ZÁVIŠÍN

Východně Mariánských Lázní (710 m n. m.) leží dvě obce - Zádub a Závišín. Dnes přerostly v předměstí Mariánských Lázní - všechny domy jsou úzce spojeny s lázněmi. Jejich majitelé jsou buď zaměstnáni v lázních nebo je používají jako rekreační objekt či jako penziony, hotely, hostince pro lázeňské hosty. Obě obce patří mezi nejstarší na Tepelsku. Závišín jako "souputník" Zádubu ležel pouhých 300 metrů severovýchodně Zádubu. Dnes jsou obce sídelně zcela propojeny a jejich katastry je v terénu obtížné přesně lokalizovat. Nadto došlo k významným katastrálním posunům "ukrojením" ze strany Mariánských Lázní.

Obě obce byly založeny jako okrouhlice a takovými zůstávaly ještě v polovině 19. století. Jejich stáří překračuje tisíc let. Hypotéza, že jde o výběžek kolonizace slovanského kmene Lúčanů (s centrem Žatec), osídlujících Tepelsko ze Žatecka, není sice dokázána, ale zdá se pravděpodobná.

Závišín se Zádubem byla okrajová sídla na panství premonstrátského kláštera Teplá, založeného Hroznatou roku 1193. Ležely na samém okraji pohraničního lesa (později Císařský les). Tento téměř neproniknutelný pohraniční hvozd bránil vstupu do Čech od západu a byl hraniční rezervací s přísným zákazem mýcení a zakládání nových sídel. Po připojení Chebska k českému království (1322) vznikla z hraniční rezervace hornická lesní rezervace v Císařském lese s podobnými zákazy. A trvala až do roku 1786

Původ názvu Závišín

Objasnění původu názvu Závišín není jednoznačné. Poprvé se obec uváděla jako "Zavissino" (čti Závišíno) v papežské bule Řehoře X. z 23.května 1273, která potvrzovala majetky premonstrátského kláštera Teplá jako věnování českého vladyky Hroznaty. Antonín PROFOUS vysvětloval vznik názvu jednoznačně podle jména "Záviš", tehdy obvyklého. V 19. století se říkalo obci mylně "Závěšín", což byl i oficiální předválečný název s vysvětlením, že obec je jaksi "zavěšena" na sousedním Zádubu.

Jiný byl německý výklad. Vycházel z německé zkomoleniny názvu obce - "Abaschin". Opovažoval to za fonetické znění zvolání "Aber schön!". To měli zvolat němečtí horníci, když sem poprvé přišli a nalezli tu bohatou rudnou žílu. Začali prý mýtit a založili novou ves v blízkosti Zádubu. Německý název "Abaschin" je ve skutečnosti jen přesmyčkou staršího českého "Závišína".

Ke třem jménům obce - Závišín, Závěšín, Abaschin - si dnes dovolíme nabídnout čtvrtý výklad: Obec ležela od centrální Teplé za výraznou terénní "výšinou", později nazývanou Podhora - tedy název "Za Výšinou" = Závišín, což je téměř homonymum k nejstaršímu názvu - "Za vissinou". Takový název by dokonce předbíhal název prehistorického sídla "Pod horou", tedy do časů skutečně dávných.

Závišínská kronika jako mimořádná cennost

Podrobnou historii Závišína až do roku 1938 předkládá poctivě zpracovaná obecní kronika, kterou sepsali v roce 1937 starosta Závišína Johann Arbes z čp. 17 se závišínským učitelem Karlem Martinem.

Velký dík za její zachránění po druhé světové válce patří pánům Košťálovi a Janoudovi ze Zádubu. V kronice se dočítáme podrobnosti z vývoje obce a nejstarší zprávy se týkají hornictví. Nepochybně existoval vztah obce k těžbě cínu v Císařském lese již ve 14. století.

Starosta Johann ARBES (*1901) byl ženat v roce 1927 s Terezou Zíkovou ze Závišína čp.6 a v době sepisování kroniky bydleli v domě čp.17. Byl starostou 1937-1945.

Jeho otec Franz ARBES (1854-1937) byl pekařem a pocházel z Vysočan. V dražbě 24. března 1891 zakoupil dům čp. 16 v Závišíně a zde měl pekařství a hostinec. Ženat byl s Marií Voglovou ze Tří Seker čp.92. V dražbě 23.listopadu 1893 koupili za 1200 zlatých dům čp. 17. Z jejich synů Anton padl za první světové války na italské frontě, Josef zdědil dům čp. 16 a Johann, který převzal pekařství, dům čp. 17.

K založení obcí Zádub a Závišín

Vznik sídla bývá vždy otázkou číslo jedna. U těchto prastarých obcí je o to důležitější, protože může vrhnout světlo na celou kolonizaci Tepelska.

Stejně jako PROFOUS vycházíme z původního názvu "Závišín", ze staročeského osobního jména Záviše. Obě obce byly uváděny již roku 1273 a není sporu, že existovaly jako Hroznatovy majetky již při založení kláštera roku 1193 na okraji jeho panství ve směru na západ. Když dostal v roce 1197 založený premonstrátský klášter další území směrem na západě - Žandovsko - od českého panovníka Jindřicha Břetislava -, hranice panství se významně posunula.

