Sergej Machonin (1918–1995)

český divadelní a literární kritik, spisovatel, překladatel z ruštiny, slovenštiny, srbocharvátštiny, bulharštiny, němčiny a francouzštiny. Mnohokráte pobýval v Mariánských Lázních (1966-1988) a jeho zajímavý článek o Mariánských Lázních "Sůl země české" je z roku 1988.

Sergej Machonin se narodil 29.12.1918 v Moskvě; od 1930 studoval na ruském reálném gymnáziu v Moravské Třebové a v roce 1931 přestoupil na zemskou vyšší reálku v Prostějově, po maturitě (1938) začal studovat češtinu a němčinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1939–1942 byl za účast na studentských akcích vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen, po návratu z koncentračního tábora byl v letech 1943-1944 zaměstnán jako úředník v Prostějově a poté (1944-1945) jako redaktor v Třebechovicích pod Orebem. Po válce (1945–1951) studoval srovnávací slovanské literatury na Filosofické fakultě UK a roku 1951 získal titul PhDr. Během studia pracoval jako redaktor v nakladatelství Mladá fronta (1945-1947), jako tajemník odboru pro kulturní styky s cizinou na ministerstvu informací (1947-1951); byl dramaturgem Československého státního filmu (1948-1949) a dramaturgem Realistického divadla v Praze (1950-1953). Dlouhá léta (1954-1969) působil v redakci Literárních novin (Literárních listů, Listů), roku 1969 byl nakrátko redaktorem Divadelních novin. V letech 1966-69 spolupracoval s Filmovým studiem Barrandov jako dramaturg a scenárista (spoluautor scénáře k filmu Ewalda Schorma Návrat ztraceného syna, 1969).

Zlomem v jeho životě byl rok 1968. V době tzv. normalizace se jako někdejší člen KSČ a přední představitel oficiální kultury stal disidentem. Živil se jako hlídač v Národní galerii (1970–1973), jako překladatel publikující pod cizími jmény a jako soukromý učitel jazyků. Od poloviny sedmdesátých let se podílel na vydávání samizdatové literatury. Patřil mezi první, kteří podepsali Chartu 77. Byl redaktorem samizdatového časopisu O divadle (1986–1989). Po listopadu 1989 se vrátil k redakční práci v obnovených Literárních novinách (1990–1993) a vydal knihu vzpomínek "Příběh se závorkami" (1995). Zemřel 24.listopadu 1995 v Praze v 77 letech.

Hodnocení. Nejvýznamnější je Machoninova činnost kritická, zejména divadelní kritika. Čtyři desetiletí sledoval českou i slovenskou divadelní a dramatickou tvorbu a hodnotil ji v denním tisku i v odborných periodikách (Rudé právo, Divadlo, Světová literatura), v sedmdesátých a osmdesátých letech psal do exilových časopisů (Svědectví v Paříži, Listy v Římě) a v samizdatech (Kritický sborník, O divadle). Je spoluautorem knihy Čím jsem žil (1982 pod jménem Jan Bauch). V roce 1995 vychází jeho vzpomínková kniha Příběh se závorkami.

Překladatelské činnosti se věnoval intenzivně po celý život. Nejvíce je překladů dramat z ruštiny (A. N. Arbuzov, M. Bulgakov, M. Gorkij, A. N. Ostrovskij, N. F. Pogodin, V. S. Rozov, V. V. Višněvskij), pak ze slovenštiny (P. Karvaš), srbocharvátštiny, němčiny a francouzštiny. Řadu her upravil a opatřil poznámkami a doslovy. V letech 1969-1989 vycházely jeho překlady pod vypůjčenými jmény kolegů (Zdeněk Frýbort, Jaroslav Hulák, Alena Kožíková, Zuzana Krejčová, Dagmar Martincová, Věra Saudková), překlady z francouzštiny pod jménem jeho manželky, překladatelky Drahoslavy Janderové (*1946).

Výbor Machoninových textů o divadle přinesla kniha "Šance divadla" (2005 - redakce Terezie Pokorná, Barbara Topolová). Revolver Revue otiskla řadu jeho textů (č.20/1992 o poezii Naděždy Plíškové; č. 23/1993 byl v rubrice Sedm, č. 28/1995 odpověď na anketu Petrušky Šustrové "O hrdinství a jeho dobách", atd.); č.34/1997 přineslo posmrtně výbor Machoninových dopisů z osmdesátých let (redakce Terezie Pokorná a Michael Špirit).

