Třebízského ulice

TRASA: Třebízského ulice vychází dnes z Mírového náměstí kolem Městského divadla, hotelu EVROPA, kolem Lesního mlýna, pokračuje kolem vilek po levé straně a za nimi se mění v silnici - třebaže si název Třebízského ulice ponechává - kolem PARKHOTELU a končí na rozcestí silnic na Kladskou k přehradě v blízkosti LUNAPARKU.

DNEŠNÍ NÁZEV ULICE: Dnes je nazvána podle českého vlasteneckého kněze a spisovatele Václava Beneše Třebízského (1849-1884), který v této ulici roku 1884 zemřel (v domě MOSKAU, dnes dům TŘEBÍZSKÝ).

BÝVALÉ NÁZVY ULICE: Původně měla Třebízského ulice dva názvy - dělila se na horní a dolní. V roce 1899 byla horní část "WALDQUELL-ZEILE" a dolní čámají tyto německé názvy české protějšky: pro horní část "U Lesního mlýna", pro dolní část "U st (od domu čp.113) "WALDQUELL-STRASSE". V roce 1924 Lesnodstraněna a v roce 1941 došlo k sjednocení dvou názvu do jediného: "WALDBRUNN-STRAßE". ího pramene". V říjnu 1938 byla česká názvová mutace Roku ULICI.1945 došlo k přejmenování na TŘEBÍZSKÉHO

Horní část Třebízského ulice

Prvkem, od kterého se odvíjela výstavba této lokality, byl starý mlýn s pilou SCHNEIDMÜHLE, který tu stával již v roce 1668, a v jeho blízkosti u potoka SCHNEIDBACH pramenila kyselka, na mapě uváděná jako "Schneidsäuerling" (dnešní Lesní pramen). Tato hraniční mapa kláštera Teplá z roku 1668, uložena v státním archivu ve Žlutících, má být překreslením starší mapy z 16.století !!!

V době založení nových lázní již tento mlýn s pilou nestál. Ale v roce 1833 tu byl postaven nový mlýn WALDMÜHLE (Lesní mlýn). Postavil ho Vonšovský mlynář Johann SCHNEIDER s povolením kancléře Metternicha. Bylo to na katastru obce Šance na kynžvartském panství. Nedaleko odtud běžela Kynžvartská obora. Až po letech se objevují další domy.

Stavební vývoj tohoto místa souvisí s Lesním pramenem. Vytékal tu zprvu divoce na břehu potoka SCHNEIDBACH. V roce 1827 byl pramen jímán a překryt prostým dřevěným minipavilonkem. V roce 1840 byl postaven sloupový kruhový pavilon nad Lesním pramenem, který je vidět na starých rytinách lázní. V revolučním roce 1848 vznikla národní garda Mariánských Lázní a pronajala si místo v lese pro střelnici v lokalitě dnešních tenisových kurtů. Střelnice sloužila gardistům k cvičení a brzy potom i četným lázeňským hostům-důstojníkům až do roku 1895. Tehdy byla přestěhována na dnešní místo dále do lesa dostala čp. 308.

LESNÍ MLÝN byl původně lidskou samotou, ale v roce 1852 dostal souseda v lidském osídlení - klášterní hájenku DIANU, postavenou ve švýcarském slohu. Nedaleká - naproti ležící Kynžvartská myslivna na vrchu SCHNEIDRANG nad Lesním mlýnem byla na kynžvartském panství a patřila knížeti Metternichovi. V roce 1869 postavil architekt Fridrich ZICKLER dnešní budovu Lesního pramene jako poslední stavbu tohoto klasicistického slohu v Mariánských Lázních. - V roce 1876 byla otevřena LÖWENTHALOVA RESTAURACE se židovskou kuchyní s čp. 205. V roce 1875 byl postaven GÜNTNERŮV FOTOATELIÉR někde v místě, kde původně stávala Goethova socha. Marně fotograf Güntner před první válkou i po ní žádal o povolení pevné stavby v těchto místech. Město to nedovolilo.

Po roce 1880 přibývá nových vilek pod Kynžvartskou oborou, a vzniká název WALDQUELLZEILE. Vilky leží na katastrálním území obce Šance a původní čísla popisná jsou čísla obce Šancí (Valy). Jinak by měl Lesní mlýn mariánskolázeňské popisné číslo mezi 40 až 60. Stavební aktivitu tu komplikovala zde probíhající hranice mezi Mariánskými Lázněmi a Šancemi. Roku 1895 bylo toto vyřešeno a ulička byla inkorporována k Mariánským Lázním.

Do roku 1914 zde probíhala větší stavební výstavba, a docházelo k některým přístavbám, nadstavbám a přestavbám vilek i za první republiky. Celkový nárys ulice se pak příliš neměnil – ulice se ani nerozšiřovala ani nedocházelo k větším přestavbám. Do dnešních časů pouze stavebně zestárla o sto let a vyžaduje stále naléhavěji větší péči pro další provozování domů – opravy fasád, infrastruktury, interiérů. V roce 1945 došlo k přejmenování ulice "Waldbrunnenstrasse" na TŘEBÍZSKÉHO ULICI. K jednotlivým domům:

MISSISSIPI či MIESNER (čp.214)

Název domu: Původní název je podle majitele a prvního budovatele domu Konráda MIESNERA (od roku 1888 do roku 1945). --- V roce 1945 přejmenován dům na MISSISSIPPI.

Kdy byl postaven: 1888, přestavován kol 1896, přestavba zadního traktu 1929

Kým byl postaven: Konrád MIESNER, obchodník trikotovým a plstěným zbožím, v roce 1887/88.

K čemu sloužil: obytný dům pro nájemníky z Mariánských Lázní (původně snad zčádsti i pro lázeňské hosty)

Historie majitelů a účelu domu:

Dům čp. 214 (červené) , orientační čís. 35 (modré) je posledním domem v Třebízského ulici. Podle pozemkové knihy dne 9. září 1887 podal Konrád Miesner žádost o stavební povolení u obce Šance. Povolení dostal 16. září 1887. Počátkem dalšího roku (14. března 1888) byly předloženy další plány na budovu ve dvoře včetně prádelny a dřevěné kolny. Plány připravil architekt Alexandr ZICKLER a povolení k stavbě podepsal starosta Johann Sattler ze Šancí. Následuje řada žádostí a povolení, co se týká dalších vylepšení stavby. Ze září 1895 je plán stavitelů Antona Jägera a R. Langhammera na dlouhý jednopatrový dům přímo na hranici obce Šance. Snad tehdy došlo k menší přestavbě domu. V té době přechází ulice pod Mariánské Lázně a dům dostává číslo popisné 214. Roku 1899 se uvádí majitel Konrad MIESNER.

Roku 1906 se uvádí majitelkou Amálie MIESNEROVÁ, která převzala řízení obchodu (po otci či manželovi). Miessnerovi měli krámek na Dolní kolonádě (Jitřní kolonáda pod kostelem) s kolonádním číslem 17.

Historie za první republiky (1919-1938):

Dne 14. ledna 1920 se uvádí prodej domu Arnoštem Miesnerem příbuznému Franz Rustovi z Falknova. Z října 1928 je plán přestavby zadního traktu, zvaného "RUST", u vily Miesner, který připravil Adolf Hauptmann. Poznamenává se, že dům "Rust" patří dědicům. Těmi byli opět Miesnerovi, protože 15.října 1928 se znovu uvádějí jako majitelé - knihkupec Rudolf MIESSNER, Margarette FLEISNEROVÁ a Marie MIESSNEROVÁ. Rudolf MIESNER se ženil 22.1.1921 v Praze s Marií Františkou RUSTOVOU z Mariánských Lázní čp. 132 (Švédský dvůr). Roku 1939 měl pension 36 postelí.

Po roce 1928 se uvádí nový majitel domu Josef FLAUKER, hoteliér. Byl též majitelem Lesního mlýna (viz čp.204).

V domě bydlíval malíř Andreas Denk. Telefonní seznam z roku 1937 uvádí ještě jedno jméno Paul Miesner v souvislosti s tehdy známou Miesnerovou drogerií (bývala na rohu dnešní Javoriny, tj. rozcestí Hlavní a Ruské třídy – Sklo a porcelán) s barvami, parfumérií, poštovními potřebami. Byl to bratr knihkupce Miesnera, jeho paní Berta byla rozená Ruppertová. Měli ještě dvě pobočky drogerie - jednu vedle pošty, druhou na Šenově. Bydleli ve vile Tillenberg (dnes Dyleň čp. 383 na Ruské).

Kuriosity domu:

Vnuk zakladatele domu knihkupec Rudolf MIESNER (později se začal psát "Miessner") byl místním regionálním historikem-amatérem a často publikoval v novinách Marienbader Zeitung svérázné historické články. Měl také zápletky politické, které skončily u soudu. MIESSNER autorem nepřekonaného dosud nejobsažnějšího průvodce městem, který vydal v roce 1937 (II.vydání 1939). Jeho průvodce je dnes bestsellerem. Rudolf Miessner zemřel 19. dubna 1939 ve věku 45 let na plicní rakovinu. Rodinná hrobka Miessnerů a Rustů je ve III. oddělení hřbitova.

Dům po druhé světové válce:

V roce 1945 byl dům přejmenován na MISSISSIPPI, což dodnes zůstává oficiálním názvem domu, který patří v letech 1989-1997 Bytovu, dříve Podniku bytového hospodářství PBH Mariánské Lázně, dnes již byl rozprodán nájemníků,m zdejších bytů.

Obyvatelé kolem roku 1965:

Obyvatelé(1965): Václav Tuhý (1930), Květa Tuhá (1926), Aloisie Králová (1909), Antonín Kessler (1923), Marie Kesslerová (1924), Josef Hubáček (1927), Marie Hubáčková (1933), Karel Hrnčiřík (1946), Anna Prášilová (1906), Jaroslav Moudrý (1942), Marie Moudrá (1938), paní Skupová.

Současný účel a stav domu:

Budova by potřebovala zvenku i uvnitř četné opravy a modernizace. Viz soupis nových majitelů (mezi nimi paní ŠPERGLOVÁ, vdova po Aloisu Šperglovi, Václav SCHÁNĚLEC (malby, tapetování).

