SKLÁŘE

SKLÁŘE  (Flaschenhütte) leží na silnici z Mariánských Lázních do Chodové Plané. Jde o osídlení mladé, formované do dnešní podoby až v 19. století. Ještě mladší je český název osady Skláře, když ještě v roce 1924 označoval Josef HOŘEJŠÍ ve svém českém průvodci osadu "Skelná Huť".

Skláře leží 2,7 km jihojihovýchodně (od benzinové pumpy ARAL v Mariánských Lázních) a jsou rozloženy po obou stranách Chodovoplánské silnice.

Stará Chodovoplánská silnice

Moderní Chodovoplánská silnice  navazuje v městě na Plzeňskou ulici jako její pokračování. Stavěla se teprve v letech 1932-1933 jako přímá silnice, spojující město s letištěm. Nahradila starou, úzkou a klikatící se silnici (která dosud existuje a je průjezdná), odbočující z nové silnice před Sklářemi. Tato stará silnice vytváří oblouk, stáčí se zpět, přetíná novou silnici a míří k Chotěnovu, ale opačným obloukem se stáčí vpravo a ústí zpět do hlavní silnice ve Sklářích. V obou obloucích staré silničky stojí dva masivní, ale úzké kamenné mosty. Byly postaveny v roce 1846 na místě starých brodů. Přes tyto brody jezdíval kočárem ještě starý Johann von Goethe se sestrami Levetzowovými k rybníku Regentu. První most se klene přes Kosí potok, druhý most přes Svatovítský potok.

Frekvence nové silnice se v posledním desetiletí neuvěřitelně zmnohonásobila. Nekonečné řady aut tu jedou v obou směrech. Protože chybí paralelní chodník, pěší chůze i jízda na kolech jsou ve špičkách téměř hazardem. Připravený projekt spojovací silnice Planá - Velká Hleďsebe, vedené mimo obce by měl přinést i odliv autodopravy ve Sklářích. Projekt má odvést fronty aut z Chebu, mířící  na dálnici Rozvadov-Plzeň.         

Terénní umístění Sklářů

Skláře leží v rovině, 533 m n.m. Při západním okraji silnice se rozkládá borový Mnišský les (Münchwald), v němž běží nedaleko Sklářů železniční trať Plzeň-Cheb, na níž měly Skláře před druhou světovou válkou vlastní zastávku ČSD  "Skláře-letiště". Po válce na kolejích nedaleko zaniklé zastávky došlo k několika sebevraždám - skokům pod vlak.

Sklářemi protéká výrazný Kosí potok od Hamrníků, a Svatovítský potok (též Liederbach) od Drmoulu a zaniklého Cechu sv.Víta. Při západní straně silnice za obcí se táhne růženec čtyř rybníků z 15. století s původními názvy Janek (3,5 ha), Mestl (4,3 ha), Bitterfalk (5,7 ha) a Regent (52,3 ha).  V Mnišském lese se nacházely ještě rybníky s názvy Liederteich, a Horní a Dolní Mnišský rybník (2,7 ha). U nich nacházíme v lese zajímavé terénní útvary, snad neznámé dávné osídlení.

Postavení a název Sklářů

Skláře nebyly nikdy samostatnou obcí - katastrální ani správní. Patřily územně i správou pod obec Chotěnov. Po druhé světové válce, až do roku 1969 sídlil Místní národní výbor (MNV) Chotěnov-Skláře ve Sklářích čp.21.

Dvojobec CHOTĚNOV-SKLÁŘE byla připojena pod Mariánské Lázně usnesením 15.řádné schůze MěstNV Mariánské Lázně čj.70/69 z 12.srpna 1969, třebaže až 6.února 1971 došlo  předání úřadu a písemností v Chotěnově.

V minulosti bylo přiřazení zdejších četných samot velmi nejednotné. Řadily se někdy také pod Hamrníky, jindy pod Stanoviště. Franz KLEMENT (1878) uváděl Skláře se 7 domy a s chotěnovským číslováním (čp.6,18,19,20,21,22,23), kdežto část Vysokou Pec s 5 staveními s hamrnickým číslováním (čp. 12,23,24,25,27), ale patřícím pod Stanoviště spolu se Selským mlýnem (čp.11 Stanoviště).

Název Skláře pochází z německého Flaschenhütte, jak se říkalo od roku 1818 továrnímu provozu na výrobu hliněných lahví ke stáčení mariánskolázeňských léčivých vod (zprvu Křížového pramene). Továrnu tu nechal postavit opat Reitenberger a hlína k výrobě se přivážela z Lorety u Chebu.  

