Mariánskolázeňské lesy
– conditio sine qua non

Když přijedete do Mariánských Lázní, ubytujete se a vyjdete ven. Postavte se doprostřed parku a zvolte jakýkoliv směr ….

Výsledek ? Vždycky dojdete k lesu a vždycky musíte stoupat vzhůru do kopce. Jedině na jihu najdeme východ z tohoto překrásného bludiště, z tohoto údolí, podobně jako ho našel Úšovický potok. Kotlina lázeňské čtvrti je obklopena ze všech stran vrchy a lesy….

 Léčivé vody a otevřenost údolí pro všechny

Zdejší lázně vznikaly před dvěma sty lety na minerálních pramenech, jejichž prospěšnost k léčení různých chorob – lehkých i skoro nevyléčitelných – prokazoval druhdy klášterní doktor NEHR. Spolu s léčivou Mariinou slatinou a tajuplně zapáchajícím přírodním plynem tvořily léčivé vody přírodní podivuhodné bohatství tohoto údolí.

V roce 1818 bylo místo vyhlášeno veřejnými lázněmi. Jejich majitelem byl klášter premonstrátů v Teplé. Pojem "veřejné" lázně znamenal místo velice zvláštní a neobvyklé v době, kdy existoval a striktně platil vrchnostenský a poddanský vztah, kdy poddaní na panství měli povinnost robotovat za dozoru panských drábů.

Najednou se tu objevuje místo otevřené, tedy přístupné každému nemocnému, kdo léčbu potřeboval a v ní věřil. Bylo to místo otevřené pro domácí nemocné i pro cizince – pro zahraniční hosty. Cestovat přes hranice sice nebylo jednoduché, ale to je jiná kapitola.

 Otevřenost lázní – to bylo něco, co se vymykalo poměrům feudální společnosti, v níž bylo teprve v listopadu 1781 císařem Josefem II. zrušeno nevolnictví jako vrchnostenské vlastnictví svých poddaných a zůstalo jen poddanství s povinností roboty. Veřejné lázně vůbec nezapadaly do tehdejší feudální uzavřenosti jednotlivých panství, oddělených hraničními příkopy a na příjezdních cestách spuštěnými závorami. Jednotlivá panství připomínala malé státy se stráženou hranicí. To platilo i pro panství tepelských premonstrátů.

Prosazení takového nového prvku do feudálních ještě poměrů nebylo jednoduché a zakladatelé museli být odvážní, nebojácní a tvrdí. Skloňme se proto nad odvahou Karla Reitenbergera a jeho druhů, že se jim to podařilo. Byli to nesporně odchovanci josefínského osvícenství.

Goethe a nová přitažlivost Mariánských Lázní

Léčivé vody, slatiny i plyn byly samozřejmě tím hlavním, co sem přivedlo nemocné hosty. Ale toto přírodní bohatství nezůstalo jednou provždy jediným magnetem pro návštěvníky.

Poměrně brzy začali hosté chápat zdejší léčivou sílu a moc jako komplex, kam patřila především celá okolní příroda – lesy, vrchy, údolí. Mezi prvními, kdo pochopili onu magii, onen genius loci, byl ten z  hostů dodnes nejslavnějších – Johann Wolfgang Goethe, jehož 250. výročí narození jsme si nedávno připomínali. Okolní příroda je v té době ještě panenská, lesní vycházkové cesty budou teprve budovány – a tak to byly jen nejbližší svahy, kam mohl starý pán chodívat.

Goethův obelisk pod Panoramou byl roku 1849 postaven na oblíbeném místě básníka Goetha, na tehdejším okraji lesa, kde sedával a odkud mohl přehlížet rychlý pokrok právě se stavících lázní. Bylo mu to blízké – připomínalo mu to časy, kdy byl ve Výmaru ministrem dopravy a budoval síť cest.

Ale básnickou duší Goetha oslovila především nádherná přírodní kulisa lázní. Oslovila a motivovala ho k veršům, jejichž konečnou podobou se stala jeho "Elegie", kterou psal v kočáře na cestě domů, do Výmaru, v září 1823.

Tradice velikého obdivu a lásky k těmto lázním - genius loci

Od samých počátků Mariánských Lázní přirostl tento kout země k srdci mnoha hostům. Vraceli se sem fyzicky a pokud jim to už jejich choroba nedovolovala, aspoň ve vzpomínkách. Tolikrát zněl povzdech: "Není krásnějšího místo na světě než Mariánské Lázně." Říkal to velebně anglický král Eduard VII., napsal do to zlaté knihy města americký vynálezce Tomáš Alva Edison. Kafkovsky krásnou symbolikou o čínské filosofii se poklonil kráse zdejší přírody Franz Kafka.