Kritická příloha Revolver Revue otiskla řadu Machoninových příspěvků (č.1/1995 o inscenacích Petra Lébla, č.2 a 3 /1995 o inscenacích v Divadle v Řeznické a o režii Hany Burešové v Národním divadle. Machoninovu knihu "Příběh se závorkami" v revue č.4/1995 recenzoval Adam Drda, KPRR č. 8/1997 přinesla text o zamlčeném podílu Machonina na textu Jana Baucha "Čím jsem žil" (1996), č. 6/1996 komentář k Machoninovým překladům Rilkovy poezie. (Podle článku Vladimíra Hulce "Jáchym Topol - Můj domov je čeština" na internetu)

Z části diskuse Vladimíra Hulce s Jáchymem Topolem, týkající se Machonina:

Spousta lidí se tehdy s režimem zapletla. A to i takoví, které uvádíte jako své vzory. Třeba Sergej Machonin...

"To je pravda. Já to beru tak, že Sergej Machonin strávil několik let v koncentráku a z toho pramenily jeho poválečné prokomunistické postoje. Já si netroufám soudit Bondyho nebo Machonina a lidi, kteří se zapletli s režimem, když nad nimi visela sekera. Já spíš odsuzuju tady to naše pohodlnictví."

V čem byl pro vás Machonin důležitý?

"On byl ten člověk, který mi vlastně schválil knihu "Sestra". Je tam dlouhá pasáž, která se odehrává v Osvětimi, taková strašně zběsilá groteska z vyhlazovacího tábora. Já se cejtil divně a ostýchal jsem se to vydat. Dal jsem to číst Machoninovi, a kdyby to "zatíp", tak jsem se na to vykašlal. Neměl jsem potřebu nijak exhibovat. On mi to ale uvolnil."

To jste tak ovlivnitelný?

"Pro mě bylo vždycky hrozně důležité, co si o mé práci myslí několik osobností, kterých jsem si vážil a kolem kterých jsem se jako mladík jen potichu plížil. Když jsem něco napsal, šel jsem za Sergejem Machoninem a Jiřím Brabcem a dal jim to číst jako prvním. Strašně jsem byl zvědavej, co taky řekne Jan Lopatka, Růžena Grebeníčková, Josef Vohryzek, protože to pro mě bylo úplně jiný vnímání kritiky, než je dneska. To pro mě byli lidi, kterých jsem si šíleně vážil. Jak toho, co napsali, tak toho, co prožili a přežili. A je mi jedno, že se třeba Grebeníčková nebo Machonin nějak ve své době zapletli se stalinismem, ale byli to skvělí autoři, esejisti, kritici, byli to lidi, kteří prošli životem, za nic a nikoho se neschovávali. A dokázali ze svých pochybení vyvodit důsledky. Pro mě je to kvalita."

Sergej Machonin (1988)

Sůl země české

Viděl jsem v Mariánských Lázních stůl v jídelně lázeňského domu. Jeden z tisíců stolů v jí-delnách léčebných domů Mariánských Lázních. Malý standardní stůl pro čtyři osoby se čtyřmi standardními židlemi, to celé zabudované na principu ozubeného kola - zub, mezera, zub, mezera - do soukolí sousedních stolů a zapadající s tolerancí 5 cm od židle jednoho k židli druhého stolu. Toto úsporné opatřeni umožňuje napěchovat do jídelny třikrát větší zástup, jaký demonstroval v Moskvě pokojně pod hesly Demokratického svazu.

Stůl v každé takové obří jídelně pro domácí hosty řadové kategorie má magickou sílu: třikrát denně k sobě přitáhne své stolovníky na minutu a skoro i na vteřiny přesně. Mají to v rozkaze, vyvěšeném na zdi před jídelnou kategoricky vyměřeno: snídaně (druhá směna) 8,30 - 8,45, oběd 12,45 - 13,00, večeře 18,15 - 18.30 hod. Viděl jsem tak náš stůl v jídelně třikrát denně 15 minut. Prostíral se bleskurychle a bleskurychle se sklízel.