První nejstarší etapa historie tohoto místa

Ačkoliv dnešní osídlení je z 19.století, historie místa je značně starší a Ize ji rozdělit do čtyř období. Nejstarší období začíná už založením tepelského kláštera (1193).  Chotěnov, na jehož území Skláře katastrálně leží, patřil tepelskému vladykovi Hroznatovi jako hraniční obec jeho panství. Hroznata daroval své majetky premonstrátskému klášteru a s nimi i Chotěnov. Po Hroznatově smrti nabídl tepelskému klášteru český král Přemysl Otakar II. výměnu Hroznatových vinohradů na Litoměřicku za královskou chodskou ves (Dolní) Kramolín. K výměně došlo roku 1228 a touto výměnou si klášter přivodil v těchto místech mnoho starostí. S připojením (Dolního) Kramolína totiž získal klášter rozlehlý katastr chodské obce s borovým lesem, táhnoucím se až k Trstěnicím. Nejstarší etapu historie charakterizují nepříjemné územní spory o Mnišský les s tachovským pánem Albertem ze Žeberka, který si činil nárok na tento chodský les. Tehdejší název lesa "Bor" (podle něho název  sídliště Vora v Mariánských Lázních) byl vytlačen novým názvem Mnišský les, který je dodnes živý. Mnišsky les se dnes táhne od rybníka Regent až k hled'sebským rybníkům a před staletími býval ještě rozsáhlejší. V hraničních sporech tu stáli přemyslovští králové na straně kláštera, protože výměna vinohradů byla jejich původní iniciativou. Albrecht ze Žeberka z hradu Tachov musel se žalobou a s nároky na Mnišský les ustoupit. (Kupodivu je pochován v klášteře Teplá.) Ale ani po smrti Albrechta nebyla zdejší hranice nikdy klidná. Když čeští panovníci rozprodávali chodské obce v okolí, vznikly spory s novými feudálními pány na Chodové Planí, s trstěnickymi chodskými sedláky aj. V klášterním archivu najdeme stížnosti opatů na krádeže dřeva v Mnišském lese, různé soudní a smírčí listiny. Památkou na tyto spory může být hraniční příkop  v terénu v hloubi Mnišského lesa dobře patrný. František KOUBEK ho zmapoval v celé délce od Hamrníků k rybníku Regentu a nalezl tu řady hraničních kamenů s klášterními znaky a s letopočty 1725 a 1734. Spory se zřejmě táhly po staletí. Pro klášter to byl okraj panství a se sousedy a s krádežemi dřeva si tu užil. Stará klášterní hájenka v lese u rybníka Regentu, patřící k obci Dolní Kramolín, měla střežit klášterní majetek.

Druhé období historie - Vysoká pec

Další období se týká zpracovávání železné rudy na Kosím potoce a nelze ho ani přesně lokalizovat ani vymezit časově. Nejstarší byl železný hamr na Kosím potoce pod Hamrnickým dvorem. V místech dnešních Sklářů stávala vysoká pec a její činnost skončila po roce 1834. Franz KLEMENT uváděl, že v roce 1834 bylo vytěženo 1 095 žejdlíků železné rudy pro vysokou pec z obcí Chotěnov, Holubín a Pístov. Vysoká pec tu pak stála opuštěna a stržena byla v roce 1870.

Vysoká pec při Kosím potoce tu kulminovala provozem za opata Trautmannsdorfa (1767-1789). U vysoké pece stával železný hamr sv. Bartoloměje, nazvaný podle patrona pístovské farnosti a podle farního kostela sv.Bartoloměje. Hamr údajně stával u brodu, kde je dnes most. Na Kosím potoce měl stát ještě panský hamr sv. Kryštofa, patrona horníků a vodní hamr (Wasserhammer). Železná ruda se těžila ve svazích Tepelského ranku  nad Chotěnovem, nad Holubínem (dnes  zbytky jámy sv. ???) a dále v Pístově a v Dolním Kramolíně (kde byla za opata Trautmannsdorfa založena továrna na železné nářadí). Ruda se dovážela povozy do Vysoké pece. Mnišský les, který sahal až k Vysoké Peci,  dával dostatek potřebného dřeva a Kosi potok vodní energii a vodu "technologickou". Všechny provozy patřily klášteru Teplá.