VILLA LOKARNO či EDELWEISS (čp. 213)

Třebízského ulice čís. 33

Název domu: původní název VILLA SCHNEIDER, kol 1900 přejmenování na VILLA EDELWEISS, 1934 VILLA LOCARNO, 1945 se název nezměnil

Kdy byl postaven: 1893

Kým byl postaven: bratři SCHNEIDEROVÉ, architektem byl Adalbert LANG

K čemu sloužil: zčásti jako pension pro lázeňské hosty, zčásti jako obytný dům

Historie majitelů a účelu domu:

Dům čís. 213 v dnešní Třebízského ulici postavili židovští bratři Pinisius a Sikmund SCHNEIDEROVÉ. Žádost o stavební povolení podali 18.8.1892 u obce Šance a dům stavěli 1892/1893. Žádost o povolení k bydlení podali 1.května 1893, kdy již dům stál. Stavitelem domu byl Adalbert LANG. Roku 1899 se uvádí majitelem Josef LAUERER. V roce 1905 požádal Sigmund Schneider, majitel domu, o povolení k přístavbě domu Villa Edelweiss a 26.července 1906 žádá o povolení propojení dvorního traktu s budovou.

Historie za první republiky (1919-1938) a druhé války:

Po první válce se stal majitelem MUDr. Adolf STARK, který v září 1926 žádal město Mariánské Lázně o povolení nástavby domu o patro, což mu bylo vydáno. Tehdy byli v lázních byli dva doktoři Starkové – Adolf a Gerhard. Oba pocházeli z vily STARK v Mladějovského ulici čp. 89 (Meran). - Po nešťastné události - zavraždění profesora Theodora Lessinga - byl dům přejmenován na LOCARNO – podle zápisu z 13. března 1934 v pozemkové knize.

Z doby války se uvádí, že Karlu Brandtnerovi, který má v držení čp. 213, se nepovoluje obehnání zahrady plotem ve formě ostnatého drátu. Z toho je patrné, že Starkův majetek jakožto židovský, byl ve válce prodán.

Kuriosity domu:

V srpnu 1958 byla odhalena na domě pamětní deska, která hlásá, že tu byl 31.srpna 1933 zastřelen hannoverský profesor Theodor LESSING, který sem uprchl z Německa před Hitlerem. Je pohřben na zdejším mariánskolázeňském židovském hřbitově. //Viz Jan ŠPERL "První oběť nacismu v ČSR - Mariánské Lázně 1933", HAMELIKA č.4/1998 z 3. května 1998 // Šperl zde uvádí i literaturu k tomuto případu, včetně obsahu filmu "Výstřely v Mariánských Lázních".// Roku 1939 měl tento pension 23 postelí, 32 pokojů a 3 s vlastními koupelnami.

Dům po druhé světové válce:

Dům sloužil jako nájemní dům, majitel PBH, při nezměněném názvu LOKARNO.

Obyvatelé kolem roku 1965:

Obyvatelé(1965): Josef Leníček (1899), Vladimír Pernica (1909), Julie Pernicová (1920), Alois Špergl (1925), Růžena Pernicová (1931), Anton Londýn (1925), Ludmila Londýnová (1918), Karel Reif (1920), Sylva Reifová (1920), Milena Matoušková (1920), Jiřina Bechyňová (1928), Eduard Oblezar (1922), Olga Oblezarová (1927), Erik Plachý (1922), Jan Krpejš (1907), Marie Krpejšová (1921), Žemličkovi.

Jeví se neobydlený.

BÍLÁ CEREKEV či HELGOLAND (čp. 212)

Třebízského ulice čís. 31

Název domu: původní název domu VILLA HELGOLAND, neznámo proč, po roce 1945 zůstal nadále původní název. Až od roku 1966 jako BÍLÁ CEREKEV, ubytovna ROH pro centrální zotavovnu DONBAS

Kdy byl postaven: 1892, přestavován 1905, generální rekonstrukce 1974

Kým byl postaven: Bratři Pinisius a Zikmund SCHNEIDEROVI, obchodníci textilním manufakturním zbožím, architekt Alexandr Zickler, přestavba 1905 architekt Ignác König.

K čemu sloužil: zčástí jako pension a zčásti jako nájemní dům

Historie majitelů a účelu domu:

Dům pod názvem Helgoland - Třebízského čís. 31 – postavili bratři Pininius a Sigmund SCHNEIDEROVI, oba židovští obchodníci textilním manufakturním zbožím, kteří měli zprvu krám v domě Bílá Labuť (čp. 47 Chopin), později v domě Boží Oko (čp. 69 Auge Gottes, pak Horník). 29. března 1892 požádali stavební komisi obce Šance o udělení stavební koncese. Povolení s 50tikrejcarovým kolkem podepsal starosta Johann Sattler. Plán stavby připravil už 28.března 1890 stavitel Alexandr ZICKLER. Roku 1899 se uváděí majitelé Sigmund a Pinus Schneiderové.

Z roku 1905 jsou žádosti Maxe Schneidera a Julie Laurerové o nástavbu patra a mansardy a o zřízení dvorního traktu. K tomu šest plánků připravil stavitel Ignác KÖNIG. 1906 se uvádí majitelkou jen Julie LAUREROVÁ.

Historie za první republiky (1919-1938):

V dalších letech do roku 1925 píše různé žádosti Max Schneider, např. k označení cest. – 25.3.1935 je předložen plán schodiště stavitelem Josefem Lukarschem pro dům čp. 212. – 18.6.1936 je uděleno povolení Franz Schusserovi k provozování cukrářské živnosti v tomto domě. Roku 1939 měl jako pension 29 postelí. Majiteli byli Schneider a Fürst. – 31.10.1944 se uvádí dům v rukách Karla Brandtnera.

Kuriosity domu:

Odborářská ubytovna ROH jako dislokovaná část komplexu zotavovny DONBAS (Lesní mlýn).

Dům po druhé světové válce:

Po válce zůstal název Villa HELGOLAND i obsazení nájemníky. Později přechází dům do majetku ROH. Teprve v roce 1966 se objevuje nový název BÍLÁ CEREKEV jako ubytovna ROH, patřící pod centrální zotavovnu Donbas. V roce 1974 tu proběhla generální rekonstrukce. Správcem domu byl pan Lachký, tel. 2202.

Obyvatelé kolem roku 1965:

Obyvatelé(1965): Ondrej Lachký (1928), správce domu

BUZULUK či QUISISANA (čp. 211)

Třebízského ulice čís. 29

Název domu: VILLA QUISISANA, název se po roce 1945 neměnil, až 1958 jako ubytovna ROH přejmenován na BUZULUK

Kdy byl postaven: 1890

Kým byl postaven: stavitel Anton JÄGER jako vlastník parcely a domu; architekt Alexandr ZICKLER

K čemu sloužil: jako pension a jako nájemní byty

Historie majitelů a účelu domu:

Dům čís. 29 v Třebízského ulici se stavěl v letech 1889/1890 stavitelem Alexandrem ZICKLEREM. Byl to jednopatrový dům bez názvu pro jakéhosi Antona Jägera, stavitele z Kynšperku. Z 3. března 1891 je žádost Antona Jägera o používání postaveného domu k bydlení. Brzy, v roce 1895, se uvádí majitel domu Wenzel WILFERT a ten mu dává divné jméno QUISISANA. To byl pánský krejčí s titulem Hof-Lieferant (dvorní dodavatel). Dům odkoupil od Jägera, v roce 1896 žádá o povolení stavby stájí. Plány připravil opět Alexandr ZICKLER a povolení pro majitele urguje 17.června 1896 i tepelský opat Alfréd Clementso. Roku 1899 se uvádí majitel krejčí Wenzl WILFERT. Roku 1908 dochází k nástavbě domu.

Historie za první republiky (1919-1938):

Roku 1928 se staví garáže, které dělal Josef Pecher, zednický mistr ze Šancí. - Ještě v roce 1937 je majitel domu Wilfert uváděn v  telefonním seznamu s číslem 2417 jako pánský krejčí. Jeho syn, rovněž pánský krejčí, pracoval v domě Atlantic, tel. 2565. Roku 1939 tu bylo 26 postelí a garáže.

Dům po druhé světové válce:

Také tato vila neměnila po roce 1945 název ani nájemníky. Později přechází do majetku ROH. Nový název BUZULUK se objevuje pro tuto ubytovnu ROH až po přechodu pod ROH v roce 1958. Dům byl ubytovnou pracovníků zotavoven ROH.

Obyvatelé kolem roku 1965:

Obyvatelé(1965): Václav Řáda (1908), Jiřina Řádová (1912) , Zdeněk Kvíd (1926), Věra Kvídová (1935), Antonín Zahrádka (1925), Jiřina Zahrádková (1926), Gejrovi.

VILLA EXCELSIOR (čp. 210)

Třebízského ulice čís. 27

Název domu: Vzácný případ - název VILLA EXCELSIOR zůstal původní - beze změn.

Kdy byl postaven: 1889

Kým byl postaven: majitel Johann Kuchyňka, architekt Alexandr Zickler

K čemu sloužil: jako pension a jako nájemní dům

Historie majitelů a účelu domu:

Dům – Třebízského čís.27 – byl postaven v roce 1889. Nejstarší zpráva je z 30.8.1888, kdy "… úředník České hypotéční banky v Praze, Johann Kuchynka, zastoupený u stavební komise svým tchánem Johannem Schlesingerem v Mariánských Lázních, prosí o udělení stavebního povolení k postavení jednopatrové vily podle plánů." Stavební komise obce Šance posílá 11. září 1888 odpověď, podepsanou Johannem Sattlerem, Johannem Schlesingerem a Zicklerem – povolení pro pana "Herrn Johann Kuchynka, in Schanz, Waldmühle". Od roku 1900 se objevují různé žádosti, adresované již na radnici Mariánské Lázně a podepsané novým majitelem Excelsioru. Tím byl Josef ROTH, známý místní obuvník. Uvádí se v seznamu 1899. Měl obuvnický krám v domě Brusel na Mírovém náměstí v domě doktora Davida. Z roku 1900 je plán na nadstavbu domu Excelsior od stavitele Alexandra Zicklera.

2. září 1909 dům od Rotha koupili Franz a Julie WÖLFLOVI. Podle kupní smlouvy z 28. září 1918 kupují od nich dům Fritz a Luise BOLLSCHOVI z Kronstadtu za 195 000 rakouských korun.