Říkali to ale také prostými slovy, ale z hloubky svého upřímného citu, tisíce obyčejných hostů. Ti také věřili, že léčivé nejsou jen zdejší prameny, ale místo celé. Že tu dlí podivný, neuchopitelný, ale i nevyhnatelný genius loci. A že conditio sine qua non tohoto zázraku místa tvoří smrkové lesy s mechovými koberci, pouhých pár kroků od hotelu, stejně jako blízké a pomalým špacírem dosažitelné vršky kolem. Příroda to byla, která nezklamala.

Příběh jednoho bohatého Američana, majitele chemické továrny, jménem Herrmann Kienzler, potvrzuje takovou lásku k Mariánským Lázním. Když se jednou Američan svěřil paní lázeňského domu, kde bydlel, paní Ruppertové, že v závěti si vyžádá, aby byl jeho popel rozmetán zde v lesích u Kladské, paní to považovala za žert a zdvořile se usmívala. Ale jaké překvapení, když se u ní jednou objevil advokát pana Kienzlera s urnou s popelem svého bývalého klienta a poprosil, aby s ním vyplnila jeho poslední vůli - rozptyl popele nebožtíka. Vyjeli nahoru ke Královskému kameni a pod vysokými smrky splnili přání tohoto obdivovatele Mariánských Lázní.

 Poklona a obdiv Fridricha Nietzscheho

5. července 1880 přijel do Mariánských Lázní 36letý filosof Nietzsche, trápen mučivými bolestmi hlavy, žaludku a očí, které u něho vedly k záchvatům s částečným ochrnutím, zvracením a končily až ztrátou vědomí. Ve svém věku byl tento profesor filologie v Basileji již pensionován. Z jeho závratné kariéry, kdy se stal ve svých 25 letech univerzitním profesorem, nezbylo nic. Cítil blízkost smrti a zoufale bojoval o život. Zkoušel správnou životosprávu, klima, lokality, kde by jeho bolesti ustoupily a byl přesvědčen, že takové místo musí někde existovat.

Po trampotách cestování přijel do Mariánských Lázní a sám si naordinoval léčebnou kúru. Říkal ji "Spaziergehe-Existenz". Denně chodil 6 až 10 hodin pěšky, aby únavou překonal bolesti hlavy. Během cesty si zachycoval tužkou přilétající myšlenky do malých sešitků. Tak tomu bylo už i v Tyrolích, v Itálii a jinde a tak tomu bylo nyní v Mariánských Lázních. Už samo ubytování zvolil v lesích – na lesní samotě v domě EREMITAGE na svahu vrchu Hamelika. Psal příteli Gastovi: "Bydlím přímo v lese a jmenuje se to Eremitage, tedy poustevna. Leží osamocena v lese a v ní jsem skutečným poustevníkem."

Je pravda, že první dojmy z deštivých a chladných Mariánských Lázní byly tristní: "Je tu déšť, déšť a špína – víc než čtyři neděle tu nevydržím … Ani za zlatku se tu nenajím, vše je třikrát až pětkrát dražší než v Benátkách ", psal 19.července 1880. Léto roku 1880 bylo skutečně mimořádně deštivé a Nietzsche tomu říkal "rakouské počasí". Denně se rozhoduje, že odjede, ale odjezd odkládá a nakonec zůstává a odjíždí až koncem srpna. Jeho zdravotní stav se rychle střídá od extrému k extrému. "Nejméně osm hodin denně jsem na nohou a na procházce – jen tak snesu svůj život."

V srpnu náhle začíná být "stále v nevázané a povznesené náladě", jak se svěřuje v dopise Gastovi. Své denní výlety na "pěkných cestách v lesích" hodnotí "jako by se zřekl světa a pořád pobíhal po lesích". Popisuje také setkání s neznámým člověkem, který na něho pronikavě hleděl: "Pochopil jsem, že jsem měl jistě v obličeji zářivý výraz štěstí a že takto pobíhám už dvě hodiny." V této náladě vyslovuje v závěru pobytu hodnocení kúry:

Píše totiž: "In summa summarum jsem s Benátkami i s Mariánskými Lázněmi spokojen…". Je to paradoxní, neboť klade vedle sebe Benátky-město a Mariánské Lázně-symbol lesů, když nedávno Benátkám, ale dlouho ani Mariánským Lázním nemohl přijít na jméno … A Overbeckovi psal: "Ceterum autem senseo, hory a lesy jsou lepší než města …"

Třebaže zprvu Nietzschemu vadilo, že lesy nejsou dost hluboké, psal "zdejší lesy jsou velmi krásné" a on – jak si sám naordinoval - "užívá mariánskolázeňskou vodu a mariánskolázeňské lesy, na jejichž cestách chodí denně deset hodin."