V minulosti byla mezi Hamerským dvorem a Chotěnovem řada mlýnů. Z nich velice starý je nepochybně  STAVEBNÍ MLÝN. Správný název byl  "Selský mlýn" (Bauermühle), chybně přeložený jako Stavební (Baumühle). Pravděpodobně jde o tzv. Nový mlýn, který byl uváděn v listině opata Zikmunda z 11. listopadu 1463, který musel opat zastavit za peněžní půjčku chodovoplánskému pánu. Mlýn sloužil po staletí k mletí Úšovickým a Stanovickým. Dnes už nestojí a celý areál slouží jako sklady několika podnikům.

Josefínská mapa z roku 1782 zakreslovala na Kosím potoce jednu menší vodní nádrž nad Selským mlýnem a druhou velmi velkou nádrž nad železným hamrem (Hammermühle). Tento neznámý hamr je zakreslen v místech  mezi Vysokou Pecí a Selským mlýnem. Pod nádržemi bývaly brody. Zde, při březích Kosího potoka, se v minulosti těžil také písek na stavby. Josefínská mapa zakreslila Mnišský les až samému břehu Kosího potoka (potok se uváděl jako Mühlbach).

Třetí období - výroba hliněných džbánků  

Teprve ve třetím období se zde zakládá trvalé osídlení. Lze je datovat k roku 1818, kdy se v rozvíjejících se lázních u Křížového pramene začala stáčet minerální voda do džbánků - hliněných lahví a rozesílat do celé Evropy. Zpočátku se hliněné džbánky pro Mariánské Lázně vyráběly v Loretě u Chebu a vozily se sem.  V roce 1818 nařídil opat Karel Reitenberger založit výrobu džbánků pro stáčení minerálních vod. Vznikla továrna na džbánky, tzv. Krugfabrik, ale bylo nutno dovážet potřebnou modravou hlínu až z Lorety.

Kde stávala toto továrna? Podle různých popisů, rytiny i nálezů střepů soudíme, že to nebylo ve Vysoké peci, ale v dnešních Sklářích přímo u domu čp.43. V době založení byla dosud v provozu vysoká pec. Až po roce 1834 byla mimo provoz, ale stála do roku 1870.

V tomto třetím období se stalo místo častým výletním cílem lázeňských hostů. Vůbec se dá říci, že v 1.polovině 19.století hosté vyjížděli nejraději tímto směrem - do chodovoplánského zámku, pivovaru a parku, do Hamrnického zámečku a prohlédnout si továrnu na džbánky.

Lázeňský lékař J. A. FRANKL (1837) popisuje zdejší továrnu, ležící přívětivě ve stínu lesa, kde se ve velké tavící peci vypaluje najednou několik tisíc džbánků, složených do pece ve více vrstvách. K správnému provozu je třeba velké opatrnosti a zkušeností. Majitel továrny pan Arnold rád prý tu hosty provede, nabídne posezení a kávu a na požádání - sám vášnivý střelec - dovolí použít i vlastní střelnici. A tak v  každém mariánskolázeňském průvodci se od těch dob nachází popis výletu na "Flaschenhütte". Lékař Adalbert DANZER (1847) doporučuje tuto vycházku jen zdatným chodcům a pro ostatní raději použití kočáru. Uvádí, že je tu právě vybudovaný nový kamenný most na místě dosavadního brodu (1846), takže zvědaví hosté  se prý pohodlně dostanou k panu Arnoldovi, který je tu čeká s občerstvením a s malou střelnicí. Hosté pak u kávy rádi sledují výrobu džbánků a obdivují zručnost dělníků. Do džbánků světlehnědé barvy se tiskl nápis Marienbad a tepelský znak se třemi jeleními parohy. Hosté si odtud přivážejí čerstvě vyrobený suvenýr. Z místa je vidět i špičku věže farního pístovského kostela! To, že tu dosud nevznikly parkové úpravy, je prý vina tvrdohlavého sedláka, kterému sousední louka patří; nechce ji prodat ani vyměnit a odmítá toto pusté místo upravit.

Kolem roku 1880 však utichají zprávy o zdejším místě. Výroba džbánků se zastavila. Minerální vody se začaly plnit do skleněných lahví. A tak zůstaly jen haldy střepů v celém okolí  druhého mostu přes Svatovítský potok. Po roce 1970 bylo už jen těžko nalézt celý džbánek, jako dříve. Místo při potoce bylo zahrádkářsky upravováno. 