Historie za první republiky (1919-1938):

Další zpráva je 3.září 1931, kdy inspektorát pro zemské dávky v Praze uvádí (v češtině), že Bedřich(Fritz) a Luisa BOLEŠOVI z Brasso prodali za 300 000 Kč dům Karlovi a Marii KLEČKOVÝM, kteří zůstali majiteli do konce republiky. Od počátku bydlíval v domě Ing. Emil Stöhr. Roku 1939 měl 35 postalí a 23 pokojů, ústřední topení, parčík. Majitelem zůstávali Klečkovi.

Kuriosity domu: Dům má původní název a mezi majiteli byli od roku 1918 ruská rodina Bolešů (Kronstadst - Brasso) a od roku 1931 česká rodina Klečků.

Dům po druhé světové válce:

Poválečný vývoj bohužel není znám. Dům pravděpodobně nezůstal Klečkům, protože z 16.dubna 1954 je žádost ředitelství vojenských lesů v Kynžvartě - jako majitele - o povolení přestavby tohoto domu na bytové jednotky. 24.dubna 1954 je vydáno povolení s výminkou, že přestavba musí respektovat to, aby "v budoucnu mohl objekt sloužit jako léčebný dům". Název VILLA EXCELSIOR zůstává domu od založení. Bohužel se zaměňuje s novějším názvem Hotelu Excelsior na Hlavní třídě. Rozlišení je pouze Villa a Hotel.

Obyvatelé kolem roku 1965:

Obyvatelé (1965): Jan Cinkanič (1913), Marie Cinkaničová (1915), Michal Cinkanič (1944), Marie Cinkaničová (1943), Anna Cinkaničová (1947), Jindřiška Kryštofová (1922), Václav Novák (1930), Milica Nováková (1919), Josef Čížek (1932), Věra Čížková (1933), Vlastimil Vrba, Jarmila Vrbová (1933), Ivan Gajda, Julie Gajdová, Marie Potjahajlová (1925), Jaroslav Zbranek (1947), Libuše Zbranková (1947)

V současné době byl využit k restitučním požadavkům a předán novému majiteli.

VILLA SOUVENIR (čp. 209)

Třebízského ulice čís. 25

Název domu: VILLA SOUVENIR jako dům rovněž s původním názvem

Kdy byl postaven: 1888

Kým byl postaven: majitel c.k. poštovní kontrolor Albrecht Wagner, architekt Alexandr Zickler

K čemu sloužil: pension a nájemní dům

Historie majitelů a účelu domu:

Dům čís. 25 v Třebízského ulici – postavil c.k.poštovní kontrolor Albrecht WAGNER pod názvem VILLA SOUVENIR. Již 21. června 1887 požádal obecní úřad v Šancích o stavební povolení. Dům se stavěl v letech 1887/88 a 12.března 1888 již žádal o povolení k bydlení v novém domě! Stavitelem byl Alexandr ZICKLER. Roku 1899 se ještě uvádí majitelem WAGNER, ale již v roce 1900 nový majitel Pininius SCHNEIDER žádá o povolení nástavby druhého patra na domě SOUVENIR. Stavbu tentokrát provedl stavitel Johann KÖNIG. Schneider vedl svůj obchod střižným zbožím v domě Boží Oko (čp. 69 na dn. Mírovém náměstí).

Historie za první republiky (1919-1938):

Dům byl údajně v roce 1931 prodán a další majitelé se uvádějí H.Pollak a J.Sametz

Kuriosity domu: Dům s původním názvem od roku 1888.

Dům po druhé světové válce:

Po druhé válce, 28.srpna 1945, se stává národním správcem čp.209 Josef KORN. Dům čp. 209 má původní název SOUVENIR a po válce patřil pod PBH Mariánské Lázně.

Obyvatelé kolem roku 1965:

Obyvatelé(1965): Květa Nevařilová (1907), Josef Gritz (1940), Eva Gritzová (1938), Antonín Maryška (1908), Libuše Maryšková (1921), Bedřich Schiller (1931), Věra Schillerová (1942), Matěj Drop (1931), Marie Dropová (1933), Jaroslav Kiml (1923), Zdeňka Kimlová (1927), Jaroslav Keml (1947), Emma Kemlová (1949), Zdeňka Fricová (1916), Kotrčková, Dubová, Kopačka.

VILLA CAPRI (čp. 208)

Třebízského ulice čís. 23

Název domu: VILLA ROTH, ale již 1900 VILLA CAPRI, po 1945 název nezměněn.

Kdy byl postaven: 1887

Kým byl postaven: majitel obuvník Josef Roth, architekt pravděpodobně Alexandr Zickler

K čemu sloužil: pension a nájemní dům

Historie majitelů a účelu domu:

Dům - Třebízského čís.23 – nechal postavit obuvník Josef ROTH. Již 4.října 1885 žádá obecní úřad Šance o stavební povolení a někdy v letech 1887-1890 byl dům postaven pod názvem VILLA ROTH. Roku 1898 je novým majitelem Otto WOLFNER, uvádí ho i nový seznam majitelů, a 5. dubna 1899 žádá město Mariánské Lázně o změnu názvu z Villa Roth na Villa CAPRI, v roce 1902 žádá o povolení stavebních úprav. Wolfner byl obchodník plátěným a módním manufakturním zbožím s krámem v Anglickém dvoře na Hlavní třídě (čp. 52).

Historie za první republiky (1919-1938):

Roku 1937 je majitelkou Louise WOLFNEROVÁ, tel. 2066. 23.10.1926 provedl na žádost Otto a Luisy Wolfnerových Ing. Karl Ruppert ocenění domu hodnotou 613 240 Kč.Roku 1939 měl pension CAOPRI 30 postelí a 20 pokojů, dům byl pod komisionární správou (jako bývalý židovský majetek).

Dům po druhé světové válce:

Po válce přešly domy čp. 207 a 208 pod Správu státních lesů v Mariánských Lázních a 16. května 1946 oficiálně se staly ubytovnami této správy. Před rokem 1989 patřily pod PBH Mariánské Lázně.

Obyvatelé kolem roku 1965:

Obyvatelé(1965): Josef Sláma (1931), Josefa Slámová (1938), Josef Jalčák (1933), Matylda Jalčáková (1934), Jiří Hora (1931), Marie Horová (1932), Antonín Ležák (1929), Marie Ležáková (1935), Helena Lebedová (1919), Mikovi, Česalovi, Ročákovi.

VILLA PRIMAVERA (čp.207)

Třebízského ulice čís. 21

Název domu: původně VILLA SCHENK, od roku 1910 VILLA PRIMAVERA

Kdy byl postaven: 1894

Kým byl postaven: majitel soukromník Peter Schenk, architekt Alexandr Zickler

K čemu sloužil: nájemní dům pro obyvatele Mariánských Lázní

Historie majitelů a účelu domu:

U počátků domu – Třebízského čís.21 – stál soukromník Peter SCHENK. Již 21.dubna 1885 žádal obecní úřad v Šancích o stavební koncesi pro seník. První jednoduchý jednopatrový dům na místě seníku stavěl Johann SCHENK v letech 1894/95, plány připravil 6.října 1894 stavitel Alexandr ZICKLER a 13.října 1894 je podepsal za obec Šance obecní radní Wilhelm Löwy. Název VILLA SCHENK byl původní, uvádí se majitel 1899 Johann SCHENK. Ale když kol roku 1910 přechází dům pod Sigmunda SCHNEIDERa, který 5.září 1910 žádá o přístavbu patra a mansardy, a dům dostává jméno PŘIMAVERA. Přístavbu patra provedl stavitel Adalbert Lang. 1.října 1910 bylo uděleno povolení k přístavbě. Zároveň byl zřízen výtah v domě.

Zatímco předchozí domy byly od počátku lázeňské domy, zaměřené na letní sezónní provoz, tento dům byl využit jen pro stálé nájemníky. Zde bydlíval agent Leo Fischer, sazeč písma Ernst Pink, městský úředník Max Hanuš, soukromnice Amália a Elise Senftovi a Carola Kahlerová.

Historie za první republiky (1919-1938):

16.července 1936 se uvádějí jako majitelé domu kupec Josef Schneider, Jenny Starková, Luisa Goldbergerová a Ludwig Schneider, kupec. Roku 1939 tu bylo 38 postelí a 14 pokojů, ústřední topení, garáže, výtah. Za druhé světové války přichází dům jako židovský majetek pod nucenou správu a 12. února 1944 se stává úředním správcem Ernst Ratka.

Kuriosity domu: Čistě nájemní dům.

Dům po druhé světové válce: Po druhé válce přešel dům pod PBH.

Obyvatelé kolem roku 1965:

Obyvatelé(1965): Lev Morel (1917), Elfriede Morelová (1924), Ol-dřich Novák, Marie Nováková, Luděk Novák, Oldřich Novák jun., Eva Nováková, Kožíšek a Kožíšková, Katin, Tunarová, Bouša, Boušová, Libuše Štrobachová, Anna Šedivá, Holubovi.

DAGMAR neboli VILLA BÄR (čp. 206)

Třebízského ulice čís. 19

Název domu: původní název podle prvního majitele VILLA BÄR

Kdy byl postaven: 1888

Kým byl postaven: vlastník pekař Josef Bär, architekt Alexandr Zickler

K čemu sloužil: jako nájemní dům

Historie majitelů a účelu domu:

Na počátcích domu – Třebízského čís. 19 – byl pekař Josef BÄR ze Šancí. Už 13.května 1873 žádal o povolení stavbičky. 28. srpna 1887 se píše o čp.64 (obce Šancí) pana Josefa Bära u Lesního mlýna. 21.května 1888 žádal o přístavbu domu a pak v roce 1891 o další přístavbu. K žádosti se vyjádřili podepsaní: stavitel Fridrich Zickler, soused Josef Löwenthal, soused z  Lesního mlýna Josef Hanslik, starosta Johann Sattler atd. Už 1. září 1896 se zde uvádí Bär jako pekař v místě a týž rok dochází k nástavbě patra na zadní trakt domu stavitelem Alexandrem ZICKLEREM. Josef Bär tu má vyhlášené pekařství, které prosperovalo. Uvádí se 1899 jako majitel.