Obě obce se tradují jako stará slovanská sídla a existovaly snad již v době, kdy tudy procházel svatý Vojtěch (970-980). Vojtěchovu stopu v historii kraje zachytilo pojmenování místa a léčivého pramene u Bezvěrova - později tu vznikla obec Svatý Vojtěch jako poutní místo k léčivému Vojtěšskému prameni.

Půjdeme-li ještě hlouběji do minulosti, připomeňme, že v lednu 846 bylo pokřtěno v Řezně 14 českých lechů (= knížat), převážně západočeských. Mezi nimi byl nepochybně i vladyka z Teplé - vůdce tepelských Chodů, kteří žili na okraji hraničního lesního hvozdu, který střežili. Ti mohli již v 9. století založit rodová sídla Zádub a Závišín. Soudíme, že proud prvních osídlenců tvořili Lúčané a Zádub byl založen lúčanským knížetem Vratislavem. Název Zádub není běžný - okolní obce mívají koncovku -ov (Pístov, Mrázov, Bezvěrov, Rájov, Chotěnov) nebo -ovice (Vlkovice, Úšovice, Jankovice, Stanovice). Jsou to obce, které jsou založením mladší než starší obce s názvy s koncovkou -ín (Kramolín, Holubín, Služetín). Mezi ně patří i Závišín.

Archeologickým signálem nejstaršího osídlení v krajině, třebaže neprověřeným, zůstává nález kolových staveb na dně Podhorního rybníka při jeho výlovu v roce 1936. Podhora byl původní název osídlení "pod Horou" a může se týkat tohoto předvěkého sídliště. Vyvstává otázka, zda toto osídlení nemělo kontinuitu a Závišín nebyl založen odtud - na pozůstatcích předvěké kultury.

/Viz článek Podhora v kapitole "Výlety"!/

Nejstarší zprávy ze Závišína

Závišín měl řadu hornických pomístních názvů jako Šachetní pole, Šachetní cesta atd. Z toho plyne, že se tu kdysi horničilo. Souvislost s ním může mít hlubší jezero v lese poblíž rybníka Vora (Wora-teich) - možná pozůstatek dávné hornické jámy, o níž však neexistují žádné zprávy.

Podle závišínské kroniky 19. září 1502 přepadlo 450 míšeňských vojáků obce Zádub, Závišín a Rájov. Odvlékli všechen dobytek a zabili 6 sedláků.

Když dal král Ferdinand I. 16.dubna 1530 v nouzi do zástavy Janu P1uhovi z Rabštejna řadu tepelských obcí, byly mezi nimi i Závišín a Zádub. Avšak roku 1549 se vrátily obce klášteru zpět. Kraj neustále pronásledovaly epidemie, mor, průchody a kvartýrování vojsk, a častěji i přímé přepady vojáků s pleněním a vypalováním dvorů.

Ani příroda nebyla milosrdná. Nečas, bouře, krupobití, sucho či naopak dlouhé deště a dlouhé měsíce ležící sněhy přinášely neúrodu a s ní hlad a epidemie. To byl "kolotoč" středověku, neúprosný a opakující se znovu o znovu. Například v roce 1579 pršelo tak mnoho, že se protrhla hráz Podhorního rybníka a zaplavila pole a louky pod ním. V roce 1714 řádil v Čechách mor dobytka a zahynulo přes 200 tisíc kusů, a také zde ve vsích. V roce 1842 byla tak hrozná horka, že se neurodilo obilí, brambory ani zelí. V roce 1911 napadlo tolik sněhu, že propadly střechy domů čp.25 a 35 a přes obec se nedalo nějak čas vůbec projet.

Berní rula (1654) a selské povstání (1680)

Berní rula (1654) uváděla také Závišín jako typickou okrouhlici s 8 selskými dvory a 8 sedláky s německými nebo poněmčenými příjmeními. K sedlákům přibyl sedlák nově osedlý v roce 1653 - Jakob Herold. Vedle selského stavu zde žilo sedm chalupníků, kteří vlastnili 10 strychů rolí (2,8 ha) a tomu odpovídající dobytek (2 krávy, 3 svině). Z nich se nepochybně rekrutovali někteří horníci. Celkem měl Závišín 296 strychů rolí (83 ha), z toho jen 21 strychů ozimů (6 ha) a 138 strychů jařin (39 ha). Bylo tu 28 potahů, 25 krav, 58 jalovic, 40 ovcí a 28 sviní. Mezi původní česká jména patřil Řehoř Rychtář, Matěj a Šebastián Kučera, Řehoř a Michal Šimáně.

Poválečná zátěž roboty po třicetileté válce byla tak nesnesitelná. že se sedláci v roce 1680 vzbouřili proti klášteru, ale neúspěšně. Rozsah roboty můžeme posoudit z urbáře z roku 1772, kdy byly přesně vymezeny a sepsány robotní povinnosti. Každý závišínský sedlák musel platit klášterní vrchnosti 24 zlatých 52 a 3/4 krejcarů ročně, a to ve třech splátkách - na sv. Jiří (24.4.), na sv. Havla (16.10.) a na Hromnice (2.2). Dále 1 kus drůbeže, 1 loket příze jemné a 1 loket příze hrubé; o žních, o senách a otavách musel robotovat týdně 3-4 dny se 4 kusy dobytka, 6 dnů týdně tzv. pěší roboty s jednou osobou a s další osobou na nakládání. Při setí se robotovalo se 2 kusy dobytka. V ostatní čas roku se robotovalo 2 dny v týdnu se 3 kusy dobytka a 1 osoba týdně tzv. pěší roboty.
 