Třetí období slávy Sklářů pomalu končí. V roce 1880 stálo ve Sklářích již 7 domů s trvale bydlícími obyvateli. Osada patřila školou stále k Pístovu, ale farností  k Úšovicím. V roce 1895 dal klášter postavit klášterní hájenku a iniciály A.A.C.A.T. prozrazují opata Alfréda Clementso jako zakladatele.
 

Na obrázku " Továrna na džbánky vpravo u lesíka (vlevo kamenný most)

Poslední čtvrté období  - Skláře jako letiště

Poslední období je spjato s historií mariánskolázeňského letectví. 0 něm se krátce zmíníme. Historie mariánskolázeňského letectví začala v roce 1919, kdy přistál se svým letounem na louce u Velké Hled'sebi pilot Julius Arigi. V první světové válce byl nejmladším letcem a prý nejvíce vyznameným vojákem Rakousko-Uherska. Po prohrané válce nesmělo mít Rakousko letadla a tak vsedl do letounu a odletěl do ČSR. Arigi tu postavil provizorní hangár a začal tu létat. Zprvu to byly soukromé lety, okružní a reklamní lety. Do roku 1925 přepravil více než 5500 osob bez jediné nehody. V roce 1920 založil leteckou společnost Ikarus, v roce 1921 Společnost pro leteckou dopravu a pronajal si pozemky pro nové letiště na Panských polích (dnes sídliště). Odtud létal o sezóně z lázní do Prahy a do některých německých měst. Radnice sledovala se zájmem Arigiho aktivity a jak starosta Turba tak radní Mizera se stali velkými příznivci Arigiho.

V roce 1927 nabylo  mariánskolázeňské nadšení nad novým dopravním odvětvím – letectvím – takového rázu, že vznikl při městské radě z podnětu městského radního Josefa Mizery a starosty doktora Turby letecký odbor, který podporoval  činnost městského letce Julia Arigiho a za pomoci státních subvencí prosadil vybudování velkého letiště ve Sklářích.

Letiště ve Sklářích – to byl počátek poslední tragické kapitoly této malé obce. Dnešní letiště se nám nezdá tak velké, ale tehdy šlo o druhé největší civilní letiště v ČSR. Město zčásti odkoupilo, zčásti pronajalo pozemky a vznikla letištní  plocha 600 x 800 m, postupně i dva hangáry a betonová letištní budova s restaurací, čekárnami a vším moderním zařízením. Stavitelem byl místní stavitel Karl GUT. Také Arigi se připravoval na provoz a postavil tu vilu (Villa ARIGI) s představou, že se ujme vedení letiště. Letiště bylo slavnostně otevřeno 3. července 1927 odletem letounu Limusina s pilotem Kranzfelderem do Prahy a současně příletem letadla, které řídil Arigi, se 3 pasažéry z Prahy. Vznikl pravidelná státní linka do Prahy o sezóně dvakrát denně.

Přitom už u samého zrodu tohoto třetího mariánskolázeňského letiště došlo k nešťastnému odstavení iniciátora zdejšího letectví  Julia  Arigiho, který v přesvědčení, že bude v čele nového letiště, si postavil vilu u silnice, ale ředitelství aerolinií v Praze jmenovalo ředitelem nikoliv Arigiho, ale neznámého Čecha. Julius Arigi  hledal jiné uplatnění, založil koupaliště LIDO, ale ještě před válkou odešel jako letecký odborník do Rakouska, do Nového Vídeňského Města.

Zanedlouho mělo letiště spojení téměř se všemi hlavními městy Evropy a 18 leteckých linek. A ještě roku 1927 se otevřela linka do Kamenice (Chemnitz), později prodloužená do Berlína. Dočasně měla ve Sklářích mezipřistání letecká linka Praha-Rotterdam. Od roku 1930 přibyla linka do Lipska,  od roku 1931 do Karlových Var. V letištní budově bylo ředitelství, sanitární centrum, radiová a meteorologická stanice, celní expozitura a moderní restaurace. Vedle letištního provozu mohli přijíždějící lázeňští hosté obdivovat parašutisty, leteckou akrobacii. Avšak již v polovině třicátých let rostlo národnostní napětí, podporované Hitlerem ze sousedního Německa, při čemž vražda Theodora Lessinga v srpnu 1933 otřásla zdejším lázeňstvím a rychle ubývalo cizích i domácích hostů. Ubývalo i leteckých linek a nad Evropu se stahovala válečná  mračna. koupaliště Lido, kam dopravil jako atrakci i své letadlo. Později odešel z Mariánských Lázní do Vídeňského Nového Města do továrny na letadla.