Nekompromisní tým číšníků a číšnic v jednotném úboru s virtuozitou řezníků na chicagských jatkách, podřezávajících, stahujících a zpracovávajících na běžícím pásu dobytčata, zavěšená na háku, zpracovával hosty zdvořile a nekrvavě: předstrkoval a přistrkoval jim standardní vodnaté polévky a stydnoucí knedlíky, masa zbledlá a ztvrdlá hrůzou a kupované moučníky, z nichž některé nepochybně výrobky průmyslu kožedělného. Po třinácti minutách jim sehraný tým talíře, zbrocené zbytky omáček a jídel, s nimiž strávník svedl nožem a vidličkou úchvatnou bitvu, zase zdvořile ale bez pardonu vyškubl zpod rukou a naskládal na tácy, s nimiž se jako záchrannými vznášedly propletl drúzou stolů do kuchyně. Diskrétní naléhavost personálu, vypuzujícího pak beze slov po patnácti minutách nasycené jednotky řadových lázeňských hostů od stolů a ven z jídelny, měla patos Revolučního odborového hnutí: zde stojíme a nedáme si vzít svá práva na volný čas.

Viděl jsem v Mariánských Lázních čtyřiašedesátkrát u stolu dvě dámy, paní Vlastu a paní Helenu, a dva pány. Jeden byl kombajnér a traktorista v penzi, druhý - elektrotechnik z ostravského dolu - konverzoval s námi od sousedního stolu. Dámy byly v květu let, obě hezké čtyřicátnice, a zachovaly neprůstřelné inkognito. Paní Vlasta prozradila, že bydlí v sedmém patře blíže neurčeného města, pani Helena, že. pracuje v kanceláři blíže neurčeného města. Od druhého dne lázeňského pobytu se k nim přidružili dva rytíři - pánové s prošedivělými spánky, oba v lehkých lázeňských oblecích.

Koncentrace u stolu zpočátku drhla, potom ožila. Točila se živě kolem lázeňských procedur, procházek k Červené Karkulce a ke Krakonošovi, kolem podávaných jídel a kolem lepšího stravování v jiných lázních, kolem zábavných programů pražských umělců a bídné nabídky zboží v ubohých obchodech na dlouhém korze.

Jedenadvacátého srpna jsem zavedl řeč na to zvláštní datum, ale neuspěl jsem. Dámám to neříkalo nic a pánové se zadívali do prázdna. Situaci vyřešil kombajnér ve výslužbě oznámením, že zítra nepřijde na oběd, hodlá si zajet do Karlových Varů pro cibulkový servis. Dámy navázaly, postěžovaly si na nedostatek zeleniny a ovoce v jídelním lístku.

Další prekérní situaci po mé nejčerstvější zprávě o cestě Lecha Walesy z Gdaňsku do Varšavy a jeho rozhovoru s ministrem Kišczakem zachránil po vteřinové synkopě elektrotechnik protizprávou, že po včerejším lijáku marně sháněl deštník. Vymetl všechny příslušné obchody a nic! A to ve světových lázních!

Viděl jsem v Mariánských Lázních lázeňské fungování. Funguje vzorně, prohání pacienta od procedury k proceduře, od procházky k procházce, od prohlídky k prohlídce, od diety k dietě, od léčivého pramene k léčivému prameni. Má promyšlený řád a systém, je demokratické, slouží všem vrstvám obyvatelstva. Je korektní, věcné, zdvořilé, trochu opotřebované. Lázeňské, maséři, sestry u přístrojů, u elektrických, vodních, bahenních a plynových procedur fungují jako zaběhnutá kolečka v celkovém fungování lázní.

Našli si nejúspornější stereotypy v pohybech, v zacházení s přístroji,v chování k pacientům, ve výběru slov a v poloze hlasu. Je to sebezáchovný neosobní způsob, trochu somnambulní mechanismus, šetřící síly pro další šichtu po návratu z práce, kde čeká muž, děti, prádlo, nákupy. Všichni ti lidé jsou špatně placeni, ale děkují Pánubohu, že mají zaměstnání. Dohromady s mužovým platem to jde, říkal mi jeden anděl v čepečku, děti jsou v družině, děda pěstuje králíky, jedeme autem na Balaton.

Viděl jsem v Mariánských Lázních Němku, decentně oblečenou šedivou paní ze Stuttgartu. Zastavila mě, chtěla vědět, kde může koupit oplatky. Ukázal jsem ji na dvě beznadějné fronty. Tři sta lidi stojí denně tříhodinové fronty před jedinými dvěma obchody, kde jsou k dostání oplatky. Paní se rozpovídala: přijela konečně, po tolika letech, na čtyři dny podívat se domů. Je dávno v penzi, tady v Mariánských Lázních byla mladá, učila se číšnicí v jednom hotelu, její muž byl vrchním v jiném hotelu. Chodí tu trochu jako ve snu.

