let a 16 dnů, jak uvádí kniha zemřelých v Mariánských Lázních. Je pohřben na místním hřbitově. Příčinou smrti byl zánět močového měchýře. Farář Gerhard Träger do knihy poznamenal: "Priester wurde nicht gerufen."

Jeho bratr Eduard Zelený, který byl i jeho svatebním svědkem, byl ženat také v Mariánských Lázních, a to s Marií Krohovou. V knize zemřelých se objevují dva zápisy z tohoto manželství. Prvý se týkal úmrtí novorozeněte Heleny Kristýny Zelené, narozené 14.1.1897, po porodu zemřelé a přepravené s povolením c.k.okresního hejtmanství Praha-Královské Vinohrady z 24.4.1898 do Mariánských Lázní k uložení do rodinné hrobky. Druhý zápis z 24.5.1916 je z Brandýsa nad Labem čp.46 a týká se úmrtí Marie Zelené-Krohové ve 44 letech 3 měsících a 5 dnech (* 4.3.1872, provdána 31.5.1894, + 24.5.1916 a pochované v Mariánských Lázních). V té době byl Eduard Zelený již c.k. plukovníkem dragounského pluku č.7 v Brandejse.

Dům WOLKER (čp.23/čo.4)

Dům WOLKER alias ZELENÝ STROM (čp.23) v Purkyňově ulici (čo.4) je mimořádně výpravný secesní čtyřpatrový rohový dům ulic Ibsenovy a Purkyňovy se secesní fasádou z doby kol 1905.

Počátky zde stojícího domu WOLKER vyžadují vrátit se až na samý počátek lázní v roce 1786. Tehdy tu byly postaveny dvě prosté dřevěné chalupy. Horní chalupa patřila Wenzlovi Hammerovi, říkalo se jí U zeleného stromu (Grüner Baum) a dostala později čp.23. Dolní chalupa patřila Antonu Fischerovi, říkalo se jí U tří lilií (Drei Lilien) a měla později čp.32. Šlo o první dvě obydlí prvních zdejších obyvatel.

Mezi tyto dvě chalupy postavil doktor Johann Josef NEHR v letech 1804-1807 svůj patrový dům Zlatou kouli (Goldene Kugel), později jako čp.26. Když rostl počet příchozích nemocných, Nehrův dům nestačil, a to vyvolalo stavbu dalších stavení. V roce 1811 byl nucen doktor NEHR postavit při Zlaté kouli druhé stavení a nazval je Vavřínový věnec (Lorbeerkranz). Měl čp.27. Dozadu dále se už stavět nedalo, neboť tu tehdy ještě tekl vydatný Mlýnský potok.

Obě původní chalupy sice zprvu také sloužily pár hostům k ubytování, ale brzy byly po všech stránkách nevyhovující. Do lázeňského prostředí se nehodily a už před rokem 1818 bylo rozhodnuto, přesunout je od právě dokončované sloupové haly Křížového pramene trochu dál. Bylo třeba je odstranit z řady lázeňských stavení s centrálním Nehrovým domem.

Hammerova chalupa byla přesunuta dozadu k lesu na místo, kde stojí dnešní architektonicky obdivuhodný secesní Wolker se stejným čp.23. Fischerova chalupa byla přeložena za Mlýnský potok dozadu na budoucí Tržní náměstí (Markt Platz). Na jejím místě byl postaven v roce 1848 honosný "kaffésalon" Josefa Dionysa Halbmayra (dnes opuštěný Rozkvět čp.32).

Už v roce 1875 - v dnešní Purkyňově ulici - stály domy: (1) Vavřínový věnec (čp.27) od roku 1811 a (2) dům U zeleného stromu (čp.23) od roku 1822 (dnes Wolker). Toto datum známe přesně, protože koncem roku 1821 zakoupil Václav SKALNÍK původní parcelu, na níž stávala původní Hammerova chalupa, tehdy již v majetku řezníka BRAUNA. Podle uchované smlouvy se tu Skalník zavazoval:

(a) nechat přenést starou chalupu (čp.23) na místo, které určí vrchnost;

(b) zaplatit 200 zlatých W. W. odškodného řezníkovi Braunovi;

(c) do dvou let postavit nový dům podle plánu, předem schváleného Zemským stavebním ředitelstvím;

(d) po ukončení stavby platit klášteru roční nájem 5 zlatých a "zdržet se každého zásahu do vrchnostenského práva".

Chalupa "U zeleného stromu" (čp.23) byla tedy přestěhována v roce 1822 a za to zaplatil Skalník 200 zlatých majiteli Braunovi. Až později byla chalupa přestavěna..