Zatímco v předchozím sousedním domě čp.207 bydleli nájemníci zámožnější, zde bydleli lidé chudší – pradlena Marie Kletschová, poštovní posluha Tobiáš Schner, klempíř Franz Frank. Snad byl majitel Bär příbuzným známého špeditéra Bära, jehož firma sídlila v Nákladní ulici čp.282. Bär měl v městě i vlastní autobusové linky.

V roce 1904 přistavuje Bär za domem novou pec (Kunstofen) své pekárny. Stavitelem je Johann König. To vyvolalo spor s celým okolím. Kníže Metternich, který vlastní lesní pozemky těsně za domy, které tu jsou postaveny, si stěžuje, že v důsledku kouře a sazí jsou ohroženy stromy v lese. Soused Schenk žádá, aby pec byla minimálně 520 cm od domu, dům aby neměl balkón a výše domu aby byla stejná jako Schenkův dům. Josef Hanslik má výhrady, aby se nestavěla další patra. Odborník Zörkendörfer upozorňuje, že vzdálenost 520 cm je nedostatečná na větrání mezi domy a nebezpečí kouře a sazí je velké. Dvůr nutno vydláždit a bude nutný i vlastní vodovod. Manželé Bärovi slibují, že dům bude nižší než bylo plánováno.

Historie za první republiky (1919-1938) a za druhé války:

Další stížnost je z 10.srpna 1923 a opět se týká kouře a sazí. Podepsali ji stavitel Pecher, doktor Zörkendörfer, Josef Arnold, Sigmund Schneider, Josef Flauker z Lesního mlýna. 26. ledna 1926 žádá Bär o povolení motorové pekárny. Nová pekárna byla otevřena 29.července 1929. V roce 1932 se staví ve dvoře garáže. Za války je pekárna dále v provozu.

Kuriosity domu: Pekařství BÄR bylo centrálním místem ulice.

Dům po druhé světové válce:

Po válce přebírá pekárnu František PISKÁČEK a pokračuje v provozu. V roce 1955 přebírají provozovnu Pekárny Cheb. Ještě v roce 1964 se tu uvádí pekárna 02-04 místního podniku. 19.prosince 1972 je vydán tragický nesouhlas s dalším provozem pekárny. Tím totiž končí dlouhá historie zdejšího oblíbeného pekařství. Ač byl roku 1945 dům nazván DAGMAR, název se neujal a přežívalo označení "Bär".

Obyvatelé kolem roku 1965:

Obyvatelé(1965): František Piskáček (1896), Helena Piskáčková (1899), Jan Záň (1904), Jaroslav Schittler (1921), Jaroslav Hyťha (1913), Marie Hyťhová (1922), Ludmila Dolejšová (1901), Eliška Macounová (1878), František Flachs (1924), Marie Flachsová (1944), Zuzana Ondríková (1904), Stanislav Mráček )1918), Anna Dubová (1924), Tomáš Dub (1949)

KVĚTEN (čp. 205)

Třebízského ulice čís. 17

Název domu: původně tu stávala Löwenthalova košérská restaurace, později Café NATIONAL, kol 1925 TRANSVAAL, název zůstal i po roce 1945, po přechodu pod ROH vznikl nový název KVĚTEN

Kdy byl postaven: 1876 jako Löwenthalova restaurace, přestavba cca 1884 Löwenthalova kavárna, nová přestavba 1893/94 Café National

Kým byl postaven: Josef a David Löwenthal, židovští restauratéři, přestavba architekt Alexandr Zickler

K čemu sloužil: hostinec, košérská jídelna, později kavárna, jeden čas též jako pitná hala, pivnice, nájemní byty

Historie majitelů a účelu domu:

Bývalá zotavovna ROH Květen – Třebízského čís.17 – stojí na místě někdejší LÖWENTHALOVY košérské RESTAURACE z roku 1876. Majitelem byl Josef LÖWENTHAL. Žádost Davida Löwenthala o povolení stavby je z 12.října 1876 a byla odeslána na obecní úřad ve Velké Hleďsebi (kam v tom roce krátce patřily Šance). V říjnu 1876 se sešla stavební komise na radnici v  Mariánských Lázních. Na jednání byli: v čele komise Josef Weimann a Josef Lenhard z Velké Hleďsebe, dále ředitel Josef Blaha, tepelský fořtmistr Heinrich Reiniger, zmocněný k jednání inspektorem pramenů P. Ludolfem Staabem, doktor August Herzig, starosta Mariánských Lázní, městský lékař W.F. z Mariánských Lázní, majitelka Lesního mlýna, zastupovaná panem Fridrichem Zicklerem a Ervínem Luchou, a David Löwenthal jako pozvaný. Zdá se, že věc se nevyřídila – snad pro majetkové katastrální nejasnosti. 30.května 1877 žádá Löwenthal znovu Velkou Hleďsebi o prohlídku místa a stavební koupi. Podle dalšího vývoje se zdá, že v roce 1877/78 byla Löwenthalova kavárna postavena.

Neboť 20.srpna 1883 žádá David Löwenthal obec Šance o povolení přístavby dle přiložených plánů. Dne 3.dubna 1884 jde nová žádost do Šancí. A tak pokračuje tok žádostí, protokolů a povolení. 1.listopadu 1893 žádá Löwenthal o povolení pivního sklípku, ledovny (Eiskeller) a šenku (Bierschänk) v domě a stavbu pitné haly (Trinkhalle !!!) před domem. Stavitel Alexandr ZICKLER staví 1893/94 jídelní sál se schodištěm. Jde o dnešní přístupové schodiště !!! Od roku 1895 majitel Josef Löwenthal směřuje své žádosti již na radnici v Mariánských Lázních a uvádí svůj podnik pod novým názvem CAFÉ NATIONAL. Existují dva plánky!

Ještě v roce 1899 se uvádí majitel Josef LÖWENTHAL. Po roce 1900 se objevuje Josef Bär jako majitel domů čp. 205 a 206.

Historie za první republiky (1919-1938) a po druhé válce: Za první republiky se hostinec a výčep v čp. 205 uvádí jako TRANSVAAL a taktéž i dům. V roce 1926 je tu nájemním restauratérem Anton Kraus. Roku 1939 měl pension TRANSVAAL 32 postelí a 22 pokojů, majitelem je Johann Bär.

Kuriosity domu: Původní stará košérská restaurace pro židovské hosty z roku 1876, později po roce 1894 v domě pivnice, ledovna, šewnk a údajně i pitná hala (plánek).

Dům po druhé světové válce: Po roce 1945 zůstal název TRANSVAAL. Dnešní název KVĚTEN je až z doby odborářské rekreace ROH a příslušnosti domu pod centrální DONBAS.

Obyvatelé kolem roku 1965:

Obyvatelé(1965): Josef Svoboda (1942), Bohuslava Svobodová (1942), Štefan Jarik.

Současný stav domu: Zůstává již mnoho let v přestavbě pod lešením.

VILLA ANITA (čp.341)

Třebízského ulice čís. 15

Název domu: Původní název VILLA ANITA zůstal dodnes

Kdy byl postaven: po roce 1900

Kým byl postaven: majitelka Anita Lüwitová

K čemu sloužil: pension a nájemní byty

Historie majitelů a účelu domu:

Vila s původním názvem – Třebízského čís.15 – byla postavena po roce 1900 majitelkou Anitou LÖWITOVOU, po které má dům dodnes nápis na fasádě. Na tomto místě stávalo předtím Löwenthalova letní restaurace pod jeho hotelem. Po druhé světové válce přešel dům později pod zotavovnu ROH Donbas.

Obyvatelé kolem roku 1965:

Obyvatelé(1965): rodina právníka Jiráska, Antonín Nový (1910), Jana Nová (1916), Jana Jonáková (1891), František Andres (1921), Marie Andresová (1925), Josef Cvrk (1915), Marie Cvrková (1893), Alžběta Novotná (1903),.

Současný stav domu: Zůstává mnoho let v přestavbě.

BYSTRICE neboli SAVOY (čp.340)

Třebízského ulice čís. 13

Název domu: původní název domu SAVOY, zůstal i po druhé válce, až po přechodu pod odborářskou rekreaci ROH byl změněn na BYSTRICE, ale též BYSTRICA.

Kdy byl postaven: po roce 1900

Kým byl postaven: vlastník Max Porges

K čemu sloužil: jako hotel

Historie majitelů a účelu domu:

Dům – Třebízského čís. 13 – byl postaven ve stejné době jako předchozí čp. 341 po roce 1900 doktorem Maxem Porgesem, 1906 a ještě roku 1937 se uvádí majitel Julius PORGES. Roku 1939 měl SAVOY 36 postelí, 28 pokojů, ústřední topení a výtah. Původní jméno hotelu bylo SAVOY a nezměnilo se ani po roce 1945. Až po převzetí zotavovnou ROH Donbas byl název změněn.

Obyvatelé kolem roku 1965:

Bohuslav Vlk (1924), Marie Vlková (1924), Božena Vlková (1944)

Současný stav domu: Zůstává v přestavbě.

LESNÍ MLÝN neboli DONBAS (čp.204)

Třebízského ulice čís. 12

Název domu: původní název domu WALDMÜHLE (Lesní mlýn) přežil až do roku 1945, pak název HOTEL ALHAMBRA, po roce 1950 DONBAS, po roce 1990 opět zpátky LESNÍ MLÝN.

Kdy byl postaven: 1833 na místě mnohem staršího mlýna SCHNEIDMÜHLE, který je uváděn na mapě 1683.

Kým byl postaven: vonšovský mlynář Johann Schneider

K čemu sloužil: původně jako mlýn, pak jako hostinec, restaurace, kavárna a nakonec jako hotel, odborářská zotavovna ROH, po roce 1990 zůstává zčásti staveništěm, vizuálně zbořeništěm.

Historie majitelů a účelu domu:

A. Počátky mlýna:

Dřevěný pavilónek Lesního pramene (původně Schneidsäuerling) v údolí (tehdy Schneidthal) vznikl v roce 1828 a jeho samota neměla dlouhého trvání. V roce 1833 byl tu postaven metternichovský mlýn, což zaznamenal ve své mariánskolázeňské privátní kronice tehdy 65-tiletý Johann Nepomuk FELBINGER:

"1833 – Der Wonschamüller Schneider unweit der Waldquelle Ein Haus mit einer Mühle auf den Fürst Metternischen Grund und Boden angefangen zubauen und hergestellt."

