Zaniklý hrad Plikenštejn
ve Slavkovském Lese

Koho láká dávná minulost, rád si udělá výlet do okolí, ke zříceninám hradů. Minulé generace vzrušovaly staré hrady mnohem více než dnešní svět. Lidé prolézali zříceniny s vidinou zasypaných hlubokých sklepů s ukrytými poklady se zlatem a drahým kamením, lákaly je tajné chodby, běžící prý na kilometry daleko od hradu jako únikové cesty pro hradní pány (Cebiv u Bezdružic), luštili podivná znamení na zdech a hradbách (hrad Švamberk), nalézali zbytky středověkých zbraní, dělové koule, v příkopech množství střepů, v hlubokých hradních studnách předměty tam spadlé před staletími.

Lákavé byly i staré pověsti, líčící obranu hradu před cizími nájezdy, před franckými či Žižkovými vojsky, nebo popisující podivuhodné úkazy a příběhy na hradech. Minulost bylo cítit na nádvoří na každém kroku.

Ale někdejší zříceniny se dnes rychle mění v pouhé hromady kamení a jsme často vděčni za to, že můžeme vůbec určit místo, kde hrad stával. Tak jako se dnes mění ještě před 50 lety některé krásně upravené zámecké areály s parky ve zříceniny, tak mizí ruiny hradů a zbytky jejich zdí se mění v pouhé hromady kamení.

Přesto na oněch místech zůstává patina minulosti, střílny v hradbách, rozpadající se zdi paláců, pach vlhkých tajemných sklepení s truhlami zlata, tušení tajných podzemních cest, na cimbuří stín bloudící Bílé paní či hradního pána bez hlavy, ohnivého psa nebo černého krkavce.

Z okolních zřícenin to byl hrad Kynžvart (Königswart), pobořený Švédy v roce 1648. Dlouhá desetiletí lákal k výletům mariánskolázeňské hosty. V posledních dvaceti letech dostal rozpad hradu nevysvětlitelně zrychlené tempo a před očima nám mizí zbytky hradeb. Podobně jako o století dříve nedaleko Žandova zmizela zřícenina hradu, slavného Boreše z Oseka, nazývaná Boršengrýn. Hrad byl dobyt chebským vojskem 1452. Dlouho však zůstával zachován ve zřícenině, až byl z jeho zdiva postaven dvůr pod hradem a skrze hradní vrch proražena necitelně silnice do vsi Úbočí. Poslední ránu tomuto místu zasadilo stejně necitelné postavení několika chat přímo na nádvoří hradu. Přesto tu najde zvídavý milovník hradů řadu stop - Hradní rybník, příkop hradu, základ stavení i středověký židovský hřbitov stísněný v těsném údolíčku pod hradem.

Za "krásnějšími" ruinami se musíme vypravit dále - do Bečova, k Černošínu na hrad Volfštejn, na hrady Švamberk a Gutštejn na Konstantinolázeňsku. Blízko Mariánských Lázní jsou už jen zbytky hradu Výškov na Lazurové hoře, která byla před časem předmětem sporu v informačním listu ARNIKA, zda tu vůbec kdy hrad stál. Přerušení kontinuity osídlení kraje - to byla pravá příčina otazníků. Neboť o minulosti hradu není pochyb. Byl vícekrát připomínán (v roce 1844 ještě stála zeď ve směru k Pístovu).

V roce 1987 jsem se pokusil ve sborníku tachovského okresního muzea č. 22 soustředit fakta a důkazy, že hrad patřil českým pánům. Byli to Měsíčkové z Výškova, jedna z větví pánů ze Svojšína a z Volfštejna (měli též stejný erb s vlčí hlavou), a přímo v samotné obci Výškov žádný hrad nestál. Ruina hradu Výškov však leží na katastru staré slovanské obce Výškov!

Přímo na plošině Císařského lesa nebylo hradů. Nacházely se pouze při jeho okrajích nad údolími. August SEDLÁČEK (1936) připomínal zaniklý hrádek v Císařském lese jménem Plikenštejn. Marně jsme ho však v terénu hledali. Až po roce 1990, kdy znovu přijíždějí návštěvou někdejší němečtí obyvatelé a ukazují nám místa, kde jsou marně hledané kamenokříže či zaniklé kaple, bylo lokalizováno poblíž zaniklé vesnice Vranov místo, kde stával kdysi slavný hrádek Plikenštejn.