Historik STAAB (1872) ve soupise domů v Mariánských Lázních u tohoto čp.23 není zcela věrohodný. Podle Skalníkovy smlouvy koupil chalupu čp.23 řezník BRAUN před rokem 1821 od původního majitele Wenzla HAMMERA. STAAB však uvádí stále majitelem domu tesaře Wenzla HAMMERA (+1834) a po jeho smrti pak syna Josefa HAMMERA (+1848), ale jen do roku 1843, kdy prodal rodnou chalupu Josefu KRAUTZBERGEROVI. Ten v roce 1846 chalupu odstranil a postavil nový dům. Po smrti majitele Josefa Krautzbergera (+1870) převzala dům vdova Elisabeth Krautzbergerová. Další majitelé byli Stöhrovi a až za nich mělo dojít k další přestavbě.

Jediná majitelka Sofie STÖHROVÁ dala v roce 1903 provést další přestavbu domu čp.23 do dnešní secesní podoby honosného čtyřpatrového lázeňského hotelu. Při tom stále přežíval název domu "ZELENÝ STROM" (Grüner Baum)!! Při domě je název stále ještě v roce 1946 !!!!!

V roce 1929 se uvádějí jako majitelé Hermann a Anna Rothovi (čp. 23), při čemž v adresáři 1929 jsou uvedeni jako majitelé Josef a Kateřina ROTHOVI, vlastníci ještě jiného domu - Siegfried (čp. 368).

V roce 1939 je pension (Fremdenheim) stále pod týmž názvem a pod týmiž majiteli. Měl 43 lůžek a 32 pokojů (všechny s tekoucí vodou), ústřední topení, výtah, koupelny.

Po válce po roce 1945 byl veden dům pod názvem "Zelený dům" nebo "Boka", ale není zařazen ani jako pension ani jako hotel. Jméno WOLKER dostal až později, za ministerstva vnitra, ale kdy, to není známo

Obyvatelé v domě v 60.letech podle voličských seznamů: Charlotta Perjesiová (1899),Jan Čeněk (1937), Ondrej Valacka (1938), Josef Ambrušek (1937), Karel Lucák (1930), Jan Suský (1907), Dalibor Dort (1939), Jarmila Dortová (1938), Karel Křemen, Libuše Křemenová, Karel Křemen junior (1948), František Hanzlík (1921), Sidonie Hanzlíková (1914), Vuk Vukanič (1932), Vlasta Vukaničová (1932), Oldřich Vavřička (1925), Vlasta Vavříčková (1924), Alena Vavříčková, Jaroslav Farský (1920), Božena Farská (1927), Alena Farská, Armín Schreibner (1891), Karel Kolařík (1896), Matylda Křivánková (1895), Pavel Sadílek (1941), Alois Dubský (1916), Eva Pilátová (1940), Robert Epstein (1897), Františka Epsteinová ( 1911), Jaroslav Zelený (1935), František Zeman (1924), Jaroslav Vacek, Jaroslav Veřták (1918), Jozef Petrík (1932), Vasil Nasen z Rumunska (1926), Antonín Štafa (1904), Anna Švandová (1943), Zdeněk Stibůrek (1932). Vysoký počet nájemníků si vysvětlujeme snad jako přesun nájemnictva ze zbořeného (kol roku 1960) sousedního velkého hotelu LIPSKO, kde byl velký počet nájemníků. .

V sedmdesátých letech je uváděn jako majetek ministerstva vnitra spolu s léčebnou ministerstva vnitra Merkur alias Jirásek. Majitelem zůstává i po roce 1989 společnost Lázeňské léčebné ústavy ministerstva vnitra, Praha-Nusle.

Dům ALBION (čp.187/čo.2)

Dům ALBION (čp.187) je v Purkyňově ulici (čo.2) jako patrový dům mezi domem Wolker (čp.23) a Vavřínový věnec (čp.27).

Stavěl se po roce 1875 Karlem Skalníkem jako zahradní přízemní domek mezi nahoře stojícím domem Zelený strom a dolním domem Vavřínový věnec. Oficiálně se uváděl jako "Zadní budova domu Strauss" (Rückgebäude Haus Strauss) s čp.187 a ještě v roce 1900 je takto uváděn a řazen stejně jako dům čp.25 Strauss - do Dolní ulice Křížového pramene. Název ALBION se objevuje až roku 1906 za nového majitele Alberta Lapperta.