Dále byla u Závišína poznámka, že obec platí ještě nad vrchnostenskou povinnost za pastvu na panském 12 zlatých a za kus dobytka ročně 3 zlaté. Pouze kovář nemusel robotovat, "protože jeho chalupa stojí na obecním pozemku", ale musel odevzdat 3 dobytčí řetězy nebo 1 zlatý nájemného. Až v roce 1777 uzavřel klášter s obcí smlouvu a zmírnění robot. Postupně docházelo k převádění formy fyzické roboty na splácení penězi. V kronice zcela chybí zmínka o zrušení nevolnictví za císaře Josefa II.

V těch dobách obec zůstávala nenarušenou okrouhlicí okolo malého obecního rybníčka se 16 usedlostmi. V roce 1770 bylo nařízeno povinné očíslování domů. Založení sousedních lázní v roce 1818 se obce zprvu nijak nedotklo, avšak s přibývajícími lety proudili skrze obec stále častěji výletníci z lázní na vyhlídkový vrch Podhoru, obcí vedla "erární" silnice na Karlovy Vary a vzniklo tu několik hostinců (čp. 2 "Zur Waldrast", který získal v roce 1902 v dražbě tepelský klášter, ale 1921 připadl pod pozemkovou reformu a měl být klášteru odňat. Klášter se tomu lišácky vyhnul, když dvůr rozdělil na několik dílů a samotný hostinec "Zur Waldrast" pronajal Hublům; čp.25 hostinec "Zum Podhorn" či "Švýcarský dům", postavený v roce 1855)

Závišín v 19.století

J.G.SOMMER (1838) uváděl v Závišíně 23 domů a 139 obyvatel. Nezapomenutelný byl rok 1848. Tehdejší zrušení roboty hodnotí kronika jako největší změnu v dějinách obce i všeho rolnictva. Kronikář si však i posteskl, že se najde sotva nějaký jiný rok než 1848, který by přinesl tolik vyhlášek a nařízení. Zrušení roboty nebylo zadarmo. Robota se musela vykupovat a Závišínští měli platit klášteru 2 184 zlatých. To bylo rozpočteno na jednotlivé sedláky a splácelo se po dobu 20 let!

V roce 1854 byla postavena "Nová" (dnešní) silnice do Teplé, když "Stará" tepelská silnice vedla přímo přes Podhoru. Po této staré silnici, jak starým pamětníkům vyprávěli jejich dědové, přicházely za silných mrazů od Podhory smečky vlků až ke vsi tak nebezpečně, že se sedláci neodvážili vyjet s dobytkem do lesa pro dřevo.

V roce 1866 kvartýrovali v Závišíně pruští vojáci.

ORTH-SLÁDEK (1870) uváděli: " ZÁVIŠÍN, též Závěšín (Abaschin), ves vysoké polohy, 26 domů, 169 obyvatel německých, katastrální a politická obec Závišín, farní obec Kladruby Habrové."

V roce 1881 se stal Závišín samostatnou obcí (do té doby to bývala společná obec se Zádubem) a prvním starostou byl Michl Popp z čp.18. V roce 1877 začala "sedmiletá válka" o školu mezi Zádubem a Závišínem. skončila 9.10.1884 vysvěcením nové školy v Zádubu a již ve školním roce 1884/1885 se stala dvojtřídní. Ve školním roce 1907/1908 se stala zádubská škola trojtřídní.

Franz KLEMENT (1882) uváděl, že Závišín má 35 domů, 246 obyvatel, z nichž zůstávalo ještě 58 analfabetů, rozlohu obce 457 ha a 59 arů, 8 koní, 192 kusů hovězího dobytka, 7 koz, 78 ovcí, 17 sviní a čistý roční výtěžek 2312 zlatých. Připomínal, že "v letech 1530-1549 byl Závišín se 17 vesnicemi pronajat Nejvyššímu kancléři Hansi Pflugovi z Bečova za 12 000 florentýnských, ale vrácen klášteru."

Četné menší požáry v 19. století zvolna rozrušovaly jednolitý obraz dosud okrouhlé obce. Nové budovy se stavěly už mimo okrouhlici, při karlovarské silnici a mimo původní místo. Dne 11.8. 1885 vyhořelo v Závišíně 13 stavení, když neopatrní chlapci kouřili ve stodole.

Na návsi byla provizorně postavena dřevěná zvonice, aby se mohlo zvonit na obecním zvonu. Další oheň byl 5.10.1885. V roce 1895 vyhořelo 12 stavení , když začal hořet dvůr čp.1 Příčina nebyla nikdy vypátrána. V roce 1898 se slavilo 50.výročí panování císaře Františka Josefa I. a dokonce se čepovalo zdarma pivo (na náklady obce). V roce 1910 vyhořela tři stavení.