Do roku 1945 byl živý pomístní název Plikenštejn pro zalesněný svah se strmým skaliskem nad Lobezským potokem poblíž farní obce Vranov. Krajina je dnes v těchto místech neosídlena. Před staletími zanikl hrad a před půl stoletím i nedaleký ovčín, farní obec Vranov a zmizel i zdejší prastarý farní kostel sv. Jakuba Staršího. V podvědomí mizí i to, že tu Češi před tisíci lety zakládali ves s českým jménem Vranov. Na kamenném soklu nad hlavním vchodem do kostela byla totiž písmena "CM" a obrys ženy.

Latinská písmena byla považována za rok založení kostela (C - M = 900) a obrys ženské postavy měla být kněžna Libuše. Kostel byl zničen armádou kol roku 1950, vesnice srovnána se zemí a s ní i tato česká památka v kraji. Nejbližší obec je dnes Rovná.

Hrad byl rodové sídlo známého rodu Pliků. Zprávy o nich se objevují od 14. století. Roku 1317 farář z Radešova, Vojtěch Plik, daroval polovinu farního dvora oseckému klášteru. Ve 14. století postavili prý Plikové hrad Nejdek, jmenovitě Konrád Plik z Plikenštejna. Avšak listina z r. 1340 uvádí, že jeho syn Petr Plik měl hrad Nejdek jen lénem od krále Jana Lucemburského.

Přímo na Plikenštejnu sídlil roku 1360 Albert Plik a vlastnil polovinu Vranova, druhá polovina byla v rukou Humprechta z Kynžvartu. Ze 16. století je zpráva o Jiříku Plikovi z Andělské Hory, kde byl ovšem jen hejtmanem, ale vlastnil vsi Bražec a Javornou.

O zmizelém Plikenštejnu je známa pověst. Zapsal ji ve vranovské vlastivědě Hans Ertl. Posledním pánem na hradě byl prý jakýsi rytíř Niklas z Plikenštejnu. Byl bezdětný a dal se na loupežnickou dráhu. Se svými kumpány řádil na Loketsku, při jedné tvrdé a krvavé půtce přišel o život a jeho hrad zůstal opuštěn. Hrad se rychle rozpadal a místo dnes už prozrazuje jen strmé skalisko vysoko nad Lobezským potokem.

Hluboko v podzemí hradu leží prý v kamenných truhlách poklady se zlatem a drahým kamením. Na truhle sedí paní v bílém šatě, s dlouhými zlatými vlasy a hlídá poklady. V ruce drží jablko, které daruje tomu, kdo se odváží vstoupit do podzemí a vysvobodí ji ze zakletí. To je však možné jen jednou za sto let. Jen jednou za sto let o půlnoční mši se totiž otevře skála a zůstane otevřena, dokud znějí půlnoční zvony z vranovského kostela při svatém Pozdvihování.

Tato pověst se mezi lidem vyprávěla po generace, ale ne tajemství, které měla Bílá paní ukryto v srdci. Jen ten ji totiž může vysvobodit, kdo od ní přijme jako dar jablko a nebude hledět na zlato kolem sebe. Musí to být člověk statečný a odvážný, ale také upřímný a skromný. Stalo se, že jeden vážený, ale lakomý sedlák z Vranova od svého mládí rok co rok mířil místo na půlnoční mši ke zřícenině hradu v naději, že se jednou dožije toho, že se skála otevře, a on bude moci vstoupit dovnitř. Ale teprve jako starý muž zažil toto:

"Když se rozezněly vranovské zvony o půlnoční mši, otevřela se náhle skála bez jediného zvuku tak, že mohl vstoupit dovnitř. Došel na konec chodby a byl oslepen leskem zlata a drahého kamení. Zachvácen velkou chamtivostí, vrhl se ke zlatu a plnil jím kapsy a klobouk. Znovu a znovu vynášel zlato před sluj, poháněn strachem, že zvony přestanou znít. Nepřeberné bohatství ho přitahovalo, a tak se vracel, aniž by si všímal Bílé paní, natož jablka, které držela v ruce. V poslední chvíli, když zvony už přestávaly znít, vyběhl ven, ovšem bez Bílé paní.

Skála se opět neslyšně uzavřela a sedlák s hrůzou hleděl na vynesené hromady. Zlato se totiž proměnilo v kamení. Dodnes prý tyto hromady připomínají poutníkům smutný výsledek celoživotní sedlákovy touhy."

Vranovští k tomu dodávali: "Kdyby přijal od Bílé paní jablko a vyvedl ženu ven, jistě by se jablko proměnilo ve zlato jako odměna za její vysvobození. Tento dobrý čin by byl totiž hodnotnější než ty největší hromady zlata.

Čas smazal všechny stopy po hradu a zbyly tu jen podivné hromady kamení. Snad inspirovaly dávné lidové vyprávěče k této pověsti.

 


Švandrlík Richard: "Hrad Plikenštejn" - Kulturní a informační přehled Mariánské Lázně č.1/1995