V městě  vznikly před válkou dva letecké spolky, které pořádaly mítinky, předváděly akrobacii ve vzduchu, pořádaly reklamní a okružní lety. V předválečné době se staly Skláře po Praze druhým nejvýznačnějším centrem civilního letectví v Československu. Velmi živý byl i soukromý letecký provoz. Rádi sem přilétávali letci z různých evropských států. Letecky úřad sídlil v domě Sansoucci, odkud byl  vypravován autobus s pasažéry na letiště. Hospodářská krize před válkou ukončila slibný rozvoj zdejšího letectví.
 

Letištní budova ve Sklářích z roku 1927 podle pražského architekta.

Historie Čertova kamene

V parčíku letiště stával krátkou dobu tzv. Čertův kámen. Pro zvýšení atraktivnosti ho sem přivezl od rybníka Regentu v roce 1931 správce letiště. K tomuto Čertovu kameni u rybníka Regentu se vázala pověst, že.na něj kdysi usedl čert, vracející se s dušičkami do pekel. Na kameni byly prý věrně otisknuty půlky čertova zadku a důlek po tabatěrce a dýmce, kterou si tu čert odložil. Balvan jsme léta marně hledali v bývalém parčíku a teprve nedávno bylo zjištěno, že tento bludný balvan po nepříjemných jednáních na letišti převzali Výškovičtí pro Goethův pomník ve své obci a odvezli ho slavnostně s několika desítkami povozů, taženými voly vzhůru do Výškovic, kde nyní stojí jako torzo Goethova pomníku.

Letiště ve druhé světové válce

Na podzim 1938, po připojení pohraničí k Německu, bylo letiště zabráno německým vojskem a zřízena zde pilotní škola "Flugzeugführerschule Marienbad", která běžela po celou válku až do dubna 1945. Celý prostor byl uzavřen a střežen. Vojenské letectvo tu mělo technickou rotu se štábem,  nemocniční oddělení s lékaři,  telekomunikační oddělení s dálnopisem, oddělení navigace, opravářské dílny, až po kuchyně a provozy. Hned v letech 1938-1939 byla tu postavena řada ubytovacích vojenských baráků s kotelnou, vodovodem, a letiště rozšířeno o druhý hangár. V roce 1942 byl zde zřízen systém  světlometů. V dubnu 1945 bylo letiště několikráte napadeno americkým letectvem a stalo se zcela nepoužitelné.

Hromadný hrob

Za druhé světové války sloužilo letiště německému vojenskému letectvu jako letecká škola pilotů. Už v roce 1939 tu byla postavena řada tzv. baráků pro piloty, personál  a v dubnu 1945 bylo letiště několikrát cílem náletů amerických letadel a bylo značně poškozeno. Koncem války bylo již nepoužitelné. Německé cvičné letouny STORCH musely být ukryty v lesích a v širokém okolí. Německé vojsko pak zatarasilo přistávací plochu vraky aut a letadel, aby zde nemohli přistát Američané s letadly. Po skončení války bylo letiště obsazeno do listopadu 1945 americkým vojskem a bylo jakožto vojenské střežené území nepřístupné.

Proto se mohlo přihodit, že krátce po válce byl odhalen v místě mezi železniční tratí a rybníkem Janek hromadný hrob asi 200 mužů a žen. Oběti byly exhumovány německými zajatci a odvezeny auty ze Sklářů. Jen díky desítky let trvajícímu pátrání jednoho amerického vojáka-svědka nálezu mohlo být identifikováno a prozkoumáno místo zdejšího hromadného hrobu až v roce 2000. Celý případ nebyl v Mariánských Lázních  nikomu znám.