Od poloviny 19. století vznikaly hostince ve vsi. Koncem 19. století začaly přibývat na katastru Závišína, který se už tehdy porůznu proplétal se zádubským, výletní kavárny pro lázeňské hosty.

Hostinec "K Podhoře"

V roce 1853 odkoupil hoteliér Josef Dionýs HALBMAYR dvůr čp.1 od Johanna Christla a přistavěl na pozemku vedlejší budovy čp. 26 a v roce 1855 na rohu ulice hostinec "Zum Podhorn" či "Švýcarský dům" s čp. 25. Pronajímal dvůr i hostinec. Nakonec ho prodal 25.2.1878 Pfefferlovi a ten ho prodal 22.12.1884 Michaelu Sickovi ze Závišína čp.6. Ten pak připsal polovinu ženě Kateřině. 5. října 1885 hostinský Sicka podpálil dům, který shořel do základů a v něm uhořela i jeho žena. Michl Sicka byl sice odsouzen do žaláře, ale při požáru bohužel shořela obecní akta. Čtvrtinu domu zdědili rodiče uhořelé ženy Hieretovi; později byl dům vydražen a dostal se celý Hieretům. Jejich syn zdědil dům, ale v roce 1902 zemřel na otravu krve z rezavého háku. Dům byl ještě několikráte prodán a 28.8.1924 ho koupil Robert Raschl ze Šancí. Po dvou letech zahynul ve sklepě s ledem na vnitřní krvácení a řeznictví pak vedla jeho paní Tereza se synem Emilem.

Hostinec "Zur Waldrast"

Hostinec vznikl - zdá se až po roce 1919. Dvůr čp. 3 byl tehdy nově v majetku tepelského kláštera a ten hostinec pronajal Josefu Hublovi († 1934), pak vdově do roku 1936, potom byl nájemcem Anton Neubauer z Ovesných Kladrub.

Podle číslování domů se jeví dvůr čp. 3 jako původní dvůr v okrouhlici vesnice, před který byly až po roce 1878 postaveny na někdejší návsi domy čp. 28, 29, 30 a čp. 43. (dům čp.43 z roku 1904 - původně na pozemku stodoly u dvora čp. 1).

Hostinec Wach

Měl čp. 33 a byl postaven Josefem a Barbarou Wachovými z Úterý v roce 1877 a zůstal až do 1945 v rukách rodiny Wachových. Stával přes karlovarskou silnici naproti domu čp. 25.

Hostinec Schicker

Byl postaven na prázdné parcele (původně část dvora čp.1) jako hostinec v roce 1877 Josefem a Ludmilou Fischerovými. Zdejší křižovatka Karlovarské a místní silnice se stávala centrálním bodem Závišína.

Fischerovi však museli hostinec již v roce 1889 opustit, přišel do dražby a odkoupili ho Franz (1927) a Tereza Schickerovi. Po smrti manžela vedla Tereza Schickerová sama hostinec s řeznictvím a koloniálem do roku 1931, kdy vše pronajala Alexandrovi Hüttlovi. Po roce 1990 je v provozu hotel-restaurant ČESKÝ DVŮR (Vlasta Vacková) jako jediná restaurace v obci.

Zaniklá kavárna ALM (Polom)

Už v roce 1887 postavil polesný Heinrich Reiniger kavárnu ALM (dnes přestavovaný Polom), Závišín čp. 36. Tu pak 31.8. 1893 prodal Oswaldu a Hildegardě Buxbaumovým z Chebu. Dne 17. 9. 1913 prodal Buxbaum kavárnu Ferdinandu a Friederice Löschnerovým z Řepan, kteří zůstali majiteli do roku 1945. K Almu přistavěli Löschnerovi vedlejší budovy - Závišín čp.44 a čp.45. Za první republiky přestavěl Alm na hotel do dnešní podoby.

V létě 1937 navštívil Alm na kávu nový prezident ČSR dr. Edvard Beneš. Roku 1945 dostal hotel s 20 lůžky nové jméno POLOM a národním správcem se tu stal pan Tondr. Až později sloužila budova jako domov důchodců POLOM, společně s nedalekým BESKYDEM.

Až do roku 1995. Následovalo období chátrání, vykrádání všeho cenného i naprosto bezcenného. Zůstaly jen hromady kufrů důchodců, odložené po jejich smrti do naproti stojící otevřené stodoly. Teprve v roce 2003 došlo na nadějnou přestavbu. Pokračovala rychle, avšak nebyla dokončena. Po zastavení prací znovu nastala etapa dalšího rozkrádání. První byla vykradena nová moderní okna. Místo zůstává prázdné.

Zaniklá kavárna Forstwarte (Kamzík)

V roce 1897 si postavila Žofie Stöhrová kavárnu Café FORSTWARTE (Kamzík) poblíž populární vyhlídky Hirtenruhe. Tato vyhlídka zanikla roku 1898 a nahradila ji vyhlídková věž kavárny, 25 metrů vysoká. Až sem tehdy sahal závišínský katastr ! Paní Stöhrová dala zchátralou vyhlídku strhnout a postavila kavárnu s novou vyhlídkovou věží, s výhledem na Dyleň a na pohraniční vrchy Českého Lesa. Věž u hostů tolik oblíbená, je rovněž v dezolátním stavu.