A sebevědomě dodává: "Ještě nikdy se tu - od Goethových dob - tolik nenapřemýšlelo a snad ani Goethe neměl v hlavě tolik principiálních věcí …". Zdravotně byl rok 1880 u Nietzscheho obratem, protože tehdy jeho záchvaty vrcholily. Od jara 1881 přišel obrat k lepšímu a objevují se u něho chvíle povznesené nálady, které se ovšem střídají s depresemi.

Maxim Gorkij v lesích u Lesního pramene

Také ruský spisovatel Maxim GORKIJ, který se tu léčil od prosince 1923 do dubna 1924, využíval svého zimního pobytu k pravidelným vycházkám do mariánskolázeňských lesů. Bydlel ve společnosti svých blízkých v hotelu MAXHOF (dnes MAXIM) v Nehrově ulici. Šlo o jediný hotel s celoročním provozem a přesto, že zima byla dosti tuhá a bylo mnoho sněhu, neodpustil si denně procházku v zasněžených lesích, neboť pociťoval jejich příznivý vliv na své zdraví. Šest let před příjezdem Gorkého pobýval v Mariánských Lázních ještě jeden ze slavných hostů, kterým zdejší lesy učarovaly. Byl to Franz Kafka.

 Franz Kafka a čínská filosofie

Kafkův pobyt v Mariánských Lázních souvisel s jeho vztahem k Felice Bauerové z Berlína. Tento vztah se vyvíjel od roku 1912 a kulminoval společnou dovolenou v Mariánských Lázních. Výkyvy v tomto vztahu však byly veliké. Před epizodou, kterou později Kafka nazval “Mariánské Lázně”, vládlo mezi oběma dlouhé, téměř roční mlčení. A náhle v dubnu 1916 - v době nejhlubšího chladu jejich vztahu - se vynoří slovo “Mariánské Lázně” na Kafkově poštovním lístku do Berlína. A od té chvíle se objevuje pravidelně. Franz se chystal na dovolenou a rozhodoval se, kde ji stráví. Uprostřed května 1916 jel Franz Kafka do Mariánských Lázní na služební cestu a odtamtud psal Felicii hned dvakrát. Byl to jeden delší dopis a poštovní lístek, který zněl takto:

“Milá Felice, dopis jsem psal těsně po příjezdu během toho nejdivočejšího deště, tento lístek píši krátce před odjezdem. Karlovy Vary jsou příjemné, ale Mariánské Lázně jsou nepopsatelně krásné. Měl jsem se již mnohem dříve držet svého instinktu, který mi říká, že nejtlustší jsou také nejchytřejší. Neboť odtučňovat může člověk všude i bez uctívání pramenů, ale v takových lesích je možné potloukat se jen tady.

Ovšemže jejich krása je tu znásobena tichem a prázdnem a připraveností k přijetí všeho živoucího a neživoucího; této kráse bude sotva ublíženo pošmourným větrným počasím. Myslím si, kdybych byl Číňanem a měl jet hned domů (a v podstatě jsem vlastně Číňan a jedu právě domů), musel bych si zas brzy vynutit znovu sem přijet. Jak by se Ti tu líbilo! Nejsrdečněji Franz.”

Kafkův lístek prozrazuje mnoho o jeho vztahu k městu, ale i o Kafkovi samém. Všechny jeho významnější náklonnosti, jsou tu, na nejužším prostoru malého lístku, pohromadě - jeho láska k lesům, jeho záliba v tichu a v prázdnotě, jeho vztah k hubenosti a téměř pověrčivý respekt před tlustými lidmi. Když uvádí "ticho a prázdnotu, pošmourné a větrné počasí, připravenost k přijetí všeho živoucího i neživoucího" - připomíná to taoismus a čínskou krajinu. A Kafka tu i prozrazuje své porozumění pro taoismus, když uvádí: “ …a v podstatě jsem vlastně Číňan”. Poznámka o “nejchytřejších tlustých” se týkala skutečnosti, že mariánskolázeňské minerální vody sloužily tehdy především k léčbě obezity.