Sběrný tábor pro německé vysídlence

V květnu 1945 obsadila letiště americká armáda a používala pro vojenské účely do 30.listopadu 1945, kdy odešla z ČSR. Krátce po jejím odchodu  byl prostor využit k soustředění a k přípravě odsunu německého obyvatelstva z ČSR. Od ledna do října 1946   bylo odtud vypraveno 11 velkých transportů se 11891 osobami  z města a okresu Mariánské Lázně. V lednu 1946 byly v Mariánských Lázních vypraveny vůbec první transporty do Německa. K přepravě kufrů a ranců ze Sklářů na nádraží Mariánské Lázně bylo použito nákladních vozů a koňských povozů. Odtud pak odjížděly transporty v nákladních vagónech do Bavorska a Hessenska. Po odsunu byly baráky ve Sklářích zčásti prodány zčásti zničeny, takže dnes zbyly jen vegetací zarostlé základy. Existuje plánek sběrného tábora z roku 1946. Od počátku roku 1946 byly odtud vypravovány  skupiny vysídlenců na nádraží do Mariánských Lázní a odváženy do západního Německa, a poslední do východního Německa.  Po odchodu Němců byly dřevěné baráky zčásti rozprodány (jeden dosud stojí na zahradě v Hamrníkách), zčásti spáleny. Dodnes se připomíná toto pusté místo při silnici pro obyvatelstvo německého národnosti okresu Mariánské Lázně jako zlá vzpomínka na potupu a odsun z vlasti v době po skončení války, kterou Německo rozpoutalo. Mariánskolázeňská německá vlastivěda z roku 1977 (2000 stran) uvádí, že se slovo "Flaschenhütte" nesmazatelně vrylo do paměti německých obyvatel okresu Mariánské Lázně ve spojení s násilným vysídlením svých domovů jako navždy neadekvátní represum.  

Letiště bylo pak v provozu, hangáry po bombardování opraveny.  Poválečná letecká doprava byla v padesátých letech zastavena. Zprávy o provozu letiště v letech 1950-1989 se těžko shánějí, neboť v té době ani nevycházely místní noviny ani   cenzura nedovolala podrobněji psát o letištním provozu.

Dvakráte tu byl letecký provoz zahájen a znovu přerušen. V jednom případě bylo československé letadlo uneseno na Západ a při jednom únosu to stálo život československého pilota. V dalších letech při trvalém uzavření letiště pro civilní provoz sloužilo jen pro zemědělské letouny.

V období 1965-1970 byla nepoužívaná letištní budova z masivního betonu vyhozena do povětří střelmistry z jáchymovských dolů ze Zadního Chodova.

Letiště po roce 1989

Po roce 1989 bylo letiště rychle zprovozněno, třebaže  bez pravidelných leteckých linek  Je využíváno k parašutismu, plachtaření a pro četné letecké akce v letním období - zvláště pro malá a ultramalá letadla. Přes sezónu odtud vylétávají hosté na okružní lety a z ciziny přilétává mnoho soukromých leteckých turistů. Bohužel se již událo několik smrtelných případů v tomto nebezpečném sportu.

Památky ve Sklářích

1. Z domů ve Sklářích si zaslouží památkové pozornosti klášterní myslivna ve Sklářích, po válce nazývaná podle hajných "Kocourek" ("Pauler").  Na budově je kruhové znamení s erbem tepelského kláštera s písmeny A.A.C.A.T. a letopočtem 1895. Písmena připomínají opata Alfréda Clementso, který přikázal dům stavět. V první polovině 20.století  měli zdejší hajní plné ruce práce s koupáči na Hamrnickém rybníku, kde klášter přísně zakázal koupání (dnes koupaliště Lido).

2. - 3. Dva připomínané masivní kamenné mosty patří dnes k historickým památkám sídla.

První most  přes Kosí potok v blízkosti Kamenných domků (Steinhäuseln) a nedaleko vysoké pece je 10,10 m dlouhý, 5,75 m široký (včetně zdi 7 m), výšky  3,40 metru ( klenutí 1,80 m).

Druhý most přes Svatovítský potok (též Liederbach) je 6,1 m dlouhý, 3 m široký, výška k oblouku 1,40 m, včetně zdí 6,22 m.. Na potoce a kolem tohoto mostu bývalo ještě opřed 30 lety  bohaté naleziště střepů  z doby výroby hliněných lahví pro lázně. Ke stavbě obou mostů bylo použito kamenných základů původní mariánskolázeňské budovy, zvané Traiteurhaus, která stávala v blízkosti Mariina pramene 1808-1844 a byla v roce 1844 stržena a odstraněna. Mosty se stavěly v roce 1846 a oba měly desku s tímto letopočtem.

4. Jedinou památkou připomínající počátek osady Skláře jsou naleziště střepů z hliněných džbánků v místech kolem Svatovítského potoka v okolí kamenného mostu,   při potoce mezi hlavní silnicí a vedlejší (dnes je tu zahrádkářská kolonie "Skláře"). Jiná hojná naleziště škváry se nacházejí ve Vysoké Peci v blízkosti kaple, při břehu Kosího potoka před mostem; dnes nepřístupné. 