Kavárnu Kamzík navštívil v roce 1946 při návštěvě lázní prezident dr.Edvard Beneš s chotí. Dnes přežila jen socha kamzíka, dílo sochaře Vítězslava Eibla, přemístěná do dvora kavárny.

Kavárna KAMZÍK bývala po válce oblíbeným vycházkovým cílem s tančními odpoledními čaji, později řadu lat, až do roku 1990 školícím a rekreačním střediskem Krajského Národního výboru Plzeň. Majetkové poměry areálu se po roce 1989 měnily a nový soukromý majitel z Plzně tu provozoval zprvu hotel, ale v roce 1997 zůstal hotel, neznámo proč opuštěn. Byl postupně rozkraden a zničen, aniž by nového majitele zajímalo, že se mění v ruinu. A přece kavárna zažila slavnější časy.

Kamzík se ocitl v rukou nového majitele, částečně propadl demolici, ale jeho přestavbu je stále očekávána..Vzniku kavárny předcházela už na počátku lázní (1818) malá vyhlídka "Pastýřské zátiší" (Schäferlust). V letech 1847-1898 sloužila na okraji plošinky pod Kamzíkem půvabná jednopatrová vyhlídka "Hirtenruhe", jejíž čtvercový základ je tu stále patrný. V roce 2000 bylo toto opuštěné místo upraveno, obehnáno zábradlím, obohaceno o informační tabuli a nazváno "PASTÝŘSKÉ ODPOČÍVADLO". Text na tabuli uvádí: "Místo dostalo svůj název v době vrcholícího romantismu - původní název Schäferlust (Ovčákova slast) je doložen roku 1837. V roce 1847 zde byl postaven patrový vyhlídkový altán s elegantními sloupy, ale již roku 1879 odtud pohledy na město zakrývaly vzrostlé stromy."

Tomuto koutu se kdysi před vznikem lázní říkalo "Vora" (=Bor čili borový les, dále tu byla cesta Voraweg a rybník Vorateich při silnici). Oblast směrem k Polomu se nazývala "Špára".
 

Marienhof (Mariánský dvůr)

Když roku 1893 prodal polesný Heinrich Reiniger kavárnu Alm, postavil si vedle Mariánský dvůr.

Noví majitelé kavárny Alm Buxbaumovi prosadili, aby stavba byla povolena jen za podmínky, že ve dvoře nebude nikdy konkurenční kavárna či hostinec. A tak dvůr sloužil jako stavení hajného, ale ne dlouho. Heinrich Reiniger zemřel 1906 a jeho syn Maximilian tento dvůr prodal 7. 3. 1907 manželům Karlovi († 1909) a Mizzi Brémovým a v majetku vdovy a 3 dětí - Frieda, Karl, Gabriele - zůstal až do konce druhé války. Brémovi byli příbuzní potomků mariánskolázeňského lékárníka Karla Brema.

Mariánský dvůr, Závišín čp. 38, stojí dodnes na okraji tzv. Velké louky, která se zapsala do historie města v roce 1912, kdy tu předváděl před tisíci nadšenými diváky Rus Slavorosov první letadlo - jednoplošník Blériot. Na něm prováděl ve vzduchu riskantní akrobatické kousky. Získal tím pro letectví mnoho místních nadšenců, což ovlivnilo následný rozvoj letecké dopravy v Mariánských Lázních po válce po roce 1919.

Kavárna Sennhof (Bezkyd)

Majitelé Mariánského dvora Karl a Mizzi Bremovi postavili uprostřed lesů, v blízkosti kavárny Alm, roku 1928 další kavárnu na závišínském katastru - Café SONNENHOF (Bezkyd), Závišín čp.50. Stavba byla patrová, a více dřevěná než cihlová. Zdá se, že zákaz provozu kavárny v Mariánském dvoře stále platil a tímto se podařilo Brémovým ho obejít.

V roce 1929 Brém nečekaně zemřel a kavárnu odkoupili Ferdinand a Friederike Löschnerovi z Almu a spojili tak oba provozy v jeden podnik.

Nová kavárna pak měla zkrácené jméno SENNHOF. Po druhé válce sloužila kavárna Sennhof nějaký čas ještě původnímu účelu, národním správcem se tu stal pan Havlíček. S ním údajně přišel i nový název – BEZKYD. Později se stala na dlouhé desítky let budova domovem důchodců BEZKYD. V roce 1995 byly oba domovy vyklizeny a důchodci přestěhováni do Mariánských Lázní (Taormína). Opuštěná budova byla zprvu opravována, ale práce zůstaly nedokončeny a v roce 2007 vyhořela a byla demolována, takže nezbylo vůbec nic.

Jak domov důchodců Bezkyd pomalu mizel …
 

Bývalý domov důchodců BEZKYD v roce 2006 a o rok později:

Roku 1928 postavili zde kavárnu SENNHOF manželé Karl a Mizzi BREMOVI. Po smrti Karla Brema († 1929) odkoupil kavárnu Ferdinand LÖSCHNER, kavárník a majitel sousední kavárny ALM (Polom) a Mariánského dvora. Po válce dostala kavárna slovenský název BEZKYD. Později sloužily budovy Polom a Bezkyd jako domovy důchodců, Bezkyd až do roku 1995.