Všechno se jí v životě stalo tady, je to tu všechno stejné, jako to bylo - parky, cestičky, hotely. "Den Hochglanz aber, den hat's verloren, die Fleur ist weg", říká s chebskou. trochu pobavorštěnou němčinou. Vzpomíná na ten "Hochglanz" a bez přechodu, že tu má hroby na jednom hřbitově; vesnice se jmenuje "Tschü Sekry" neboli Tři Sekery. ale nedostane se tam, zítra už jede. A bez přechodu, že by tu byla tenkrát ráda zůstala, vydělali si a měli se rádi, ale nešlo to, holčičce byly čtyři roky, když je odsunuli - vystěhovali, říkala - ale to že už je dávno, radši na to nevzpomínat, na to neštěstí, a děti že se mají v Německu moc dobře, mají dům a vydělávají. I oni s mužem se mají dobře, jenom ten život že tak utekl, že tady chodí po těch cestičkách, co po nich chodila. Ano, bydlí tu dobře, v hotelu PRAHA, to víte, za západní peníze se tady může každý rozkrájet, kdepak, svět už není co byl, ale děti mají gottseidank ten dům.

"To byli ti nejhorší," řekl mi kombajnér v poledne u stolu, když jsem mu o setkání referoval. "Dobře jim tak, šak zme je hnali svinskym krokem …." A bez přechodu pak, že "není jak bévalo, že on si na kombajnu vydělal, sedm lidí uživil. Nejradši sekal polehlé obilí, pomalóčko jako mašinkó vlasy. Já sem měl rád pořádnó prácu.

A taky sem bral šest, sedm aji osm tisíc měsíčně. A deputát k tomu v naturáliích. Chlapi nadávali, ale žádné to nechtěl dělat. A já sem se na tu prácu těšil!" -

Já na to bez přechodu, že je, jak vidím, přímo vzorově správný muž pro přestavbu neboli perestrojku. On se na to bez přechodu zadíval do prázdna a elektrotechnik od vedlejšího stolu, který poslouchal, se rychle soustředil na svůj kus masa a konstatoval, že je z konzervy.

Viděl jsem v Mariánských Lázních nefalšovanou pravoslavnou křesťanku. Poznal jsem to hned na mši v pravoslavném kostele. Sloužil ji vroucí hatmatilkou, kombinující špatnou poslovenštělou češtinu s církevní slovanštinou a ruštinou mladý kněz. Měl krásný baryton a k ruce slušný chór, zpívající rusko-církevně-slovansky s českou výslovností.

Křesťanka byla starší dáma, celou mši správně stála na rozdíl od zvědavých turistů, protože stát celou bohoslužbu je v pravoslavném kostele výraz pokory a nicoty před tváří Boží. Křižovala se správně třemi prsty spojenými v trojici ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, zbývající prsty, malíček a prsteník přichýlené k dlani jako vyraz dvojjedinosti božské a lidské podstaty Boha. Po mši se mne před kostelem zeptala bezvadnou němčinou, jak se odtud dostane na hřbitov. Později se ukázalo, že její mateřština je ruština. Německy se naučila v Německu, kam uprchla s rodiči z Pobaltí jako dítě, v očích obraz brutálního vysídlování tisíců Estonců na Sibiř. Teď už je třicet let Američanka, bydlí v Chicagu a přijela si léčit průdušky.

To všechno mi říkala na osamělé cestičce v parku turgeněvovskou ruštinou poté, co mi položila tucet ostrých otázek, aby se ujistila, že nepracuji pro KGB. Vysvětlila mi, že v sedmdesátých letech jako americká turistka pohovořila srdečně čtvrt hodiny s okolostojícími Leningraďany a po další čtvrthodince se na vlastenecké upozornění z řad posluchačů octla v prázdné kanceláři, kde ji vyslýchali šest hodin. Od té doby mluví v této části světa zásadně německy.