Zdejší mlýn tedy postavil mlynář Johann Schneider z Vonšovského mlýna roku 1833. Schneider sem přišel Pocházel z nedaleké obce Šance (Valy) , kde rozhlehlý a kamenný Vonšovský mlýn stával po staletí nad vesnicí Valy (proti proudu Kosího potoka). Tento mlýn zanikl po druhé světové válce, někdy v padesátých letech.

Lesní mlýn stál na kynžvartském panství, kdežto nedaleký Lesní pramen vyvěral na tepelském klášterním panství. Hranice obou panství musela vést v těsné blízkosti pramene. Starou hranicí obou panství býval potok, ale podle toho by měl Lesní pramen patřit Metternichovi. Proč tomu tak nebylo, nevíme. Tento otazník visí od počátků lázní i nad celým pravým břehem potoka Schneidbach v Mariánskolázeňského údolí, tj. nad pravým břehem hraničního potoka. Lázně založil klášter a patřily klášteru, ale víme, že původně kníže Metternich vlastnil velké pozemkové parcely na pravém břehu potoka (např. lokalita domu Sanssouci a dnešní radnice). Proto zde postavil i metternichovský lázeňský dům SANSSOUCI, ve kterém bydlel v roce 1835 císař Ferdinand s císařovnou. Za opatování Koppmanna se měl kancléř Metternich vážně zabývat myšlenkou, že odkoupí od kláštera Teplá celé Mariánské Lázně. Traduje se, že Metternich nabízel tepelskému klášteru výměnou bývalé, velmi bohaté klášterní panství cisterciáků Plasy, které dříve zakoupil. Cisterciácký klášter Plasy byl zrušen roku 1785, přešel do vlastnictví Náboženského fondu a od toho je odkoupil kancléř Metternich.

Pověst o tom, že se kancléř Metternich rád občas zastavil v Lesním mlýně, dává jeho návštěvy do souvislosti s krásnou paní mlynářkou, ale k tomu pochopitelně chybí doklady.

První rytiny Lesního pramene většinou zachycují v pozadí jednoduchou patrovou stavbu jednoduchého mlýna s náhonem, který vedl z  potoka Schneidbach do rybníka nad mlýnem. To byl rezervoár vody pro pohon dvou mlýnských kol. Rybník býval v místě bývalého dětského hřiště nad domem.

LESNÍ MLÝN (Waldmühle) původně sloužil ke skutečnému mlýnskému provozu – jako pila. Měl náhon, nádrž a dvě mlýnská kola. Tak jako jiné samoty v okolí se stal brzy hostincem. Roku 1837 se připomíná jako MÜHLENWIRTHAUS s krytou kuželkářskou drahou. Na mapce z té doby jsou ještě zakreslena u mlýna dvě kola. Ale už tehdy se v mlýně podávalo občerstvení všeho druhu.

B. Lesní mlýn za Dietlů:

Kol roku 1850 odkoupil mlýn Georg Niklas DIETL, narozený sice v Šancích, ale uváděný jako mistr koželužský z Kynšperku. Jeho paní Kateřina pocházela z hostinského rodu. Dietlovi zažádali tehdy oficiálně o povolení k provozování kavárny a hospody. Povolení dostali v roce 1853 - "Genehmigung zu Kaffeeausschenk und Gastnahrung". Obdrželi ho na okresním hejtmanství ve Falknově. Sem prý tehdy patříval i Kynžvart (ačkoliv víme, že Kynžvartsko patřívalo pod okresní hejtmanství Planá).

To už nebylo ono malé až sousedské nabízení kávy pro unavené lázeňské hosty, kteří se tu zastavili, ale legální chod hostince s vyvařováním ve větším. Bylo jasné, že dny mlýnského provozu jsou sečteny. - Jako malé intermezzo zažil Lesní mlýn provoz jakési menší manufaktury na potoce, kde pracovalo více dělníků, ale co se tu vyrábělo, nevíme.

Dcera Dietlů Anna se provdala v roce 1877 za Josefa HANSLIKA ze Žatce. Za správcování Dietlova zetě Josefa Hanslika ze Žatce se provoz mlýna zastavil. Podnikavý Hanslik dovedl hospodský provoz až k výstavbě většího hotelu, u něhož postavil rozlehlou verandu a zahradní restauraci. V lese vybudoval spoustu laviček a stolů, kde hosté ve stínu poseděli a popili. Smíšený les tehdy končil až u mlýna. Nebylo žádné Třebízského ulice, ale kavární zahrada – jak vidíme na pohlednicích – byla rozlehlá. Až ke konci 19.století se začíná se stavbou vilek. Brzy pak se nový obraz místa před sto lety stabilizoval a zůstal po celé dvacáté století bez výrazných změn. K posledním větším změnám docházelo před rokem 1914. Josef HANSLIK se uvádí jako majitel v roce 1899. Hrob Hansliků se nachází při severní zdi hřbitova.

C. Po roce 1900:

Mění se majitel Lesního mlýna. Přichází major a hoteliér Heinrich KRAUS (1865 -1934). Pochází z Horšovského Týna, ale narozený v italských Benátkách. Za něho došlo k přestavbě Lesního mlýna, při níž mizí typická střešní balustráda. Do roku 1914 dochází k různým přístavbám a nástavbám u většiny vil i u Lesního mlýna, ale nové domy už nepřibývaly.

Uzavřela se také řada vilek v dolní části Třebízského ulice nad divadlem. Celá oblast kupodivu nedokázala vyrůst v přeplněnou městskou zástavbu. Zůstávala stranou silného městského ruchu, který tak doléhal nepříznivě na centrální lázeňskou čtvrť. Ve třicátých letech se objevuje nový majitel Lesního mlýna – syn poštovního fiakristy - Josef Michael FLAUKER jako hoteliér.

D. Historie za první republiky (1919-1938):

V letech 1918-1938 pokračovala tradice poledních koncertů u Lesního pramene i vysoká návštěvnost hostů. Přicházejí sem tisíce turistů i lázeňských hostů, ochutnávají Lesní pramen, procházejí údolím. Vycházkové cesty se prodlužují a natahují – vedou ke kavárně Maxthal, dál na Dunkanovu výšinu, k údolní přehradě, ke kavárně Nimrod, k Farské kyselce. Kočáry míří do lázní Sangerberku a nahoru ke kavárně Volfštejn. Jiný směr vycházek vede na Kladskou uprostřed Císařského lesa, s vodními plochami a s restaurací U tokajícího tetřeva. Lázeňská konjunktura té doby má jediný stavební přírůstek – dnešní Parkhotel na samotě při silnici na Kladskou.

Roku 1936 má Lesní mlýn 70 pokojů pro hosty. Cena je 35 Kč na osobu a den, s celodenní penzí 75 Kč. Nabízí se tu použití autogaráží, konají se tzv. freikoncerty domácí kapely hotelu, hraje a tancuje se tu dopoledne, odpoledne i večer – třikrát denně. Roku 1939 se uvádí majitel Josef Flauker, 82 postelí, 54 pokojů, výtah, ústřední topení, garáže.

Také klášterní hájenka DIANA byla pronajímána ke kavárenskému provozu. Nájemcem byl Karl Miethig. Maxovo údolí bylo v sezóně zaplaveno množstvím stánků a různými boudami. Základy některých dávných stánků lze ještě dnes v terénu vidět.

E. Dům po druhé světové válce:

Bývalá čtvrť u Lesního pramene s vilkovou ulicí dostává v roce 1945 nové jméno – TŘEBIZSKÉHO ULICE a Lesní mlýn je přejmenován na ALHAMBRA. Uvádí se jako hotel B – třídy s 82 sezónními lůžky. Maxovo údolí bylo pak na mapách padesátých let i později uváděno jako MAKOVO nebo MARXOVO ÚDOLÍ. Desítky krámků a stánků při vycházkových cestách v údolí zůstaly opuštěny a byly postupně likvidovány. Dnes zbylo pár betonových základů po nich při cestách.

Hotel ALHAMBRA po roce 1950 dostává nový název DONBAS a stává se centrální odborářskou zotavovnou s několika ubytovnami v Třebízského ulici. Jedná se o domy Bílá Cerkev, Bystrice, Květen, Vostok (čp. 129 – dnes zbořeno), celkem 347 lůžek. Na Donbasu je centrální stravovací a kulturní středisko s jídelnou pro 290 osob, dole ve sklepení středisko DON-Club.

Postupně roste počet přijíždějících rekreantů, místo je zcela zaplněno, zprvu o sezónách, později celoročně. Dochází k četným rekonstrukcím Donbasu (poslední velké stavební adaptace v Donbasu proběhly v 80.letech) i ubytoven, pod jídelním sálem vznikla noční kavárna DON, kterou využívali především zdejší rekreanti ROH. Trávily tu dovolenou i rodiny s dětmi, zaměstnanci z celé ČSSR i cizinci z východního bloku, především ze SSSR. Mimo sezónu přijížděli hlavně důchodci.

V letech 1955-57 proběhla přestavba pavilónu Lesního pramene, při čemž byla celá kolonáda zasklena a pavilón bylo možno uzamykat. Letní ruch kolem Lesního pramene s poledními koncerty si nijak nezadal s návštěvností minulého století.

Kolem roku 1960 provádí vedoucí městských parků Ing. Zbyněk Martínek zdařilé úpravy okolí Lesního pramene. Přechod do lesního prostoru volil jako pozvolný, nenápadný. Dávno zmizel někdejší hustý les. V novém parku s rhododendrony bylo sousoší sochaře Bejčka Odpočinek, upravený památník V.B.Třebízského ve rhododendronech. Roku 1975 přibylo poblíž pavilónu Lesního pramene sousoší "Goethe a múza" jako dar bývalé NDR k 30. výročí osvobození ČSR. Nakonec dochází i na hudební pavilón. Je přebudován a znovu postaven velkorysým způsobem v moderní podobě.