Dalšími majiteli po Albertu Lapperovi byli Josef a Matylda Schmiedlovi (1929), když ve třicátých letech dům prodali židovskému kupci Juliu Freudenbergovi, majiteli domu Magnet (Chebská třída čp. 250). Za druhé světové války byl dům konfiskován a přešel do komisionální správy. Poválečné majetnické vztahy nejsou známy. Současným majitelem je společnost Lázeňské léčebné ústavy ministerstva vnitra, Praha-Nusle, podobně jako domů Merkur a Wolker.

Sousední dům vlevo je druhý Nehrův dům - Vavřínový věnec (čp.27 - Lorbeerkranz), který je řazen do Nehrovy ulice. Původní dům byl přestavěn do dnešní podoby třípatrového domu (bez mansardy!) a asi před deseti lety obnovena fasáda, takže již nedělá ostudu v lázeňské čtvrti.

Obyvatelé v domě v 60.letech podle voličských seznamů: Julie Horváthová (1920), Tibor Horváth (1945).

Dům REITENBERGER (čp.458 / čo.3)

Dům REITENBERGER (čp.458) je v Purkyňově ulici (čo.3) jako okrajový dům na levé straně ulice. Původně patřil pod čp. 87 jako součást obecné školy a byl majetkem města. Až dodatečně dostal samostatné číslo popisné 458. Oba domy používaly drahný čas stejný název REITENBERGER. Současně u čp. 87 převládá označení organizace- Základní umělecká škola Fryderyka Chopina, lidově "Hudební škola". Původně byly oba domy i propojeny.

V předválečných adresářích (1929) uvádí dům čp.458 jako REITENBERGER a majetek města Mariánských Lázní. Je málo známo, že tu městská elektrárna měla zařízenu vlastní prodejnu různého elektrického zařízení, jako byly lampy, osvětlení aj. Zde probíhal prodej soukromníkům. Později byla prodejna přesunuta do suterénu radnice.

V domě Reitenberger byla také dříve tzv. cejchovní stanice pro elektroměry odběratelů. Zde se elektroměry skladovaly, prováděly se tu jejich revize, přeznačkovávaly se a od cejchovních odborníků byly nakonec překontrolovány a zaplombovány. V domě byla také dílna pro budování přepojovacích panelů neboli rozvodnic síťových stanic a montéři zde byli k dispozici při nejrůznějších poruchách.

V roce 1946 byl dům čp. 458 označován jako "Zadní trakt Reitenberger", když název Reitenberger byl u čp.87.

Obyvatelé v domě v 60.letech podle voličských seznamů: Vladimír Černý, Libuše Černá, Eta Hartmonová (1895), Václav Bureš (1919), Vlasta Burešová (1925), Roman Foukal (1918), Libuše Foukalová (1923), Marie Knoblochová (1913), Josef Lašák (1920), Marie Lašáková (1930), Kurt Klierr (1905), Bedřiška Klierrová (1903), Hana Burešová (1950).

Dům, který i fasádou a veškerým umístěním prozrazuje původní příslušnost k městské škole, byl před rokem 2000 prodán soukromým nájemníkům v domě. Majiteli se stali bývalí nájemníci a noví majitelé - 1/5 Kocourkovi, 1/5 Korcovi, 1/5 Radomír Korec, a 2/5 Kaplanovi. Ani trvající název domu "Reitenberger" se nejeví pro tento běžný, dnes bytový a nelázeňský dům, vhodný.

Dům SIVEN (čp.190 čo.6)

Dnešní Garni Hotel SIVEN (čp. 190) býval na samotě jako hasičárna, resp. skladiště hasičských rekvizit. Podle čísla popisného měl být zařazen do seznamu domů kol roku 1875. Uváděl se jako "Feuerlösch Requisitenhaus". Po válce se mu říkalo také "Stará hasičárna". RUŽANSKÝ (1946) popsal čp. 190 jako "Requisitenhaus" a dal mu nový název "Skladiště", který se však neujal. Stavení je přízemní a stojí v blízkosti symbolického hřbitova padlých za první světové války zv. Heldenhain

Po válce budova čp. 190 sloužila dlouhý čas jako ředitelství podniku Státní rybářství, závod Mariánské Lázně.

Obyvatelé v domě v 60.letech podle voličských seznamů: Václav Brůha (1928), Blažena Brůhová )1937)

Zcela nově po roce 2000 se objevuje název pension SIVEN, ale v seznamu všech ubytovacích kapacit z roku 2004 tento pension nenalézáme! Budova zůstává majetkem Českého rybářství s.r.o. Mariánské Lázně.