Zeptal jsem se jí, jak tráví den od rána do večera. Řekla, že jednoduše. Ráno si sní housku se sýrem a čaj. Jede dvě hodiny metrem do zaměstnání; po třech hodinách práce jde do restaurace podniku a sní dvě obložené housky. Po práci jede autobusem; platí čtyři dolary, ale je to rychlejší než metrem, domů dojede k večeru. Strčí do trouby polotovar v alobalu a sní ho. Muž se vrací o hodinu později, najedl se v restauraci. Večer věnuje společnosti a kultuře: sedne k telefonu a telefonuje hodinu dvě na společenská a kulturní témata s přáteli. Zajet k nim nemůže, všechno je daleko. Před spaním čte. V Mariánkách teď bydlela v kdysi přepychovém, dnes omšelém lázeňském domě KAVKAZ, určeném převážně pro zahraniční hosty. Na přebujelé fasádě hotelu je bysta Lunačarského. Zeptala se mne, kdo to je. Do Prahy se rozhodla jet taxíkem. Chtěl jsem ji doporučit pár nejzajímavějších míst. Vysvětlila mi, že Praha, jak je všeobecně i v Americe známo, je jedno z nejkrásnějších měst světa, ale ona že nemá na Prahu čas, musí pozítří do práce, jede proto přímo na letiště.

Viděl jsem v Mariánských Lázních, také na velice osamělé cestičce v parku daleko od lidí, jednou odpoledne našeho elektrotechnika od vedlejšího stolu. Vysvětlil mi, po té, co se obezřetně rozhlédl po krásné liduprázdné krajině, kterou si na začátku devatenáctého století vymyslel zahradník a architekt Skalník, že "s tú perestrojku je to mizérie. Jak začala, hneď mi strhli štyry stovky. Na šachtě nadáva káždy. A havíři chlaščú víc než chlastali. A v kancelařu si páni valí pupek. Kurva kurvě řiť neurvě." Já: "Proč se neozvete? Říkáte, že jste ve straně." On: "Aby se mi pomstili?" Já: "Jak se vám proboha můžou pomstít?" On: "Každy se da nachýtat. Vlezu mi po kútech zrněřit plyn, naměřa víc než ma byt - a nedbalosť, ohroženi pracoviště! A už mě maju! Kdepak! Ja sa mam dobře, beru štyry a půl, žena tři, od ROH sem byl v Řecku, v Rusku, pojedu do Itálie. Prémie mam pořad, tak co…" A bez přechodu: "Potřeboval bych těsnění do škodovky. Také nic za pár kórun. Stary typ, zhaním ho už pul roku." A bez přechodu: "Vy staři ste eště iděalisti. Muj tata tež. Vratil jim legitimacu v osmašedesatym." A bez přechodu: "Krmíme prase, tata se stara."

Viděl jsem v Mariánských Lázních, jak se proti mně do schodů sune těžká hmota. Na hmotě byla hlava, přeplula mi blízko kolem očí. Neviděl jsem ji pětadvacet let. Na fakultě byla černovlasá a útlá jako Ulrika von Levetzow, které se v Mariánských Lázních dvořil Goethe, měla klenuté, čisté a jako z vosku čílko, měla tmavé zamyšlené oči. Psala eseje, zářila jak tmavá hvězda. Stala se z ní inteligentní kritička. Potom se přimkla k normalizaci, nevím, co psala, přimknuta.

Teď ji obalilo to kynutí, tvář měla z blízkého zvětšujícího pohledu kolem úst jak ztuhlá krutá horstva a v očích zlou jiskru a zhoustlou úzkost z těch příkrých schodů.

Viděl jsem v Mariánských Lázních nad Lesním pramenem a nad alejí vysokých buků domy pro sovětské lázeňské hosty. Z těžkých secesních zdobených dveří vyběhly tři dívky v sepraných džínech a kratičkých džínových kabátcích nedbalé evropské elegance, v otevřených oknech rozvěšovala kyprá paní růžové prádélko. Na lavičkách před jedním domem seděli dva diskutéři a čtenáři zaboření do Izvěstijí. Izvěstije i Pravda jsou k dostání v krámě Poštovní novinové služby. Zachovaly si razantní tón ve věcech ekologie, protekcionářství, úplatkářství, rozkrádání, porušování právních norem, byrokracie a nepružnosti školy atd., a nasadily opatrný tón v politice.