Spolky v Závišíně

Dobrovolný hasičský sbor v Závišíně byl založen 7. března 1897. Každý rok několikráte zasahoval doma či v okolí. Roku 1909 vznikl v Závišíně "Zemědělský a lesnický spolek". V roce 1910 měl Závišín 477 obyvatel, 45 domů a 2 spáleniště. Také pěvecký spolek byl úspěšný.

Závišín za první války a po válce

V roce 1914 bylo odvedeno do první světové války 80 mužů obce ve věku od 17 do 50 let, z nichž 17 padlo. Po válce vznikl válečný pomník, který vzpomíná na padlé a dodnes v Závišíně stojí. Kronika popisuje podrobně a věrohodně utrpení obyvatel za první světové války, shánění stravy, otopu a oblečení.

Po válce byl všude hlad a velká nespokojenost. K 1. květnu 1919 připomíná kronika velké demonstrace v lázních ve znamení sociální demokracie, kterých se zúčastnil i samostatný průvod závišínské chudiny. Revoluční události té doby vedly k zavedení osmi hodinové pracovní doby, k zajištění podpor v nezaměstnanosti, k rovnému volebnímu právu i pro ženy ! Byla realizována pozemková reforma, která se týkala i majetků premonstrátského kláštera Teplá. Roku 1920 měl Závišín o 97 obyvatel méně než před válkou - 380 obyvatel.

Poučný je popis doby první republiky v závišínské kronice, který však nelze pro rozsáhlost poznámek uvést. V roce 1927 byla zavedena v Závišíně elektřina, roku 1928 vyhlouben obecní rybník a založen vodovod, roku 1929 zřízena pod Almem střelnice na hliněné holuby, vyasfaltována silnice.

Zároveň lze sledovat postupný prodej dvorů a jejich pozemků zbohatlíkům z Mariánských Lázní, rozparcelování původních polí a luk a rozpad jednolitého obecního celku.

Obec měla vlastní těžbu slatiny při tepelské silnici. Tuto slatinu prodávala do Mariánských Lázní. V roce 1936 bylo zde vytěženo 1 000 kubíků slatiny, v roce 1937 -1 700 kubíků slatiny. Za odbočkou z Karlovarské silnice na Teplou byl nejprve rybníček, který patřil obci (před lety znovu upraven), za ním po levé straně Tepelské silnice při říčce Teplá bylo slatiniště. Za tímto slatiništěm ve směru k Podhornímu mlýnu měli mladí závišínské fotbalové hřiště.

Pomístní názvy na katastru

Na katastru obce Závišína pramení říčka Teplá, které říkali Závišínští "Galitzbach" (Haličský potok) a rovněž silniční most přes potok směrem k Rájovu by! "Galitzbrücke" (Haličský most), aniž by byly známy důvody tohoto názvu. Vlevo nad silnicí k Rájovu se nachází lesnatý vršek "Husí pahorek", kde bývala podle staré pověsti halda a stará šachta. Kdesi v bažinách mezi Karlovarskou silnicí a Polomem ležel "Kladský pramen" (Kladerbrunnen). A jeho jméno je o nějaké století starší než název dnešní Kladské! Až tam se totiž postupně název odsunul.

Pole a pastviny směrem k Podhoře se nazývaly "Peint", což mělo připomínat dřinu, kterou vyžadovaly; směrem k Nové tepelské silnici byl "Ansper" a u lesa "Lízl". Jde o obvyklé pomístní názvy v tomto kraji. Bylo tu však i "Beraní pole" ("Baranfeld"). Malý rybníček u golfového hřiště, nazývaný od roku 1945 "Kalivoďák" podle zdejšího policisty Kalivody, se dříve jmenoval "Bílý" (Weißteichl). Pěšina od stavení čp. 13 vedla do Zádubu a nazývala se "Školní", neboť tudy chodívaly děti do zádubské školy. Hned za vsí, ve směru k Polomu, byla "Panská pole" premonstrátského kláštera Teplá. Těsně u vsi pramení "Jilmový potok" (Ulmbach) a vlastně vytéká z malého rybníčka našeho švédského jezdce. Vlévá se dole v Buchtále pod Martinovem do Kosího potoka a s ním tekou jeho vody do Mže, Berounky, Vltavy Labe do moře. Teče tedy jiným směrem než Teplá a závišínský katastr je z tohoto hlediska vodním předělem. Teplá se vlévá do Ohře a až u Litoměřic do Labe, kde se zdejší vody opět setkají.

Závišín se Zádubem vytvářejí východní předměstí Mariánských Lázní a při ztrátě venkovského charakteru se mění v rekreační zónu lázní, mimochodem s výtečným ozonem bohatým mikroklimatem, na který upozorňoval již brzy po válce (1947) doktor Procházka.

Obec Závišín připadla pod správu MěNV Mariánské Lázně dne 1. dubna 1976 společně s obcemi Zádub a Milhostov, s nimiž tvořil Závišín společnou trojobec v letech 1960-1976. Vybudovaná spojovací silnice do Karlových Varů od Úšovic značně odlehčila karlovarské silnici od hotelu Esplanade. Společný MNV trojobce měl sídlo v Závišíně čp. 35.