5. Kaple ve Vysoké Peci stojí nedaleko domku čp.20 Purkrábek. Protože byla opomenuta v evidenci jinak velmi svědomitého Antona GNIRSE, nenalezneme její popis ani v soupisech památek Zdeňka Wirtha ani u Emanuela Pocheho. Prozrazuje to, že oba renomovaní historici se  spoléhali na pečlivost soupisů Antona GNIRSE a vycházeli z jeho textů. Kaple měla být postavena v roce 1889. Tento letopočet byl na fasádě při opravě kaple roku 1945 zabílen. Půdorys kaple je 340x340 cm, uvnitř kaple se nacházela ve výklenku 100 cm vysoká soška Panny Marie stojící na zeměkouli, na oltáříku byl menší kříž s Ježíškem, dále klekadlo, lavice, nalevo od hlavního oltáře soška P.Marie se srdcem, napravo soška Ježíše rovněž se srdcem. Na levé stěně visely tři obrazy: Panna Maria  modlící se, Svatý Josef-pěstoun s Ježíškem, Ježíš Kristus. Napravo byly sošky sv.Františka a jednoho svatého v ruce s Ježíškem. Kaple se sedlovou střechou a s železným křížem na temeni byla v roce 1969 v dobrém stavu, nepochybně udržovaná z domu čp.14 (Průchovi). Tehdy jsme zde prováděli uvedený popis a měření.  V jedné řadě před kaplí stálo tehdy ještě 12 velkých vzrostlých modřínů, avšak některé z nich byly v nedobrém stavu. Vedle kaple bylo ve svahu velké rovné prostranství, zarostlé plevelem, ale prozrazující nepochybně místo, kde stávala vysoká pec. U Kosího potoka za domem čp. 14 se nacházelo velké množství strusky (dnes nepřístupné po oplocení potoka!). V současné době  je kaple vykradena.   

6. Válečný pomník padlým v první světové válce stojí na okraji lesa u rozcestí silnice ze Sklářů do Chotěnova a zpět do Sklářů. Bylo použito pomníku z úšovického hřbitova z roku 1820 s nápisem "Hier ruht in Gott Friederike Mengede aus Trontheim, gestorben in Marienbad im Jahre 1820." Po první světové válce zůstal pomník bez majitele a byl převezen k hostinci "Zur Waldrast". Zde byl opatřen novým nápisem se jmény padlých z obcí Skláře a  Chotěnov. V sedmdesátých letech byl pozlacený nápis z politických důvodů vysekán neznámými "kádrováky".

7. Památná vila ARIGI  byla postavena mariánskolázeňským letcem Juliem Arigi kol roku 1927. Tehdy se Arigi domníval, že při stavbě nového mezinárodního letiště bude jmenován ředitelem letiště a postavil si tu vlastní vilu. Když byl jmenován český ředitel, byl nucen Arigi vilu prodat. Dnešní název vily "ARIGI" je poslední památkou na zakladatele letectví v Mariánských Lázních a nejslavnějšího letce města.

8. Březový háj na místě dočasného sběrného tábora k odsunutí Němců z okresu Mariánské Lázně a okolí. Nachází se při Chodovoplánské silnici v místech, kde stávaly vojenské letištní baráky z roku 1939. V roce 1945 používala baráky americká armáda a po jejím odchodu v listopadu 1945 bylo rozhodnuto použít je jako sběrný tábor k vysídlení německého obyvatelstva z okresu Mariánské Lázně. Po odsunu Němců v roce 1946 byly baráky demolovány a rozprodány. Poslední příklad takového baráku se nachází dnes  zahradě u jednoho domu v Hamrníkách.

Osídlení Sklářů

Jak uvedeno, dnešní osídlení Sklářů pochází z druhé poloviny 19.století, při čemž se rozpadalo do několika částí. Nejstarší byla Vysoká Pec, od níž se táhne k hlavní silnici řada domů, zvaných Kamenné domky, a na druhé straně hlavní silnice je řada samostatně stojících stavení v místech bývalé továrny na džbánky. Kolem klášterní myslivny z roku 1895 přibývala stavení u silnice a vlastní letiště vzniklo roku 1927.