Moderní úpravna vody, postavená nad kavárnou Lunapark už v 60. letech, nijak nenarušila turistický proud v těchto místech. Byla postavena stranou silnice na levém břehu Třebízského potoka. Pod ní ležící kavárna Lunapark prožívala desítky let od jara do podzimu vysokou návštěvnost lázeňských hostů, rekreantů i pacientů. Oblíbené byly odpolední taneční čaje. Stranou zůstala pouze svazarmovská střelnice, odkud mizely vzácné historické terče slavných osobností. Zchátralého a téměř nevyužívaného objektu se ujal až v osmdesátých letech Městský dopravní podnik a vybudoval z ní podnikovou zotavovnu.

Až do Třebízského ulice byla zavedena trolejbusová doprava s konečnou stanicí a otočkou u posledního domu dole Wasilewská (dnes Seifert). V osmdesátých letech se budovala poměrně řadu let silniční spojka mezi Ruskou a Třebízského ulicí, která sice dopravně zkomplikovala trolejbusovou otočku, ale cílem bylo odlehčit sílícímu dopravnímu ruchu dole na Hlavní třídě. Po vybudování trolejbusová linka i s otočkou zmizely.

Kuriosity domu:

Slavní hosté.

Mezi množství hostů, kteří si tento kout lázní pro svůj klid a lesní ticho oblíbili, patřila řada osobností. Z českých hostů to byl spisovatel Václav Beneš TŘEBÍZSKÝ, který tu trávil poslední dny svého života. Zemřel 20. června 1884 v domě Moskva, dnes Třebízský. Také premonstrát a český spisovatel František Josef SMETANA miloval tento kout a napsal o milovaném prameni, kterému říkal Lesinka, i českou báseň. - Milovník lesních vycházek filosof Friedrich NIETZSCHE procházel tudy mnohokráte. - Rád se u Lesního pramene procházel anglický král EDUARD VII. a v roce 1916 sem chodíval pražský spisovatel Franz KAFKA, který sem chodil na oběd na hájenku Dianu. V letech 1923-1924 sem pravidelně chodíval a místo si oblíbil ruský spisovatel Maxim GORKIJ a o několik let později - za první republiky - sem přijížděl ministr zahraničí SSSR Maxim LITVINOV, který bydlíval zde v hotelu Lesní mlýn. Těžko však říci o výmarském básníku Johannu Wolfgangu GOETHOVI, že by sem pravidelně chodíval. V době jeho návštěv bylo místo ještě hustě zalesněno, nevedla sem ještě žádná vycházková cesta, snad jen pěšina k prameni. Přesto je skutečností, že v roce 1975 sem byla umístěna socha GOETHE a MUZA, dílo východoněmeckého sochaře Heinricha Drakeho, dar vlády NDR k 30. výročí osvobození Československa. Dnes je socha posunuta k hájence Diana. Nové barevné sousoší Olbrama ZOUBKA "Tři grácie" tak vytlačilo předchozí dílo z těchto míst.

Podrobná historie majitelů mlýna:

LESNÍ MLÝN (Waldmühle), původně Šance (Schanz) čp.47, patřící pod farní kostel v Kynžvartě, byl přifařen k faře Mariánské Lázně dnem 14. června 1844. V mlýně bydleli: :

I. Vonšovský mlynář SCHNEIDER mlýn postavil a byl prvním majitelem. Bližší údaje však nemáme. Od něho koupil mlýn

II. Georg DIETL, nar. 12.10.1812 Šance, ulička Lohgasse 26, ženat 1846, + 13.9.1866 (jeho rodiče Kašpar Dietl z Lohgässe a Franziska, roz. Zicklerová) a manželka Katharina DIETLOVÁ, roz. Tippmannová, nar. 2.8.1820, + 6.10.1890 (rodiče Josef a Elisabeth roz. Schusterová z Kynšperku) . Jejich děti:

1. Michael DIETL, MUDr. Univ. Profesor, nar. 1847 v Kynšperku, stal se slavným lékařem své doby, + 5.9.1887 ve 40 letech na paralýzu v domě čp. 195 Tusculum, kde mu byla později odhalena pamětní deska

2. Josef Dietl, nar. 1849

(III.) 3. Anna Dietlová, nar. kol 1850, provdána za Josefa HANSLIKA, hoteliéra ze Žatce, zemřela 24.6.1940 marasmus; bydleli v Lesním mlýně, později ve vile Svatý Jiří čp. 358

4. Teresia Juliana Dietlová, nar. 24.5.1854, provdána 3.10.1876 za Eduarda Stickela, továrníka z Prahy

5. Anton a Rendius, nar. 6.8.1855. Anton se oženil 15.1.1887 s Emilií SENFTOVOU z domu Belvedere čp. 16; žili v domě čp. 175 Tusculum

6. Wenzl DIETL, JUDr. a starosta města Mariánské Lázně, nar. 27.9.1857, nebyl ženat, zemřel v 50 letech jako starosta na cestě k jednáním do Vídně ve vlaku 13. října 1907. Dietlovi prodali Lesní mlýn:

IV. Heinrich KRAUS, major o.d., hoteliér z Horšovského Týna, nar. 1865 v Benátkách, + 1934, jeho žena Bertha, roz. Gülichová z Chotouně u Prahy. Jejich děti:

1. Alexandr Karl Wilhelm, tapetář z Jablonce, nar. 28.5.1895, ženat 20.4.1920 s Hildegardou SCHAFFEROVOU z čp. 343 Palladio, nar. 8.5.1898, žili v Lesním mlýně. Uvádí se jejich potomek Alex s datem 22.8.1943 (též úmrtí?)

2. Maria Anna, nar. 16.7.1897, provdána 15.5.1919 za advokáta JUDr. Franze H.ŽAMPACHA, nar. 16.10.1895, z čp. 129 Guttenberg. Údaje o dalších dětech jsou mizivé:

3. Franz – nadporučík,

4. Heinrich,

5. Anna Maria, provdána 24.5.1917 za Antona Gößlera z Kosthenthalu.

V roce 1923 se objevuje nový majitel Lesního mlýna:

V. Josef Michael FLAUGER, hoteliér, nar. 13.5.1874, ženat 11.6.1921 s Amálií Ruppertovou z čp. 69. Jeho otec, poštovní fiakrista ze Skelných Hutí (nar. 15.2.1831, + 24.5.1881), matka Anna roz. Stromová z Drmoulu (nar. 24.8.1840, + 13.7.1928). Měl 6 sourozenců.

Obyvatelé kolem roku 1965:

Obyvatelé(1965): Bohumil Dengler (1923), Jaroslava Denglerová (1929), Jan Ryba (1909), Marie Rybová (1913), Jan Ryba (1945).

Současný stav centrálního domu LESNÍ MLÝN a okolí.

Dům se rozpadá, není opravován, zůstává opuštěn. Rozpaky po roce 1990: Mimořádné těžké období nastalo pro tuto oblast Třebízského ulice po roce 1990. Zrušení odborářské rekreace ROH postihlo katastrofálně zdejší frekvenci hostů. Po roce 1992 byl uzavřen DONBAS a nejasné majetkové vztahy způsobily, že celý komplex zůstal prázdný a chátral. V roce 1998 došlo k zakoupení neznámým podnikem ,který zahájil opravné práce, ale nedokončil.

V dolejší části Třebízského ulice v opuštěné depandanci centrálního DONBAS "Vostok" došlo k protékání střechy a ke zřícení schodiště. Protože byl na fasádě přichycen trolej, bylo nutno zrušit trolejbusovou linku do Třebízského ulice. V ulici nejsou žádné obchody a protože i v horní části lázeňské čtvrti zmizely některé nezbytné potravinářské obchody, zásobování je pro zde bydlící občany velmi ztíženo. Dům VOSTOK byl demolován a místo srovnáno se zemí.

Sousoší "Goethe a Múza" bylo přemístěno z prostranství k hájence Dianě do lesa a to umožnilo chuligánům jeho trvalé znečišťování a malování oplzlých kreseb. Za starosty ing. Zbyňka Martínka byla odstraněna pamětní deska v českém a německém jazyce. U Lesního pramene se přestaly pořádat tradiční polední koncerty a moderní pavilón zůstal nevyužit a chátrá. Instalování díla Olbrama Zoubka Tři grácie se jeví rozpačité. stejně jako odstranění sousoší Goethe a Múza.

Lesní pramen byl znečištěn kanalizací a jeho další osud je velmi vážný. Není jisté, že bude někdy obnoven. Tím zmizel poslední důvod návštěv hostů do těchto míst.

Zaniklý fotoateliér Günthner (čp.164)

Patřil do této části Mariánských Lázní a stával nedaleko Lesního pramene. Počátky fotoateliéru sahají do roku 1875. Dne 3. dubna 1875 obdržel na základě žádosti povolení k postavení fotoateliéru podle předloženého plánu na gruntě kláštera Teplá fotograt z Plzně Otto BIELEFELD. Povolení podepsal starosta August Herzig. Fotograf platil nájem za půjčený pozemek. Bielefeldův ateliér prosperoval poměrně dlouho, než přešel do rukou Karla a Anny GÜNTNEROVÝCH. Za nich bylo tradicí dát se u Lesního pramene vyfotografovat. V adresářích 1899 a 1906 se uvádí majitelé Karl Güntner, fotograf, a Anna Güntnerová, obchodnice s galantérií. Güntnerovi marně usilovali o povolení řádné stavby na místě provizorního ateliéru. Za první republiky znovu a marně žádali radnici. Stavba nebyla povolena.

Roku 1945 byl fotoateliér přejmenován na IVO, ale doba fotoateliérů minula a tak brzy poté zanikl.

Střelnice (čp.308)

Je uváděna adresou jako Chopinova ulice čís. 3. Historie střelnice začíná revolučním rokem 1848, kdy ve zdejším lese stranou lázní si mariánskolázeňská národní garda pronajala od kláštera místo pro cvičení gardistů ve střelbě. Původně stávala střelnice v místech dnešních tenisových kurtů. V roce 1895 byla zrušena a přesunuta dále do lesa na dnešní místo. v adresáři 1899 se uvádí jako majetek kláštera Teplá a na jejím místě bylo původně dětské hřiště, později tenisové kurty. U střelnice byl postaven dřevěný pavilón, bohatě tesařsky zdobený. Jako sportovní střelnice byla v oblibě u prominentních a urozených hostů a především u polské a ruské šlechty. V dřevěné hale bývaly vystavovány prostřílené terče slavných hostů. Ještě před 20 lety tu bývaly terče anglického krále Eduarda VII., místního lékaře Kratzmanna, hraběte Szeglesiho z Topolčianek aj.