Po roce 1989 bylo zrušeno známé pracoviště Výzkumného ústavu meliorací ze Zbraslavi, které vedl Ing. Josef Královec CSc.

Naopak přibyly prostory golfového tréninkového hřiště na bývalých lukách směrem k Polomu. Upraveno bylo Pstruží (též Golfové) jezírko v lesích u golfového hřiště a na loučce na břehu postaven pavilónek s dřevěnými lehátky kolem, u silnice v lese pak přístřeší nad lesní studánkou.

K historii jednotlivých domů

Obec byla založena jako tradiční kruh osmi dvorů. V době berní ruly tu bylo 9 sedláků a 7 chalupníků, v roce 1788 měla stále 16 čísel. SOMMER (1838) uváděl v Závišíně 139 osob, v Zádubu 158 osob. KLEMENT (1882) uváděl v Závišíně 246 osob, v Zádubu 328 osob. Historii dvorů sepsali kronikáři Arbes a Martin podle ovesnokladrubských farních záznamů Ukazuje se, že po staletí stagnovalo osídlení až do doby vpádu nových vztahů po založení sousedních lázní v 19.století. Vpád překupníků, většinou bohužel židovských, machinace s půdou, koupě pod cenou, prodeje se ziskem - to vedlo k rozpadu tradičních dvorů. Bylo pociťováno třídně (zchudlí rolníci - velkovlastníci kapitalisté) více než historicky (nevyhnutelný vývoj od feudálních ke kapitalistickým vztahům). Rozpad probíhal o to intenzivněji, oč rychleji rostly Mariánské Lázně a čím atraktivnější se stávalo okolní lázní i závišínský katastr. Vznikla tu řada výletních kaváren.

Nové kapitalistické vztahy byly progresivní - rostl počet vynálezů, v zemědělství to byly různé stroje, hnojení, nové plodiny (brambory), osevní postupy atd. Rostla poptávka z lázní . To vše přinášelo růst počtu obyvatel.

Poměrně chudý Závišín neměl bohaté sedláky a každý z rolníků se držel s vypětím sil "nad hladinou". Stačila nemoc neúroda nebo požár a následovala dražba jeho nevelkého majetku. Bídu tu pak personifikoval v dražbě židovský překupník. Když přišel Žid do vsi, následovalo zoufalství a utrpení postižené rodiny. V roce 1912 skončil sebevraždou sedlák Adolf Plescher z čp.12, který byl 18 let starostou obce a nepřežil to, že jeho chalupa byla vydražena. Stejně jako židovští překupníci se však choval křesťanský klášter.

Za války v roce 1916 vyhnal klášterní inspektor Hanika dva staré lidi z jejich bývalého majetku, ze dvora čp. 13 a ti v bídě zemřeli. Třetím kořistníkem byla lázeňská společnost, která za první republiky obírala zchudlé závišínské rolníky o majetky. Antipatie Závišínských ke klášteru, k lázním a k Židům byly vysoké. Nadto nastupující sudetoněmecký nacionalismus využíval protižidovských nálad ke svým záměrům.

V roce 1937 se katastr Závišína (457 ha 47 a) dělil takto:
1. cizí velkovlastník - lázeňská akciová společnost - 123 ha 34 arů
2. cizí velkovlastník - tepelský klášter 109 hektarů
3. obec Závišín 26 ha 41 arů
4. zbylí střední rolníci - celkem 72 ha 60 arů
Michl Popp z čp.18 celkem 19 ha (s lesem 21 ha)
Franz Kutzer z čp. 10 celkem 14 ha (s lesem 16 ha)
Michl Schott z čp.19 celkem 13,6 ha
Franz Sicka z čp. 6 měl 11 ha
Anton a Franz Hieretovi z čp.34 měli 11 ha
5. Malých rolníků s pozemky od 2 do 10 hektarů - 19 osob, z toho 7 cizích - 95 ha 86 arů
6. Drobní majitelé půdy od 1 ha do 2 ha - 21 osob z toho 8 cizích - 23 ha 26 arů
7. Malé parcely a zahrady s plochou méně než 1 ha - 41 parcel z toho 14 cizí - 7 hektarů

Závišín byl obcí chudých rolníků s velkou nedůvěrou k velkovlastníkům - klášteru a lázním. Třídní cítění velmi znásobila první světová válka. Kronika podrobně popisuje nouzi, hlad i tragedii rodin, z nichž každá měla své padlé na frontách. V prvomájovém průvodu ze Závišína do Mariánských Lázní v roce 1919 byla nesena protiválečná a sociálnědemokratická hesla.

Památky v Závišíně

1. Nejstarší památkou obce byl závišínský kamenokříž. Podobně jako u ovesnokladrubského se mu říkalo "Švédský". Zprvu ležel zprvu vlevo pod okrajem asfaltové silnice na Ovesné Kladruby poblíž malého rybníčku. Pověst o kamenokříži v kronice vypráví o švédském jezdci, který prý zapadl do bažiny rybníčku i s koněm a zde se utopil. Aby jeho duše nestrašila vesničany, postavili tu kamenokříž. Kol roku 1985 byl kamenokříž nadšenými vlastivědníky přenesen a postaven na pravou stranu do zatáčky silnice a kol roku 1989 ukraden. Když byl nalezen, znovu usazen na své místo a znovu odcizen, bylo rozhodnuto po druhém jeho odhalení ho umístit přímo na náves, kde je dodnes (2005).