Stavení ve Sklářích (1977)

Stavení ve Sklářích mají katastrální číslování Chotěnova, čísla popisná 1-17 pro Chotěnov.

Vlevo silnice:
Dům čp. 30, původně Johann Denk, dnes provoz Doprava Uranové doly
Letiště (hangáry čp.35)
Dům čp. 28, původně Fritz Konhäuser, dnes majitelka  Köhlerová Jolana
Dům čp.26, původně Hans Richter-Schneider, dnes majitel Michal Vurčík
Dům čp.27, původně Karl Jäger-Friseur, dnes majitel Marie Samcová
Dům čp.34, původně Anton Löw, dnes majitel Václav Skúček
Dům čp.25 - před válkou hostinec Hans Zintl, dnes prodejna, majitel Ervín Karl
Dům čp.31 - před válkou Steinerhof, Josef Steiner, dnes "U zastávky", majitel Eduard Pavlovič
Dům čp.33 - před válkou Steinerhof, Josef Steiner, vedlejší budova, majitel Průcha mladší, z Vysoké Pece Zahrádkářská kolonie na místě přehrady zaniklého rybníka Liederteich (též Střepinový rybník)
Dům čp.21, bývalý hostinec "Zur Flaschenhütte", původní majitel Fischbachovi z Chotěnova čp. 1, pak majitel Josef Schöffel z Trstěnic, bývalý MNV neboli kulturní dům, sklady Spojů,
Dům čp.23, Berkhäusel, majitel Karl Berk, zaniklý vybombardovaním v dubnu 1945
Dům čp. 43, původně Angeblich Fischbachová, dnes  "U Uhlíků" - majitel Helena Růžičková
Zaniklá sklárna stávala v těsné blízkosti čp. 43
Mýtní domek (snad chodovoplánské panství) mezi čp.43 a kamenným mostkem, stržený ve 30.letech
Dům čp.18, původně škola, Anton Denk, dnes  "V hájkovně" - majitel Hájek
Dům čp.19, bývalý dvůr Zettlhof, vedlejší budova, Anton Denk, dnes "V hájkovně"
Dům čp.20, dtto, dnes "V hájkovně"
Domek čp.22  Izákův domek při Kosím potoce - Izák Konhäuser patřil k prvním osídlencům Mariánských Lázní (1789)
Dům z roku 1929, čp.32, původně Franz a Emil Denkovi, hostinec Zur Waldrast, dnes majitel Spoje - sklady
Chotěnov čp.45 (nový seseknutý dům) - "Knotek", majitelé Knotek, Tuháčková

Vpravo silnice:
Letní chata u rybníka Janek - majitel Halamka, původní J.Samec
Vila ARIGI, nově "Bubeník", čp.36 , nazývaná nyní podle správce letiště
Skladní plochy podniku Čsl.silnice za vilou Arigi
Myslivna Skláře čp.29, původně fořtovna "Hasenhau", majitel klášter Teplá, nově Státní lesy; KOCOUREK neboli PAULER podle bývalého a nynějšího zdejšího hajného.
Železniční domek čp.24, nazývaný LIŠKA podle majitele

Kamenné domky:
Dům čp.40, Anton Danzer, uzenářství, dnes "U Srníků", majitelka Blažena Horázná
Dům čp.39, Margarete Bär, dnes "Dolejšová", majitelka Jiřina Dolejšová
Dům čp.38, Margarete Lenhard-Richter, dnes "Poláček", majitel Jan Poláček
Dům čp.37, Anton Denk, cestář, dnes "Milostná", majitelka Antonie Milostná
Dům čp.36 v sousedství - vyhořelý a čp.36 užito pro vilu Arigi.

Vysoká Pec:
Zaniklá Vysoká Pec v sousedství čp. 14
Dům Stanoviště čp.14, původně myslivna, nyní  majitel František Průcha starší
Dům  Stanoviště čp.15, vyhořelý
Dům Stanoviště čp.16, majitel Josef Novák (původně více čísel)
Dům Stanoviště čp.17 v sousedství čp. 16 při Kosím potoce směrem k železniční trati
Dům Stanoviště čp.18 v sousedství čp.16 a 17 při Kosím potoce směrem k železniční trati
Dům Stanoviště čp.20, majitel Miloslav Purkrábek (sousední čp.19 vyhořelo)
Dům Stanoviště čp.19 - vyhořelo , stávalo směrem k železniční trati, majitel Samec
Kaplička ve Vysoké Peci

Hrubý plánek osídlení Sklářů