Velké zásadní články vysvětlují zbrusu postaru staré problémy. Molotovův pakt s Ribben-tropem byl historické nezbytí, jak vyplývá z nejnovějších vědeckých historických analýz. a vědci, "učonyje", vysvětlují v dlouhém legálním článku také legálnost přivtělení pobaltských republik k Sovětskému svazu jako akt jejich záchrany a jako vyjádření vůle zdrcující většiny obyvatelstva. Okázale vřelým tónem se píše o Afghánistánu a přitvrdil se tón západním směrem. Reportáže vyzývají k aktivitě ve věcech přestavby i mnoho dalších článků……

Všichni lyrizují a patetizují, novinářský jazyk má směrem ke čtenáři poučlivý, pedagogizující a mírně karatelský přídech. Ve dnech 21. až 25. srpna sovětské noviny do prodejny Poštovní novinové služby nepřišly. Ale mohly klidně dojít, stálo v nich, že v srpnu šedesát osm se nedalo nic jiného dělat, jak to ostatně potvrzují i tak progresivní politikové, jako je Károly Grósz.

Viděl jsem v Mariánských Lázních mladého lékaře. Jako mimořádný talent se dostal k vynikajícímu primáři-internistovi. Ale vzdal to. Dělá doktorskou rutinu v jednom lázeňském domě. Má větší plat a mnohem víc času. Žena ještě nepracuje, je u dvou dětí. Vlídně s ní telefonoval a slíbil, že se podívá po čtyřech přadenech melírované vlny.

Viděl jsem v Mariánských Lázních něco, co se podobalo útrobám Nautilu ze starých ilustrací. Vypadá to jako strojovna s pracujícími písty, navzájem propojenými kovovým potrubím. Nad nimi obří housenka ze zalamovaných obřích kolen. V pístech něco vztekle bublá a vystřikuje, odsávací housenka občas zařve temným řevem. V místnosti je divně a podezřele těžký vzduch, páchnoucí žluklým olejem. O zábradlí se opírá třicet mužských v košilích, ve spodkách a s holýma nohama. Na rantlíku běžícím po celé délce místnosti ve výši hrudi opřených mužů hoří svíčky. To celé se jmenuje MARIIN PLYN a je to speciální procedura - roztahování cév kysličníkem uhličitým. Spořádaný houf pacientů je po prsa ponořen do neviditelného plynu, který jim rozšiřuje cévy, aniž co cítí nebo vnímají. Plyn stoupá geologickými zlomy z útroby zemské, zle bublá a pořvává a člověk v něm stojí, hlídán svíčkami, rozestavenými po parapetu jako v neviditelném nebezpečí. Občas někdo vezme svíčku a ponoří ji do plynu ve výši břicha. Svíčka okamžitě zhasne v mírně vražedném Mariině plynu.

Viděl jsem v Mariánských Lázních mnoho lázeňských domů a budov svědčících o jakési zvláštní něze, kterou to město zřejmě musí chovat k velké sovětské zemi, k jejím pláním, horstvům, městům, mořím. Každou chvíli čtu ty názvy - co secesní, biedermeierovský i pseudoklasicistní empírový dům, postavený v minulém století rakouskými a německými architekty, staviteli, políry a mistry-štukatéry, to kamínek vděčnosti do mozaiky díkůvzdání: URAL, KAVKAZ, ODĚSA, CHARKOV, KIJEV, SEVASTOPOL, LENINGRAD, DONBAS, BUZULUK, VOSTOK, atd. atd. Z Německa reminiscencí maličko, z Francie nic, z Anglie nic, z Itálie nic, ze Španělska nic. Jen to jméno CASINO, pozdrav Monte Carlu, se prostopášně drží komplexu stále ještě monumentální architektury, dnes ovšem potuchlé a unavené jako stárnoucí c.a k. nádraží, lhostejné provozovny koncertů, pořadů a každodenních tancovaček.

Řecku vzdává čest BELOJANIS, Vietnamu VIETNAM, Bulharsku DIMITROV. Naši zem připomíná kromě několika ukázek čerstvého revolučního názvosloví několik milých jmen, například PRAHA, SNĚŽKA, MÁNES atd., trochu zakřiknutých v té politické přesilovce. Viděl jsem v Mariánských Lázních kousek od zmrveného sousoší Goethe a Múza, které nám, jak se lze dočíst, věnovala Německá demokratická republika, tuším v sedmdesátých letech místo původního, které tam stávalo před válkou a za války bylo zničeno, hájek smutečních bříz a

v něm balvan-památníček na místě, kde sedával Václav Beneš Třebízský v posledních dnech a letech života.