2. Při silnici na konci závišínské okrouhlice je tzv. rozlučkový pomník z roku 1837, u něhož se loučila obec se svými zesnulými, kteří byli ze vsi odváženi či odnášeni na farní hřbitov v Ovesných Kladrubech, kam farností Závišín patřil.

3. Válečný památník padlým mužům v první světové válce byl slavnostně odhalen 30. června 1922. Za mimořádně krásného letního dne uprostřed deštivých dnů byl zřízen před domem čp. 10 oltář. Polní mši sloužil farář P.Klemens Süss z Ovesných Kladrub. Vlály vlajky černo-červeno-zlaté. Před vjezdy do obce byly vybudovány slavnostní vítací oblouky. Válečný pomník zhotovil kameník Böhm z Heřmanova u Teplé. Stál 7000 Kč a byl zaplacen ze sbírek místních obyvatel a obcí. celkové náklady činily 8096 Kč. Pamětní kniha (kronika) Závišína uváděla pouze 18 padlých mužů z obce v první světové válce. Na válečném pomníku je však 23 jmen padlých. Na pomníku se uvádí

„Am serbisch. Kriegschauplatz:
HOHLER LUDWIG // GFTR.i.I.R.73 vermists.17/8.1914 //
NEUERT FRANZ // I.R.73.gef.1/10.1914 b.Rascha //
HUBER ADOLF // I.R.73.+ 5/10.1914 b.Zabatka //
FISCHER RUDOLF // Sch.R.6.gef.7/11.1914 //
HOHLER WENDELIN //SCH.R.6.+ 16/12.1914 i.Keckemet //
PETZ JOSEF // Korp.P.R.1.+ 16/11.1917 i.Braunau“

Text na pravém boku:
„Russischer // Kriegsschauplatz. //
ARBES JOSEF //
HIERET FRANZ //
WURDINGER JOHANN //
HIERET ANTON //
UNTERSTEIN FRITZ“

Text na čelní straně pomníku:
„Am italienisch.Kriegsschauplatz: //
EGERER JOSEF // KORP.LST.R:6.gef.25/12.1915 b.Görz //
LINDNER HUGO // I.R.73. gef.21/5.1916 b.Leviko //
NADLER JOHANN // K.SCH.R.1.gef.11/5.1917 b.Rovereto //
HIERET JOSEF No 22 // K.SCH.R.1.gef.21/5 1917 b.Rovereto //
WANKA HEINRICH // ART.R.2.+ 3/6.1917 i.Laibach //
NADLER JOSEF // L.K.R.44.+ 24/9.1917 als kriegsgf.i.Sizilier //
OPL KARL // KAIS.J.R.3.gef.b.Asiago //
ARBES ANTON // ZGSF.i.Lst.R.6.gef.28/1.1918 a.Mte.Colderoso //
HIERET ANTON No 24 // ART.R.21.gef.11/2.1918 i.Südtirol. //
POPP FRANZ // KORP.ART.R.57.+ 18/8.1918 i.Carbolossa d.L. //
KUTZER JOSEF // I.R.73.+ i.unbekant.ital.Feldspital //
HIERET JOSEF No24 // ART.R.21.+ 22/8.1919 kriegsgef.i.Valona.“

Pod deskou je v rozšířené části podstavce vytesán nápis: „ERRICHTET VON DER GEMEINDE ABASCHIN // IM JAHRE 1922 // IHREN DEM WELTKRIEGE ZUM OPFER // GEFALLENEN ORTSSÖHNEN.“

4. Tři polní kříže severně od obce. Při zaniklé polní cestě do Rájova severně od obce stávaly tři kříže a zanikly zřejmě při rozšiřování golfového hřiště

5. Fenclův kříž stojí u domu čp. 19.

6. Polní kříž východně od karlovarské silnice stál mezi 4 sloupky a mezi jeřáby jako solitér. Výška 320 cm, nápis zcela nečitelný. byl změřen v roce 1973.

Vývoj počtu obyvatel

Vývoj počtu obyvatel v Závišíně byl obdobný jako v Zádubu. Závišín míval do poloviny 19. století kol 130 obyvatel a jeho rozvoj přímo souvisel s rozvojem Mariánských Lázní. Počet obyvatel v roce 1890 překročil hranici 300. Maxima dosáhl v roce 1910 se 477 obyvateli. Za první republiky počet obyvatel klesal.

Po odsunu Němců v roce 1946 došlo sice k rychlému dosídlení českým obyvatelstvem a ještě v roce 1950 zde žilo 177 trvale bydlících obyvatel. Ale v roce 1990 zbyla jen stovka, když některá stavení slouží mariánskolázeňským jako rekreační chalupy.

Roku 1992 měl Závišín 107 trvale bydlících obyvatel, z toho 58 mužů a 49 žen, 23 dětí do 14 let, 32 domů 35 bytů, 36 domácností, 7 rekreačních chalup, z toho 4 dosud nevyčleněné z bytového fondu.