Závěrečná věta, jak by se tu Felicii líbilo, byla prvým pokusem o znovupřiblížení se obou. A tak začínají přípravy k společné dovolené a oživují jejich korespondenci udivujícím způsobem. Také Felice podniká vstřícné kroky a vzhledem ke Kafkovu zdravotnímu stavu navrhuje pobyt v sanatoriu. Kafkovi se však návrh nelíbí; sanatorium označuje jako “nový úřad ve službě tělu”.

Dává přednost hotelu. Na lístku z Prahy ze 14. června 1916 potvrzuje, že dovolenou stráví oba společně v Mariánských Lázních a prozrazuje i to, že přitom vyřídí nějaký menší obchod v nedaleké Teplé.

A tak se blíží čas společné dovolené. Dny od 3. do 13. července 1916 tráví Franz Kafka společně s Felicií Bauerovou. Bydlejí v hotelu Balmoral-Osborne. Potom musí Felice odjet do Berlína a Kafka se rozhodl, že tu zůstane a stráví tu ještě deset dnů. To prozrazuje jeho pocity velikého a u něho tak neobvyklého štěstí, které zažíval, a znovu si je chtěl vychutnat a zopakovat - prožít si sám to, co tu zažil s Felicií.

A tak prochází po týchž cestách, kudy spolu chodili, v týchž mariánskolázeňských lesích, objednává si táž jídla, jaké měli s Felicií a po nichž toužil přibývat na váze. V týchž restauracích (například hájenka Café Diana), kde spolu jídávali. Když popisuje svůj kompletní zdejší jídelní lístek, udiveně čte Felice, že kromě jídel, která měl rád - mléka, másla, medu, třešní - se objevuje také maso, špenát a brambory.

Jeho pohlednice z Mariánských Lázní prozrazují mnoho i o městě samém. Bydleli ve dvou pokojích v hotelu Balmoral-Osborne a po odjezdu Felice se přestěhoval do jejího pokoje v prvním patře. Na jednom lístku do Berlína popisuje svůj večer:

"Sedím na Tvém balkóně, na Tvé straně u stolu, jako by dvě strany stolu byly miskami vah a to by bylo porušilo na našich dobrých večerech existující rovnováhu; a já sám, na jedné straně misek vah, bych klesal a ponořil se, protože Ty nejsi … Je tu skoro ticho, které chci: noční světlo až sem září na balkónový stolek, všechny ostatní balkóny jsou prázdné kvůli chladnu, jen z Císařské hlavní třídy sem proudí stejnoměrný, mne nerušící zurčení."

V těch chvílích měl ticho a klid, po kterém vždy toužil. Nebyla to lhostejnost, kterou prožíval. Naopak, to právě u něho slábl pocit strachu a lhostejnosti, dva pocity, které měl proti lidem. Psal: “Jeden musí střežit. To znamená jeden musí být.”

Nahlédnutím do dávné korespondence Franze Kafky s Felice Bauerovou byla poodhalena dlouhá desetiletí v mlze ležící epizoda Kafkova života s nápisem “Mariánské Lázně”. Zuřila první světová válka, ale válečné fronty byly daleko odtud. Třiatřicetiletý Kafka se zde rozhodoval o své budoucnosti. Bude to Felice ?

Zbývalo však už tak málo - necelých osm let života. V roce 1917 přišlo první chrlení krve s diagnózou neklamné tuberkulózy. Léčení mohlo sotva pooddálit tragédii. 3.června 1924 Kafka v Kierlingu umírá.
 

L i t e r a t u r a :
DUBSKÝ Ivan "Nietzsche v Marienbadu", Střední Evropa 26/1992, S.125-134
WAGENBACH Klaus: "Franz Kafka in Selbstzeugnissen und Bilddokumenten", Rowohlt Taschenbuch Verlag GmbH 1981
CANETTI Elias "Der andere Prozeß - Briefe an Felice und andere Korrespondenz aus Kafkas Verlobungszeit", Phillip Reclam jun., Leipzig 1983
ŠVANDRLÍK Richard "Hostem v Mariánských Lázních",vlastivědné materiály z Mariánskolázeňska HAMELIKA č. 3/2001 z 15.dubna 2001, ročník XXV., poř.čís. 313