Zemřel v pětatřiceti letech. "Náhlá smrt Benešova" čtu v obsáhlé stati starého naučného slovníku, "vzbudila ve všech českých srdcích upřímnou lítost; pohřeb jeho byl velkou manifestací lásky a úcty k tomuto prostému a skromnému knězi, jehož však přízeň osudu nepovznesla nad kaplana na vesnici." V novém naučném slovníku je mezi čtrnácti Beneši o skromném knězi z Třebíze jen devět řádek. Četl jsem jako chlapec všechny jeho knížky celý uhranutý a trvalo mi celý život, než jsem došel k jeho poslednímu místu a k jeho posledním stromům. Stál jsem tam poprvé v Sovově hodině západu, která tak sevře nebohé srdce.

Viděl jsem nábytek, který obklopoval v Mariánských Lázních Goetha, četl jsem jeho rukou psanou úvahu o geologických zvláštnostech nedalekého vršku a touž rukou psanou úvahu o Ulrice Levetzowové. Psal tu báseň pevným kaligrafickým rukopisem, stejným, jakým psal o geologii. Je to písmo jako majestát, stavba bez zachvění, architektura se spočítanou statikou. Myslím, že měl větší lásku ke kráse své pozdní vášně než k té šestnáctileté Ulrice. "Když požádal rodiče o její ruku," říká hlas z magnetofonového pásku, "dostalo se mu vyhýbavé odpovědi." Do Mariánských Lázní se už nikdy nevrátil. V dostavníku odjížděl možná sám a možná ho přece bolelo osmdesátileté srdce.

Viděl jsem v Mariánských Lázních všechny hosty, jak vstali od všech stolů ve všech jídelnách a vyšli do prostoru města, a vidím je ještě teď, jak chodí lázeňským krokem, jak se šinou od procedury k proceduře, od budovy k budově, od cestičky k cestičce, jak svědomitě pijí vodu léčivých pramenů, jak se shlukují na kolonádě a kolem FONTÁNY, plastiky bez invence, zato za mnoho miliónů a s důmyslným kruhovým čůracím systémem a mohutným falickým výtryskem, stříkající s barevnými efekty v socialistickém souladu se speciálně napsanou hudbou, a jak konzumujI ten pokleslý div světa už podesáté jako předepsanou proceduru.

Vidím ještě dnes to rekreační hemžení. chození. Přecházení a kroužení, směřující pomalu znovu ke stolům, které opustilo; vidím ten spokojený pohyb a přelévání českého lidu v lázních opršelých a sešlých do třetí kategorie, přelévající se jako rezatá vlažná voda s bublinkami CO2 v poctivé staré legrační vaně z dvacátých let 20. století, ve směšné a krásné vaně z poctivého matně stříbrného kovu; vidím tu vlažně se přelévající spokojenost, ten krok - sun - krok, to volné lázeňské tango, maličko v mátohách, maličko jako na podivném bále nevidomých, jaký jsem viděl jednou v Norsku, ano, jako na podivném bále nevidomých, kteří se na sebe neustále usmívají a kteří se všichni jeden druhého bojí, jako na prapodivném bále v obrovském tanečním sále mariánskolázeňských parků, tichých a krásných, jako by je snímala kamera slavného italského režiséra Michelangela Antonioniho ze Zvětšeniny, a plných tmy pod keři, pod nimiž se skrývala vražda. Vidím to kolébání; ten tanec mlčících, tanec spokojených, tanec opatrných a zdá se mi, že trochu těžkne, jako by jim sahala až po bradu hladina Mariina plynu a jako by je všechny mírně, jen maličko pobolívala hlava.

Paní z Německa chodí po Mariánských Lázních svého mládí, svírá se jí srdce a má v hlavě dům. Paní z Ameriky chodí po Mariánských Lázních a spěchá do Chicaga odtelefonovat si zbytek života. A deset tisíc lázeňských hostů, sůl země české, s nepřítomným úsměvem poslušně a ochotně tančí normalizační tango, zadarmo přece, na vlídné doporučení ošetřujícího lékaře.

(Sergej Machonin: "Sůl země české" - přetištěno ze Zpravodaů O.F. Hamelika č.70-71/1990 z května 1990 - podle originálu ze samizdatového měsíčníku Obsah 1988 )