V roce 1965 měla střelnice vlastní telefon 2743 a sloužila organizaci Svazarmu. Ale chátrala a v 70. letech rozhodnuto přestavět areál v podnikovou zotavovnu Městského dopravního podniku Mariánské Lázně. Rehabilitační středisko Dopravního podniku města - STŘELNICE - oživuje dnes svým provozem tento jinak neobydlený kout lázní. Vzniklo v letech 1983-1984 velkorysou přestavbou staré dřevěné střelnice.

Tenisové dvorce u Lesního pramene (čp.63)

Jsou uváděny adresou do Chopinovy ulice čís.5. Roku 1937 měly telefon 2412 (později 2694). Na tomto místě bývala původně stará střelnice z roku 1848. Když byla kol roku 1895 přestěhována dále do nitra lesa, vzniklo tu dětské hřiště. Z toho se pak vyvinuly tenisové kurty.

Za první republiky prý patřily k nejlépe upraveným dvorcům u nás. Před první válkou měla toto čp. 63 hlavní jídelna hotelu Klinger. Později bylo toto číslo použito na klubovnu tenisových dvorců.

1. května 1945 zažily kurty popravy německých dezertérů vojáky zvláštního útvaru SS, jak je popsal místní farář Raimund Träger, který dával odsouzencům poslední útěchu. Velení SS mělo v té době dočasné sídlo v domě Helga.

Hájenka DIANA (čp.85)

Uváděna adresou jako Chopinova čís.1 – byla postavena roku 1852 pro klášterní lesní revír. Stala se pozvolna kavárnou a hostincem, ale zůstala majetkem premonstrátského kláštera Teplá. V roce 1906 se uvádí zdejší fořt Anton David. V té době se uváděl i ve střelnici obyvatel Karl Diegisser, městský hlídač. Byla rozšířena a hostila takové slavné hosty jako byl pražský spisovatel Franz Kafka v roce 1916.

Obyvatelé (1965): František KAVAN (1909), Jana Kavanová (1914), Karel Koranda (1928), Milada Korandová (1931)

Kavárna Lunapark (čp.94)

Původní klášterní pila zde byla postavena roku 1860 klášterem Teplá. Zde se vyráběly bedny pro lahve minerálních vod Mariánských Lázní. Brzy ji stihl stejný osud jako u jiných míst v okolí – stala se kavárnou CAFÉ MAXTHAL, název měla podle Maxova údolí, které dal kultivovat opat Max Liebsch. Tepelský klášter dům pronajímal a v roce 1906 tu byl nájemcem Franz Dierl a kavárník Julius Dierl – zřejmě bratři. Kdysi měla v těchto místech stát přehrada, ale plány ji posunuly mnohem výše na dnešní místo na Kamenném potoce (Steinbach). Po roce 1945 dostala název LUNA-PARK a nedaleko domu zřízeno přírodní letní divadlo Víta Nejedlého. Pro nepříznivé vlhké podmínky bylo později zrušeno. Kavárna byla v provozu do roku 1990 a zažila desítky let doby velké konjunktury. Byla oblíbena u lázeňských hostů, konaly se tu odpolední čaje a stálí hosté z řad rekreantů a pacientů, kteří se do Mariánských Lázní každoročně vraceli, ji nazvali "Kočkodrom". Po roce 1990 zůstala opuštěna a zchátrala. Byla řadu let přestavována a nyní je znovu v provozu včetně odpoledních čajů.

Obyvatelé (1965): Štefan Mičo.

Nová úpravna vody

Nová úpravna vody byla postavena v 60. letech a nyní zajišťuje městu dodávky pitné i užitkové vody (nerozlišuje se). Vodu bere z nedaleké přehrady a upravuje. Do přehrady přicházejí nejen vody z okolních studní a toků, ale i z Podhorního rybníka a z horní části Třebízského potoka. Nová úpravna byla několikráte rekonstruována a rozšířena kapacita.

Stará vodárna a Montážní dům (čp.307)

Mimo provoz stojí stará cihlová vodárna z let 1893-1895 při silnici k Nimrodu po levé straně. MONTERSKÝ DŮM stojí po pravé straně, byl postaven roku 1895 jako Monteurhaus a měl čp. 307. Zde bydlel hlavní vodař. Roku 1899 se tu uváděl jako bydlící Friedrich Staab, městský montér. Podle ústní tradice tu prý bydlel někdo z cirkusu Krone, snad sám majitel. Proto se domu také říkalo "Cirkus Krone".

Strážní domek u přehrady

Vyrostl kol roku 1970 na hrázi údolní přehrady, která má obsah 270 000 m3. Dříve tu bývalo dřevěné stavení. Za válek byla přehrada hlídána vojensky. Strážní domek měl být postaven až za druhé světové války. Nemá číslo popisné.

Parkhotel

se uvádí na Třebízského ulici, ale nemá číslo popisné Mariánských Lázní. Před válkou se nazýval tento hotel s kavárnou, vinárnou a zahradními terasami WALDFRIEDEN. Byl postaven až za první republiky, po roce 1918. Po druhé válce zde bývala často ruská klientela. V Parkhotelu se zastavil v roce 1990 nový president ČSFR Václav Havel.

Kavárna NIMROD

Leží na rájovském katastru, proto nemá čp. Mariánských Lázní. Dnes je nejsevernější stavbou v okolí Mariánských Lázní, když výše položená kavárna VOLFŠTEJN zanikla po druhé světové válce požárem. Kavárna vznikla krátce po roce 1900. Český průvodce ředitele Hořejšího popisuje Nimrod jako útulnou kavárnu. Dvojspřeží sem stálo tehdy 60 Kč, drožka 40 Kč. Po roce 1945 tu správcoval pan Zavázal, kol roku 1955 se uvádí místo jako dětská zotavovna ŽUKOV, zanedlouho se však vrací k původnímu názvu. Dlouhodobě sloužila jako rekreační středisko Dopravního podniku města Prahy.

Hájenka Královský kámen

Byla postavena roku 1913 v podobě horské alpské chaty leží při silnici na Kladskou. GRIEBEN (1927) ji nazývá "volně přeloženo jako lovecký zámeček u Královského kamene. Po válce tu měl nedaleko odtud chatu Ivan Olbracht a Königsteiner Jagdchloss" – lidOlbrachtova chata. Bydlel tu hajný Loučanský a od něho prý pocházelo pojmenování Modrý kámen, protože se tu é mylně říkali hájence "Z Královského kamene, tisíciletého pomístního názvu, se udělal Modrý kámen a tento omyl se dostal bohužel i do map! Pak modřilo" (popíjelo). tu bydllékař Žaloudek z Mariánských Lázní a říkalo se "Žaloudkova chata".íval lázeňský

Hájenka Schober

Stávala na rozcestí lesních cest asi 200 metrů od kynžvartské silnice. Po válce se křižovatce říkalo STOH. Zde začíná turistická cesta do Kynžvartu. Hájenka SCHOBER vyhořela po válce v roce 1950 a na spáleništi bylo nalezeno ohořelé tělo, jejíž totožnost se podařilo zjistit nálezem zlatého přívěsku v podobě minikamery. Šlo o dceru známého plzeňského fotografa Balleye. Bylo podezření, že odtud chtěla utéct za hranice. Až po desítkách let vyšlo najevo, že šlo o případ hromadného vraha Petlana z Plzně-Petrohradu, který sem vodil tzv. "kopečkáře (= osoby, prchající na Západ) se slibem, že je převede přes hranici a zde je zabil a okradl. Byl nakonec vypátrán, ale ještě před soudem se ve vězení oběsil. Celý příběh se stal námětem jednoho z případů televizního seriálu majora Zemana, kde ovšem byla pozměněna jména i místa a zčásti i děj.

Dolní část Třebízského ulice

Zatímco horní část Třebízského ulice představuje kompaktní uzavřený celek s řadou lázeňských domů-vil ze stejného stavebního období - s výjimkou LESNÍHO MLÝNA, stavební celek dolní části Třebízského ulice vznikal v různých obdobích - jak vidsíme podle různých čísel popisných. Nejstarší je dům čp. 80 a stavebně jsou patrny různé doby i stavitelé vzniku. Nejvýraznější z domů VOSTOK musel být stržen a tím otevřel prostor mezi domy APOLLO a DIMITROV.

Dolní část Třebízského ulice začíná přemostěním ulice nad Třebízského potokem, který pak protéká východně za domy pod svahem vrchu KAROLA.

SEIFERT (čp.113)

Třebízského ulice čís. 11

Název domu: Původní VILLA KISCH, po roce 1945 určen název MARKO, ale neujal se, od roku 1974 WASILEWSKA, od roku 1991 SEIFERT.

Kdy byl postaven: 1871

Kým byl postaven: majitel Med.Dr. Heinrich Enoch Kisch, zdejší slavný lázeňský lékař a historik místa, autor mnoha spisů o Mariánských Lázních

K čemu sloužil: jako pension

Historie majitelů a účelu domu:

Dům patřil lázeňskému lékaři Med.Dr. Kischovi a potomkům. Roku 1899 i 1906 se stále uvádí Profesor doktor Kisch jako majitel. Roku 1929 se uvádí majitel MUDr. Franz KISCH. Roku 1939 je tu 22 postelí, 17 pokojů a 3 pokoje s koupelnami, dům jako židovský majetek spadl pod komisionální správu. Po válce snad nájemní dům, po roce 1974 ubytovna zaměstnanců zotavoven ROH a novým názvem WASILEWSKA. Po roce 1991 nový název SEIFERT. Nad domem bývala konečná trolejbusu číslo 2. Doktor Kisch léčil zde těžce nemocného Třebízského, který bydlel v sousední vilce.

TŘEBÍZSKÝ (čp.118)

Třebízského ulice čís. 9

Název domu: Původní STADT MOSKAU, pozdější název podle majitele VILLA WINDIRSCH, po roce 1945 TŘEBÍZSKÝ.

Kdy byl postaven: 1873

Kým byl postaven: Wilhelm Windirsch

K čemu sloužil: jako lázeňský pension

Historie majitelů a účelu domu:

Dům patřil majiteli Wilhelmu WINDIRSCHOVI, konditor - v 19.století a ještě 1899 a 1928, kdy se stále objevuje název MOSKAU. . Po něm se uvádí Dr.F.RUPPERT. Roku 1945 dostal dům jméno TŘEBÍZSKÝ. - Přiléhající nový přístavek patřil oddílu TJ SANDOW, oddíl kulturistiky Mariánské Lázně , jehož člen Alois PEK byl mistrem Evropy v kulturistice v nejvyšší vahové kategorii.

Kuriosita: V tomto domě zemřel 20. června 1884 Václav Beneš Třebízský a má zde pamětní desku.

OSTRAVA (čp.80)

Třebízského ulice čís. 7

Název domu: Původní SCHLOSS WINDSOR, po roce1945 nedošlo k přestěhování. Název OSTRAVA je z 50. let.

Kdy byl postaven: 1870

Kým byl postaven: majitelem Heinrichem REINIGEREM

K čemu sloužil: jako lázeňský pension

Historie majitelů a účelu domu:

Dům vlastnil Heinrich REINIGER, který žil ještě 1899, později v roce 1906 se uvádí dr. Rudolf REINIGER. Roku 1929 jsou majiteli MUDr. Rudolf a Emilie REINIGEROVI a jejich syn Rudolf. Nověji budova patřila Čs.státním lázním a sloužila jako léčebna chorob nervových.

RIGOLETTO (čp.130)

Třebízského ulice čís. 5

Název domu: VILLA OTT podle původního majitele dr. Ötta

Kdy byl postaven: 1875

Kým byl postaven: Majitelem Dr. Ernstem OTTEM

K čemu sloužil: jako rodinná vilka a lázeňský pension

Historie majitelů a účelu domu:

Patrový domek patřící Ottům změnil název až se změnou majitelů. Dr.Med. Ernst OTT se uvádí v roce 1899 a 1906 jako majitel. V roce 1929 se objevuje nová majitelka Frieda Rheingoldová a Villa RHEINGOLD. roku 1939 se uvádí název REINHOLD a dům pod komisionární správou. Je tub18 postelí a 10 pokojů, garáže. Roku 1945 přejmenován na RIGOLETTO.

 

Kuriosita: Mezi vilou Rigoletto a sousedním Lesním zámečkem (Waldschlössel) volně protékal Mlýnský potok ze svahu Mlýnského vrchu. Až v nové době byl zaveden pod zem.

K0ŠEV0J či TOBRUK (čp.107)

Třebízského ulice čís. 3

Název domu: WALDSCHLÖSSEL.

Kdy byl postaven: 1869

Kým byl postaven: Majitelem domu byl stavitel Friedrich ZICKLER, který zde bydlel.

K čemu sloužil: jako lázeňský pension

Historie majitelů a účelu domu:

Původní majitel domu Friedrich ZICKLER stavěl dům ihned po dostavění městského divadla, které také projektoval a stavěl. V roce 1899 se uvádí jako majitel domu syn Fridrichův - Alexandr ZICKLER, který byl rovněž stavitelem. Projektoval a stavěl většinu domů v Třebízského ulici. V roce 1906 je novým majitelem Emil LANZENDÖRFER, v roce 1929 bydlí sice v domě ještě Isabele Lanzendörferová, ale novou majitelkou je Luise WELZLová, která však nežije v městě! Roku 1939 tu bylo 40 postelí, 32 pokojů, výtah a koupelny. -

Kuriosita: Za války v domě bydlel ruský generál Vlasov, velitel Ruské osvobozenecké armády, bojující proti Rudé armádě po boku německých armád. Vlasovův štáb měl sídlo v domě LUCKER (dnes Jalta na Hlavní třídě).

Až v roce 1945 přejmenován na TOBRUK, a ještě značně později dostal jméno KOŠEVOJ.

HELGA (čp.428)

Třebízského ulice čís. 10

Název domu: Původně HEIMDALL (1937)

Kdy byl postaven: cca 1928 ( údajně již kol 1914)

Kým byl postaven: Dr. Franz a Franziska Nadlerovi

K čemu sloužil: jako lázeňský pension

Historie majitelů a účelu domu:

Dům postavil Dr. Nadler a Franziska Nadlerová jako první majitelé jako HEIMDALL. Roku 1929 majitelka Franziska a syn J.U.C.Ernst Nadler. Koncem války v roce 1945 zde sídlo německé SS stanného práva s vyhlašování rozsudků smrti (zastřelení se prováděla na tenisových kurtech). V roce 1945 přejmenován dům na HEDY, v 60. letech používán jako internát; v 80.letech se stal dům majetkem CHARITY Praha a dostal název PAX. Po roce 1991 nový název podle nových majitelů HELGA.

DIMITROV či WESTEND (čp.342)

Třebízského ulice čís. 8

Název domu: Původní název WESTEND.

Kdy byl postaven: 1903

Kým byl postaven: Dr. Franz NADLER

K čemu sloužil: jako lázeňský pension

Historie majitelů a účelu domu:

Majitel dr.Franz NADLER byl advokát a po Herzigovi starosta města, který však prokázal malou schopnost převzít řízení města po Herzigovi a zanedlouho odstoupil. Roku 1929 nová majitelka Adéla Geitlerová, která nebyla občankou Mariánských Lázní. Roku 1939 měl pension 62 lůžek, 44 pokojů a 3 pokoje s privátními koupelnami, ústřední topení, výtah, malý parčík. Roku 1945 zůstal název WESTEND. Dnešní název vznikl snad až v 70.letech.

Kuriosita: Údajně měl bydlet v tomto domě Jan Masaryk při zdejším pobytu.

VOSTOK (čp.129)

Třebízského ulice čís. 6

Název domu: původně GUTENBERG, v roce 1945 přejmenován na HOLAR, poslední název byl ze 70. let.

Kdy byl postaven: 1875

Kým byl postaven: Gschihay (?)

K čemu sloužil: jako lázeňský pension

Historie majitelů a účelu domu:

V roce 1899 se uváděla majitelkou Louise Gschihayová, 1906 dědicové Gschihayovi, 1929 se uvádějí Lucie Gschihayová, Elisabeth Müllerová a Margaretha Gschihayová. Roku 1945 dostal dům jméno HOLAR, 1965 se objevuje název TIFLIS, v sedmdesátých letech VOSTOK. Dům byl opuštěn po roce 1990 a když se zbortilo schodiště musel být demolován. Zbylo prostranství mezi Apollo a Westendem.

APOLLO (čp.105)

Třebízského ulice čís. 4

Název domu: původní název APOLLO

Kdy byl postaven: 1864

Kým byl postaven: Franz Schindler

K čemu sloužil: jako lázeňský pension

Historie majitelů a účelu domu:

Dům z roku 1864 byl přestavěn stejně jako sousední Delphin v roce 1870, původní majitel Franz SCHINDLER, 1906 se uvádí majitelka Amalie WAGNEROVÁ, roku 1929 Korol Krupiczka, Ksaroline Krupiczka, junior, Amalie Krupiczka.. Roku 1939 pension K.Krupiczky měl 83 postelí, 53 pokojů a 4 pokoje s koupelnami. Po válce později přešel pod rekreaci ROH a byl majetkem ROH jako ubytovna centrální zotavovny EVROPA.

EVROPA (čp.101)

Třebízského ulice čís. 2

Název domu: Původní název DELPHIN, ale již 1936 EVROPA

Kdy byl postaven: 1860

Kým byl postaven: Thadeaus RUBRITIUS

K čemu sloužil: jako lázeňský pension

Historie majitelů a účelu domu:

Tadeáš RUBRITIUS byl snad syn neb vnuk Rubritia, který postavil v roce 1821 dům čp. 10. Dům z roku 1860 byl přestavěn již v roce 1870 a později po roce 1900. Roku 1906 se uvádí majitel H.E.Rubritius, roku 1929 Emil Heinrich Rubritius. Až v roce 1936 se objevuje nový název EVROPA. Roku 1939 měl HOTEL EVROPA 80 postelí, 56 pokojů a 1 pokoj s koupelnou, ústřední topení, garáže, koupelny, společenské místnosti.

DIVADLO (čp.106)

Třebízského ulice čís. 1 (původně označena lokalita Smetanovo náměstí, ale to bylo zrušeno)

Název domu: Městské divadlo.

Kdy byl postaven: 1868

Kým byl postaven: Majitelem - městem Mariánské Lázně

K čemu sloužil: jako "kamenné" divadlo jak se tehdy označovala nedřevěná divadla

Historie majitelů a účelu domu:

Roku 1865 rozhodlo město postavit divadlo poblíž Musilova dřevěného prozatimního divadla. Klášter nabídl místo rybníčka sloužícího pro plavení koní. Plány na stavbu divadla připravil zdejší stavitel Friedrich Zickler, který stavěl v sousedství svůj dům čp. 107. Divadlo se stavělo v letech 1865-1868 a stavební činnost byla přerušeno prusko-rakouskou válkou. muselo se kopat ještě tři metry pod dno starého rybníka, kterým původně protékal potok Schneidbach, až na skalní podklad. Divadlo bylo slavnostně otevřeno 17. srpna 1868, kdy ještě doznívala sláva Mariánských Lázní, povýšených v letech 1865-66 na město.

Ze slavných osobností, které navštívily divadlo, byl zde anglický král Eduard VII, perský šach Muzzefír Eddin, bulharský král Ferdinand, snad i Johann Strauss, který dvakrát pobýval v Mariánských Lázních, četní další panovníci z Evropy, koncem druhé světové války tu dirigoval Paul Lincke svojí operetu Paní Lunu, po válce tu vystupoval americký černošský zpěvák Paul Robeson a za posledních 50 let v něm vystupovali přední čeští herci a herečky. Nejvýznačnějším a nejdéle ve funkci ředitele divadla byl Julius LASKA, který řídil divadlo 33 let.

Jako majitel divadla se v minulosti vždy uváděl lázeňský fond. Divadlo bylo vícekráte přestavováno, poprvé 1905 vídeňským architektem Walcherem od secesní podoby. Nejvíce změn v interiéru proběhlo od šedesátých let 20. století.

O divadle podrobněji v části "Památky města".

 

Připomeňme, že rohové domy OPERA a FORTUNA nepatří pod Třebízského ulici, ale k jiným ulicím.